Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 1-25 z 697 → stránka: 12

15.9.2017

Jak se zbavit nočních můr?

Dobrý den, je mi 23 a v poslední době jsem začal mít každý večer noční můry. Dřív jsem je měl během zkouškového období, ale studium jsem úspěšně ukončil a během prázdnin jsem tedy na žádný velký stres nebo zátěž nenarazil. Problém tkví v tom, že se pořádně ani nevyspím. Většinou mám 1 až 2 noční můry za noc. Obvykle se vzbudím rychlým posazením nebo už se v pozici sedu vzbudím. Zkoušel jsem bylinky i volně prodejné látky v lékárně na spánek. Většinou ale moc nepomáhají a noční můry se stejně objeví, jen si je nepamatuji nebo je obraz mlhavý a rozostřený. V mnoha případech se noční můry odehrávají v prostředí, kde jsem nedávno pobýval nebo jsou sny podobné situacím, které jsem v předchozích dnech zažil. V poslední době jsem změnil místo bydliště i práci a nastupuji na novou školu, ale nic z toho mě natolik netrápí a duševně jsem v tomto ohledu v klidu. Zkoušel jsem i aktivně sportovat, ale nepřijde mi, že by se stav zlepšil. Můžete mi prosím poradit, jaké by měly být mé další kroky? Děkuji.

eM zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

obracíte se na nás s dotazem ohledně nočních můr, které se u Vás v poslední době objevují každý den a ruší Váš spánek. Již dříve jste se s nimi setkal během zkouškového období, ale od úspěšného ukončení studia jste žádný výrazný stres nepociťoval. Zkoušel jste to již různými způsoby řešit, zatím však nic nepomáhá.

Umím si představit, že takto přerušovaný spánek může být velmi obtěžující a můžete se z toho cítit vyčerpaný. Navíc si kladete otázky, kde se tyto noční rušivé sny berou, a nenalézáte nic, co by mohlo vysvětlovat jejich příčinu. Porozuměla jsem Vám tak, že Vás ze spánku budí děsivé sny, které si většinou po probuzení nepamatujete. O problematice snů toho je v literatuře popsáno mnoho. Jednou z obecně uznávaných charakteristik je ta, že sny mohou odrážet to, co jsme během uplynulého dne prožili a cítili, mohou však také zrcadlit pocity z dřívějšího období, které nebyly dostatečně zpracovány. Během spánku je „odstřihnuta" naše vědomá kontrola, a ve snu se tak otevírá prostor prožít emoce, které si člověk během dne nemusí vůbec uvědomovat.

I když píšete, že nedávná změna Vašeho bydliště, zaměstnání a školy Vám nezpůsobuje žádný výrazný neklid, říkám si, že tyto změny by mohly představovat určitou psychickou zátěž. I když to není spojené s negativními prožitky, je potřeba zvykat si zřejmě na nová místa, jiný okruh lidí, atd., a to může být pro lidskou mysl náročnější než běžný režim.

Pokud chcete pracovat na zmírnění nočních můr, jednou z možných cest je navštívit psychologa nebo psychoterapeuta. Hledat jej můžete např. na www.znamylekar.cz. S tímto odborníkem lze probrat Vaši situaci podrobněji a zkusit hledat příčiny, které by mohly stát za nepříjemnými sny. Na místě by mohla být i konzultace s praktickým lékařem, který by měl vyloučit, že se nejedná o příznak jiného onemocnění, popř. by Vás odeslal na specializovaná vyšetření.

 

Přejeme Vám, aby se Váš spánek brzy zase zlepšil.

Tým poradny.

<>

skrýt odpověď ↑
14.9.2017

Zůstat s manželkou a dítětem, nebo odejít za milenkou?

Dobrý den. Šest let žiji se svojí partnerkou, před rokem jsme se vzali a máme spolu 3 měsíční dítě. Před rokem a půl jsem poznal jinou ženu, která je o 12 let starší a mám s ní velmi intenzivní vztah. Před měsícem jsem o tom řekl manželce s tím, že se rozvedem a odejdu k milence a začnu žít nový život. Nakonec to ale dopadlo jinak. Manželka mě začala přemlouvat ať zůstanu už kvůli dítěti a že můj vztah k milence je jen dočasný a zamilovanost vyprchá. Manželka si také uvědomila, že za mojí nevěru může z části i její chování ke mně a chce na sobě pracovat a chodit do poradny. S milenkou jsem to ukončil ale oba dva tím strašně moc trpíme. S manželkou jsem si přestal rozumět někdy po 3 třech letech našeho vztahu, kdy už jsem několikrát chtěl od ní odejít ale vždy jsem zůstal asi i z lítosti. Vždycky jsme si vše vyříkaly naše chyby atd, ale stejně to pak spadlo do stejných kolejí. Máme spolu i málo společných věcí a cítím, že si spolu nemáme pořádně co říct i když ona to vidí jinak. Když jsem poznal milenku tak jsem zjistil, že spolu máme mnoho společného a můžeme před sebou mluvit o čemkoliv a cítíme, že k sobě patříme. Problém je v tom, že nechci ubližovat a bojím se, že když opustím manželku s dítětem tak si ke mně dítě nenajde vztah. Jenže v manželství už nevidím budoucnost a chci žít s milenkou se kterou se cítím šťastný i přes velký věkový rozdíl. Vůbec nevím co mám dělat?

Pavel zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Pavle,

jsme rádi, že jste se s Vaším dilematem rozhodl obrátit na naši poradnu. Zmiňujete, že jste s manželkou již tři roky v nespokojeném vztahu. Před rokem a půl jste poznal jinou ženu, rok zpátky jste si ale vzal manželku a máte spolu dítě. Oznámil jste manželce, že se chcete rozvést a začít nový život jinde. Zůstal jste však i kvůli tomu, že si manželka uvědomila možné příčiny problémů ve svém chování. V manželství však nevidíte budoucnost a setrváváte v něm, abyste nikomu neublížil a ve strachu, že si k Vám poté dítě nenajde cestu.

Ptáte se, co máte dělat. Nemohu Vám dát jasnou odpověď, toto rozhodnutí budete muset učinit Vy sám. Mohu Vám však poskytnout své postřehy a nápady, které by Vám rozhodování mohly ulehčit. Zvažujete, zda zůstat s manželkou a dítětem, nebo odejít k milence. V podobných situacích je většinou nemožné najít takové východisko, se kterým by byly spokojeny všechny strany. Obě varianty mají svá pro a proti a mohou být bolestné.

Když přemýšlím o Vašem vztahu s manželkou, napadá mě, jak vypadal Váš vztah v počátcích - jestli by se dal připodobnit tomu, co jste prožíval s milenkou. Většinou jsou vztahy v zamilovanosti idylické a postupně se vztah překlene do další fáze, která je často spíše rozumová a více založená na důvěře, než na vášni a zamilovanosti. S manželkou jste také začal navštěvovat poradnu. Uvažuji, jaká je tedy Vaše motivace ve vztahu setrvat - zda jde o dítě, obavu ze zranění manželčiných citů nebo zdali vidíte i nějakou naději na zlepšení. V každém případě se dá předpokládat, že může pár týdnů až měsíců trvat, než společně dosáhnete nějaké změny. Zároveň je třeba, abyste tuto změnu chtěli oba. Možná byste mohl manželce narovinu říct, jak se cítíte a nakolik optimistický jste ohledně vyřešení vzájemných nesouladů. Případně také, zdali byste byli schopni dohodnout se na oboustranně přijatelném kompromisu ohledně výchovy dítěte. Někdy může být možností také tzv. otevřený vztah, kdy jsou si partneři vědomi afér druhého.

Co se týče Vašeho vztahu s milenkou, zmiňujete, že spolu máte hodně společného a máte si spolu stále co říci. Rozumím, že nyní je pro Vás bolestné být odloučen od ženy, se kterou se cítíte tolik šťastný. Možná by bylo zajímavé zjistit, jaký je názor Vaší milenky na společnou budoucnost. Svěřit se jí i s Vaší obavou, že byste mohl ztratit kontakt s dítětem. V podobných situacích je vybudování vztahu mezi otcem a dítětem hodně ovlivněno vzájemnou dohodou mezi partnery a také chutí otce trávit se svým dítětem čas. V případě, že byste se rozhodl zůstat s milenkou, je možné, že bude dítě vídat často, a je pak otázkou,  zda by byla ochotna pracovat na vzájemném vztahu mezi Vámi i Vašim dítětem.

Zdá se, že se snažíte být pozorný a ohleduplný k citům ostatních. Napadá mě však, jak dlouho v tomto vztahovém trojúhelníku vydržíte. Říkám si, co od života potřebujete Vy - zda je to být co nejvíce se svým synem a manželkou, nebo se ženou, se kterou si rozumíte více. Aktuálně bych Vám doporučila vzít si trochu času sám pro sebe. Nechat si projít hlavou, co v životě skutečně potřebujete. S tím, jak se lépe orientovat v situaci, Vám může pomoci i psycholog či psychoterapeut, se kterým můžete příběh probrat více dopodrobna a nalézt tak další úhly pohledu na věc. Z Vašeho textu mi není jasné, jakou poradnu navštěvujete a zdali docházíte společně s manželkou či nikoli, každopádně k dispozici jsou Vám také manželské a rodinné poradny, které můžete navštívit i sám.

Přejeme hodně síly.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
14.9.2017

Jak mám být psychicky odolnější ve vztahu s manželem?

Dobrý den, psala jsem si o radu ke konci roku a moc vám za poskytnutou pomoc děkuji. Ve zkratce: žiji stále s manželem, který mi byl velmi dlouho nevěrný (rok a půl, možná déle), vyplouvají na povrch postupně informace, že měl vlastně takový paralelní vztah a milenka mi psala, že se mnou zůstal jen kvůli dětí (máme spolu syna -7 a dceru 13 s předchozího manželství) a také psala, že mám muže pustit k ní, že patří do její rodiny, prostě nesmysly. "Můj" muž se rozhodnul pro udržení našeho manželství, řešili jsem to v únoru tohoto roku, ale myslím, že zůstal opravdu jen kvůli dětí a kvůli tomu,že bydlíme v rodinném domě s jeho rodiči, takže zůstal jen pro své pohodlí, rozhodně ne kvůli mně. Prosím o radu, co dále, i když se můžu přetrhnout, všechno dělám podle něj špatně, je na mě zlý, hodně sprostý, nic mu není dobré, mám tu naklizeno, jak v klícce, ale stále se na mě utrhuje, že to či ono... dneska jsem ho požádala, ať mi ukáže, co se mu nelíbí, prošel celý dům, ale nic nenašel, tak mě pro změnu zpražil, že moje děti jsou nevychované a ty od jeho milenky byly vychovanější, to mě dost zasáhlo, protože si na svých dětech a péči o ně hodně zakládám, mám jenom je, a to, co řekl, mě hodně zranilo, předpokládám, že to byl jeho záměr, ale už dále nemůžu, nevím jak se dále postavit k takovému manželství. Nakonec mi vyčte, že nemáme každý den sex. Ale mi je jen z pomyšlení na sex s někým takovým špatně, vždycky to přetrpím. Odejít nemůžu, protože mi vyhrožuje střídavou péči o syna, že by ho jeho milenka vychovala lépe... Je mi z toho hodně špatně, protože on se o děti vůbec nestará a to ani o ty z předchozího manželství, jen jim nadává kvůli školy, sám se věnuje hlavně diskotékám (ve 40!)kamarádům a hospodě. Asi kam jsem oči dala? Vypadá to, že se na začátku vztahu hodně přetvařoval, jak má rád děti, je pro rodinu, a to jsem i souhlasila s tím společným bydlením s jeho rodiči (proo tcháni je smozřejmě anděl, takže u soudu bych z toho vyšla hodně špatně) ... A abyste mě chápali, nemám nic proti střídavé péči a svou dceru, bych prvnímu manželovi i svěřila, pokud by měl zájem a vycházíme spolu v mezích, i když se navzájem nemusíme, ale svěřit syna do péče nynějšímu manželovi, to bych neměla čisté svědomí, že jsem pro syna udělala to nejlepší. Snad mi rozumíte, prosím o radu, možná jak být psychicky odolnější? Začínám mít hodně těžké stavy a deprese, ale držím se kvůli dětem a práci, o kterou teď samozřejmě nemůžu přijít. Říkám si, že vydržím dokud syn nepovyroste, ale to každodenní deptání je asi příliš... Nemám moc přátel, nemám na ně spíše čas a na svou rodinu se nemohu obrátit, máme špatné vztahy i kvůli manželovi, a asi bych si návštěvou přidala další břemeno (viz "my jsme ti to říkali").... Děkuji moc za radu.

Ati zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Ati,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o vztahu se svým manželem, který ukončil vztah s milenkou, ale Vy máte pocit, že to neudělal kvůli Vám. Říkáte, že se můžete přetrhnout, abyste domácnost udržovala, ale jemu není nic dobré. Hodně Vás zranilo, když Vám vyčetl špatnou výchovu dětí. V manželství nejste spokojená, ale píšete, že kvůli dětem to přetrpíte. Ptáte se nás, jak být psychicky odolnější, a svěřujete se, že začínáte mít těžké stavy a deprese.

Cítím, že své děti milujete a chcete pro ně to nejlepší. Někdy je však více variant, jak můžeme pro své blízké docílit toho nejlepšího, a nemusí k tomu být zapotřebí naše vlastní utrpení. Rozumím, že dobro Vašich dětí je pro Vás jako pro matku na prvním místě, avšak ráda bych Vás podpořila i v tom, abyste nezapomínala na sebe a svou vlastní duševní pohodu a zdraví. Píšete, že je Vám z toho špatně, začínáte mít pocit, že upadáte do deprese. V takových případech bývá dobré vlastní sebeobětování zvážit, ačkoliv Vaše úmysly mohou být šlechetné, Vaše tělo si možná samo říká, že mu současná situace nevyhovuje. Pokud jsme podobně namáhavým situacím vystavení dlouhodobě, mohou pro náš organismus znamenat velkou zátěž.

Ptáte se nás, jak být odolnější. Jistě existuje řada způsobů, kterými můžete zvýšit svou odolnost, například léky, relaxace, meditace apod. Možnosti zde tedy jsou. Avšak napadá mě, že toto budování odolnosti a stavění pomyslných hradeb Vaší trpělivosti, by mohlo také vyústit ve Váš tělesný či zdravotní kolaps, kdy v podstatě nebudete schopná fungovat ani pro své děti. Mohlo by tedy být dobré si sama říci, do jaké míry jste ochotná to vše snášet.

Napadá mě, že to pro Vás může být o to těžší, když píšete, že nemáte moc přátel a s rodinou máte špatné vztahy. V situaci jako je ta Vaše bývá dobré, když se máme na koho obrátit a svěřit se mu. Pokud máte pocit, že nikdo takový ve Vašem okolí není, můžete se zkusit obrátit na psychologa či psychoterapeuta, který Vás vyslechne. Mohla byste s ním probrat nejen Vaši otázku, jak být odolnější, ale také byste mohla zmínit své těžké stavy. Píšete, že deptání ve vztahu je na Vás příliš, Vy však chcete vydržet kvůli dětem. Také toto byste mohla s odborníkem probrat. Pokud byste se pro tuto variantu rozhodla, seznam odborníků naleznete například na webu www.znamylekar.cz. Je zde samozřejmě také možnost zkusit vše probrat s manželem a říci mu, co Vám jeho chování způsobuje. Možná by mohlo pomoci, kdybyste společně navštívili některou manželskou a rodinnou poradnu, která se na pomoc při řešení podobných situací specializuje. Pak byste třeba mohli najít východisko, jak manželství udržet a neubližovat tím žádnému členu rodiny, a to včetně Vás. Tuto poradnu můžete navštívit i Vy sama.

Přejeme Vám hodně sil.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
12.9.2017

Mohu se stát lékařkou navzdory OCD?

Dobry den, som v maturitnom rocniku a trpim ocd. Chcela by som ist na medicinu. Moja otazka je ci je mozne sa stat lekarkom aj napriek tejto chorobe?

Katka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Katko,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám, že jste v maturitním ročníku a ráda byste šla na medicínu. Máte však pochybnosti, zda se můžete stát lékařkou, když trpíte OCD, obsedantně kompulsivní poruchou.

Hned v úvodu bych Vás ráda povzbudila, že není důvod, proč byste i s OCD nemohla studovat medicínu, pokoušet se dosáhnout svého snu a stát se lékařkou. To, že jste do toho odhodlaná jít i navzdory tomu, že se potýkáte s OCD mi přijde skvělé. Vaše osobní vnitřní motivace a vědomí cíle, kterého chcete dosáhnout je pro zdolání každé překážky zásadní a pomáhá v jeho dosažení. Je možné, že cesta k tomu, abyste se stala lékařkou pro Vás může být trnitější než pro běžného studenta medicíny, takže bude možná z Vaší strany potřeba trpělivost a pevné nervy. Nemusí tomu tak ale být, třeba zjistíte, že nároky studia zvládáte stejně jako spolužáci, možná dokonce i líp, díky Vašim jiným vlastnostem, schopnostem, nebo zručnostem, které s OCD nemusí mít nic společného.

Domnívám se, že by mohlo pomoci, kdybyste nebyla na své pocity a obavy sama. Můžete o nich říci někomu blízkému nebo je zde také možnost navštívit odborníka. O svých pocitech byste si mohla promluvit například s psychologem nebo psychoterapeutem, v oblasti OCD je dnes léčba pomocí psychoterapie velmi účinná. Kdybyste se rozhodla psychoterapeuta vyhledat, mohla byste mu o svém vysněném cíli říci a celá psychoterapie by se mohla na dosažení tohoto cíle zaměřovat. V průběhu studia byste pak s terapeutem mohla konzultovat situace, které Vám přišly obtížné a na kterých byste chtěla pracovat. Terapeut by Vás mohl podpořit při jejich zvládání a říci Vám o technikách, které mohou pomoci. Řada lidí, kteří se s touto nemocí potýkají dokáží žít životem dle svých představ a spoustě z nich v tom pomohla právě psychoterapie. Někdy chvíli trvá, než nalezneme psychoterapeuta, který nám bude sedět, protože každému může vyhovovat něco trochu jiného. Nebojte se jich tedy klidně vystřídat více. Vhodného terapeuta Vám může doporučit Váš praktický lékař nebo psychiatr, další odborníky včetně jejich specializace a recenzí od pacientů naleznete například na www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, abyste dosáhla svého snu,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
11.9.2017

Mám špatné stavy kvůli sociální fobii

Dobrý den, je mi 17 let a trápí mě sociání fobie. Tohoto problému jsem si všimla přibližne ve 14 letech a chtěla bych ho odstranit. Mám problém telefonovat, konverzovat s cizími lidmi - potí se mi ruce, nevím co říct, zčervenám. Horší je to ve větší skupince lidí kde radši nemluvím vůbec z důvodu nejistoty, strachu vyjádřit svůj názor (co si o mně pak pomyslí). Své kamarády spočítám na jedné ruce, protože se snažím vyhýbat veškerému kontaktu s lidmi. Občas mám motivaci překonat svůj strach a udělám to, čeho se bojím. Zlepšení je sice viditelné ale nestačí to. Tohle všechno se odráží na mé psychice, přibližně před rokem a půl jsem trpěla depresí - pocitem selhání, dny proležené v posteli, ztráta zájmu o všechno, nechuť k jídlu, neschopnost brečet, prázdnota, sebevražda, (trvalo to asi půl roku)... Společně s mou nejlepší kamarádkou jsem se z většiny dostala, uvědomila jsem si že takhle žít nechci a konečně začala žít. Problémy nastaly znova a samozřejmě si všimli i rodiče před kterými jsem se to dlouho snažila skrývat. Moje chování přirovnaly k lenosti a můj vztah s nimi se zhoršil i díký mým špatným známkám a neomluveným hodinám. Řekla jsem si že bude lepší jim říct pravdu. Společně jsme vyhledali psychologa a změnili školu. Návštěva psychologa probíhala tak, že psycholog si jako prví vyslechl mého otce, který mu řekl svůj názor. Pak jsem na řadu přišla já. Ani mě nevyslechl a dozvěděla jsem se že prý mám jen občasné špatné nálady díky škole na kterou jsem nerada chodila, předepsal mi nějaké tabletky s třezalkou které samozřejmě nepomohly. Po tom co jsem zjistila, že rodiče si nejspíš myslí, že si vymýšlím, neplním své povinnosti díky lenosti atd.. se můj stav pochopitelně zhoršil. Jedinou pomocí byla opět moje kamarádka. Bojím se toho, že už nemám žádnou motivaci posunou se dál a vystoupit z toho kolotoče.

jarmila zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Jarmilo,

vážíme si, že jste se obrátila na naši poradnu. Píšete, že Vám zhruba od 14 let dělá problém konverzovat s cizími lidmi, vyjádřit svůj názor ve strachu, co by si o Vás druzí pomysleli, a proto se kontaktu s ostatními vyhýbáte. Vnímáte důsledek i na psychice. Dříve jste pociťovala depresi, ze které Vám pomohla kamarádka. Svěřila jste se se vším rodičům a s těmi jste navštívili psychologa. Máte pocit, že Vás psycholog dostatečně nevyslechl a nepochopil, co je Váš problém. Nyní se opět necítíte nejlépe, problém přetrvává a rodiče si podle Vás myslí, že jsou Vaše nálady a zanedbávání povinností důsledkem lenosti.

Říkám si, že to není snadné, pokud by se rodiče domnívali, že si vymýšlíte, a sváděli příčiny Vašeho chování na lenost, atd. Dokážu si představit, že je náročné pracovat i s vlastní motivací a řešením původního problému, který stále přetrvává, a že se můžete cítit nepochopená. Také mě mrzí, že jste měla špatnou zkušenost s psychologem, ale zároveň jsem potěšena, že jste důvěru neztratila a obracíte na nás. Zmiňujete, že občas se snažíte Váš strach sama překonat. To mi přijde opravdu statečné a jistě je dobré znamení, pokud je zlepšení viditelné, ač není stoprocentní.

Už jednou jste se rozhodla říct pravdu, a poté se věci začaly hýbat. Snad by tomu tak mohlo být opět, kdybyste si s rodiči zkusila zase promluvit. Svěřit se jim stejně tak jako teď nám, že problém přetrvává, že se stanoviskem psychologa o špatných náladách kvůli škole nesouhlasíte, a že se stále cítíte špatně a potřebovala byste pomoct se skutečnou příčinou. Pokud by bylo náročné s rodiči mluvit, jednou z možností je také napsat jim dopis, kde se to pokusíte vysvětlit. V hledání vhodných slov jak na to může třeba pomoci kamarádka, nebo můžete zavolat na linku důvěry, kde Vám s přípravou rozhovoru mohou také pomoci. Napadá mě, že byste mohla zkusit oslovit i školního psychologa, který může působit na Vaší škole, nebo zkusit rodinnou poradnu, která služby nabízí zdarma a kam můžete zajít sama, pokud byste měla dojem, že by rodiče nemuseli pochopit, v čem je Váš problém.

Co se Vašeho strachu týče, máte velké štěstí, že máte kamarádku, o kterou se můžete opřít. Tuto oporu můžete využít i ve větších skupinkách, kdy se cítíte nejistě - alespoň víte, že je tam někdo blízký s Vámi. Možná by mohlo pomoct mít ji u sebe v situacích, kdy zkoušíte překonat svůj strach. Ráda bych Vás podpořila, abyste zkoušela těchto situací vyhledat víc, i kdyby to byly jen malé strachy, nebo malé krůčky. Když píšete, že zlepšení vidíte, je možné, že pouhým tréningem a zkoušením časem uvidíte i zlepšení, které budete sama považovat za dost velké. V tom, jak na to, může být také užitečná psychoterapie. Terapeut Vás může provázet různými způsoby jak se odvážit jít dál, hledat s Vámi možnosti jak překonávat strach, v některých případech může být užitečné bavit se i o tom, kde se tento strach bere.

Věřte, že se z kolotoče dá vystoupit, jen co trochu zpomalí a věci se zase urovnají,

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
10.9.2017

Necítím se psychicky dobře, ale nechci to řešit moderní medicínou

Dobrý den, uz dlhsiu dobu ma trapia psychicke problemy, ale skor by som ich nazvala dusevnymi, verim tomu ze clovek sa sklada z obalu, dalej hlava mozog utvara psychicku cast a potom je tu este tzv duchovna, ktora este nie je dostatocne preskumana nasou vedou. Podla mojich skumani na internete moze ist bud o stratu identity alebo o syndrom vyhorenia, este ma napadlo ze moze ist vlastne aj o beznu depresiu, - no beznu urcite nie, tak skor povedzme nejaku depresiu, alebo moze ist o obdobie menopauzy, ale - pokial som sa dostala do predcasnej menopauzy bude to tym ako zijem, a to ako zijem je tym ako sa citim, a to ako sa citim ... sa snazim zmenit neuspesne lebo mi nic uz nedava zmysel. Takze menoapauza ak je to aj moj problem, nie je starterom mojich problemov, je len nasledkom. Konkretizujem problem : 1. Neviem co chcem v zivote robit - (nikdy som to ani nevedela, nikdy som nemala ziadne hobby uz odmalicka, co by ma naplnalo alebo bavilo, pri vsetkom som vydrzala len chvilku, bolo vsetko proste nasilu skusane, ako aj teraz, len uz nemam silu volu ani chut a preto Vam pisem), tyka sa to aj zamestnania, ale v tom velky problem nevidim pripisujem to mojej nestalej povahe a tuzbe zazivat stale nieco nove, som proste ina ako ostatni ludia dokazu najst nieco co ich bavi a robit to cely zivot, mna bavi robit stale nieco ine, raz som casnicka raz krupierka a potom som kludne rok ta najlepsia opatrovatelka seniorov, potom mam internetovy obchod s oblecenim, proste do coho sa pustim to vzdy ide lebo sa pustam vzdy s vierou v sebe, len pri tom dlho nevydrzim lebo ma to zacne nudit a potrebujem nieco ine a nove. Obrovsky problem mi to zatial nerobi. Ale tyka sa to aj partnerstva resp. mam uz 27 rokov tento rok, a stale si neviem predstavit ze by som mala deti. Ani deti tak strasne nemilujem ako ostatne zeny. Pridu mi zlate ale to je tak vsetko. Mam priatela s ktorym spolu byvame onedlho uz rok, je to dobry clovek, resp. je ku mne dobry. Predtym som mala dlhorocny vztah, bola som s nim od rana do vecera, od zakladnej skoly az po vysoku, kazdy den spolu, nerozlucitelna dvojka, myslela soms i ze ho poznam a nakoniec vysvitlo ze som si ho len zidealizovala a on vobec nebol takym clovekom akeho som si ho predstavovala. Vecer mi dal pusu a rozlucil sa, ze ide domov spat lebo u mna sa mu spi nepohodlne, nemala som vtedy este postel pre dvoch dalo sa to pochopit, ale vysvitlo ze kazdy vecer chodi kusok odomna na wifi pripoji sa najde si na pokeci nejaku ... co poskytuje sluzby a... To sa da tiez pochopit, cely zivot so mnou, museli ho lakat ine zeny, skusenosti nazbierat, a pod. Nakoniec ma vlastne neoklamal iba on, ale oklamala som ja samu seba svojou nevsimavostou a slepou doverou v ludoch. Je to uz davno som rada ze sa to skoncilo ten clovek je mi uz ako cudzy. Keby ma takto neklamal, dlhodobo, nikdy si neuvedomim aki ludia vlastne su dvojtvarni a zijem si vo svojej rozpravke o nevinnosti tohto sveta. Nevidim dobre do ludi. Sesternica ktorej som velmi pomohla a potom som 2x odmietla, mi popriala smrt. Mam v rodine velmi vela psychicky narusenych ludi, aspon mi to tak pripada. Obcas neviem, ci som narusena ja a vidim veci inak ako ostatni ludia,... alebo som len ina a to je vsetko. Vsetko analyzujem do hlbky, hladam vo vsetkom zmysel, suvislost, ... to by som asi nemala. Snazim sa s tym prestat. 2. Stracam pomaly ale isto cit - prichadza urcita citova zablokovanost, nielen v oblasti partnerstva ale celkovo. Moze to byt tym, ze ako mala som mala, vlastne nemala, vztah s rodicmi. Otec sa somnou nikdy nerozpraval, je velmi chladny clovek, aj ked pre rodinu by umrel, keby teraz nastala situacia ze si musi vybrat ci prezije on alebo ja, tak viem ze polozi svoj zivot za moj. Aj ja by som to urobila pre svojich blizkych, otazkou ostava ci z lasky alebo skor straty chuti do zivota...uz neviem ani sama. Vratim sa k teme, chybala komunikacia, dotyk, proste zaujimava forma lasky u nas vladla. Urcite to ovplyvnilo moj vnutorny svet. SOm troska bezcitna, mam otupene city, prehlbuje sa to tym ze som stale viac sama a uz nie som schopna ani komunikacie s ludmi ako takej. Udrziavam vztah len s dvomi kamaratkami, obe rozmyslaju podobne ako ja, maju semtam podobne pocity, s tym ze to prejde a obe su stastne, u mna je to tak ze to bolo semtam, potom tamsem, potom casto a teraz je to trvaly stav uz asi mesiac. Nehovorim ze som nestastna, len nie som stastna, akoby som mohla byt, ked zijem v nemecku 8 mesiacov a okrem mojho priatela ktory je denne 12h v praci 6 dni v tyzdni niekedy aj cely tyzden, okrem neho tu nikto nie je s kym by som si sedela, ludia su tu uzavreti, na ulici nikto pomaly, kludne mesto. Asi ani to mi nerobi moc dobre. Lenze, napr. berlin neznasam, preplnenost, a pod. Ked to mam porovnat, lepsie je toto. Ale dobre to urcite nie je. Chyba bude zase vo mne ale... asi, lebo mna nic nebavi. Keby zavolam jedneho znameho pokecat, verim ze by prisiel ale co by som sa ho opytala ked ma nezaujima, alebo co by som mu povedala. Proste ma nikto nezaujima. Viem si pokecat zasrandovat v spolocnosti, len sa mi nechce, naco... nemam chut. DObre, skratim to, na zakladnej skole som si polozila otazku NACO. A odvtedy sa v tom veziem, niekedy to zamaskujem nasilu si najdem nejaky zmysel ale to je iba docasne a vlastne uz to vobec nefunguje. Preto pisem... Priklad. Prisiel by ten znamy. Otazka znie naco. Odpoved : lebo ho chcem vidiet - nechcem, naco. Lebo nechccem byt sama, ano nechcem, ale moja samota je taka hlboka ze pritomnost ineho cloveka mi nepomoze. Takze znova, naco. Aby sme pokecali. naco. :D Pride mi to smiesne, ale naozaj, naco je toto vsetko dobre.. CHcela by som cestovat po svete spoznavat nove kultury hladat nieco co mi da odpoved, alebo aspon zazit nieco aby som si tu odpoved mohla dat sama. Na take nieco ale treba mat pekny prijem. Pekny prijem sa da zabezpecit pracou, pokial ale pracujete, nemate cas cestovat. Neviem v ktorej praci by mi dovolili kazdy druhy mesiac chodit na tyzden na dovolenku. A pracovat pol roka a potom si zobrat tyzden dovolenku nech mozem ist, to ma nejak nelaka, potom zas cakat pol roka nech mozem ist znova. 6 mesiacov zit zivot bez zivota, aby som potom tyzden zila. Zevraj je problem v tom ze sa neviem tesit z malickosti. Napr ze mam co jest, mam kde byvat, ... je to pre mna normalne, mam to, zabezpecila som si to, preco sa z toho mam tesit, ano vazim si to, ale radost z toho nepocitujem. MOmentalne nepracujem asi 2 tyzdne. Praca ma prestala bavit ako vzdy vsetko. Teraz je plan ist do skoly, spravit kurz nemciny, potom nejaky kurz kozmetiky, nechtarsky, a robit s ludmi, proste potrebujem aby sa stale nieco dialo okolo mna, lebo vo vnutri som prazda dusevne, aj ked hlava len ide svoje a neda mi pokoj :D Predtym ma aspon bavil sex, uz ani to moc, proste stracam chut o vsetko na svete, o ludi, o zazitky, o veci, o vsetko. keby mi sem postavite pred dom najnovsi mercedes a v kufri milion eur, na auto sa ani nepozriem beriem peniaze a idem na cestu okolo sveta, vidiet prirodu krasnu a jednoduchych ludi ktori nepoznaju zakernost, napr. takych v thajsku, je to uplne ina mentalita. A keby len auto bez penazi v kufri, tak si poviem ze no dobre mam sa v com viezt odfotim sa na facebook citim sa 10 min ze wau co mam, a potom cau uvedomuuem si ze je to len stroj ktory mi sluzi ako pomocka sa dopravovat, nic viac. Nezijem pre materialne veci. Ale preco zijem, to neviem. S priatelom sa stale nudime, lebo ved mna nic nebavi vsetko si poviem ze naco, tak co by sme aj mohli robit spolu ze... cudujem sa ze je vobec so mnou asi dufa ze sa to casom zmeni. No ved to aj ja, momentalne dufam, vcera uz aj to mi bolo jedno. Niekedy sa mi vrati nadej este. Bojim sa ze uz sa jedneho dna ale nevrati. Ist na prechadzku ? no uz idem veru, a naco... cela ja.... viem ze ani to ma nepotesi. Nic ma nepotesi. Uz nedokazem prezivat pocit radosti z cinnosti ktore poznam. Chce to nieco nove, ale netusim ze co. SKusala by som, ale co, asi sa prihlasim na horolezecky kurz. Lenze, sama... na vsetko som sama. A ja som typ cloveka ze ma treba tahat ze pod.Ale kto by ma mal tahat... ked ma nikto nezaujima kto by sa so mnou uz len zaoberal :D Ked toto poviem nejakemu psychologovi napcha ma antidepresivami, alebo inymi tabletkami, a naco... nepodporujem takuto medicinu a nikdy nebudem. Som za prirodu, jedine v com este vidim hlbku a zmysel a nemusim si pokladat otazku naco, je priroda. Odpoved sice nepoznam, naco je priroda dobra, ale odpoved citim, je to nieco krasne a dobre, nemusi vsetko davat zmysel vzdy, aj tak veci ktore nehapeme davaju ten najkrajsi zmysel. Ako aj zvieratka, mam velmi rada. Jedine co ma dokaze este rozplakat okrem smutku z tohto skratu co prezivam je ze mi chyba moj psik, a vlastne nie ze mne on chyba, ale placem lebo viem ze chybam ja jemu a nechcem aby ho bolelo srdiecko, chcem aby bol stastny. Uz vlastne ani neviem plakat, to mam tiez uz dlhodobo, tak ako necitim radost necitim ani smutok tak ... citim skor prazdnotu a zaroven preplnenost, to by sedelo s tym syndromom vyhorenia, clovek je preplneny a vsetko sa vyleje z neho. Asi mam viac diagnoz. Okrem syndromu vyhorenia straty identity este daco citove... emocny blok. Nechapem niektore veci.... mam vsetkeho dost. Okrem tohto som aj nervozna obcas odpovedam ako besny pes ked sa ma nieco spyta. Taky je moj otec, takym stylom rozprava, aj moja sestra a uz aj moja mama, taka nebola ale zacala s tym. Vladla u nas velmi zla energia, neviem ci to citili aj oni, ci len ja, fuj, ako v pekle. A okrem tohto, mi odchadza menstruacia, uz 5 mesiacov ju mam len 2 dni a aj to len velmi slabu, myslim ze na dalsi mesiac bude 1 den a ptom uz nepride. Zevraj menopauza, predcasna, a z toho mi moze tiez takto sibat. Ale az takto ? Zajtra pojdem ku gynekologicke na vysetrenie. Mozno sa so mnou hraju hormony, a plus do toho nejaka mensia diagnoza este. Neviem co sa deje. SOm nenaplnena nezijem taky zivot aky chcem, vsetko je moja chyba. Som clovek co potrebuje stale nieco riesit, zazivat, dianie okolo seba... a miesto toho sa nedeje nic len sa idem zblaznit. A za to si mozem sama, kam som sa dostala, aj svoju duchovnu stranku som znicila sama aj vsetko. Tieto myslienky mi chodia po rozume cely den. Zevraj by som mala ist na silu von, spoznavat sa s ludmi, teraz sa chystam do skoly na kurz tak vidim v tom nejaku nadej zmeni sa mi rezim nebudem stale doma sama, ...ale zda sa mi ze toto su veci ktore maju hlboky koren, a treba ich riesit, no sama na to nestacim, potrebujem ozaj poradit, co robit, a co sa tyka liekov, nikdy ziadne okrem prirodnych brat nebudem, radsej zomriem. Niektorym sa z antidepresiv este stavy zhorsili. A nie je ich malo. Fuj neverim dnesnej medicine zalozenej na vede, ktora nie je prirodna. Ide tam len o prachy ako aj uz na tomto svete vsade. Zacnem tym ze pojdem k zenskemu lekarovi. DO skoly, fitness, ale... co dalej. POtrebujem najst pricinu svojich problemov a vysporiadat si to v hlave. Som stratena . Akoby som aj poznala riesenie, resp moja hlava vie co treba robit ake kroky k zlepseniu, ale moja dusa je unavena a nema chut. DOkazete mi na toto nieco povedat ? Ak ano cakam odpoved, ak nie necudujem sa. Kazdopadne dakujem za precitanie.

zanet zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Žanet,

děkujeme za Váš dotaz. Popisujete nám, že Vás již delší dobu trápí psychické problémy, které označujte za duševní. Nevíte, co v životě dělat. Cítíte se citově zablokovaná. Střídáte zaměstnání a aktivity, protože Vás vše baví jen chvíli. Máte pocit, že Vám vše přestává dávat smysl. Své pocity nám popisujete v různých situacích a rovinách, včetně osobní, profesní i vztahové. Máte své hypotézy, co se s Vámi možná děje, ale nejste si jistá. Ráda byste hledala odpovědi na své otázky, ale obáváte se návštěvy psychologa, aby Vám nepředepsal léky, kterým nedůvěřujete.

Když čtu Váš dotaz napadá mě, že je toho ve Vás mnoho, co máte na srdci. Oceňuji, že se snažíte Váš stav reflektovat a přijít na to, co se s Vámi děje. Píšete, že Vaše hlava ví, co je třeba dělat ke zlepšení, ale Vaše duše je unavená. Pocity, které popisujete mohou být pro lidský organismus velmi vysilující, je tedy pochopitelné, že se můžete cítit unavená. V situacích, kdy jsme v psychické nepohodě, máme plnou hlavu nezodpovězených otázek, a potřebujeme-li si uspořádat naše myšlenky a události v životě, může pomoci, když na to nejsme sami. Píšete, že máte přítele, dvě kamarádky a známého, kteří by možná byli ochotni Vás vyslechnout. Napadá mě, že byste s nimi své pocity mohla zkusit probrat. I když chápu, že to může být obtížné, protože píšete, že máte pocit nezájmu, že se Vám vynořují opakovaně otázky "na čo". Oslovit naše blízké v situacích podobných těm, které popisujete může pomoci například tím, že nahlas své myšlenky vyslovíme a uspořádáme si je, nebo se můžeme dozvědět, že i oni mají s podobnými stavy zkušenost. Pak je odpověď na otázku "na čo": na to, že nám mohou například říci, jaké techniky zabírají jim v překonávání jejich pocitů nebo si také můžete říct, co tím ztratíte, když to zkusíte. Někdy se nám zdá, že je něco zbytečné zkoušet, ale nakonec zjistíme, že nám to třeba pomohlo. Líbí se mi, že máte představu o tom, co by Vám mohlo pomáhat. Zmiňujete cestování. Třeba byste našla někoho, kdo by Vám mohl poradit, jak by se dala skloubit práce a cestování, což je také jedna z otázek, které si kladete. A podobně i s ostatními otázkami. Někdy nás naši blízcí svými nápady překvapí, když najdeme odvahu se jim svěřit.

Zmiňujete také své obavy z předepsání antidepresiv a z tohoto důvodu se Vám nelíbí představa, že byste se obrátila na psychologa. Zde bych Vám chtěla říci, že psycholog je odborník, který antidepresiva ani jiná léčiva nepředepisuje, to dělá pouze lékař - psychiatr. Tudíž při návštěvě psychologa byste se nemusela bát, že odejdete s ošatkou léků. Ač Vám může psycholog návštěvu psychiatra doporučit, je zcela Vás, zda tak učiníte. Zmiňujete, že se Vám příčí klasická medicína a raději byste se léčila pomocí přírody. Psychologů a psychoterapeutů je dnes celá řada a někteří z nich jsou orientovaní na přírodní či východní typ medicíny. Možná by Vám některý z nich mohl vyhovovat. Můžete hned na začátku říci, že nemáte zájem o medikaci. Věřím, že najdete odborníka, který toto nebude mít problém respektovat. Psychoterapie by Vám mohla pomoci probrat postupně všechny oblasti ve kterých se nyní necítíte dobře a mohla by přispět při hledání cesty ke smyslu vašeho života, který jak píšete, hledáte. Může se stát, že Vám hned na první pokus psycholog či terapeut nemusí vyhovovat. Někdy chvíli trvá, než naleznete takového, se kterým si sednete osobnostně či filosoficky. Nebojte se jich tedy klidně oslovit více.

Přejeme Vám, ať brzy zaznamenáte zlepšení,

Tým poradny    

skrýt odpověď ↑
8.9.2017

Sestřin manžel je psychopat

Dobrý den, chtěla bych radu. Sestra si vzala psychopata. Že je psychopat jsme zjistili po 7 letech jejich intenzivního kontaktu. Je to dle informací o psychopatech typický tabulkový příklad a ještě stále jsme překvapeni, že to na něj tak sedí. A po letech starostí o sestru nám toto odhalení odpovědělo na všechny otázky ohledně jejího chování. Fakt neuvěřitelné. Sestra je velmi inteligentní, vysokoškolačka. Vždycky byla velmi realistická, moc nepodléhala emocím, trochu bych řekla, že taková "chladnější". Nevím jak líp bych to vysvětlila. Má výbornou paměť, je veselá (byla), ale urážlivá. Pochází v velké rodiny (4 sourozenci). Asi v 21 letech začala "chodit" s o 5 let mladším klukem (první známost) a zdálo se nám, že je s ním šťastná. Dostudovala vysokou a začala pracovat ve školství a tam také pracovala 1. sestřenice našeho otce, která měla problematického syna (o 6 let mladší než má sestra). Je to docela blízká rodina, ale až tak jsme se s touto sestřenicí "nerodinovali", tzn. jsme nevěděli, že mají takové problémy se synem. Bral pervitin, užíval steroidy (a to ve velkém) a začalo mu to působit na psychiku, byl satanista, rodiče ho vozili i k exorcistovi a nevím co ještě. Sestra měla asi pocit, že se do toho musí zapojit a začala jim pomáhat. Začala se ale chovat zvláštně, po necelém tři čtvrtě roce se rozešla s přítelem a my jsme tušili, že je to kvůli bratranci, ale ona vše popírala. Začala nás (rodiče + sourozence) nesnášet, pořád nám něco vyčítala, byla roztěkaná, nesoustředěná, neustále smskovala, zničeho nic (evidentně po nějaké zprávě v SMS) se sebrala a zmizela. Ani ne po roce se za dramatických okolností odstěhovala od rodičů a řvala na ně, že od nich nic nechce, že musí jít pryč, pryč, pryč. My neustále přesvědčeni, že je to kvůli němu. Potom spustila teror na rodiče, neustále SMS, že jsou ovlivněni satanem, že jejich dům je dům satanův, ona že vidí satany nad každým člověkem v kostele, pálí ji růženec v dlani, atd. Podotýkám že jsem celá rodina věřící, ale tak nějak normálně, žádný fanatismus (řekla bych, takoví pohodlní věřící, nejezdíme na žádná setkání, atd.) Potom nastal zlom, on se rozhodl, že chce být kněz a nastoupil do přípravného semináře a sestra začala být fanaticky věřící. Denně chodila do kostela, neustále se modlila - hrozné. On seminář opustil, nevím z jakého důvodu, myslím, že ho nepustili studovat dál. Potom chtěl vstoupit do řádu Františkánů, odtud ho vyhodili a má tam zákaz. Potom na ně psal různé stížnosti, atd. Pořád ještě byli "rádoby" silně věřící. V našich očích se chovali jako fanatici a blázni. Toto celé trvalo asi 5,5 roku . Sestra pořád tvrdila, že nejsou milenci, že spolu nic nemají, jenom si strašně rozumí. On měl pověst velkého proutníka a nám se nezdálo, že by měl zájem o naši sestru (tím nechci říct, že není hezká, je velmi hezká, ale tak nějak se k němu nehodí). Na sestře šlo vidět, že není úplně v pořádku, vyrážka na obličeji (my měli pocit, že je to psychického původu), chování divné. Byla prostě jiná než jak jsme ji znali. Pořád jsme si mysleli, že je to z nešťastné lásky, že ona ho strašně chce a on ji ne, a proto se tak chová. On mezitím onemocněl, zjistili mu neprůchodnost jícnu. Zhubl cca 20 kg, léčit se víceméně nechce, ale nějaká vyšetření a nějaké zákroky absolvoval. Pak si usmyslel, že chce dům své babičky a dělal takové peklo, že babičku vyštval do penzionu pro seniory a psychickým nátlakem a terorem donutil své rodiče aby mu začali dům zvelebovat, vymalovali, dali koberce, udělali nějaké drobné opravy. Samozřejmě za jejich peníze. On více méně nikdy nepracoval, jenom bych chvíli na brigádě v jejich rodinné firmě a pak majitel zjistil, že je tam jenom využívá a bere si nějaké věci, takže ho vyhodili. On se snaží malovat obrazy a velmi rád o sobě hovoří jako o umělci. Koníček je to ale také velice drahý, opět v té době dotovaný jeho rodiči. Z ničeho nic, oznámili, že se chtějí se sestrou vzít a rozjel se kolotoč. Opět jsme měli pocit, že si ji on bere jenom proto, že je v nouzi a ví, že ona se o něj postará (už dávno před oznámením svatby mu platila telefon, koupila kameru a kdo ví, co ještě. To už ani nezjistíme. Také prodala své stavební místo. Sice své sestře a jenom za kupní cenu, která byla velmi nízká, protože se v té době jednalo jenom o pole. O tomto pozemku bude ještě řeč). Pochopili jsme, že na svatbě nikoho nechtějí, hlavně ne žádnou rodinu. Pak se ale její a naši rodiče konečně setkali, protože obě dvě strany chtěly svatbu pro celou rodinu. O to spíš, že pro nich to byla první svatba, pro naše rodiče už pátá a protože dělaly svatby vždy velké, chtěli tuto "radostnou" událost sdílet s celou rodinou. Sešli se tedy se snoubenci a nakonec teda, že svatba bude pro všechny. Potom začalo peklo, obviňování, osočování ze strany snoubenců. a svatba se zrušila. Řekli, že svatba nebude, že se zatím odkládá na neurčito. Ale, tím začala komunikace ze strany nastávajících tchýní. Matka se dozvěděla jaká příkoří jim celé roky jejich syn dělá, jak je terorizuje, nadává jim, vyhrožuje jim. Také se matka dozvěděla, co tam sestra o nás celé roky vypráví, jak ji doma šikanovali, že byla jenom levnou pracovní silou, atd. Neměli důvod jí nevěřit, nikdy je nenapadlo si zavolat. Dokonce měli pocit, že má moje sestra syndrom týrané ženy. Jsou to ale opravdu nesmysly, je nás s ní dohromady 5 sourozenců a žádný jiný tyto pocity nesdílíme, přestože musím uznat, že žít s naší matkou pod jednou střechou není úplně jednoduché. Matka onoho syna byla překvapená, že vše je jinak, že jsem úplně normální. Pak jsem se ale náhodou dozvěděli, že svatbu nezrušili, jenom nám to jaksi zapomněli říct. To už ale bylo týden před termínem svatby, kdy většina lidí z naší rodiny měla už domluvené jiné aktivity. Nám přišla jenom strohá SMS, že kostel (v době konání svatby) je přístupný všem lidem dobré vůle. Jeho rodičům ale řekl, že jestli mu přijdou na svatbu, prohodí je dveřmi. Přesto tam šli a nevyhodil je. Z naší rodiny tam nebyl nikdo. Tak jsme se domluvili mezi sebou. Tak se tedy vzali a rodiče ji zvali, ať přijede manžela seznámit se svou rodinou. Nechtěla a snažila se přesvědčit rodiče, že na řadě oni. Hned na začátku manželství otěhotněla, ale o dítě přišla a další těhotenství se jim nedaří - bohudík. V průběhu 16 měsíčního manželství už ale nějaké návštěvy z jejich strany proběhly, ale jen s rodiči. Spolu nejezdí na žádné rodinné akce, vymlouvají se na to, že on je velmi nemocný, nemůže jíst a my bychom to pořád řešili. Blbost! Někdy se tedy objeví sama, ale většinou jenom na krátkou dobu. Ovšem teď k aktuálnímu dění. Rozhodli se (myslíme si, že spíše on se rozhodl), že dům, který si vydupal a v kterém teď bydlí je mu málo a že si chce postavit nový dům. Proto potřebují pozemek. Pozemek, který ona prodala své sestře, sousedí s dalším pozemkem, který vlastní bratr. Část byla rodičů a část koupil, také za malý peníz, protože tehdy šlo jenom o pole. Jedna se sester, která koupila pozemek od této sestry, o které píšu, si tam dům postavila, a tím také došlo ke zhodnocení pozemku, který vlastní bratr a rázem je z toho stavební pozemek, ke kterému vedou inženýrské sítě, atd. Pozemek je sice bratrův, ale bratr to vnímá tak, že rodiče mu umožnili koupit pozemek, on ho ale nevyužil a trvale se usadil v domě své tety a tudíž stavební místo nepotřebuje a je k dispozici někomu z rodiny, komu se pozemek bude líbit a bude na něm chtít stavit. To znamená, že i ona zmiňovaná sestra, která se o tom s bratrem bavila. On jí ale řekl, že to mám probrat s rodiči. Rodiče jí teda řekli svou obavu, že by je to, vzhledem jejich situaci, enormně zatížilo. On má invalidní důchod, sestra se snaží přijít do jiného stavu. Kdyby se jí to podařilo, půjde na mateřskou a tudíž ji čeká snížení příjmu. Rodiče se ji tedy snažili naznačit, že finanční zatížení postavením domu není jen tak, a také starost o dům s pozemkem je taky značná. Sestra ovšem řekla, že všechno mají promyšlené (očekávají peníze od jeho babičky s dědou - výše zmiňovaná rodinná firma, asi ne málo, už jim koupili nový vůz, a také zřejmě donutil rodiče, že si musí vzít nějaké stavební úvěry). Potom se ale sestra nechtěně prořekla, že by pozemek prodali (prý proto, že sestra která má postavený dům na vedlejším pozemku by jim bránila ve výstavbě a uvedla různé důvody proč. Je to ovšem snůška výmyslů)a dokonce i řekla, kolik by za něj chtěli. A nám tím pádem došlo, že oni hlavně chtějí peníze. To se ale nelíbí našim rodičům, kteří by rádi, aby pozemek zůstal v rodině a aby ho někdo z rodiny využil ke stavbě a to jí i řekli a začali se dít věci. On napsal našim rodičům hnusnou SMS, že jejich syn je zloděj, že zadržuje majetek jeho ženy, tzn. jeho rodiny a že o ho tím pádem okrádá a že doufá, že to tak není a že co nejdřív bude pole jeho ženy. Domluvili si s ní tedy schůzku a svolali tam i všechny své děti, tedy její sourozence. Ona přišla, samozřejmě byla velmi překvapena, že tam jsme. Ona se nás snažila všechny přesvědčit, že lžeme, a na pozemek má nárok, atd. My jsme jí řekli, že nikdo nemáme problém s tím, že tam chce stavit, a to jsme velmi zdůraznili, ale pokud se jí to přepíše, zanese se do smlouvy, že to nesmí prodat nikomu jinému než rodině. To se jí hrozně nelíbilo beze slova odjela. Asi za půl hodiny začal matce volat na mobil on. Otcovi ona. Nikdo to nezvedal. Za chvíli někdo zazvonil na dveře. Byl to on, rozlícený, okamžitě začal rodičům tykat a hrubě jim nadávat, jak to, že si dovolují mu nebrat telefon. Všichni jsme se na něho slovně vrhli a vyhodili jsme ho. Vzápětí došlo od něho matce SMS, že já i jedna ze sester jsme 2 škaredé osoby a že jsme na něho "békaly" naposledy a to se týká i matky. Pak jí došla další SMS, že je tlustá škaredá baba a pole si má narvat do řiti. Podotýkám, že mu je 26 a naší matce 60. Pak mně i sestře přišla v noci SMS od ní, že to bylo naposledy jak jsme se chovali k jejímu manželovi a realita je taková, že jsem ho a jeho rodinu pomohly připravit o stavební místo, čili o statisíce, a to od si bude pamatovat. Bratrovi od něho přišla také SMS, že je zloděj a mrdka. Druhý den matce opět přišla od něho SMS, že její syn je zloděj a a navíc do této krádeže zatáhla i ostatní sourozence, kteří se podílely na tom, že on bude muset kupovat pozemek za statisíce, aby mohl postavit barák. A tu šikanu a násilí si dovolila svolat na jeho ženu v podobě silové převahy sourozenců si ještě pořeší. Prý přestřelila. Naše matka mu prý řekla, že spolu skončili, on napsal, no to teda těžko. Pozdravuj děti. Narušený jedinče. Naprosto jsme nechápali tu drzost a sprostost se kterou se začal vyjadřovat a vyhrožovat. Proto jsem začala vyhledávat na netu - kdo je psychopat. Proto jsem hned v úvodu uvedla, že on psychopat je. Nepotřebuji radu, jak se máme my chovat k němu, to jsme si přečetli. Potřebovali bychom vědět, jak přesvědčit sestru, že on je psychopat. Ona je jeho obětí, je naprosto v jeho moci a je do něho bezhlavě zamilovaná, takže ještě nepřišla na to, kým on je. Nechce se nám čekat na to, až se odmiluje a pochopí. Není nějaká možnost jak to všechno urychlit? Teď s ní bude kontakt složitější kvůli tomu pozemku, kdy se naši rodiče definitivně rozhodli, že jí ho nedají. Za žádných okolností. Proto tušíme, že toto se mu líbit nebude a nedá nám pokoj, ale všichni držíme při sobě a nedáme se. Jenže to nám nestačí, my chceme svou sestru zpět. PS: Omlouvám se, jestli je to psané chaoticky, ale nejsem žádný spisovatel :-)

žadatelka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme, za Váš dotaz. Popisujete nám složitou rodinnou situaci, kdy se Vaše sestra provdala za muže, o kterém se domníváte, že je psychopat. Vztah se sestrou je podle toho, co píšete nyní špatný, její manžel se k Vaší rodině nechová slušně. Vše vygradovalo sporem o pozemek. Ráda byste získala svou sestru zpět a ptáte se, jak byste ji mohli přesvědčit, že její manžel je psychopat a ona je jeho obětí.

Z toho, co jste nám popsala cítím, že současná rodinná situace je vypjatá. Zároveň vnímám, že na sestře Vám velmi záleží a myslíte to s ní dobře. Napadá mě, že to pro Vás může být nyní psychicky náročné. Myslím, že je skvělé, že máte oporu v rodině a držíte při sobě. Tato rodinná jednota je pro řešení podobných situací velmi důležitá. I když na druhou stranu, pro Vaši sestru to může být o to těžší, protože může mít pocit, že jsou všichni proti ní. Možná právě její manžel jí dává pocit opory a bezpečí, který ona od své rodiny nyní necítí. Napadá mě, že by možná mohlo při obnovování vzájemné komunikace pomoci, kdyby se Vám podařilo se sestrou promluvit o samotě a kdy byste jí vysvětlila, že Vám na ní záleží, aniž by muselo dojít k jakémukoliv osočování i výčitkám na hlavu jejího manžela. V plánování jak na to, a co sestře říci, by mohla pomoci rodinná porada, která by mohla být dobrá i pro Vás, abyste na své úvahy nebyla sama. Můžete s ostatními probrat, co se Vám honí hlavou a svěřit se. Pokud by s Vámi sestra nechtěla mluvit, můžete jí napsat třeba dopis. Pokud byste se ale rozhodla cokoliv psát, je potřeba mít na vědomí, že si dopis může přečíst i její manžel.

Ať už byste se rozhodla podnikat cokoliv, chtěla bych Vám jen říci, že v podobných situacích bývá užitečné pečlivě volit slova a postupovat citlivě. Domnívám se, že přesvědčovat sestru o tom, že její manžel je psychopat by vás mohlo navzájem ještě více poštvat proti sobě a možná i ranit. Vám se možná zdá, že její muž je psychopat, dokonce splňuje podle Vás i učebnicový příklad, ale ona jej pravděpodobně miluje a vidí v něm svého životního partnera, někoho, s kým chce mít děti a rodinu. Je dost možné, že bude mít tendenci svého muže bránit. Chápu, že pokud se k Vám její manžel choval špatně a Vy jste přesvědčena o jeho negativním vlivu na sestru, je pro Vás nyní zřejmě těžké, abyste jej respektovala. Ne vždy se nám poštěstí, že partnery našich blízkých milujeme tak jako je milují oni. Někdy se nám dokonce může zdát nepochopitelné, proč je ti druzí milují, a co na nich vidí. To, že si manželem své sestry nerozumíte však nemusí znamenat, že spolu vy dvě nemůžete vycházet. Možná to však bude chtít trochu času a trpělivosti.

Ve vztazích, ať už rodinných či jiných, bývá dobré, když je alespoň jedna strana ochotná nabídnout kompromis a vzájemný respekt. Pokud chcete mít se sestrou opět dobrý vztah, mohlo by pomoci, když ji dáte najevo, že máte zájem o to, aby byla součástí Vašeho života a že ji máte ráda, i když třeba nesouhlasíte s tím, co si myslí a dělá její partner. Možná, že když jí citlivě vysvětlíte, co cítíte, pomyslné dveře vzájemné komunikace by se mohly znova otevřít. Cítím, že sestru máte ráda a chtěla byste ji ubránit před vším špatným, což je od Vás hezké, někdy však naše blízké plně uchránit nemůžeme. Zvláště jsou.li dospělí a rozhodují se sami za sebe. To však neznamená, že bychom to neměli zkoušet, že bychom jim neměli dát najevo, že jsme jim nablízku a že jsme zde pro ně až se toho rozhodnou využít.

Pokud byste chtěla stávající rodinnou situaci a své pocity podrobněji rozebrat, můžete se obrátit na psychologa či psychoterapeuta, který by Vás mohl vyslechnout a mohl by Vám pomoci si celou situaci uspořádat a vymyslet, co by se dalo podniknout, abyste si se sestrou našly k sobě zase cestu. Seznam těchto odborníků naleznete např. na webu www.znamylekar.cz. Dále je zde také možnost obrátit se na rodinnou poradnu, kam byste mohla zajít sama nebo i v doprovodu rodiny. Pokud byste se potřebovali poradit o Vašich potížích ohledně pozemku, můžete zkusit i některou občansko-právní poradnu.

Přejeme Vám, abyste se sestrou brzy dobře vycházela,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
8.9.2017

Když je kamarád jen se mnou, chová se jinak

Dobrý den. Mám kamaráda, je mu 17. Mezi lidmi vystupuje jako takový ten typický "frajírek" (oukej bro, css to je trapný...). Ale když je jenom se mnou, tak se chová jinak. Je takový klidnější, "jemnější" a z toho jeho machrování už nesálá zdaleka tolik sebevědomí. Jednou mi řekl, že to neměl a nemá v rodině úplně dobrý a párkrát se o tom zmínil i jindy. Tak mě napadly 2 možnosti: 1. Líbím se mu a jeho rodina s tím nemá co do činění. 2. Má nějaké rány na duši z dětství a tím machrováním něco skrývá nebo si něco kompenzuje. Ráda bych znala váš názor na věc a pokud usoudíte, že se jedná o 2. možnost, poraďte prosím, jak mu můžu pomoci?

Brumbur zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme, že se na nás s důvěrou obracíte. Píšete nám o Vašem kamarádovi, který se ve Vaší společnosti chová jinak - ne tak „namachrovaně" - než když je mezi více lidmi. Přemýšlíte, jestli si jeho chováním může kompenzovat problémy v rodině, anebo jestli se před Vámi chová jinak, protože se mu líbíte.

Internetová poradna má své limity a nejsme schopni posoudit, jak se věci na jistotu mají. Napadá mě ale, že se s Vámi možná cítí dobře a bezpečně, proto nemá potřebu chovat se jako „frajírek". To, že se s námi někdo cítí pohodlně a přirozeně, může znamenat jak zalíbení, tak třeba i znak dobrého přátelství. Důvodů jeho vystupování však může být mnoho. Někdy si dokonce ani nemusíme uvědomovat, že se mezi některými lidmi chováme jinak než v jiné skupině. Možná chce působit sebevědomě, nebo si získat respekt a obdiv, nebo je třeba zvyklý komunikovat tímhle způsobem, protože to tak s touhle skupinou vždy dělal. Nebo za tím může být cokoliv jiného, přesnou odpověď nemáme a byly by to jen tipy a dohady.

Ať je to tak či jinak, je od Vás moc hezké, že se snažíte kamarádovi pomoct, když se Vám svěřil s rodinnými záležitostmi. Někdy stačí přátelům připomnět, že jsme tady, kdyby si potřebovali promluvit nebo se necítili nejlépe. Také je možností využít služby školního psychologa, který možná působí na Vaší škole, nebo linky důvěry, pokud byste si Vy či Váš kamarád chtěli o situaci promluvit více. Také by Vám mohlo ulehčit, pokud si popovídáte s kamarádkou nebo třeba rodiči, kteří na věc mohou mít další názor.

Ať se Vám oběma daří.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
6.9.2017

Nemohu se donutit k učení na nejtěžší zkoušky

Dobrý den, jsem studentka prvního, brzy už druhého, ročníku medicíny a začala jsem na sobě pozorovat problém. Do třetího semestru si převádím jednu zkoušky z prvního a jednu z druhého semestru. Jsou to vždycky ty nejtěžší ze semestru. Mám totiž problém, se do těchto předmětů učit. Mám v sobě nějaký blok, který mi říká ´neuč se to, je toho tolik, že to stejně nezvládneš´, přitom bych hrozně chtěla, ale nejde to. Do všech ostatních předmětů mi nedělá problém se všechno naučit a projít u zkoušek bez problémů, jen s těmito si nevím rady. Nejhorší je, že to není ani tak, že by mi to uteklo o kousek a mohla bych si říct, že do příště si to zopakuju a bude to dobré. Já na ty zkoušky chodím naprosto nepřipravená bez jakékoli šance úspěchu. Chtěla bych vás poprosit o radu, jak s tím mám bojovat. Děkuji.

Medička zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

vážíme si toho, že se obracíte na naši poradnu. Píšete nám o svém problému s učením na nejtěžší zkoušky. Nepodařilo se Vám přimět se na ně připravovat, ačkoli u jiných s tím potíže nemáte a úspěšně jste je složila. Převádíte si je tedy z předchozích semestrů do nového a ptáte se nás, jak můžete bojovat s předpokladem neúspěchu, který Vám brání v učení vůbec začít.

Z Vašeho dotazu mám pocit, že Vám na studiu záleží a snažíte se ho dobře zvládat. Umím si představit, že s blížícím se novým semestrem máte obavy, jak odložené zkoušky zvládnete. Je určitě dobře, že se nad tím, jak tentokrát uspět, zamýšlíte v předstihu a zjišťujete, co by Vám mohlo pomoci. To považuji za dobrý první krok. V učení může každému zafungovat něco jiného, taky nevíme, co jste už zkoušela a co ne, proto pro Vás nemáme univerzální radu. Napadá mě ale několik věcí, které Vám možná pomůžou se nasměrovat.

Během semestrů jste pravděpodobně absolvovala řadu zkoušek a předpokládám, že to s sebou neslo značné množství náročného učení. Přemýšlím nad tím, zda předměty, o kterých píšete, vyčnívaly jen v množství informací, které jste se měla naučit, nebo i v něčem jiném. Mohlo by být užitečné zamyslet se víc nad důvodem, proč pro mě byly tyto zkoušky obtížnější než jiné. Roli může hrát i pořadí zkoušek. Nejtěžší máme někdy tendenci odkládat na konec, potom už na to ale nemusí zbývat síly. Nevím, v jakém pořadí jste zkoušky absolvovala ani nakolik to můžete ovlivnit, ale pokud je to možné, mohlo by být užitečné rozplánovat si to teď jinak.

Mnohým studentům také pomáhá, když se učí s někým dalším nebo ve skupině. Mohla byste si například s nějakou spolužačkou nebo spolužákem naplánovat rozložení učiva na menší části a potom si vzájemně ověřovat znalosti. Pokud Vám nevyhovuje společné učení, můžete jen nějakou kamarádku poprosit, aby každý den kontrolovala, zda jste se naučila, co jste měla v plánů. Takovýto závazek, který si sama vytvoříte, by Vám mohl usnadnit začátek učení i pokračování v pravidelné přípravě. V případě, že se jedná o náročný předmět na pochopení, mohlo by Vám pomoci vysvětlení spolužáka, který má předmět už za sebou. Možná Vám dokonce poradí, na co si dát u zkoušky pozor. Pravděpodobně by bylo možné domluvit si i konzultaci s vyučujícím.

Uvažuji také nad tím, zda už se Vám stalo něco podobného v minulosti, třeba i v mimoškolní oblasti, a co Vám pomohlo obavy a nedostatek motivace překonat. Pokud byste chtěla probrat svou situaci podrobně, můžete využít konzultace s odborníkem. Na většině univerzit pro studenty zdarma fungují poradenská centra, kde jsou připraveni pomáhat studentům v různých náročných situacích, včetně té Vaší. Obrátit se ale můžete i na psychologa nebo psychoterapeuta mimo školu. Další užitečné informace o tom, jak se efektivně učit, pracovat s motivací, neprokrastinovat apod. najdete v odborné literatuře nebo populárně naučných článcích na tato témata, ale např. i v přednáškách na youtube.

Přejeme Vám hodně zdaru,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
3.9.2017

Kamarádka ukončila naše přátelství, protože neorganizuji naše setkání jako ona

Dobrý den, mám 30 let dobrou přítelkyni. Je temperamentní, po celou dobu organizovala setkání, zvala nás domů, protože kolem sebe má ráda hromadu lidí. Já jsem klidnější. Já jsem ji zvala - kdykoli přijeď, nechtěla jsem nic organizovat a konkrétně uvádět datumy, např. k narozeninám, protože bydlíme společně s rodiči,nemám tolik místa v domě co ona, abych pozvala 15 přátel i na přespání. Zazlívá mi, že do přátelství vložila víc než já, že jí nestojím za pozvání. Přátelství ukončila - když mě nezveš ty, já tě taky nebudu zvát. Končím s tebou. Vždycky u nás měla dveře otevřené, ale je moc akční, chtěla 1/2 roku dopředu vědět, že jsme nějakou akci vymyslel, protože má popsaný kalendář - co všechno bude celý rok dělat. Cítím se špatně, chtěla bych znát váš názor. Já jsem byla vždycky ta, co ustupovala, tolerovala její nápady, přizpůsobovala se. A teď jsem ta "nejhorší" jen proto, že nedělám to co ona očekávala. Děkuji za odpověď

lena zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Leno,

děkujeme za Váš dotaz. Popisujete vztah s přítelkyní, se kterou se znáte již 30 let. Je jiná než Vy - Vy jste klidnější, ona temperamentní. Má ráda společnost lidí a organizuje různá setkání. Vy je neorganizujete, ale přítelkyně od Vás ví, že může kdykoliv přijet. Ona ovšem Vaše přátelství ukončila kvůli tomu, že ji nezvete k sobě stejně jako ona Vás. Připadá jí, že do přátelství vložila více než Vy. Nyní se cítíte špatně a ráda byste znala náš názor na vzniklou situaci.

Z Vašeho dotazu vnímám, že je pro Vás asi těžké porozumět tomu, proč se přítelkyně rozhodla takto striktně ukončit Vaše přátelství. Mám dojem, že jste se snažila, aby věděla, že je u Vás kdykoli vítaná, ale ona od Vás i tak očekávala něco jiného. I když jste rozdílné, mám pocit, že se přítelkyni snažíte brát takovou, jaká je. Teď se cítíte jako ta „nejhorší", i když jste se jí přizpůsobovala a tolerovala její nápady a asi Vám to nepřipadá fér. Nemyslím si, že je v této situaci někdo „horší" a někdo naopak „lepší". Myslím, že se jen nesetkala Vaše očekávání ohledně plánování vzájemných návštěv a pro každou z Vás to má pravděpodobně jiný význam.

Mohlo by Vám pomoci si o tom s přítelkyní promluvit - možná ani netuší, jak se nyní cítíte. Můžete spolu probrat - tak jak sama píšete - že jste každá jiná, máte různé vlastnosti, postoje a vnitřní nastavení, a proto může docházet ke vzájemnému nepochopení. Možná se potom na vzniklou situaci začnete dívat trošku jinak.  Mohly byste si také navzájem sdělit, jak byste chtěly každá organizovat a plánovat setkání a společně zkusit najít kompromis, abyste byly obě spokojené.

Také by bylo fajn popovídat si s někým pro Vás blízkým. Mohl by Vás nejen vyslechnout a podpořit Vás, ale také Vám poskytnout svůj pohled na věc. Pokud byste přemýšlela o odborné pomoci, chtěla byste tomu více porozumět a probrat to s někým, kdo se Vám bude věnovat individuálně, je možnost se obrátit na psychologa či psychoterapeuta (kontakty naleznete např. na www.znamylekar.cz). Společně s ním můžete hledat cestu, abyste se cítila lépe.

Přejeme Vám, aby se Vaše trápení brzy zmírnilo.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
2.9.2017

O všechno jsem přišla a nevím jak dál

Dobrý den, prosím o radu v mém životě. Vše to začalo letos v květnu. Byli jsme s přítelem šťastni jenže začal flirtovat s jinou ženou. Pak s ní jel i na výlet. Já to zjistila a tenkrát mi řekl, že to ukončil. Což dokazovaly i SMS které jsem četla. Moje důvěra však byla pryč a začala jsem hrozně žárlit. Když někam jel byla jsme názoru že jede za jinou. A tak to trvalo do začátku července. Kdy jsem zjistila že si píše s další ženou. Tentokrát mi řekl že to prostě k životu potřebuje a nevzdá se toho. Já jsem mu to chtěla tolerovat s tím že mi slíbil že nedojde k ničemu víc. Jenže pak se ukázaly další problémy a to finanční a jeho závislost na vsazení. Dostal i mě do finančních problémů. Aby toho nebylo málo jsem kvůli němu zadlužená. Hned jsme se rozešli protože než by řešil problémy dál přednost sázení předemnou.já se musela přestěhovat k rodičům přišla jsem o práci. A doma se ke mě chovají se jako k malé holčičce, která tu bydlela kdysi. Nemám svůj život. Jsem z toho na dně. Nemám tu kamarády protože jsem tu nežila a v seznamování moc dobrá nejsem. Chybí mi opora a někdo vedle mě. S rodinou se hádáme protože žiju zpět jen ve svém bývalém dětském pokoji. Nemám peníze na to si najít nic svého. Nemám dodělánou školu, práci, přítele, bydlení, soukromí ani kamarády. Jsem pořád zbalena v igelitkach protože si nedokážu vybalit věci. Jen to zkusím začnu brečet,, že jsem všechno pokazila....ze je vše moje vina. Když jsme bydlela s přítelem rodina mě pořád stavěla do pozice ať si vyberu jestli on nebo rodina. Máma mi volala že potřebuje pomoci s tím a tím. A já musela přijet. I když jsem chtěla zůstat s přítelem. Pořád mi máma říkala že jsem se na ně vykašlala a nechala je na vše. (Otec s mámou nežije, máma bydlí jen s babičkou). Financne jsme ji musela posílat peníze aby utáhla dům který nechce prodat. Teď jsem zpět v rodinném domě s mámou a babičkou a já tedy většinu času trávím v pokoji. Teď je máma šťastná že jsem doma. Ale já nešťastná o vše jsem přišla. Nemám v životě nic čeho se chytnout. Loni se mi podařilo zhubnout ale teď ty stavy řeším jídlem a pomalu přibírám a to mě sráží ještě více na dno. Je to začarovaný kruh. Nevím jak dál. Co by jste mi poradili. Děkuji.

Happyday1991 zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Obracíte se na nás pro radu, co dělat ve své aktuální životní situaci. Rozešli jste se s přítelem po tom, co flirtoval s jinými ženami a nechtěl s tím přestat. Zároveň Vás sázením přivedl do finančních problémů. Musela jste se odstěhovat k rodičům, kde se necítíte dobře kvůli nedostatku soukromí, přístupu matky k Vám i absenci přátel a opory. Máte pocit, že jste o vše přišla, své stavy řešíte jídlem a nevíte, jak dál.

Při čtení Vašeho dotazu jsem si říkala, že se toho na Vás sesypalo opravdu hodně najednou a je tedy pochopitelné, že prožíváte různé nepříjemné pocity. Rozchod s přítelem s sebou nesl řadu dalších nucených změn a Vaše životní situace se tak najednou výrazně změnila směrem, který jste nechtěla. V takových situacích může mít člověk pocit, že přišel o všechno a nemusí si nějakou dobu vědět rady, co s tím. Může být dobré začít třeba i maličkostmi nebo se na situaci snažit najít alespoň nějaká pozitiva nebo příležitosti.

Popisovala jste, kvůli jakým důvodům k rozchodu s přítelem došlo. Napadá mě, že dluhy, do kterých Vás kvůli sázení dostal, jsou sice velmi nepříjemné, ale možná Vám dřívější rozchod ušetřil další trápení se žárlivostí a ztracenou důvěrou. I řešení gamblerství nebývá jednoduché a vždy se to dotýká obou partnerů. Umím si ale představit, že se rozchodem trápíte a přemýšlíte, proč se to stalo.

Píšete, že nemáte dodělanou školu. Napadá mě, že to by mohla být oblast, na kterou se nyní můžete soustředit a která Vám pravděpodobně i do budoucna přinese nové perspektivy. Zároveň se můžete poohlížet po nové práci. Možná také máte nějaké koníčky, kterým jste se dříve ráda věnovala a stálo by za to je obnovit, případně zkusit najít něco nového, co by Vám přinášelo radost. Pokud pro Vás není jednoduché seznamování a od současných přátel bydlíte daleko, můžete se snažit udržovat kontakt s nimi alespoň na dálku, např. přes sociální sítě. Určitě je ale dobré nezůstávat na své trápení sama a někomu se svěřit.

Rozumím tomu, že Vám vadí, že s Vámi matka jedná jako s dítětem. Pro rodiče je někdy těžké plně přijmout, že je jejich dítě dospělé a má svůj život. Říkám si, jestli jste si s ní někdy o svých pocitech otevřeně promluvila. Mohlo by pomoci zkusit jí vysvětlit, jak se aktuálně cítíte a jak byste si představovala společné soužití. Můžete si také zkusit nastavit nějaká pravidla.

Možností, jak získat podporu a ujasnit si, co a jak dál, je také vyhledání odborníka, nejlépe psychologa nebo psychoterapeuta. S ním byste mohla svou situaci i pocity probrat podrobněji a společně byste mohli pracovat na tom, abyste se cítila lépe a hledat možná řešení Vašich potíží. Abyste nemusela za poskytnuté služby platit, můžete kontaktovat například rodinnou poradnu. Jejich seznam podle krajů najdete zde. Pokud byste si potřebovala s někým popovídat hned, k dispozici jsou i linky důvěry.

Přejeme Vám, abyste brzy našla nový směr.

<>

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
29.8.2017

Řekněte mi, že nejsem špatná máma a že nezpůsobím dceři trauma na celý život

Dobrý den, chtěla bych poprosit o radu ve své situaci.Je to rok co jsem odešla od svého bývalého partnera a vrátila se s dcerou,jsou jí tři roky , k rodičům.I když jsem si myslela,že po rozchodu spolu budeme vycházet lépe,někdy se to stává-je to spíš den o dne horší.Už od začátku jsem vnímala,že dceru,když jí měl o víkendu, navádí proti nám,to jí nebyly ještě dva roky,kdy začala povídat,že není doma tady ale u táty,že s ním bude v domečku,který je nový,ten náš že je starý.Postupně po návratu říkala babičce ošklivá bábo,že děda je pitomej dědek a mně třeba vylezla na klín a třikrát zopakovala "Jdi do prdele mami".Se mnou její otec nekomunikuje,jen přes soud a když mi malou předává nezdraví mě a ani se na mě nedívá.Většinou jí vrací o půl hodiny až hodinu později,což mu myslím dělá radost,jako další malé naschvály,které mi vadí,jako že jí cpe sladkostmi,kupuje párky v rohlíku a hranolky.Na to jsem si musela zvyknout a patrně s tím nemůžu nic dělat,ale přesto všechno jsem myslela,že je s ním dcera ráda,vždy se na něj těšila.Teď v červenci a srpnu jí měl poprvé týden a týden v celku.A po tom co se vrátila v srpnu to začalo.Vlastně dost nenápadně,pořád se ptala jestli nepojede zase za tátou,řekla jsem že ne a jestli by chtěla,odpověděla že ne,už to mě překvapilo,ale nevěnovala jsem tomu pozornost.Ale jak se blížil termín kdy k otci měla jet na víkend,začínala z ničeho nic plakat a říkat že nechce za tátou a to několikrát denně.Když pro ni v pátek přijel,tolik plakala,že nebylo možné jí nutit,ale nechtěl to vzdát a v sobotu přijel opět,zase nechtěla,ale šla s ním na hřiště a po návratu svolila že pojede - na zmrzlinu.Chtělo se mi z toho brečet,ptala jsem se jí zda ví kam pojede,říkala že ano a že chce.Po návratu se mi zdála v pořádku,ale nevím zda to nezačne znovu.Když se jí ptám,nic mi neodpoví,neřekne důvod,nebo co se stalo.Její otec dokonce viní mě a mé rodiče,ale my by jsme jí nikdy neublížili tím,že jí zošklivíme otce,byli jsme rádi,že k němu jezdí v takové pohodě.Spíš mám strach jestli se u něj něco nepřihodilo,ale to on mi nikdy nepoví.Prosím o radu jak se mám v takové situaci chovat?Mám velký strach o dceru,aby jsme jí nějak neublížili a nezpůsobili trauma na celý život.Mám už teď výčitky,že musí žít mezi námi-matkou a otcem,ale já jsem od něj musela odejít,nic jsem pro něj neznamenala a jenom mě ponižoval.... Velice vám děkuji za odpověď. Petra

P. zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Petro,

ve svém dotazu popisujete náročnou situaci, kterou nyní jako matka tříleté holčičky zažíváte. Před rokem jste odešla od partnera a Vaše dcera k němu ráda jezdívala na víkendy. Poslední dobou si však všímáte, že ke svému otci nechce, pláče, neřekne Vám však důvod. Vy máte strach, zda se něco nepřihodilo a nevíte, jak se v takové situaci zachovat.

Snažím se představit si, jak je to náročné a jaké pocity musíte sama v sobě zažívat, když máte dát dceru k otci, ale ona k němu viditelně nechce. Jako matka cítíte, že by bylo lepší nechat si ji u sebe, zároveň se však musíte řídit nařízením soudu ohledně toho, kdy se má dcera s otcem vídat. Jsem ráda, že nezůstáváte se svým trápením sama a hledáte takové řešení, které bude pro dceru nejlepší. Zdá se, že se snažíte dělat vše pro to, aby si s sebou dcera neodnášela z dětství špatné zážitky.

 

Dceřino chování může být způsobeno řadou různých věcí. Napadá mě například, jestli se u jejího otce či v jeho zázemí něco nezměnilo. Někdy se podobné chování objeví třeba po příchodu nového partnera jednoho z rodičů, nebo také po nějaké nepříjemné události, kterou dítě u rodiče zažilo. Může to být však způsobeno také něčím jiným. Děti někdy opravdu nedovedou své trápení přenést do slov, proto může být i pro dceru obtížné vyjádřit, co jí u otce vadí. Někdy se však jejich pocity a trápení mohou objevit třeba na obrázcích, které malují, nebo ve hře s panenkami atd.

 

Není neobvyklé, že podobné situace po rozchodu partnerů nastávají. O to častější je to v případech, kdy jeden či oba partneři odmítají s druhým komunikovat a „vyřizují si účty" skrze své děti. Může se tak objevit právě i navádění proti druhému rodiči nebo záměrné nerespektování určitých pravidel. Domnívám se, že neshody, které mohou stále panovat mezi Vámi a bývalým partnerem, byste měli řešit mimo Vaši dceru. Může být obtížné zvládnout to sami, proto neváhejte využít služeb některého z odborníků, který Vám jako nestranná a nezaujatá třetí strana může pomoci najít dohodu.

 

Doporučila bych Vám proto kontaktovat sociální pracovnici odboru sociálně-právní ochrany dětí na městském úřadě, se kterou jste již pravděpodobně v kontaktu ohledně domluvy styku otce s dcerou. Tím nestranným odborníkem může být buď ona, nebo by Vám mohla doporučit někoho, kdo se na dohodu mezi partnery po rozchodu přímo zaměřuje (poskytuje tzv. rodinné mediace). Se sociální pracovnicí byste se mohla také domluvit, co dělat v situaci, kdy dcera k otci nechce jít, abyste tím neporušila nařízení soudu. Zároveň by Vám mohla také pomoci vyhledat odborníka (např. dětského psychologa), který by Vám mohl pomoct objasnit, co se za dceřiným odmítáním návštěv u otce může skrývat. Dětští psychologové mají k dispozici řadu her a technik, které jim nenásilným způsobem umožní dozvědět se, co děti trápí. Mohla byste Využít také služeb Střediska výchovné péče ve svém okolí, kde jsou odborníci, kteří se na výchovu dětí zaměřují. Psychologa nebo psychoterapeuta můžete vyhledat i Vy sama, např. prostřednictvím stránek www.znamylekar.cz a řešit s ním strach o svou dceru a výčitky.

Přejeme Vám, abyste byly s dcerou spokojené.

 

Tým poradny

 

 

 

 

 

 

skrýt odpověď ↑
29.8.2017

Nedaří se mi přibrat tuk a hrozí mi hospitalizace

Dobrý den budu strašně rada když si prectete můj příběh a odepisete.Muj příběh je takový,že jsem začala minulý rok ze sebou něco dělat a změnila jsem svůj životní styl váha šla dolu a ztratila se mi i menstruace..Máma mě vzala na psychiatrii,tam nás poslali na antropologii a na ni mi řekli ,že nemam na sobě žádný tuk ale jenom svaly,ze nejsem v kritickém stadiu anorexie.. Další měsíc jsme tam šli znova a nic..žádný tuk jsem nepribrala..Jedla jsem oříšky,vice sacharidu (větší porce ale porad jsem zůstala u toho zdravého stylu) Dnes jsme tam byli zase znova po 2 měsících a jenom o par mm jsem se zlepšila ...Dala mi poslední šanci do 6.října abych se zlepšila,jinak me hospitalizují..Nevím co už mám jist jestli se na to mám vybodnout a jist kaloricka jídla (svickova,knedlo vepro zelo,apod.)když tohle nepomáhá abych zpět menstruaci dostala

Kaja zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den, Kajo,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o tom, že jste změnila svůj životní styl a shodila jste na váze. Ztratila se Vám však menstruace a Vaše máma Vás vzala na psychiatrii, odkud jste byla přeposlána na antropologii. Snažila jste se jíst oříšky a více sacharidů, ale tuk se Vám přibrat nedaří. Nyní máte ultimátum, že pokud nepřiberete, tak Vás hospitalizují. Chápu, že situace, ve které se nyní nacházíte, pro Vás může být psychicky náročná. Usilovala jste o změnu životního stylu a dosáhla jste výsledků. Nyní jste rozpolcená, nevíte, zda se na to vybodnout a jíst kalorická jídla, abyste nemusela být hospitalizovaná, nebo zda se svého nastaveného životního stylu držet.

Myslím, že je skvělé, že se snažíte mámu a odborníky poslechnout, a zároveň se mi líbí, že se nechcete vzdát něčeho, o co jste usilovala. Umím si představit, že stojíte před těžkým dilematem a domnívám se, že by mohlo pomoci najít nějakou „zlatou střední cestu". Návodů, jak zhubnout je dnes mnoho, ale je pravda, že některé z nich nemusí být v konečné fázi zdravé pro náš organismus. Některé způsoby hubnutí mohou být dokonce až nebezpečné. Je možné, že jste třeba i nechtíc mohla zvolit životní styl, který je sice efektivní, vidíte výsledky, ale třeba nemusí úplně vyhovovat Vašemu věku, tělesné konstituci, potřebám Vašeho organismu a podobně. Podobná znamení jako zastavení menstruace bývají způsobem, jak Vám chce Vaše tělo říct, že mu něco nevyhovuje. Každý člověk je jiný a jeho tělo může i na stejnou životosprávu reagovat úplně jinak.

Možná by mohlo pomoci, kdybyste se obrátila na výživového poradce či dietologa. Tito odborníci nepomáhají lidem jen s hubnutím, ale především vědí, jak zhubnout a neublížit při tom svému zdraví. Dnes je těchto služeb v nabídce opravdu spousta. Výživový poradce či dietolog je odborník, který Vám může pomoci navrhnout jídelníček a životosprávu tak, abyste si udržela zdravou kondici dle Vašich představ a zároveň nemusela jíst kalorická jídla. Můžete zkusit probrat možnost návštěvy výživového poradce se svou mámou. Výživových poradců je v poslední době opravdu velké množství a je potřeba dát si pozor, jak jej vybíráme. I proto by bylo dobré, aby Vám s výběrem někdo pomohl, třeba právě máma. Kvalitní výživový poradce má zpravidla vystudován některý z oborů v oblasti výživy či dietologie. Než se někomu svěříte do péče, můžete si zkusit na internetu vyhledat pár recenzí, jak byli s tímto odborníkem spokojeni druzí lidé, abyste zabránila tomu, že budete investovat čas a peníze do člověka, který se jako odborník jen tváří.

V neposlední řadě byste si mohla o svých pocitech povyprávět a svěřit se s nimi například někomu blízkému nebo je zde také možnost oslovit odborníka, buď psychologa či psychoterapeuta.  Vhodného odborníka v místě svého bydliště můžete hledat například na webu www.znamylekar.cz, anebo je zde také možnost zavolat na linku důvěry, kde své pocity můžete rozebrat.

Přejeme Vám, ať jste brzy fit.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
29.8.2017

Jak vysvětlit rodině zetě, že se nemohu kvůli oslabené imunitě líbat na pozdrav?

dobrý den,mám takový problém. Jsem onkologická pacientka, mám značně sníženou imunitu. Žiju sama a občas navštěvuji rodinu zetě. Jsou to velmi milí lidé a jediní, co mám. Jenomže oni mají takový zvyk, že se při každém přivítání i loučení líbají, mnohokrát jsem se jim snažila vysvětlit, že já nemohu, že okamžitě dostanu opar, rýmu, kašel a j., ale marně, nechápou. Okamžitě mě líbají, já se odtáhnu a oni řeknou, vždyť jsme zdraví. Po poslední návštěvě jsem opět nemocná. Jezdi tam chci, jak jim to říci, aby se neuráželi. Děkuji.

Aja zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Ajo,

píšete nám, že jste onkologická pacientka a díky snížené imunitě se nemůžete s ostatními při vítání či loučení líbat. Rodině zetě, se kterou se navštěvujete, jste se to snažila mnohokrát vysvětlit, ovšem bez výsledku. Nerada byste, aby se urazili, protože jsou to jediní lidé, které máte. Snažíte se tak najít takové řešení, které bude pro Vás i pro ně přijatelné.

Říkám si, jak to musí být náročné a vyčerpávající, po každé návštěvě prodělat opar či nachlazení. Pro Vaše známé je pravděpodobně velmi těžko pochopitelné, jak málo Vám stačí k tomu, abyste onemocněla. Pro ně je to zřejmě projev přátelství a chtějí Vám tímto způsobem pravděpodobně dát svou náklonnost najevo. Přijde mi fajn, že s nimi své obavy sdílíte.

Tou nejpřímější cestou je opravdu jim stále dokola opakovat, že byste se s nimi velmi ráda na uvítanou či rozloučenou políbila, ale je to pro Vaše zdraví velmi silná zátěž. Napadá mě, že by mohlo být prospěšné jim také říct, jak důležitý je pro Vás kontakt s nimi, že jsou to jediní lidé, které máte. Byla byste tedy nerada, pokud byste kvůli oslabené imunitě musela kontakt s nimi přerušit. Můžete jim třeba také zkusit podrobněji vysvětlit, jak oslabenou imunitu máte, a co všechno je pro Vás na rozdíl od nich rizikové. Možná by Vám v tomto ohledu mohl poradit i Váš ošetřující lékař a poskytnout Vám tak potřebné argumenty. Mohl by Vám dát k dispozici třeba i nějaké letáčky či článek, který se touto problematikou zabývá.

Možnou variantou je také vymluvit se například na to, že máte obavu, abyste je nachlazením či oparem nenakazila Vy sama. V takových situacích byste však nebyla upřímná a je pouze na Vašem uvážení, zda je to pro Vás schůdná varianta. Vnímám jako důležité, abyste zvolila takovou variantu, která Vám bude co nejpříjemnější a zároveň Vám umožní ochránit své zdraví.

Přejeme Vám hodně zdraví a trpělivosti.

Tým poradny

 

 

skrýt odpověď ↑
28.8.2017

Bratr mého přítele se chová zvláštně, co s tím můžu dělat?

Dobrý den, chtěla bych se poradit, jak komunikovat s bratrem přítele. Bydlíme rok v jednom bytě ve čtyřech: já s přítelem, jeho dvojče a kamarádka dvojčete. Je mu 21, rok "hnije" doma, při nástupu na vysokou, brzy zhodnotil, že to není pro něj. Bude nastupovat na jiný obor. Jenže celý rok je bezprizorní, ani brigádu si nenašel (peníze má ze sirotčího). Má různé etapy kdy je komunikativní, v pohodě, dokonce i v domácnosti něco schopen pomoci. Ty horší fáze jsou, kdy se sekne a týdny ignoruje, odmítá říct příčinu. Většinu času proleží v posteli, sluchátka či polštář na uších, dveře dokořán (dnes v noci dveře i vysadil). Což si vysvětluji buď tak, že nechce dokola otvírat kočkám a nechává jim to průchozí, nebo potřebuje, abychom na jeho kyselý obličej viděli. Když se ho někdo pokusí zeptat, co se teda děje, nikdy není ochoten to vysvětlit a například si raději jde sednout do sklepa. Jeho nemluvnost je většinou selektivní, týden nemluvil se svou kamarádkou. když s ní začal mluvit, na otázku, proč byl naštvaný, řekl, že to si má domyslet. Když teď mluví s ní, nemluví se mnou a přítelem. Do určité míry to považuji za divadlo, přesto se domnívám, že by potřeboval odbornou pomoc. Jenže to bude odmítat dokud to nevygraduje do extrému. Jeho otec měl tyhle chvilky prý taky. Například s manželkou nepromluvil i několik měsíců a nikdy pak neřekl jasný důvod. Vzhledem k tomu, že se nesvěří ani dvojčeti, můžu příčiny pouze odhadovat. Jedna z variant je, že je pro něho kamarádka víc než on pro ni. Nejdelší stavy takové ignorace pasují na stejnou dobu, kdy si kamarádka našla nového partnera. Tím, že si jí sem nastěhoval, si vlastně takhle ubližuje, protože se nikdy nevyžvejkne. Další možnost je, že se potýká s tím, že vlastně neví, co chce studovat a v jakém oboru pracovat a po roce nečinnosti ho čeká druhý pokus a je z toho na nervy. Sirotčí mu zajišťuje dostatečné minimum k přežití a jeho život je převážně v pc hrách a nemá motivaci se snažit o víc.. Sirotčí má po zesnulém otci. Sám tvrdí, že mu přijde nezasloužené, protože k otci neměl vztah. Vím, že z popisu na dálku se těžko hodnotí, chtěla bych přesto znát názor, jestli ho takhle nechat a čekat až ho to zase přejde, nebo jak na něj. Nemyslím si, že bych ho přesvědčila na nějakou terapii ale myslím si, že by mu to mohlo pomoci. Předem děkuji za Váš čas.

Kate zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Kate,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o chování bratra Vašeho přítele, se kterým sdílíte domácnost. Potýkáte se s výkyvy v jeho chování, kdy se etapy komunikativnosti střídají s nemluvností. Nevíte, proč s Vámi někdy nemluví, protože Vám to nevysvětlí. Vy sama máte několik teorií, ale nevíte, zda je některá z nich pravdivá. Domníváte se, že by mu mohla pomoci terapie, ale nevíte, zda byste jej o tom dokázala přesvědčit.

Myslím, že je od Vás hezké, jak se o bratra svého přítele zajímáte. Není Vám lhostejné, že se s ním něco děje. Pátráte po příčinách a snažíte se vymýšlet i řešení. Zároveň jste však ve svých krocích opatrná, a to je podle mého názoru také dobré. Ptáte se, jak na něj, když to na něj přijde. Tady může být Vaše pozice obtížná v tom, že je klidně možné, že mu jeho chování vyhovuje a nic na něm měnit nechce. Nemusí chtít ani žádnou pomoc, kterou byste mu nabízela, na což má také právo. To však ale neznamená, že se o rozhovor s ním, či o nějaké kroky ve Vámi popisované situaci, nemáte pokoušet. Pouze buďte připravená, že rozhodnutí, zda něco měnit či podnikat zůstává na svobodném rozhodnutí bratra Vašeho přítele.

Zároveň mě napadá, že pro Vás může být těžké žít v domácnosti s člověkem, jehož chování je nestabilní a nepředvídatelné. Napadá mě, zda jste své teorie a obavy zkoušela probrat s někým blízkým, třeba s přítelem nebo s někým z kamarádů, komu byste se nebála svěřit. S pomocí druhé osoby, které na bratrovi Vašeho přítele třeba také záleží, by se Vám taktika, jak mu můžete pomoci, mohla třeba i lépe vymýšlet. Váš nápad s odbornou pomocí či terapií je určitě skvělý, ale zároveň máte pravdu, že může být těžké k tomuto kroku člověka přesvědčit. Bývá například dobré k podobnému rozhovoru vybrat vhodný okamžik. Může také pomoci, když změníte úhel pohledu v rozhovoru a místo, abyste mluvili o něm, můžete zkusit zavést rozhovor na to, co celá situace dělá s Vámi a co byste byla ráda, aby se změnilo.

Pro Vás samotnou by mohlo být fajn, kdybyste na tyto úvahy a případně i na onen rozhovor nebyla sama. Pokud byste se neměla komu svěřit nebo byste chtěla své myšlenky, nápady či obavy více konzultovat, je možné se obrátit i na odborníka. Psycholog či psychoterapeut by Vám mohl na základě Vašeho podrobného popisu chování dané osoby ledacos objasnit a také by Vám mohl pomoci s vymýšlením způsobu, jak s onou osobou hovořit, aniž byste ji zastrašila či vystrašila. Takovému odborníkovi byste se mohla také svěřit s tím, jak celá situace působí na Vás, jak Vám ve společné domácnosti je, což by mohlo poskytnout i úlevu od Vašich pocitů. Pokud byste se rozhodla sama nebo s podporou vyhledat odbornou pomoc či konzultaci, kontakty na odborníky můžete nalézt například na webu www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám, abyste byli brzy ve společné domácnosti spokojení,

Tým poradny

 

 

skrýt odpověď ↑
27.8.2017

Poraďte mi, zda se dá ještě zachránit můj vztah s manželem

Dobrý den jsem s mamzelem13let,máme spolu3 děti vek3 a8mesicni dvojcatka problém mezi námi trvá už asi4roky chtěla jsem odejít už driv ale pak jsem otěhotněla a dnes? Je to horší a horší vše mi na manželovi vadí nespíme spolu a když tak1-2x do měsíce což myslím ze je malo jenže ikdyby to bylo možné mám odpor k němu až mě je to kolikrát líto nevím co mám delat nevzrusuje mě jako chlap přes den není doma a když chvilku je naji se a jse si lehnout a večer v7-8 už taky spi a stává ve4 protože je vyspany je OSVČ takže nemusí nikam do práce nemame spolu žasne koníčky driv strašně pil a tím se mi odcizil teď vypadá ze přestal úplně ne ale už to není ze si přes den kdykoliv dá to odstartovalo ze jsem ho přestala milovat máme 3 děti nevím zda se to dá ještě zachránit

Lenka zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lenko,

svěřujete se nám se svými obavami, které máte ve vztahu s manželem. Jste spolu třináct let a máte společně tři děti. Píšete, že Vás manžel nevzrušuje, spíte spolu 1-2x do měsíce a máte k němu odpor.  Dříve jste chtěla ze vztahu odejít, manžel hodně pil. Nyní Vám na něm vše vadí a nemáte společné koníčky. Je Vám líto, že to takto je, a nevíte, zda se dá to vše ještě zachránit. Přemýšlím nad tím, co vše se ve Vás může odehrávat. Zmiňujete se o lítosti, možná cítíte i smutek nad tím vším, zklamání, zřejmě však i určitou naději na to, že by to mohlo být ještě i jinak.

Říkám si, jak náročné to zřejmě máte. Staráte se o tři malé děti, což může být velmi vyčerpávající a únavné. Příchod dětí do určité míry promění každý partnerský vztah. Můžeme mít méně času a energie na to pečovat o manželský vztah, můžeme si mnohem více všímat špatných vlastností toho druhého a únava může ovlivňovat i menší sexuální apetit. Vše však může souviset i s dalšími faktory, které však nejsem z dotazu schopná postihnout.

Přemýšlím, zda jste se svými obavami svěřila svému manželovi. Možná vůbec netuší, co Vás trápí, a může vše vnímat jinak. Mohli byste si vyjasnit, co byste každý od vztahu potřeboval a co pro to můžete udělat. Při každodenní péči o tři malé děti se někdy obtížně hledá volná chvilka, kterou by měli manželé pouze sami pro sebe. Možná by mohlo být fajn si třeba každý týden nějaký takový čas vyšetřit, zajistit si hlídání a být jen spolu. Můžete se věnovat třeba tomu, co Vás oba bavilo v začátcích Vašeho vztahu, ať už jsou to procházky, kino, tanec nebo cokoli dalšího. Zároveň je také možné, že zjistíte, že na toto vše již nemáte energii ani chuť, a bude pro Vás smysluplnější jít každý svou cestou.

Někdy může být obtížné si s klidnou hlavou vzájemně sdělit, co vás ve vztahu trápí. Proto může být prospěšné navštívit rodinnou poradnu, kde Vám s tímto může pomoci nestranný odborník. Společně s Vámi by mapoval to, co ve vztahu funguje, a také to, co nefunguje a je třeba to tedy změnit. Mohl by Vás provázet na cestě k takovému východisku, které bude příjemné pro Vás pro oba. Rodinnou poradnu můžete navštívit společně s manželem, nebo i Vy sama. Využít můžete i služeb jiného psychologa či psychoterapeuta, který se ve Vašem okolí věnuje partnerským vztahům. Některé kontakty můžete nalézt zde. Nejsem schopná Vám jasně odpovědět, zda lze Váš vztah zachránit. Velmi záleží na chuti Vás obou. Právě při podrobném rozhovoru s nestranným odborníkem byste si mohla ujasnit, zda máte chuť a energii vztah zachránit, nebo ne.

Přejeme Vám, ať jste brzy spokojená.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
25.8.2017

Co mám dělat s fobií z pavouků?

Dobrý den, už několik let trpím fobií z pavouků. Poslední rok, dva ale cítím, že se mi fobie zhoršuje. Když v nějaké místnosti objevím pavouka (většinou velkého), tak poté několik dní, či týdnů jsem při vstupu do oné místnosti koukala po všech rozích a místech, zda tam dalšího pavouka nepotkám. Takto jsme to měla i vždy při vstupu na WC. Po nějaké době, když jsem žádného nenašla, jsem vstupovala do místnosti bez prohlížení a v klidu. Poslední rok ale při vstupu na WC se koukám pokaždé. Ráno, večer, v létě, v zimě (i když v zimě bylo vždy období, kdy jsem byla v klidu, pavouky jsem neřešila)... Nejhorší jsou stavy večer (jelikož většinu velkých pavouků jsem vždy viděla v místnosti právě ve večerních hodinách), kdy mám strach vůbec jen vstoupit do místnosti, v ložnici mi trvá minimálně 5 minut, než se odhodlám zhasnout a během té doby cítím úzkost a stach a stále se rozhlížím, zda na mě někde nevyběhne. Stejně tak nemohu spát s otevřeným oknem, jelikož mám pocit, že by během noci mohl pavouk vlézt do ložnice. V tu chvíli je mi jedno, jak moc teplo v místnosti je. Největší strach mám zejména v malých místnostech (WC) a v ložnici. Díky pavoukům nejméně 5 let už odmítám vstupovat do sklepa. Stejně tak nemohu vidět ani obrázek pavouka, jak v knížkách, tak i TV, PC apod. (přestože dřívě jsem s tím takový problém neměla), při zobrazení pavouka na mobilu okamžite mobil odhazuji a čekám, kdo obrázek zruší, já to bohužel nejsem schopna. Mívám i stavy, kdy ve chvíli, kdy pavouka nečekám, ale najednou ho někde v místnosti vidím, tak se rozklepu a někdy i rozbrečím z toho šoku. Cítím, že mě poslední dobou fobie čím dál víc omezuje, někdy si říkám, že mé reakce jsou přehnané, ale v dané chvíli s tím nedokážu nic udělat. A proto bych ráda s tím něco dělala, jen jsem se zatím neodhodlala a hlavně nevím, kde konkrétně hledat pomoc, která by mi doopravdy pomohla. Omlouvám se za dlouhý dotaz, občas trochu zmatečný a předem děkuji za jakoukoliv reakci.

Monika zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Moniko,

svěřujete se nám, že již několik let trpíte fobií z pavouků a poslední dobou cítíte, že se fobie zhoršuje. Cítíte úzkost a strach. Uvědomujete si, že Vás fobie omezuje - nechcete vstupovat do sklepa, nemůžete spát s otevřeným oknem, nemůžete ani vidět pavouka na obrázku. Máte pocit, že jsou Vaše reakce přehnané, ale nedokážete s tím v danou chvíli nic udělat. Ráda byste věděla, kde konkrétně můžete hledat pomoc.

Říkám si, jak neskutečně vyčerpávající toto vše může být, jak náročné může být každý večer zažívat před usnutím nepříjemné pocity. Přijde mi fajn, že jste se rozhodla s tím něco udělat a nenechat se svým strachem a obavami svazovat. Zdá se, že dokážete jasně popsat, co Vám činí potíže, což považuji za první krok ke zlepšení. Podobné potíže zažívají ve větší či menší míře i další lidé, nejste v tom tedy sama.

Na internetu můžete najít řadu tipů, jak se co nejrychleji zbavit strachu z pavouků. Možná jste již také na některé narazila. Jedná se o věci, které většinou nejsou zcela ověřené, mohou však některým lidem s fobií z pavouků skutečně pomoci. Záleží spíše na individuálním nastavení každého z nás. Strach z pavouků však může mít řadu různých příčin, o kterých často ani sami nemusíme vědět. Proto bývá velmi užitečné navštívit psychologa či psychoterapeuta, který s Vámi může podrobně Váš strach z pavouků probádat. Společně můžete prozkoumat Vaše reakce v situaci, kdy jste vystavena pavoukovi živému či na obrázku, a postupně se naučit tyto situace lépe zvládat. Může s Vámi také nacvičit různé relaxační techniky, které Vám pomohou v dané chvíli zmírnit úzkost. Vhodného odborníka ve svém okolí můžete nalézt např. na stránkách www.znamylekar.cz. Je velmi důležité, aby Vám byl tento člověk lidsky blízký a měla jste k němu důvěru.

Držíme Vám palce.

Tým poradny    

skrýt odpověď ↑
25.8.2017

Dají se neutralizovat násilné sexuální fantazie pomocí psychoterapie?

Dobry den, Dobry den . Chcela by som sa opytat na (z mojho pohladu) velmi chulostivu vec za ktoru sa strasne hanbim. Jedna sa totiz o moje sex. fantazie. Uz od detstva ich mam, su dost nasilne , kde muz ci muzi tyraju jednu zenu. Avsak v tychto fantaziach som ja osobne nevystupovala, alebo nebola ma mieste obete, tyranej zeny. Roky ma vzrusovali najma, alebo skoro vzdy len tieto fantazie, a pribehy ,az kym som kvoli nim nedostala tazke depresie, plus pokus o samovrazdu (bala som sa ze som masochistka, a ako tieto fantazie ovplyvnia moj skutocny život, avsak po rozobrati tychto myslienok som prisla na to ze obet som v nich nebola ja, kedze som o tom pred tym pochybovala,). Prestala som mat tieto fantazie a zacala som mat fantazie v ktorych vystupujem konecne ja, a ktore boli romanticke. Moj problem je ze sa za tieto nasilne fantazie tyram (psychicky) a mam vycitky svedomia. Podla mojho nazoru mohli byt sposobene traumatickymi zazitakami z detstva, ked ma dievcata nutili robit veci co som nechcela( vyzliect sa atd.) A tieto fantázie su odplata. V skutoconosti by som ich realizovat nechcela a preto ma to velmi trápi. Daju sa tieto fantázie neutraizovat podstupenim psychoterapie, kde by sme vyriesili tieto neprijemne zazitky z detstva? Ps, je mi 19 let a mam OCD. Dakujem za odpoved)

Eva zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Evo,

děkujeme za Váš dotaz. Svěřujete se nám s tím, že Vás od dětství trápí násilné sexuální fantazie. Tyto fantazie Vám v minulosti působily psychické obtíže a stále Vás trápí, protože se za tyto fantazie psychicky týráte. Ptáte se, zda by se daly takové fantazie neutralizovat pomocí psychoterapie. Sama se pokoušíte hledat příčiny těchto fantazií a napadá Vás, že by mohly mít svůj původ v dětství, kdy Vás děvčata nutily dělat věci, které jste nechtěla, a byly Vám nepříjemné.

Myslím, že je velmi statečné, že dokážete o svých fantaziích takto racionálně přemýšlet a svěřit se s nimi. Sexuální fantazie a představy má v různých podobách každý člověk. Je běžné, že každého může vzrušovat něco trochu jiného, za to není třeba se stydět. Vás však obsah Vašich fantazií netěší a spíše Vás trápí, než aby Vám přinášel uspokojení. Je odvážné, že hledáte příčinu svých fantazií, které jsou Vám nepříjemné. Napadlo Vás, že byste proti nim mohla bojovat také pomocí psychoterapie, kde byste vyřešila své špatné zážitky z dětství. To je podle mého názoru skvělý nápad.

Psychoterapie je zde přesně proto, aby Vám s tím, co popisujete, pomohla. Je pouze zapotřebí vybrat si z mnoha nabízených psychoterapeutických směrů ten, který Vám pomůže nejvíce. A nepodcenit také výběr terapeuta. Někteří psychoterapeuti se zaměřují více na zpracovávání zážitků z minulosti, jiní nabízejí účinnější pomoc při řešení problémů v současnosti. Někdy se stává, že člověk potřebuje vyzkoušet terapeutických směrů nebo terapeutů i více, než najde to, co mu nejlépe vyhovuje a pomáhá. Proto se nezalekněte, pokud Vám třeba hned na první pokus nebude směr, osobnost terapeuta či jeho práce vyhovovat a nebojte se zkusit něco jiného. Je důležité, abyste našla terapeuta, kterému budete důvěřovat a nebudete se bát s ním otevřeně probírat choulostivá témata.

O terapeutických směrech se toho můžete hodně dočíst na internetu či v odborné literatuře. Z popisovaných terapeutických směrů si můžete vybrat takový, který Vám bude nejsympatičtější, a podle jeho názvu pak hledejte odborníka, který ji nabízí v blízkosti Vašeho bydliště. Zpracováním zážitků z minulosti se tradičně zabývají psychoanalýza či dynamická psychoterapie. Seznam odborníků i se zpětnou vazbou od jejich klientů naleznete například na webu www.znamylekar.cz.

Přejeme, ať Vám psychoterapie pomůže,

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
24.8.2017

Jak se chovat ke kamarádce, která mě zahlcuje svými problémy?

Dobry den, Uz velmi dlho mam taky problem s kamaratkou. pozname sa 15 rokov a vlastne ona ma problem. Zo zaciatku bola plna humoru, pozitivna no proste super zena. Co sa stalo ma problemy v manzelstve a cele sa to zacalo ked tu bola jej svokra. Zijeme v zahranici a jej manzel prisiel sem na navstevu ale nakoniec ostal hned mesiac na to zobrali sa a tak ziskal viza. Zacalo sa to pred desiatimi rokmi a zacala ho obvinovat ze sem prisiel aby ostal, ako ju oklamal citovo aj finance; kedze na Slovensku mal byt a ten predal a ona nikdy nevidela peniaze(hovori ze o tie jej ale nejde) predsa nemoze zit s klamarom . Zarodok vsetkeho je ze uz desat rokov preberame aka je oklamana a hlavne jeho matka za to moze lebo telefonuju kazdy tyzden a ta ho proti nej neustale hecuje. 10 rokov v podstate nic neurobila len o tom rozprava a preslo to do stadia ze maju tichu domacnost doma obvinuje ho ze pije a od vsetkych kamaratov chce aby sme mu zavolali, dohovorili vyriesili vsetko. Ja som sa jej opytala ze uz dalej nemozem pocuvat lebo je strasne negativna a mysli si ze za zlyhavanie manzelstva moze jeho matka a je to jeho 100% vina. Tak som sa jej opytala ako jej mam pomoct lebo rozpravanim sa to nevyriesilo ani radam (co si poradit neda)a ona mi povedala aby som mu zavolala, a ked to neurobim tak ma straca ako priatelku , aby som mu dohovorila. Ja ale na druhej strane sa necitim aby som mu volala a riesila ich manzelstvo citim sa ako keby ma citovo vydierala a myslim si ze si nezasluzim aby zlozila telefon a povedala ked mi budes chciet zavolat kludne ona uz volat nebude (stratila vsetkych priatelov) a vraj sa na mna nehneva;) Hovorim si za co? Ja co ju pocuvam 10 rokov (mozno to bola chyba) ale najhorsie je ze bola u psychologa a povedala ze on jej nema co pomoct ved to neni jej chyba ze sa jej rozpada manzelstvo. Ani o rozvod nepoda lebo to neni jej chyba nech to on urobi (to su jej slova) je to ako ani z voza ani na voz. Rozhovormi to nikam nevedie. Povedala ze je ticha domacnost ale je ochotna to skusit znova ked sa on zmeni.(mimochodom on ma 48 a ona 62) jedno je pravda ze sa boji aj financne ako to bude keby naozaj sa rozdelili. V podstate hovori ze on ju citovo tyra a vsetko, ale v podstatene nase rozhovory skoncia vzdy o jeho matke a jeho rodine aky su zli a nicia ich manzelstvo.Je toho strasne vela co sa udialo za poslednych desat rokov. Vzdy ked mi zavola zacne hovorit o nom o jeho rodine o vsetkych co su proti nej a ani sa neopyta ako sa mam. Skutocne neviem ako jej pomoct. Velmi si cenim ze si najdete cas precitat a dat nejaku malu radu. nechcem ju stratit ako priatelku ale takisto nechcem rozoberat jej vztah ktory sa zda ani vyriesit nechce. (ma to velky vplyv na mna a na moju rodinu)DAKUJEM

ELA zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o problému s kamarádkou, který se týká jejích vztahů v rodině, které s Vámi posledních deset let probírá. Máte pocit, že vždy, když Vám zavolá, tak začne hovořit jen o svých potížích a chce po Vás, abyste řešila její manželské problémy. Píšete, že si přeje, abyste zavolala jejímu manželovi a domluvila mu, ačkoliv ona sama nic pro změnu ve svém manželství nedělá a má pocit, že z její strany není co měnit. Vy se na něco takového necítíte a máte pocit, jako by Vás tím citově vydírala. Nechcete ji ztratit jako přítelkyni, ale také nechcete již nadále rozebírat její vztah s manželem, protože to má velký vliv na Vás a Vaši rodinu.

Je od vás hezké, že se snažíte pomoci své kamarádce a máte o ni starost. Zároveň z Vašeho dotazu vnímám, že je pro Vás její chování již nepříjemné a zasahuje i do Vašeho života. Nevíte také, jak více byste jí už mohla pomoci. Je možné, že si zcela neuvědomuje, do jaké míry Vás svými problémy zatěžuje a neví, že máte pocit, že si nezasloužíte, aby se k vám takto chovala. Přemýšlím, jaké by to pro Vás i pro vaši kamarádku bylo, kdybyste jí své pocity ohledně Vašeho přátelství nějakým pro Vás přijatelným způsobem sdělila.

Napadá mě, že by Vám mohlo také pomoci více se podívat na to, jaké pocity ve Vás celkově tento vztah s kamarádkou vyvolává a co Vám tento vztah přináší.  Napovědět by vám mohlo například to, zda se jedná spíše o pocity příjemné, nebo nepříjemné. Rozumím, že takový krok není jednoduchý a je přirozené mít obavy, že ztratíme někoho, na kom nám záleží. Zároveň je však důležité brát ohled i na sebe a respektovat to, že možnosti Vaší pomoci jsou v tomto případě omezené.

Považuji také za podstatné zmínit, že obecně má každý zodpovědnost zejména sám za sebe, ačkoliv to mnohdy bývá těžké, což se týká i Vaší kamarádky. I proto se domnívám, že je důležité, abyste se v tuto chvíli zaměřila hlavně na to, jaká je tato situace pro Vás a co pro sebe v tuto chvíli můžete udělat Vy sama, abyste se cítila lépe.

Pokud byste měla pocit, že potřebujete probrat s někým osobně, jak s Vaší kamarádkou komunikovat, můžete se svěřit někomu, komu důvěřujete. Také můžete vyhledat psychologa nebo psychoterapeuta ve Vašem okolí a prozkoumat s ním podrobněji, jak byste mohla ve Vaší situaci dále postupovat.

Přejeme, ať se situace vyřeší co nejlépe.

Tým poradny  

skrýt odpověď ↑
23.8.2017

Mám odejít pracovat do jiného města a nechat tátu a psy samotné?

Dobrý den, jsem čerstvá absolventka vysoké školy. Do teď jsem žila s otcem a třemi psi v bytě. Matka se dávno odstěhovala a nekomunikuje se mnou a sestra jen, když si vzpomene. Teď přichází zásadní zlom, odejít, či neodejít. Doma jsem zastávala funkkci hospodyně, vařila jsem, uklízela, chodila nakupovat, do toho studovala školu a starala se o psy. A tím starala myslím, že už deset let, každý den s nimi chodím, když jim je vedro, tak jdeme k vodě, když zima, tak letím pro dřevo. Mám je moc ráda, protože mi nahradili sociální kontakt. Táta je totiž přísný a nesnášel, když někdo se rozhodl jít ven, tedy někam si zajít. Takže jsme se sestrou byly pořád doma. A pokud jste pořád doma, kamarádi jsou naštvaní a ubývá jich. Za to psi, jak se říká jsou nejlepšími příteli člověka. Navíc táta vyvíjí na mě nátlak, že, když odejdu, tak on se o ně nepostará tolik jako já a že zůstane sám. Že ho všichni opouští a on zůstane sám se psama na krku. Já se rozhodla nastoupit do zaměstnání vzdáleném dvě hodiny cesty. A každý den řeším, jestli je to správné. Přeci bych mohla nastoupit do práce ve městě, kde bydlíme a psi by se měli fajn, táta by nebyl sám. Prosím moc o radu, protože nevím, co dělat. Jediné řešení, které mám, jsou záchvaty paniky a pláč.

lenka zobrazit odpověď ↓
 

<>

Milá Lenko,

děkujeme, že se na nás obracíte se svým dotazem. Píšete, že žijete v jedné domácnosti se svým otcem a psy. Jelikož jste dostudovala vysokou školu, rozhodujete se, zda odejít z domu nebo ne. Byla jste tou, která se starala o domácnost a také o psy, kteří Vám nahrazovali sociální kontakt, protože Váš táta neměl rád, když jste si vyšla někam ven. Z jeho strany teď cítíte nátlak, abyste pryč neodcházela, protože by tam se psy zůstal sám a dle jeho slov se o ně tak dobře nepostará. Vy se teď rozmýšlíte mezi tím, zda pracovat v zaměstnání vzdáleném dvě hodiny od domu, anebo zda zůstat pracovat ve Vašem městě, abyste neopouštěla tátu a psy.

V životě je mnoho situací, kdy se nelze rozhodnout buď správně, nebo špatně, ale spíše podle toho, co má pro nás větší prioritu. Proto Vám nedokážu říci, které rozhodnutí by bylo správné nebo naopak, můžu Vám ovšem poskytnout své postřehy a pohled na situaci. Napadá mě, že by bylo fajn zamyslet se nad tím, jaké pro Vás mají obě varianty plusy či minusy a co je pro Vás tedy přijatelnější. Vnímám jako důležité především to, abyste byla co nejspokojenější Vy sama.

Z toho, co píšete, cítím, že Vám na Vašich psech velmi záleží a také nechcete, aby Váš táta zůstal sám. Zároveň mě napadá, že jste se kvůli něčemu již jednou rozhodla pracovat v jiném městě. Přemýšlím, co bylo tím hlavním důvodem, proč jste se takto rozhodla, a zda tento důvod stále přetrvává. Nevím, zda a čím jsou práce v obou městech odlišné, což může při rozhodování hrát významnou roli (napadá mě například náplň práce či její finanční ohodnocení). Zároveň to vnímám tak, že se spousta lidí ve Vašem věku, kteří dokončili školu a získali své první zaměstnání, chce osamostatnit od rodičů. Je to naprosto přirozené chtít žít svůj vlastní život podle sebe. Někdo však naopak raději zůstane v prostředí, které dobře zná. Říkám si, že pokud byste se rozhodla bydlet v jiném městě, můžete tátu jezdit navštěvovat například o víkendech. Další možností je i to, že byste si psy vzala s sebou, i když nevím, do jaké míry je to reálné.

Myslím, že by Vám i tátovi mohlo pomoci si o této situaci promluvit. Možná ani neví, jak je pro Vás složité se rozhodnout a jaký nátlak z jeho strany cítíte. Vy byste mu mohla nastínit to, jak by to vypadalo, kdybyste se rozhodla odjet - jak často byste se vídali, co všechno obnáší péče o psy nebo na koho by se mohl případně obrátit, kdyby péči o psy sám nezvládal. Tátu i Vás by to mohlo více uklidnit.

Také si říkám, že by bylo přínosné si popovídat s někým blízkým, kdo by Vás mohl vyslechnout a také poskytnout svůj pohled na Vaši situaci. Samozřejmě můžete využít i odbornou psychologickou pomoc. Existují rodinné poradny - tu můžete navštívit jak s tátou (případně i s dalšími členy rodiny), nebo ji můžete navštívit i Vy sama. Stejně tak se můžete individuálně obrátit na psychologa či psychoterapeuta, který Vám pomůže se zorientovat v různých možnostech a může s Vámi hledat cestu, která pro Vás bude nejpřijatelnější - kontakty naleznete například na www.znamylekar.cz.

Přeji Vám, ať se Vám daří v rodinném i pracovním životě.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
23.8.2017

Padá na mě pocit beznaděje a selhání

Dobrý den, poslední dobou na mě padá totální pocit beznaděje a selhání. Jsem ve věku kdy je valná většina mých kamarádek vdaných, mají děti, počet přátel se mi povážlivě ztenčil, opravdu na minimum. Nemám s kým trávit víkendy, i když se snažím nacházet akce i pro nezadané apod. Připadám si méněcenná, že ve svých 31letech nemám dlouhodobý vztah, za sebou pár neúspěšných vztahů, tikají mi biologické hodiny... bojím se, že nestihnu být matkou, což by mě zničilo, jelikož děti mám opravdu ráda. Rodiče nade mnou již lámají hůl (no, my se vnoučat nedočkáme), pár známých se mě pořád ptá, zda už mám chlapa apod. Do toho bydlím v podnájmu, práce mě nenaplňuje, zkouším hledat novou, ale všude mi nabízejí podprůměrný plat - jsem SŠ... nevím co se životem, připadám si jako prázdná nádoba, a když vidím ty fotky na FB svých přátel, tak mám pocit, že všichni jsou naprosto happy a v pohodě - vím, že to je bohužel FB lež :) Ale stejně to na mě tak působí...

Iva zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete, že v poslední době na Vás padá pocit beznaděje a selhání. Z Vašeho dotazu dále vnímám určité obavy a nejistotu ohledně některých věcí ve Vašem životě - zmiňujete například pocity méněcennosti či obavy, zda stihnete být matkou.

Vnímám, že je pro Vás situace nyní opravdu těžká a zahlcující. Všímám si však také, že i ve chvílích, které pro Vás nejsou jednoduché, máte stále vůli změnit věci, které můžete do nějaké míry ovlivnit. Zmiňujete například, že se snažíte nacházet akce pro nezadané, zkoušíte si hledat novou práci - vnímám z toho určitou snahu nezůstat v tomto bodu, který je pro Vás momentálně nepříjemný. Už jen to, že jste se rozhodla nám napsat a uvědomujete si, s čím nyní nejste spokojená, může být prvním krokem na cestě k tomu, aby byl pro Vás život více naplňující. S podobnými pocity, jaké popisujete Vy, se ve Vašem věku potýká  mnoho lidí. V životě každého člověka se střídají různě dlouhá období toho, kdy se cítí lépe a kdy hůř. Velmi často můžeme být vystaveni určitým představám druhých o tom, jak by měl náš život vypadat. Bývá o to důležitější zaměřit se na to, co je v životě podstatné pro nás samotné. Z Vašeho dotazu vnímám, že pro Vás je to například touha být matkou. Je přirozené, že máte zároveň určité obavy, věřím však, že máte ještě stále čas najít vhodného partnera a stát se matkou. Současná medicína posouvá hranice stále dál, zároveň jsou k dispozici i další možnosti jako je adopce či pěstounská péče.

Zmiňujete mnoho věcí, které Vás nyní trápí, a říkám si, jestli by se našlo kromě toho ve Vašem životě něco, klidně i maličkost, která Vás teď těší a dělá Vám radost. Věřím, že i v tuto chvíli by bylo možné najít alespoň jednu věc, kterou by Vám naopak mohl závidět někdo jiný - jen je možná pro Vás nyní obtížné tyto věci ve svém životě vidět.

Může být těžké být na své obavy a nepříjemné pocity sama. Pokud byste měla pocit, že by Vám pomohlo probrat Vaši situaci s někým osobně, můžete se obrátit na někoho ve svém okolí, komu důvěřujete. Můžete také vyhledat psychologa nebo psychoterapeuta. Společně byste mohli objevit věci, které se Vám v životě daří, nebo ty, které by Vám mohly pomoci cítit se nyní trochu lépe. Kontakty na některé psychology jsou dostupné například na stránce www.znamylekar.cz.

Přejeme Vám hodně síly.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
23.8.2017

Matka a sestra přítele se ke mně nechovají hezky, i když jsem jim nic špatného neudělala. Proč?

 

Dobrý den, mám problém s...nejspíš sama se sebou. Ale dotýká se to rodiny mého přítele.Konkrétně jeho matky a sestry. S mužskou částí rodiny,problémy nemám. S přítelem spolu žijeme už 6 let,z toho 5 v rodinném domě s jeho bratrem a rodiči. Často přijíždí na návštěvu jeho sestra s dětmi. Všechno bylo v naprostém pořádku a harmonii,dokud jsme neměli syna (2 roky). Od té doby,ze mě matka i sestra neustále dělají blbce,stále si špitají,mají ke mně výhrady. Nikdy jsem k nim přitom nebyla hrubá,nepřátelská...nezadávám jim důvody k takovému chování. Nevím,kde je příčina. Také mi často bez zeptání dávají hlídat děti,jako samozřejmost. Bývala jsem velmi silný,nezávislý člověk,vždy jsem si sama poradila a troufám si říct,že jsem toho i dost zažila. Nic mě nezlomilo. To už je pryč. Po narození syna jsem dlouho měla depresi a hlavně matka přítele mi dávala pocit,že nejsem k ničemu dobrá. Kde je háček? Proč,když já se snažím si hledět svého a žít podle sebe,se svou rodinou,svůj život a nikomu neubližuji,stále dostávám samé kopance...? Děkuji za případnou odpověď,přeji příjemný den. Sasha

Sasha zobrazit odpověď ↓
 

Milá Sasho,

děkujeme Vám za zaslaný dotaz. Popisujete v něm, že žijete se svým přítelem v domě s jeho rodiči a bratrem. Pociťujete, že od té doby, co se Vám narodil syn, se k Vám přítelova matka a sestra nechovají hezky - mají k Vám výhrady a dělají z Vás blbce. Dříve jste se považovala za silného a nezávislého člověka, ale nyní už se tak nevnímáte. Po narození dítěte jste měla depresi a k tomu Vám přítelova matka dávala najevo, že nejste k ničemu dobrá. Nechápete, proč se Vám toto děje, když dle svých slov nikomu neubližujete.

Z toho, co píšete, vnímám, že jste pravděpodobně zmatená z chování přítelovy matky a sestry, protože neodpovídá tomu, jak se k nim chováte Vy. Ráda byste našla nějaký důvod či ospravedlnění jejich chování. Dovedu si představit, že je mnohem jednodušší snášet špatné chování ostatních, když víte, jaký k tomu mají důvod. Někdy se stává, že se chováme, jak nejlépe umíme, ale od ostatních se nám toho nedostává. To, proč to dělá matka a sestra Vašeho přítele, nedokážu říct. Je možné, že to souvisí s narozením Vašeho syna, jak sama píšete, ale také to může být způsobeno něčím úplně jiným.

Říkám si, že by bylo fajn, kdybyste si o tom s matkou a sestrou přítele promluvila - ideálně s každou zvlášť. Mohla byste jim sdělit, jak se po narození syna cítíte a zeptat se, zda se stalo něco, kvůli čemu se vztahy mezi Vámi zhoršily a jestli se to dá případně nějak napravit. Myslím, že by to mohlo být nápomocné v tom, že budete vědět, na čem jste, a Vaše nejistota se tím možná zmírní. Můžete si o této situaci promluvit i s přítelem - nejen že by Vás mohl podpořit a být Vám oporou, ale také by Vám mohl říci, jak to vnímá on a zda jej napadá nějaká příčina chování jeho matky a sestry. Také pokud byste se sama necítila na rozhovor s jeho matkou či sestrou, mohl by u něj být například s Vámi. Další možností je navštívit manželskou či rodinnou poradnu společně s přítelem a jeho matkou i sestrou (pokud to bude možné), kde Vám odborník může pomoct najít cestu a možnosti, které Vám budou v této situaci všem nejlépe vyhovovat.

Píšete, že už nejste ta silná osobnost, za kterou jste se dříve považovala a také že jste zažívala stavy deprese. Připadá mi, že nyní nejste spokojená s tím, že už nejste taková, jaká jste bývala dříve. I se vztahem k sobě by Vám mohla pomoci terapie. Když se budete cítit lépe a budete spokojenější sama se sebou, může se to pozitivně projevit i v rodinných vztazích. Kontakty na psychology a psychoterapeuty naleznete například na www.znamylekar.cz.

Přeji Vám, ať se vztahy ve Vaší rodině brzy zlepší.

 

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
18.8.2017

Můžu mít při depersonalizaci/derealizaci zároveň i bludy?

Dobrý večer, nejsem si jistá, jestli mi dokážete poradit, ale už asi 4 měsíce mám takový problém. Mám pocit, že neexistuju; svět kolem vypadá tak nějak "divně", jakoby falešně. Mám taky pocit, jako bych se ani úplně neprobudila, když vstanu, jako by můj život byl sen. Zdá se mi, jako by moje tělo nemělo ke mně žádný vztah, často se na sebe dívám do zrcadla, ale nejde mi spojit si obličej, který vidím se mnou.Také jsou moje vzpomínky v "mlze" a zjišťuju, že si na spoustu věcí nepamatuju. Četla jsem o depersonalizaci/derealizaci a myslím, že to sedí, ale jedna věc mě znervózňuje(?) a to, že je všude napsané, že lidé trpící dp/dr nemají mít bludy. Já právě nedokážu posoudit, jestli jsou to, co si myslím, bludy, proto doufám, že mi aspoň trochu pomůžete si to ujasnit. Jde o to, že já tomu věřím; věřím, že neexistuju, nebo někdy věřím, že už jsem umřela a jsem v Pekle... Ve chvílích, kdy mě tyhle myšlenky přemůžou(=jsou jediné, na co myslím; jinak je mám pořád v hlavě, ale tak nějak "pod" těmi ostatními)jsem obvykle strašně nervózní/mám strach, někdy pláču, nebo přemýšlím o tom, že se zabiju, protože "tohle nemá smysl". Nevím, jestli jsou to bludy, právě protože o tom spekuluju, ale na drhuou stranu to není tak, že tomu nevěřím, jen mi to sedí na definici bludů.

Monika zobrazit odpověď ↓
 

<>

Milá Moniko,

velmi si vážíme Vaší projevené důvěry. Píšete nám, že již čtyři měsíce vnímáte svět jinak - jakoby falešně, Vaše vlastní vzpomínky nejsou úplné nebo jsou „v mlze". Zdá se Vám jako byste se ani neprobudila, jako by Váš život byl sen. Jindy věříte, že jste umřela a neexistujete. Když se na sebe podíváte do zrcadla, nedokážete si spojit vlastní obličej sama se sebou. Zjišťovala jste si, jak se tento stav nazývá, a pojmy depersonalizace a derealizace tomu podle Vás odpovídají. Jste ale nervózní z toho, že bludné myšlenky se s depersonalizací a derealizací nespojují, Vy však máte dojem, že je zažíváte.

Zkouším si představit, jak těžké pro Vás může být tyto stavy zažívat. Popisujete pocity strachu, pláč a myšlenky na sebevraždu. Musí být velmi náročné toto všechno prožívat a zároveň o tom racionálně přemýšlet. Je pochopitelné, že jste zmatená, když se snažíte vyhledat si co nejvíce informací o tom, co prožíváte, a něco Vám tam nesedí. Ptáte se nás, zda to, co zažíváte, jsou bludy. Blud je nepravdivé a nevývratné přesvědčení o nějaké skutečnosti, takže se ve Vašem případě o něj může jednat (něčemu věříte, i když to není pravda), ale také nemusí (například právě proto, že si je sama uvědomujete).

Neuvádíte, zda jste se s tímto problémem někomu svěřila, říkám si však, že by Vám mohlo pomoci s někým blízkým Vaše trápení sdílet. Může to být někdo z rodiny, blízký kamarád nebo kamarádka, učitel, anebo také školní psycholog. Tento člověk Vás může vyslechnout, poradit a také pro Vás může být oporou při dalších krocích.

Internetové poradenství nám bohužel neumožňuje posoudit, jaká diagnóza odpovídá popisovanému stavu člověka. To, co se Vám děje, skutečně může odpovídat symptomům depersonalizace či derealizace. Jasno Vám v tom může udělat až lékař - psychiatr. Ten Vám zároveň může také odpovědět na otázku, zda to, co prožíváte, jsou bludy. Proto se na něj, nebo případně na psychologa, nebojte obrátit. Nejenom že Vám blíže osvětlí, o co přesně jde, ale také Vám pomůže Váš stav řešit. Kontakty naleznete např. na www.znamylekar.cz. Napadá mě, že hlavně ve stavech, kdy přemýšlíte o sebevraždě, nebo Vás přemůžou jiné negativní myšlenky, můžete využít některou z linek důvěry. Odborníci linky důvěry Vás jednak vyslechnou, jednak s Vámi budou hledat, co v dané tíživé situaci dělat či na koho konkrétně se můžete ve Vašem okolí obrátit.

Přejeme Vám, ať je Vám brzy lépe.

Tým poradny

<>

skrýt odpověď ↑
17.8.2017

Manžel po nocích navštěvuje lesbický pár

Dobrý den. Předem se omlouvám za pravopisné chyby. Mame kamarádský vztah s lesbickým párem.Ale nemůžu pochopit proč oni musí mit doma na navsteve nijakeho chlapa.Mám dojem ze jsou manipulátorky.Zvu k sobe podnapile většinou ženate chlapy cestou z hospody.Jeden z nich mi povídal ze hned při prvni navsteve měl seksualni nabidky.Muj manžel taky tam chodil vic nez rok.Když ve 2 ve 3 hodiny v 6 hodin ráno vracel se byl vesinou na mol.Minulý týden šla tam a udelala jsem ostudu sobe ,manzelovi, a samozřejmě holkam. Proč to tak dlouho trvalo.....Jsou strašně milí. Vždy , ochotně pomohou.Vím, že nejsem jediná zažila tě nocni horory.Jak muzu pomoci sobě a tím dalším zenam? Celé okolí z nich vidí jen pozitiv.... Na případné dotazy ráda odpovím. Předem děkuji za odpověď Filipjeva.

Filipjeva zobrazit odpověď ↓
 

<>

Dobrý den,

píšete nám o tom, že máte kamarádský vztah s lesbickým párem, který si k sobě zve v noci podnapilé muže a dává jim sexuální nabídky. Chodil k nim i Váš manžel. Působí na Vás jako manipulátorky, ale zároveň je popisujete jako milé a ochotné pomoci. Vy jste se rozhodla tam zajít a tím jste podle Vás udělala ostudu sobě, manželovi i těmto ženám. Kladete si otázku, proč za nimi chodil tak dlouho. Obracíte se na nás, protože byste byla ráda, aby s těmito nočními aktivitami přestaly a ulevilo se tak Vám i jiným ženám, jejichž muži tam také chodívají.

Z Vašeho dotazu na mě působí, že je Vám situace opravdu velmi nepříjemná. Věřím, že není jednoduché zažívat to, že se Váš muž pozdě v noci v opilosti stavuje k těmto dvěma ženám. Může být o to těžší s tím něco dělat, když je okolí vnímá pozitivně. Ráda byste, aby tyto ženy nechaly svých aktivit a přestali tam tak chodit i jiní muži. Považuji za velmi obtížné toto ovlivnit, protože je to rozhodnutí těchto mužů. Jestliže však máte s těmito ženami kamarádský vztah, můžete zkusit si s nimi promluvit o tom, proč to dělají, a říci jim, že se Vám to nelíbí a nepovažujete to za správné. Zároveň však vnímám jako důležité se soustředit především na Váš vztah s manželem.

Napadá mě, jestli jste o tom už mluvila se svým mužem a probírala s ním důvody, proč za nimi chodí. Můžete mu i říct, jaké pocity to ve Vás vyvolává. Říkám si, že třeba Váš muž ani neví, co se Vám na tom nelíbí, nebo Vám vysvětlí, jaký je skutečný důvod, proč tam chodí. Možná nebude jednoduché takový rozhovor začít, proto můžete využít i služeb manželské poradny, kde Vám psychologové mohou poskytnout bezpečné prostředí pro sdílení svých pocitů a zároveň Vám pomohou hledat možnosti, co s touto situací dělat. Jejich seznam najdete zde. Pokud by manžel nechtěl tuto formu pomoci využít, můžete poradnu navštívit i Vy sama. Stejně tak můžete vyhledat psychologa, se kterým můžete sdílet, co cítíte a společně hledat východisko. Kontakty i reference najdete např. na stránce www.znamylekar.cz. Kdybyste někdy potřebovala s odborníkem mluvit okamžitě (např. večer, když by se znovu situace s Vaším manželem a lesbickým párem opakovala), můžete zavolat na některou z linek důvěry, kde jsou odborníci připraveni Vám ihned pomoci.

Přejeme, ať se Vám daří.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
15.8.2017

Chci mít přátele, ale mám tendenci se jim vyhýbat

Dobrý den, jsem rok vdaná a s manželem bydlíme sami v bytě. Já občas, někdy intenzivněji, někdy méně intenzivně, pociťuji jakousi osamělost. Když chodím do práce, tak ani moc ne, ale ve dny, kdy jsem třeba sama doma, protože manžel je v práci, ano. Ve městě, kde žijeme, nemám prakticky žádné kamarády, ačkoli zde bydlím celý život. Pár kamarádek mám, ale scházíme se jen občas, protože právě nebydlíme ve stejném městě. Nějak nejsem schopná si tu nějaké kamarády vytvořit, ačkoli bych i chtěla. Lidé mi hodně chybí. Jenže když třeba jdu po ulici a mám potkat někoho známého, mám tendenci se mu vyhnout nebo jej třeba ani nepozdravit. Nebo třeba když čekám na nástupišti na vlak a vidím, že o kus dál stojí někdo, koho znám, třeba nějaký můj bývalý spolužák. Raději dělám, že ho nevidím nebo jdu o kus dál, abych jej nemusela pozdravit a třeba se s ním i bavit. Vím, že bych třeba i nakonec byla ráda, že si spolu můžeme popovídat, ale prostě se tomu vyhýbám. Taky se totiž bojím, že bychom se neměli o čem bavit a bylo by mi to nepříjemné. Jenže na druhou stranu bych strašně chtěla, aby se se mnou někdo začal bavit sám. Kamarády většinou dokážu získat jenom tak, že oni mají zájem se se mnou bavit. Jenže lidé si o mně asi myslí, že na ně kašlu, že o ně nemám zájem. Pravý opak je však pravdou. Dělá mi problém začít jako první a poslední dobou se tomu vyhýbám stále víc, což mě pak hrozně štve a mrzí. Co s tím mám dělat, jak tu vyhýbavost překonat?

Monika zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Moniko,

svěřujete se nám se svými pocity, které Vás poslední dobou trápí. Zmiňujete osamělost a touhu navázat nová přátelství. Zároveň máte tendenci se známým v určitých situacích spíše vyhýbat, i když Vás to později mrzí. Ráda byste tuto vyhýbavost překonala, nevíte však, co s tím. Nemohu Vám bohužel dát jasný návod na to, jak toho dosáhnout, mohu Vám však nabídnout některé své postřehy a nápady.

Na začátku dotazu zmiňujete, že jste vdaná a s manželem bydlíte sama v bytě. Říkám si, zda Vaše pocity nějakým způsobem souvisí právě s touto situací. Někdy se mohou podobné pocity objevit právě ve chvíli, kdy dochází k významné změně v našem životě - například se odstěhujeme od rodiny či spolubydlících, kteří mohli naši potřebu po kontaktu s lidmi uspokojovat. Někdy v nás mohou podobné pocity přetrvávat dlouho a v určitých situacích se prostě objeví a vyplují na povrch.

Popisujete konkrétní situaci, kdy jste na nástupišti uviděla svého bývalého spolužáka a ačkoli jste s ním chtěla hovořit, bála jste se například toho, že si nebudete mít o čem povídat. Říkám si, že rozhovor je vždy v rukou obou lidí, proto nemusíte témata k hovoru přinášet jen Vy. Zároveň je naprosto legitimní druhému říci, že si třeba chcete číst nebo si odpočinout. Mlčení považuji za důležitou část hovoru a nevnímám na něm nic špatného. Někdy opravdu není téma k hovoru a nemusí to znamenat nic negativního. Můžete také například daného člověka oslovit na nástupišti, krátce si s ním popovídat a teprve následně se rozhodnout, zda s ním chcete v hovoru pokračovat, nebo zda mu dáte najevo, že se při cestě vlakem potřebujete věnovat něčemu jinému a třeba si i sednout jinam než onen člověk.

V souvislosti s Vaším dotazem mě také napadá, že každý může mít různou potřebu stýkat se s lidmi. Někdo kolem sebe potřebuje mít neustále spoustu lidí, někdo raději tráví večery o samotě nebo třeba jen s konkrétní osobou. Myslím si, že nic není dobře nebo špatně, záleží pouze na tom, v čem se sami cítíme dobře a jak nám to vyhovuje. Někdy nás může i naše okolí vést k tomu, že získáme dojem, že bychom se měli s druhými více stýkat, ačkoli to tak sami nemusíme zcela cítit.

Podobná témata mohou souviset také s řadou dalších věcí, které bohužel není možné v rámci internetového poradenství obsáhnout. Možná by pro Vás mohlo být příjemnější vše probrat s někým neznámým. Od toho jsou Vám k dispozici psychologové či psychoterapeuti, se kterými si můžete o svých pochybnostech promluvit. Společně pak můžete vymyslet, jak se v daných situacích zachovat tak, aby to pro Vás bylo co nejpříjemnější. Pokud se máte odborníkovi svěřit, je důležité, abyste k němu cítila důvěru. Vhodného můžete najít např. přes stránku www.znamylekar.cz, kde si zároveň můžete přečíst i konkrétní zkušenosti jiných lidí.

Přejeme Vám, abyste byla spokojená.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 1-25 z 697 → stránka: 12