VAŠE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY

Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit

Neumím zůstat v dlouhodobém vztahu

Dobrý deň. Chcem sa Vás spýtať na jednu otázku. Mám momentálne vzťah, ale opäť mám pocit že v tom už nechcem zotrvať. Problém, ktorý mám je práve v tom, že ja dlhodobo neviem zostať v žiadnom vzťahu,,,,vždy po niekoľkých mesiacoch začnem hľadať dôvody, prečo zo vzťahu odíjsť, začnem hľadať chyby na partnerovi, potom začne prevládať smútok, úzkosť...Čo mám robiť, čo by mi pomohlo? Ďakujem

alica

Odpověď

Dobrý den,

děkuji za Váš dotaz. Oceňuji, že se snažíte nad svou situací s partnery přemýšlet a zřejmě ji i změnit. Domnívám se, že může být velmi náročné sledovat, jak se každý dlouhodobější vztah postupně rozpadá, zvláště pokud si myslíte, že rozchodům napomáhá Vaše kritické nahlížení na partnera a na vztah s ním.

Z Vašeho popisu jsem pochopila, že jste měl již několik dlouhodobějších vztahů, které jste zřejmě nakonec ukončil, protože jste se začal příliš soustředit na chyby, které Váš partner má. Pokud Vašemu dotazu rozumím správně, tak nyní by Vás zajímalo, co dělat, abyste již dále nehledal důvody, proč se rozejít.

Jelikož se Vás vzhledem k možnostem internetového poradenství nemohu doptat na další informace, ráda bych Vám nabídla několik oblastí na zamyšlení. Mohl byste zkusit popřemýšlet nad tím, v jaké fázi vztahu začínáte hledat důvody, proč vztah ukončit - zda existuje nějaký spouštěč, který ve Vás takové uvažování vyvolává. Také si můžete zkusit představit, jak by podle Vás vypadal Váš ideální vztah a partner, a co by se muselo stát, abyste nezačal na partnerech hledat chyby.

Jednou z možností je také navštívit psychologa, který by s Vámi mohl celou situaci rozebrat podrobněji, a tak Vám dokázal lépe pomoci. S ním byste mohl probrat různé možnosti jak Vaši situaci řešit, a najít tak společně cestu, která by Vám skutečně seděla nejlépe.

Nakonec bych ještě ráda zmínila, že ve Vašem věku není podle mého názoru nic neobvyklého na tom, že jste ještě nenarazil na člověka, se kterým byste rád strávil delší dobu a pracoval na dlouhodobém vztahu. Domnívám se, že je Vaší výhodou, že nad svými vztahy přemýšlíte a věřím, že i díky tomu si jednou najdete partnera, se kterým se budete cítit spokojeně.

Za tým poradny Eliška

Dcerka ve školce pláče

Dobrý den,dcera má 5 roků, chodí do školky ráda, má tam kamarády i oblíbenou paní učitelku. Jsou však situace - i banální, kdy se rozpláče a odmítá spolupracovat, například při fotografování nebo při nacvičování scénky na besídku. Dle mého názoru jde jen o to, že je stydlivá a někdy si neví rady jak se zachovat apod. Paní učitelka ale opakovaně doporučuje návštěvu psychologické poradny. Přitom sama nám tvrdí, že jinak je dcera naprosto v pohodě, bezproblémová, nezlobí atd. Vím, že je to obtížné takto naslepo radit, ale přesto se zeptám na Váš názor... Předem děkuji.

Roman B

Odpověď

Dobrý den,

děkuji za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Situace a okolnosti, za kterých se Vaše dcerka rozpláče, jsou popsané jen velice stručně, takže vyjadřovat se jde jen s těžkostmi. Ale i kdybyste je popsal detailněji, byl by to jen pohled z jedné strany. Dětský svět někdy funguje úplně jinak než ten dospělý. Věci, které jsou pro nás dospělé banální, děti prožívají mnohem intenzivněji. I proto se může jevit, že Vaše dcerka reaguje pláčem i na úplně banální věci.

Napadá mě, jestli jste se třeba o tom zkoušeli bavit přímo s dcerkou - zjistit, co se s ní děje, že při některých situacích pláče, a při některých třeba ne, co si o tom myslí a co u toho cítí. Pro ni jsou to možná ty nejdůležitější věci, které se jí momentálně v životě dějí. Když sami najdete cestu, jak jejímu chování a prožívání porozumět, nemusíte hned chodit k psychologovi. Když tu cestu nenajdete, návštěva psychologa Vám může pomoci právě v nahlédnutí do jejího světa.

Přeji Vám hodně štěstí.

S pozdravem za tým poradny,

 

Emília

Kluk mě podvedl a já se teď cítím bezradně

Dobrý den, poslední dobou už opravdu nevím, na koho se obrátit, neutrální názor je asi potřeba. Trpím depresemi, náhlými změnami nálad, pocitem méněcennosti a neumím o tom moc mluvit, možná se i stydím. Když jsem byla malá, prošla jsem si problémama doma, asi 2 roky byl otec matce nevěrný a strašně se hádali, prali, oba začali hrozně pít a já byla často vychovávána starším sourozencem. Bylo to hrozné násilí, do dneška mě ty vzpomínky svírají. Můj bratr to také těžce nesl. Bylo mi asi 6, když to začalo, poté byl chvíli klid, ale pak si otec opět někoho našel, ale skončilo to rychle. Nakonec jsou pořád spolu. Od té doby bylo ještě pár problémů, kdy moje matka skončila opravdu na dně, třeba při smrti jejího bratra, ale vždycky jsme to nějak zvládli. Před rokem jsem však potkala jednoho kluka, strašně jsem se do něj zamilovala, ale podvedl mě a najednou, jako kdyby se mi všechno vrátilo, byla to neuvěřitelná bolest, asi by to každý přešel, ale já to nedokázala, neustále se srovnávala s tou holkou, zničilo mi to sebevědomí, začalo mě to strašně sužovat. Pak se s ní rozešel a já i přes všechnu tu bolest ho nedokázala pustit a šla za ním, nechápu to, sebe. Akorát, že mě nikdy nechtěl, jenom mě vždycky využil, ale tvrdil, jak mě má rád, ale jen mě využíval..a já se nechala, nechápu to, chodila jsem k němu domů, byla 2 hodiny šťastná a pak odcházela s brekem, ale to on neviděl. Jako kdybych ho nedokázala nechat jít, neustále brečím, jsem psychicky na dně, opustili mě kvůli tomu již někteří přátelé a já nevím, co mám dělat. Nevím, jestli je to odrazem mého dětství, ale cítím se bezradně a zničeně, nejraději bych se přestěhovala. Nechápu to, dyt se nic zas tak nestalo, ale mě to dostalo do kolen, bohužel to všichni vidí. Nevíte, co by mi mohlo nějak pomoci? Já, vždycky jsem byla sebevědomá, nebála se vystoupit, i přes to, že mě třeba lidé odsuzovali. Ted..to neodkážu, mám strach a uzavírám se do sebe, nedokážu se soustředit, moje myšlenky lítají sem a tam, přijdu si nemocná.

Zuzka

Odpověď

Dobrý den Zuzko,

děkuji Vám, že jste si vybrala naši poradnu. Ve  Vašem dotazu vnímám několik oblastí, které zřejmě aktuálně řešíte. Zmiňujete problémy z dětství, kdy se Vaši rodiče hádali a atakovali, přičemž vzpomínky na toto období Vás dodnes svírají. Tyto vzpomínky se podle Vás vrátily i kvůli tomu, že Vás podvedl kluk, do kterého jste byla zamilovaná. To Vám srazilo sebevědomí, a přestože Vás vztah s ním ničí, tak ho nedokážete nechat jít.

Z Vašeho dotazu cítím, že pro Vás celá situace začíná být neúnosná. Mám pocit, že jste si asi zažila několik opravdu těžkých situací, se kterými je náročné se vyrovnat a jít dál. Proto mě ale velmi těší, že píšete, jelikož to podle mého názoru znamená, že máte chuť bojovat a snažíte se svoji situaci vyřešit, i když si to možná sama ani neuvědomujete.

Nejdříve bych se zaměřila na Vaše aktuální pocity bezmoci a nízkého sebevědomí. Domnívám se, že každý takové pocity někdy zažívá, obzvláště po nějakém nezdaru nebo rozchodu, kdy člověku nevyjde to, co by si moc přál. Vyrovnávat se s nevěrou také není rozhodně jednoduché a osobně si naopak myslím, že jen velmi málo lidí je schopno ji přejít a neřešit, aniž by se jich to opravdu nedotklo. Bohužel nevím, jak dlouho již tyto pocity zažíváte, ale píšete, že dříve jste taková nebyla. Můžete se zkusit zamyslet nad tím, co dříve Vaše sebevědomí posilovalo. Mohlo by Vám to pomoci k jeho zvýšení i dnes? Co Vám dříve dávalo sílu projevit svůj názor, přestože Vás za to někdo odsuzoval? Píšete, že se zase nic tak nestalo, ale Vás to dostalo do kolen – co přesně Vás dostalo do kolen? A dalo by se to nějak změnit?

Dále bych ráda zmínila problémy s bývalým klukem. Z Vašeho popisu mi přišlo, že jste schopná poměrně hluboké reflexe celé situace – uvědomujete si, že Vás daný kluk jen využívá, ale že Vás k němu stále stejně něco táhne. Domnívám se, že musí být velmi náročné potýkat se s takovými protikladnými pocity. Napadá mě, že byste mohla zkusit přestat se s ním úplně vídat a zkusit si najít kamarádku, která Vám s tím třeba pomůže. Možná Vás nebo kamarádku napadne i jiná možnost, jak se s tímto teď poprat a jaká strategie by pro Vás aktuálně byla nejpřijatelnější.

Musím se přiznat, že nejvíce ze všeho mě zasáhly Vaše formulace, že vzpomínky na problémy doma Vás stále svírají, a že po nevěře se Vám jako kdyby vše vrátilo a cítila jste neuvěřitelnou bolest. Pokud jsou pro Vás vzpomínky na problémy mezi rodiči doposud takto živé a vyvolávají ve Vás tak intenzivní pocity, zkuste promyslet, jestli by Vám ve vyrovnávání se s nimi mohla pomoci návštěva psychologa. Ve městě, kde bydlíte, máte velké možnosti, a proto bych Vás chtěla podpořit, abyste se je nebála využít. Můžete zkusit navštívit krizová centra, která jsou bezplatná, popřípadě psychologa či výchovného poradce na Vaší škole, který Vás může vyslechnout a doporučit další možnosti. Přestože píšete, že o svých problémech neumíte mluvit, umíte je podle mě dobře popsat a byla by škoda toho nevyužít. Pokud je pro Vás kontakt tváří v tvář v tuto chvíli nepředstavitelný, existují i telefonní linky, na které můžete bezplatně zavolat a s někým si detailněji promluvit o svých pocitech a potížích. Věřím, že je Vaše situace řešitelná, a že pokud nebudete držet vše v sobě, že brzy pocítíte zlepšení, které bude viditelné i pro ostatní.

Přeji Vám, abyste v sobě brzy objevila sílu a znovu nabyla sebevědomí, které jste cítila dříve.

Za tým poradny Eliška

Nespokojenost s psychologem

Nejsem z oboru, ale nevím jestli má smysl navštěvovat psychologa, který říká pacientovi samé nepříznivé věci - jako, že léky mu nepomůžou, psychoterapie mu nepomůže, starost o blízkou osobu která je nemocná je naprosto projev porouchané osobnosti, protože starost třeba o dítě není totéž co starost o sebe. napište mi co si o tom myslíte, má smysl k takovému psychologovi vůbec chodit, když se stav po návštěvách u něj horší. Je to nějaká forma psychoanalýzy, která má později prospět.Vůbec to nechápu. Děkuji

helena

Odpověď

Dobrý den,

z Vašeho dotazu vnímám negativní zkušenost s psychologem, který podle Vás říká pacientovi samé nepříznivé věci. Není v mé pravomoci posuzovat na dálku práci někoho jiného. Psychoterapie může být dlouhodobý proces, při kterém mohou být některá sezení těžší, a klient se může dočasně cítit hůř. Uvědomuji si ale, jak pro Vás může být takový zážitek nepříjemný. Chci Vám říct, že se stává, že si nesednete s prvním psychologem, ke kterému přijdete. Pokud Vám jeho služby nevyhovují, je plně ve Vaší moci odborníka změnit.

Přeji Vám, abyste našla psychologa, který Vám bude vyhovovat.

Za tým poradny Tomáš

Jaký je rozdíl mezi motivací a motivem?

Dobrý den,měl bych asi jen jednu otázku, odpovědi na internetu jsou ale zdaleka odlišné či velice složité.Chtěl bych se zeptat jaký je rozdíl mezi "motivací" a "motivem" ,četl jsem o tom hodně ale stále nemůžu přijít (pochopit spíše) na ten hlavní či rozhodující. Velmi Děkuji.

Marián

Odpověď

Dobrý den Mariáne,

těší mě, že máte zájem rozšířit si své znalosti právě v oblasti psychologie. Ptáte se na rozdíl mezi dvěma psychologickými pojmy, a to motivací a motivem.

Tyto pojmy jsou velmi úzce provázány, a proto chápu, že máte potíže je od sebe odlišovat. Motivace bývá většinou vymezována jako síla, která aktivizuje naše chování takovým způsobem, abychom změnili naši současnou situaci a dosáhli něčeho pozitivního. Motiv (jinak také pohnutka) je pak konkrétním vnějším nebo vnitřním podnětem, který v nás toto chování "spouští". Může se jednat o nějakou fyziologickou potřebu (např. hlad je motivem pro to, abychom se šli najíst; pociťovaný chlad může být motivem pro to, abychom si šli obléknout další svetr atd.). Stejně tak může být ovšem motivem také vnitřní potřeba, jako je například touha po vzdělání, snaha dostat se na vysněnou školu, chtít se naučit lyžovat, hrát na kytaru a spousta dalších. Na základě působení těchto podnětů (motivů) pak začíná působit síla (motivace), která vede k tomu, že se chováme takovým způsobem, abychom svoji pociťovanou potřebu uspokojili a dosáhli určitého cíle.

Pokud byste se chtěl o této problematice dozvědět i něco více, mohla bych Vám doporučit knížku Učebnice obecné psychologie od Aleny Plhákové, kde kromě motivace naleznete také mnoho dalších zajímavě zpracovaných psychologických témat.

Doufám, že Vám tato odpověď alespoň částečně pomohla rozptýlit Vaše nejasnosti a třeba i probudila Váš zájem se o tato témata dále zajímat.

 

 

Za tým poradny Petra Š.

 

Jak mám přestat se sebepoškozováním?

Dobrý den, už asi půl roku se sebepoškozuji (řezání, škrábání, pálení) a nevím jak přestat. Začala jsem asi před tím půl rokem. Bavila jsem se s holkou o dva roky starší než já. Já, ona a moje další tři spolužečky jsme spolu furt byly o přestávkách. Jednoho dne jsme si prostě jen tak ze srandy vzaly kružítko a že zkusíme jaké to je. Samozdřejmě že jsme v tom pokračovaly dál. Ale asi týden na to si toho u té statší kamarádky všimla učitelka, a ta to pak řešil s ní dál. Ale jí to nevadilo ona pokračovala dál a my taky. Potom jsme s ní začaly i kouřit. Prostě každý den po škole jsme chodily k řece sedly si a kouřily. Ale tento rok už ta kámoška tu nechodí. A kámošky co chodí semnou do třídy už se nepoškozují. Ale já prostě s tím nemůžu přestat. První to bylo jen kružítko (takže jen škrábance) ale potom to bylo sklo a poté už žiletka a oheň. Poraďte mi prosím jak s tím přestat. Děkuji.

aaa

Odpověď

Dobrý den,

z Vašeho dotazu mám pocit, že jej psala dívka, která by chtěla změnit svůj život, je k tomu silně odhodlaná, ale potřebovala by poradit, jak to má udělat. Jsem proto velmi ráda, že jste se nebála říci si o pomoc.

Při čtení dotazu mě napadalo hned několik otázek. První z nich je, co Vám sebepoškozování přináší, co je oním motorem, který Vás nutí, abyste toto chování neustále opakovala. Třeba existují i jiné způsoby jak toho dosáhnout, ale přitom si neubližovat. Patrně to nepůjde změnit hned, ze dne na den, ale nejspíše to bude chvíli trvat. Změna je ovšem možná. Ve chvílích, kdy pocítíte touhu sáhnout po žiletce či ohni, by mohlo také pomoci odvrátit tyto své myšlenky tím, že budete dělat něco jiného. Mohla byste si jít třeba zaběhat, věnovat se malování nebo si psát deník, povídky atd. Záleží, co by Vás bavilo a mohlo vést k podobným pocitům, jakých dnes dosahujete tím, že si ubližujete.

Říkám si také, jestli jste o těchto svých pocitech mluvila s někým blízkým - rodiči, sourozenci, přáteli, ale třeba i učiteli ve škole. Právě Vaši nejbližší by Vám totiž mohli být v těchto chvílích oporou. Pokud byste s nimi však o těchto věcech nechtěla z jakéhokoli důvodu mluvit, je možné v těchto okamžicích volat např. Linku bezpečí (tel. 116 111). Tato linka je anonymní a odborníci, kteří by zde s Vámi hovořili, by Vám mohli pomoci tyto okamžiky překonat.

Skoncovat se sebepoškozováním může trvat poměrně dlouhou dobu a může to být ovlivněno mnoha faktory, které nejsme schopni v rámci internetového poradenství obsáhnout. Chtěla bych Vám proto doporučit návštěvu některého psychologa ve Vašem okolí. Může to být třeba psycholog na Vaší škole nebo pedagogicko-psychologická poradna, která je Vám nejblíže (jejich seznam podle jednotlivých krajů najdete v záložce Síť kontaktů). Na základě společné konzultace by pro Vás pak mohlo být jednodušší zvládat svoji touhu po sebepoškozování.

Chtěla bych Vám také popřát, abyste ve svém odhodlání vydržela a abyste našla cestu, jak se mít více ráda a přestala si ubližovat.

 

Za tým poradny Petra Š.

Jak posílit sebevědomí?

Ráda bych se zeptala jestli lze posílit nějakým způsobem sebevědomí,myslím ,že jsem schopná ,přizpůsobivá,ale sebemenší nezdar ve mě způsdobí rozkol a začnu si připadat jako neschopná.Myslíte ,že v tom ohledu lze něco dělat. Děkuji za odpověd .

Pavlína

Odpověď

Dobrý den,

ptáte se na téma sebevědomí. Vnímám, že je pro Vás hodně nepříjemné, když Vás dokáže rozhodit sebemenší nezdar, a oceňuji, že se s tím chcete poprat.

Váš dotaz je velmi stručný a není mně jasné, jaké oblasti Vašeho života se týká. Píšete o tom, že nezdar ve Vás způsobí rozkol a začnete si připadat neschopná. Děje se to ve všech oblastech, nebo je to někde patrnější a existují i oblasti, kde s Vámi nezdar nic neudělá? Nebo naopak, existuje něco, co Vám sebevědomí zaručeně zvedne? Ptáte se, jestli lze sebevědomí posílit. Jednoznačný recept na to neexistuje, lze však v tomto ohledu něco dělat a dovolím si Vám zde nabídnout pár svých myšlenek. Má odpověď však nebude zdaleka vyčerpávající, je to téma, které se nedá shrnout do několika vět.

Píšete, že sebe samou vnímáte jako schopnou. Právě sebevědomí lze popsat jako konzistentní vnímání sebe sama jako schopného, a z Vašeho dotazu cítím, že Vám toto vnímání kvůli nezdarům kolísá. Říkám si, že důležitou roli při budování sebevědomí může být zpětná vazba od druhých. Snad všichni v životě potřebujeme někdy ocenit od druhých. Napadá mě, zda máte ve své blízkosti někoho, kdo někdy vyzdvihne Vaše kvality. Tím člověkem může být partner, někdo z rodiny, kamarád.

Sebevědomí také může být spojeno s tím, jak sebe sami vnímáme navenek, jak působíme na ostatní. Napadá mě, zda o sebe a svůj vnější vzhled pečujete? To, že nějak vzbudíme zájem okolí, může našemu sebevědomí taky pomoct.

Jak jsem psal výše, sebevědomí je široké téma a stojí za to o něm s někým hovořit. Třeba zjistíte, že podobný problém řeší řada lidí ve Vašem okolí. Pokud byste však chtěla pomoct s budováním sebevědomí od nějakého odborníka, nabízí se psycholog nebo kouč.

Na toto téma jsme také v poradně již pár dotazů odpovídali, doporučuju Vám si je přečíst. Stačí, když v sekci Poradna kliknete na Fulltextové vyhledávání a zadáte klíčové slovo, třeba zde načerpáte inspiraci.

Držím Vám při budování sebevědomí palce.

Za tým poradny

Tomáš

 

 

Těžké smiřování se s rozchodem se zadaným klukem

Ahoj..kamarádka mě už delší dobu přemlouvá ať zkusím psychologa, ale necítím se na to, tak zkusim alespoň tohle, třeba to bude stačit.. Přes 7 měsíců jsem se scházela s jedním klukem..od začátku jsem veděla, že je zadaný, ale jde o tak hezkého kluka, že jsem si řikala, že si přece nemůžu nechat ujít příležitost něco s ním zažít (byla jsem v té době už delší dobu sama). Ze začátku jsem měla trochu zábrany, protože mi asi rok tvrdila, že spolu chodí, ale ve skutečnosti spolu nic neměli..tak dlouho sem mu odmítala věřit, až se jí jednou v opilosti zeptal přímo přede mnou..když sem viděla její vyděšený a později ubrečený výraz, nezbylo mi než mu věřit. Na základně toho jsme se s kamarádkou přestali bavit, ptž ona veškerou špínu házela na mě - psala mu smsky, že jsem si to celé vymyslela..at mi nevěří atd..ale on mi věřil, dokonce mi zprávy od ní četl..později se přestala bavit i s ním, protože se vrátila k bývalému příteli. Měla jsem silné výčitky z toho, že je moje vina, že se spolu teď nebaví, ale na druhou stranu jsem si ten půlrok s ním maxímálně užívala..ze začátku jsem to brala tak, že jde oboum jen o jedno..byla jsem v té době ještě tak nějak zamilovaná do spolužáka..ale ve chvíli, kdy jsem ho lépe poznala a zjistila, že to není místní děvkař jak jsem to slýchala ze všech sran, se moje city k němu změli..když se ho zeptala jak to vidí on, řekl mi že jsem pro něj kamarádka se kterou zajde na pivo a zárověn holka na sex..i přesto jsem do něj byla čím dál tím víc zamilovaná..později jsem mu dokonce dala ,,dopis" asi o třech stránkách, že už to tahkle nezvládám a že budem kamarádi nebo nic..řekl, že nic pro něj nepřipadá v úvahu, že to rozhodně nechce všechno zahodit a že budem teda alespoň kamarádi (bylo to asi po 4 společných měsících). Já jsem se přikláněla spíš k možnosti nevíédat se vůbec, ale chytil mě hysterický brek i z představi pouhého přátelství..je pravda, že jsem v té době byla ještě vypsychovaná ze závěrečných zkoušek..skončila jsem na neurolu, ptž jsem vypsychovala den před zkouškami sama sebe až k nervovému zhroucení.. Nicméně on od té doby obrátil..psal že by si mnou dal nějakou romantiku, přijel za mnou jen tak na otočku na chatu na pivo s lidma, který neznal a v 1 ráno jel zpět..kdyby nám osud neházel klacky pod nohy přijel by i víckrát..dokonce napsal, že mě má rád, což je pro kluka s jeho sebevědomím u kotníků maximální výkon, poslal mms kde byla coca-cola s mým jménem..prostě mi v jednom kuse dával falešné naděje..když jsem mu řekla, že se s přítelkyní stejně nikdy nerozjde, řekl, že to neni pravda..dokonce mi ukazoval jejich fotky z dovolené a naznačil, že se s ním rozejít bojí..jeden čas se mu za ní ani nechtělo na víkend.. (vídají se pouze o víkendu ikdyž bydlí ve vedlejší obci). Pak přislo září..po půl roce jsem se sešla se zmíněnou kamarádou..díky jejímu rozchodu jsme se usmířili..zrovna ten večer mi napsal i zmíněný kluk a přišel na místo kde jsme byly..byla na mě naštvaná, ale později se spolu umířili a ona ho teď uhání na pivo snad každý den..na jednu stranu mě to štve, ale na druhou jsem ráda, že můžu mít čisté svědomí(samozřejmě neví, že sme spolu kdy něco měli..jen trošku tuší) V zaří se jeho chování ke mě dost změnilo(vídali jsme se sice 3x týdně, ale jen pro to, že máme společné kamarády, jinak nepsal ani sme spolu nespali už),seznámíla jsem se mezi tím s jiným klukem a začala s ním chodit..jeho jsem 5 týdnů neviděla..a asi 3 z toho jsem probrečela..břečela jsem v práci, doma, v noci jsem se budila s brekem..5. týden jsem se rozhodla jít na pivo..o týden později sme se pohádali a vyřikali si pár věci..on byl naštvaný, že jsem se s ním nebavila, nechápal přoc a řekl, že byl protivnej, ptž chtěl být hodný = věrný přítel, ale že teď už nechce.. vídali jsme se dál jako kamarádi, prali se, blbli, sázeli se, dal mi pusu a dokonce mě před očima kamarádky chytil za ruku..jestli si toho všimla to nevim..pak má drahocená kamarádka domluvila rande ve 4, já a můj přitel a ona a zmíněný kluk..tak strasně mě to rozhodilo, že jsem mu pak v noci napsala, že jsem do něj zamilovaná a žárlím na každýho s kým trávi čas místo mě..před pár dny jsem se ho zeptala, jestli by chtěl vrátit zpátky náš nevztah, řekl, že už ne, protože bych na něj byla fixovaná a nenašla si žadného stálého přítele, čím mi jasně naznačil, že nemám sanci kdy být s ním..ale já se s ním neumim vyrovnat..pořád jen brečim až se mi chce zvracet..cítím hroznou beznaděj..připadá mi, že můj život zase nemá žádný smysl, tak jako než jsem ho potkala..dával mýmu životu smysl..byla jsem štastná, měla jsem důvod se učit..starat se o sebe..a hlavně jsem věřila, že jednou budem spolu..máme narozeniny ve stejný den, tak jsem to brala jako znamení.. ale teď už je zřejmě definitivní konec..můžu se s ním vídat jen jako s kamarádem..nevím jak se s tím mám vyrovnat.. nejspíš vám můj přiběh bude připadat nemyslný a přesně proto nestojím o návstěvu psychologa..řekla bych, že se s tím stejně musím vyrovnat sama, ale přiznávám, že by mi pár neurolů vůbec neuškodilo..za případnou odpověď předem děkuji

.....

Odpověď

Dobrý den,

velice si vážím důvěry, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Na začátek bych ráda řekla, že Váš příběh mi vůbec nepřipadá nesmyslný. Popisujete poměrně složitou situaci, do které je zapletená celá řada pro Vás významných lidí. Přes sedm měsíců jste udržovala kontakt s klukem, o kterém jste věděla, že je zadaný a byla vystavená neustálé nejistotě, co všechno si od takového vztahu můžete slibovat. Kromě toho v příběhu figuruje kamarádka, které se tento kluk líbí (jestli tomu dobře rozumím, tak aktuálně s ním možná i chodí?) a Váš vztah k ní to poznamenává. Na konci dokonce zmiňujete jiného přítele, se kterým jste začala chodit, ale nemůžete z hlavy dostat toho zadaného. Ten se však nyní tváří, že Váš vztah obnovit nechce, a Vy tak ztrácíte naději, že jednou budete spolu, jak jste doteď věřila.

Podle toho, co píšete, mi připadá celkem přirozené, že teď pociťujete velký smutek a možná i beznaděj. Popisujete určitou ztrátu – ať už ztrátu vztahovou, a nebo čistě ztrátu svých představ o budoucnosti, svých ideálů. Takové ztráty mohou být velmi bolestné a smutek k nim bezpochyby patří. Zároveň si říkám, jestli máte někoho, s kým tyto pocity můžete sdílet. Napadá mě, že možnost někomu se svěřit a celou věc s ním prodiskutovat by Vám mohla alespoň trochu ulevit, a následně i pomoci v rozhodování co dál.

Píšete, že Váš „nevztah“ dával Vašemu životu smysl, byla jste šťastná. Teď to z pohledu toho kluka vypadá na definitivní konec. Říkám si však, že i Vy stojíte před velkým rozhodnutím, jaký k jeho přístupu zaujmout postoj. Můžete se například snažit dál bojovat, pokud ve vztahu skutečně vidíte vlastní štěstí. Třeba ale také zjistíte, že to co Vám daný kluk nabízí, není něco, co by Vám výhledově vyhovovalo, a sama dospějete k názoru, že bude nejlepší, když se Vaše cesty rozejdou. Pak je otázkou, zda pro Vás bude přijatelná možnost, že zůstanete kamarádi, a nebo budete potřebovat se od celé záležitosti zcela odpoutat, tentokrát jednou provždy.

Možná je ale na takové rozhodování zatím brzy a vše ukáže čas. Možná teď opravdu potřebujete chvíli jen oplakávat to, co jste ztratila, a dopřát si čas než se přes to přenesete. Neznamená to, že byste se ve svém trápení měla utápět a všemožně ho pitvat. Zároveň ale považuji za stejně nezdravé si ho úplně zakazovat. Naopak věřím, že celá tato zkušenost Vás může do budoucna v určitém ohledu i posílit. Může Vám pomoci lépe porozumět sobě samé a tomu, jakého partnera si do budoucna přejete.

Přemýšlím také nad tím, co Vám ve Vašem současném vztahu chybí, že pořád myslíte na tohoto kluka. Zda je to něco, co se dá změnit k lepšímu a jak by měla taková změna vypadat. A nebo by pro Vás bylo nejlepší ukončit i tento vztah a veškerou svou energii věnovat jiným směrem. Hledat někoho jiného, s kým se Vám podaří lépe naplnit Vaše představy o partnerství.

Bohužel internetové poradenství neposkytuje dostatek prostoru na to, abych se mohla blíže doptávat a udělat si o celé věci co nejlepší obrázek. Pokud Vás však nenapadá nikdo blízký, s kým byste mohla o své situaci otevřeně mluvit, ráda bych Vás stejně jako Vaše kamarádka podpořila ve vyhledání odborníka. Píšete, že na setkání s psychologem se zatím necítíte, protože váháte, zda by Vašemu problému přikládal význam. Já si naopak říkám, že by mohlo být přínosné probrat Vaší situaci s někým takovým a nevidím důvod, proč by zrovna Váš příběh měl někomu připadat nesmyslný. Tato témata bývají u psychologa naopak poměrně častá.

Pokud se Vám přesto nechce sejít s psychologem tváří v tvář, ráda bych Vám alespoň poskytla kontakt na některou z linek důvěry. Jednou z nich je např. Pražská linka důvěry (http://www.csspraha.cz/linka-duvery tel.: 222 580 697), která funguje nonstop. Volání na ni je zpoplatněno běžným telefonním tarifem. Modrá linka (http://www.modralinka.cz/) pak dokonce svým klientům nabízí v určitých hodinách bezplatný kontakt přes Skype. Obě linky navíc poskytují i chatové poradenství. Výhodou těchto služeb je, že při zachování anonymity máte možnost komunikace s daným odborníkem. Vzniká tak prostor pro doptávání a diskusi nad konkrétními možnostmi, které se Vám nabízejí.

Přeji Vám hodně sil do příštích dní, abyste brzy opět pocítila radost ze života.

Za tým poradny,

 

Petra U.

Znepokojivé chování bratra

Dobrý den, můj dotaz se bude týkat mého 15letého bratra. Nedá se s ním prakticky mluvit. Pořád jenom na všechny křičí, takže se mu bojím cokoli říct, vlastně i kolem něho projít nebo s ním být v jedné místnosti, aby zase neměl něco proti. Doma neudělá vůbec nic. Pokud není venku, tak sedí pořád u počítače. Když mamka přijde unavená z práce, hned po ní chce, aby mu udělala jídlo, ačkoli si je umí udělat i sám a když ona není doma, tak si je taky udělá, protože jsem mu jasně dala najevo, že mu sluhu dělat nebudu. Mamce taky pořád opakuji, ať mu nic nedělá. Jenže ona mu radši vyhoví, protože jak sama říká, nechce, aby řval, dělal scény, bil ji nebo něco podobného. Ani si po sobě neuklízí, poněvadž ví, že to stejně bude muset uklidit někdo jiný, protože se v těch prostorách nevyskytuje sám. Žijeme v domě i s naší babičkou, k níž se také nechová hezky. Myslí si, že si k ním může cokoli dovolit. Takže jí pořád bezdůvodně nadává, občas jde a jen tak ji bouchne. Nikdo s ním nic nezmůže, resp. rodiče prostě neposlechne. Možná bych měla říct, že táta bývá doma jenom o víkendech. Když bratrovi rodiče, častěji asi mamka, řeknou, aby něco udělal, bez okolků odvětí, že se mu nechce a neudělá to. Třeba já bych si tohle nikdy nedovolila takhle říct. Proč se tak chová? Co s ním můžeme dělat? Jak s ním pohnout? Atmosféra doma někdy bývá opravdu nepříjemná. Komunikovat s námi o svém chování odmítá a vždy rozhovor okamžitě obrátí na útok proti nějaké slabé stránce dotyčného, takže to raději vzdáváme. Děkuji za jakoukoli odpověď.

abc

Odpověď

Dobrý den,

děkuji Vám za dotaz. Je vidět, že Vám na rodině velmi záleží, a že byste situaci doma ráda vyřešila. Zároveň mám pocit, že jste velmi odvážná a odhodlaná, když berete zodpovědnost za rodinné problémy na sebe. Možná je to proto, že Vás celá situace hodně tíží, když jste to Vy, kdo se z rodiny obrátil na odbornou pomoc. Dokážu si představit, že není lehké bydlet a trávit čas v takovém prostředí, ve kterém podle Vašeho popisu jeden člen nekomunikuje s ostatními, nepomáhá s domácností, na ostatní členy řve, a dokonce je i občas uhodí.

Píšete, že byste ráda věděla, jak změnit bratrovo chování, což je poměrně komplikované v situaci, kdy s nikým mluvit nechce. Měnit někoho bez jeho vlastní motivace je opravdu těžké, a někdy je v takových případech důležité zejména to, aby jeho chování neohrožovalo ostatní. Zajímalo by mě, zda Váš bratr aspoň poslouchá, když mu ostatní z rodiny chtějí něco říct. Kdybyste se mu pokusili říci, jaké pro Vás jeho chování je, aniž byste očekávali nějakou jeho reakci, myslíte, že by něco z toho mohl zachytit? Také mě zaujalo, že si uvaří a postará se o sebe, když Vaše matka není doma a Vy mu dáte jasně najevo, že to pro něj dělat nebudete. Říkám si, co by se stalo, kdyby ostatní přestali pro bratra vařit nebo za něj uklízet. Dalo by se takové chování nějak omezit na nejnutnější minimum, aby byl Váš bratr nucen udělat něco sám a neházet určité povinnosti na ostatní?

Jako poměrně vážné vnímám Vaše zmínky o bratrových útocích na další členy rodiny. Píšete, že babičku bezdůvodně atakuje a matka má strach, aby ji nebil. Nevím sice, jak časté a intenzivní takové útoky jsou, ale z Vašeho popisu mám dojem, že v rodině panuje poměrně ohrožující atmosféra, a že možná máte z bratra a jeho agresivnějšího chování strach. Proto bych Vám ráda navrhla zaměřit se doma nejdříve na změnu právě v této oblasti. Zajímalo by mě, co na takové chování říká Váš otec a zda o tom ví. Respektuje bratr otce a myslíte, že by na něj mohl mít Váš otec nějaký vliv v této oblasti? Pokud není v silách nikoho z členů Vaší rodiny bratrovy ataky omezit, a pokud se jedná o časté a pro Vás ohrožující chování, zkuste zvážit návštěvu psychologa, výchovného poradce ve škole nebo pedagogicko-psychologické poradny. Existuje totiž velké množství programů a zařízení, které pracují s mladistvými s problémovým chováním a kde by se dalo s rodinnými vztahy odborněji pracovat. Zařazení do takového programu nebo zařízení můžou Vaši rodiče zkonzultovat s odborníkem, který po detailnějším popisu bratrova chování může lépe než my usoudit, zda by něco takového bylo vhodné.

Na konec bych ještě ráda zmínila, že je opravdu úctyhodné, že se snažíte rodinnou situaci řešit Vy, i když by se to dalo očekávat spíše od rodičů. Proto bych Vás chtěla podpořit v tom, abyste si s matkou otevřeně promluvila o tom, jak situaci doma vnímáte a jaké to je pro ni i pro Vás je. Pokud by Vaši rodiče situaci doma řešit nechtěli, můžete se i Vy sama obrátit na psychologa a o všem si s ním popovídat. Co se týče Vašeho chování k bratrovi, doporučila bych Vám dodržovat dále pevné hranice v tom, co mu dovolíte a co za něj jste ochotná udělat. Doufám, že se Vaše rodinná situace brzy změní tak, aby Vám doma bylo příjemněji.

 

Za tým poradny Eliška

Potíže s komunikací a střídání nálad

Domnívám se, že v dětství jsem byl trochu „autista“(Všechno se točí kolem mě, všichni jsou herci jen já ne) cca do 10 let. Ted vím, že tomu tak není, ale přesto mám problémy. 1. Jsem introvert. Neumím komunikovat s lidmi, s jednou osobou či se svojí rodinou to ještě nějak jde, ale když mám přednést něco před větším počtem lidí je to opravdový horor. Ještě ani nezačnu a slyším, jak mi začíná rychleji a rychleji bušit srdce, začínám být čím dál nervóznější a hned, jak dořeknu první slovo, všechno naučené hned zapomenu, nepomáhá sebelepší příprava. Třepe se mi hlas, mám trochu tik ve tváři, zakoktávám se. Jsem maturant a nějaké rady by se mi hodily. 2. Mám deprese, i když nevím, jestli je to ten správný výraz. Velké změny nálad, chvíli euforie, pak totální propad. Přemýšlím o životě, o lidech, o eutanazii. Občas sem si zakouřil trávu a celkem ze mě ta „deprese“ opadla, ale nemůžu říct, že by se mi ten stav nějak extra líbil. Už nějaký čas nehulím a nálady jsou znatelně horší. Alkohol nemám moc rád a tvrdší drogy jsem nikdy neužíval. Nechci se litovat, ale asi na sebe nejsem moc hrdý. Chtěl bych se naučit radovat ze života. 3. Když se s někým bavím, hrozně se soustředím na to, jak mluví a na nonverbální komunikaci. Jako bych chtěl dotyčného rozebrat. Nevím. Chtěl bych se toho zbavit

Džoš

Odpověď

Dobrý den Džoši,

děkuji za důvěru, s níž se obracíte na naši poradnu. Píšete, že nedokážete komunikovat s lidmi, zejména před větším množstvím či cizími, že u Vás dochází k častému střídání nálad, přičemž poslední dobou se tyto nálady spíše zhoršují, a také, že se při komunikaci příliš soustředíte na druhého. Rád byste se toho všeho zbavil a získal větší radost ze života.

Z Vašeho dotazu vnímám, že jste patrně člověk, který nad životem i nad sebou dost přemýšlí, což je podle mého názoru pozitivní, díky tomu můžeme na sobě pracovat, a také nám to pomáhá porozumět světu kolem nás. Přemýšlím, proč Vám vadí, že se při komunikaci soustředíte na druhého a na nonverbální komunikaci. Svědčí to o tom, že jste pozorný posluchač, a také Vám to patrně umožňuje lépe chápat to, co Vám druzí sdělují. Velká část je totiž někdy obsažena právě v nonverbálním sdělení. Třeba by šlo naopak této Vaší schopnosti využít a díky dobré znalosti toho, co Vám ostatní sdělují získat větší jistotu v komunikaci s nimi. To, co popisujete, může být i tréma. Mírnou formu prožívají všichni, kteří mají hovořit před větším množstvím lidí, nebo je čeká například důležitá zkouška. Existuje mnoho různých metod, jak se ji naučit zvládat, a zlepšit si tak své komunikační schopnosti. Pro začátek se můžete třeba zkusit učit s nějakými blízkými či kamarády, kdy budete učivo nahlas přednášet jim, postupně můžete třeba přibírat další známé, takže si budete pomalu přivykat na větší množství lidí. Také můžete zkusit mluvit před menší skupinkou ne o něčem naučeném, ale o něčem, co je Vám velmi blízké, o něčem, co Vás zajímá, například o oblasti nějakého Vašeho zájmu, a tak podobně. Důležité je si stanovovat menší, postupné cíle, díky kterým se můžete s Vaší trémou naučit pracovat tak, aby Vám neomezovala. Tyto malé úspěchy mohou být pak zároveň tím, z čeho se můžete radovat.

Jde-li o Vaše nálady, nemohu zde na základě několika vět posoudit, zda se u Vás jedná o depresi, to může být stanoveno jen na základě vyšetření u psychologa nebo psychiatra. Píšete, že na sebe nejste moc hrdý, nicméně dle mého názoru můžete být hrdý třeba jen na to, že jste nikdy nezkusil tvrdé drogy, neřešíte své nálady alkoholem, a co víc, zvládl jste i sám přestat s kouřením trávy, což je určitě věc, na kterou můžete být oprávněně hrdý.  Také na sobě chcete pracovat, což je další věc, která si zaslouží ocenění. Ráda bych Vás proto podpořila, i vzhledem k tomu, že možnosti internetového poradenství jsou omezené, k osobní návštěvě psychologa. Ten s Vámi může probrat celou situaci podrobněji a účinně Vám pomoci nejen při stabilizaci Vašich nálad, ale také zejména při práci na zlepšování Vaší komunikace a odbourávání trémy.

Přeji Vám hodně sil a úspěšné zvládnutí všech stanovených cílů,

za tým poradny FSS Iveta

 

Jak pomoci spolužačce, které nedávno zemřeli její blízcí?

Dobrý den, chtěla bych Vás poprosit o radu. Má spolužačka a kamáradka je na dně. Během jednoho měsíce jí zemřeli dva velmi blízcí rodinní přislušníci, jeji babička a mamčin přitel. Naneštěstí před pár dny ještě spáchala její nejlepši kamarádka, naše spolužačka, sebevraždu. Všichni jsme teď velmi smutní, ale největší strach mám o tu naši spolužačku. Sice začala navštěvovat psychologa a bere antidepresiva, ale musí se navíc celé dny starat o dědu, myslím si, že tohle ji strašně vyčerpává. Do naši třidy se vrátit nechce, bojí se, že bude sama.To jí samozřejmě vymlouváme, ale není to nic platné. Problém je, že se s tou naší spolužačkou od nás tak nějak odklonily a bavily se havně spolu. Já bych jí chtěla strašně moc pomoct, jenže nevím jak. Jestli mám dělat jakoby se nic nestalo, nebo s ní držet smutek. Mám k ní docela blízko, na základce jsme byly velmi dobré kamarádky, jenže na střední jsme se každá začala bavit s někým jiným. Teď se bojím, abych jí mou pomocí ještě nějak nepřitížila. Nebo bych se možná měla poradit s výchovnou poradkyní na škole, která je s její stavem dobře obeznámena. Děkuji za odpověď :)

XXX

Odpověď

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Vnímám v něm velké obavy o Vaši kamarádku, kterou v poslední době potkala celá řada nešťastných událostí. Píšete, že byste spolužačce ráda nějak pomohla, nejste si však jistá, jakou formu zvolit, a zda by o Vaši pomoc vůbec stála.

Zmiňujete, že jste si s touto dívkou byly dříve blízké, později jste se trochu vzdálily. Ona se bavila především s kamarádkou, která ji teď opustila. Navíc v období, kdy zemřely ještě další dvě pro tuto dívku významné osoby. Je možné, že teď máte pocit, že jste jedna z mála, která Vaší kamarádce zbyla, přestože jste se poslední dobou tolik nebavily. Myslím si, že ať tomu tak je či nikoli, můžete si zkusit s kamarádkou o celé situaci promluvit a nabídnout jí svou podporu.

Když Vaše kamarádka ucítí nejen soustrast, ale i opravdový zájem o její osobu, třeba dá sama najevo, co by teď nejvíce potřebovala. Možná jí také bude stačit pouhé vědomí toho, že jste nablízku. A je také možné, že Vás zcela odmítne. Ani v tomto případě bych však nepovažovala Váš pokus navázat s ní kontakt za marný. Vyrovnávání se se smrtí někoho blízkého bývá dlouhý a náročný proces, v průběhu kterého si lidé procházejí různými etapami smiřování se s nepříjemnou realitou. Možná spolužačka teď potřebuje být chvíli sama. A možná pro ni bude opravdu nejjednodušší opustit kolektiv, který by jí kamarádku dennodenně připomínal. Proto mi připadá důležité vyjádřit co nejupřímněji svůj zájem, ale zároveň respektovat kamarádčino rozhodnutí, ať už ve vztahu k Vám nebo ke třídě jako celku.

Píšete, že Vaše kamarádka zároveň chodí k psychologovi, bere nějaké léky, a s její situací je dobře obeznámena i výchovná poradkyně. Není tak na svou situaci sama. Třeba i pomáhání dědovi, jakkoli je vyčerpávající, teď pro ni může mít velký smysl a význam. Pokud tedy kamarádka pro tuto chvíli odmítne kontakt s Vámi, nemusí to znamenat, že zůstane opuštěná. Navíc bude vědět, že v případě potřeby jste tady pro ni. To považuji za to nejdůležitější, co můžete v současné chvíli kamarádce poskytnout.

Zároveň bych ale ráda nakonec zmínila i určitou obavu o Vás. Říkám si, že i Vaše situace pro Vás může být velmi náročná. Máte starost o někoho, na kom Vám záleží a zároveň s ním nejste dostatečně v kontaktu, abyste mu mohla být nablízku. Nejste si jistá, co se od Vás očekává a jaký byste měla ke kamarádce zaujmout postoj. Všechny tyto pocity a pochybnosti by jistě stálo za to probrat s někým osobně. Výchovná poradkyně, kterou sama zmiňujete, mi připadá jako dobrý nápad. Může Vám z pohledu zasvěceného odborníka říct na celou věc svůj názor. Navíc pak společně můžete probrat i další možnosti, co byste kamarádce v danou chvíli mohla nabídnout.

 

Přeji Vám, ať se Vaší kamarádce i Vám brzy daří lépe.

Za tým poradny,

 

Petra U.

Jak reagovat na přítelovu maminku?

Dobrý den, potřebuji radu ohledně přítelovi maminky. Mám pocit, že na mě žárlí a nerada bych, aby se musel stavět na mojí nebo její stranu. Popíšu jednu konkrétní situaci,která to všechno vyvolala. Včera mu napsala, že neví proč se k ní chováme tak škaredě (přítel jí byl odvést pro psa, čekali jsme na ni asi 5 minut v autě před jejich panelákem) asi čekala, že půjdeme dál. S přítelem jsme se shodli, že je to na tu chvilku zbytečné. Ale asi jsme měli jít, protože asi očekávala, že půjdeme na kafe ale nic nám neřekla... Mrzí mě tohle nedorozumění, ale nic s tím už neudělám. Pak mu také napsala, že nechápe proč ji nemám ráda a, že bych si jí měla víc vážit. Nevím jak na to přišla vždy, když ji vidím tak se snažím za vše děkovat dávám si pozor, abych neřekla něco špatně, dokáže si osobně brát věci, které člověk řekne jen ze srandy. Také mu napsala, že ho má ráda a on má rád mě a je toho jeho život, že ona sama se bude muset smířit s tím, že ho ztrácí. (řekla jsem ať jí napíše, že plete dvě rozdílné věci dohromady, a že bude vždy jeho máma). Nejsem si jistá jestli jsem to nevyvolala tím, když jsem jí říkala, že děti neplánujeme, protože se na to pořád ptala (je nám 21 a nejsme spolu ani rok, navíc studuji VŠ) a že je ještě mladá na vnouče(jí ještě není ani 40). Nevím jak to bude pokračovat dál přítel se snaží být nad věcí, ale myslím, že ho to velmi trápí a já bych nerada stála mezi ním a jeho rodinou.Říká, že to nemám řešit, ale jak znám jeho mámu tak to ještě bude mít pokračování. Mám pocit, že jeho maminka ho trochu citově vydírá, podobné věci mu psala už dříve, že ho ztrácí, že si jí neváží ale až do teď se to netýkalo mě. Mám pocit, že si sama sebou není jistá a proto takhle píše ostatním. Podotýkám, že přítel není jedináček a má mladšího bratra, který pořád žije s rodiči. Ráda bych věděla co mám dělat a nebo jak se zachovat, aby se to nějak vyřešilo nebo abych to ještě nezhoršila. Předem děkuji za radu, a omlouvám se za zmatený popis, nevím jak to lépe popsat. Katka

Katka

Odpověď

Dobrý den Katko,

 

děkuji Vám za dotaz. Přestože se omlouváte za zmatený popis, myslím, že jste situaci popsala šikovně a pro mě srozumitelně. Dokonce mi přijde, že jste schopná poměrně hluboké reflexe celé situace a mám pocit, že se k problému stavíte čelem a snažíte se v dané situaci zaujmout co nejlepší postoj. Zmiňujete, že přítelova maminka Vám i příteli píše, že byste si jí měli více vážit, přestože Vy osobně se k ní snažíte být co nejvíce milá a nekonfliktní. Přestože jste mladí a děti zatím neplánujete, tak má zřejmě pocit, že svého syna ztrácí, a tyto své pocity mu dává opakovaně najevo.

Ptáte se, jak se zachovat, aby se situace s mámou vyřešila nebo se aspoň nezhoršila. Přiznávám, že jako první mě napadá, co byste mohla pro danou situaci udělat Vy ze své pozice partnerky. Píšete totiž, že maminka psala příteli, že by si jí měl více vážit a že ho ztrácí, již dříve. Také s ní doma stále bydlí další syn. Z Vašeho popisu mám navíc pocit, že je Váš přítel s maminkou poměrně často v kontaktu, přestože spolu již nebydlí. Pro některé matky může být opravdu náročné připustit si, že jejich syn, kterého tak dlouho vychovávaly a staraly se o něj, najednou opustí společný domov a začne žít svůj samostatný život. Tyto pocity mohou být zintenzivněny i tím, že se jedná o prvorozeného syna a pro matku je taková situace zcela nová. Je také možné, že si přítelova maminka připadá nedoceněná a vyjadřuje to tím, že lidem ve svém okolí píše, aby si jí (a možná i její péče) více vážili. Můžete se zkusit s přítelem zamyslet nad tím, zda je takový důvod z Vašeho pohledu možný a pokusit si s ní na toto téma promluvit. Stále mám však pocit, že to je věc, která by měla proběhnout spíše mezi Vaším partnerem a jeho maminkou. Vy ji můžete občas za něco pochválit, když bude vhodná příležitost nebo se jí sama můžete zkusit zeptat, z čeho usuzuje na to, že si jí nevážíte, a jestli by třeba pravidelné návštěvy vás dvou u přítelovy mamky něco zlepšily.

V dotazu opakovaně zmiňujete, že byste nerada stála mezi přítelem a jeho rodinou, z čehož osobně cítím určité obavy o bezproblémové fungování Vašeho vztahu, ale také o partnerovu pohodu a klid. Proto bych Vás ráda podpořila v tom, abyste si s partnerem o svých pocitech promluvila. Můžete se také zeptat, zda z jeho pohledu můžete udělat ještě něco dalšího pro zlepšení vztahu s jeho maminkou. Pokud ho nic nenapadne, mohli byste společně promyslet, jak na podobné matčiny výtky do budoucna reagovat, aby co nejméně zasahovaly do vašeho partnerského vztahu. Z Vašeho dotazu navíc cítím úctu a respekt k partnerově matce a snahu s ní vycházet co nejlépe. Proto věřím, že pokud s partnerem budete otevřeně sdílet své pocity a proberete, jaká pro Vás daná situace je, že najdete způsob, jak stížnosti přítelovy mámy přečkat, aniž by narušily Váš vztah.

 

Přeji Vám oběma mnoho trpělivosti a vzájemné podpory,

za tým poradny Eliška

Jak pomoct příteli i sobě ke štěstí

Dobrý den, nemyslím si o sobě, že bych byla slabá, či nezvládala své emoce a problémy, ale už se toho na mě asi nasypalo tolik, že nevím co s čím souvisí a jak s tím mám bojovat. Ovšem možná bych mohla říct, že prioritou je pro mě právě vztah s mým přítelem, který zatím trvá asi 2 a půl roku a jelikož se všechno, co se mě a mých starostí týká, točí kolem něho. Nejsou to však pouze starosti, ale i radost a štěstí, silné zážitky a společné zájmy i jiné společné věci. Jeho vliv na mě a můj život. Těch věcí co nám to trochu kazí je víc, zkusím podotknout to důležité a nebo to co si myslím, že souvisí s tím ostatním. Je možná hloupé tvrdit, že bez něho nemohu žít. A ani to tak není, je jsem si jistá tím, že bez něj život nechci a ani by neměl takovou hodnotu co má, ani zdaleka. Jsem přesvědčená o tom, že je pro mě tím nejlepším a je vyjímečný tak, že mohu potvrdit, že jsem nikoho takového dosud nepotkala a pochybuji že potkám. Na toto upozorňuji proto, aby bylo jasné, jak je pro mě důležitý život vedle něho. Vím prostě, že s ním by toho odešlo víc, než můžu zvládnout ztratit. Ovšem to, co k němu cítím mnohdy překáží. Nechám si vše líbit, můžu se přetrhnout aby se na mě nezlobil, aby byl spokojený a měl vše co potřebuje, ale myslím si, že spokojený není. Bývalo to na něm vidět a už tolik není. Vím co ke mě cítí a vím také že i on si je jistý tím, že jsem pro něj to nejlepší a že k sobě patříme. Jenže poslední dobou ta jistota slábne a já si myslím, že vím proč to je. Zaprví všechnu jeho spokojenost se snažím spojit se svojí a to asi ve všech případech úplně nejde. Bývám občas dost sobecká a impulzivní. Jsem zvyklá trávit s ním hodně času, usínat s ním a být s ním každý den v kontaktu, a když přijde nějaká změna, například jeho odchod za zábavou, tak to psychicky hodně špatně nesu a většinou si to nenechám pro sebe a zatěžuji s tím i jeho. Špatně se mi usíná, většinou neusnu vůbec. nedůvěřuji mu, vyptávám se a celkově vyvádím tak, až mu tu radost zkazím a pak toho lituji. Nejhorší je, že jsem si svého špatného chování vědoma, že vím, že nemám důvod mu nevěřit a že vím, že takovýma reakcema ho doženu akorát tam, kam nechci. Už jsem s ním o tom i mluvila, ale pak v afektu jednám tak jak jednám a kazím vše co jsme spolu vybudovali a budujeme. Vím, že pokud to nezměním, nedám mu více důvodů se smát a méně se se mnou hádat, že pokud mu neukážu, že je nám spolu krásně a nedám mu vše, co mu dát chci a že jsem šťastná, tak odejde a už se nikdy nevrátí. A mě to sebere velkou většinu toho, co mám. Trápí mě, že si uvědomuji, co se děje a možné následky, ale už nemám sílu s tím bojovat, nebo popravdě spíš nevím jak a přiznat si to, mi trvalo dost dlouho, protože jsem v takové situaci přetím nikdy nebyla, vše jsem zvládala obstojně. Myslím, že to mohou ovlivnit problémy v rodině, s přáteli, s prací, škola a tak podobně. Vás bych tímto chtěla požádat o radu, které se mi ani do rodiny ani od přátel nedostalo. O radu jak bojovat se svým chováním, které ovlivňuje lidi, na kterých mi záleží, jak někomu pomoct se štěstím. Protože, to jeho je pro mě na první místě. Bez něho nebude štěstí ani pro mě.

TiMe

Odpověď

Dobrý den TiMe,

prožíváte intenzivní vztah s přítelem, na kterém Vám velmi záleží. Snažíte se, aby byl šťastný, ale také se trápíte, protože i přes veškerou Vaši snahu si myslíte, že spokojený není. Působí to na mě tak, že na sebe přebíráte velkou míru zodpovědnosti za partnerovo nebo Vaše společné štěstí, což může být velmi náročné. Ve vztahu si všímáte starostí i radostí, ale především toho, co Vás dva spojuje. Přejete si s přítelem trávit co nejvíce času. „Zatěžkávací zkoušku" prožíváte ve chvílích, kdy se odchází bavit do společnosti bez Vás. To se cítíte nepříjemně, máte potřebu zjišťovat, co s ním je. V daný moment mu nedůvěřujete. Nyní řešíte, jak můžete změnit své, jak píšete, „impulzivní chování a sobeckost", tzn. projevy, které Vám na sobě vadí a později jich i litujete.

Z dotazu vnímám obavy nebo nejistotu prožívanou ve chvílích, kdy nejste s přítelem a v souvislosti s představou, že by Vás někdy opustil. Ve Vašem dotazu mě zaujal výraz, který používáte, a sice, že nevíte, jak „bojovat". Představuji si boj jako něco, co je náročné, někdy až vyčerpávající a obvykle má vést k poražení nebo překonání „nepřítele". Toho nepřítele bych v daném případě pojmenovala jako „strach z opuštění" nebo ze „ztráty blízkého přítele". Věřím, že i představa této ztráty může být bolestivá, zvlášť když je pro Vás vztah se současným přítelem prioritou. Podle mě může být samo o sobě pěkné, že jste nalezla člověka, se kterým Vám je dobře. Na druhou stranu to chápu tak, že i Vás samotnou tento silný vztah k partnerovi do jisté míry „svazuje". Napadá mě, nakolik myslíte i na své štěstí, abyste byla i Vy sama ve vztahu spokojená. Možná byste mohla díky pocitu vlastní pohody snadněji zvládat chvíle, které trávíte bez partnera, a tak sobě i jemu poskytnout více prostoru. A navíc, jaké by to pro Vás bylo, kdyby si i on říkal, že nebude spokojený, dokud nebudete spokojená Vy, dokud nebudete spokojeni Vy oba? Je možné, aby byl Váš partner šťastný, když nebudete šťastná i Vy?

Říkám si, co Vám samotné, nezávisle na partnerovi, dělá radost. Kdy je Vám i bez něj dobře? Psala jste, že se Váš život soužitím s partnerem hodně změnil. Možná by Vám mohlo pomoct, kdybyste se pokusila vzpomenout si na to, co Vám pomáhalo být šťastnou ještě před tím, než jste partnera potkala. V jakých situacích nebo s jakými lidmi můžete být v pohodě ve chvíli, kdy partner odchází za zábavou a Vy máte čas sama na sebe? Možná by Vám mohlo pomoci také to, kdybyste si uvědomila momenty, kdy jste v uplynulých dvou a půl letech trvání Vašeho vztahu „dočasné odloučení" zvládala. Za jakých okolností jste si dokázala dobu partnerovy nepřítomnosti užít? Pokud žádnou takovou zálibu nebo náplň doposud nemáte, možná můžete popřemýšlet nad tím, co všechno by Vám v těchto chvílích mohlo pomáhat a tomu se pokusit v době, kdy je partner jinde, věnovat.

Podle mě je důležité to, že jste s partnerem o svých prožitcích již mluvila. Následný neúspěch v podobě „nezvládnuté" impulzivní reakce je možné vnímat jako „zaškobrtnutí" při snaze společně přicházet na možná řešení, čímž ale nechci zlehčovat to, že se Vám prozatím společná diskuze s partnerem nepodařila tak, jak si přejete, To, že si možné důsledky svého jednání uvědomujete, ač je to někdy nepříjemné, považuji spíše za výhodu a první krok na cestě ke zvládání vlastních projevů, se kterými nyní nejste spokojená. Můžete se pokusit o tomto tématu s partnerem znovu promluvit v době, kdy se budete cítit dostatečně klidná a vyrovnaná. Na závěr mě napadá, že i spory mezi partnery jsou „přirozenou součástí" jejich soužití. V souvislosti se snahou, aby byl partner ve vztahu spokojený, by možná pomohlo zeptat se přímo jeho, co by on sám potřeboval k tomu, aby se cítil lépe. Přece jenom je to do značné míry on sám, kdo má vliv na to, jestli se bude cítit šťastný. Můžete se společně domluvit na míře, v jaké budete sdílet společné zájmy a zážitky tak, aby Vám oběma bylo dobře.

V případě zájmu rozvíjet tyto i další možnosti zvládání určitých projevů ve svém chování, se kterými nejste spokojená, se můžete osobně obrátit na jednu z mnoha psychologických poraden, které najdete na našich stránkách v „síti kontaktů".

 

Přeji Vám, ať jste šťastná.

Za tým poradny srdečně zdraví Mlada.

odstěhování a pomoc

Dobry den, mela bych dotaz. Když se žena odstěhuje od přítele který ji živil a ted ji chce vystěhovat... Ma právo na nějaké ubytovací centrum nebo sociální pomoc ? Je bez prace, s rodiči nemluvi. Dekuji

Danny

Odpověď

Dobrý den,

na dostatečnou odpověď na Vaši otázku nám chybí podrobnější informace. V situaci, kterou popisujete, ženě nárok na ubytovací centrum a sociální pomoc automaticky nevzniká. Pokud by však šlo například o studentku do jistého věku, potom mají rodiče vůči dítěti vyživovací povinnost. Každopádně, při posuzování hmotné nouze se bere v potaz několik ukazatelů, které Vám přesněj objasní na Úřadu práce nebo v organizacích, které se zabývají primárně sociální pomocí, například Diecezní charita. Jejich sociální pracovnice jsou v této oblasti více informované. Klient v hmotné nouzi má však, při splnění jistých podmínek, nárok na příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení a/nebo mimořádnou okamžitou pomoc - více na: http://socialnipece.brno.cz/texty/6/podmenu/100/pomoc-v-hmotne-nouzi/ . Zkuste se taky podívat do sítě kontaktů na naší stránce. Naleznete tam kontakty podle krajů i podle problematiky, kterou se jednotlivé organizace zabývají.

Držíme palce!

S pozdravem za tým poradny,

 

Emília

Žárlivost

Dobrý den, jmenuji se Jarka a kdybych se měla popsat, tak bych o sobě řekla, že jsem velmi jemná a povětšinou velmi milá, hraju na kytaru, zpívám, skládám básně, nerada vyhledávám konflikty, ale když už se mi nějaký přece jen nevyhne, tak se ho snažím řešit v klidu, ale poslední dobou se potýkám se žárlivostí a agresí. Nejsem agresivní a proto mě to dost vyvádí z míry. Pocházím z rozvrácené rodiny a mé dětsví nebylo zrovna vzorové, mého otce si pamatuji povětšinou spícího a veškerou práci která vyžadovala muže, jsme musely zastat my, já a moje sestra nebo moje nevlastní matka. Má biologická matka od nás odešla když jsem byla ještě hodně malá a viděla jsem jí jen jednou a to v sedmnácti letech a nebylo vůbec o co stát.Od 15 let se starám sama o sebe. Byla jsem jednou vdaná a moje manželství vydrželo jen 3 roky. Důvodem rozvodu byla manželova nevěra a lhaní, které neměl zájem řešit. Je to rok co jsem potkala mého nynějšího partnera a od té doby se stala spousta věcí a změn. Bydlela jsem v bytě s otcem, protože měl problém se zdravím, tedy to tvrdil, ale jak se časem ukázalo nebylo to tak vážné, jak jsem si myslela. Starala jsem se tedy o chod domácnosti a zajišťovala finance, protože můj otec měl jen podporu a řešil i nějaké problémy s dluhem na sociálním kvůli důchodu. Chtěla jsem mu pomoci do té doby než se vše vyřídí, aby mohl být samostatný a s domácností mi mohl pomoci. Jenže to se nestalo a já jsem ani nepostřehla, že moje pomoc vůči němu se zvrtla k využívání vůči mě. Můj přítel to, ale viděl a tak mi to řekl, po několika týdnech jsem se stěhovala za ním do německa. Věděla jsem, že to bude velmi těžké, jazyk jsem neuměla a najednou jsem měla žít ve městě, kde se jinak, než jejich jazykem nedomluvím, bez přátel. Žiju v německu už deset měsíců, zpívám v kapele a to i přesto, že neumím pořádně mluvit. Můj přítel tvrdí, že mám problémy se sebedůvěrou, hodně mi pomáhá a podporuje mě, ale poslední dobou se mi stává, že když se napijeme, tak mám sklony k velké žárlivosti a agresivitě. Někdy je výbušný a taky hodně náladový, navíc teď řešíme i to, že nemám práci a tím pádem i finance. Vždy jsem se potýkala s nejistotou a žárlivostí, ale ne v takové míře. Nechci ho ztratit, ale dělám všechno proto, aby se to stalo. Hodně se snažil mi pomoci a hodně se mnou mluvil, ale moje žárlivé scény mu berou sílu a já jsem z toho nešťastná, protože vím, že jsem to uměla zvládat a teď mi to nejde. Navíc moje biologická matka byla patologicky žárlivá, ale nikdy se stím neléčila alespoň podle toho co říkal otec a já se bojím, že to mám po ní. S přítelem jsme se dohodli, že odbourám alkohol, nejsem alkoholik, ale občas si dáme pivko a tím odbouráme i tenhle velký prolém. Nevím si s tím rady, nevím zda je to opravdu vážný problém, který bych mohla zanedbat a raději se na někoho obrátit a nebo s tím můžu něco udělat bez odborníka. Nemůže se jen odrážet to, že jsem v německu, nemám práci, jsem tu s přítelem, ale celé dny doma sama, bez přátel? Jarka

Jarka

Odpověď

Dobrý den, Jarko.

Vyrůstat bez jednoho z rodičů není lehké a myslím, že pro holku je asi ještě těžší, když je chybějícím rodičem maminka. Vy jste se však naučila se starat sama o sebe a jisté období jste se dokonce starala i o tatínka. Ten však Vaši pomoc užíval víc, jako by to bylo dobré. Rozhodla jste se proto odejít. Odešla jste s Vaším přítelem, který Vás podporuje a žít v zemi, jejímž jazykem nemluvíte. Stres, nejistota a občasné rozvolnění hranic způsobené alkoholem však aktivuje Vaší žárlivost a výbuchy hněvu, které jste v minulosti dovedla zvládat lépe. Teď se potýkáte s problémem, co se žárlivostí a výbuchy hněvu dělat, aby nezničili Váš stávající vztah.

Stres, ve kterém se aktuálně nacházíte, způsobuje, že problémy „vyplouvají na povrch“ nebo se zvýrazňují. Je proto dost možné, že když jste v minulosti dovedla zvládat stejný typ problému, bylo to proto, že jste byla „více v pohodě“ v jiných oblastech svého života. Teď, když jste v pohodě o dost méně, zhoršuje se Vaše nálada a věci prožíváte mnohem citlivěji. Když si však najdete práci a začnete chodit více mezi lidi, tak je pravděpodobné, že se zmírní i problémy se žárlivostí a agresí. Ale i když se ostatní podmínky zlepší, problém jako takový nevyřeší, jen se na jistý čas ztlumí nebo „schová“. Myslím si proto, že návštěva odborníka je velice rozumná volba. Pomůže Vám zapracovat nejen na žárlivosti a agresi, ale hlavně na sebevědomí. Ono totiž tyto tématy spolu úzce souvisí. Určitě Vás podporuji v návštěvě psychologa. V České republice existuje síť bezplatných neziskových organizací, kde se dané problematice mohou věnovat. V Německu Vám asi hledání obdobných organizací zabere více času. Možná byste se mohla obrátit na centrum, které pomáhá imigrantům. Když Vám i přímo nepomohou, mohou Vám dát alespoň tip, kde hledat. Naše poradna, bohužel, v současné době nedisponuje kontakty na bezplatnou psychologickou pomoc v Německu.

Máte to teď náročné, ale říkám si, že v životě jste už toho zvládla docela dost. Co Vám pomáhalo překonávat těžké situace v minulosti? Dalo by se něco z toho použít v stávající situaci? Každopádně si myslím, že pokud si najdete práci, budete se cítit víc sebevědoměji a výbuchy negativních emocí vůči partnerovi budou měně časté. Ale chtěla bych Vám říct, že hněv a žárlivost jako také nejsou dobré nebo špatné. Vždy závisí jen od toho, jak s těmito emoci budeme pracovat. Žárlivost ke příkladu často vzniká ze strachu ze ztráty (milované osoby) a někdy souvisí i s nedostatkem sebevědomí. Když se necítíte dostatečně sebevědomě i kvůli aktuálně chybějícímu zaměstnání, můžete vidět větší nebezpečí v tom, že si přítel najde někoho, kdo je schopnější (v hledání práce). Nalezení jiných blízkých lidí (kromě Vašeho přítele), s kterými byste se mohli o tom, co Vás trápí promluvit, je proto jednou z možností jak ventilovat negativní emoce bez toho, aby byly směřovány proti partnerovi. Co tak hledat v pěvecké skupině? To, aby jste se mohli sdílet Vás taky muže motivovat k tomu, aby jste se čím dříve naučili jazyk. To Vám následně zvýší šanci na zaměstnání. Další možností jak ventilovat napětí, je cvičení, běh, prostě pohybová aktivita. Je ještě něco, co Vás baví a chtěla byste se tomu věnovat? Ideální je nějaká záliba, při které se potkáváte s více lidmi. Pokud ještě nemáte placenou práci, možno by stálo za to zkusit i činnost dobrovolnickou. Jsou lidi, kteří si díky této práci našli placené zaměstnání. Každopádně pobyt mezi novými lidmi a při dělání něčeho smysluplného Vám může jenom prospět. Přijdete na jiné myšlenky, získáte kontakty a možná i práci.

Viel Glück!

Za tým poradny,

Emília

 

 

 

 

Přítomnost přítelovy bývalé manželky v našem vztahu

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, čím to je, že mám neustálou potřebu něco řešit. Je mi 26 a přítelovi je 36, já svobodná, on rozvedený s dvěmi dětmi. Jsme spolu moc šťastný. Můj okamžik řešení přichází ale ve chvílích, kdy jsou u nás jeho děti. Vzhledem k tomu, že jsou ještě malé, tak musí být přítel ve spojení s jejich matkou. Pokaždé, když zazvoní telefon, tak už přemýšlím, jestli mu náhodou nevolá a když jo, tak už cítím, jak mi buší srdce. Přitom vím, že mě přítel miluje a nechtěl by se k ní vrátit. Potom se začnu ptát, co chtěla a začnu to rozebírat, až se dostanu úplně jinam a samozřejmě to skončí hádkou. Přítel mi pořád říká, že já bych měla být ta, kdo je nad věcí a ne neustále přemýšlet o jeho bývalé. Že kdyby ona věděla, kolik času a trápení věnuji jí, že by měla neskutečnou radost. Vždycky po tom, co se takhle do něčeho zamotám, tak mám hrozné výčitky, že jsem blázen a že ho tímto akorát tak ztratím. Moc dobře vím, že je to zcela zbytečné, ale v tu danou chvíli si to nedokážu odpustit. Často mi říká, že je to má jediná chyba a že doufá, že to je jen věkem a že to přejde. Asi bych potřebovala nějaký kurz sebeovládání či co. Nejspíš je můj dotaz úplná malichernost, ale já jsem na sebe často naštvaná a trápím se tím.

Eva

Odpověď

Dobrý den Evo,

cením si toho, že se obracíte na naši poradnu, protože si umím představit, že vaše situace je pro vás náročná. Popisujete svůj současný vztah, který je ovlivněn přítomností přítelovy bývalé ženy ve vašem společném životě. Spolu jste šťastní, ale vždycky když zazvoní telefon, hned vám přijde na mysl, jestli nevolá jeho bývalá žena, potom to začnete rozebírat a skončí to hádkou s přítelem.

Víte, že váš přítel vás miluje a ke své bývalé ženě by se vrátit nechtěl. Přesto cítíte potřebu rozebírat, co se dělo v kontaktu vašeho přítele a jeho bývalé ženy, až se dostanete úplně jinam. Říkám si, co je skutečně to, co vás na volání přítelovy bývalé ženy rozrušuje? Napadá mne také, zda váš přítel ví, jak se ve své pozici cítíte a jak moc se trápíte. Můžete si o tom promluvit někdy jindy, v méně vypjaté situace a říci příteli, co je to, co vás skutečně trápí.

Píšete, že vám přítel říká, že vy byste měla být ta, kdo je nad věcí. Když přemýšlím o situaci vás a vašeho přítele, říkám si, že pro něj také nemusí být jednoduchá. Možná se snaží vyvažovat mezi dvěma ženami, se kterýma oběma chce vycházet dobře. Umím si představit, že takováto snaha může být náročná a vyčerpávající. Napadá mne, že se můžete přítele i přímo zeptat, co je to, co mu nejvíce vadí na stávající situaci.

Možná by vám mohla být také užitečná nějaká literatura, která se tomuto tématu věnuje (například Jak vychovávat sám sebe, Soňa Hermochová; Jak zlepšit sebeovládání, Karel Nešpor; Láska a žárlivost, Markle Rolf). Pokud byste ráda o tom co vás trápí s někým mluvila, můžete využít služeb psychologa v osobním kontaktu. V takovém případě je možné zdarma navštívit manželskou poradnu, do které je potřeba se pouze předem objednat. Napadá mne, že se také můžete pobavit s psychologem o možnostech nácviku sebeovládání v nějakém kurzu, který by vám mohl doporučit.

Přeji vám mnoho klidných a spokojených dnů ve vašem vztahu,

za tým poradny FSS, Hana

 

dětství a sebevědomí

Dobry den, mam takovy problem a zajimalo by me jestli ti muze souviset nejak s mym detstvim. Trpim nedostatkem sebevedomi. Kdyz se podivam do zrcadla, vidim jen same ošklive veci. Kazdyho se sebou srovnavam. Mam za sebou nescetne pokusu o hubnuti, ktere uz jsem postupem casu vzdala. V me rodine byla ma vaha vzdy tematem k hovoru, kazdy si k tomu rekl svy a mam pocit, ze diky tomu mam deprese. Vzdy kdyz jsem u rodicu, mam pocit, ze se na me divaji hrozne kdyz jim, ze si v duchu rikaji ze bych to nemela... Ma maminka neni typ, u ktere bych se mohla vybrecet. Vzdy mi prislo, ze na vsem co jsem vzdy udelala si dokazala najit to spatne. Kdyz jsem dostala dvojku rekla ze to mohla byt jednicka...pochvaly jsem se nedockala ani nepamatuju. Tatinek je spis introvert moc toho nenamluvi. Vim ze me maji radi ale zaroven si uvedomuji ze jsem se s jejich pristupy nikdy nesmirila, ze porad cekam ze se neco zmeni. Moje sestry byli vzdy stredoborem, s tou jednou se bavime dobre, ale s tou druhou nemohu najit rec. Jsme uplne jine. Pamatuji si nejake veci, co se mi driv stavaly. Jak jsem byla mala a zoufale se snazila aby me vzali do party a mrzelo me ze ony si maji s kym povidat a ja jsem byla sama a musela jsem se se vsim porvat... Pamatuju si jak jsem jednou rano spala a ta jedna me najednou zacala mlatit ze do jejiho pokoje proste chodit nebudu... Mam i jine vzpominky, hadky, ktere jsem probrecela.... Tyto veci se staly davno a preji si na ne zapomenout ale citim, ze se toho asi nikdy nezbavim. Ale pocit, ze na me nikdo nemysli a nezalezi mu na me stale pretrvava... a rikam si, kdo by taky mel, se podivej, jsi tlusta od malicka ti to vsichni rikaji, jsi introvertni, nudna, nic neumis.... Nevim nekdy jak se s tim vyporadat. Rikam si ze bych mozna tady nemela ani byt, ze jsem zbytecna ze by bylo lepsi proste vse ukoncit.

Věra

Odpověď

Dobrý den Věro,

cením si toho, že jste se obrátila na naši poradnu. Píšete o své situaci, která má možná kořeny již ve Vašem dětství. Nacházíte se v období, které je pro Vás velmi obtížné a nevíte, jak se s ním vypořádat. Když si čtu Váš dotaz, říkám si, jak náročné pro Vás v dětství muselo být necítit, že máte maminku, ke které se můžete jít vybrečet. Podle toho co píšete, je Váš tatínek spíše introvertní, moc toho nenamluví a ani si nepamatujete, kdy naposled jste se dočkala pochvaly. Umím si představit, že žít bez pochvaly a pocitu porozumění může být velmi osamocené. Vyvolává to ve mne hluboké porozumění a představu, kolik jste toho musela zvládnout sama. Napadá mne, že možná právě z těchto zážitků máte zkušenost, že ač to bylo třeba náročné, zvládla jste to a porvala jste se s tím, s čím bylo třeba. Možná Vás právě tyto zážitky v něčem udělaly silnější.

Zároveň píšete, že jste se s přístupy rodičů nikdy nesmířila a pořád čekáte, že se něco změní. Cítím v tom naději, že stále věříte, že se Vaše situace vyvine k lepšímu. I když v sobě máte mnoho negativních vzpomínek na dětství, uvědomujete si, že Vás Vaši rodiče mají rádi.

Některé věci se staly již dávno, ale cítíte, že se jich asi nikdy nezbavíte. Lidé často právě v období mladé dospělosti vzpomínají na své dětství a snaží se jej určitým způsobem uzavřít, a být tak schopni jít dál a žít svůj vlastní dospělý život. Své dětství nezměníte. A ačkoliv si myslím, že na Vás mělo do současnosti velký vliv, co budete dělat dál, je na Vás a moc bych Vás v tom chtěla povzbudit. Svých vzpomínek se možná nezbavíte, ale můžete se na ně s časem začít dívat jinak a může se zmírnit jejich intenzita.

Napadá mne otázka, zda je někdo další, kdo se vyskytuje ve Vašem životě a není členem rodiny. Možná máte i jiné lidi okolo sebe, se kterými se cítíte lépe. Píšete také o své sestře, se kterou si rozumíte. Říkám si, jestli by Vám nepomohlo si o svých starostech promluvit s ní? Někdy si člověk nemá s kým otevřeně promluvit a u koho najít pochopení. Píšete, že máte pocit, že už byste tu možná neměla být, připadáte si zbytečná a nevíte, jak se s tím vypořádat. Já vnímám to, že jste nám napsala svůj dotaz, již jako první krok na Vaší možné cestě ke změně.

Napadá mě, že můžete zkusit navštívit psychologa, který by Vás na Vaší cestě mohl doprovázet, a snad by tak byla pro Vás jednodušší a přímější. Může se stát, že první psycholog, kterého navštívíte, nebude právě ten, se kterým si budete rozumět, stejně jako to bývá v jiných mezilidských vztazích, ve kterých si nemusí každý vyhovovat s každým. Ráda bych Vás ale podpořila v tom si skutečně najít takového odborníka, kterému budete moci věřit a se kterým se budete cítit dobře.

 

Přeji vám mnoho úspěchů,

za tým poradny FSS, Hana

 

 

 

Tolerance na alkohol

Dobrý den chci se zeptat kdyz jsme jezdily napriklad na zabavy nebo si sli posedet z holkama stacilo me malo alkoholu a byla jsem v nalade a ted muzu vypit litr vina a skoro to na sobe necitim nevim cim to je nemohly byt?

lussy

Odpověď

Dobrý den, Lussy,

obracíte se na nás otázkou, proč po konzumaci alkoholu v současnosti nejste v také náladě jako v minulosti, i když teď toho vypijete více. Neuvádíte však, jestli šlo o stejný alkohol/alkohol s podobným procentem alkoholu, nebo nikoliv. Na první pohled to však vypadá, že se mohla zvýšit Vaše tolerance na alkohol. Znamená to, že po jisté době pravidelnějšího pití si Vaše tělo na alkohol jakoby navykne. I když vypijete stejné množství jako v minulosti, chová se, jako jste alkoholu vypila míň. To s sebou může obnášet do budoucna i různé zdravotní problémy, včetně rozvoje závislosti U každého člověka je to však jiné. To, jakou reakci na alkohol konkrétní člověk má, záleží například na věku, váze nebo zdravotním stavu.

S pozdravem za tým poradny,

Emília

Jak překonat vnitřní napětí a být více společenský

Dobrý den, můj problém, jak jsem zjistil po mnoha letech sebeanalýzy, se týká vnitřního napětí a nedostatku uvolnění. Přál bych si stát se ve společnosti více komunikativní a celkově více společenský, "extrovertní". To se mi často podaří při konzumaci alkoholu, kdy je člověk obecně více v pohodě, takže vím, že někde to v sobě mám, jen k tomu potřebuji najít cestu. Za střízliva jsem stydlivý, nesebejistý, nervózní, zakoktávám se, apod. Vím, že je to z velké části taky spojeno s nízkým sebevědomím, které má kořeny v mém dětství, ve kterém jsem byl věčně "mimo", k tomu nemehlo a podobně, takže se mi nedostávala uznání a dalších věcí potřebných k přirozenému rozvoji zdravého sebevědomí, spíše naopak. Během dospívání jsem na sobě pracoval a jsem na tom již daleko lépe. Ale sebevědomí se mi tím výrazně nezměnilo, stále mám tendence se neustálé snižovat, hledat na sobě chyby, snažit se být jako někdo jiný. A když nemám dostatek úcty k sobě samému, okolí to z mého vystupování vycítí a reaguj tak, že mé sebevědomí se stále drží na nízké úrovni. O napravování sebevědomí už jsem si něco přečetl a snažím se na sobě stále pracovat a přirozeně ho zvyšovat. Právě kvůli kořenům z útlého mládí si ale myslím, že je třeba odbornějšího přístupu. Vím, že sezení s psychoterapeutem by mi prospělo, ale to bych podstoupil až jako poslední nouzové řešení. Proto se obracím na Vás a prosím o odborné rady typu jak se vnitřně vyrovnat, uvolnit, zbořit ty psychologické bloky zakořeněné v dětství. Jen připomínám, že vím, že někde v sobě ten svůj vzor mám, ale zatím k němu najdu cestu jen v alkoholovém opojení (a to ne vždy, jde asi o 1 z 5-ti případů). Doufám, že je nějaký způsob, jak tuto cestu najít přirozeně a že nemusí jít hned o návštěvu psychoterapeuta. Budu velmi vděčný za jakékoliv rady. :)

martin123

Odpověď

Dobrý den Martine,

oceňuji Vaši schopnost vnímat a popsat vlastní pocity, obtíže i přání, stejně jako dlouhodobou práci na sobě samém. Chcete být více komunikativní a společenský, "extrovertní", překonat vnitřní napětí a zbavit se psychických bloků, které snižují kvalitu Vašeho osobního i společenského života. Nepříjemné projevy stydlivosti, nervozity a další reakce, které u sebe pozorujete, dáváte do souvislosti s nízkým sebevědomím a zkušenostmi z dětství. Zmiňujete, že Vám v otevřenější komunikaci s druhými lidmi v některých chvílích napomáhá alkohol. Obdivuhodné podle mě je, že hledáte přirozenou cestu, jak docílit toho, co si přejete, na základě vlastního přičinění, bez dopomáhání si konzumací alkoholu.

Při pročítání Vašeho dotazu mě napadá, že vnitřní napětí může, ale nemusí souviset také s výší nároků, které na sebe kladete. V takovém případě se může stát, že se zvýšenými požadavky a nároky na sebe samotného přivádíte do stresující situace. Říkám si, jestli jste už zkoušel dát si zpočátku menší cíle, které byste si postupně naplňoval. Sebevědomí si můžete posilovat mimo jiné tím, že se budete věnovat činnostem, které se Vám daří. Pokud zatím žádné takové nemáte, tak je můžete začít vyhledávat. Při nových aktivitách se můžete seznamovat i s novými lidmi, a tak rozvíjet své komunikační dovednosti. Vaše pocity vnitřního napětí mohou souviset také s tím, se kterými lidmi v danou chvíli komunikujete, jak na sebe vzájemně působíte. Sám píšete, že okolí někdy Vaše sebevědomí snižuje.

Ohledně samotného přání být "extrovertní" je otázkou, zda jsou lidé, kteří by si raději promluvili s někým spíše "introvertně" nebo naopak "extrovertně" orientovaným. V této souvislosti mě napadá přísloví "Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem". V tomto ohledu by mohlo být prospěšné, kdybyste se zaměřil na to, zda máte ve svém okolí někoho, s kým se Vy sám cítíte uvolněný, s kým je Vám příjemně, a s tím případně trávil více času. V komunikaci s druhými lidmi může hrát roli také to, o čem si společně povídáte. Zda máte nějaká témata nebo oblasti, kterým se rád věnujete, o kterých si chcete povídat. Můžete si všímat také toho, při jakých společenských akcích - v jakých situacích, ale i na kterých místech se cítíte příjemně, a kdy naopak vnímáte nedostatek uvolnění. Tímto o sobě zjistíte přesnější informace, se kterými můžete dále pracovat tak, abyste se přibližoval tomu, co považujete za žádoucí.

Schopnost navodit si pocit uvolnění můžete rozvíjet například pomocí různých relaxačních technik, jako je třeba Jacobsonova progresivní svalová relaxace nebo autogenní tréning (viz Relaxační metody - autor Eva Drotárová nebo Uvolněně a s přehledem. Relaxace a meditace pro moderního člověka - autor Karel Nešpor, dostupné na internetu), dechovými cvičeními, meditačními technikami, jógou, ale také tvořivou činností, třeba kreslením. Nácvik jednotlivých technik souvisí s jejich obtížností. Ve zvládání projevů, které popisujete, může napomáhat také fyzická aktivita, individuální a kolektivní sportovní činnosti. Zklidňující účinky má také tichá a melodická hudba. Vnitřního uvolnění můžete obecně docílit při činnostech, které Vás baví. Můžete vyzkoušet více postupů a současně si všímat toho, co Vám bude osobně více pomáhat.

K posílení sebevědomí může přispívat i Vámi zmiňovaná psychoterapie, kterou považujete až za nouzové řešení. Součástí psychoterapie může být mimo jiné nácvik různých, i výše zmiňovaných, relaxačních technik. Psychoterapie už dnes není pouze pro „krajní případy", ale běžně slouží k účelu osobního rozvoje. Na základě Vašeho dotazu jsme schopni navrhnout některé rady nebo spíše doporučení, což se ale nevyrovná systematické práci odborníka, se kterým můžete posilovat a nacvičovat komunikační i sociální dovednosti, rozvíjet požadované osobnostní vlastnosti a při vzájemné spolupráci směřovat k Vámi požadované změně.

 

Přeji Vám, ať jste sám se sebou spokojený

Za tým poradny FSS srdečně zdraví Mlada

Mám se vrátit do Čech?

Nachazim se ted ve slozite zivotni situaci, se kterou si nevim rady, jak se mam rozhodnout, jakym smerem se mam dat… Zajimal by me nazor nekoho nezavisleho..Skoro 6 let ziji v zahranici s partnerem ciziho puvodu [evropan], se kterym vychovavame tri deti ve veku 3,4,5 let. Vsechny tri tehotenstvi byla neplanovana a s partnerem jsme se nikdy nevzali. Kdyz jsem otehotnela poprve, prijmula jsem to jako fakt a snazila jsem se mit stastnou rodinu. Dalsi dite jsem chtela mit az za pet let, coz jsem partnerovi rikala, protoze jsem zacala kvuli nemu zit v cizi zemi a take nas vztah trval pred otehotnenim pouhe 3 mesice. Kdyz jsem nakonec otehotnela potreti, uplne jsem se vuci partnerovi zablokovala. Presvedcoval me, ze vsechno bude v poradku a ze vse zvladneme. Udelala jsem chybu,ze jsem se dostatecne nechranila a spolehala se jen na partnera,ze si da pozor. V tu dobu jsem byla hrozne vycerpana a hlavne jsem byla na vse sama-v zahranici nemam rodinu ani kamarady. S rodinou ze strany partnera bohuzel nevychazim dobre, snazila jsem se tu mit dobre vztahy, ale to bych musela pristoupit na to, ze bych tu byla jak “ovce”, poslouchat je a chovat se podle nich. Dlouhou dobu jsem to tak i snasela, ale proste trpelivost pretekla a zjistila jsem,ze bez nich-kontaktu s nimi, se citim lepe. Snasela jsem to tak vlastne jen kvuli partnerovi. To, ze tu kolem sebe nikoho nemam, jsem tolik nevnimala, kdyz jsem mela spoustu prace kolem deti a byla jsem rada, kdyz vecer padnu do postele. Casem jsem vsak z toho zacala upadat do deprese, citila jsem se jako robot. Partner me ma rad, ale ja uz k nemu nic necitim, naopak mi prijde, ze uz jsem na nej alergicka. Pro me ten vztah proste skoncil, coz muj partner prijal a tak spolu zijeme vedle sebe kvuli detem. Problem je v tom, ze tu jsem sama, nemam tu kamarady, rodinu a zatim ani praci. Praci bych mit mohla, akorat mam v sobe rozpor, ze ja tu proste nechci zit. Psychicky to nezvladam a uz ta moje samota trva moc dlouho…Snazim se pohnout nejak z mista, ale nevim kam….Zacala jsem si dodelavat skolu v Cechach, kam bych se chtela vratit, ale deti si sebou vzit nemohu. Stojim tu pred rozhodnutim, zda se vratit do Cech bez deti anebo zit tam kvuli detem, z ceho jsem ale psychicky vyrizena. Nevim, jak to mam udelat….Kdyz budu v CR, tak se uvidim s detmi jen parkrat za rok a uz proste nebudu ta, co o ne pecuje…a kdyz zustanu tam, tak budu muset potlacit vsechny svoje potreby a fungovat pro deti.

Abroad

Odpověď

Dobrý den,

vážím si toho, že jste se obrátila na naší poradnu. Píšete nám, že v zahraničí žijete s partnerem, ke kterému už nic necítíte a nemáte zde ani žádné přátele. Tato samota Vás velmi trápí a přemýšlíte o tom, jak to změnit, jak se pohnout z místa. Vidíte před sebou jen dvě možnosti - vrátit se bez dětí do Čech, nebo zůstat s dětmi v zahraničí.

Když jsem si četl Váš dotaz, cítil jsem z Vašich slov vyčerpání, nejistotu a strach z budoucnosti, na druhou stranu mám však pocit, že jste odhodlaná svou situaci změnit. Přemýšlím o tom, jak to pro Vás musí být těžké stát před tak obtížným rozhodnutím. Chápu, že Vás toto dilema hodně vysiluje, bohužel Vám však nedokážu říci, jakým směrem se máte dát, jak se máte rozhodnout. Jen Vy sama víte, co všechno Vám Vaše rozhodnutí může vzít i dát. Napadá mě, že byste mohla zkusit kontaktovat své blízké v Čechách. Rozhovor s nimi by Vám podle mě mohl dodat sílu pro Vaše další rozhodování. Možná také společně se svými blízkými naleznete i nějakou třetí cestu, nějakou jinou variantu, o které jste zatím neuvažovala.

Chtěl bych Vás však podpořit i v tom, že chcete slyšet názor někoho nezávislého. Mohla byste například zavolat na některou z linek důvěry (www.linkyduvery.cz ), kde si můžete o své složité situaci více promluvit, promýšlet různé varianty a kde Vám můžou poradit, zda se máte obrátit i na nějaké jiné instituce (např. české velvyslanectví). Pokud byste chtěla využít i jiný než telefonický kontakt, můžete se zkusit obrátit například na brněnskou Modrou linku, kterou můžete bezplatně kontaktovat přes Skype (www.modralinka.cz/?page=skype), nebo případně i přes jejich chat (www.modralinka.cz/?page=chat). Také bych Vám doporučil, abyste kontaktovala Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (www.umpod.cz/kontakt/), který řeší podobné situace, jakou teď zažíváte Vy, a kde Vám mohou poradit, jaké jsou Vaše další možnosti.

Přeji Vám hodně sil a aby Vaše samota už dlouho netrvala.

Za tým poradny

Luboš

Předchozí 1 98 99 100 101 102 103 104 Další

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info