Internetová poradna Katedry psychologie FSS

Vložit dotaz
Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit ↓

Filtrovat dotazy dle tématu:

Fulltextové vyhledávání:

Již zopovězené dotazy poradny:

zobrazeno: 1-25 z 1475 → stránka: 12

16.6.2019

Mám od manžela odejít nebo se náš vztah opět časem urovná?

Dobry den potřebovala bych poradit. Mam manzela kterymu je 25 let.jsme spolu 5.rokem a mame skoro rocniho prcka.tri roky nez jsem otehotnela byly super ale vse se zmenilo po narozeni prcka.tvrdi ze to tim neni ale ja vidim ze je.nyni chce aby sme se odstehovali ze uz se mnou byt nechce ze si chce uzivat volnost a svobodu a ze jiz ke me stejne nic neciti.ale kdyz sme si o tom psali prislo mi ze se jenom vymlouva ze by chtel byt s nama ale i mit tu volnost.jeste pred tydnem ale s nami planoval budoucnost pote odjel ke kamaradovi aby si usporadal myslenky a nebylo to mezi nami spatny a co se vratil oznamil ze je konec mezi nami. Rozvádět se zatim nebudeme a odejit hned take nemusime nemame ani kam bych s prckem momentalne na rodicaku sla.chova se ke me stridave oblacno kdyz jede na motorce pryc tak i zavola nebo napise prej abych vedela asi ze je v poradku.meni praci je na nej hodne stresu chapu to nechavam ho at si jezdi ale mrzi me jak sme se odcizili. O malyho se vubec nepostara ani si ho poradne nevšímá ale kdyz se zmíním ze se to zmenilo narozenim tak mi odpoví sekave at prcka do toho netaham. Je mlady to chapu asi se zaleknul byt rodicem ale vubec nevim co ted delat.jestli opravdu odejit a nebo zustat ze by se casem to urovnalo.prosim o radu. Dekuji

M zobrazit odpověď ↓
 

 

Dobrý den,

 

píšete, že s o tři roky mladším manželem jste spolu pět let a máte téměř roční dítě. Podle Vás byly tři roky před otěhotněním super, ale vše se změnilo po narození dítěte. Jednou to mezi Vámi není špatné, ale pak řekne, že je mezi Vámi konec a že si chce užívat volnosti. Mrzí Vás, že jste se odcizili a nestará se o dítě. Sice chápete, že mění práci a je ve stresu, ale jeho chování se Vám nelíbí. Ptáte se, co můžete dělat a jestli od manžela odejít nebo zůstat a čekat, že se to urovná.

 

Chápu, že chování manžela může být z Vašeho pohledu matoucí a možná už nevíte, co si počít. Z Vašeho dotazu vnímám, že jste již pravděpodobně z celé situace zoufalá, což by bylo pochopitelné. Může být opravdu těžké vychovávat dítě sama a žít v nejistotě.

 

Je otázkou, co se na straně manžela změnilo. Možná, že je opravdu ve stresu kvůli nové práci nebo se „lekl" rodičovské odpovědnosti. Možná, že Vašeho manžela trápí něco jiného, ať už ve vztahu k Vám nebo to ani nemusí přímo se vztahem souviset. Nedokáži posoudit, jestli byste teď měla od manžela odejít nebo zůstat s tím, že by se situace časem urovnala. Je pochopitelné, že byste ráda předvídala budoucí vývoj, avšak nikdo bohužel přesně nevíme, co se v budoucnu stane. Je možné, že Váš vztah bude opět v pořádku, ale možná také ne.

 

Říkám si ale, jestli byste si s manželem nechtěla o Vašem vztahu zkusit v klidu promluvit. Mohla byste se ho zeptat, jestli ho teď něco trápí, jestli se na jeho straně něco změnilo, co by teď potřeboval apod. Možná tak dostanete na celou situaci nový náhled. Zároveň byste s ním mohla sdílet, jak se teď cítíte Vy a co byste od něho potřebovala. Mohla byste mu i říct, že by Vám mohl více pomáhat se starostí o dítě. Je však možné, že už opravdu ve vztahu být nechce a nebude chtít už na něm zkoušet pracovat, což je potřeba respektovat. 

 

Dále si říkám, jestli jste již situaci probírala s někým blízkým. Někdo z rodiny či z přátel by Vám mohl být oporou a také by Vám mohl poskytnout další pohled na situaci. Chtěla bych Vás podpořit, abyste se nebála říct o pomoc druhých. S blízkými nebo i Vy sama můžete zkusit přemýšlet, co byste ve vztahu chtěla nebo nechtěla, co jste ještě schopná tolerovat anebo jestli už zápory převažují nad klady, které Vám současná podoba vztahu přináší. Na základě toho se můžete rozhodnout, jestli ještě čekat, zda se to urovná, anebo odejít.

 

Napadá mě, že by mohlo být také užitečné, kdybyste se s manželem obrátili na odborníka, u kterého byste si oba mohli srovnat myšlenky, zorientovat se v tom, jak to chcete ve vztahu dále a mohli byste společně pracovat na hledání řešení, které by bylo v tuto dobu nejlepší pro obě strany. V tomto by mohla pomoct např. manželská a rodinná poradna, která se zabývá přímo vztahovou tématikou a můžete se na ni obrátit jak sama, tak s manželem. Tyto poradny jsou k dispozici bezplatně. Dále byste se mohla obrátit i na psychologa nebo psychoterapeuta. Můžete využít individuální nebo párovou terapii. Kontakty na ně najdete, i s recenzemi, např. na stránce známý lékař.

 

Přejeme Vám, ať se Vám situace s manželem podaří vyřešit tak, abyste se cítila co nejlépe.

 

Tým poradny 

 

skrýt odpověď ↑
16.6.2019

Proč mi nejde sblížit se s dívkami?

Dobrý den, můj problém je složitější, než se zdá a budu rád třeba i jen za nasměrování. Ač jsem objektivně vcelku atraktivní, nikdy jsem si nemohl najít dívku. Pouze kamarádky. Dívky na rande ze mě asi byly trochu nervózní a nikdy už nechtěly další schůzku. Samozřejmě, po 20 letech vzrostla frustrace a následkem toho stačil i relativně malý impulz (tulící se pár na ulici) a zachvátil mě pocit smutku a beznaděje. Někdy pár minut, ale spíš několik hodin, či den, dva. Postupem času vlivem té frustrace trochu ustupuje má snaha nějak více se realizovat v ostatních směrech a strach z rizikových činností. Zkrátka roste jistá netečnost. Že to není sranda jsem usoudil nedávno a zašel k první psycholožce. Nebyla příliš schopná a radila mi, jak randit se slečnami. Po roce jsem dal na doporučení známé šanci další psycholožce. Tam už vše probíhalo vcelku rozumně a došla k závěru, že mám aspergerův syndrom a že s ním neumí pracovat. Diskuze s lidmi, trpícími AS mne v problému neposunula. Ba přišlo mi, že i když nepopiratelně splňuji většinu příznaků, umím fungovat soběstačně(ji) a málokdo mi AS věří. Problém s dotyky a očním kontaktem se snažím trénovat. Snažím se být tolerantnější a více se přizpůsobovat ostatním. Ale stejně vnímám, že mi něco uniká... chovám se přirozeně, na mém chování mi nepřijde nic zlého, ale lidé v určitou chvíli nahodí udivené výrazy a já z toho poznám, že je něco špatně. Kamarády mám a říkají, že jsem v pohodě. Ale jakmile se chci s někým sblížit a dotyčná to pochopí, drží se dál a reakce jsou (nejen) pro mě naprosto nepochopitelné. Například po pozvání na horkou čokoládu se předemnou daná osoba měsíc schovávala a vyhýbala se osobnímu kontaktu. Jedna známá, která se mi líbí opakovaně oznámila, že ven se mnou půjde pouze ve třech... a tak bych mohl pokračovat. Víte, jako by byl člověk taková milá příšera. Můžete se přiblížit, ale ne příliš blízko. Jak překročíte jistou intimní hranici, jste rychle vykázáni. Možná je to (prý) neschopností AS vnímat řeč těla. Kdo ví. Fakt je, že problémy jsou popsány všude po internetech, ale najít cestu, po které se vydat, nebo jak bojovat se svou frustrací, už nebylo v mé moci dohledat. Předem děkuji a pochopím, pokud se nepodaří nalézt uspokojivou odpověď. I tak si vážím Vaší snahy a investovaného času do tohoto projektu.

Kája zobrazit odpověď ↓
 

 

Dobrý den,

děkujeme Vám, že jste se obrátil na naši poradnu. Píšete nám, že jste si nikdy nemohl najít dívku, což postupně vedlo k nárůstu frustrace, pocitům smutku a beznaděje. Začala ve Vás růst netečnost i v jiných oblastech života. Navštívil jste psycholožku, která došla k závěru, že máte Aspergerův syndrom. Podle Vás sice splňujete většinu příznaků, umíte však fungovat soběstačně a nepřijde Vám na Vašem chování nic zlého. Udivené reakce lidí Vás ale utvrzují v tom, že něco špatně děláte. Podle kamarádů jste v pohodě, ale jakmile se chcete sblížit se ženami více, jejich odtažité reakce jsou pro Vás nepochopitelné. Nevíte, po které cestě se máte vydat, nebo jak bojovat se svou frustrací.

Z toho, co píšete, vnímám, jak je pro Vás situace složitá a nepříjemná. Rád byste se s někým sblížil, ale z pro Vás neznámého důvodu se vždy najednou stane něco, po čem si ženy začnou držet odstup. Není divu, že můžete prožívat pocity smutku a frustrace, a chápu, že to mohlo vést i k tomu, že jste ztratil chuť se realizovat i jinde. Chtěla bych proto ocenit, že se na sobě snažíte pracovat a snažíte se přijít na to, co by Vám mohlo pomoci. Vámi popisované potíže mohou souviset s Aspergerovým syndromem, ale říkám si, že do vztahů často zasahuje mnoho dalších faktorů a nemusí se tak jednat pouze o vliv charakteristik Aspergerova syndromu.  

Ať už se o Aspergerův syndrom jedná nebo ne, je fajn zkoušet dále hledat způsoby, jak porozumět sám sobě, cítit se lépe nebo jak se sblížit s dívkami. Napadá mě, že by mohlo být užitečné promluvit si o tom podrobněji s Vašimi kamarády, kteří Vás vnímají pozitivně. Kromě podpory a povzbuzení by Vám mohli dát zpětnou vazbu nejen na Vaše chování mezi nimi, ale také na Váš kontakt se ženami. Ačkoliv jste již odborníky navštívil, chtěla bych vás podpořit v tom, abyste ještě zkusil navázat spolupráci s dalším psychologem nebo psychoterapeutem a znovu se s ním zkusil zaměřit na to, jak vypadá Vaše komunikace s druhými, a co může stát za potížemi navázat blízký vztah. Mohli byste také společně probrat to, jak se cítíte a co by Vám mohlo pomoci bojovat s pocity frustrace. Navštívit lze také poradny, které se věnují Aspergerovu syndromu, například u organizací Paspoint nebo Nautis.

Přejeme Vám, abyste našel způsob, jak se sbližovat s dívkami a byl spokojený.

Tým poradny 

skrýt odpověď ↑
16.6.2019

Jak se zbavit negativních pocitů spojených se sexem?

Dobrý den, jmenuji se Pavel a můj problém je má podivná reakce na určitý podnět, který nastíním jedním erotickým příběhem (zkráceně), který jsem jednou četl: "Malá skupinka holek se v zimě ztratí v horách. Dlouho bloudí a tak je jim zima, mají hlad. Najednou narazí na horskou chatu, ve které se svítí. Uvnitř je pro změnu skupinka kluků. Holky je žádají, aby je pustili dovnitř a dali jim najíst, protože venku bloudí už dlouho a jsou bezradné. Kluci toho využijí a dají jim vyděračskou nabídku: Když se svléknete, pustíme vás dovnitř, když se s námi i vyspíte, dáme vám najíst. Holky bez delšího váhání přistoupí na svlečení, aby se zahřáli a nakonec dojde i na sex." Velmi podobné pocity ve mně vyvolává i část filmu Na západní frontě klid (takže asi podle reality - tím hůř), kde se tři Francouzky vyspí se třemi německými vojáky za jídlo, protože jsou za frontovou linií a hladoví. Vzorec je stejný. Mám z toho špatné pocity na obě strany - muž dává nemorální nabídku a žena ji příliš snadno přijímá (příliš "snadná"). Pokaždé když si takovouto situaci vybavím, cítím velmi nepříjemný pocit v srdci, až mě to zaráží. Jednak je to někdo, koho vůbec neznám nebo ani neexistuje, tak ať si spí kdo chce s kým chce, jednak je to i docela přirozené, ne? Tím nechci říct, že ženy běžně spí s muži za naturálie/peníze, ale "holky to chtěj taky" a sex není něco, co se získává obtížněji než zlato... Přesto všechno mám pocit, jakoby ti muži ženy znásilňovali a využívali a že ženy jsou pouhou obětí, přitom jim to ale morálně nedělá příliš problém. Podobně jsem se cítil, když jsem šel jednou do klubu. Měl jsem pocit, že jdu na místo, kde kluci lověj svoje oběti - jako by ty holky nutně dělaly něco, čeho budou jen litovat - téměř znásilnění. Nakonec jsem dovnitř ani nevstoupil a jen jsem zbytek večera přemýšlel a mentálně strádal. Teď bych přešel k nějakému podtextu, abyste měli větší šanci mi nějak pomoct. Sám se o psychologii zajímám, tak mě zaráží, že si nedokážu pomoct sám. 1) Mí rodiče jsou stále svoji. Není to úplně nejšťastnější manželství, ale neřvou na sebe, nebijí se, tráví spolu večery. Zkrátka oproti mnoha vrstevníkům se mám ještě výborně. 2) Tohle bude asi ta příčina - porno. Začal jsem koukat asi už ve 12 letech a teprve před rokem začaly moje snahy přestat. Za poslední necelé dva měsíce jsem se díval asi 2x a věřím, že už se toho zbavím na dobro, takže v tom (přestat) problém není. Spíš mě ale zajímá, jestli porno skutečně mohlo být příčinou a co, kromě toho, že se na něj přestanu dívat nadobro, pro sebe ještě můžu udělat, abych bral sex jako přirozenou věc. (-jak je to vlastně přirozeně? Jak to mám vůbec vědět, když moje jediné vzdělání vzešlo z porna...) 3) Asi do 17 - 18 let jsem byl názoru, že je lepší doma masturbovat (včetně porna), než chodit do klubu a občas si s nějakou "užít". 4) Nepiju alkohol. Už 19 let. To činí socializaci kapánek těžší, ale já radši zůstávám doma a čtu odborné články nebo se prostě něco učím. Jsem introvert (asi ze 70 %), ale o prázdninách mi lidé trochu chybí. Jsem na lidi hodně vybíravý. Jsem velmi upřímný, takže nenávidím lži a přetvářku (takže s tím i dost lidí). Přesto jsem patřil spíš mezi ty oblíbené, ač tiché lidi. 5) Měl jsem přítelkyni...tak napůl. Nechtěl jsem s ní chodit, ona mě ale milovala...teda jestli tohleto čte, tak už má stejně jasno, no nic...já ji taky miloval - to jsem zjistil vždycky, když jsem byl nějakou dobu bez ní. A stejně jsem ji nikdy ani nepolíbil (to abych si první pusu nechal pro tu pravou - jó, moje minulý já byl fakt idiot). Přitom se se mnou několikrát vyspala. Asi i proto vím, že je lehčí mít sex než dolovat zlato. A nebyl to perfektní sex. Teď po dlouhém studování vlivů porna vím, jak mě to ovlivnilo. Měl bych dodat, že ani po jednom sexu jsem se necítil líp než před ním. Pocity vítězství a hrdosti zadupal stud, co jsem (jí) to zas udělal. Myslím, že ona si to užívala násobně víc než já, i když to pro ni byla vlastně nenaplněná láska. Tohle jsem začínal psát s myšlenkou, že to napíšu co nejstručněji, ale asi to neumím. Omlouvám se. Rád bych to ale ještě zakončil s několika vedlejšími dotazy - kromě toho hlavního: "Jak se mám zbavit negativních pocitů, které mi způsobuje něco poměrně normálního - že se žena bez větších okolků vyspí s mužem? Vedlejší dotazy: "Vážně ženy fantazírují o tom, že budou nucené k sexu, aby neumřeli podchlazením či hladem?" ...setkal jsem se i s tím, že téměř každá žena někdy snila o tom, že bude znásilněná. Pecka. Alespoň už si nepřipadám tak divnej. "Jak se dostanu mezi (mladé) lidi, kteří se umí bavit i bez alkoholu?" (v Praze) "Jak moc (obzvlášť ty mladé) ženy přemýšlí nad tím, že při sexu můžou otěhotnět?" Mám pocit, že to berou jako zábavu. To chápu u mužů, kteří mohou oplodňovat každý den i několikrát, ale žena je pak 9 měsíců těhotná... Četl jsem, že člověk po 4 týdnech bez porna začal pociťovat neustálou a silnou sexuální touhu, která už mu zůstala. Co se s tím dá jako dělat?! Chci si plnit sny, cestovat, vydělávat, ne s posedlostí hledat svolnou ženu každou chvíli. (zatím nechci trvalý vztah, ale ani nějakou nešťastnici využívat...nebo to není využívání???) Tak teď už je to definitivně vše. Mockrát děkuju, že jste to dočetli až sem. Napsal jsem vám vše, co už dlouho zaměstnává moji mysl a budu moc vděčný za vaši radu, případně i doporučené odborníky. Děkuju.

Pavel zobrazit odpověď ↓
 

 

Dobrý den, Pavle,

děkujeme, že jste se rozhodl obrátit na naši poradnu. Píšete nám, že zažíváte zvláštní a nepříjemné pocity, které se týkají erotických scénářů, kdy muž poskytuje podle Vás nemorální nabídku, kdy ženě nabízí za sex něco, co potřebuje, a žena tuto nabídku přijímá. Na jednu stranu máte pocit, že je to vlastně docela přirozené a že i ženy to chtějí, na druhou stranu Vám takové ženy připadají jako oběti. Podobné reakce znáte i z vlastního života - z návštěvy klubu či ze sexu s bývalou přítelkyní. Přemýšlíte nad tím, zda by příčinou Vašich negativních pocitů mohlo být sledování porna, které se v poslední době snažíte omezit.  Zajímalo by Vás, co dalšího pro sebe můžete udělat, abyste se zbavil pocitů viny a studu spojených s tím, že ženy jsou v sexu muži zneužívány. Také byste rád věděl, co dělat, abyste neměl tendenci bez porna posedle vyhledávat ženy k sexu, ale soustředil se na plnění svých snů. Kromě toho byste chtěl poradit, kde najít lidi, kteří se chtějí bavit bez alkoholu, a také byste rád věděl, zda mají ženy opravdu fantazie, které popisujete, a zda přemýšlejí o riziku otěhotnění.

Při čtení Vašeho dotazu vnímám, že ve Vás Vaše reakce pravděpodobně vyvolávají zmatek, jsou Vám nepříjemné, a trápí Vás, že si je nedokážete jednoznačně vysvětlit. Chápu, že to ve Vás může vzbuzovat různé otázky, a rád byste tomu všemu, co prožíváte, lépe porozuměl a cítil se tak klidnější a možná i jistější. Zároveň vnímám a chtěla bych ocenit, že se snažíte nalézt příčiny, proč o tom tolik přemýšlíte, a také se pokoušíte vcítit do žen a zamyslet se i nad jejich úhlem pohledu. Myslím si, že je v pořádku, pokud Vám není příjemná představa sexu, ve kterém by žena měla být obětí nebo by její tělo mělo být objektem výměnného obchodu. Také chápu, že byste byl rád, kdybyste dokázal brát sex jako příjemnou a přirozenou věc, kterou si oba užívají, a ne jako honbu za uspokojením svých potřeb.

Ptáte se nás, zda může být příčinou sledování porna. Na tuto otázku bohužel nelze jednoduše odpovědět. Může to hrát určitou roli, ale také nemusí. Záviset to může mimo jiné třeba na tom, jaký typ porna sledujete, jaké jsou Vaše jiné sexuální zkušenosti, ať vlastní nebo zprostředkované, a podobně. Lidé mohou mít všelijaké sexuální fantazie, které mohou právě prostřednictvím porna uspokojovat, ale nemusí to znamenat, že je to něco, co běžně dělají, nebo by chtěli dělat i v reálném životě. Sex v pornu je navíc ochuzen o další kontext vztahu mezi lidmi, což ho odlišuje od partnerského sexu v běžném životě. Proto může být důležité být si vědom toho, že se fantazie a realita nemusejí vždy potkávat, že to mohou být dvě rozdílné věci a je to tak v pořádku. Jak muži, tak ženy mohou mít různé fantazie, mezi které může patřit i znásilnění, byť se někomu může zdát nepochopitelné, že by někdo toužil být v podřízené pozici. Stejně tak i ženy mohou někdy prožívat touhu po sexu, která je v dané chvíli silnější než uvědomování si rizik spojených s těhotenstvím. Samozřejmě je ale každá žena jiná a může tyto věci vnímat různě. V současné době navíc existuje mnoho forem spolehlivé antikoncepce.

Říkám si, že vzhledem k tomu, že jste ještě na počátku sexuálního života, je přirozené, že si k sexu můžete teprve utvářet postoj a zažívat tak různorodé pocity, které se k jeho představám vztahují. Domnívám se, že se to může postupně měnit i s narůstajícími zkušenostmi a také spolu s tím, jaké ženy s různými postoji k sexu v životě potkáte. Zmiňujete, jak probíhal vztah s Vaší bývalou přítelkyní, kterou jste miloval, ale zároveň pro Vás nebyla tou pravou. Říkám si, že časem možná právě vztah s někým, s kým budete cítit, že je to to správné, může být klíčem k tomu, abyste na sex začal pohlížet jako na přirozenou věc, jak si sám přejete. Ale je možné, že k tomu dojdete i jinak.

Zároveň říkáte, že byste se chtěl věnovat plnění svých snů, a ne stále hledat příležitost k sexu. Napadá mě, že by možná mohlo pomoci zamyslet se teď na svými zájmy a cíli a věnovat svůj čas tomu, co pro Vás je smysluplné a bude Vás to naplňovat. To může přirozeně vést k tomu, že byste se nemusel tolik soustředit na ženy a na myšlenky týkající se sexu. Na druhou stranu si ale myslím, že je spousta žen, kterým nezávazný sex vyhovuje, a tak pokud byste se s někým miloval bez vážného vztahu, tak by se nemuselo jednat o využívání.

Ptáte se také na to, jak najít kamarády, kteří nepijí. Nevím, jaké máte koníčky, ale napadá mě, že byste k sobě takové lidi mohl zkusit najít například prostřednictvím nich. Můžete zkusit začít navštěvovat třeba nějaké sportovní, cestovatelské nebo jakékoliv jiné aktivity podle toho, co Vás samotného baví. Zmínil jste, že byste rád cestoval, k čemuž mě napadá, že byste mohl zkusit vyrazit s někým na výlet nebo na zájezd, seznámit se na nějaké cestovatelské přednášce nebo si k sobě najít někoho na cestování skrze cestovatelské seznamky. Díky tomu byste s daným člověkem či lidmi mohl mít i společné téma k diskuzi, společné zážitky lidi navíc spojují. Případně můžete zkusit oslovit třeba nějakého kamaráda ze školy nebo práce, o kterém víte, že alkohol také nepije. Možná by Vás takový člověk mohl seznámit i dalšími lidmi, se kterými byste si mohl rozumět. Nevím, jaké kamarády máte nyní, ale v tomto kontextu mě také napadá, zda máte ve svém okolí někoho, s kým byste tyto svoje pocity a obavy mohl zkusit sdílet. Možná by se Vám ulevilo, kdybyste s někým mohl svoje myšlenky probrat, a možná byste se také dozvěděl, že i ostatní lidé mají různé otázky a pochybnosti, ačkoliv o tom nahlas nemluví. V dnešní společnosti se sex a jeho různé podoby stávají čím dál tím menším tabu, tak si myslím, že lze narazit na lidi, co mluví o svých postojích k sexu otevřeně, což by Vám mohlo pomoci si leccos ujasnit.

Co se týče odborné pomoci, kterou na konci dotazu zmiňujete, domnívám se, že by Vám s tímto tématem mohl pomoci psycholog, psychoterapeut nebo sexuolog. Takového odborníka můžete najít např. na těchto stránkách, kde si můžete vybrat i na základě referencí někoho, kdo by Vám mohl vyhovovat. Odborník by s Vámi mohl probrat Vaše pocity, myšlenky a pochybnosti, které ve vztahu k sexu a sledování porna máte. Mohl by Vám také pomoci lépe se zorientovat v tom, kde se tyto myšlenky berou a jak s nimi dále pracovat, aby pro Vás nebyly natolik nepříjemné. Můžete s ním sdílet i jakékoliv jiné starosti, třeba i to, jak si hledat přátele.

Přejeme Vám, aby se Vaše nepříjemné pocity zmírnily a abyste byl se svým životem spokojený.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
15.6.2019

Bezplatná diagnostika autismu a poruch učení

Dobrý den. Zkouším hledat na internetu, ale neúspěšně. Je možné nechat bezplatně (na pojišťovnu) vyšetřit dospělého člověka na autismus nebo poruchy učení (dysgrafie)? Kdo má 5000 na test. o kterém ani neví, jestli vyjde pozitivní? Děkuji za odpověď.

Katka zobrazit odpověď ↓
 

 

Dobrý den, Katko,

děkujeme, že jste se rozhodla s Vaším dotazem obrátit na naši poradnu. Zajímalo by Vás, zda je možné v dospělém věku zjistit, zda člověk trpí autismem či poruchou učení.

Je možné vyšetřit tyto poruchy i v dospělém věku, ačkoliv proces hledání diagnostiky zdarma může být o něco složitější, než je tomu v dětství. Doporučila bych obrátit se na obvodního lékaře (spíše ohledně diagnostiky autismu) nebo na klinického psychologa. Pokud má psycholog smlouvu se zdravotní pojišťovnou, tak jsou konzultace i případná vyšetření bezplatná. Klient si s ním může podrobněji promluvit o tom, s jakými potížemi přichází, z jakých důvodů má o vyšetření zájem a psycholog tak může doporučit další vhodný postup.

Pokud se jedná o studenta/studentku vyšší odborné školy, vyšetření může provést Pedagogicko-psychologická poradna. Pro studenty vysoké školy už to bohužel nelze, existují však střediska pro studenty se specifickými potřebami, na která se mohou studenti obrátit (např. u Masarykovy univerzity je to Teiresias). Kromě toho pro diagnostiku poruch učení lze kontaktovat nějakého speciálního pedagoga či poradenského psychologa, co má soukromou praxi. Hledat je můžete např. zde nebo zde. Jejich služby jsou sice zpravidla placené, ale třeba by doporučili další možnosti šité na míru. Pro informace o vyšetření autismu lze také kontaktovat např. NAUTIS (Národní ústav pro autismus).

Přejeme Vám, ať se Vám podaří najít, co potřebujete.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
14.6.2019

Neustále se zbytečně nervuji

Dobrý den, už asi 3 roky mám pocit že se furt nervuji a úplně zbytečně a s toho cítím že mě bolí hlava, pichame u srdce.. A chtěla bych se toho veškerého stresu zbavit poradíte mi..? Děkuji

Niky zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

píšete nám, že už tři roky máte pocit, že se zbytečně nervujete, z toho Vás bolí hlava a píchá u srdce. Ptáte se nás, jak se zbavit veškerého stresu.

Říkám si, jak je asi nepříjemné neustále se nervovat a cítit k tomu i fyzickou nepohodu. Možná by pomohlo svěřit se někomu blízkému. Někdy se nám uleví, když se o své myšlenky a pocity s někým podělíme. 

Dále mě napadá, že by bylo fajn navštívit psychologa či psychoterapeuta, který by Vám pomohl najít způsoby, jak zvládat Váš stres. Kontakty na ně můžete nalézt třeba zde nebo zde. Mohli byste také společně dojít k tomu, co by mohlo napomoci k odstranění či zmírnění fyzických projevů stresu.

Myslím si však, že by bylo dobré zajít i za lékařem, aby se zjistilo, jestli Vaše bolesti nesouvisí i s něčím jiným než jen s psychickým stavem.

Přejeme, aby se Vám brzy podařilo zvládat stres lépe.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
13.6.2019

Jako otci říct, že nechci přebrat rodinnou restauraci?

Dobrý den, potřebovala bych se někomu svěřit… Jsem z dost velké rodiny (je nás 8 sourozenců), já druhá nejmladší, takže vlastně všichni dávno dospělí. Naše rodina již 26 let provozuje restauraci, která nás všechny živý. Problém je, že nikdo z dětí to nechce po otci přebrat, nikoho to už nebaví a pracuje se tam jen proto, že je to zaběhlý a jistý příjem peněz. Já sama sem si tam několik let po střední odpracovala, ale nakonec mě to dohnalo k tomu, že jsem se raději pokusila o sebevraždu. Teď studuji na VŠ a moc mě to baví, život se mi zase zdá smysluplný. Jenže za ty léta práce mě otec více-méně připravoval k tomu, že to budu JÁ kdo to převezme… Mám neskutečné výčitky, že sem ho takhle „zradila“ a utekla do školy, vícekrát jsem se mu snažila naznačit, že to není nic pro mě, ale marně. Před několika měsíci se otec při nehodě zřítil ze schodů, naštěstí vyvázl poměrně dobře. Všem je jasné, že takhle obchod už dál nemůže pokračovat, potřebujeme nástupce nebo zavřít. Otec by měl být dávno v důchodu, mámu stresování o obchod vlastně zabil (dostala mrtvici) a starší sourozence to prostě nebaví. Dohodla jsem se všemi, že si koncem měsíce všichni v klidu s otcem sedneme a probereme jak dál. Jenže nevím, co od toho čekat a znervózňuje mě to natolik, že podávám citelně horší výkon v škole a to se mi zrovna v zkouškovým nehodí. Jedna moje půlka by otci velmi ráda vyhověla a řekla: Jo, tak já to beru. Na druhou stranu vím, že by mě to nakonec zabilo, protože to tam nesnáším a nejraději bych to tam vypálila hned teď… Nevím jaký postoj mám zaujmout, nechci být ta „zlá“, která obchod potopí jen proto, že je přecitlivělá. Prosím vás o radu, jak otci co nejšetrněji povědět, že nejsem schopna to převzít. A jak nezešílet za ty dva týdny… Děsí mě to, začínám mít zase chuť na ublížení si a nevím kam až to povede. Za odpověď předem díky!

Valentýna zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Valentýno,

děkujeme za Váš dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíte. Popisujete Vaši situaci a restauraci, kterou s rodinou společně provozujete, i to, že Váš otec by byl podle všeho rád, pokud byste z osmi sourozenců právě Vy převzala tento rodinný podnik. Váš otec nedávno spadl ze schodů a momentálně je všem jasné, že buď restauraci zavřete, nebo ji někdo převezme. Vy máte pocit, že jste otce odchodem na VŠ zradila, ale víte, že převzetí obchodu by Vás nakonec zabilo. S celou rodinou jste zorganizovala setkání a ráda byste věděla, jak otci šetrně říct, že nejste schopna restauraci převzít a jak zvládnout dva týdny do setkání.

Rozumím, že je pro Vás tato situace stresující, navíc během zkouškového období. Dokážu si představit, že pociťujete tlak ze strany rodiny. Zřejmě je to o to těžší, že byste otci na jedné straně chtěla vyhovět, ale zároveň obchod nesnášíte. Pravděpodobně všechno zhoršuje Vaše negativní zkušenost, kdy jste tam pár let pracovala, až Vás to dohnalo k tomu, že jste se raději pokusila o sebevraždu.

Píšete, že otci jste se již vícekrát pokusila naznačit, že to není nic pro Vás, ale marně. Zřejmě by mohlo být užitečné mu Vaše pocity vyjádřit přímo - vysvětlit mu, proč nechcete restauraci převzít, zmínit své pocity a stavy, které to ve Vás nyní vyvolává, říct mu jak rodinný podnik vnímáte a že Vás tato práce nebaví.  Je skvělé, že Vás vysoká škola baví a že jste si našla směr, kterým byste se v životě chtěla ubírat – možná byste mu mohla říct i tohle. Můžete se na rozhovor předem připravit a třeba si sepsat plusy a minusy každé z možností. Možná byste se mohli nejprve setkat jen s některým ze sourozenců a zeptat se, co si o tom myslí a zda jej nenapadá, jak to správně podat nebo celou situaci vyřešit. Umím si však představit, že právě z rodinného setkání, které jste naplánovala, může vyplynout nějaké řešení této situace.

Píšette také o tom, že máte obavy z toho, jak zvládnete následující dva týdny do rozhovoru, navíc během zkouškového. Zkouškové období je již samo o sobě stresující, takže je pochopitelné, že se cítíte nesvá. Napadá mě, zda by se setkání nedalo posunout na bližší termín. Mohla byste si také třeba popovídat ještě předtím s otcem o samotě, nebo se můžete připravit na různé alternativy setkání – zkusit si říct nebo napsat, co nejhoršího by se mohlo stát a jaké jsou možnosti zvládnutí takové situace. Takové popsání Vašich obav a příprava případných řešení by mohlo pomoci snížit Váš stres. Také byste si mohla vyjít ven s kamarádkou a celou situaci probrat. Další perspektiva by Vám mohla pomoci získat na situaci jiný pohled.  

Píšete však také, že opět začínáte mít chuť ublížit si. Se zvládnutím takových pocitů by Vám mohli pomoct třeba na některé z krizových center či linek důvěry - právě tam by Vás mohli vyslechnout či poskytnout nějakou další radu v této situaci.

Přejeme Vám, aby rozhovor s rodinou a otcem dopadl co možná nejlépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
13.6.2019

Mám pocit, jako bych nebyla v realitě

Dobrý den, je mi 14 let. Neumím popsat to, co se mi právě děje, ale zkusím to. Už odmala mám pocit, jakobych tu nebyla, jakobych nebyla v realitě. Poslední rok se to zhoršilo a já si toho začala víc všímat. Pocit, jako bych se dívala přes televizi na sebe, a někdy se i dokonce leknu svého hlasu, či se podívám do zrcadla. Někdy mám takové stavy, že se strašně moc rozbrečím a neovládám se, vůbec nevím co by to mohlo být. Předem děkuji za odpověď.

Ester zobrazit odpověď ↓
 

 

Ahoj Ester,

děkujeme, že se nám svěřuješ s tím, co zažíváš. Odmala máš pocit, jako bys nebyla v realitě, poslední rok se to podle Tebe zhoršilo. Také se někdy hodně rozbrečíš a neovládáš se. Vůbec nevíš, co by to mohlo být.

Není asi příjemné, když se Ti děje něco takového, navíc když to trvá tak dlouho. O to důležitější je, že jsi nyní dokázala napsat, hledáš pro sebe podporu a snažíš se přijít na to, co se děje. Je skvělé, že jsi napsala, i když se Ti uvedené stavy nepopisují snadno.

V možnostech naší internetové poradny bohužel není určit, čím přesně procházíš. Bylo by dobré vyhledat pomoc nějaké dospělé osoby ze svého okolí, která by Ti pomohla situaci řešit. Napadá mě někdo z Tvé rodiny nebo třeba školní psycholog či výchovný poradce ve škole, šlo by to také s Tvým panem doktorem nebo paní doktorkou. Kdyby se Ti nepodařilo probrat to s někým z nich, můžeš zavolat na Linku bezpečí, kde Tě vyslechnout a společně vymyslíte další postup. Číslo na ně je 116 111 a fungují 24 hodin denně. Můžeš s nimi i chatovat. V místě Tvého bydliště lze případně kontaktovat také centrum pro děti v náročné životní situaci. Každopádně bude lepší, když s tím nebudeš zůstávat sama a dostane se k Tobě odborná pomoc, aby se mohlo určit, co se děje a jak Ti nyní pomoci.

Pokud by se Ti o Tvé situaci hůře mluvilo nebo se Ti vše obtížně popisovalo, můžeš dát někomu přečíst tento dotaz pro nás.

Držíme palce, ať se cítíš lépe a zjistíš, o co se jedná.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
11.6.2019

Pořád se hlídám a obávám se vážné nemoci

Dobrý den. Potřebuji poradit od 21let jsem pomálu stále ve stresu a problém začal v tom že mi pobolivalo napravo pod zebry a špatně se mi dýchalo. Navštívila jsem plicní a pan doktor mi poslal za psychologem navštívila jsem ho nasadil prášky ale bylo mi po nich špatně nasadila mi jiné ale opět hrůza tak jsem nic nebrala chtěla jsem otěhotnět jen že nám to nešlo a potom jsem konečně otehotnela ale ve třetím měsíci jsem musela podstoupit interupci. A začalo to bylo mi celkově špatně po pár dnech mi to přešlo potom byl chvilku klid a poslední dobou mi je opět celkově špatně vše mi bolí každou bolest si hledám na internetu a přidává se další a další strašně se hlidam třeba mi bolela mandle v krku a já se stala na ni koukám a zdá se mi že je jiná a jina bojím se že mám vážnou nemoc. Zkouším myslet na něco jiného ale pouze na chvilku. Hůř se mi dýchá jsem bez života nic mi nebaví. Léčitel mi poradil aťberu regevit tak nevím chtěla bych poradit. Ještě dodám cca 3 týdny nabery krve prý ukazkove. Moc vám děkuji

Michaela zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, paní Michaelo,

děkujeme, že jste se obrátila na naši poradnu. Od 21 let si připadáte ve stresu, píšete o zdravotních obtížích, které Vás potkaly. Byla jste v kontaktu s lékaři, psychologem a léčitelem, užívala jste prášky, ze kterých Vám bylo špatně, a proto jste je přestala užívat. Nyní se Vám hůř dýchá, připadáte si bez života, nic Vás nebaví a bojíte se, že máte vážnou nemoc. Píšete nám o radu.

Nejprve chci ocenit Vaši snahu pro sebe hledat pomoc, když se necítíte dobře. Říkám si, že podstoupení interrupce pro Vás bylo asi náročné a neustálé sledování sebe sama je nyní možná velmi vyčerpávající, což je pochopitelné. Pokračování ve spolupráci s odborníky ale může přispět k tomu, aby se Váš zdravotní stav zlepšil.

Zmínila jste, že jste dříve brala předepsané léky, nebylo Vám z nich dobře a přestala jste je brát. Některé léky mohou takové vedlejší účinky mít, nicméně i tak pro Vás existuje pomoc. Účinky léků je možné konzultovat s lékařem, který Vám je předepsal, a pokud Vám nevyhovují nebo působí něco nežádoucího, lékař může stanovit jiný léčebný postup. Zároveň pro Vás lékař může být zdrojem informací ohledně toho, jestli konkrétní léky mohou nějak ovlivnit průběh případného těhotenství či nikoliv. Lékař Vám také může poskytnout názor na doporučení brát Regevit, které jste získala od léčitele.

Ve svém dotazu píšete také o dřívější spolupráci s psychologem. Přesně nevím, z jakého důvodu jste k němu byla poslána - chápu to tak, že možná kvůli obavám o Váš zdravotní stav, i když medicínské výsledky ničemu vážnému nenasvědčovaly. Pokud to tak je, pomoci by mohla spolupráce s psychoterapeutem, který by Vám mohl být oporou při vyrovnávání se s těmito obtížemi. Zároveň s tím samozřejmě můžete zůstat v kontaktu s lékaři, aby se nic nepodcenilo. Psychoterapeut Vám také může poskytnout podporu u témat, které zmiňujete - např. že si připadáte bez života a nic Vás nyní nebaví. Pokud byste potřebovala kontakty na psychoterapeuty v místě Vašeho bydliště, jsou k dispozici například zde.

Napadá mě také, že kromě odborné pomoci můžete využít podpory blízkých osob z Vašeho okolí. Sdílení nepříjemného s lidmi, které máte ráda, Vám může ulevit, přinést nápady, jak se s Vaší situací vyrovnat a zároveň při v kontaktu s druhými také můžete přijít na jiné myšlenky.

Držíme Vám palce, ať se cítíte lépe.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
10.6.2019

Jak pomoct kamarádce, která se za všechno kritizuje?

Dobrý den, chtěla bych vás poprosit o radu. Jedná se o mojí nejlepší kamarádku. Trpěla už dřív nízkým sebevědomím, zvláště kvůli tomu, že je silnější postavy a je už delší dobu bez přítele. Posledních pár měsíců je to čím dál horší. Všechno na sobě kritizuje (oblečení, cokoliv spojené s postavou, svůj smích, svoji povahu a temperament). Mluví o sobě velmi škaredě a momentálně dospěla k názoru, že je na ní všechno špatně a musí se změnit. Je zamlklá, snaží se potlačit vše, co je na ní přirozené a říká, že chce být jako všichni ostatní. Nevím, jak s ní mluvit, co jí poradit. Jakoukoliv moji pochvalu odmítá. Kdysi jsem prožila podobné období a vedlo to k pokusu o sebepoškozování. I když nenaznačila, že by o něčem takovém přemýšlela, mám o ni strach. Mockrát děkuji za jakoukoliv radu!

Martina zobrazit odpověď ↓
 

Milá Martino,

děkujeme, že se obracíte na naši poradnu. Hledáte pomoc pro svoji nejlepší kamarádku. Ta i dříve trpěla nízkým sebevědomím kvůli své silnější postavě nebo kvůli tomu, že je delší dobu bez přítele, ale Vám teď přijde, že je v posledních měsících vše horší. Kamarádka se za vše kritizuje, mluví o sobě škaredě a říká, že se musí změnit. Vaše pochvaly odmítá a Vy nevíte, co jí poradit, jak s ní teď mluvit, a máte o ni strach.

V první řadě chci ocenit, že chcete kamarádce pomoct a hledáte možnosti, jak to udělat. Sama jste zažila podobné období a nechcete, aby si nějak ublížila i ona. Je důležité, že o tom všem píšete, nejvíc ale bude záležet na Vaší kamarádce, protože Vy za ni změnu udělat nemůžete. Kdyby však teď pomoc odmítala, můžete pro ni být alespoň určitou oporou.

Možností, co udělat, je několik. Píšete o vlastní podobné zkušenosti, napadá mě proto, že byste se mohla kamarádce svěřit s tím, čím jste si dřív prošla. Mohla byste jí také říct, že o ni máte strach, říct jí, co Vám pomohlo nepříjemné období překonat. Díky tomu by kamarádka mohla zjistit, že i takto náročné období je možné zvládnout.

Zároveň si říkám, že pokud situaci vnímáte jako zhoršenou už posledních pár měsíců, šlo by kamarádce doporučit také pomoc psychoterapeuta. Ten může kamarádku podpořit a spolu s ní hledat cesty, jak zvýšit její sebevědomí a spokojenost. Kamarádka se sebou chce udělat nějakou změnu a terapeut je člověk, který jí s tímto procesem může pomoci.  Kontakty na psychoterapeuty jsou k dispozici například zde. Ohledně postavy kamarádky mě napadá, že může svou situaci konzultovat se svým odvodním lékařem, který jí může sdělit odborný názor a případně také doporučení ohledně dalšího postupu. Zmínila jste také obavu o sebepoškozování kamarádky. Pokud si všimnete něčeho, co by mohlo sebepoškozování nasvědčovat, můžete se na to kamarádky zeptat. Zároveň platí, že zmíněný psychoterapeut by mohl kamarádce pomoci i s tímto tématem.

Nedokážu říci, jaký další postup nyní Vaše kamarádka zvolí, je možné, že nebude mít zájem o pomoc někoho dalšího, i tak pro ni ale může užitečná možnost svěřit se Vám, pokud bude chtít. Zároveň právo na podporu máte i Vy, a pokud by Vás cokoliv trápilo, můžete psychoterapeuta vyhledat i Vy sama. Oporou v náročných chvílích mohou být také blízcí lidé z Vašeho okolí, pokud byste chtěla tuto situaci s někým sdílet.

Přejeme Vám, ať s kamarádkou najdete způsob, jak jí pomoci a aby se vám oběma ulevilo.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
10.6.2019

Jak se opět naučit komunikovat s partnerem?

Dobrý den s mým partnerem jsem 3roky poznala jsem ho jako zenateho takže od začátku našeho vztahu nebyl chvíli klid ať už jsme řešili jeho dceru nebo jiné problémy každý den stres a napětí do toho mu onemocněla babička která mu darem přenechala dům když mu bylo 18. Když onemocněla vzala si ji do péče dcera (partnera matka) od začátku žiji s ním v domě dokud tu byla jeho babička žili jsme tu všichni i s jeho dědou. Který zajistil vlastně celou rodinu hlavně matku partnera která je pro mě bohužel lidský odpad jelikož partner dostal dům musí bez jakékoliv finanční pomoci se starat o dědu důchod který Děda dostává si nechává matka nevím z jakého důvodu nepracuje a peníze si prý nechává na péčí její matky. Když si řekneme o peníze např na léky je oheň na střeše jak si to můj partner vůbec může dovolit po ní chtít když dostal barák ale neuvědomuje si že ona nikdy ne pracovala a baráky dostala minimálně tři a vše prodala. Partner je od rána do večera v práci aby jsme vše zvládli já dědu koupu vařím mu peru měním pleny když přijde na návštěvu s ničím mi nepomůže že ona má v péči babičku my dědu ale my do toho chodíme ještě do práce. Ona jen přijde lehne si na zahradu a leží do večera. Jsem ve fázi kdy už nezvládám vůbec komunikovat s partnerem aby se mě dotýkal jelikož mám na vše vztek jsem v práci doma domácnost péče o jeho dědu je mi 23 nevím co je pobavit se s přáteli jít ven jsem vyčerpaná a psychicky na dně nejde to odejít nechat ho tu na vše samotného partnera miluji a vyčítam si že jsem zlá dokonce jsem šla marodit abych nemusela být v práci protoze bych to nezvládla. On na mě promluví a já mám husinu jelikož nenávidím život v tomhle domě jeho matku za zadkemi neustále mě dirigovat přitom jsem já za co se jí stará o otce mam chuť utéct někam daleko a už se ne vrátit. Jak z tohohle vybruslit jak se naučit zas komunikovat s partnerem v klidu si sednout taky nejde už ho unavuje má povaha poslední dobou o které samozřejmě vím jenže nejde tomu zabránit být milá když na sebe vlastně nemáme ani čas. Jeho matka je ke mě věcné arogantní utrácí kde může a nás nechává se sedrit z kůže starám se o cizího člověka z dobre vůle a odnáší to jen partner. i

Jana zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den Jano,

děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete o Vašem partnerovi a momentální situaci, kdy bydlíte v domě jeho babičky, která mu dům darem přenechala, a zároveň pečujete o jeho dědu. Píšete, že Váš partner je od rána do večera v práci, a tak je většina péče o jeho dědu na Vás. Také píšete o partnerově mámě, která na rozdíl od Vás nepracuje, a ani během návštěvy Vám není nápomocná. Zmiňujete, že nenávidíte život v tomhle domě, že z partnerovi matky máte husí kůži a nejradši byste se sebrala a utekla někam daleko. S partnerem už nemůžete komunikovat, cítíte se vyčerpaná, ale nechcete partnera opustit a nechat ho v tom samotného. Ráda byste se opět naučila s partnerem komunikovat a zlepšila celou tuto situaci.

Je obdivuhodné, že se při práci a v takovém prostředí ještě dokážete starat o partnerova dědečka. S ohledem na všechny okolnosti je však pochopitelné, že je pro Vás celá tato situace pravděpodobně velmi náročná. Věřím, že je to asi vyčerpávající. Je podle mě pochopitelné, že celá situace ovlivnila i komunikaci mezi Vámi a Vaším partnerem. Z Vašeho dotazu plyne, že byste nejradši utekla z celé této situace - z domu a od partnerovy matky, ale zároveň kvůli němu nechcete.

Píšete, že momentálně máte jisté potíže v komunikaci mezi Vámi a Vašim partnerem. Říkám si, že by mohlo pomoci, kdybyste se partnerovi pokusila vše v klidu vysvětlit - tak jako nám. Zeptat se na jeho názor a zjistit, jak tohle všechno prožívá on. Věřím, že i pro něj je to možná náročné. Bylo by fajn zvolit nějaké neutrální místo, kde to můžete v klidu probrat. Při rozhovoru byste se mohli pokusit zaměřit hlavně na Váš vztah, na možné příčiny Vašich problémů či na Vaši situaci související s bydlením. Můžete probrat, co je možné udělat, jaké máte možnosti, zda by se dalo například přestěhovat, nebo si nastavit nějaká pravidla, abyste spolu doma lépe vycházeli, anebo si zkusit promluvit s matkou partnera. To můžete udělat buď Vy sama, Váš partner, nebo oba společně. Mohli byste jí smířlivým způsobem vysvětlit situaci a možná ji také poprosit o občasnou pomoc. Mohla byste jí třeba říct, jak se cítíte, jak na Vás působí její chování a že byste Vaši komunikaci chtěla zlepšit. Možná by potom lépe pochopila Vaši situaci. Snad by Vám i sama mohla říct, co by ona potřebovala od Vás, abyste si více navzájem rozuměli.

Uvažuji také, zda jste se s Vašimi pocity svěřila nějaké blízké osobě – ​​kamarádce, kamarádovi nebo někomu z Vaší rodiny. Možná právě někdo blízký dokáže pochopit, co prožíváte, a pomůže Vám rozhodnout se, co by bylo v takové situaci nejlepší udělat. Umím si také představit, že i samotné svěření se a to, že Vás někdo vyslechne, by Vám mohlo přinést alespoň částečnou úlevu.

Pokud byste chtěla pomoci od někoho dalšího, můžete se Vy samotná nebo společně s přítelem, obrátit na psychoterapeuta nebo také na některou z partnerských poraden. Věřím, že v poradně by Vám dokázali opět pomoci najít cestu, jak spolu klidněji komunikovat. Kontakty na rodinné poradny jsou dostupné zde a na psychoterapeuty například zde.

Přejeme Vám, aby se Vám opět podařilo zlepšit komunikaci s partnerem a společně vyřešit celou situaci.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
5.6.2019

Ze začátku jsem se cítila šťastná, ale teď nevím, jestli se dá vztah ještě spravit

Dobrý den, potřebovala bych Vaší pomoc. Je to už skoro dva měsíce, co jsem si našla přítele. Chodili jsme spolu ven, blbli poznavali se prostě tak, jak to na začátku vztahu chodí. Bylo nam dobře. Občas jsem u něj přespala, udělali jsme si hezký večer. Netěšili jsme, co ten druhý dělá, viděli jsme se ve dnech, na které jsme se domluvili, ve ktere jsme měli cas. Pak začal hokej a on trávil čas s přáteli. Netěšila ksem to byla jsem rada ze se baví a ne jako muj expritel, ktery si veskere veci vybijel na me. Prostě jsme byli zadání a při tom volní. Během toho mesice jsem se od něj dozvěděla ze mel pritelkyni se kterou se rozešel po osmi letech vztahu a nyni byl rok bez přítelkyně. Často byl prekvapen z mych reakci a meho jednani ci chovani k jeho osobě. Byl překvapený z veci, které v predeslych vztazich nezažil. Nevsimla jsem si na nem ze by z toho byl nějak rozrušený spis naopak prisel mi spokojeny a stastny. Poprvé jsem byla stastna i ja. Jednali jsme spolu narovinu a uprimne. Najednou z niceho nic otočil, ze je to mezi nami kamaradske-nemeli jsme čas se prehoupnout pres tu jakousi fazi kamaradstvi, ktera je na zacatku kazdeho vztahu, kdy se dva neznámí lidi seznamuji. Za ten mesic jsme se videli málokdy. Bylo malo casu na to se prehoupnout. Po tom co se mezi nami stalo mi zacal psat zase tak jak mi psal na uplnem zacatku. Znovu vety, kde je zájem z jeho strany, kde je to zase on co byval. Je možné ze to byl jen nejaky stav? Muze za to věkový rozdíl ktery mame (tj.10let)? Oba jsme byli stastni ptali se jeden druheho na t co máme radi. Je moznost to nejak zpravit? Mrzi me to protoze jsem nikdy nikoho takoveho nepoznala. Je mozne ze by ke sve ex stale neco citil? Ci ze by mel strach z toho ze to mezi nami jednou ztroskota? Rada bych mu pomohla a ukazala ze ty predsudky ktere ma jsou zbytecne. Jsem holka, ktera si stoji za tim s kym je. Ziju jen pro toho s kym jsem. Nemam potrebu druheho podvadet. Zaroven ho nechci necim desit. Ps: Jedna jeho veta mi neustale lezi v hlave "Jistota je to same co svoboda niodo ji nikdy nemel"... Vic nez semnou byl s prateli, na akcich a v praci-melouchy. Nic jsem mu nevycitala obdivovala a respektovala jsem to. Jeste jedna otazka:Jde z nezavazneho behem nejakeho casu udelat zavazne?

Marca zobrazit odpověď ↓
 

 

Dobrý den, Marco,

děkujeme, že jste se rozhodla obrátit na naši poradnu. Píšete nám, že jste si před dvěma měsíci našla přítele a bylo vám spolu dobře. Zdálo se, že jste oba šťastní, ale on najednou změnil názor a řekl Vám, že je to mezi Vámi kamarádské. Poté Vám však začal psát znovu jako na začátku a vy nyní nevíte, čím si jeho chování vysvětlit a jak to napravit. Ptáte se nás proto na radu a na to, zda jde z nevázaného vztahu udělat závazný.

Z Vašeho dotazu vnímám, že jste byla šťastná za to, jaké to mezi vámi na začátku bylo, a cítila jste, že to mezi vámi funguje. Zároveň cítím, že jste nyní pravděpodobně zklamaná z toho, jak se situace změnila, a možná Vás mrzí, že přítel změnil názor. Věřím, že to pro Vás nyní může být matoucí a může to ve Vás vyvolávat otázky, na které byste chtěla znát odpověď. Nejsem schopna říct, co přítele k jeho chování vedlo a co přesně v něm jeho pocity nebo myšlenky vyvolalo. Myslím si však, že se ze začátku vztahu může často stát, že má člověk obavy nebo ho přepadnou pocity nejistoty – může to být opravdu jen přechodné období, nebo za tím můžou být jiné příčiny, které si v sobě člověk potřebuje sám urovnat. Někdy může být důvodem i to, co zmiňujete - rozdílný věk nebo přetrvávající city k bývalé partnerce, ale také to tak být nemusí.

Ptáte se nás také na to, zda jde udělat z nezávazného vztahu závazný. Domnívám se, že to určitě jde, ale nelze jednoduše říct, za jak dlouho a jak k tomu má dojít. Může záviset na spoustě okolnostech, které se mohou týkat toho, jak vztah vnímají oba partneři, co od něj očekávají nebo třeba toho, zda jsou na to aktuálně připraveni. Myslím si, že je běžné a přirozené, že do takové fáze může vztah sám dospět postupně tím, jak se lidé poznávají a sbližují. Píšete, že jste spolu na začátku mluvili narovinu, což bych ráda ocenila. To, že jste si to ve vztahu dokázali takhle nastavit, může být i základem pro to, aby se vztah mohl dál vyvíjet. Také mě proto napadá, jestli je nyní možné na to navázat a pokusit se si s přítelem promluvit o tom, že jste z jeho chování zmatená a nevíte, jak to napravit, abyste mohli být znovu oba spokojení. Zmiňujete, že ho nechcete ničím děsit, ale věřím, že existují způsoby, jak si o těchto věcech upřímně promluvit, abyste si mohli vaše pocity vyjasnit a vědět, na čem jste a jak ve vztahu dále pokračovat. Nevidím nic špatného na tom, pokud se budete zajímat o jeho postoje a dáte mu tím najevo, že o něj stojíte, ale že Vás některé jeho chování mate.

Přemýšlím také nad tím, jestli máte v okolí někoho, s kým tyto záležitosti a své myšlenky můžete probrat – třeba nějakou kamarádku/kamaráda nebo někoho z rodiny. Možná by Vám mohlo pomoci, kdybyste si o této situaci mohla s někým promluvit a získat tak třeba i další pohled na to, jak tyto věci komunikovat od někoho, kdo Vás zná nebo zná i Vašeho přítele.

Přejeme Vám, abyste se cítila nejen v partnerském životě šťastná.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
4.6.2019

Sestra přišla o dítě, jak jí říct, že budu mít miminko?

Dobrý den, chtěla bych se poradit, jak co nejopatrněji sdělit narození miminka své sestře. Před půl rokem, přišla o dcerku, která se narodila velmi předčasně -nedonošená. Rozpadl se jí i vztah s mužem, se kterým měla malou. Mám starost, jak to zvládne. Jak ji podpořit. Sama se té situace bojím. Jsme zvyklé se vídat a nechci, aby nás to rozdělilo.Vím, že oznámení nebude ta nejtežší věc, potom setkání se bojím ještě víc. Je teď na vše sama a to štěstí, které měla chovat, budu mít já. Doma už mám 3. letou holčinku. Je mi vše moc líto, v podstatě se nedokážu ani radovat z brzkého příchodu mimča. Děkuji.

Alena zobrazit odpověď ↓
 

Vážená paní Aleno,

děkujeme, že jste se obrátila na naši internetovou poradnu. Hledáte radu, jak co nejopatrněji sdělit své sestře, že se Vám narodí miminko. Máte starost, jak to sestra přijme, protože před půl rokem přišla o předčasně narozenou dcerku. Její situace je Vám líto a nechcete, aby Vás narození Vašeho dítěte rozdělilo.

Předně chci ocenit, že pro Vaši rodinu hledáte v takové situaci pomoc a uvažujete o co nejcitlivějším přístupu k sestře, protože toto téma pro ni může být opravdu náročné.

Ohledně postupu neexistuje žádný univerzální návod, napadá mě ale více možností, jak byste nyní mohla postupovat. Můžete například vše otevřeně sdělit sestře tak, jak to píšete nám. A spolu se sdělením informace o dítěti říct, že jí tím nechcete ublížit nebo že nechcete, aby vás toto nějak rozdělilo. Zároveň se můžete zeptat, jak jí je ohledně toho, co prožila, projevit zájem a následně sestru podpořit. Pokud byste vnímala, že je pro sestru celé téma zraňující, můžete spolu s ní probrat i možnost podpory ze strany psychoterapeuta. Dále mě napadá, že na sdělení informace o Vašem dítěti nemusíte být sama a můžete ji sdělit za přítomnosti někoho dalšího, s kým dopředu vše proberete (např. s Vaší matkou, společnou kamarádkou atd.) Jinou variantou by mohlo být i to, že sestře napíšete dopis, pokud Vám tato možnost připadá citlivější nebo snadnější.

Nápomocné by Vám nyní mohlo být i zjištění informací o tom, jak aktuálně sestra prožívá dřívější událost (třeba od někoho, kdo s ní o tom v poslední době mluvil). Je možné, že už se s onou událostí postupně vyrovnává a Vaše obavy se nenaplní. Zároveň ale rozumím Vaší snaze být raději opatrná a tomu, že nechcete situaci podcenit.

Pokud byste chtěla vše více probrat před tím, než budete informovat Vaši sestru, můžete se i Vy sama obrátit na psychoterapeuta nebo na některou z rodinných poraden. Odborník by také mohl pomoci Vám, abyste se se situací sestry, která Vás trápí, snadněji vyrovnala a mohla se v klidu těšit na příchod svého druhého dítěte.  Kontakty na rodinné poradny jsou dostupné zde a na psychoterapeuty například zde.

Budeme Vám držet palce, ať vše proběhne co nejlépe.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
1.6.2019

Otec chce naše dítě vídat jen jednou ročně

Dobrý den, mám téměř 2letého syna, jeho otec odešel už před porodem a zakázal mi kontaktovat ho, nicméně sám se párkát ozval kvůli praktickým věcem. Je velice ineligentní, a tak (nebo přesto?) považuje všechna svá rozhodnutí a plány za dokonalé a život s ním byl psychicky velmi náročný. Neplatí, žije v cizině, nemluví česky a je černoch, syn je mu hodně podobný. Teď by chtěl přijet syna navštívit, podle možností v tom pokračovat (představuju si třeba 1x za rok, ). Nevím, jestli tím malému spíš neublížím, aby si pak nedělal nějaké nereálné představy... I když věřím, že z expartnerovy strany je dobrá vůle zajistit synův zájem, vzhledem ke svým zkušenostem s jeho náročnou povahou mám obavy. On tvrdí, že je lepší se s otcem setkat aspoň 1x než vůbec nikdy (obzvl. když je dítě černoch v čr). Nejsem si tím vůbec jistá - jaký je prosím váš názor? Děkuji

Máma zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete, že otec Vašeho dvouletého syna, s nímž se zatím neviděl, by chtěl syna začít vídat, ale pouze jednou za čas. Ptáte se, zda je pro syna lepší otce raději nevidět, než ho vídat takto málo často, zvláště když má otec dle Vašeho mínění náročnou povahu.

Říkám si, že pro Vás tato situace může být dost náročná, a chápu, že si nejste jistá, co s tím. Asi máte obavy, aby setkávání s otcem bylo pro Vašeho syna prospěšné a nemohlo mu třeba nějakým způsobem ublížit. Zdá se mi, že nad tím hodně přemýšlíte a chcete pro syna vymyslet to nejlepší řešení. Někdy ovšem není možné předem vědět, jaké rozhodnutí by bylo to nejlepší. Hodně záleží na spoustě různých okolností, z nichž některé ani nelze předvídat, a není tedy možné jednoznačně říct, co bude pro Vašeho syna lepší. 

Přemýšlím, co si představujete pod nereálnými představami, které by po takovém setkání Váš syn mohl mít. Možná máte obavy, že by syn mohl začít očekávat, že se bude s otcem vídat častěji. Váš syn je však zatím malý a možná to všechno ještě ani nebude chápat. V průběhu času se pak jeho vztah k otci může měnit, ať už ho bude nebo nebude znát.

Je na Vás, abyste posoudila, zda se do kontaktu s expartnerem chcete nebo nechcete pouštět. Rozhodnutí možná ani nemusíte dělat hned - můžete expartnera třeba požádat, zda by případnou návštěvu neodložil, až bude syn starší. Pokud se rozhodnete pro setkání s otcem, může být užitečné se s ním nejprve dohodnout na jedné návštěvě a v jejím průběhu uvidíte, jak se situace vyvíjí, jak syn na otce reaguje a také jak se k němu otec chová. Předem také můžete s otcem domluvit pravidla, která byste během návštěvy chtěla zachovat apod.

Kontakt s otcem, i takto krátkodobý a občasný, může být pro dítě v určitých ohledech přínosem, pokud jsou k tomu vytvořeny dobré podmínky. Jak takové podmínky vytvořit, a jsou-li vůbec s Vaším expartnerem možné, Vám mohou pomoci zjistit například odborníci v rodinné poradně. Tam Vám také mohou poradit, jak o všem promluvit nejen se synem, ale také s jeho otcem. S odborníkem byste mohla probrat i všechny pocity a obavy, které z kontaktu s Vaším expartnerem máte. Užitečné by pro Vás také mohlo být promluvit si o všem s někým blízkým, třeba s Vaší matkou, kamarádkou či kamarádem.

Přejeme Vám, ať dokážete najít dobrý způsob, jak se situací naložit.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
31.5.2019

Příbuzná si mluví sama pro sebe

Na začátek, můj dotaz se netýká mých problémů, ale problémů rodinného příslušníka (žena, 54 let). Před několika měsíci jsem zaslechla jak si mluví sama pro sebe. Na tom by nebylo nic divného, ale bylo to spíše jako mluvení v dialogu s někým (padaly dost sprostá slova a nebylo to nic hezkého). Vypadalo to jako ventilace pocitů, ale přišlo mi to celé divné. A začala jsem si všímat častějších podobných projevů. Když jsem na to danou osobu upozornila, tak mě odbyla, že mi do toho nic není. Každopádně to dále pokračuje. Třeba během luxování nebo během sprchování, když si daná osoba myslí, že není nikdo poblíž. Dokonce jsem pořídila i zvukovou nahrávku a je to velmi intenzivní "monolog". Je to jako kdyby se snažila vyjádřit svoje pocity zpětně nebo reagovat na nějaké situace (dost ostře a sprostě). Často také pozoruji, že se daná osoba mimoděk usmívá nějakým směrem, kde nikdo není. Může to být začátek duševní poruchy? A jaké?

Jana zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Jano,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou se na nás obracíte.  Píšete nám o Vaší příbuzné, u které jste si všimla, že si často mluví sama pro sebe. Přijde Vám, že vede dialog s někým, kdo ale není přítomný. Pořídila jste si dokonce zvukovou nahrávku. Při konfrontaci Vás ale tato příbuzná odbyla. Tážete se nás, zda by nemohlo jít o počátek duševní poruchy, případně jaké.

Při čtení Vašeho dotazu si říkám, že to asi může být matoucí vidět příbuznou vést rozhovor sama se sebou. Chtěl bych ocenit, že se zajímáte o její duševní zdraví, vnímám, že o ni máte nejspíše starost.

Bohužel Vám nemůžeme na základě těchto informací s jistotou říci, zda se jedná o začátek duševní poruchy nebo ne. Napadá mě ale, že byste si o celé situaci mohla promluvit s dalšími lidmi z okolí Vaší příbuzné. Je možné, že by mohli mít pro její chování nějaké vysvětlení, případně byste se mohli společně domluvit, jak dále postupovat. Píšete, že příbuzná přímou konfrontaci odbyla. Přesto si myslím, že byste se o ni mohla pokusit znovu. S ostatními byste také mohli promyslet, kdy by pro to byla nejvhodnější doba a kdo by mohl být nejvhodnější osobou. Myslím si, že konfrontaci by bylo dobré načasovat na dobu, kdy je příbuzná zrovna v klidu a nevede svůj rozhovor ani se neusmívá jakoby na někoho, kdo tam není. Při samotné konfrontaci zkuste postupovat opatrně a možná raději nezmiňovat audionahrávku. Můžete třeba začít pouhou otázkou na její konverzace, které jste zaslechla. Dále se můžete pokusit vyjádřit Vaši upřímnou starost a nabídnout příbuzné pomoc, pokud by jí něco trápilo. Je ale dost možné, že se Vám příbuzná nebude chtít svěřit, a nebo bude své rozhovory popírat. V takovém případě asi nezbývá nic jiného než být trpělivý a zbytečně na ni nenaléhat. Pokud by se Vám svěřila, tak byste jí mohla doporučit návštěvu psychiatra nebo klinického psychologa, který by mohl určit, zda se nejedná o začátek duševní poruchy. S výběrem vhodného odborníka Vám může pomoci například server znamylekar.cz.

Přejeme Vám, ať máte o stavu Vaší příbuzné co nejdříve jasno.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
31.5.2019

Trpím zvláštním psychickým problémem

Dobrý den, už několik let trpím zvláštním psych. problémem. Vždy když jsem nespokojená se svým životem, začnu žít "nový život". Od té chvíle, co ho začnu žít, je pro mě jakoby všechno odznova. Předchozí chyby neexistují. Po každým začátku "nového života" cítím neskutečný pocit euforie. Je to jako droga. Bohužel jsem se stala závislá. Po např. 2 dnech tohoto "nového života" začnu být velmi nespokojená. Nedokážu se vypořádat i s banálníma chybama, co jsem udělala. Začnu mít pocit že život, který žiju je špatný a že potřebuju nutně nový začátek. Avšak začít znovu není tak jednoduché. Jelikož vždy, když chci začít "nový život" chci aby byl poslední. Tak jsem si vytvořila pravidla. "Nový život" , který začínám musí být sudý. Proto, když ukončím druhý (sudý) "nový život" dostanu se do neskutečného stavu deprese a úzkosti. Vždy však pravidla po několika dnech přemýšlení obejdu a kolotoč pokračuje... Vím že z tohohle nejde určit přesná diagnóza, ale netušíte co by to mohlo být?

ellie333 zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete, že již několik let trpíte zvláštním psychickým problémem, kdy při nespokojenosti se stávajícím životem jej vyměníte za „nový". Stala jste se ale podle Vás na této obměně závislá. Po pár dnech „nového života" začnete mít problém se vypořádat s chybami a toužíte tak po dalším novém začátku. Navíc jste si vytvořila různá pravidla pro „nové životy" a prožíváte depresivní a úzkostné stavy. Žádáte nás, abychom určili, o jaký psychický problém konkrétně se jedná.

Z tohoto, co píšete, vnímám, že to musí být asi velmi náročné být stále v kolotoči, kdy euforii střídají deprese a úzkosti. Představuji si, že to musí být asi o to těžší, když nevíte, co se přesně s Vámi děje. Chtěl bych ale ocenit, že se o celou Vaši situaci zajímáte a obracíte se na nás.Jak správně píšete, není v naší moci určit na základě Vašeho dotazu diagnózu ani její odhad. Existují ale jiné možnosti, jak byste se mohla více dozvědět o Vašem psychickém problému. Proto bych Vás chtěl podpořit ve vyhledání psychologa nebo psychiatra, který by Vám mohl pomoci k většímu porozumění Vašim potížím. S psychiatrem nebo psychologem byste mohla celou situaci více probrat. Pokud byste chtěla, mohli byste se pak spolu s odborníkem pokusit najít cestu z vašeho kolotoče a zkusit se tak zbavit Vaší závislosti, depresí a úzkostí. Pro vyhledání vhodného odborníka můžete použít například server znamylekar.cz nebo třeba najdipomoc.cz. Obrátit se můžete také na Vašeho obvodního lékaře. K psychologovi nebo psychiatrovi, stejně jako k obvodnímu lékaři, však musí obvykle nezletilí v doprovodu rodičů. Pokud byste se rozhodla pro jejich návštěvu, tak byste si ještě předtím mohla promluvit s některým z Vašich rodičů. Zkuste si vybrat vhodnou dobu a celou situaci jemu, jí nebo oběma v klidu vysvětlit. Pokud byste chtěla kontaktovat některého odborníka bez nutnosti doprovodu rodičů, případně s odborníkem více probrat sdělování celé situace rodičům, můžete zkusit například některé z krizových center a linek důvěry nebo také školního psychologa.

Přejeme Vám, abyste se dozvěděla více o tom, co s Vámi je, a cítila jste se lépe.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
29.5.2019

Chci najít způsob, jak se vypořádat se zhrouceným manželstvím

Dobrý den, prosím, poraďte, jak se přestat trápit nad minulostí a jak nalézt znovu zdtracenou důvěru v člověka,který mi vždy lhal a podváděl? Jsem 15 let vdaná, nyní mám již 6 měsíců podané papíry k rozvodu u advokáta. Trápím se již od roku 2013, kdy se se mnou manžel rozešel a během pár dnů si našel přes facebook novou ženu, která hned přijela z Moravy za ním a vše kudy s ním projížděla fotila z našeho auta a dávala na fb. Chodili spolu po místech, kde jsme měli svatbu a já jsem nejen v té době hrozně trpěla..od té doby na to každý den myslím a uplynulo již skoro 7 let. S manželem jsme to dali znovu po 2 měsícíh jeho známosti dohromady a já myslela, že to zranění překonám. Naše celé manželství bylo nezdravé, nedokázali jsme spolu slušně komunikovat, dokonce mě i bil, já jsem na něm byla citově závislá a stále více a více žárlivá. Několikrát jsme se rozcházeli, máme spolu 14letou dceru, která vždy byla zatáhnuta do našich problémů a to si vyčítám úplně nejvíce. Neudržela jsem pohromadě rodinu, manžel si po celou dobu rád psal s jinými přes fb, neřeší, že to druhého může zraňovat a co dělat, aby mě to už nezraňovalo? Pokaždé, když sme se rozešli, zase obnovil fb přátelství s ženou z Moravy a naposledy před pár měsíci jsem ho nachytala s mobilem v ruce, jak projíždí její profil. To vše vygradovalo do takového hysterického stádia, že jsem šla podat žádost o rozvod, protože mi sprostě nadával celých 15 let, byl agresivní a nevěrný. Problém je v tom, že sme měli i hodně společného, výlety, hory, hudbu a to hlavní na závěr - chemii, touhu a hlavně lásku, která stále trvala a byla bezpodmínečná, když sme spolu nebyli. V té době jsem cítila i svoji vinu na všem, žárlivost a nedůvěru, protože již v době chození jel za jinou. Miluji ho i když spolu nejsme, ale stále se stýkáme, máme k sobě respekt, úctu, ale já každý den bojuji s myšlenkou na ni...Jakákoliv vyholená ženská hlava mi ji připomíná a manžel si stále dává i podobné typy na fb. Při rozvodu se také na něj provalily dluhy, o kterých jsem neměla ani potuchy. Jen jsem vždy z něj měla divný pocit, chtěla se ochránit odděleným jměním, jako bych to tušila. Nyní manžel pracuje na Moravě, má to k ní opravdu kousek a já se trápím. Píšeme si, že se třeba k sobě za měsíc vrátíme. Ale je problém ve mě. Nefunguju normálně, cítím to, do jaké větší a větší deprese upadám, žiju každý den v šíleným stresu a jsou dny, kdy se jen klepu a nejsem schopna normálního života. Nenalézám krásu už v ničem. Jsem vyčerpaná z toho, co se mi stalo, přitom nechci být ovlivňována tím, co se mi přihodilo. Ale mozek mě neustále předkládá,že je něco špatně. Že miluji člověka, který se kě mně nechoval hezky. Vždy se nám vztah zhroutil, když sme byli spolu. Když spolu nejsme, o všem si píšeme a máme se rádi i na dálku.A já pořád doufám v nějakou jeho změnu, která ale nikdy nenastane a nejsem schopna podepsat rozvodové papíry. Velice mě moje situace vyčerpává. Tu ženu neustále denně sleduji, zda-li náhodou nejsou zase spolu. Prosím, jak zapomenout? Děkuji za odpověď.

Magda zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Magdo,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete, že před sedmi lety se s Vámi rozešel manžel a našel si novou ženu, vrátili jste se však brzy k sobě. Během dalších let jste se však několikrát znovu rozešli a Váš manžel si dopisoval s jinými ženami. Vaše manželství popisujete jako nezdravé, píšete, že jste spolu nedokázali komunikovat a manžel Vás bil, sprostě Vám nadával, dělal dluhy, o nichž jste neměla tušení. Vzpomínáte však i na to, že máte hodně společného, a v době, kdy spolu nejste, si i rozumíte a uvažujete o tom, že se k sobě vrátíte. Píšete, že se cítíte na manželovi být citově závislá a dáváte si za vinu svoji žárlivost a nedůvěru. Také píšete, že už poslední dobou nefungujete normálně a upadáte do deprese. Prosíte nás o radu, jak se přestat trápit minulostí a jak nalézt ztracenou důvěru v člověka, který Vám lhal, zároveň se ptáte, jak zapomenout.

Říkám si, že takové manželství pro Vás asi není jednoduché. Z Vašeho dotazu mám pocit, že byste si na jednu stranu přála manželovi vše odpustit, na vše zapomenout a naučit se s ním žít v bezproblémovém vztahu, na druhou stranu byste možná také chtěla sebrat odvahu ke změně a šla podepsat rozvodové papíry. Vnímám to tak, že jste se možná ještě ani sama nerozhodla, která z variant je Vám nyní bližší, a kterou byste raději zvolila. Napadá mě, že může být náročné žít v takové vnitřní nejistotě a napětí. Říkám si, jestli máte někoho blízkého – kamaráda, kamarádku nebo někoho z rodiny, s kým byste si o všem mohla promluvit a kdo by Vám pomohl ujasnit si Vaše pocity a také by Vám pomohl opravdu uskutečnit rozhodnutí, až k němu dospějete. Blízký člověk by Vás také mohl podpořit v tom, abyste dokázala vzít život do svých rukou. Možná že by Vám teď mohlo pomoci zaměřit se více na sebe a své vlastní potřeby, zjistit, co je Vám příjemné a co není, najít si nové záliby nebo se vrátit ke starým a celkově zjistit, co je pro Vás v životě důležité a kam chcete, aby se Vás život dál ubíral.

S tímto rozhodnutím by Vám mohl pomoci také odborník, například psycholog nebo psychoterapeut. (kontakty můžete najít na www.czap.cz). Ten by Vám pomohl pomoci ujasnit si věci týkající se Vašeho manželství i Vašich pocitů a nalézt způsob, jak se zbavit citové závislosti, kterou na manželovi cítíte. Mohla byste s ním mluvit také o depresích a stavech, o kterých píšete. Je normální, že v těžkých životních situacích člověk těžko hledá krásu života a není schopný běžného fungování, je ale dobré tento stav nepodcenit a včas navštívit odborníka, jelikož někdy nemusí být jednoduché se z takové situace dostat vlastními silami. Pokud by se Váš stav zhoršoval, je možné také zavolat na linku důvěry, kde Vám mohou poskytnout akutní pomoc.

V případě, že se s manželem rozhodnete, že byste chtěli oba na Vašem manželství pracovat a znovu se k sobě vrátit, je možné najít si psychoterapeuta nebo manželského poradce, který by Vám pomohl najít způsob, jak spolu komunikovat a přenést se přes minulost. Můžete také navštívit manželskou poradnu, a to buď společně, nebo i sama.

Přejeme Vám, abyste našla sílu uskutečnit všechny změny, které povedou k Vaší větší spokojenosti.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
29.5.2019

Bývalý manžel chce po dvou letech vidět dceru

Dobrý den, s bývalým manželem jsme již přes 2 roky rozvedeni. Důvodem byla jeho těžká závislost na alkoholu, kterou se 3x snažil řešit v léčebně, ale bez úspěchu. Máme spolu 7 letou dceru, kterou 2 roky neviděl, nezajímal se o ni. Dcera tím zpočátku hodně trpěla, ale zdárně jsme se s tím popasovali. Upnula se na mě, na moje rodiče a teď i na mého partnera. No, a po dvou letech se bývalý ozval, že chce dceru vidět. Navíc pořád pije a nevypadá vůbec dobře, myslím, že má alkoholem poškozený mozek. Upřímně, nejraději bych byla, kdyby se už nikdy nemuseli vidět, ale jde mně především o ni. Co je pro ni nejlepší. Dcera už o něm nemluví. Děkuji za radu

Kateřina zobrazit odpověď ↓
 

Milá Kateřino,

děkujeme za Váš dotaz, ve kterém píšete o Vašem bývalém manželovi, se kterým jste se rozvedli před dvěma lety kvůli jeho závislosti na alkoholu. Máte spolu dceru, o kterou se po rozvodu nezajímal. I když to pro dceru bylo těžké, toto odloučení jste překonaly a nyní už o otci nemluví. Ten by se s ní však chtěl nyní vidět a Vy nevíte, co by pro ni bylo nejlepší.

Když Váš dotaz čtu, říkám si, že to asi bylo hodně těžké překonat náročné období manželova alkoholismu, následného rozvodu a vypořádání se s tím vším. Pravděpodobně Vás i Vaši dceru stálo hodně sil, abyste to zvládly. Rozumím tomu, že po takovém sledu událostí byste teď nechtěla, aby se v dceři možná znovu vyvolaly vzpomínky či emoce na toto období a na otcovo chování. Je pochopitelné, že byste byla raději, kdyby se už neviděli, ale zároveň je hezké, že přemýšlíte nad tím, co by bylo nejlepší pro dceru.

Odpověď na tuto otázku je složitá a nemůžeme Vám bohužel poskytnout jasné stanovisko. To, co by pro dceru bylo lepší, nelze vědět dopředu, avšak napadají mě některé věci, které Vám mohou pomoci při řešení této situace. Možná by bylo fajn, kdybyste toto téma s dcerou opatrně v klidné a příjemné atmosféře znovu otevřela a zeptala se přímo jí, jak svého otce vnímá, a zda by ho případně chtěla ještě vidět. Pokud ano, mohla byste se Vy sama nebo společně s dcerou zamyslet nad tím, jak to udělat, aby bylo setkání co možno nejpříjemnější - mohla byste tam být například s ní nebo byste si mohli určit kratší omezený čas, mohlo by to být na příjemném místě, kam dcera chodí ráda atd. Pokud by jej nechtěla vidět, pak byste to mohla bývalému muži zkusit vysvětlit. Neuvádíte ale, zda například soud určil způsob a frekvenci setkávání otce s dcerou - tato skutečnost by případně mohla znesnadňovat odmítnutí setkání.

Říkám si, že Vám samotné by mohlo pomoci, kdybyste situaci probrala s někým, kdo je Vám blízký - například někdo z rodiny či přátel. Mohlo by se Vám ulevit a také by Vám tento člověk mohl poskytnout svůj úhel pohledu na danou věc. Pokud byste se chtěla poradit s odborníkem, je možné navštívit například rodinnou poradnu, ať už sama, s dcerou či i s dalšími členy rodiny, kde by Vám její pracovník mohl být nápomocen ve zvládání této situace. Rovněž dětský psycholog by mohl být nápomocen při zjišťování toho, co by bylo pro Vaši dceru lepší. Některé kontakty můžete najít například zde.

Přejeme Vám, aby se Vám podařilo situaci vyřešit tak, abyste s dcerou byly spokojené.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
28.5.2019

Nevydržím stát ani sedět v klidu

Dobry den, mam takovy problem. Nevydrzim stat v klidu, hlavne ve frontach kde čeká, porad musim preslapovat a citim se divně, kdyz ostatni stoji v klidu. I když sedim jak musim aspon klepat nohou nebo si poposedavat. Dekuji za odpoved a pripadnou radu

Andelic zobrazit odpověď ↓
 

 

Milý Andelicu,

děkujeme za Váš dotaz, ve kterém se ptáte na radu ohledně Vašeho problému, kdy nedokážete stát ani sedět v klidu. Musíte buď stále přešlapovat, klepat nohou či poposedávat.

Rozumím tomu, že se můžete cítit divně, když se v určitých situacích chováte jinak než ostatní. Možná Vás napadá i otázka, proč tomu tak u Vás je a co to může znamenat a možná to ve Vás vyvolává i jisté obavy. Neuvádíte, zda se tento neklid u Vás vyskytoval vždy, nebo se objevil až později. Může se tak jednat o něco, co je pro Vás přirozené a máte to například dlouhodobě naučené, nebo to může souviset s něčím dalším, co se ve Vašem životě změnilo či objevilo, a způsobuje to tento neklid. Mohl byste se tak zkusit zamyslet nad tím, zda toto chování s něčím nesouvisí a zaměřit se i na to. Stejně tak by mohlo být nápomocné zkusit si všímat situací, ve kterých naopak neklidný nejste a zkusit se zamyslet nad tím, v čem je rozdíl a proč by to tak mohlo být.

Říkám si, že v situacích, kdy jste takto neklidný, byste mohl vyzkoušet některé způsoby, jak se více zklidnit. Už jen uvědomění si toho, co aktuálně děláte (dělá Vaše tělo) může být dobrým začátkem. Mohl byste se také zaměřit na svůj dech, zkusit dýchat zhluboka a pomaleji a také se zaměřit na to, co zrovna prožíváte, jak se cítíte. Napadá mě, že i nácvik meditací či technik tzv. všímavosti (mindfulness) by Vám celkově mohl být nápomocný. Informace o těchto technikách si můžete dohledat na internetu či v literatuře.

Zároveň můžete navštívit i psychoterapeuta, se kterým můžete probrat případnou spojitost s dalšími oblastmi z Vašeho života a také s ním můžete nacvičit různé relaxační techniky nebo hledat jiný způsob, jak vydržet stát nebo sedět v klidu.

Přejeme Vám, abyste našel způsob, jak být klidnější.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
28.5.2019

Chci být sama s dětmi

Dobrý den, vlastně vůbec nevím kde začít. Jsem obyčejná ženská která neví co si počít ze svými myšlenkami. Asi před lety jsem ukončila 11 let dlouhý vztazích ze kterého mám dvě děti. Nedokázala jsem se srovnat s tím, že můj bývalý partner je to co mi život připravil, že už mě nic jiného nečeká. Člověk, který je bez citu a zájmu o toho druhého je člověk bez srdce. Byvaly partner jezdil kamionem tudíž nebýval moc doma o víkendech se rád napil a neděli vždy prospal. Výlety s dětmi jsem pořádala sama,aby jsme se na něj nemuseli dívat. Přišel den kdy jsem to ukončila bylo to těžké, protože došlo na vyhrožování i zastrašování navštívila jsem i policii. To už je,ale všechno za náma. Nyní mám nového už manžela máme spolu tří měsíční dcerku. Koupili jsme dům zařídili se podle svého. Manžel by mě snad i na rukou nosil je pozorný milý nešetří chválou. Vlastně je všechno co jsem si kdy v životě přála,aby mě měl někdo rád. Naše začátky nebyly jednoduché, protože to, že mám najednou stále někoho vedle sebe byla pro mně nová situace. Kde je vlastně můj problém? V tom co se mi honí hlavou. Jsem náladový člověk teda hold jsou dny kdy mi do úsměvů není to mi bývá často předhazováno. Já se,ale neumím doma přetvařovat. Manžel ten má dobrou náladu stále aspoň se tak tváří,ale já mu to moc nevěřím. Jednou jsem mu to i řekla, že se přetvařuje,aby nám to mohl předhazovat jak jsme protivní, protože i děti mají své dny i to nejmenší. Já zažívám dny kdy je mi všechno jedno chci mít jen klid. Těch dnů je hodně a já nevím jak se s nimi poprat. Kdyby se během těch dnů sebral a odešel ještě mu zamávám. Bylo by mi to jedno. Někdy se sama sebe ptám miluji ho? Neumím odpovědět. Nevím co je někoho milovat. Vlastně tuším když se nám narodila dcera manžel byl u porodu a já ještě pár týdnů potom byla taková rozněžněná hrozně jsem se těšila až přijde z práce bylo mi po něm smutno pořád jsem se tulila měla na něj chuť jen co mě pohladil. Určitě i hormony udělaly svoje. A najednou je to všechno zase pryč. Moje děti miluji,ale chci je vzít na pustý ostrov a tam zůstat. Stydím se za sebe. Nemám ráda rodinné návštěvy ani mých ani jeho rodičů. To jsou pro mě chvíle přetvářky. Někdy se dívám na své děti a říkám si aby už byly velké měli každý svůj život a já mohla v klidu umřít. Prostě mě můj život nebaví nikdy by jsem ho neukončila,ale nebaví. Najednou všechen ten zájem po kterém jsem tolik let toužila je na obtíž. Něco je špatně a to hodně dlouho a já nevím co s tím. I když se nadechnu večer si pobrečím do polštáře a slíbím si, že zítra to udělám všechno jinak dopadne to stejně. Chci být sama!!! S dětma!

Zuzana zobrazit odpověď ↓
 

 

Dobrý den, Zuzano,

děkujeme za Váš dotaz a důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám o svém bývalém partnerovi, se kterým máte dvě děti, a proč jste vztah s ním ukončila. Nyní máte nového manžela a máte spolu tříměsíční dcerku. Manžel je pozorný a milý. Píšete, že jste náladová, někdy Vám není do úsměvu a neumíte se doma přetvařovat. Zažíváte dny, kdy je Vám všechno jedno a chcete klid od pozornosti a zájmu manžela. Vnímáte, že je něco  špatně, že Vás nebaví Váš život a chcete být především sama, respektive jen s dětmi. Nevíte co s tím a ptáte se nás na radu.

Z Vašeho dotazu mám pocit, že byste měla ráda pro sebe klid. Cítíte, že je něco špatně, ale nevíte, co s tím. Představuji si, že pro Vás může být náročné mít takové pocity a myšlenky a snažit se udržovat rodinný život ve chvílích, kdy chcete být ze všeho nejvíc sama. Říkám si, že snad každý z nás chce být někdy sám, jen možná máte jinou míru této potřeby, než Vaše okolí. Může být těžké být s někým, kdo je „pořád“ doma, obzvlášť když jste předtím měla vztah, kde byl Váš partner často pryč. Nevím, zda a do jaké hloubky jste s manželem probírala, co některé dny prožíváte. Přemýšlím nad tím, že možná ani neví o tom, jak je to pro Vás někdy těžké. Proto mě napadá, že by mohlo být fajn si s ním o tom zkusit promluvit. Mohla byste se s ním dohodnout, aby se některý den postaral o rodinu on, a Vy jste měla čas na sebe a na to být sama. Nebo si jen někam vyrazila s dětmi. Někdy nám může přijít takový den, kdy jsme o samotě, vhod. Píšete, že nemáte ráda rodinné návštěvy. Možná by se šlo domluvit, aby Vás nějakou dobu nikdo nenavštěvoval.

Uvažuji nad tím, že by Vám třeba trochu ulevilo si o tom s někým popovídat, s nějakou kamarádkou nebo kamarádem nebo někým blízkým z Vašeho okolí. Také byste si o tom mohla promluvit s nějakým odborníkem, např. psychologem nebo psychoterapeutem. Psycholog by Vám poskytl bezpečný prostor pro vyjádření Vašich myšlenek a pocitů. Mohla byste spolu s ním probrat možnosti, jak se svojí situací naložit, jak zažívat takových dnů méně a jak se s nimi poprat. Také byste mu mohla povědět o tom, že Vás Váš život nebaví, jak jste nám napsala. Mohli byste se zaměřit i na to, zda nejsou nějaké chvíle, kdy samotu nepotřebujete a třeba jestli to nebylo před narozením dcerky jinak. Kontakt na psychologa nebo psychoterapeuta najdete např. zde nebo zde.

Přejeme Vám, abyste našla způsoby, jak se cítit lépe.

Tým poradny

 

 

skrýt odpověď ↑
27.5.2019

Škola mi způsobuje úzkost, jak se donutit k činnosti?

Vážení poradci a poradkyně, předem bych chtěl poděkovat za možnost zaslat Vám tento dotaz a moc si toho vážím. Můj osobní problém je komplexnější, avšak řekl bych vcelku běžný, takže doufám, že pomůže i případným dalším. Jsem studentem 5. ročníku právnické fakulty a v posledním roce až dvou v sobě pociťuji silný smutek a hlavně životní prázdnotu spojenou s neochotou dále žít (nikoliv sebevražedné myšlenky, prostě jen nechuť k životu). To bohužel do značné míry ovlivňuje můj studijní a sociální život. Tento stav nejspíše pramení již v dětství represivní výchovou rodičů, psychickou šikanou na základní škole a díky nižší sociální inteligenci, která zapříčinila, že jsem si nikdy příliš přátel neudělal a pokud ano, tak jsem o ně brzy přišel. Navíc jsem příliš nevynikal v hokeji, který jsem hrál a byl jsem většinou náhradník. Toto se domnívám, že zlikvidovalo mé sebevědomí a přibližně někdy během základní školy jsem začal mít cynický a drsný humor. Nikdy však nedošlo k pocitům marnosti a nebo neochotu k činnosti a zejména na střední, kde jsem si pár přátel našel (i když spolužáci mě také neměli rádi), se kterými jsem si takříkajíc užíval života plnými doušky, a to navzdory stále silnějším rozbrojům s rodiči. Na vysoké škole se mi toto velmi vymstilo, jelikož bohémský životní styl narušoval moje studium a navíc jsem do té doby nebyl zvyklý učit se jinde než v samotné škole. To nakonec vedlo k mému vyhození a čistě vlastnímu rozhodnutí začít rok pracovat, abych si zvykl na režim. Také však (i díky mnohým zraněním) přestala moje pravidelná pohybová aktivita a každý další pokus se do něčeho donutit skončil nejdéle po třech měsících zraněním nebo neochotou. Zde jsem si začal uvědomovat, že mám velmi výrazně špatnou sebe disciplínu a veškerá činnost, kterou bych dělal navíc pro sebe stála neuvěřitelné množství energie pro to, jen se k ní donutit. Nutno však říci, že pokud mě někdo poprosil o konkrétní činnost, tak jsem ji vykonal s nadšením a téměř okamžitě. Stejně tak cokoliv jsem dělal s někým, tak jsem nezanedbal a donucení k činnosti bylo téměř nulové. Do této kategorie také řadím veškeré brigády, které jsem vykonával a vykonávám. Bohužel donutit se k učení je téměř nemožné a pokud si i přes to na sílu sednu ke stolu, tak je to velmi neefektivní a nejsem schopen se naučit ani deset stran za den. Jelikož to ovlivňovalo mé studium začal jsem s tímto chodit k psycholožce, ale zde mi bylo řešeno pouze, že si toho na sebe nakládám moc (v té době jsem pracoval cca 100 hodin měsíčně + cca stejný příděl ve škole). Toto vysvětlení pro mě nicméně nebylo dostačující, protože peníze potřebuji, abych mohl platit kolej a stravu mnozí ostatní zvládají i více prací najednou. Já osobně oproti tomu vyplňuji svůj volný čas hraním na počítači, kde jsem jeden čas i vedl vlastní skupinu. Navíc mi čas, kdy jsem zaměstnán činností, poskytuje pocit štěstí a dobře stráveného času. Tedy osobně jsem nepotřeboval radu ani vyslechnutí, ale spíše řešení. Stav se postupně zhoršoval, kdy jsem přestal chodit i za psycholožkou, méně jsem jedl a pil, přestal jsem si vařit a nakonec i pravidelně čistit zuby a sprchovat se. K tomu se přidaly pravidelné pocity úzkosti, které se původně spouštěly jen pod vlivem alkoholu, následně i bez toho. Dny začínaly čím dál více vyplňovat bezcílná brouzdání po internetu nebo hraní her, kde jsem kupříkladu jen běhal dokolečka a chatoval nebo apatické sledování (komediálních - ideálně cynicky) seriálů. Paradoxně to mělo i účinek pozitivní, kdy jsem v podstatě přestal téměř pít alkohol se slovy, že nic nedělat je daleko jednodušší než něco dělat. Nakonec jsem se rozhodl snížit dobu strávenou v práci, aby se situace zlepšila a dokonce si vzít i dva týdny dovolenou. Bohužel ani v tomto období se nic nezměnilo a to již začínal pocit marnosti a prázdnoty přerůstat přes mě samotného. I přes toto vnitřní rozpoložení dokáži ve společnosti udržet velmi pozitivní energii, kterou rozdávám všem kolem. Situaci samozřejmě v rámci psychické hygieny probírám s blízkými a nejbližšími přáteli, což bohužel nefunguje a pouze umocňuje pocit toho, že mi nikdo nedokáže pomoci. Jediná rada přichází ve formě "prostě musíš sám" (učit se, cvičit, jíst), čehož však bez nějakého silného nucení a absolutní psychické připravenosti nejsem schopen. Pokusy o motivaci a podporu selhávají stejným způsobem. Stavy potom ještě zhoršují informace o cizích úspěších mých vrstevníků, které jen podtrhují můj pocit neúspěchu a bezcennosti (př.: spolužák poslancem, kamarádka učící se na housle, spolubydlící pobírající dvakrát takový plat, apod.). Naopak na mě působí, když se mi přátelé dokáží svěřit a očekávají ode mě životní radu nebo podporu, kdy jejich negativní pocity a emoce v sobě přetavím na "kopec" energie pozitivní a předám ji ji zpět. To bohužel nic nemění na tom, že toto mou činnost nikdy nedokázal nastartovat. To se daří pouze v případě zmíněném výše, kdy jakoukoliv činnost vykonávám pro někoho a s pravidla s někým. Proto mi například nedělá problémy stále chodit do práce, ve které sice nevidím svou budoucnost, ale poskytuje mi jisté momenty odpočinku v ubíjející nečinnosti a prokrastinaci. Na vykonávání aktivity sám od sebe pro sebe bohužel již nemám dostatek sil a vše stojí nekonečné vypětí počínající u nejjednodušších činností jako jídlo až po složité jako učení nebo pravidelná sportovní aktivita. Příčinu po několikaletém sebepozorování vidím v jistém začarovaném kruhu sebevědomí a sebeúcta -> sebedisciplína -> úspěch -> sebevědomí. Osobně si nejsem jistý zdali by skutečně náprava (tedy dosažení relevantního úspěchu nebo náprava sebevědomí) skutečně fungovala, protože o ostrovy aktivity se pokouším neustále a bohužel s čím dál tím slabšími výsledky, kdy v současné době nevydržím činnosti nápravy dělat více než týden pravidelně a k relevantním činnostem bohužel přátele využít nemohu, jelikož jejich zájmy leží částečně jinde a také po nikom nemohu chtít, aby dohlížel na mé základní návyky. Dokonce od některých příbuzných slýchám návrhy k návštěvě psychiatra k předepsání léků na doplnění hormonu štěstí. Osobně v tom shledávám dva problémy, kdy první je čistě pragmatický, protože lékařské záznamy o takové návštěvě by posléze při psychotestech konaných na kariéru soudce mohly působit značně nevhodně a jinou kariéru v rámci školy si představit nedokážu a druhý je spíše zásadový necpat do sebe zbytečnou chemii. Paradoxem v tomto zůstává, že se mi čím dál více v hlavě objevují myšlenky na řešení pomocí drog a zejména kokainu, který jak známo v lidech způsobuje pocit vítězství. K tomu však ze zásady nikdy nepřistoupím, jelikož jsem jinou drogu než alkohol (a kofein, tein a cukr) ze zásady nevyzkoušel. Pokud je má domněnka správná, tak na sobě pociťuji klasický syndrom vyhoření, který je nejspíše způsoben školou, na kterou nyní stačí pomyslet a způsobuje mi to silné úzkosti. Bohužel po pěti letech jí opustit je samozřejmě čiré bláznovství a samotné situaci zejména té psychické by to nepomohlo. Zároveň mi však chybí ještě několik nejtěžších zkoušek a diplomová práce, které za této situace nejsem schopen vypracovávat a bohužel čas se krátí. Má otázka zní prostě. Jak se za této situace donutit k činnosti? Co dělat, aby se situace zlepšila? Co dělat, když sezení s psychologem nikam nevedou? předem děkuji za jakoukoliv odpověď s pozdravem V.

V. zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme Vám za projevenou důvěru. Popisujete nám svůj příběh, v posledním roce až dvou v sobě pociťujete silný smutek a vnitřní prázdnotu. Studujete pátým rokem práva, k tomu pracujete, ale nepřipadáte si v porovnání s ostatními úspěšný. Dále píšete o tom, že se musíte nutit do studia, ale i dalších činností. Kontaktoval jste již psycholožku, ale zatím Vám spolupráce nepřinesla úplně to, co jste očekával, a potřeboval byste tam spíše řešení. Ptáte se nás, jak se donutit k činnosti, co dělat, když sezení s psycholožkou nepomáhají a jak situaci zlepšit.

Na úvod bych rád ocenil Váš zodpovědný přístup k současné situaci a to, že pro sebe aktivně hledáte pomoc. Tím myslím nejen to, že jste nám teď napsal, ale i to, že jste už dřív sám vyhledal psycholožku a absolvoval s ní několik sezení. To vše mohou být důležité kroky na cestě ke zlepšení Vaší situace.

Ohledně spolupráce s psycholožkou - napadá mě, jestli ví o Vašich potřebách a pocitech, o kterých jste teď psal. Spolupráce mezi Vámi by mohla probíhat lépe, pokud bude vědět o Vaší potřebě zaměřit se teď více na řešení. Zároveň máte možnost spolupracovat s někým jiným, kdo by Vám svým přístupem více vyhovoval. Kontakty lze dohledat například zde.

Píšete, že jste uvažoval i o návštěvě psychiatra. Napadá mě, že pokud budete chtít, můžete psychiatra navštívit nejdříve jen ke konzultaci, vyslechnout si jeho názor a pak se rozhodnout, jak postupovat. Nutit do případné léčby Vás nikdo nemůže. Zároveň pokud by Vám doporučil léčbu spojenou s medikací, můžete sám nebo třeba i společně s lékařem ještě jednou zvážit, zda ji neabsolvovat dle doporučení.

Na závěr mě napadá, že pokud Vám pomáhají činnosti s někým nebo pro někoho, můžete zkusit studium spojit se spolužáky a třeba se s nimi učit společně. Můžete si také studijní úkoly rozdělit, čímž byste mohl získat pocit, že to neděláte pouze pro sebe, ale zároveň pro někoho dalšího (např. vypracovávání otázek ke zkoušce apod.). Ohledně náročných předmětů a diplomové práce mě také napadá varianta oficiálního přerušení studia na určitou dobu (např. na semestr), pokud byste potřeboval více času na splnění těchto studijních povinností. Mohl byste si od studia trochu odpočinout, ale zároveň mít dostatek času na to připravit se na zbylé studijní povinnosti. Některé univerzity provozují také kariérní centra, v rámci kterých je možné konzultovat svoji studijní situaci a typicky nabízejí pomoc také studijního kouče nebo psychologa. Tito odborníci by Vám mohli pomoci najít strategie k překonání překážek ve studiu. Kontakty naleznete na stránkách Vaší univerzity.

Přejeme Vám, ať se cítíte lépe a daří se Vám vše podle Vašich představ.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
26.5.2019

Manžel už ke mně nic necítí a stýká se s kolegyní

Dobrý den, Manžel se mně asi před 14dny svěřil že už ke mně nic necítí a že je úplně vyhořelý.Jsme spolu 20let. Nejdřív jsme z toho byla v šoku a chtěla to urovnat,ale pochopila jsem že manžel už mě nemá rád. Navíc si začal rozumět s kolegyní v práci a začali se víc stýkat. Máme dvě děti,5 a 9let. Zatím zůstává doma,ale teď na víkend jel za ní.Snažíme se fungovat kvůli dětem,ale nevím co je pro ně lepší. Manžel říká že než doplatíme všechny závazky,tak by to nechal jak to je.Jako že by byl občas doma,aby to pro děti nebyl takový šok. Jinak bychom museli všechno prodat. Je to taková zvláštní situace a opravdu nevím co je lepší. A taky jak a kdy to máme říct dětem. Předem moc děkuji za odpověď

Martina zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete, že se Vám manžel svěřil, že už k Vám nic necítí a je úplně vyhořelý. Jste přesvědčená, že už Vás nemá rád. Začal se stýkat s kolegyní, ale chce prozatím občas zůstat doma. Je to pro Vás zvláštní situace, nevíte, co je nyní lepší a kdy to máte říct dětem.

Říkám si, že to pro Vás musel být šok zjistit, že už Vás manžel po tolika letech manželství nemá rád. Může být velmi náročné vědět, že je zrovna někde jinde s cizí ženou. Z Vašeho dotazu chápu, že s manželem hledáte nejlepší řešení pro všechny, pro Vás i Vaše děti. Napadá mě, že by pro Vás mohlo být prospěšné si o celé situaci s někým promluvit, třeba s dobrou kamarádkou nebo kamarádem, popřípadě s někým z rodiny, a ujasnit si Vaše vlastní pocity. Možná zjistíte, že pro Vás bude jednodušší ve vztahu zůstat a dále žít spolu, na druhou stranu však může být takové spolužití natolik náročné, že by pro Vás bylo lepší přistoupit k razantnějšímu řešení. Takové rozhodnutí však nemůže učinit nikdo za Vás, pouze Vy si můžete ujasnit, co je pro Vás vhodné. Nemusíte na to však být sama.

Píšete, že máte dvě děti, které chcete co nejlépe ochránit před dopady, které taková situace může mít. I pro ně to možná bude šok, a proto mi přijde dobré, že přemýšlíte, jak jim to říct co nejcitlivěji. Může být prospěšné dětem zdůraznit, že na tom ony nenesou žádnou vinu a že je oba máte pořád stejně rádi a chcete, abyste spolu všichni nadále měli co nejlepší vztah. Pro děti může být užitečné, když uvidí, že se s manželem nadále stýkáte a dokážete společně mluvit. V rámci internetové poradny Vám nejsme schopni jednoznačně říci, kdy je ten správný čas na to sdělit vše dětem. Nápomocná by Vám však mohla být rodinná poradna. Myslím si, že to, že jste schopni s manželem komunikovat, je významný výchozí bod pro nalezení té nejvhodnější cesty. Pracovník v poradně by Vám mohl pomoci přenést se přes všechny změny co nejlépe a také by Vám mohl poradit, jak o všem promluvit s dětmi. Může Vám pomoci najít způsob, jak spolu v rodině co nejlépe komunikovat. Do poradny můžete zajít však také sama, bez manžela. Podobné služby nabízí také řada dalších psychologů či psychoterapeutů. Jen je třeba najít toho vhodného, ke kterému budete cítit důvěru.       

Přejeme Vám, ať najdete způsob, jak se situací co nejlépe naložit.

Tým poradny

<>skrýt odpověď ↑
24.5.2019

Nemůžu se rozhodnout na jakou vysokou školu jít

Dobrý den. Mám problém. Tedy mám jich asi víc, ale vzájemě jsou úzce propojené.Asi ten největší, co si uvědomuju a souvisí s tím co se kolem mě a ve mně děje. Je otázka budoucí vysoké školy. Vždy jsem měla hodně zájmů a nedovedla jsem si mezi nimi vybrat. Jsem beran. Můj život je velice nevyrovnaný a funguji na principu všechno nebo nic. Když se ted rozhoduji o sve vysoke skole, je to pro me zasasni zivotni rozhodnuti, protoze pak si za tim jednim cilem pujdu a bude me zajimat jen on a vse s nim spojene. Na ten 2. si uzavru cestu.( Popisuju to zmatecne, ale nevim ze ktereho konce to vzit) Myslim ze to ani jinak nejde. Aby jste me pochopili, mám 2 vysnene povolani, ktere spolu vubec nesouvisi ba naopak se vylucuji. 1. Je herectvi, umeni, moderovani, recitace, tanec vse s tim spojene, tomu jsem se 2/3 zivota venovala a lidi rikaji ze jsem v tom dobra.(i profíci) 2. Je chov koní, vyrostla jsem na rodine farmě, je to rodina tradice, obklopuje me to, rozumim tomu, bavi me to, nikdo po me nechce, abych tu zustala, vzdy jsem chtela vypadnout a skusit si zivot sama jinde, jinak, v jinem oboru, ale tohle je soucast me rodiny a meho domova, vsichni z me rodiny tam pracuji, a ja jsem si uz tak pred rokem rekla, ze chci ,,do sveta" ale rada se budu vracet. A jelikoz mame poslednich par let velke potize, bojin se abych se mela kam vratit. Myslim ze me moje rodina potrebuje. Fyzicky i psychicky. Ten pocit ze by mela firma pokracovatele to by bylo pro tatu k nezaplaceni. Vrchol blaha. Mam tatu rada, vazim si ho a nechci mu ublizit tim ze si prosadim herectvi. On tyhle umelce neuznava. To me asi mrzi nejvic nemam v tatovi podporu a on je velka autorita. Kdybych pracovala u nas meli bychom asi cistci vztahy. Jenze kdyz mi utece letos pripravka na Damu, zavrou se pro me pomyslne ty vratka. Bojim se, ze at se rozhodnu jakkoli, tak budu litovat. Verte nebo ne rozhoduji se tak rok, kazdou chvili jsem na100% rozhodnuta pro to a nebo ono a pak zase ne. Jsem strasne nestastna. Uz to chci rozlousknout. Nici me to. Ovlivnuje to moje denní rozhodovani. Co si o zom myslite? Dekuju za pripadnou odpoved. Omlouvam se za to, ze je to dlouhe a za chyby. Proste, co na srdci, to na jazyku. Hezky vecer :)

Eliška zobrazit odpověď ↓
 

 

Dobrý den, Eliško,

děkujeme, že jste se obrátila na naši internetovou poradnu. Píšete, že jste nešťastná, protože zvažujete, na jakou vysokou školu jít. Vybíráte ze dvou možností a bojíte se, že budete litovat, ať se rozhodnete jakkoliv. Zvažujete, jestli se věnovat herectví a moderování, které Vám jdou a jste v nich dobrá, nebo pokračovat v rodinné tradici a věnovat se chovu koní. Domníváte se, že to by potěšilo Vašeho tátu. Nejistota ohledně volby školy Vás ničí a chtěla byste už mít jasno. Ptáte se nás, co si o tom celém myslíme.

Dovedu si představit, že to teď nemáte jednoduché. Je od Vás ohleduplné, že Vám není lhostejný osud ostatních, táty i celé rodiny. Zároveň je důležité, že pro sebe hledáte pomoc, protože jste důležitá Vy a říkám si, jestli byste byla šťastná, pokud byste svůj život podřídila výhradně přání druhých. Napadá mě, že byste si mohla s tátou promluvit a vyjasnit si vzájemně Vaše přání a očekávání. Mohla byste tátovi říct, že Vás rozhodování opravdu trápí, a že si nejste jistá, co je pro Vás v tuto chvíli lepší. Možná také společně najdete způsob, jak oba směry Vašeho zájmu propojit, aby to nebylo na úrovni „vše nebo nic“. Pokud by pro Vás byla představa rozhovoru s tátou náročná, můžete zvážit zapojení nějaké další osoby, které by mohla být přítomná u Vaší diskuze s tátou nebo by Vám s Vámi předem mohla probrat, co všechno chcete tátovi říct, a jak to naformulovat.

Napadá mě také, že i když Vám teď připadá současné rozhodování jako definitivní, nikde není psáno, že později nemůžete změnit školu nebo se vydat jiným směrem, pokud pak změníte názor nebo Vám změna bude dávat smysl. Není nic zvláštního na tom, že nyní stoprocentně nevíte, kudy dál a že o tom přemýšlíte. Zároveň se také může stát, že se v průběhu života Vaše životní směřování ještě několikrát změní, na čemž by nebylo nic špatného, pokud by se to opravdu stalo.

Možná, že někdo z Vašich kamarádů nebo kamarádek teď také řeší na jakou vysokou školu se vydat. Mohla byste se někomu blízkému ze svého okolí svěřit se svou nerozhodností a probrat s ním pro a proti obou variant. Někdy nám takový rozhovor může přinést nový pohled na věc a také nám pomůže utřídit si myšlenky. Další možností může být i pedagogicko-psychologická poradna, kde byste také mohla získat bližší informace k jednotlivým typům vysokých škol a různým možnostem studia. Kontaktovat můžete také jakéhokoliv psychologa či psychoterapeuta, který by s Vámi mohl probrat, jak zvolit řešení a jak to udělat, abyste z celé situace nebyla tak nešťastná.

Budeme Vám držet palce, ať najdete vhodné řešení, se kterým budete spokojená.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
23.5.2019

Co mám dělat, když mě někdo z něčeho podezírá?

CO mám dělat když me nekdo podezira z neceho ? prosím o rychlou odpoved je to naléhave

Debil zobrazit odpověď ↓
 

 

Ahoj,

píšeš si o rychlou odpověď na otázku co dělat, když Tě někdo z něčeho podezírá.

Tvoji otázku chápu tak, že si myslíš nebo jsi se dozvěděl, že Tě někdo z něčeho podezřívá a Ty by ses tohoto podezření chtěl rychle zbavit.  I když se občas lidé dostávají do podobných situací, každému může pomoci něco trochu jiného.

Nevíme, kdo Tě z čeho podezírá a napadá mě hodně možností, co by to mohlo být. Ve spoustě z nich by mohlo pomoci si s tím člověkem promluvit, zeptat se ho, proč Tě podezírá. Možná Tě podezírá neprávem, a pak mu můžeš vysvětlit, jak je to doopravdy. Možná jde ale o něco, s čím takový rozhovor nepomůže. Na řešení takové situace nemusíš být sám. Velmi často lidem pomůže svěřit se se svými obavami nebo trápením někomu blízkému. Mohl bys někomu z tvých kamarádů nebo kamarádek zkusit říct, co konkrétně se děje. Možná někdo z nich někdy zažil něco podobného a může Ti poradit, co v takové situaci fungovalo jemu. Někdo, kdo Ti je blízký a zná Tvoji situaci Ti také může říct, co si o tom myslí a pomoci Ti najít řešení. Nepíšeš, kdo Tě z čeho podezírá, možná je to něco, na co s kamarády nestačíte. V tom případě se můžeš obrátit na rodiče nebo na jiného dospělého, kterému věříš. To může být třeba příbuzný, vedoucí kroužku, oblíbený učitel nebo školní psycholog, pokud ho na škole máte.

Pokud bys nechtěl mluvit s někým, kdo Tě zná, můžeš zavolat na linku důvěry nebo navštívit nízkoprahový klub (třeba tady). Pracovník dané služby tam s Tebou probere Tvoji situaci, může Ti nabídnout oporu a také spolu můžete hledat řešení. Všech těchto služeb můžeš alespoň jednou využít i bez toho, aby o tom věděli rodiče, pokud by sis to nepřál, a jsou zadarmo.

Přejeme Ti, aby se vše vyjasnilo.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑
23.5.2019

Mám říct příteli, že mě ve škole šikanují?

Dobrý den, mám prosbu o radu. Už po nastoupení střední školy jsem měla problémy ve škole. Probíhá u mne šikana, jak psychická, tak někdy fyzická, ale to jenom zřídka. Trpím depresí a beru léky. Sice ty léky zabírali, ale šikana nepřestala. Chtěla jsem to nechat být, ale ten problém je, co teď napíšu.Řekla jsem to svým rodičům, co se děje u mne ve škole, jenže sice řekli, že to vyřeší, ale nic se nestalo, protože neměli čas kvůli práci. S psychologem jsem to také probírala, ale nic mi nepomohlo. Je tu jeden člověk, který by mi 100% pomohl z toho dostat ven je můj přítel. A tady je ten problém. Prosím poraďte mi, mám mu to říct? Můj přítel je velmi agresivní a moc mě chrání. Kdyby se to dozvěděl, tak ty šikanáře zabije na místě, proto mám strach, aby neprovedl něco, za co pak bude potrestaný.

Lilly zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Lilly,

píšete nám, že máte problémy ve škole a zažíváte šikanu. Trpíte depresí a berete na ni léky. Šikanu jste zkoušela řešit, ale nepomohlo svěřit se rodičům ani psychologovi. Myslíte si, že by Vám mohl pomoci Váš přítel, ale bojíte se, že šikanáře zabije na místě nebo provede něco, za co pak bude potrestaný. Ptáte se nás na radu, jestli mu to říct.

Při čtení Vašeho dotazu mě napadá, v jak těžké situaci se nejspíš nacházíte. Píšete, že Vás ve škole šikanují a zatím se nenašel nikdo, kdo by tomu udělal přítrž. Chtěla bych ocenit, že se nevzdáváte a i nadále se s tím snažíte něco dělat. Napadá mě, že byste to ještě jednou mohla zkusit probrat s rodiči nebo s psychologem – ať už Vaším nebo školním. Je možné, že pokud doma už o šikaně nemluvíte, mohou si Vaši rodiče myslet, že je vše v pořádku, a proto ji neřeší. Možná by proto bylo dobré říct jim to znovu. Šikana na škole je závažná věc a neměla by zůstat neřešena. Možná byste se mohla zkusit svěřit nějakému učiteli, kterého máte ráda, a který by si Vás vyslechnul. I to by mohlo přispět k tomu, aby se s tím začalo něco dělat.

Píšete nám, že Váš přítel je velmi agresivní a hodně Vás chrání, proto chápu, že máte obavy z toho, co by mohl udělat lidem, kteří Vám ubližují. Říkám si, že Vy jste ta, co zná svého přítele nejlépe a je na Vás, zda mu to řeknete, nebo ne. Vždy mu však také můžete říct, že nechcete, aby se komukoliv cokoliv stalo, a že byste s ním spíše chtěla hledat řešení, jak to udělat, aby se situace ve škole začala řešit. Můžete si s ním o tom promluvit například tehdy, když bude mít dobrou náladu. Nemusíte mu hned říkat vše, pokud nechcete. Možná byste se také mohla poradit s nějakým kamarádem, či zajít za jiným psychologem, zda by bylo vhodné příteli o Vaší situaci ve škole říci. Někdy se stane, že nám psycholog, kterého navštívíme, nesedne, a tak bych Vás chtěla podpořit v tom, abyste zkusila navštívit jiného, pokud je to Vás případ. Může se stát, že máte pocit, že si s Vaším psychologem tolik nerozumíte nebo Vám jeho návštěvy nepomáhají. Mohli byste společně probrat Vaše obavy a způsob, jak to udělat, abyste se nemusela bát, že Váš přítel někomu ublíží a bude potrestaný.

Přejeme, aby se situace brzy začala řešit.

Tým poradny

skrýt odpověď ↑
21.5.2019

Mám hrůzu ze stěhování se za přítelem

Dobrý den, rozhodla jsem se obrátit se na vás,jelikož stojím na životní křižovatce a potřebuji nezaujatý názor tzv.z nadhledu.Více než tři roky žiji se svými dětmi (7 a 9 let)singl,naprosto samostatně a bezproblémově a nezávisle.Z zoho dva roky mám vztah s mužem,který žije v Praze,z předchozího vztahu má 8letého syna,ne ve vlastní péči.Náš vztah byl pro mě zpočátku velmi psychicky náročný,střídala se období absolutní lásky a na druhé straně neústupnosti a rozchodů.Vše se po určité době uklidnilo a po mnoha různých peripetiích,kdy jsem už vztah chtěla definitivně ukončit,přišel přítel nečekaně s tím,že se mnou chce žít,potřebuje mě,potřebuje určité jistoty..Několik měsíců jsem váhala,což příliš nechápal a nakonec jsem se rozhodla že řeknu ano.Byl nesmírně rád,nadšený.U mě ale nastala fáze,kdy mě přepadají úzkosti,bolesti hlavy,noční buzení a představa společného bydlení mi nahání hrůzu.Přesto,že ho miluji,hodně se spolu nasmějeme,opravdu se snaží v rámci svých možností pomáhat mi,stále říká jak se těší až budeme konečně spolu.Nerozumím sama sobě,připadám si neschopná pro život ve dvou,bojím se o svojí svobodu,bojím se úplně všech změn,byť mám Prahu ráda,pracuji tam,dokonce jsem svého času přesně po tomhle toužila..čím více se blíží termín stěhování,tím jsem smutnější a nervózní.A tak se ptám,jsou tyhle stavy normální?A jak s nimi bojovat? Předem mnohokrát děkuji za radu a pomoc!!!Helena

Helena zobrazit odpověď ↓
 

Dobrý den, Heleno,

děkujeme Vám za Váš dotaz. Píšete nám, že po několika letech života jako single Vás nyní čeká stěhování k příteli. Popisujete, že vztah byl zpočátku náročný, uvažovala jste o skončení. O stěhování jste dlouho přemýšlela, než jste s ním souhlasila. I když partnera milujete a máte ráda i Prahu, s blížícím se termínem stěhování pociťujete úzkosti, bolesti hlavy, potíže se spánkem a obavy, jestli jste schopná života ve dvou. Nás se ptáte, jestli jsou tyto stavy normální a co s nimi můžete dělat

Stěhování bývá velmi často významnou událostí v životě. Obzvláště pokud svůj současný život považujete za bezproblémový, je normální klást si otázky, co s sebou sestěhování přinese a s nimi spojená určitá nervozita. Myslím, že i v mnoha jiných lidech by takto velká změna, vyvolala obavy nebo podobné silné emoce. Vy ale popisujete stavy jako je úzkost a fyzické obtíže, což jsou stavy, které nebývá dobré přecházet.

Otázky, které si kladete, Vaše obavy a prožitky můžete sdílet s Vašim partnerem. Mluvit s ním můžete o tom s partnerem můžete mluvit o tom, co se po sestěhování změní, co to bude znamenat pro Vaši svobodu a jak soužití nastavit, tak, abyste oba byli spokojení. Myslím si, že už jen samotné sdílení Vašich myšlenek s ním mu umožní Vám být ještě více oporou, než se snaží už teď.

Myslím si, že by Vám mohlo pomoci o vašich stavech mluvit s někým blízkým, například s kamarádkou nebo někým z rodiny. Blízký člověk by mohl znát dobře Vás i Vaši situaci, a tedy by mohl dokázat zohlednit, jak konkrétně se věci u Vás mají, ale zároveň Vám poskytnout pohled na situaci trochu z odstupu, protože v ní není angažovaný tolik jak Vy. Také by Vám mohl být oporou tak, jak potřebujete. Sdílení myšlenek Vám může nejen ulevit, ale také pomoci si je lépe utřídit.

O svých otázkách, obavách a úzkostech můžete mluvit i s psychologem. Při osobním setkání můžete sdílet více detailů, a i psycholog se Vás může doptávat na podstatné informace a společně tak můžete hledat způsob, jak s těmito stavy pracovat Vám na míru.  Tématem rozhovoru s psychologem mohou být nejen Vaše nepříjemné stavy, co je nejspíše způsobuje, ale i jak si nyní představujete budoucnost po sestěhování a co byste si přála. Vrátit se také můžete k důvodům, které Vás ke stěhování vedly a jak je vnímáte teď. Kontakt na psychologa ve Vašem okolí můžete nalézt například zde. Využít můžete i služeb krizového centra, kde můžete svou situaci probrat bez předchozího objednání, pokud byste potřebovala neodkladnou pomoc.

I když je možné, že Vaše bolesti hlavy a potíže se spánkem souvisí s dalšími pocity, které ze stěhování máte, můžete je probrat s Vaším obvodním lékařem. Ten může určit jejich možnou příčinu, pokud nejsou psychického původu, a následně Vám nabídnout vhodnou léčbu.

Přejeme Vám, abyste nalezla způsob, jak své obavy zvládat a brzy se cítila klidnější.

Tým poradny

 

skrýt odpověď ↑

zobrazeno: 1-25 z 1475 → stránka: 12