Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 1-25 z 749 → stránka: 12

21.11.2017

Nevím, co si mám myslet o partnerově chování

Dobrý den!nevím jak začít,ale mám problém a nevím jak z toho ven.Pred 21 lety jsem potkala může,do kterého jsem se zamilovala,respektovala,vzhlížela k němu jako ke člověku,naše láska byla nádherná,narodila se nám dcera a ten pocit štěstí,nejde popsat.Po 12 letech se nám vztah rozpadnul,přítel byl půl roku v zahraničí a já si začla s kolegou s práce,probodlo mu to srdce,ale celé roky jsme zůstali v kontaktu,navštěvovali se,slavili narozeniny a to i přes to ,že já měla jiný vztah.Lukas celé roky byl sám jen sem tam měl slečnu na sex.Minuly rok se mi vztah rozpadl,přítel si našel jinou.Lukas v té době měl roční známost,takovou víkendovou a ona loni 10 dní po odchodu mého partnera odjela do ciziny pracovně,chtěla prý zůstat ale Lukáš jí řekl ať jede,že jsou jen kamarádi.Dopadlo to tak,že jsme se začli navštěvovat,spát spolu,ale ó bydlení jsme ještě nemluvili,a v té době mi Lukáš začal říkat věci,které si myslím že nebyli třeba,Teď se moc omlouvám,ale bylo to třeba že měl celou ruku ve vagíně,měl řeči ó orál.sexu a mne to totálně dostalo.Vubec jsem nereagovala .Po 3 měsících jsme se rozhodli spolu žít,než jsme spolu začli bydlet,tak jsme si řekli,že nic z minulosti nebudem tahat do našeho vztahu,já odstranila vše po bývalém,Lukáš při stěhování taky a bylo.Jenze asi po měsíci žití,jsem zjistila,že má její fotku v mobile v plavkách,tak sem mu řekla jestli mu to přijde normální,že mě to uráží,řekl že to vymazal ale pořád se ti objevuje,pak jsem zjistila že si píšou a těch lží kolem ní bylo víc,pokaždé jsem na to přišla náhodou do mobilu nebo tak jsem nelezla.problem je v tom že to totálně narušilo mojí duveru k nemu,ale tak silné že to pořád vytahují,přísaha na děti že mě miluje ale já nechápu,když byl problém kvůli fotce, proč dovolil aby něco dalsiho náš vztah narusilo.hadame se i kvůli tomu co mi vykládal ó jeho hrátkách proč mi to vlastně říkal?Byly jsme od sebe s Lukášem 9 let.vite já tomu vztahu věřila,a cítím se zrazená,na druhou stranu si říkám,že s ní byl rok a nezůstal s ní,nikdy ji prý nemiloval,prý si držel odstup aby nemusel znovu zažívat bolest.nevim co si mám myslet pomozte mi prosím vysvětlit jeho chování.Dekuji moc

Lenka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lenko,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o svém vztahu s přítelem, se kterým jste dvanáct let žila, pak se Váš vztah rozpadl a každý jste žili vlastní život. Nyní jste se po devíti letech dali dohromady. V obnovení vztahu jste věřila, a proto Vám vadí některé věci, které narušují Vaši důvěru k partnerovi. Zjistila jste například, že má v telefonu fotografie bývalé partnerky a že si s ní píše. Ve vzájemných rozhovorech jste si také vyslechla věci, které Vám nebyly příjemné. Nevíte, co si máte o partnerově chování myslet a chtěla byste jej vysvětlit.

Z Vašeho dotazu cítím, že Vám může být současná situace velmi nepříjemná. Je pochopitelné, že Vaší důvěrou otřáslo, když jste přišla na přítelovy kontakty s bývalou partnerkou. Domluvili jste se, že necháte minulost za sebou a Vy jste tomu věřila a brala to upřímně. Nyní se cítíte zrazená.

Napadá mě, zda jste si o svých pocitech zkoušela s přítelem v klidu promluvit. Pro podobnou debatu bývá dobré vybrat vhodný okamžik a předem si promyslet, co chcete partnerovi říct, abyste se nezačali pouze znova hádat. Mohla byste příteli vysvětlit, co Vás na jeho chování trápí a co byste od něj potřebovala, abyste mu mohla důvěřovat. Oba máte za sebou během přerušení vztahu minulost, kterou nelze smést ze stolu. To však neznamená, že by vztah nemohl opět fungovat a být krásný. Někdy bývá v partnerově minulosti něco, co se nám nelíbí a raději bychom o tom nevěděli. Na druhou stranu tím, že Vám to přítel řekl, mohl dát najevo, že Vám důvěřuje. Možná si neuvědomil, že Vás svou upřímností ranil a mohl naopak Vaši důvěru narušit. Nejlépe by Vám asi řekl on sám, co jej vedlo k tomu, že se Vám se svými zážitky svěřoval. Třeba by pomohlo promluvit si o tom, co navzájem od vztahu očekáváte a jaké máte představy o jeho fungování. Můžete zjistit, že se tyto představy v některých věcech liší, v jiných podobají a na těchto zjištěních lze vystavět podobu vztahu, která Vám oběma bude vyhovovat.

Občas může být pro páry těžké vypořádat se s určitými věcmi ve vztahu o samotě. Někdy nevíme, jak o tom začít mluvit, někdy to prostě nejde, protože máme pocit, že naše snahy vždy skončí hádkou. Pokud byste měla pocit, že vzájemné domácí debaty nikam nevedou nebo že nevíte jak na ně, ale přesto byste chtěla vědět, jak můžete na vztahu pracovat, jak lze nastavit pravidla a dojít ke kompromisům tak, aby vztah fungoval, můžete se obrátit na některou manželskou a rodinnou poradnu, kde se vztahovými problémy zabývají. Do poradny můžete zajít sama nebo i společně s partnerem. Při osobní konzultaci můžete lépe rozebrat všechny podrobnosti a poradce Vám může pomoci vymyslet, co můžete ve vztahu zkusit, abyste k sobě mohli být upřímní, ale aby zároveň netrpěla vzájemná důvěra. Individuálně se můžete obrátit také na psychologa či psychoterapeuta, který Vás rovněž může vyslechnout a pomoci Vám s nalezením řešení. Kontakty na některé psychology naleznete například na webu www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, abyste byla brzy ve vztahu spokojená.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
21.11.2017

Jak se zbavit zlého snu?

Dobrý den, Chtěla bych poradit jak se zbavit zlého snu, stále dokola se mě zdá zlá vzpomínka z minulosti, vždycky mě v noci probudí a já už neusnu. Bojím se chodit spávat abych se vyhla tomu snu, a potom další den sem unavená. Prosím poraďte mi. Předem děkuji za odpověď...

Ashe zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

ptáte se nás, jak se zbavit zlého snu, kvůli kterému se často bojíte usnout, budíte se a nemůžete dále spát. Rozumím tomu, že podobná situace může být velmi nepříjemná.

Říkám si, že spánkem má člověk vlastně načerpat, odpočinout si a nikoli jej očekávat se strachem. Možná právě strach situaci nepřidá. Třeba by alespoň částečně pomohlo zkusit zklidnit svoji psychiku před spaním a usínat co nejvíce v pohodě. Existují různá relaxační dechová cvičení (zde nebo zde nebo jinde na webu) nebo imaginace (např. zde), které pomáhají navodit si pocit klidu a pohody. Někomu pomáhají třeba i zklidňující bylinné čaje. Možné je také pustit si před spaním hudbu, kterou máte ráda, usnout po četbě příjemné pasáže v knize nebo s myšlenkou na něco pozitivního apod. Určitě lze postupně zkoušet různé možnosti.

Napadá mě také, že sny často pomáhají ventilovat pocity, které během dnů (týdnů, měsíců a let) nedostanou úplně prostor. To může znamenat různé věci. Jednak třeba to, že na jejich odžití nebyl prostě čas nebo to, že je člověk nestačil vnímat nebo až vědomě zkoušel potlačit. Sen může rovněž nabízet určitý protipól vůči tomu, co člověku v životě chybí nebo naopak pracovat s tím, co přebývá. Možných interpretací zde bývá zpravidla mnoho.

Pokud byste se jim chtěla věnovat v rámci spolupráce s odborníkem nebo rozebrat obsah snu či událost, která vzpomínku vyvolává, můžete vyhledat psychologa nebo psychoterapeuta, který se touto problematikou zabývá. Vybírat můžete podle referencí známých nebo na internetu (například prostřednictvím www.znamylekar.cz).

Každopádně přejeme, abyste našla co nejdříve cestu, kterou hledáte.

Tým poradny.

<>

<>

skrýt odpověď ↑
17.11.2017

Po rozchodu s partnerem si připadám zbytečná, neschopná a hloupá

Přeji celému teamu pěkný den. Po delším rozmýšlení jsem se rozhodla Vás kontaktovat. Je mi 36 let a leta pracuji ve zdravotnictví. Před 5 lety jsem se seznámila s mužem, který je o pár let mladší. Poslední dva roky jsme spolu, dá se říct, žili. Trávili jsme 5 dní spolu, zbytek týdne bydlel u rodičů. Měl onemocní RA, kdy byl závislí na spoustě léků. Primárně jsem mu zajistila lékaře - specialistu, který mu diagnostikoval příčinu a diagnozu. Často mu nebývalo dobře, díky snížené imunitě býval často nemocný. Ve vztahu jsem se mu maximálně přizpůsobovala vzhledem k jeho nemoci. Tzn. Udával bolesti rukou, tudíž mi v domácnosti nepomáhal, spával celé dopoledne a já to akceptovala. Pomáhala jsem mu se zařizováním léků, jezdila na pohotovosti a radila a v rámci svých možností mu pomáhala i tím, že jsem po něm nechtěla přispět na domácnost, tudíž se o nic nemusel prakticky starat. Bohužel měl povahu velmi výbušnou, zajímal se jen o svou osobu a své zájmy. Mé názory na cokoliv okamžitě shazoval, začal mě i často ponižovat, shazovat. Nezapomenu, kdy mi na větu " Ráda bych si s Tebou promluvila doma" Odepsal, že jsem p..a dementní a posléze mě blokoval a 14 dní nekomunikoval. Poté jsem ho vzala zpět. Hodně mě jeho chování trápilo a bolelo, protože jsem vnímala to, že si absolutně neuvědomoval a nevážil toho, co jsem pro něj dělala i byt by se jednalo o maličkost. Nikdy jsem moc dobře nepochopila jeho povahu i byť jsem se moc snažila. Bylo ale pro mě vyčerpávající dělat jen ústupky, defakto se jen celý vztah podřizovat a dělat pouze to, co si přeje druhá polovička. Jelikož si platil po dobu našeho vztahu nějaké resty, občas jsem mu pomohla i finančně a jak jsem již zmínila, nemusel mi přizpívat na inkaso i byt se vařilo, topilo a užíval vodu. Nemluvím o stravě, kterou jsem z velké části financovala.Proč Vás vlastně kontaktuji? Když jsme se letos rozešli, pustila jsem ho domů, kde si sám sbalil veškeré své osobní věci a po letech kdy jsem mu pomáhala odešel se slovem čau. Druhý den mi došla od něj sms, o co vše jsem ho okradla, sms kde mi napsal jaká jsem špína a štěnice. Od rozchodu uplynulo přes půl roku a já nejsem schopna se sblížit s jakýmkoliv mužem. Moc mi ublížil, ne proto, že si našel jinou partnerku a odešel, ale proto, jak se zachoval. Moc mě to bolí. Připadám si zbytečná, jak mi často opakoval neschopná a hloupá, vyžraná selka. Denně mě to trápí a nevím jak z toho ven. Děkuji Vám za odpověd.

jk zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

obracíte se na nás s dotazem, v němž popisujete svůj vztah k bývalému partnerovi. Píšete, že kvůli nemoci partnera jste se často podřizovala jeho potřebám a různě mu pomáhala (například i finančně). Za tuto pomoc jste se však nikdy necítila zcela doceněná. Naopak píšete, že partner Vás postupně začal ponižovat a shazovat, což vyvrcholilo urážlivými zprávami po rozchodu. To, jak se k Vám zachoval, ve Vás přetrvává. Píšete, že se nyní nedokážete sblížit s jakýmkoli mužem, cítíte se zbytečná, neschopná a hloupá, jak Vám bývalý partner často opakoval. Nás se ptáte, jak z toho ven.

Cest, kudy se vydat, může být více.

Říkám si například, jestli by nebylo užitečné popřemýšlet nad tím, čeho si na sobě sama ceníte. Můžete si klidně udělat krátký seznam. Věci někdy tím, že je člověk napíše, dostanou jiný (jakoby oficiálnější) rozměr. Nebo se cíleně každý den za něco dobrého pochválit. Můžete třeba i požádat druhé, aby Vám napsali, čeho si na Vás váží. Možná byste byla sama překvapena, kolik pozitivního na Vás lidé vnímají a vytvořit tak protipól k názoru někdejšího partnera.

Dále přemýšlím, jestli by nešlo někde více načerpat. Tam, kde je Vám dobře, sama nebo s kamarády, při činnosti, která Vám dává smysl nebo dělá radost.

Rozumím tomu, že se po vztahu, který pro Vás byl v mnoha ohledech zraňující, cítíte ublížená a že některé věci prostě moc bolí a není lehké se jich zbavit. Říkám si ale, jestli přece jen nemáte zkušenost s tím, že byste se někdy cítila lépe a pocity, které popisujete, by se třeba nedostavily tak silně nebo nedostavily vůbec. Třeba by šlo z těchto momentů nějak vyjít. Uvědomit si, co se při nich dělo, co pomohlo a jednoduše toho, co pomáhá, dělat více.

Někdy bývá také dobré se s pocity, které člověka tíží, někomu svěřit. Třeba máte ve svém okolí někoho z rodiny nebo přátel, komu důvěřujete a s nímž byste mohla celou situaci probrat. Určitě je také možné obrátit se přímo na psychologa nebo psychoterapeuta, který by Vám pomohl zorientovat se v celé situaci, vyrovnat se s nepříjemnými pocity či bolestí a více se rozhlédnout po tom, kudy se nyní vydat. Konkrétního odborníka můžete vybírat například prostřednictvím internetových stránek www.znamylekar.cz. Možností je také využít služeb rodinných poraden ve Vašem okolí, kde odborníci řeší vyloženě vztahovou problematiku.

Přejeme, ať brzy najdete cestu, která se Vám bude jevit jako nejvhodnější.

Tým poradny.

 

skrýt odpověď ↑
15.11.2017

Mám pocit, že mi rodiče ničí život a nevím, jak dál

Dobrý deň, Neviem presne kde mám začať keďže ma to trápi už dlhšiu dobu. Moji rodičia snáď nikdy nemali dobrý vzťah. Mám pocit, že mama si otca vzala len aby mohla konečne vypadnúť z domu (nemôžem povedať, že by túto skutočnosť pred svojimi deťmi tajila, neustále nám to opakovala). Iná doba. Pamätám si ako si každý druhý týždeň balila kufre ale nikdy neodišla. Ja som potom odišla na univerzitu a keďže som to mala domov ďaleko, tak som domov chodila tak dva krát do roka. Ani mi to nevadilo. Mám pocit, že som sa rozhodla odísť do Česka i kvôli tomu, že som od svojej rodiny chcela byť čo najďalej. Každopádne som stále dostávala informácie od mojej sestry, ktorá je mladšia a ktorá doma bola. Zlom prišiel pred pár rokmi počas toho ako som študovala v zahraničí. Mama sa mi úplne prestala ozývať. Začala ale tráviť veľa času na internete tým, že si dopisovala s inými mužmi. Čoskoro som sa od sestry dozvedela, že si našla milenca. A potom ďalšieho a ďalšieho. Keď mi mama doma ukazovala nejaké fotky na mobile, tak sa omylom preklikla na fotku nahého muža. A tvárila sa, že nevie o čo ide. Omylom som našla list, ktorý jednému z nich písala a po pár vetách sa mi začal dvíhať žalúdok. Zároveň som si začala uvedomovať, že mi čoraz viac a viac klame. O tom, že ide ku kamarátke keď v skutočnosti šla za milencom atď atď. Tvárila som sa, že neviem o ničom pretože som si nevedela predstaviť ako ju konfrontovať. Začala sa vyzývavo obliekať, chodiť neskoro domov. Týždeň po výplate všetko minie. Kupuje si drahé veci a klame o tom. Požičala si odo mňa 60 000. Nepýtala som sa na dôvod pretože... pretože to je moja mama a mala som pocit, že potrebuje pomoc. Potom som však zistila, že to všetko minula na oblečenie, kabelky. Strašne to bolelo ale zase som nevedela ako ju konfrontovať. Doteraz mi nevrátila ani korunu. A neviem vôbec či chcem aby mi niečo vracala. S otcom to nikdy nebolo jednoduché. I ja som s ním mala zložitý vzťah, hlavne keď som vyrastala. Nevie ako komunikovať s ľuďmi a je prehnane hrubý. Za každú maličkosť mi dokázal vynadať alebo trebárs prevrátiť celú izbu hore nohami. Zároveň ale nikomu nechcem klamať. Takže keď sa ma spýtal či mi mama požičala nejaké peniaze, tak som mu povedala, že niečo hej ale, že ďalej sa do toho nechcem miešať. Myslím si, že takéto veci by si mali vyriešiť sami. Dva dni na to sa mi ozvala ona, že aká som sviňa. Že som jej sľúbila, že to nikomu nepoviem a že je kopu vecí, o ktorých neviem a ona pri ňom ostala len kvôli nám. Nevedela som čo jej povedať. Mám pocit, že tie negatívne pocity voči nej vo mne rastú už roky. Neverím jej. Neviem rozlíšiť kedy klame a kedy hovorí pravdu. Ozve sa mi len keď niečo potrebuje a vôbec ju nezaujíma ako sa mám ja. A mňa už nezaujíma ona. Doma som už nebola ani nepamätám. Komunikujem len so sestrou. Na otca mám tiež ťažké srdce. Trhá mi srdce, že nedokážem veriť vlastným rodičom. Mám pocit, že mi ničia život. Neviem čo ďalej. Mám pocit, že to ovplyvňuje nielen môj psychický ale i môj zdravotný stav. A taktiež môj vzťah. Mám pocit, že na svojom priateľovi stále len hľadám chyby a porovnávam ho s mojím otcom. V negatívnom slova zmysle. Už dlhšie zvažujem návštevu psychológa ale neviem sa k tomu odhodlať. Z nových vecí mám posledné roky strašné bruchabolenie. A keď mám niekam telefonovať, musím sa odhodlávať polhodinu. Odkedy som sa prisťahovala do Prahy, tak mám pocit, že žijem len prácou. Všetci moji kamaráti z Brna sa rozpŕchli. A práca ma nenapĺňa. Sú dni kedy prídem domov a plačem. Plačem lebo neviem čo so sebou. Plačem lebo ma niekedy prestáva baviť žiť. Jediné svetlo v mojom živote je môj priateľ a jeho rodina. Jeho rodinu som mu vždy závidela. Jeho mama sa o mňa zaujíma viac ako moja vlastná. Neviem ako dalej.

Monika zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Moniko,

děkujeme za Váš dotaz a projevenou důvěru. Píšete o mnoha věcech, které Vás trápí, z nichž většina se vztahuje k Vaší rodině. Mrzí Vás, že Vám matka lže a nezajímá se o to, jak se Vám daří. Uvědomujete si, že negativní pocity vůči ní se už delší dobu stupňují a v tuto chvíli nedokážete Vašim rodičům věřit. Máte pocit, že Vám vztahy v rodině ničí život a že ovlivňují i Váš zdravotní stav a vztah s přítelem. Někdy pláčete, protože nevíte, co dělat a máte pocit, že Vás přestává bavit žít. Z dotazu cítím, že je pro Vás opravdu těžké vypořádat se se vším tím, co v souvislosti se vztahy ve Vaší rodině prožíváte, a že Vás to velmi mrzí.

Podle toho, co píšete, vnímám, že je toho na Vás v tuto chvíli opravdu hodně. Snažím se představit si, jak náročné to pro Vás asi je, když nevíte, zda můžete věřit své matce a s otcem máte také složitý vztah. Dobrý vztah s rodiči je něco, po čem téměř každý člověk touží, ale bohužel je mnoho případů, kdy vztahy z nějakého důvodu v rodině nefungují tak, jak by si člověk představoval. Vnímám, že věci, které Vaši rodiče ve svém životě a ve vztahu k Vám řeší, Vás momentálně zraňují a spíše zatěžují.

Na základě toho, co jste napsala, proto vnímám v tuto chvíli jako velmi důležité, abyste se Vy sama mohla cítit alespoň o trochu lépe. Přemýšlím, co byste v tuto chvíli ve svém životě potřebovala pro to, aby se Vám alespoň na chvíli ulevilo. Mohou to být i maličkosti, ze kterých máte radost a jsou Vám příjemné. Všímám si například, že zmiňujete, že světlem ve Vašem životě je momentálně přítel a jeho rodina. Možná byste našla i něco dalšího, co byste ve Vašem životě nyní mohla rozvíjet a co Vám dává nějaký smysl. Současná situace může být i začátkem pro něco nového, co Vám bude dodávat sílu jít dál.

Ke vztahům v rodině mě ještě napadá, že někdy může odloučení od rodiny a určitý odstup pomoci a přinést určitou úlevu, obzvláště ve chvíli, kdy jsou vztahy zatěžující a nepříjemné. Vztahy v rodině se také někdy po určité době nebo pod vlivem určitých okolností mohou různě měnit - to, že jste si momentálně s Vaší rodinou vzdálení, nemusí znamenat, že odloučení je už definitivní. V této souvislosti přemýšlím nad tím, zda by pro Vás bylo přínosné zkusit své matce otevřeně říci (nyní nebo někdy v budoucnu), co prožíváte, včetně toho, že Vás zraňuje, když Vám neříká pravdu a neozývá se Vám.

Říkám si, že bych Vám přála, abyste v této obtížné situaci nebyla na vše sama. Chtěla bych Vás proto podpořit ve snaze vyhledat někoho, kdo by Vám v této nelehké situaci pomohl. Věřím, že právě návštěva psychologa, kterou i ve svém dotazu zmiňujete, by Vám mohla poskytnout potřebnou podporu. Společně byste mohli nalézt způsob, jak fungovat ve vztahu k Vaší rodině tak, aby Vás to tolik netrápilo a jak byste mohla najít sílu a naději k tomu, abyste se sama ve svém životě cítila spokojenější. Kontakty na některé lze najít např. na stránkách www.znamylekar.cz . Tématům rodinných vztahů se přímo věnují rodinné a manželské poradny. Můžete také využít služeb některé z linek důvěry, kde byste mohla probrat Vaši situaci anonymně a bezplatně buď po telefonu, nebo prostřednictvím chatu.

Přejeme, ať se Vám brzy uleví.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
14.11.2017

Nechci znovu spadnout na dno kvůli nešťastné lásce.

Dobrý den, Jsem velice rád,za možnost se svěřit. V první řadě chci poděkovat lidem, co mají zájem pomáhat ostatním,ve všem směrech, i když si nedělám iluze, že je později práce jako každá jiná...děkuji! K mému volání o pomoc. Od mala jsem řekl bych precitlively, empaticky,přející a v uvozovkach spravedlivý...atd. Byl jsem dlouhé roky platonicky zamilovan do jedné mé kamarádky. Je to za mnou, mám ji stále rád jako člověka, však láska už je Díky bohu pryč. Avšak touto zamillovanosti jsem ztratil pár let a tím i zkušenosti ve vztazích, které jsem neměl. Teď v mých třiceti letech jsem potkal ženu. Byly jsme spolu asi půl roku, má super dceru, kterou mám moc rád. Asi měsíc po začátku našeho vztahu, mě napsal pár zpráv její bývalý manžel,s kterým byla jedenáct let, od svých 18. Po tom co ho nechala, má už dva roky jinou přítelkyni. Řekl bych, že je za vodou. Moc mu to přeji. Moji teď už bývalou přítelkyni hanil, že je na pervitinu atd, že její zájem o mě nebude o lásce... Vím, že jako svobodná matka to nenapadlo jednoduché, I finančně. Strašně mě to nahlodalo a musela to na mě vidět.. Popral jsem se s tím ale ona mě nechala. Teď vím, že s ní chci být stůj co stuj, moc jí miluji a nechci již o ní pochybovat. Ale že už to necítí tak jak na začátku.. Prvně jsem to chápal a byl jsem s tím smířen, pořád jsme se viděli denně. Ale teď, po jedné pauze a dvěma pokusy o návrat do vztahu, který jsem inicioval já,me po víkendu, kdy mě začala ignorovat(I přez to si píšeme) jsem dnes zažil naprosté dno své existence. Došlo me, co se vlastně děje, že žena mého života se mnou nechce být. Chce být kamarádkou, ze si mě stejně váží. (I přez to jsme měli intim styk a občasné situace jako ve vztahu). Dnes jsem se totálně zhroutil.. Myslel jsem I nad tím, že si ublizim. (a to se mam rad) moc se bojím období, které mě teď čeká. Nemůžu pracovat, nemyslím na nic, než na ni. Bojím se, že nemám dostatek sil, abych to zvládl. Nevím s jakou intenzitou to přijde příště. Jsem na dně... Mám si najít psychoterapii a popř si nechat nasadit léky na ty tu úzkosti? Nebo to mám pretrpet? Jsem velice citlivý člověk. Nevím jestli to ještě zvládnu... Bojím se kolapsu, zhrouceni... Moc jí miluji a stojím o ni. Ale nechci se už takhle nezkutecne trápit.... Prosím I přez to, že jsem to vše popsal ze dvou procent o radu. Zároveň se omlouvám o čas, který můžete věnovat lidem, kteří potřebují pomoc víc než já. Dekuji. S pozdravem Vitek

Vítek zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Vítku,

v prvé řadě chci říct, že se určitě na nás můžete obracet, pokud cítíte, že potřebujete pomoci, poradna je pro kohokoliv. Žádný problém není větší či menší, nedá se to srovnávat, protože každý člověk má jiné prožívání. Píšete nám o tom, že milujete ženu, která už však chce být jen kamarádkou. Uvádíte, že Vám o ní dříve psal její bývalý manžel nepříjemné zprávy, které ve Vás zasely semínko pochybnosti, jestli je ve vztahu upřímná. Tušíte, že odhalila, že si nejste jistý jejími úmysly, a přestože Vy jste se těchto úvah zbavil, ona už nechce v partnerském vztahu pokračovat. Dnes jste si ztrátu plně uvědomil a cítíte, že jste spadl na své dno. Bojíte se, jestli se Vám podaří se tomuto zhroucení do příště vyvarovat.

Bývá těžké vyrovnat se s tím, že člověk, o kterého tolik stojíme, s námi nechce být v partnerském vztahu. Představuji si bolest, jakou prožíváte kvůli ztrátě vyhlídky na to, že byste s ní zase byl, když ona nemá zájem. Strach, jestli to zvládnete, je přirozený. I když se někdy zdá, že už nemáme sílu překonat tak velké trápení, často se ta síla v lidech skrývá, i když není hned vidět. Někdy to může trvat delší dobu, než se nám podaří se přes to přenést, ale myslím, že naděje vždy nějaká je.

Píšete, že se Vám nedaří soustředit se, protože myslíte jen na ni. Lidem s podobnou zkušeností často pomáhá, vyhýbat se místům a věcem, které milovaného člověka připomínají. Říkám si, jestli jste zkoušel se zaměřit na věci, co Vás baví. Při práci je snazší nechat do mysli proudit nepříjemné myšlenky, ale když se lidé věnují něčemu, co jim přináší radost, může se nám lépe dařit odklonit pozornost od trápení.  Může se jednat o nějaký koníček nebo třeba o cestu na místo, kam jste v minulosti rád chodíval. Někomu pomáhá setkávání s přáteli, protože ve společnosti druhých začne myslet na něco jiného a časem se od trápení oprostí. Nemyslím si, že by člověk měl těžké chvíle jen přetrpět, ale že užitečnější bývá hledat možnosti, co s tím dělat.

Napadá mě, jestli jste už o všem mluvil s někým blízkým. Bývá úlevné, když je vedle nás někdo, kdo ví, jak se cítíme a nejsme na všechno sami. Pokud byste raději mluvil s někým objektivním, můžete se také obrátit na Linku důvěry, např. v akutních stavech, kdybyste znovu cítil, že jste na dně. V těchto náročných chvílích existuje i možnost vyhledání krizových center, která fungují zdarma. Zvažoval jste psychoterapii nebo možnost braní léků. Psychoterapie bývá v podobných situacích, jako je ta Vaše, velmi nápomocná. Zda jsou léky ve Vašem případě vhodné, posoudí psycholog na základě osobní konzultace. Můžete se obrátit na psychologa pracujícího na pojišťovnu nebo si vyhledat psychoterapeuta, který pracuje soukromě. Lze se poptat známých, jestli nemají s někým zkušenosti, nebo se dá hledat na internetu, např. na www.znamylekar.cz, kde někteří psychoterapeuti mají svůj profil i s referencemi od klientů. Je možné docházet na psychoterapii a pracovat na svých obtížích a zároveň se věnovat sám sobě a dopřávat si příjemné zážitky. Spojení obou aktivit může proces zlepšování stavu urychlit.

Přejeme Vám, ať už je Vám brzy lépe.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
13.11.2017

Existuje šance na zlepšení, když mě trápí tak moc věcí?

Dobrý den. Poslední dobou mě ve zvýšené míře trápí vidiny. Objevují se hlavne v noci, tak jsem to asi tolik neprožívala (Mám je od 11, ale na nějakou dobu to přestalo. Teď je to jiné), ale teď naposledy se mi to stalo i ve dne. Když to přijde, tak bez ohledu na to, že vidiny nejsou tak děsivé pociťuji strašnou úzkost. Buší mi srdce a láká po dechu.. Neustále se v noci budím. Vidiny jsou záblesky světel a pulzování objektů. Také se strašně nenávidím za to, kdo jsem. Nebaví mě to. I při menším neúspěchu ve škole si neustále ubližuji. Dělám to proto, protože od rodiny jsem se až na matku a otce odstřihla a kamarády mám, protože je potřebuju, kdybych náhodou dostala panický záchvat během vyučování. Jinak k nim nic necítím. Všechno si strašně beru a nikomu nevěřím. Na každého hraju něco jiného podle potřeby a vše mám promyšleno tak, aby nikdo neodhalil moje nitro, kam se můžu schovat. Nikde jinde není bezpečno. Odraz v zrcadle někdy není můj. Někdy mi přijde, že mě někdo sleduje nebo odposlouchává přes mikrofon na mém telefonu. Bojím se. Nerada zvedám telefony. Bojím se i nadpřirozena. Bojím se skrytých motivů ostatních lidí. K psycholožce už nedocházím. Jsme přesvědčena, že mě nenávidí. Někdy mám myšlenky, které mi říkají, že jídlo je otrávené, abych dostala rakovinu a vytřískali ze mě peníze. Nikdy bych si nevzala léky. Krom toho trpím mentální bulímii, 7 let mě šikanovali, byla jsem sexuálné zneužívaná v 11 letech,mám smíšenou úzkostnou a depresivní poruchu a disharmonický vývoj. Jsem odpad a vím, že ostatní se ke mě tak budou chovat. Cítím se rozbitě. Je nějaká šance na zlepšení? Už si nevím rady. Jsem stále unavená a je toho tak moc.

Artis zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Artis,

obracíte se na nás s více tématy, které Vás trápí. Znepokojují Vás vidiny záblesků a pulzování, které jsou spojeny se zažíváním úzkosti a buzením se ze spaní. Provází Vás také pocity nenávisti vůči sobě samé a strachu, že Vám lidé chtějí ublížit. Popisujete, že nemáte vůči lidem důvěru, a i když máte kamarády, nevnímáte, že by Váš vztah k nim byl citový, ale spíše se Vám tento typ kontaktu v určitých situacích hodí.  Je toho na Vás moc, cítíte se bezradná a kladete si otázku, jestli je možné, aby Vám bylo lépe.

Nedivím se, že Vás tento stav už unavuje a že se tím cítíte zavalená. Podle toho, co píšete, to na mě působí, že jste v životě opravdu zažila hodně těžkých chvil. Říkám si, že Váš náročný životní příběh mohl ovlivnit to, že jste doteď velmi citlivý a křehký člověk, který se bojí otevřít  světu a raději se schovává sám v sobě, kde cítí bezpečí. Když si pročítám Váš dotaz, běží mi hlavou, že je přirozené, že člověk, který si už v dětství prošel tolika zraňujícími zážitky, může mít obtíže v přijetí sebe sama a nemusí věřit ostatním lidem. Tolik věcí na jednoho mladého člověka bývá skutečně nesnadné ustát a Vy přitom zvládáte stále ještě chodit do školy, každodenně fungovat a máte odhodlání na sobě pracovat a hledat pomoc, což se odráží třeba i v tom, že jste nám napsala. Může se jednat o první posun ke zlepšení Vašeho stavu.

Napadá mě, jestli jste o tom, co prožíváte, už mluvila s někým blízkým, např. s rodiči, o kterých píšete, že jste s nimi v kontaktu. Sdílení pocitů bývá uvolňující a lidem většinou pomáhá, když v tom nezůstávají sami a společně mohou přemýšlet, co dále. Možná je pro Vás náročná představa, že o tom všem s někým mluvíte. Říkám si, že nemusíte mluvit hned o všem, ale sdílení alespoň části pocitů, které ve Vás jsou, může být pro okolí významnou zprávou, že se necítíte v pohodě.

Pokud byste chtěla probrat svou situaci raději s někým nezaujatým, možná na Vaší škole funguje školní psycholog, který by také mohl být podporou. Anonymně se můžete obrátit na Linky důvěry nebo krizová centra, která fungují bezplatně.  Vzhledem k tomu, že ještě nejste plnoletá, můžete navštívit také Krizové centrum pro děti a dospívající a ozvat se i na Linku bezpečí. Píšete, že psycholožku jste už vyhledala, ale necítila jste se tam dobře. Lidem se občas stává, že jim některý psycholog nevyhovuje, ale když vyzkouší někoho jiného, tak se u něj cítí více v bezpečí. Každý člověk je jiný a každému sedí jiný přístup. Společně  byste mohli hledat možnosti, jak postupně Váš stav zlepšovat, aby Vám bylo co nejlépe. Jiného psychologa můžete vyhledat např. v seznamu brněnských psychologů, kteří mají smlouvu s pojišťovnou a klient tedy nemusí nic platit. Někteří z nich však vyžadují doporučení od dětského lékaře. Odborníka můžete vyhledat i např. na stránkách www.znamylekar.cz, kde mají někteří psychologové svůj profil i s komentáři jejich klientů.  

Přejeme, ať je Vám co nejdříve lépe a máte sílu do hledání východiska z Vaší situace.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
13.11.2017

Přitahují mě lidé s depresemi. Je to špatně?

Dobrý den. Je možné, že mě přitahují lidé s depresemi nebo spíše lidé, kteří zažili a zažívají občas nějaké ty depky? Myslím tím hlavně sexuální přitažlivost nebo spíše tedy přitažlivost co se týká potenciálního partnera/partnerky. Roli hraje také to, že deprese souvisí s inteligencí, ale hlavně jde o to, že sama na tom nejsem co se úzkosti týče zrovna nejlépe a nejspíše chci aby mi ten člověk dokázal docela dobře porozumnět, přemýšlet částečně jako já a tím pádem také prožívat něco na stejném principu, ikdyž bych to nikdy nikomu nepřála. Je tohle špatně?

DB zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Zajímalo by Vás, zda je možné, že Vás přitahují lidé s depresemi a zda je na tom něco špatně. Píšete, že sama na tom nejste nejlépe, co se týče úzkosti, a proto byste zřejmě od takového člověka chtěla, aby Vám dobře porozuměl a abyste prožívali něco na stejném principu.

Myslím si, že není nic špatného na tom, že si uvědomujete, že Vás přitahuje určitý typ lidí. Z Vašeho dotazu vnímám, že je pro Vás v této souvislosti důležité, aby druzí porozuměli Vám a tomu, jak se cítíte. Z toho, co popisujete, pro mě také vyznívá, že byste ve vztahu s druhým chtěla prožívat společně něco podobného, abyste si mohli být díky společným psychickým prožitkům blíž. Zdá se mi  pochopitelné a lidské, že byste chtěla, aby lidé byli schopni Vašim potížím porozumět. V této souvislosti mě napadá, že někdy i navenek podobně vypadající psychické potíže mohou lidé uvnitř prožívat hodně odlišně. Může pro ně proto být těžké porozumět tomu, jak takové problémy prožívá druhý člověk. Někteří lidé dokáží být naopak ve vztahu velmi empatičtí a podporující i bez toho, aby si daným problémem osobně prošli. Napadá mě také, že psychickou blízkost a pocity sdílení můžeme prožívat i v souvislosti s jinými vlastnostmi či aktivitami, které máme společné. Je možné, že kromě toho, co popisujete jako depresivní stavy, Vás na těchto lidech zajímá i něco dalšího, co oceňujete a kvůli čemu Vás tito lidé přitahují.

Obecně je ve vztazích důležité, abychom se s druhým člověkem cítili příjemně a bezpečně, a abychom si oba vzájemně nabídli něco, co u partnera vyhledáváme a oceňujeme. Každý z nás považuje u druhých za atraktivní něco trochu jiného - to, co je přitažlivé a příjemné pro jednoho člověka, může být pro dalšího člověka něčím, co pro něj přitažlivé není. To, že si uvědomujete, co Vám na druhých připadá atraktivní - ať už na základě představy, nebo reálné zkušenosti - pro Vás může být podle mého názoru užitečné při navazování případných vztahů. Říkám si také, že se Vaše preference mohou v čase různě měnit, a je možné, že Vám po čase na druhých bude připadat atraktivní zase něco jiného.

Napadá mě, že se můžete také zkusit obrátit na někoho blízkého, ke komu máte důvěru a myslíte si, že by Vám mohl alespoň trochu rozumět. Pokud byste se chtěla o tomto tématu poradit s někým nezaujatým, možností je zavolat na některou z linek důvěry, které jsou dostupné zdarma a anonymně po telefonu nebo chatu. Pokud je na Vaší škole dostupný školní psycholog, je možné toto téma probrat i s ním.

Přejeme Vám, abyste našla někoho, kdo Vám porozumí.

Tým poradny

<>

<>

skrýt odpověď ↑
12.11.2017

Jak ven z pocitů samoty a opuštění?

Dobrý den, píši sem, neboť jsem se v poslední době ocitla v situaci, že které nevím jak ven a potřebuji to někomu říct. V poslední době se u mě objevuje čím dal tím větší pocit samoty a opuštění. Moji vrstevníci už z velké části všichni měli sex, já jsem pořád panna a připadám si kvůli tomu hloupě a nezkušeně, třeba když se o tom všichni baví a já jsem nikdo. Hlavně se bojím, že to tak zůstane ještě hodně dlouho, proto že se vztahu bojím. Byla jsem jednou zamilována do jednoho kluka a ten mě dost bolestivě odmítal a dělal mi naschvály, až tak, že jsem se pokusila o sebevraždu, naštěstí jsem se na poslední chvíli 'rozmyslela' a skončila jsem pouze pár dní v nemocnici. Ale zpět k momentálnímu problému. Moje kamarádky, se kterými jsem si dřív rozuměla, mají všechny kluka, což je pro mě dost špatné. Ne že bych jim to nepřála, jsem ráda, že jsou šťastné, jde spíš o to, že jsem zůstala sama. Občas se bavíme, ale je to jen povrchní, prostě jsem na vedlejší koleji. Mimo. Kvůli tomu jsem začala i kouřit. Před pár měsíci. A až teď si uvědomuji, proč vlastně. Nevědomky jsem se chtěla přiblížit mým kamarádkám. Taky udělat něco "rebelského", něco, co je proti nevinnosti. A dělala jsem to podvědomě a teď už prostě nemůžu přestat, závislost mě dostala stejně jako neskutečná samota a zjišťují, že vlastně kouřím ráda. Mám pocit, že jsem bezvýznamná. Nijak výjimečná. Ve škole průměr, sport mi nejde, a se svými 160 cm a 75 kg taky neoslňuji, spíš naopak. Všude jsem sama. Jsem introvert, takže by se to dalo brát jakože je to normální. Ale tohle je moc. Všude jsem sama, do školy jdu sama, ve škole jsem sama, že školy jdu sama. Ve volném čase nebo o víkendu skoro neopustím dům. Nemám s kým jít ven ani komu zavolat, napsat nebo cokoli. A nemám komu se svěřit. V rodině je sice všechno v pořádku, ale těm tohle říct nemůžu. Tátovi nevěřím, díky své špatné skutečnosti s muži popsané výše. Mamce to říct nemůžu, tu by to zabilo, nepřenesla by se hlavně přes kouření a sama má problémů dost. A má o tři roky mladší sestra by mě nepochopila. Linka důvěry mě také napadla, ale nechci zase, aby naši zjistili, že se něco děje. Nechci jim dělat potíže, protože toho také nemají málo. Není nikdo, na koho bych se mohla obrátit. Jak říkám, kamarádky mám, a i přesto že spolu chodíme do jedné třídy, jsou dny, kdy spolu třeba celý den nepromluvíme. Nemyslím si, že by se mnou měly nějaký problém. Spíš je nezajímám. Pokud sama nepřilezu, což nedělám, nemám dost odvahy, tak si mě ani nevšimnou. Nemyslím si také, že bych měla nějaký problém s psychikou jako takovou, deprese to není, to už jsem taky zažila a bylo to úplně jiné, horší. Teď se spíš bojím, že ten pocit opuštění by deprese mohl vrátit. A to nechci a nevím, co s tím. Také se bojím, že zůstanu sama. Že až dospěju, nebude mě chtít žádný muž, protože já se prostě lásky bojím a přitažlivá nejsem. Mezi kluky nemám žádné kamarády, ale třeba holky, se kterými se občas bavím, ano a já nejsem schopna se s nimi bavit také. Nemám si s nimi co říct. Nevšímají si mě. Ale také mám strach, že bych se mohla zamilovat a některý kluk by mě mohl znovu odmítnout. Také mám strach, že až dospěju, kamarádky nebudu mít žádné, protože o mě projevují nezájem už teď, a to se denně vídáme. Prostě nevím, jak z toho ven. To opuštění a odloučení mě ubíjí. A nevím, jestli to třeba není mnou a nebo kde je ta chyba. Co mám dělat. Děkuji za odpověď a za možnost aspoň trochu vyjádřit své pocity, už jen to, že jsem mohla někomu předat část svých myšlenek mi pomohla a dala pocit, že existuje něco, kde se mohu vyventilovat, takže děkuji. :)

Šárka zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Šárko,

děkujeme za projevenou důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Z Vašeho dotazu vnímám, že Vás v tuto chvíli trápí mnoho věcí ve Vašem životě, se kterými si nevíte rady a máte pocit, že se s nimi nemáte komu svěřit. Připadá Vám, že jste najednou hodně sama, protože Vaše kamarádky, se kterými jste si rozuměla, mají nyní jiné zájmy a ze vztahů ke klukům máte obavy, protože se bojíte odmítnutí kvůli dřívější špatné zkušenosti.

Říkám si, že takové pocity a myšlenky, jaké popisujete, by byly tíživé a nepříjemné snad pro každého člověka. Zmiňujete mnoho věcí, které Vás nyní trápí, a říkám si, jestli by se našlo kromě toho ve Vašem životě něco, klidně i drobnost, která Vás teď těší a dělá Vám radost. V životě většiny lidí se střídají dobrá a špatná období, a i když někdy máme pocit, že už to tak bude „pořád", tak se mnohdy stává, že se po nějaké době situace změní k lepšímu, i když je někdy těžké tomu ve špatném období uvěřit. Také mě napadá, že s podobnými pocity se setkává mnoho lidí ve Vašem věku - pro spoustu lidí je to období plné změn, které někdo zažívá dříve a jiný později a obojí je zcela v pořádku.

Někdy pomáhá, když soustředíme pozornost na něco, co v našem životě funguje a z čeho můžeme brát sílu na dobu, než se situace zlepší. Může to být například nějaká činnost, kterou rádi děláme - ať už sami, nebo s někým. Říkám si, že možná ve Vašem okolí je někdo, kdo sdílí podobné zájmy. Zároveň by mě zajímalo, co byste sama na sobě ocenila, čeho si vážíte, klidně i maličkosti. Může být obtížné to vidět, přesto věřím, že jsou věci, na které jste u sebe pyšná a které máte ráda. Možná se na to můžete zeptat i někoho, kdo Vás zná - například někoho ze své rodiny.

Při čtení Vašeho dotazu jsem si říkala, že bych Vám přála, abyste měla ve svém životě někoho, na koho se můžete obrátit a s kým byste mohla něco sdílet. Jsem proto ráda, že jste se rozhodla kontaktovat naši poradnu a že Vám to alespoň trochu pomohlo. Zároveň bych Vás ráda podpořila ve snaze kontaktovat linku důvěry, kterou jste ve svém dotazu zmiňovala. Na těchto linkách mají více možností, jak Vám poskytnout potřebnou podporu a společně byste mohli najít nějaký způsob, jak z této situace ven. Služby jsou anonymní a zdarma - můžete je kontaktovat prostřednictvím telefonu nebo chatu. Možná byste nakonec přeci jen našla nějaký způsob, jak tuto linku kontaktovat bez toho, aniž by se o tom Vaši rodiče dozvěděli. Další možností také může být požádat o pomoc školního psychologa, pokud ve Vaší škole působí. Pokud byste potřebovala akutní pomoc, je v takovém případě možné obrátit se také na nejbližší krizové centrum.

Přejeme Vám, abyste i v těžších časech našla sílu a naději.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
11.11.2017

Jak manželce odpustit nevěru, když mám zlomené srdce, ale miluji ji?

Dobrý den. Nedovedu se sám vyrovnat s nevěrou manželky. Mám ji rád a moc mě mrzí, co udělala. Zanechalo to ale vleké šrámy na mé duši, špatně kvůli tomu spím a špatně se soustředím. Nedokážu se už těšit a radovat z každodenních maličkostí. Jsme se ženou skoro 20 let, problém asi bude v tom, že jsme se poznali, ještě když byla žena moc mladá. Teď ve 40 letech ale udržovala přes dva roky tajný intimní vztah s milencem. Vše dokonale tajila a maskovala např. ještě lepší "péčí" o domácnost, rodinu i manžela. Vše fungovalo naoko naprosto ideálně. Jezdili jsme na dovolené i utužovali náš vztah na romantických prodloužených víkendech. Když jsem na její nevěru náhodou přišel před dvěma lety, manželka vše urovnala, slíbila, že to bylo momentální selháni, které se nebude opakovat a že jí to velmi mrzí. Odpustil jsem jí. Měl jsem pocit, že to náš vztah i posílilo a zlepšilo. Jenže manželka v tom pokračovala s tímtéž mužem a rafinovaněji vše další dva roky tajila. Až teď se stalo to, že jiná milenka z několika JEHO žen se mu nabourala do emailu a přeposlala mi veškerou mailovou korespondenci mezi NÍM a mou ženou. A to, že jsem si to musel číst, asi bolí nejvíc. Byla do NĚHO opravdu silně zamilovaná a scházeli se tajně prostřednictvím tajných telefonátů a tajné nově založených mailových schránek pokaždé, když jsem byl např. pracovně zaneprázdněn. Hrozně mě bolí každá vzpomínka na takový přečtený mail. A nedokážu se toho zbavit. Chtěl bych ženě dál věřit, moc ji miluju a moc pro mě znamená. Ale je to těžké zklamání. Ona se mi omluvila a snaží se pracovat na udržení našeho vztahu i rodiny. Řadu věcí se mi snažila vysvětlit, něco jsem i pochopil, ale víc toho zatím nechápu. Prý potřebovala v milenci zpovědní vrbu, adrenalin z tajných schůzek a toužila poznat i jiného muže než jen dva krátkodobé partnery před naší svatbou. Teď když se ukázalo, že její milenec byl "profesionální svůdník a lamač srdcí", který rozvedl a zničil už řadu vztahů a který jí lhal a spal souběžně asi se třemi dalšími ženami, vše skončila a chce být prý už navždy jenom se mnou... Mám tomu věřit? Máme se moc rádi, rozumíme si, máme společné zájmy, koníčky i nové životní výzvy, máme krásnou zdravou rodinu se dvěma velmi šikovnými dospívajícími syny a byla by hloupost bortit to a rozejít se. Já mám ale zlomené srdce, v noci se probouzím, přes den jsem smutný, cítím nervozitu, úzkost a tlak na hrudi. Párkrát mi pomohl Lexaurin nebo alkohol, ale jen na chvíli a takhle to řešit určitě nechci a nebudu. Co mám dělat? Jak to všechno mám překousnout a hodit za hlavu?? Nejvíc mě pronásledují ty zamilované maily, které jsem si bohužel musel přečíst a jaké mně manželka snad nikdy nenapsala nebo napsoledy před 18-20 lety. Je to strašlivá ztráta důvěry a mám velmi bolavé srdce. Chci ale znovu odpustit a věřit, ale nevím, jak na to. Potadíte mi prosím? P.S. Kdyź si zlomíte nohu, hned vám pomůžou a zaplatí to pojišťovna, když máte zlomené srdce, nikdo na vás nemá čas, objednací lhůty k psychologům činí přes 2 měsíce!!! Třeba pomůžete vy?!? Díky!!

Erik zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Eriku,

obracíte se na nás s dotazem, jak se vyrovnat s nevěrou manželky, která s Vámi chce nadále být. Cítíte velké zklamání a je pro Vás těžké jí znovu věřit. Vaše trápení ovlivňuje kvalitu spánku a soustředění a píšete, že se nedokážete radovat z každodenních věcí. Přestože měla dlouhodobý tajný vztah s milencem, do kterého byla hodně zamilovaná, Vy ji nadále máte moc rád. Když nad tím přemýšlíte, nejtěžší je pro Vás na tom celém nejspíše to, že jste četl její milostnou korespondenci s milencem. I když je pro Vás náročné smířit se s tím, co se stalo a vybudovat si k manželce znovu důvěru, uvědomujete si, že byste ji rád odpustil, protože si spolu rozumíte, máte hodně společného a také fungujete dobře jako rodina.

Když si pročítám Váš dotaz, cítím z něj, že i když je to pro Vás velmi obtížná situace, stále v sobě máte odhodlání se svými pocity něco dělat a snažíte se dívat na celou záležitost z více úhlů pohledu. Přestože Vás mrzí, jak se zachovala, dokázal jste vyslechnout její stanovisko a máte snahu ji pochopit. Domnívám se, že ne každý by to zvládl a nevzdal by to. Z Vašeho dotazu na mě působí, že se ve Vás mísí různé pocity. Prožíváte jednak ztrátu důvěry, na druhou stranu je pro Vás vztah s ní důležitý, vidíte v něm spoustu pozitiv, a tak o něj nechcete přijít. Představuji si, že musí být složité se nacházet v tomto rozporu a nedivím se, že se to projevuje na Vašem spánku či soustředění

Je přirozené, že důvěra ve vztahu byla narušena. Proces odpouštění může trvat delší dobu. Může být přínosné jím procházet spolu s někým blízkým, např. dobrým kamarádem, který zde bude, aby Vás vyslechl, a Vy jste měl tak možnost nechat průchod svým emocím. I když pro nás lidé nemají jasnou radu, jen sdílení prožitků bývá uvolňující.

Mohla by Vám pomoci i otevřená komunikace s manželkou o tom, co se ve Vás děje. Možná jste to již udělal. Pro obnovení blízkosti a důvěry může být prospěšné, když uslyší, že máte chuť na Vašem vztahu pracovat, ale že to může trvat delší dobu, než se vše vrátí do normálního stavu. Lidé, co zažili zklamání jako Vy, většinou říkají, že jim pomohlo si situaci vyříkat, společně to uzavřít a už se k tomu v budoucnu v rozhovorech nevracet a druhému nic nevyčítat. Také mě napadá, že by Vám mohlo napomáhat trávit čas s manželkou jako dříve - dělat spolu věci, co Vás oba baví, které Vás spojují. Říkám si, že by nové příjemné zážitky mohly přispět k Vašemu opětovnému sblížení.

Podle toho, co píšete, jste už zvažoval možnost návštěvy psychologa, ale odrazuje Vás dlouhá čekací doba. Ne všichni psychologové mají takto plný kalendář, myslím, že když budete hledat dále, narazíte na někoho z psychoterapeutů, kdo má volno dříve. Lidé, kteří zažívají podobné věci, jako Vy, se mohou objednat také do některé partnerské poradny, které fungují zdarma. Můžete se tam vydat se ženou nebo i sám, kdyby se na to zatím necítila. Poradna bývá vhodným prostředím k tomu, kde partneři mohou společně uzavřít proběhlé záležitosti tak, aby byly v klidu vyslyšeny potřeby obou.

Další psychology věnující se párové nebo individuální terapii naleznete na internetu, dá se využít např. portál www.znamylekar.cz, kde má část z nich svůj profil, většinou s referencemi od klientů. Seznam psychologů v Brně, kteří mají smlouvu s pojišťovnami, lze najít zde. Pokud byste o něčem chtěl mluvit akutně, je možné zavolat na některou z Linek důvěry nebo přijít na konzultaci do krizového centra.

 

Moc Vám přejeme, ať se Vám brzy podaří najít klid a je Vám se ženou zase hezky.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
10.11.2017

Je možné se objednat u psychoterapeuta pod záštitou mé pojišťovny?

Hezký večer. Už dlouhou dobu přemýšlím, co se svým psychickým stavem. Začínám mít pocit, že vypovídání se kamarádům není dostačující a možná potřebuji, aby si mě vyslechl kvalifikovaný člověk. Svůj problém nedokážu jednoduše popsat slovy na klávesnici. Chtěla bych se zeptat, zda je možné si objednat sezení u psychoterapeuta pod záštitou mé pojišťovny (VZP). Budu moc ráda za jakoukoliv odpověď. Děkuji. Kateřina

Kateřina zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Kateřino,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete, že už nějakou dobu přemýšlíte, co se svým psychickým stavem. Začínáte mít pocit, že vypovídání se kamarádům není dostačující a přemýšlíte o návštěvě psychoterapeuta, proto by Vás zajímalo, zda je možné sezení hradit z Vašeho zdravotního pojištění.

Ano, objednat si sezení u psychoterapeuta hrazené pojišťovnou možné je. Psychoterapii hrazenou ze zdravotního pojištění poskytují obvykle psychologové s atestací z klinické psychologie (tzv. kliničtí psychologové). Mnozí mívají na svých stránkách přímo uvedeno, se kterými konkrétními pojišťovnami mají smlouvu uzavřenou, případně je možné dotázat se telefonicky nebo e-mailem, pokud nemají vlastní webové stránky. Pro možnost čerpat psychoterapii v rámci pojištění je nutné mít doporučení od lékaře (například od psychiatra nebo praktického lékaře).

Konkrétního klinického psychologa (pokud má smlouvu s Vaší pojišťovnou) si můžete vybrat sama dle Vašich sympatií a potřeb tak, abyste k danému člověku měla důvěru a cítila se v kontaktu s ním dobře. Věřím, že vyhledání služeb odborníka by Vám mohlo pomoci získat nový pohled na situaci a poskytnout Vám podporu při řešení Vašeho problému.

V místě Vašeho bydliště mají smlouvu s Vaší pojišťovnou například tito psychologové. Někdy se stává, že někteří kliničtí psychologové mají delší objednací lhůty. V případě, že by tato situace nastala a potřebovala byste termín co nejdříve, je také možné zkusit kontaktovat psychoterapeuty v soukromé praxi. Tito terapeuti sice nemají smlouvu s pojišťovnou a platba tak probíhá formou přímé úhrady z vlastních peněz, ale obvykle mívají objednací lhůty kratší. Případně je také možné obrátit se na některou linku důvěry, kde by Vám také mohli poskytnout potřebné kontakty.

Přejeme, ať se do psychoterapeutické péče dostanete co nejdříve.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
6.11.2017

Co to znamená, že ke mně přítel necítí to, co dřív, ale má mě rád?

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat co to znamená, když mi přítel řekne, že už ke mě necítí to co dřív ale že mě má stále hodně rád. Nerozumím mu protože dřív mi říkával že neví zda mě miluje a po dvou letech mi říká toto.Dekuji.

Zuzka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Zuzko,

děkujeme za Váš dotaz. Ptáte se nás, co to znamená, když Vám přítel řekl, že už k Vám necítí to co dřív, ale má Vás stále hodně rád.

Chápu, že z přítelova chování se můžete cítit zmatená. Píšete, že nerozumíte tomu, co přítel říká, protože dříve tvrdil, že neví, zda Vás miluje. Teď říká, že necítí to, co dřív. To na mě působí velmi matoucím dojmem a umím si představit, že to ve Vás může vyvolávat otázku, co pro něj vlastně znamenáte. Jak byly jeho věty myšleny, by Vám však mohl vysvětlit asi pouze přítel, protože z jeho hlavy tyto myšlenky pocházejí. Napadá mě, zda jste si zkoušela s někým o tom, co prožíváte promluvit. Buď přímo s přítelem, kterému byste vysvětlila, že tomu co říká, nerozumíte a potřebovala byste, aby Vám to vysvětlil a případně mu řekla o tom, jak se při jeho slovech cítíte. Nebo byste mohla vše probrat s někým jiným, komu důvěřujete. Třeba s kamarádkou nebo někým z rodiny. Možná by někdo z Vašich blízkých mohl mít podobné zkušenosti a uměl by Vám v současné situaci poradit či pomoct.

Pokud byste své pocity a myšlenky chtěla více rozebrat, můžete se zkusit obrátit i na profesionála. Jednou z možností může být například některá z linek důvěry, na které se můžete se svými pocity svěřit.

Přejeme Vám, abyste brzy nalezla odpovědi na své otázky,

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
4.11.2017

Nevím, jak si vyložit chování mého kamaráda

Dobrý den, Měl bych dotaz ohledně situace, která se mi honí hlavou. Jsem gay, student lékařské fakulty a právě při studiu jsem poznal kluka, který se s nikým nebavil, byl samotář. Doba plynula a já jsem jediný s kým se začal ve škole bavit. Bylo to čím dam intenzivnější až sme spolu začali sedavat a občas chodit i spolu ven mimo školu. Zarazilo mě, že se s nikým nebaví kromě mě a když jsem se ho zeptal proč nemá kamarády, tak prý proto, že je jiný. Slovo jiný ale nedokázal specifikovat. V červnu jsem mu sdělil, že jsem na kluky a vzal to úplně v pohodě. V létě tohoto roku jsme se vydali 2x na týdenní pobyt spojeny se sportem. O holkách téměř nemluví a tak jsem se ho zeptal jestli má holku - na to odpověděl, že už 5 let, ale on ani ona nemají čas se výdat. Pak se me ptal jestli se mi líbí, odpověděl jsem neutrálně. Od té doby se bavíme čím dál víc. Občas chodíme do kina, na večeře a procházky na Vyšehrad a další romantické místa. Vždy na konci schůzky mi poděkuje za krásný večer. Celé je to podezřelé a nikdy jsem takové chování u heterosexuálně zaměřeného kluka nezažil. Jednou po kině jsem chtěl vědět reakci, tak jsem se ho zeptal, co by řekl na to, kdybych mu řekl že mám kluka. On mi řekl, že jsme si ale slíbili, že se budeme poznávat a teď nebudu mít na něho vůbec čas. Tahle odpověď mě hodně překvapila. Další šok byl když jsme se bavili o lidech ze školy a řekl jsme mu že spolužák co se mi líbí mě zklamal. Jeho odpověď byla, že to je dobře. Vždy když jdeme ven tak schválně říkám jestli nepujdeme na romantickou procházku a on vždy souhlasí a říká že se těší. O přítelkyni nikdy sám nemluví, mluví jen o matce, sestře, bratrovi a sboru dobrovolných hasičů, kde působí. Jen zcela výjimečně řekne, že se mu líbila jedna holka v restauraci, kde jsme byli. Nedávno se mě ptal jestli ho mám rád, že to je pro něho hodně důležité. Navíc již několikrát se mě ptal jestli se mi líbí. Celé Vám to píšu proto, že nechápu co to je typ člověka, nerozumím jeho chování vzhledem ke mě. Přijde mě i mé kamarádce, které jsem se s tímto svěřil, že je nepřiznaný gay. Muže to být pravda? Muže znamenat jeho chování k mé osobě něco jiného než kamarádství? Jak se k němu mám chovat? Mám ho konfrontovat s tím, že se chová homosexualně? Chtěl bych zjistit pravdu jak to s nim je. Je moc milý a hodný a nechci se dočkat toho abych se zamiloval někdy v budoucnu do heterosexuála. Poraďte mi prosím, co si o tom myslíte? Děkuji předem Marek

Marek zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Marku,

vážíme si, že se na nás obracíte. Píšete nám o klukovi, se kterým jste se seznámil na studiích a se kterým trávíte volný čas. Je spíše samotář, a když jste se jej zeptal, proč tomu tak je, odvětil, že je jiný. Přestože má už 5 let holku, zdá se Vám i Vaší kamarádce, že by se jeho chování dalo vyložit i jinak než kamarádsky. Chodíte spolu do kina, na večeře nebo na „romantické procházky". Ptal se také, zdali se Vám líbí, a jestli jej máte rád.

Zmiňujete se, že se nechcete zamilovat do heterosexuála, z toho určuji, že Vám přijde kamarád atraktivní a něčemu bližšímu byste se sám nebránil. Ptáte se nás na názor, zdali Váš kamarád může být „nepřiznaný gay" a jestli jej konfrontovat s tím, že se chová homosexuálně. Nejsme bohužel schopni skrz internetové poradenství posoudit orientaci Vašeho kamaráda ani jeho vztah k Vám, ale můžeme Vám nabídnout pár úvah.

Říkám si, že lidská sexualita vždy nemusí být striktně orientovaná nebo vyjasněná. Někdy si můžeme s druhou osobou rozumět natolik, že pak i naše vzájemné chování připomíná spíše vztah než kamarádství. Svoji roli může hrát i skutečnost, že kamarád zná Vaši orientaci a třeba může zkoušet trochu experimentovat s tím, co si vůči Vám může a nemůže dovolit - jestli má např. Vaši pozornost.

Když se on ptá Vás, zdali jej máte rád, můžete mu zkusit takovou otázku opětovat. Zeptat se, jak Vaše přátelství bere a co pro něj znamenáte. Je zřejmé, že máte dobrý úmysl, chcete mít jasno ve Vašem vztahu, zároveň však zohledňujete i Vašeho kamaráda. Rozumím, že se v této situaci můžete cítit nejistě a rád byste znal, jak se věci mají. Možná se mu však můžete svěřit i s těmito vlastními pochyby - povědět mu, jak se Vy cítíte v jeho společnosti a jak jeho chování vnímáte, jak o Vašem vztahu uvažujete a o čem přemýšlíte. Třeba se Vám tak podaří rozvinout debatu, ve které se spousta věcí vyjasní.

Za předpokladu, že by Vás vnímal jako něco víc, může pro něj být těžké si takovou věc přiznat. Mnohdy v tom hraje svoji roli i rodina, obecně okolí a třeba i představa o sobě samém. K tzv. „coming-out"-u vede mnohdy dlouhá cesta. K tomu mě napadá, zkusit se spíše než na jeho chování zaměřit na jeho názory ohledně takového tématu. Co by například znamenalo pro jeho rodinu nebo přátele, kdyby chodil s mužem, a ne dívkou, a třeba také, zdali si to on sám dovede představit. Na takový rozhovor je však vždy dobré zvážit tu správnou situaci a možné důsledky.

Kdybyste chtěl prozkoumat situaci více, můžete se obrátit např. na telefonickou linku důvěry.

Přejeme pěkné společné chvíle, ať v rámci kamarádství či něčeho víc.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
3.11.2017

Soužití s rodiči ve společném domě mi nevyhovuje

Dobrý den, před čtvrt rokem jsme se s manželem a dětmi předškolního věku předstěhovali do domu k mým rodičům. Dům je napsaný na nás a kompletně zrekonstruovaný. Rodiče si opravili přízemí, my druhé patro a společné věci - střechu, fasádu... (u nás zhruba trojnásobné náklady - kolem 2 mil.). Dřív jsme bydleli téměř deset let u partnerových rodičů také v samostatném patře (které je manželova bratra, proto jsme se stěhovali) a s tchýní bez problémů. Už před předstěhováním jsem z tohoto rozhodnutí začala mít hrůzu a teď se to stále zhoršuje. Nějaký konkrétní problém nemáme, akorát ten stálý pocit, že spolu musíme komunikovat, vidět se každý den, neustále něco řešit. Trápí mě hlavně moje matka, je to takový bezradný, pečující generál. Neustále slyším, že děti nejsou dostatečně oblečené, že chodí spát pozdě apod. Když si vezme na hlídání děti sourozenců, bez zeptání je pošle k nám. Nejvíc mě ale trápí její věčné stížnosti. Každý večer, když se vrátím z práce, k nám chodí jakože za dětmi. Dětí si ale nevšímá, tak si odejdou hrát za manželem nebo sami a mně vykládá, co je všechno špatně. Že má malý důchod, že čeká jenom na smrt (není jí ještě ani 60 a je zdravá), že nemá doma co dělat, prostě je všechno špatně. Chtěla bych být večer se svojí rodinou a matka mi zatím bere doslova radost ze života, místo toho řeším ji. Možná se to uklidní, prožívám teď hodně obtížných změn (nástup po mateřské do práce, stěhování, mladší syn do školky, navíc ho čeká operace - i když celkem neškodná). Jen mám teď pocit, že jsem v takové pasti, nechci svými stížnostmi zahrnovat manžela, tak moc nevím, co dál. Vymyslela jsem, že by nám pomohl snad zvláštní vchod, který by oddělil byty zdí (teď jsou průchodné vnitřním schodištěm). Ale je obtížně realizovatelný, a hlavně se o tomto nápadu bojím říct rodičům. Táta je obvykle velkorysý, ale na změny, které i nepřejí v domě oni, se moc netváří. S matkou jsem měla od dětství problematický vztah, který se vzlepšil, až jsem bydlela jindy. Vůbec nevím, proč jsme se tak vlastně rozhodli, přišlo nám, že je škoda toho velkého domu na velkém pozemku nevyužít, selhal nám tehdy pozemek jindy a nemohli najít jiný vhodný. Znovu bych se pro společné bydlení nerozhodla, teď ale máme hypotéku, rekonstrukce byla nákladná, tak nevím, co dál. Zahradu a dvůr máme společný, zahrada je ale velká, tak by tam bylo místo pro pergolu jen pro nás. Budu vděčná za každou radu, děkuji

Kateřina zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Kateřino,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o společném soužití s Vašimi rodiči, které Vám nevyhovuje. Popisujete, že jste se s manželem finančně podíleli na opravě domu, nyní obýváte druhé patro a rodiče žijí v přízemí. Vaše matka Vás často navštěvuje a využívá tato setkání k tomu, aby si Vám stěžovala. Říkáte, že znova byste se pro společné soužití nerozhodla, ale nyní když máte hypotéku, už nevíte, jak byste mohla nepříjemnou situaci řešit.

Z toho, co píšete, mám pocit, že soužití s Vašimi rodiči, zejména pak s matkou, může být za současné situace dost nepříjemné. Je zcela oprávněné, že navzdory společnému bydlení chcete pro svou rodinu soukromí. Když žijí členové rodiny pohromadě v těsné blízkosti, je běžné, že je v začátcích zapotřebí domluvit v soužití určitá pravidla. Někdy to může být obtížné a nepříjemné, může to možná i chvíli trvat, ale z dlouhodobého hlediska se dobře nastavená pravidla mohou ukázat jako velmi užitečná. Chápu, že se o změnách můžete bát rodičům říct. Podobné rozhovory patří v našich životech mezi ty, kterých se bojíme a vyhýbáme se jim, to je zcela přirozené. Ale ráda bych Vás podpořila, abyste zvážila tento rozhovor alespoň zkusit. Někdy máme pocit, že naše nápady a názory druzí nepřijmou, ale pokud jim vysvětlíme, proč je pro nás dosažení příznivého řešení důležité, jejich reakce nás nezřídka příjemně překvapí. Bývá dobré pro podobný rozhovor vybrat vhodný okamžik a předem si promyslet, co chcete rodičům říci.

Líbí se mi, že se snažíte sama vymýšlet praktická řešení. Napadlo Vás například oddělit oba byty zdí, což mi připadá jako zajímavý nápad. Rozumím, že nechcete svými stížnostmi zahrnovat manžela, avšak v podobných situacích může pomoci, když se máme komu se svými pocity a nápady svěřit. Možná by Vám manžel pomohl vymyslet, jak byste si o tomto řešení mohli promluvit s rodiči, aniž byste je urazili či ranili. Mohl by Vám při takovém rozhovoru poskytnout cennou podporu.

Kdybyste si o celé situaci potřebovala více a podrobněji povykládat, ale ve Vašem okolí byste se na nikoho obracet nechtěla, můžete navštívit některou rodinnou poradnu. V poradně je možno probrat, jaké máte za současného stavu možnosti nebo také to, jak s rodiči můžete o celé věci mluvit sama nebo i s manželem. Manžel Vás klidně může do poradny doprovodit a podílet se na tvorbě plánu, co můžete podniknout dál. Profesionální poradce je zde právě proto, aby Vám při podobných úvahách pomohl.

Přejeme Vám, ať jste brzy ve vzájemném soužití spokojená,

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
3.11.2017

Jak uzavřít intenzivní vztah?

Dobrý den, Chtěla bych vás touto formou požádat o radu. Před několika lety jsem se seznámila s mužem, se kterým se nám nečekaně rozvinul intenzivní vztah. ALE, byl to ženatý muž starší o více let, se závazky, navíc jsem jeho partnerku i děti znala. Je to velmi duševně bohatý člověk a po jeho boku jsem se sama téže rozvíjela. Stali se z nás plnohodnotní partneři, ať už se to týkalo rodiny, intimního života, přátel atd. Stále jsme se ale hádali. Byla jsem toho opravdu, opravdu zoufalá. Vlastně jsem se mu odevzdala a vztah byl opravdu hluboký… třebas to zní jaké klišé, pro mě to bylo speciální a vím, že pro něj téže. Časem jsem rozpoznala v tématech hádky, že mě chtěl jen pro sebe, vše bylo skryté za chápajícím tónem a rádoby otevřeností. Důsledky hádek pro mě vypadaly tak, že jsem se třebas choulila v pláči v koutě a nevěděla, co jsem udělala zle a chtěla zjednat nápravu, ať už mě to bude stát cokoli. Myslím, že v tyhle chvíle se mnou začal manipulovat. Myslím si, že začal využívat toho, že jsem v tyhle chvíle zranitelná a více otevřená, že začal některé situace hrát. Proč to však celé píšu. Cítím se naštvaná, je mi líto, co se stalo, jsem prázdná............ cítím, že mě touto cestou dohnal i k mému prvnímu intimnímu styku…… neumím to vstřebat. Myslím si, že mu nedocházelo, co mi to způsobí, ale.. Dlouho jsem tomuto kroku odolávala, ale jednou na setkání jsme narazili na toto téma a po době nějakého tlaku více či méně skrytého jsem už rezignovala, chtěla mít za sebou…. Teď nejsme pár let v kontaktu, nakonec jsem se vymezila a nemohla jej dále třebas omlouvat, myslím, že mě pak zprávami trochu citově vydíral. Stále mi ho ale něco připomíná, nejsem schopná bavit se s lidmi, kteří ho znají. Jsem rozhozená, když si na něj vzpomenu. Neumím to uzavřít. Nevím, co mám dělat dál. Zjistila jsem, že moje tělo si to nějak pamatuje a občas s tím mám problém. Připadám si využitá, je to hrozný pocit...... Prosím, co teď mám dělat, jak to vnímat............? B.

B. zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkuji za projevenou důvěru, s kterou jste se obrátila na naši poradnu. Píšete nám o svém vztahu s ženatým mužem, který pro Vás byl velmi intenzivní a speciální. S partnerem jste se však často hádali, důsledky hádek pro Vás byly velmi nepříjemné a cítila jste, že s Vámi začal partner manipulovat. Vztah jste ukončila, ale i nyní se cítíte naštvaná a prázdná, s bývalým partnerem již pár let nejste v kontaktu, stále Vám ho ovšem něco připomíná. Píšete, že to neumíte uzavřít a připadáte si využitá. Ptáte se nás na radu, jak postupovat nyní.

První věc, která mě při pročítání Vašeho dotazu napadala, byla, zda si o celé situaci máte s kým promluvit. Může jít o kamarádku nebo někoho z rodiny, komu se můžete svěřit a povědět mu vše, co Vás trápí. Zdá se mi totiž, že to, co popisujete, může být na jednoho člověka opravdu hodně. Jistě není jednoduché přijít o intenzivní vztah a ještě se vyrovnat s tím, že jste se cítila být blízkým člověkem manipulována. Chápu proto, že popisujete, že z toho máte hrozný pocit. Prošla jste si nepříjemnými zkušenostmi a asi hledáte sílu, jak se s nimi vyrovnat. Umím si představit, že se ve Vás může míchat hněv, lítost a prázdnota a těžko se Vám zřejmě zpracovává pocit, že se stalo něco, co jste nechtěla. O to více si myslím, že by Vám mohlo pomoci někomu své trápení svěřit. Už jen to, že najednou nejsme na problém sami, nám může přinést úlevu. Pomoci může také omezit kontakt s lidmi, které Vám bývalého partnera připomínají a soustředit se třeba na Vaše záliby, koníčky. Můžete také vyzkoušet něco úplně nového. I to nám někdy může pomoci odvést myšlenky od věcí, které nás trápí.

Vždy se také můžete obrátit na psychoterapeuta z Vašeho okolí a společně s ním zkusit vymyslet, jak přijmout a uzavřít Váš minulý vztah. Psychoterapeut by Vám také mohl pomoci najít způsob, jak se vyrovnat s nepříjemnými věcmi, které jste ve vztahu zažila, porozumět souvislostem a Vašemu prožívání. Odborníky ve Vašem okolí můžete zkusit najít třeba na stránce www.znamylekar.cz. Pokud byste se také potřebovala někomu svěřit nebo si s někým popovídat ve chvíli, kdy se cítíte rozhozená třeba nějakou vzpomínkou, vždy se můžete obrátit také na některou z linek důvěry, kde Vás vyslechnou a mohou s Vámi najít způsob, jak to udělat, abyste se cítila lépe.

Přeji Vám hodně sil a radosti ve Vašem životě.

<>

Tým poradny.

skrýt odpověď ↑
2.11.2017

Přitahuju problematické muže. Jak to změnit?

Dobrý den, nevím, jak začít svůj dotaz, protože se možná bude zdát banální či nezávažný. Nicméně...před skoro dvěma roky jsem skončila vztah s člověkem, který mnou manipuloval. Nechce se mi tu rozepisovat, co dělal, nicméně toho, že něco je špatně, si všimli i moji nejbližší. Jednoduše - dokázal rozpoznat moje slabiny, nějakou dobu se přetvařoval a postupně se ve vztahu stupňovalo citové vydírání. Já jsem to přisuzovala jeho situaci (bez práce), snažila jsem se ho podporovat, chtěla jsem alespoň já být ta, která je silná a nechtěla jsem ho opouštět, když měl těžké období. On toho ale zneužíval. Když jeho manipulace a emoční výlevy a výbuchy vzteku začaly být časté, rozzešla jsem se s ním (tedy, on se se mnou rozešel "naoko", abych o něj bojovala, já to ale pochopila tak, že je to rozchod a smířila se s tím - nehledě na to, že mi bylo líp. On se ale skoro rok nato chtěl vracet). Tenhle vztah mě hodně poznamenal. Od té doby je se mnou něco jinak a já nevím, co to je. Ačkoliv jsem nikdy nebyla vysazená proti nějakému pohlaví, od té doby mám strach z mužů. Bojím se, že někdo využije mojich slabostí, mojí důvěry a opět mi to tak zvaně "vpálí do ksichtu". Někdy mě přepadají černé myšlenky, když vidím, jak všichni kolem mě mají děti, vztahy, svatby a mě se maximálně podařilo mít pár nevydařených vztahů. Já si pak říkám, že je se mnou něco špatně, že si asi nezasloužím lásku, že jsem nebyla schopna být s někým, kdo je vyrovnaný a normální. Do toho všeho jsem se zamilovala do muže, který je zvláštní, nevím, jaký má problém, ale čím déle ho znám, tím víc vidím, že má velkou pravděpodobnost nějaké duševní poruchy (nicméně nejsem odborník). Nesmyslně jsem k němu přilnula, psychicky a citově, ačkoliv vztah s ním je jako na houpačce, často střídá nálady, jednou je milý, pečující, najednou chladný, kontroluje mě, je paranoidní atd. Připadám si z toho všeho doslova rozbitá. V ostatních oblastech života se mi celkem daří - jsem optimistická, mám ráda lidi, věřím v lepší zítřky. Jenom ve vztazích je to doslova katastrofa. Nevím, jak se zbavit minulosti, jak se z toho dostat. Někdy si přeju na všechno co se stalo zapomenout a narodit se znova, s čistým štítem. Nevědět nic o tom, co se mi stalo, protože si s tím nedokážu poradit. Nerozumím tomu, proč jsem si musela přitáhnout problematické muže. Rodiče mi říkají, že jsem moc hodná, že já jsem ta, co všechno táhne a drží a že to je ta chyba. Mají asi pravdu. Jenže já nevím, jak to změnit. Někdy si opravdu přeji nebýt. Připadá mi, že by to byla velká úlveva. Dřív (když mě bylo tak 20) jsem se z nevydařeného vztahu oklepala a šla dál. Řekla jsem si - ten se k tobě nehodí, co se dá dělat. teď to nejsem schopna udělat. první přítel mě z ničeho nic opustil protože měl problémy v práci. měli jsme moc dobrý vztah, on z ničeho nic přestal komunikovat a já 2 týdny nevěděla, co se s ním děje. občas si říkám, jeslti to všechno nazačalo už tady...nevím.. Omlouvám se, jestli je můj dotaz příliš dlouhý. Vlastně to ani není dotaz, spíš taková zpověď. Budu moc vděčná, pokud Vás napadne cokoliv, co by mi mohlo pomoci (jednou jsem byla na terapeutickém sezení, ale nemám dost peněz chodit pravidelně). Předem moc děkuji.

Fridita zobrazit odpověď ↓
 

Milá Fridito,

vážíme si Vámi zaslaného dotazu a projevené důvěry. V dotazu píšete, že Vás trápí, jaké partnerské vztahy jste prožila a prožíváte. Před dvěma lety jste se rozešla s mužem, který s Vámi dle Vašich slov manipuloval a tento vztah Vás velmi poznamenal. Od rozchodu máte pocit, že se mužů bojíte, že Vás nějaký znovu využije a ublíží Vám. Nyní máte vztah s mužem dle Vašich slov zvláštním, střídá se u něj vřelý a chladný přístup vůči Vám. Máte pocit jako byste si nezasloužila lásku a nevíte, co děláte špatně, že přitahujete problematické muže a také máte myšlenky na to nebýt. Zároveň vnímáte, že se Vám v jiných oblastech daří a chtěla byste to nějak řešit. Ptáte se na nápady, co by se s tím dalo dělat.

Z toho jak píšete, vnímám, jak moc byste si přála oblast Vašich partnerských vztahů zlepšit a jak jste o ní asi mnohokrát přemýšlela. Je fajn, že si všímáte i pozitivních stránek svého života, když se snažíte řešit problémovou oblast, která Vám dělá potíže. Říkám si, že možná cítíte zklamání či pocit bezmoci co se Vašich vztahů týče - že zkrátka nepřichází takový partner, jakého byste si představovala. Možná jste už také z neúspěšných vztahů unavená. Tomu naprosto rozumím, v těchto chvílích většina lidí pociťuje jistou frustraci z toho, že se nedaří to, co by chtěli.

Říkáte, že jste optimistická a věříte v lepší zítřky. Myslím, že s takovým přístupem se jakýkoli problém řeší o něco lépe. Napadá mě, jestli by Vám pomohlo vnímat tento problém jako něco, co se aktuálně děje a ne jako něco, co se „s Vámi už dlouho táhne". Říkám si, že by bylo dobré si o tom s někým blízkým popovídat - aby Vám řekl, jak vidí Vás jako člověka, jaký má náhled na Vaše partnerské vztahy a dodal Vám tak jiný pohled na věc. Mohl by Vás vyslechnout a podpořit v situaci, kterou právě prožíváte.

Využít služeb psychologa či psychoterapeuta je určitě dobrou volbou. Možná se teď cítíte zmatená a nevíte, jak z tohoto „začarovaného kruhu problematických partnerů" ven. V rámci psychoterapie byste se mohla svěřit nezaujatému člověku, který by Vám pomohl si uvědomit, co se ve Vás děje, provázel by Vás při nalézání řešení Vaší situace a podpořil Vás v tom. Psychoterapeuti se v rámci terapie často setkávají s potížemi, které popisujete. Efekt terapie se mnohdy projeví až po delší době, proto se doporučuje absolvovat více sezení. Vy už jste možnosti psychoterapie využila, ale jedná se pro Vás o finančně náročnou službu. Existují také neplacené formy psychoterapie - ať už u psychologů, kteří pracují na pojišťovnu (kontakty i s recenzemi naleznete např. na stránce www.znamylekar.cz) nebo například v manželských a rodinných poradnách spadajících pod Centrum sociálních služeb, kam můžete docházet sama bez partnera.

Také mě napadá, že by pro Vás mohla být nápomocná nějaká forma seberozvojové skupiny, např. tzv. encounterová skupina, což je způsob, jak lidé společně s dalšími lidmi pracují na sebepoznání, vyjasňují si své vztahy k ostatním a snaží se více porozumět sami sobě. V Praze takové programy existují a je možné je na internetu vyhledat.

Přejeme Vám, ať jste spokojená ve všech oblastech Vašeho života.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
1.11.2017

Jak dál v situaci, kdy špatně spím a mám úzkosti?

Dobrý den,jsem na mateřské a poslední dobou mám pocit,že to nezvládám..Začalo to tím ,že jsem přestala spát,spatne spim nebo skoro vubec,rano jsem vyrizena takže jsem sahla po bylinkach,ale bez uspechu nezvladala jsem to tak prislo i na prasky na spani beru zolpiderm pulky,ale strasne se bijim ze si vypestuju zavislost.Nemohu vubec usnout jsem hrozne vystresovana uz od rana mám uzkosti co zas bude v noci.Malej spí pomerně dobre a ja misto abych spala tak nezaberu a nezaberu..uz jsem se o jednala i k psychiatrovi ale bojim se ad ,nedokazu uz myslet na nic začaly me trapit uzkosti bolest na hrudi,nechutenstvi jsem uz z toho nestastnsa...Chci byt tou stastnou maminkou,maleho miluju,ale uz nevim jak dal nemam energii,dokonce jsem zacla i kourit mam pocit ze me to trochu uklidnuje..neustaly strach me ničí...dekuji za odpoved

Lucinka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete, že už nevíte, jak dál - poslední dobou máte pocit, že to nezvládáte, že už nedokážete na nic myslet. Cítíte se být hrozně vystresovaná, začaly Vás trápit úzkosti, nechutenství a bolesti na hrudi.  Špatně spíte, na což berete Zolpiderm, ale bojíte se, že si vypěstujete závislost, zároveň míváte úzkosti z toho, zda další noc usnete. Chtěla byste být tou šťastnou maminkou, malého milujete, ale už nyní nemáte energii a neustálý strach Vás ničí.

Věřím, že stav, který popisujete, je pro Vás náročný. Dokáži si představit, že v takové situaci nevíte, jak dál a připadá Vám, že už nemáte energii a je toho na Vás hodně. Chtěla bych Vás v tomto kontextu jen ujistit, že do podobných situací se dostane někdy mnoho lidí, včetně maminek a při vyhledání odborné pomoci jsou tyto situace řešitelné.

S ohledem na to, co píšete ve Vašem dotazu, vnímám Vaše rozhodnutí objednat se k psychiatrovi jako dobrý krok, který by Vám mohl pomoci cítit se lépe. Říkám si, že právě při osobním setkání s psychiatrem byste mohla podrobněji probrat jak Vaše obavy z léků, tak možnosti, jak by se Vám v současné situaci mohlo lépe spát a ulevit od nepříjemných pocitů. Nevím, zda slovem „ad" ve Vašem dotazu jsou myšlena antidepresiva. Mám v tomto kontextu potřebu zmínit, že některá antidepresiva mají velmi dobrý efekt právě na úzkosti a na zlepšení spánku bez rizika rozvoje závislosti. Je možné, že Vám je psychiatr při konzultaci nabídne, Vy však máte plné právo se zeptat na všechny informace, které by Vás zajímaly a na základě těch se rozhodnout podle toho, jak to budete sama cítit.

Špatné spaní je někdy takový „bludný kruh", který i ve Vašem dotazu částečně popisujete - pokud člověk špatně spí, mnohdy jsou úzkosti další den intenzivnější, a o to více se bojí, že opět neusne. Někdy pomáhá, když zkusíme přijmout to, že večer neusneme, i přesto, že je možné, že další den přijde velká únava. Částečnou úlevu a zklidnění také někdy přináší nácvik relaxace (např. autogenní trénink či všímavost). Můžete jej vyzkoušet buď sama (různé typy relaxace jsou pod tímto heslem popsány na internetu nebo v knihách), případně Vám s nácvikem může pomoci odborník (např. psychoterapeut).

Kromě služeb psychiatra je možné také zvážit návštěvu psychologa či již zmíněného psychoterapeuta, kteří by Vám mohli nabídnout podporu a uklidnění v této situaci a postupně by Vám mohli pomoci najít cestu ven z vyčerpání a úzkostí. Kontakty na některé psychology je možné najít na www.znamylekar.cz . Ve Vašem případě byste pravděpodobně po konzultaci s psychiatrem mohla čerpat psychoterapii v rámci Vašeho zdravotního pojištění - pokud byste o ni měla zájem, můžete zkusit požádat svého psychiatra o doporučení.   

Přejeme Vám, ať brzy načerpáte více energie.

<>

Tým poradny 

skrýt odpověď ↑
30.10.2017

Co mám dělat, aby se moje rodina nerozpadla?

Milá poradno. Dnes mi moje žena, matka mých dvou dětí napsala SMS že nechce být má partnerka. Jsme spolu již 13 let. Od narození dětí náš vztah citově chladne. Žena mi vyčítala přesčasy v práci, že se o děti nestarám, že je celá domácnost na ní. Ale nakonec vždy znovu lehce vysvitlo sluníčko, trávili jsme spolu dovolené, výlety, rodinné návštěvy. Věřil jsem, že jsem šťastní. Všiml jsem si, že partnerka má na mě dotykovou averzi, nakonec si ode mne v létě ani nechtěla namazat záda. Přestal jsem se jí dotýkat, věřil jsem tomu, že mě sama třeba pohladí. Svěřila se své matce, ta mi "promluvila do duše." Že prý se jen míjíme. Abych své ženě dal najevo, že ji mám rád. Byl z toho konflikt. Na moje "vyznání" mi řekla, že "partnerské city jsou pryč." Ani jsem nevěřil, jak mě tato nekompromisní pozice vyděsí. Na druhou stranu mi má partnerka říká, že se o mě bojí, že nechce, aby se mi něco stalo. Na druhou stranu se na mě stále častěji cholericky utrhuje, křičí i na děti. Má poznámky typu "týhle rodiny mám plný zuby," jakoby do ní nechtěla patřit. Dlouho jsem jí ustupoval. Naši rodiče na sebe křičeli celé moje dětství. Zařekl jsem se, že se nebudu hádat. Napětí mezi námi se ale přenáší na děti. Co mám dělat, aby se rodina nerozpadla? Mám podezření, že si má žena našla jiného "partnera." Miroslav Plzák říkal, že nás ženy neopouštějí, ale že nás vyměňují. Mám jí tolerovat jiného partnera, výměnou za to, že nebude chtít rozbíjet rodinu? Pro své děti to rád udělám. Francouzi říkají, že rozchod funguje, když se žena usmívá a muž je velkorysý. Je to ta správná taktika? ...Prosím poraďte, jakákoliv rada je dobrá. Můj život je CHAOS.

Míra zobrazit odpověď ↓
 

Milý Míro,

děkujeme za Váš dotaz a projevenou důvěru. Nacházíte se v situaci, kdy Vám žena dala zprávu, že již nechce být Vaší partnerkou. Vnímáte, že Váš vztah od jisté doby citově chladne a myslíte, že má žena na Vás „dotykovou averzi". Na druhou stranu prožíváte i hezké dovolené či rodinné výlety. Když jste se pokusil manželce říci, co k ní cítíte, dostalo se Vám opačné reakce. Máte pocit, jakoby nechtěla do Vaší rodiny ani patřit. Nyní máte podezření, že si našla jiného partnera a nevíte, zda jej případně tolerovat, kdyby to znamenalo záchranu Vaší rodiny a zabránění jejímu rozpadu.

Z Vašeho dotazu cítím, jak Vám na zachování rodiny i vztahu se ženou záleží. Jste pravděpodobně schopen hodně obětovat za to, že Vaše rodina zůstane pospolu. Snažil jste se se ženou situaci řešit, i když to nakonec nedopadlo dle Vašich představ. Když Váš dotaz čtu, vidím, že si všímáte nejen negativních aspektů Vašeho vztahu, ale i těch pozitivních, hezkých chvil, které spolu prožíváte. Říkám si, že pro Vás musí být těžké vidět, jak se Vaše žena od rodiny vzdaluje. Možná se cítíte zmatený a nevíte, co ještě udělat, abyste tuto situaci zachránil.

Myslím si, že by mohlo pomoci zkusit si se ženou znovu v klidu popovídat. Mohl byste jí sdělit, že máte na udržení Vašeho vztahu a rodiny velký zájem a chtěl byste pro to něco udělat. Mohli byste probrat, co každého z Vás trápí, jaké máte obavy a očekávání od vztahu. Můžete dojít i k tomu, co zapříčiňuje, že někdy je Váš vztah fajn a někdy ne - proč se hádáte a v rodině vzrůstá napětí. Napadá mě, že za tím možná může být ještě nějaké jiné trápení, které Vaše žena má, a se kterým byste jí třeba mohl zkusit pomoci.

Ptáte se, zda jsou Vámi citované názory správnou taktikou. Těchto předpokladů existuje spousta, ale neplatí vždy na všechny jedince a všechny případy. Každý člověk a každá situace je jedinečná a je potřeba k ní přistupovat individuálně. Proto to ve Vašem případě může být „správná taktika", ale také nemusí. Důležité je, aby řešení vyhovovalo pokud možno všem zúčastněným a nenapáchalo třeba více škody než užitku (například ve vztahu k dětem, které často napětí v rodině vycítí a je pro ně někdy těžké v tomto prostředí žít).

Pokud zjistíte, že jste se ženou oba ochotni na zlepšení vztahu pracovat, můžete navštívit některou z manželských a rodinných poraden. Společně s odborníkem tak můžete probrat, co Vás trápí, na čem chcete ve vztahu pracovat a také zpracovat případná nepříjemná témata, která se mohou objevit (jako např. nevěra, na kterou máte podezření). K manželskému poradci můžete docházet také sám, stejně jako k jakémukoliv jinému psychologovi či psychoterapeutovi. Ten by Vám mohl pomoci lépe pochopit, co se ve Vás děje, jaké jsou Vaše potřeby, a pomohl by Vám hledat možné cesty, jak Vaši situaci zvládnout a řešit. Kontakty i recenze najdete například na stránce www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, ať se Vám podaří vše, co si přejete.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
29.10.2017

Bojuji s depresí a potřebuji pomoc

Dobrý den poslední měsíce bojuji s depresí. Nejsem schopná se o nic postarat, neuklidím, neuvařím, nenakrmím zvířata, mám problém vyprat pračku a když ji vyperu tak na ni zapomenu a nepověsím. Nákup je problém se k němu donutit. Jsem řidič a na silnici si začínám být nebezpečná - i ostatním. Přechody vnímám pozdě, přejezdy do pruhů už děkuji pár řidičům, že předvídali a nevrazili do mně. Doma je mi vše už úplně jedno. Pokud mám nějak fungovat pro okolí, tak mě to stojí šíleně moc sil, aby nic nepoznali. Vymlouvám se na únavu z nočních. Přitom když můžu spát tak naspím necelé tři hodiny denně. Víc to prostě nejde. Vím, že tohle prostě nedávám. Potřebuji pomoc. Ale nikomu jen tak nevěřím. Nemám sílu někam volat a hledat psychologa, psychiatra. Asi bych byla možná schopná poprosita psychologa, který mi dělá diagnozu pro dítě, o pomoc. I když teda nevím.....najít sílu, nebýt totálně trapná, ale pomohl by mi? Nebyl by to střet zájmů? Nemám sílu se vysilovat zbytečně. Pokud teda vůbec budu schopná cokoliv ze sebe vyplodit. Na druhou stanu vím, že pokud bych ze sebe něco dostala a nějak ho poprosila a on mě odmítl (na to má pravo) a případně mě poslal jinam, tak to nezvládnu. Neumím a nikdy jsem neuměla žádat o pomoc. Co mám dělat???? Už nemůžu. Omlouvám se za blbý dotaz, ale ....

frantiska zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete, že poslední měsíce bojujete s depresí a uvědomujete si, že byste potřebovala ve Vaší situaci pomoc. Popisujete, jak je pro vás nyní obtížné vypořádat se s některými aktivitami každodenního života a cítíte, že "už nemůžete". Uvádíte, že Vás stojí hodně sil Vaše nynější pocity a potřeby skrývat tak, aby doma "nic nepoznali" a abyste mohla nějak fungovat pro okolí. V této situaci proto uvažujete o tom, že byste ráda vyhledala psychologa, ale nikomu jen tak nevěříte a nejste si jistá, jestli by Vám pomohl psycholog, kterého navštěvujete se svým dítětem.

Zkouším si představit, jak náročné to pro Vás asi je, snažit se vše sama zvládnout i navzdory tomu, že se cítíte být vysílená a bojujete s depresí. Z Vašeho dotazu vnímám také určité obavy z toho, jak a zda ve Vaší situaci požádat o pomoc. Chtěla bych Vás v tomto ohledu ujistit, že říci si o pomoc ve chvíli, kdy se člověk necítí dobře, není ani slabost, ani selhání, za které by bylo třeba se omlouvat nebo stydět. Myslím si naopak, že uvědomění si toho, že potřebuji pomoc, je mnohdy nutné k tomu, aby se člověk mohl postupně začít cítit lépe a fungovat spokojeněji v běžném životě. Říkám si, jaké by to pro Vás bylo, kdybyste nyní sebe a své potřeby dala na první místo, i kdyby to pro Vaše okolí nebylo úplně jasné a i kdyby to mělo znamenat, že některé aktivity budete vykonávat méně, nebo vůbec.

Ve Vašem dotazu nezmiňujete, do jaké míry se Vám dostává podpory či pomoci ze strany Vašich blízkých či přátel. Napadá mě, zda by se v tomto pro Vás náročném období mezi nimi našel někdo, kdo by Vás vyslechnul a byl Vám oporou v tomto čase, pokud byste o to měla zájem. Zároveň bych Vás ráda podpořila ve Vašem úsilí vyhledat odbornou pomoc, neboť to na základě Vašeho dotazu vnímám jako důležitý krok ve Vašem nynějším životě. Osobní kontakt s odborníkem by Vám mohl poskytnout podporu a prostor pro Vaše pocity a nabídnout pomoc při cestě ven z obtížné situace. Společně byste mohli nalézt způsob, jak získat postupně více síly a objevit možnosti, jak byste se mohla cítit lépe. Píšete, že se necítíte dostatečně silná a pochybujete o tom, jak byste tento kontakt zvládla. Ráda bych Vás však ubezpečila, že psychologové jsou zvyklí na to, že lidé se na ně obracejí často s obavami, a jsou tu právě proto, aby jim s těmito pocity pomohli.    

Přemýšlím, jak byste se co nejjednodušeji mohla dostat k odborné pomoci. Jednou z možností může být obrátit se na psychologa, o kterém se v dotazu zmiňujete, a kterému důvěřujete - je možné, že by Vám například dokázal dát tip na ověřené odborníky. Ve Vašem městě funguje také několik psychologických poraden, kam je možné se obrátit pro pomoc (lze hledat např. na www.znamylekar.cz). V místě Vašeho bydliště funguje také krizová pomoc v rámci psychiatrického oddělení krajské nemocnice, kam je možné přijít kdykoliv bez čekání a kde by bylo možné probrat, jaká forma odborné pomoci by pro Vás v tuto chvíli byla vhodná a přijatelná. Věřím, že ať se rozhodnete jakkoliv, budou mít na daném pracovišti pro Vaše obtíže pochopení a budou se Vám snažit první kontakt co nejvíce usnadnit, aby pro Vás nebyl nepříjemný.

Přejeme Vám, abyste našla k vyhledání pomoci potřebnou sílu.   

<>

Tým poradny 

skrýt odpověď ↑
29.10.2017

Mám dát přítelkyni peníze za potrat, který jsem si nepřál?

Dobrý den, včera jsem poslal zkrácenou verzi mého vztahového problému ohledně potratu po plánovaném otěhotnění na který šla partnerka bez mého vědomí, přemýšlel jsem, že když bych situaci popsal obšírněji a plastičtěji, mohlo by pomoct vžít se do situace, i když jde jen o pohled můj- jednostranný . Snad nebudu prvním ani posledním mužem, který nesouhlasil s potratem, ale podle Českého práva si to žena může udělat po svém. Abych se se situací vyrovnal, tak jsem začal hledat na internetu příběhy, či debaty s tématem interrupce, když ji jeden chce a druhý ne, všiml jsem si, že jsou na internetu zachyceny situace, kdy to dítě nechce muž a nutí partnerku na interrupci, nenašel jsem příběh, kde by dítě nejprve chtěli oba, ale za nějakou dobu po otěhotnění žena změnila svůj postoj a bez spolurozhodnutí s mužem na interrupci šla. Právo nechává rozhodnutí na ženě. Myslím si, že muži se takhle na internetu nesvěřují. Potřebuji se nějak vyrovnat s tím, že jsem to téměř desetitýdenní miminko, či jak by někdo mohl říct, ještě jen shluk lidských buněk viděl na společné návštěvě u paní gynekoložky. Říkám si, byl to jen shluk buněk, anebo už miminko? s tímhle mám problém, protože své děti ještě nemám a těšíl jsem se na mimčo a viděl jsem ho na sonu. Už tak poslední dva roky zpozorním, když slyším někde v okolí miminko, anebo když projíždí kočárek, tak se nedívám na maminky, ale pohled mě táhne ke kočárku, na miminko jsem byl natěšený, měl jsem v sobě i pochybnosti z nastálé situace, pro mě nové, i s tím, že mi partnerka říkala a varovala, že miminko je velká starost a rázná změna v životě, člověk se několik desítek měsíců nevyspí a převrátí mu to život na ruby. Víc než z narození miminka bych měl spíše nejistotou z partnerky, jaká bude, když se ji narodí miminko, ke své dceři se ale chová hezky, měl jsem obavu, aby neporodila a nebyl jsem ji třeba na obtíž, nebyla na mě nervní, v našem vztahu je to nahoru a dolu, partnerka je energická a někdy hádavá, ale říkám si, že v každém vztahu je něco. Myslím si, že nejsem příliš submisivní typ, ale přesto hledám tu míru, kdy už toho bude moc a řeknu si dost a příjmu v sobě rozchod. V současnosti mám tendenci raději tenhle vztah slepovat a problémy řešit. Partnerka se několik dní před druhým potratem odmlčela, nezvedala telefony, nereagovala na sms. Náznaky myšlenek na interupci měla už týden předtím, argumentovala tím, že neví, jak by časté vstávání k miminku a další starosti s tím spojené zvládala, zažila si to už před 8 lety, kdy se ji narodila holčička a byla na ní úplně sama, muž je opustil.Partnerka otěhotněla totiž už poprvé letos v květnu, to bylo neplánovaně, přesto, jsme řešili, že je to nakonec dobře, protože i paní gynekoložka říkala, že ve 40 letech matky je otěhotnění zázrak, přesto šla na potrat na přelomu května června, přidala argument, že by se prý na dítě cítila stará a neměla by příliš čas na svoji zálibu, kterou je jízda na koni a měla by neřešitelnou situaci, kdyby zůstala s de dvěma dětmi sama. Po potratu přišly z její strany výčitky vůči sobě sama, své argumenty obrátila, litovala, že tam šla a brala to tak, že měla zkrat a že udělala největší chybu v životě, vnímala to i tak, že dala přednost svému zájmů-koním, před dítětem, pak si udělala něco s kolenem při jízdě na koni a brala to jako znamení, či trest, že potrat byl špatná volba, byla v tom období jako vyměněná co se týče kontaktu ke mně, působila zamilovaně, také doufala, že se interrupce třeba nepodařila, že se to občas stává, ale měla poté měsíčky, tak bylo jasno a sama začala plánovat, že budeme mít dítě co nejdříve, když je tzv. nahnojená, že se lépe daří otěhotnět a bude vše plánované, chovala se ke mně zamilovaně, jak na začátku vztahu a už v srpnu ji papírek ukázal, že je těhotná a opět její gynekoložka tvrdila, že je to zázrak, mně partnerka se smíchem řekla, že mám ted jistotou, že na potrat už neuteče, protože nemůže ani kdyby chtěla, že by ji v Motole po tak krátké době už nevzali. Další její reakce byla ta, že mi řekla, že když teď čeká znova mé dítě, tak že očekává, že se k tomu postavím tak, že si ji vezmu za manželku, anebo alespoň se s ní zasnoubím. Navrhovala svatbu už teď na podzim, já v tu chvíli měl v hlavě hlavně přípravu na miminko, společnou domácnost, dodělával jsem rekonstrukci bytu pro nás tři (partnerka, její dcera, já) Dosud, nebydlíme spolu, ale žijeme spolu velmi blízko od sebe, 5 minut chůze, svatbu jsem bral jako ne úplně aktuální záležitost, měl jsem pocit, že partnerka to dala do roviny něco za něco, že chce rodinu, ale věděla, že já bych chtěl i svého potomka, i když s její holčičkou jsem za dobře a má mě ráda, ale jsem zdravý, tak jsem chtěl i dítě biologické, a za to, že mi "odnosí" dítě, tak se s ní ožením a založíme rodinu.Cítil jsem v tom trochu kalkul, partnerku ale nevnímám vůbec jako zlatokopku, ale jen ženu, která chce mít jistoty, ale zasnoubení či svatba podle mého mínění není zárukou trvalosti vztahu a jistot. Dítě by mělo mé jméno, a klidně by mohl úřad změnit příjmení i mé partnerky a její dcery na moje, zprvu bez svatby. Partnerka argumentovala tím, že si to sama zažila v dětství, když měla jiné příjmení než její maminka a mladší bratr a že ji to vadilo, protože se cítila cizí. Svatbu jsem neodmítl, jen jsem ji neměl v tu dobu hlavě, že by byla na pořadu dne, navrhoval jsem leden, únor, už jak bychom společně bydleli. Priority jsem měl takto 1)společné bydlení, 2) společný vztah, 3) příprava na příchod miminka a 4) záležitosti v mé práci, kde v tu chvíli začaly stresové situace a nastaly problémy. Zpětně chápu, že co jsem nebral za důležité, mohla partnerka brát za životně důležité. Mně to přišlo jako vydírání, ale říkal jsem si, že se u partnerky mění hormony a nálady, že je svatba pro ženu důležitá, tak jsem navrhl termín leden, únor, to partnerka odmítla, že bude zima a že se svatby v zimě nehodí dělat. Jsme spolu 4 roky, ale nebydlíme spolu, partnerka bydlí u své maminky a má zaměstnavatele a současně školu pro malou dcerku přes ulici, minutu od jejich baráku, ona pracuje v té škole. Partnerka šla nakonec na druhý potrat, její maminka ji zařídila přes známé potrat někde na klinice, později mi na můj dotaz letmo, kde to bylo, nechtěla říct, tolik mně to ale nezajímalo, jen řekla, že potrat stál 6.500,-, verze byla ta, že ji ho zaplatila její maminka, s tím, že je to investice do její budoucnosti. Její maminka mně ráda nemá, se mnou se sice nikdy nebavila v soukromí z očí do očí, jen vím, že si k ní v situacích partnerské krize chodila partnerka stěžovat. Od partnerky jsem se následně dozvěděl, že po ní maminka peníze za interupci nechce, i když v průběhu vztahu si partnerka na svoji maminku nekolikrát stěžovala, že co se týče peněz, nic ji maminka nedá a vše chce v domácnosti vyúčtovat. (partnerka se její mamince narodila v 16 letech, partnerka neměla hezké dětství, svého biologického tátu nezná a maminka ji ho říct nechce, pak měla maminka přítele 4 roky, který používal násilí, partnerka v pubertě utíkala a dala se na chvíli na drogy, přestala, ale dodnes užívá lék suboxone, subutex). Požádal jsem přítelkyni, aby jsme spolu zašli k partnerskému psychologovi, šli jsme tam spolu a výsledkem bylo, že pan Dr, řekl, že pro udržení vztahu mám udělat to, že mám dát partnerce 6.500,- že to nemusím brát jako peníze za interupci, ale jako příspěvek do vztahu a že, když partnerka otěhotněla, tak jsem ji měl na účet poslat 100.000,- a říct, jakmile poročíš, čerpej si jak potřebuješ. Byl jsem z takové rady překvapený. Když jsme vyšli z ordinace psychologa, tak mi partnerka řekla, že shodou okolností, její maminka po ní těch 6.500,- za interupci začala chtít (to mě překvapilo, když předtím maminka údajně říkala, že peníze na potrat jsou jako darem, investicí do partnerčiny budoucnosti) . Následně jsem si vzpomněl, že už před první interupcí letos na jaře mi její známá, které se svěřuje, a se kterou jsem o situaci hovořil, protože měla informace jen od partnerky, se kterou jsme byli v tom období v rozepři, tak mi řekla, že ať udělám to, že dám těhotné partnerce do obálky 5.000,- s tím, že to má buď na potrat, anebo na kočárek, že je to rozhodnutí její a moje dobré gesto. Partnerka má nízké příjmy. S potratem jsem ale nesouhlasil už u prvního těhotenství a přišlo mi to úplně zcestné, když jsem to dítě chtěl dávat za potrat. Stejný názor ale řekl nedávno pan psycholog, že ji mám dát 6.500,-, do dvou-do několika dnů, tedy částku ve výši ceny interupce pro udržení vztahu, ale že to nemám vnímat jako částku za interupci, to mě znejistilo, protože 6.500,- bych dal partnerce, ale ať si koupí něco například na koně, anebo z toho zaplatíme, za mne nejlepší variantu, společný wellnes víkend, ale nemohu se ztotožnit s myšlenkou, že by ty peníze dala své mamince, jako vrácení částky na maminčin účet, která šla na interupci, i když původně partnerka říkala, že ty peníze po ní maminka chtít nebude. Musím podotknout, že partnerka nemá příliš vysoké příjmy, hospodaří s málem. Dnes jsme s partnerkou mluvili telefonicky a přímo se mě zeptala, jak se teda postavim k tomu co mně řekl psycholog, kterého jsme navštívili před 3 dny, o těch penězích za interupci, že to chce vědět, jestli má vztah vůbec pokračovat, když ty peníze nedám, tak prý bylo naše setkání u psychologa k ničemu a jsem nepoučitelný a nedám na rady ostatních a ona bude mít důvod vztah ukončit. Nechápu to, ale možná je to nějaká psychologická metoda, utilita, které třeba nerozumím, ale je jistota, že pomáhá, každopádně v tuto chvíli, když dám partnerce 6.500,- hotově, tak zřejmě peníze půjdou na účet její maminky do kolonky interupce, se kterou jsem nesouhlasil a nechtěl ji. Nejraději bych, kdybych partnerce mohl říct "na, tady máš 6 tisíc pětset, ale slib mi, že jimi nebude hrazena interupce, ale kup si za ně co chceš, anebo za sebe welness pobyt a já dokoupím ještě sobě a Adélce a můžeme společně jet na víkend do wellness", ale s tím mě partnerka pošle do háje, protože jestli po ní maminka ty peníze chce, tak partnerka nemá takový plat, aby těch 6:500,- dala hned. Tohle mi řekla, že peníze nemá. Navíc, po našem společném okolí rozkřikne, že jsem škudla, že to věděla, že ji ty peníze za potrat nedám, i přes názor pana psychologa, ke kterému jsem ji vzal já. To mi řekla dnes v telefonu, že je přesvědčena, že ji ty peníze dát nechci. Moji nabídku jsem ji ještě neřekl, že ji peníze dám, ale ať je použije na vše ostatní, jen ne na potrat na účet maminky. Podle mého mínění je tohle věc ji samotné a její maminky a já v tom nevidím svojí roli. potrat byl rozhodnutí jich dvou a maminka ji řekla, že ji to zaplatí, aby si nezkazila dalším dítětem život, kdybych je opustil. "investice do její budoucnosti". Obávám se prostě, aby částkou nebyl uhrazen nepřímo potrat. Anebo mám ty peníze dát, i s tím vědomím, že se s tím špatně vyrovnám??? To je vlastně můj hlavní dotaz do poradny, vedlejším dotazem je, jestli situaci nevidím náhodou pokřiveně, když i pan psycholog navrhl výše uvedený postup a na moji poznámku, že s tím budu mít vnitřní problém, nereagoval. Uff.Omlouvám se za román:-) Ale třeba Vás tato situace zajímat bude a rozšíříte spektrum možností, jak se zachovat. Vztah bych chtěl udržet, ale ne za každou cenu, přítelkyni jsem dával 2.000,- měsíčně na její dceru, když její biologický táta není, tak alespoň tak jsem se podílel do jejich rozpočtu, když spolu nežijeme, kdybychom žili spolu, byl by rozpočet společný, práci mám jako průměr České populace. Děkuji Jaroslav

Jaroslav zobrazit odpověď ↓
 

Milý Jaroslave,

děkujeme za Vaše dva dotazy, které jste nám do poradny zaslal. Uveřejňujeme zde pouze Váš druhý podrobnější dotaz s tím, že v odpovědi zohledňujeme i informace uvedené ve Vašem prvním dotazu. Píšete, že se nacházíte v situaci, kdy jste s přítelkyní plánovali miminko, ona otěhotněla, nicméně poté bez Vašeho vědomí podstoupila interrupci, kterou jste si nepřál. Jako důvod uvedla primárně to, že čekala, že jí požádáte o ruku, což se nestalo. Chtěl jste s ní tuto situaci řešit a navštívili jste proto partnerského psychologa, který Vám navrhl, abyste partnerce dal peníze za interrupci. To Vám ale nepřipadá správné, protože jste potrat nechtěl. Nyní nevíte, zda se řídit radou psychologa nebo ne a uvažujete, zda se na svou situaci nedíváte „pokřiveně".

Když Vaše dotazy čtu, říkám si, že Vás situace musí pravděpodobně velmi trápit, máte toho hodně na srdci. Také vnímám, že Vám na vztahu záleží, že se snažíte pochopit perspektivu Vaší partnerky a směřujete k řešení této situace. Asi prožíváte velké zklamání z toho, že jste se oba těšili na rodičovství, vše vypadalo fajn a poté bez Vašeho vědomí se jakoby „z ničeho nic" přítelkyně rozhodla těhotenství ukončit a vy vlastně nevíte proč nebo nevnímáte tyto důvody jako relevantní. Tomu rozumím a přenést se přes něco takového může být těžké.

Píšete, že si nevíte rady ohledně peněz za interrupci, které byste podle psychologa měl partnerce dát. Ačkoli neznám podrobnosti Vaší konzultace u psychologa a kontext jeho sdělení, chtěla bych upozornit na to, že úlohou psychologa je primárně člověka či pár vést k tomu, aby našli řešení své situace spíše sami a v tomto hledání je podporovat. Naopak jeho úlohou není zasahování do finančních záležitostí páru, natož určování částky, kterou má jeden druhému zaplatit. Z tohoto důvodu bych Vás chtěla podpořit v tom, že rozhodnutí ohledně financí je čistě na Vás či na domluvě Vás a zúčastněných osob.

Říkám si, že by bylo fajn si o tom všem s partnerkou v klidu promluvit. Mohl byste jí sdělit Váš názor na celou situaci a v té souvislosti jí říct, že jste s potratem nesouhlasil a tím pádem máte vnitřní problém s tím, že byste jej měl zaplatit. Napadá mě, že byste mohli probrat, proč se přítelkyně vlastně takto rozhodla, zda v tom opravdu hrálo roli, že jste ji nepožádal o ruku nebo je to ještě něco jiného. Mohli byste si říct, jaké máte obavy a strachy z případného rodičovství a jak Váš vztah vidíte do budoucna - jaká jsou očekávání každého z Vás ohledně bydlení, svatby či rodičovství. Myslím, že byste se mohl pokusit přítelkyni vysvětlit, jak je pro Vás důležitá ona i Váš vztah a že je tím pádem pro Vás důležité o věcech rozhodovat společně.

Napadá mě také, jestli máte ve svém okolí někoho, komu byste se mohl svěřit a celou situaci s ním probrat. Při prožívání náročného období může pomoci nebýt na to sám a cítit oporu blízkých. Zároveň bych Vás chtěla podpořit ve Vaší snaze využít odbornou pomoc psychologa či psychoterapeuta.Umím si představit, že po předchozí zkušenosti můžete cítit určité pochybnosti či nedůvěru, nicméně odborník Vám může být při řešení Vaší situace s partnerkou velmi nápomocný. Můžete zkusit vyhledat někoho jiného, kdo by Vám ve způsobu práce vyhovoval více. Společně s takovým partnerským poradcem nebo párovým terapeutem byste mohli v bezpečném prostředí probrat věci, které Vás oba tíží, a hledat cesty jak Vaši situaci řešit. Přítomnost odborníka může také usnadnit Vaši komunikaci s partnerkou. Seznam manželských a rodinných poraden naleznete zde, v Praze jich funguje celá řada. Vedle toho můžete využít služeb psychoterapeuta i pouze pro sebe. Mohl by Vám například pomoci vyrovnat se s pocity, které teď prožíváte, a lépe pochopit, co se ve Vás děje a jak s tím naložit. Na webových stránkách www.znamylekar.cz jsou kromě kontaktů na psychology i recenze podle kterých si můžete vybrat takového, který by Vám mohl vyhovovat. Zejména pro dlouhodobější spolupráci je potom důležité, aby Vám terapeut i osobně seděl.

Přejeme Vám, ať se Vám daří náročnou situaci zvládnout.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
29.10.2017

Mám řešit s odborníkem synovy autistické rysy?

Prosím vás o radu. U svého syna jsem od útlého věku pozorovala drobné autistické rysy. V předškolním věku měl problémy s navazováním kontaktu s vrstevníky. Paní učitelka ho nazývala pozorovatelem. Velmi uznaval autoritu,při projevech radosti,těšení se na něco třepe rukama. To je výrazný jev,který je patrný i teď. Synovi je nyní 14 let. Nikdy jsem svoje domněnky s nikým nekonzultovala. Asi proto, že mentální i fyziologický vývoj syna vypadal normální.Nyní v pubertě se ale bojím, abych neselhala a byla mu oporou. Moje nejistota vyplývá ze zhoršení prospěchu ve škole a i vztahy s vrstevníky jsou složitější. Ale nevím teď zda bych se synem měla navštívit odborníka a řešit zda vůbec moje domněnky jsou opodstatněné ,když jsem to vlastně do teď neudělala. Přistupovala bych k synovi jinak,pokud je opravdu dítětem autistickým? Děkuji vám za odpoveďábel a řadu.

Ivana zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete, že jste pozorovala u syna od útlého věku drobné autistické rysy, ale nikdy jste svoje domněnky s nikým nekonzultovala, takže nevíte, zda jsou opodstatněné. Nyní se bojíte, abyste neselhala a byla pro syna oporou. Přemýšlíte proto, zda navštívit odborníka, i když jste to doteď neudělala, protože jinak jeho vývoj vypadal normální. Zároveň uvažujete nad tím, zda byste k synovi přistupovala odlišně, pokud byste věděla, že je dítětem autistickým.

Z Vašeho dotazu vnímám, že máte o syna zájem a záleží Vám na tom, aby ve Vás měl oporu a dařilo se mu. Zároveň cítím určitou nejistotu ohledně toho, jak konkrétně se k synovi chovat a jak nyní postupovat. Chování, které u syna popisujete, může mít řadu důvodů, stejně jako složité vztahy s vrstevníky a zhoršení prospěchu. Ráda bych Vás proto v návštěvě odborníka podpořila, neboť konzultace Vašich obav a podrobnější zmapování situace by pomohlo potíže Vašeho syna více objasnit. Na základě toho by pak bylo možné potvrdit nebo vyvrátit i Vaše domněnky týkající se autistických rysů. Od odborníků by se Vám případně také dostalo doporučení, jak k synovi nejlépe přistupovat.

Vhodnou možností je v tomto případě využít služeb pedagogicko-psychologické poradny v místě Vašeho bydliště, případně navštívit dětského klinického psychologa (kontakty na některé lze najít např. na www.znamylekar.cz), doporučení Vám také může poskytnout synův ošetřující lékař. Pokud je ve škole, kam Váš syn dochází, k dispozici školní psycholog, můžete se obrátit i na něj a probrat podrobněji, jak Váš syn funguje v kontaktu s vrstevníky. Více informací by Vám mohli poskytnout také učitelé, pokud jste s nimi o synově chování a zhoršeném prospěchu ještě nekomunikovala.

Držíme Vám palce, ať se vše brzy vyjasní.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
27.10.2017

Cítím se prázdný a nevím, co dál

Dobry den , mam takovy problem na zakladce sem byl sikanovanej kdyz sem prijel ze skoly domu rodice se hadali a mlatili nakonec se rozvedli ze strachem sem jel do skoly a taky domu mnel sem deprese, myslenky na sebevrazdu , byl sem uzavretej do seba nemnel sem pratele. na stredni skole sem mnel kamarady takovy ze mne vyhodili ze skoly protoze sem se flakal a to jen kvuli kamaradum , mozna nebyli opravdovy mozna sem se je drzel aby sem s nekym byl aby sem nebyl sam nevim . Ted mam praci manzelku a citim se byt prazdnej malo myslenek proste jen sem, nemam zadny konicky kdyz s nekym mluvym nekdy zakoktam jakoby sem se stydel mluvyt nebo se bojim lidi a nevim o cem mluvit a taky se nevim smat jenom nekdy , skousim na vsechno zapomenout co se stalo , tak se nelituji jen nevim co dal Dekuji za odpoved

Norbert zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Norberte,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete, že jste se dříve v životě potýkal s mnoha těžkými situacemi. Měl jste deprese, byl jste uzavřený do sebe a měl jste myšlenky na sebevraždu. Teď se v životě cítíte být prázdný, připadá Vám, že máte málo myšlenek, že „prostě jen jste" a nevíte, co dál. Nemáte žádné koníčky a zažíváte nepříjemné pocity, když s někým mluvíte.

Vnímám, že jste to v životě neměl jednoduché a říkám si, že někdy může být náročné jít dál, nebo se alespoň trochu nelitovat. Zároveň cítím z Vašeho dotazu chuť teď ve Vašem životě něco změnit a ovlivnit tak, abyste se od své minulosti mohl alespoň částečně odpoutat a abyste se cítil lépe v přítomnosti. Říkám si, že o tom svědčí i samotné napsání tohoto dotazu.

Napadá mě, že v podobných situacích někdy pomáhá zkusit se zamyslet, v jakých chvílích se cítíte alespoň o trochu lépe. Nálada se u většiny lidí v čase alespoň trochu mění, a když se na to více zaměříme, tak se obvykle podaří zachytit nějakou chvilku nebo činnost, která nás povzbudí. Tu pak můžeme zkusit do svého života zapojit více. Můžete také zkusit objevit něco, co máte na sobě rád, co na sobě můžete pochválit a ocenit - může to být klidně něco malého, ale pro Vás důležitého. Možná se postupně podaří objevit i další věci, které vám dodávají trochu radosti. Říkám si, že právě tyto momenty nebo myšlenky mohou člověku dodat trochu síly, díky které může ve svém životě postupně uskutečňovat i další změny k lepšímu. 

Je také dobré, když člověk není na všechno své trápení sám. Někomu pomáhá se se svými myšlenkami a pocity svěřit někomu blízkému, komu důvěřuje. Ráda bych Vás také podpořila ve vyhledání další odborné pomoci. Vhodnou možností je návštěva psychologa nebo psychoterapeuta, kteří lidem v podobných situacích, jako popisujete Vy, mohou pomoci najít v životě naději a větší spokojenost. Mohl byste s nimi podrobněji probrat pocity, o kterých píšete, a hledat cesty, jak se postupně cítit lépe, a to i například při komunikaci s druhými lidmi. Kontakty na některé odborníky můžete najít například na www.znamylekar.cz. Pro případ, že byste cítil okamžitou potřebu si s někým promluvit, jsou Vám k dispozici zdarma a anonymně také linky důvěry.

Přejeme hodně síly a naděje.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
26.10.2017

Co dělat při problémovém chování bratra

Dobrý den, obracím se na vaši poradnu s dotazem co dělat v případě opakujicího se problémového chování těžce mentálně postižené dospělé osoby. Jedná se o mého 40-ti letého bratra, který již od dětství trpí těžkým mentálním postižením snad i v kombinaci s autismem. Žije s mými rodiči, kterým je 70 a 73 let v rodinném domě a oni se o něj celodenně s obrovským nasazením starají. Jeho problémové chování spočívá v tom, že když rodiče chtějí kamkoliv odjet buď někam na delší cestu jako např. za příbuznými, kteří bydlí na Slovensku nebo jenom na nákup, nemohou ho nechat samotného doma, protože by v něm většinu věcí rozbil nebo jinak zničil, takže ho musí vzít s sebou a velmi často dochází k situacím, že on odmítá kamkoliv jet, opustit dům a ještě prý rodičům sprostě nadává. Když jsem žila ještě s nimi (nyní mám vlastní rodinu) tak se i stávalo, že nás, mě i rodiče fyzicky napadal. Přibližně před 25 lety docházel do denního stacionáře, kde o něj bylo dobře postaráno, ale od té doby, co jsou rodiče v důchodu, tak je s nimi doma a má invalidní důchod. Mí rodiče se také starali v letech 2007-2014 rovněž o mou babičku. Bratrovo chování se mi vůbec nelíbí a bojím se, aby rodičům něco špatného neprovedl. Dále mi také vadí, že se rodiče k bratrovi chovají jako kdyby mu byly 4 roky a ne 40, ustupují mu a on se je snaží ovládat. Připadne mi, že se stoupajícím věkem, se jeho stav zhoršuje. Jeho nálady se velmi rychle střídají od zádumčivosti, plačtivosti až k agresivitě. Není schopen se o sebe sám postarat a zneužívá důvěry rodičů, kteří ho nechtějí umístit do zařízení pro lidi s postižením. Pouze jednou, asi před 21 lety absolvoval pobyt v psychiatrické léčebně a od té doby už ne, bere pouze spoustu medikamentů na uklidnění. Jednoduché manuální práce vůbec není zvyklý vykonávat, pouze se přejídá a přibývá na váze. Mám obavy ze situace, když mí rodiče už nebudou schopni se o něj postarat, co potom dělat. Děkuji moc za vaši odpověď a nějakou dobrou radu.

Šendy zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Šendy,

píšete nám o problémovém chování Vašeho mentálně postiženého bratra, o kterého pečují Vaši rodiče.  Bratr není schopen se o sebe sám postarat, rodičům nepomáhá a velmi rychle střídá nálady. Pokud má s rodiči někam jet, tak to často odmítá a vulgárně jim nadává. V minulosti docházelo i k fyzickému napadání Vás i rodičů. V současné chvíli rodiče bratra nechtějí umístit do zařízení pro lidi s postižením, ačkoliv dříve docházel do denního stacionáře. Obáváte se situace, kdy by bratr mohl rodičům ublížit, a napadá Vás otázka, co dělat, až se rodiče nebudou moci o bratra postarat.

Vzhledem k chování bratra, jaké popisujete, je přirozené, že máte strach o své rodiče. Zejména pokud v minulosti docházelo k Vašemu a jejich fyzickému napadání. U lidí s těžkým mentálním postižením se může agresivní a odmítavé chování vyskytovat. To však nemusí znamenat, že ho Vy nebo Vaši rodiče máte tolerovat. V situacích, se kterými si nevíte rady, může být vhodné obrátit se na krizovou linku, kde Vám nebo rodičům poradí, jak v konkrétní situaci postupovat. Obrátit se o pomoc můžete také u bratrova ošetřujícího lékaře, který Vám poskytne informace o specializovaných odbornících ve Vašem okolí.

Píšete, že rodiče nechtějí bratra umístit do zdravotnického zařízení ani jej neposílají do denního stacionáře. Přemýšlím, jaké důvody k těmto krokům mohou mít - napadají mě finanční důvody, pravidla zařízení a podobně. Odborná péče nebo změna prostředí by mohla bratrovi přinést nové podněty, specializovanou péči a možné zklidnění. Variantou je také využití osobní asistence či pečovatele, který by přicházel za bratrem domů. Výběr možností je na opatrovníkovi zdravotně postižené osoby. Napadá mě, že by Vám a zejména Vašim rodičům, mohlo pomoci sociálně právní poradenství. Tyto služby poskytují centra pro rodinné vztahy nebo zdravotnická zařízení pro handicapované osoby.

Chápu, že Vám může vadit, že se rodiče vůči bratrovi nevymezí a jednají s ním jako s dítětem. Lidé s mentálním postižením jsou psychicky více či méně na úrovni dítěte, ačkoliv jsou už v dospělém věku. Následkem může být i bratrova snaha dosáhnout svého cíle, ale pravděpodobně bez promyšlené manipulace. Je však v pořádku dávat najevo hranice ve vztahu a nastavit pravidla, ale bývá vhodné jednat s ohledem na mentální věk osoby s postižením.

Říkám si, že dennodenní péče o bratra může být pro Vaše rodiče vyčerpávající a některé situace pro ně může být těžké zvládat. Můžete zkusit rodiče upozornit na to, jak situaci vnímáte Vy. Můžete v rozhovoru také otevřít téma budoucnosti, tedy jak bude péče vypadat, až se o bratra rodiče nebudou moci postarat. V otevřeném rozhovoru můžete sdílet svoje představy a postoje, zamyslet se nad celou situací a společně hledat její řešení.

Přejeme Vám brzké zklidnění situace,

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
25.10.2017

Co mám dělat s třesem, roztěkaností a výpadky při zkouškách?

Dobrý den, před 2,5 lety jsem měla 6 měsíců před maturitou. Na praxi se mi začali ve chvíli, kdy jsem nestíhala a byla jsem tudíž pod tlakem, klepat ruce, začala jsem zmatkovat a tak nějak jsem vypla ... Tehdy mi bylo řečeno, že jestli se sebou něco neudělám, nebudu připuštěna k maturitní zkoušce. Tehdy jsem se opravdu zapřela a tento boj vyhrála. Bohužel, myslela jsem si, že už bude navždy klid ale nyní před státnicemi se u mě opět začal při zkoušení objevovat třes, roztěkanost, výpadky ... Tehdy na SŠ mi byl nabídnut kontakt na psychologa ale jsem student a nemůžu si jej dovolit, na druhou stranu přes pojišťovnu to také řešit nechci, protože by to zůstalo u mě zapsané až do smrti a mohlo by to ovlivnit mé budoucí pracovní uplatnění. Předem všem moc děkuji za radu. S pozdravem

Renča zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Renčo,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o třesu, roztěkanosti a výpadcích, se kterými se potýkáte při zkoušení. Dříve jste tyto pocity zažívala v období maturity a tenkrát se Vám je podařilo zvládnout. Nyní se vrátily a Vy byste ráda věděla, jak se to dá řešit. K psychologovi na pojišťovnu nechcete a soukromého psychologa si nemůžete dovolit.

V první řadě bych ráda ocenila, jak o tom, co Vás trápí, uvažujete. Promýšlíte varianty pomoci. Kdysi se Vám podobnou situaci podařilo zvládnout a složit maturitní zkoušku, to je jistě skvělý výkon. Napadá mě otázka, co Vám tehdy pomohlo? Možná tato zkušenost zahrnuje nějaký způsob zvládání, který se Vám tehdy osvědčil a který byste třeba i tentokrát mohla využít. Není neobvyklé, že se studenti potýkají opakovaně s pocity, které popisujete, a často se objevují právě ve zkouškovém období, kdy nám to dokáže pěkně znepříjemnit život. Je fajn, že zvažujete návštěvu psychologa, myslím, že je to dobrý nápad. Rozumím tomu, proč nechcete jít k psychologovi na pojišťovnu i Vašim obavám z nákladnosti péče u soukromníka. Napadá mě však, zda jste se zkusila informovat na bezplatné možnosti péče, které bývají pro studenty s podobným trápením, jako máte Vy, na univerzitách k dispozici. Můžete se informovat například na webu školy nebo u studijního poradce, zda nemáte na univerzitě psychologa nebo nějakou formu poradny. Prvních pár sezení bývá pro studenty bezplatné. A někdy ani více než těch pár sezení nemusí být potřeba, proto se nebojte podobné možnosti využít. Informace, které na sezení poradci sdělíte, bývají obvykle důvěrné a nikam dál se studentům nezapisují.

Napadá mě, zda máte někoho, s kým byste si mohla o svém trápení promluvit. S podobnými pocity se potýká řada studentů. Možná by tedy stálo za to probrat své pocity třeba s některými spolužáky, kterým důvěřujete. Třeba zjistíte, že oni zažívají podobné pocity a možná už mají i nějakou techniku, která jim je pomáhá zvládat, a mohli by se s Vámi o své zkušenosti podělit. Pokud byste si s někým potřebovala promluvit akutně, jsou zde pro Vás také linky důvěry, kam se můžete obrátit a promluvit si s poradci po telefonu. Některé z linek jsou zcela bezplatné.

Fandíme Vám, abyste těžké období opět zvládla,

tým poradny

skrýt odpověď ↑
24.10.2017

V práci se cítím špatně

Dobrý den, jsem v práci nový a cítím se v ní špatně a potřeboval bych poradit co dál. Opustit se mi ji nechce především proto že si jinou práci dokážu těžko sehnat. Vše začalo v minulem roce o prázdninách, kdy jsem si začal poprvé shánět práci. Zrovna jsem dostudoval vysokou školu a myslel jsem si, že mně hned někde přijmou, především ve firmě, kde jsem měl čtyřměsíční praxi. Protože se mi z firem zpět už neozývaly nebo se pár firem ozvalo s negativním výsledkem tak jsem se přihlásil na 2. vysokou školu kombinovaně (abych nemusel po prázdninách na pracák) a teď jsem v 2. ročníku. Celý školní rok jsem práci, pro kterou jsem se učil, nenašel. V tomto roce jsem měl větší štěstí a nastoupil jsem do firmy (větší česká firma) kde jsem, měl školní praxi. Sice mě vzali na jiné oddělení, kde se musím zaučovat, ale mám konečné práci a o to mi šlo. První týden na pracovišti byl jakžtakž ještě v pohodě, ale pak to bylo čím dál jen horší. Přestávali se mnou mluvit a nedávali mi práci neřekli mi proč a co se děje. Nikdo se mnou nemluví a když se kolegy na něco zeptám tak dostanu neúplnou odpověď nebo odpověď na něco trochu jiného. Např. když se zeptám na práci pro mě tak je odpověď, že je tu teď hodně práce, které se musí udělat, tak se zeptám a je tu něco do bych se mohl pustit tak mi odpoví co dělá on, ale já nemám nic dělat. Práci v práci nedostávám a mám se školit, ale nikdo mě neškolí, protože prý na mě nemají čas. Mám z kolegů pocit jako by mě tam nechtěli, a tak mě schválně neberou sebou na provoz abych se zaučil. Když už jdu na provoz tak jen proto že jsem je poprosil, ale vypadají jako by jim to bylo vysoce nepříjemné a jen proto že musí. Už párkrát jsem je podkal, jak si spolu s vedoucím šeptají za dveřmi nebo se baví v kanceláři bezzemně, ale přestali hned co jsem přišel. Vím, že má vedoucí o mě napsat nějakou zprávu na personální oddělení před skončením zkušební doby (3 měsíce) tak mám strach, aby se mě nechtěli zbavit v tom nejhorším, jak to jen jde, aby mě nepřijali už nikdy zpět. Třeba si to jen špatně vykládám a ptá se jen jak se jim semnou pracuje ale to, že to dělají za mými zády mě ničí. Ještě neobjednali ani licence důležitých programů pro práci. Když se ptám na něco vedoucího tak je v klidu a dělá jako bych tam měl být ještě dlouho tak nevím (např. základy z toho už umíš a zbytek se doučíš časem; tohle ti zprovozníme až po novém roce; apod.). S pozdravem Josef

pepa zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Josefe,

obracíte se na nás, protože se necítí dobře v nové práci. Pracovní pozici jste získal po delší době a nyní se obáváte, že pokud místo opustíte, těžko se Vám bude shánět nová práce. Píšete, že s Vámi kolegové málo mluví a nezadávají Vám pracovní úkoly. Celkově z nich máte pocit, jakoby Vás mezi sebou nechtěli. Zároveň na konci zkušební doby očekáváte hodnotící zprávu od vedoucího, ze které máte strach. Ničí Vás, když vidíte, že kolegové hovoří s vedoucím bez Vás. Na druhou stranu, když s Vámi vedoucí mluví, dává Vám najevo, že s Vámi do budoucna počítá.

Představuji si, jak nepříjemné pro Vás může být začínat s pracovní kariérou v prostředí, které popisujete. Zejména z jednání kolegů usuzujete, že Vás mezi sebe nepřijímají. V některých firmách bývá zvykem, že si kolegové udržují od nováčka odstup. Napadá mě, že Vám mohou také nechávat volnější režim do doby, než se zaškolíte. Dovedu si však představit, že to na Vás může působit neosobně a odtažitě. Připadá mi, že k situaci přistupujete aktivně a společnost kolegů vyhledáváte.

Říkám si však, že by mohlo být užitečné ptát se na zadání práce přímo Vašeho vedoucího, který nejlépe ví, co je potřeba zajistit. Může to být považováno za vstřícný krok, kterým dáváte najevo svůj zájem a tím se mohou zlepšit i vztahy s kolegy.

Z dotazu vnímám i Váš strach z možnosti, že by Vás propustili se špatným hodnocením. Dovedu si představit, že Vás snadno napadá otázka, jak o Vás kolegové s vedoucím mluví a proč za Vašimi zády. Je možné, jak sám píšete, že se vedoucí ptá na spolupráci s Vámi. Třeba proto, že se jedná o pouhé názory jednotlivých kolegů, ale nikoliv Vaše celkové hodnocení, Vás k těmto hovorům nezvou. Také mě napadá, že tématem hovoru mohou být i jejich osobní nebo pracovní záležitosti, které s Vámi prozatím nechtějí sdílet. Své obavy můžete zkusit snížit tím, že se zaměříte na přímé informace od vedoucího, který Vám dává najevo, že s Vámi chce nadále spolupracovat.

Začátky v nové práci jsou pro řadu z nás náročným a nejistým obdobím. Je přirozené, že si klademe otázky, jak se na pozici cítíme, jestli si rozumíme s kolektivem a podobně. Říkám si, že by pro Vás mohlo být užitečné zamyslet se i nad tím, zda Vám pracovní prostředí vyhovuje a zda si dovedete představit zastávat tuto práci po delší dobu. Při Vašich úvahách můžete využít doprovod kouče, který se zaměřuje zejména na osobní rozvoj v pracovní oblasti. Rozhovorem s ním můžete přijít na možnosti, jak se v práci cítit lépe. Chtěla bych Vás také podpořit v tom, abyste se po práci dokázal odreagovat v prostředí, které máte rád. Může Vám to pomoci lépe zvládat napětí, které v práci zažíváte.

Přejeme, aby se Vám v pracovní oblasti dařilo,

tým poradny

skrýt odpověď ↑
23.10.2017

V mé rodině nikdo nevyjadřuje city a já bych chtěla

Dobrý večer, potřebuju pomoc...něco povzbudivého. Čím jsem starší, uvědomuju si víc věcí co jsem ve svém životě zažila. Problémy, které mám se mi nastřadávají v těle a hromadí se. Uvědomila jsem si, že jsem celý život žila bez matky, sice byla semnou, ale vůbec se mi nevěnovala. Nezabezpečila mě, neřekla mi hezké slovo, neobejmula mě NIKDY, jakoby nebyla schopná dělat roli matky nebo nevěděla jak, ale byla jsem její třetím dítětem tak proč? ale přišla mi jako by to měl být pro ní problém jakoby tohle neměla nikdy dělat. Nemůžu si z nikým v rodině promluvit, moje rodina je zvláštní. Nikdo z mé rodiny nevyjařuje city a já bych tak moc chtěla. Jsem už starší a to dětsví nebylo ideální, ztratila jsem tolik let. Proč mě radši nedala k adopci. Musela jsem se vychovat sama, byla jsem matkou sama sebe a vlastně jsem matkou i jí stále. Tak moc bych ráda už šla pryč od ní. Otce neznám, byla to jednorázovka a já nevím kde ho hledat. Prý za to nestojí, ale chtěla bych ho jenom vidět. Ani ve škole se mi nedaří, nedokážu se na nic soustředit jsem strašně líná a nervozní ze všeho, přemýšlím nad každou blbostí každým detailem. Ani moji "kamarádi" nejsou kamarádi. Nemají pochopení, já jsem posluchač, ale když se chci já vyjadřit řeknou mi jak mi rozumí, ale vůbec mi nerozumí. Je toho hodně, ale tím Vás nebudu zatěžovat. Budu ráda, když mi odpovíte! Děkuji.

Wendy zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Wendy.

Děkujeme, že se na nás obracíte se svým příběhem. Píšete nám o problémech, které se Vám střádají v těle a hromadí se. Popisujete nám, že souvisí mimo jiné s Vaší matkou, která nevyjadřuje vůči Vám mateřské city, jak byste si představovala. Máte pocit, že ani zbytek Vaší rodiny k Vám není v tomto ohledu vřelý. Zmiňujete se nám o svém otci, kterého byste ráda viděla. Píšete, že jste ze všeho nervózní, přemýšlíte nad detaily a podporu nenacházíte ani v kamarádech, kteří Vám podle Vás nerozumí.

Píšete také, že je toho hodně, co ještě máte na srdci. Při čtení mi běží hlavou, že si můžete nyní připadat svými pocity zavalená, zvláště pokud máte pocit, že se s nimi nemáte na koho obrátit. Cítím, že byste ráda nalezla podporu či povzbuzení. Zdroje podpory intuitivně hledáte u rodiny a kamarádů a píšete, že odtamtud se Vám nedostává, co potřebujete. Máte pocit, že kamarádi pro Vás nemají pochopení. Je přirozené, že Vás podobné reakce kamarádů a rodiny mohou naplňovat negativními pocity. Když o tom přemýšlím, napadá mě několik možných vysvětlení toho, proč se k Vám blízcí chovají, jak popisujete. Napadá mě, zda jste zkusila někomu v rodině nebo některému z kamarádů o svých pocitech říci. Někdy se může stát, že si naši blízcí neuvědomují, že od nich podporu či vyjádření náklonnosti potřebujeme a nemusí si ani uvědomovat, jak moc je to pro nás důležité. Je totiž pravda, že ne všichni lidé mají tuto vřelost takzvaně „v sobě". Mohou existovat různé další důvody, proč se Vaši nejbližší mohou chovat tak, jak se chovají. Někteří lidé jsou přirozeně chladnější a vyhovuje jim to, což může působit ve vztahu s opačně naladěnými lidmi, jako jste možná právě Vy, nepříjemnosti. Chápu, že Vás může mrzet, když byste byla bývala ráda udržovala vřelé vztahy se svými nejbližšími, své přátele zahrnujete porozuměním a ani jedna strana Vám to neoplácí. Je zcela pochopitelné, že porozumění a projevy lásky postrádáte. Popisujete nám, jak se k Vám chová Vaše matka, že Vaše rodina nemá ve zvyku dávat najevo city. Nemusí to však být tím, že by to byli chladní lidé nebo tím, že Vás nemají rádi. Možná svou náklonnost k Vám neumí vyjádřit tak, jak byste potřebovala, protože sami třeba nemusí vědět jak.

V případě, že byste na rodinných vztazích v této oblasti chtěli pracovat, je možno navštívit některou rodinnou poradnu. Na podobnou poradnu se můžete samozřejmě obrátit i sama. Kromě specializovaných poraden je zde pro Vás také možnost obrátit se na psychologa či psychoterapeuta. Návštěva odborníka, ať už v poradně nebo v ordinaci, by Vám mohla pomoci v tom, že byste se mohla svěřit podrobně se vším, co Vás trápí a mohla byste nalézt úlevu v situaci, kdy je toho na Vás hodně. Společně byste mohli rozebrat vztahy v rodině, vztahy s kamarády i cokoliv dalšího, co se na Vašich pocitech podílí. Kromě uspořádání myšlenek byste mohla návštěvou odborníka získat i zmiňovanou podporu, kterou nyní ve svém okolí nenacházíte. Pokud byste se rozhodla odborníka vyhledat, můžete zapátrat například na webu www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, abyste byla brzy spokojená,

tým poradny

skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 1-25 z 749 → stránka: 12