VAŠE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY

Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit

Jak se chovat k lidem, kteří mě vnitřně vysávají?

Vysaváči energie.. Chcem sa spýtať na ten typ ľudí, ktorí majú pocit, že im niečo chýba a nutne to potrebujú od druhých dostať..pozornosť, lásku, pocit dôležitosti.. asi niečo v tom zmysle. Pozorujem na sebe, že mám veľký problém s týmto ich správaním, príde mi také úzkostlivé a veľmi ma to vyčerpáva. Navyše neznášam ten pocit, že sa ma niekto snaží zmanipulovať (aj keď to nerobí vedome) a preto sa tomu radšej vyhýbam (schizoid vo mne). Veľmi ma mrzí, že takíto ľudia sa nájdu aj v mojej rodine a tej by som sa vyhýbať nechcel.. sestre sa dlhšie neozvem a potom mi napíše, prečo sa neozývam, prečo musí vždy ona..a o to menšiu chuť mám ozvať sa nabudúce. Alebo keď sa naopak ozvem, je tak nadšená, že má silnú potrebu dať mi najavo ako veľmi sa teší..a tak ma odmeniť..a zmanipulovať aby som to neskôr spravil znovu. Zase až tak úzkostlivo, čo mi je veľmi nepríjemné..a to tiež zníži moju chuť ozvať sa nabudúce. Alebo sa ma vypytuje neskutočne veľa otázok, až je to otravné a nepríjemné..a keď som sa jej spýtal, či ju to naozaj zaujíma, povedala len, že vlastne ani nie, že ona sa to pýta preto, lebo chce aby som sa aj ja jej toľko pýtal, aby som sa zaujímal..čo by bolo krásne "správaj sa k druhým tak, ako chceš aby sa oni správali k tebe", nebyť toho zúfalstva a úzkostlivosti v pozadí, ktorá to premieňa na niečo ako žiadosť o drogu.. Čím to je, že niektorí ľudia majú pocit, že im niečo chýba a za každú cenu sa snažia od druhých to získať? (lebo asi musia) Ako im dať najavo, že možno majú všetkého dostatok a ich želania sú nereálne? Lebo by stále chceli viac a viac.. Prijať ich a mať ich rád takýchto mi znelo ako riešenie, ale to ma vyčerpáva, stojí nejakú energiu a vôľu..a keď ich zrovna nemám, tí ľudia majú jednoducho smolu. Ale aj keď energiu mám, a smerujem ju k nim, často mám pocit, akoby tam končila v nejakej čiernej diere, akoby ju zhltli, na chvíľu sa upokojili..len aby potom chceli ešte viac. Najlepšie by asi bolo nič si z ich poznámok a žiadostí nerobiť, proste ich len prijímať s láskou a naopak byť k nim priateľský a otvorený...vysvetliť ako to vnímam ja..čo je jednoduchšie keď som v pohode a vyrovnaný. Ale čo v čase keď v pohode nie som sám? Ako k nim pristupovať keď si neviem rady sám so sebou? Keď sa vtedy zmôžem na aspoň trochu priateľské odmietnutie, už to je úspech..ale inokedy ani to. A to potom mrzí aj ich aj mňa.. Som zvedavý na vaše myšlienky a nápady, dopredu ďakujem :)

Andrej

Odpověď

Dobrý den Andreji,

mám pocit, že se celým Vaším dotazem jako červená niť prolíná jedna dle mého názoru velmi důležitá myšlenka: Jak se máte chovat k lidem, u kterých máte pocit, že s Vámi manipulují ve svůj prospěch? Neptáte se na to, jak by bylo možné tyto lidi změnit (což samozřejmě není možné). Zajímáte se naopak o to, co byste měl Vy udělat pro to, aby se Vám s těmito lidmi dobře komunikovalo a zároveň jste jim nijak neublížil. Myslím si, že právě toto je základní předpoklad pro úspěšnou komunikaci s druhými lidmi. Jsem ráda, že jste se rozhodl podělit se o své potíže a dáváte mi tak možnost se nad touto situací zamyslet.

Zmiňujete se, že za možné řešení považujete nevšímat si poznámek a žádostí těchto lidí, a být k nim přátelský a otevřený. Krátkodobě může skutečně tato strategie fungovat. Z dlouhodobého hlediska tím ale můžete druhému člověku dávat najevo, že Vám tento způsob komunikace vyhovuje a je Vám příjemný. Při Vašem příštím setkání tak může Váš protějšek tento způsob komunikace opakovat. Za velmi důležitý prvek komunikace totiž považuji to, že si společně promluvíte o jejích pravidlech. Každý má ve vztazích jiná očekávání a potřeby, které uskutečňuje právě prostřednictvím komunikace. Přiznávám ovšem, že je poměrně obtížné se v nich u jednotlivých lidí zorientovat. Možná ale právě vzájemné vyjasnění si toho, co a proč od druhého v komunikaci potřebujeme, nám může vyřešit spoustu potíží. Mám pocit, že jste tento krok již podnikl, co se týče komunikace s Vaší sestrou. Uvádíte, že důvodem jejího zájmu o Vás, který vnímáte jako nepříjemný, byla potřeba, abyste jí věnoval dostatek zájmu. Pak by mohlo třeba pomoci ji vždy za určitou dobu kontaktovat a zeptat se, co dělá a jak se jí daří. Může být spokojená jak ona (neboť jste jí projevil zájem), tak Vy (nebude Vás zahlcovat tolika pro Vás nepříjemnými otázkami). Přemýšlela jsem také, zda jste o těchto svých pocitech mluvil s někým dalším. Jaký by byl asi pohled ostatních na to, co ve Vás komunikace s nimi vyvolává, co vyvolává naopak v nich, jaké potřeby tím sledují, atd. Třeba je ve Vašem okolí někdo, s kým tyto pocity nezažíváte.

Všimla jsem si, že na mnoha místech hovoříte o negativních pocitech, které máte ve vztazích či v komunikaci s druhými - nepříjemné pocity manipulace, otravnosti, ztráty energie. Napadá mě ale, jestli jste někdy uvažoval nad tím, co v těchto situacích naopak získáváte. Sám uvádíte, že byste se nerad vyhýbal své rodině. Co by Vám patrně nejvíce scházelo, jestliže by se setkání s lidmi z Vaší rodiny nebo dalšími, o kterých hovoříte, ve Vašem životě vůbec nevyskytovala? I Vy můžete prostřednictvím komunikace nevědomky žádat o uspokojení některých svých tužeb.

Zajímá Vás ovšem především to, jak se zachovat v situacích, kdy se sám necítíte v naprosté pohodě. Napadá mě, že v takových situacích může pomoci, když se člověk snaží usměrnit impulzivní jednání, např. tím, že se zkusí, dříve než reaguje, zhluboka nadechnout nebo napočítat do deseti. Můžete tím zabránit tomu, abyste druhému řekl věci, kterých byste mohl později litovat. Dovedu si představit, že v těchto chvílích není lehké s druhými komunikovat, přesto si myslím, že by Vaše chování mohlo být druhým srozumitelnější, jestliže si ihned na počátku rozhovoru vyjasníte své rozpoložení a náladu. Mohou pak spíše pochopit, proč jednáte a reagujete právě určitým způsobem. Předejdete tak možným nedorozuměním a konfliktům, které by z toho mohly vyplývat.

Vycházet s druhými lidmi se učíme v podstatě celý život. Napadlo mě také, že by Vám na této cestě mohlo pomoci najít si vhodného průvodce, kterým by mohl být některý z psychologů ve Vašem okolí. Psycholog Vám může pomoci nejen řešit různé typy potíží, ale také pracovat na sobě samém. Společně byste mohli pokračovat v hledání odpovědí na Vaše otázky a zamýšlet se nad možnými souvislostmi.

 

Na závěr bych Vám chtěla popřát hodně síly a trpělivosti při hledání odpovědí na Vaše otázky.

 

Za tým poradny Petra Š.

Chtěla bych se změnit...

Dobrý den, myslím si, že trpím mírnými depresemi. Tyto pocity jsem zažívala už jako náctiletá, ovšem tehdy jsem si myslela, že jsem ‚pouze v pubertě‘ a vše se samo vyřeší. Moje rodiče mne nikdy výrazně nepodporovali a když se zpětně dívám na svojí výchovu tak upřímně pochybuji, že jsem kdy byla vedena k sebevědomí a sebejistotě. Výchovná metoda mého otce bylo násilí. Nikdy jsme se sestrou neskončili v nemocnici, ale používal a stále používá výhružky fyzickým násilím obzvláště, když je podrážděný. Matka se nás nikdy nezastala, sama si myslím, má problém se sebepřijetím. Je nábožensky založená a její výchovná metoda je psychické vydírání. Když se podívám na svůj dosavadní život, dosáhla jsem docela hodně věcí. Ovšem od té doby, co chodím na vysokou školu, nemám směr ani motivaci. Nezvládám se ani normálně stravovat. Snažím se změnit a kladu si nedosažitelné cíle. Dávám si sliby, že se změním, příští týden se začnu učit, příští rok budu jiná a samozřejmě se vždy zklamu. Nemám moc kamarádů, moje kamarádství stojí většinou jen na principu ‚stejný čas,stejné místo‘. Kdybych se s těmi lidmi nemusela pravidelně stýkat, tak bych vlastně kontakt s nimi mimo tyto chvíle nevyhledávala a popravdě ani nevyhledávám a sama jsem také nezažila, že by se se mnou chtěl někdo aktivně kamarádit. Pomáhá mi mluvit cizím jazykem, je to pro mne jiná sociální role a tím pádem snazší se seznamovat a zároveň mluvit o svých pocitech. Také mám problémy s fyzickým kontaktem a intimitou. Neměla jsem nikdy vztah ani sex. Chtěla bych dělat vše možné, cestovat, studovat, nabrat nové zážitky a zkušenosti ale pak jen sedím u počítače a vyhýbám se problémům a nepříjemným situacím. Chvíli mi ten nový život doopravdy vydrží, ale pak zase spadnu do starých vzorců chování. Sama jsem překonala hodně svých obav a bloků, ale najednou jsem uvízla na tomto bodě. Doopravdy takto nechci prožít zbytek svého života.

lca

Odpověď

Dobrý den Ico,

z Vašeho dotazu jsem cítila smutek, obavy či pochybnosti o sobě a svém životě. Zároveň jsem ale nabyla dojmu, že jste odhodlaná mladá žena, která ví, co chce od života. Líbí se mi také Váš pohled na sebe sama, kdy si všímáte svých kladných stránek a toho, co už jste v životě dokázala, kolik svých obav jste již překonala. Práce na sobě samém je jeden z hlavních motorů našeho života, a proto si myslím, že je dobře, když se jej snažíte rozhýbat.

Zmiňujete se, že byste mohla trpět mírnými depresemi. Neodvažuji se na základě jednoho e-mailu pronášet tak významné soudy. Tuto diagnózu může stanovit pouze psycholog nebo psychiatr na základě odborného vyšetření. Zdá se ale, že máte spoustu věcí, na kterých byste ráda zapracovala, třeba své studium či vztahy s druhými lidmi. Své cíle označujete jako nedosažitelné. Mohu pouze spekulovat o tom, proč je takto vnímáte. Může to být tím, že se snažíte o příliš radikální a náhlé změny. Napadá mě, že by mohlo být vhodnější stanovovat si dílčí cíle v jednotlivých oblastech, na kterých byste chtěla zapracovat. Můžete se třeba zaměřit na svůj způsob stravování (např. pravidelně snídat, jíst několikrát denně atd.). Zmiňujete se také, že Vám pomáhá mluvit cizím jazykem. Proč tedy nezkusit navázat kontakty s druhými právě touto cestou? Třeba v rámci nějakého kurzu nebo komunikací se zahraničními studenty. Co se týče studia, mohlo by pomoci si třeba úkoly rozdělit, a na každý týden si stanovit, že např. napíšete jednu seminární práci, naučíte se jednu látku, uděláte výpisky z knih k jednomu tématu atd. Zajisté byste byla schopná vymyslet spoustu dalších příkladů. Zvládání těchto dílčích cílů by Vám mohlo zároveň dodat sílu a odhodlání k dalším úkolům. Může se ale stát, že když o nějakou změnu hodně usilujeme, nemusí se nám to hned dařit. V takových situacích je potřeba určitá dávka vytrvalosti, ale třeba se i zaměřit na něco jiného, co je pro nás aktuálně významné.

Uvádíte také, že tyto své pocity zažíváte už delší dobu. Napadá mě proto, jestli jste o nich během této doby s někým mluvila. Zda jste třeba své zkušenosti z dětství s rodinou zpětně řešila nebo zda jste probírala své pocity týkající se navazování přátelství či studia se známým či odborníkem. Pokud ne, ráda bych Vás v tom podpořila. Domnívám se, že právě některý z psychologů z Vašeho okolí by Vám mohl pomoci si nastavit dílčí cíle, o kterých jsem hovořila. Společně byste se mohli zamýšlet nad různými věcmi, co Vás trápí a hledat možné souvislosti a řešení. Pokud by však nastala situace, která by vyžadovala okamžitou pomoc, můžete kontaktovat také některou z linek důvěry (např. linka bezpečí, tel. 116 111).

Chěla bych Vám popřát, abyste ve svém odhodlání vytrvala a žila život co nejvíce podobným Vašim představám.

Za tým poradny Petra Š.

Výpověď v práci a co dál?

Dobrý den, rozhodla jsem se pro Vaši poradnu, chtěla bych slyšet Váš názor na můj problém.... A tím je to, že jsem po pěti letech dala výpověď v práci.Bylo to z toho důvodu, že mě práce nebavila, cítila jsem, že potřebuji změnu a navíc se mi to ani finančně nevyplácelo. Navíc s šéfkou jsem si nerozuměla a od ostatních kolegů jsem opakovaně slýchala, jak na mě nadává i když svojí práci jsem si vždy udělala, nikdy jsem neměla problémy se zákazníky a nic takového. Manžel mě podpořil a řekl, že můžu být nějaký čas doma, odpočinout si od stresu a časem si něco najdu. Nyní jsem dva měsíce doma a zjišťuji, že mi práce najednou chybí, najednou si říkám, že jsem leccos mohla zvládnout líp,udělat jinak... Navíc mi chybí kontakt s lidmi a kolegyně z vedlejšího krámu s kterou jsem si rozuměla. Doma mě to už nebaví, je to každodenní rutina spojená s vařením, uklízením apod. Vždy jsem byla spíš introvert a první dny v práci těžko překonávala, nechtěla jsem s lidmi ani mluvit... Ale teď cítím, že jsem se za těch pět let asi změnila, že vedle sebe potřebuji společnost, nějaké dění.. Mám i dost koníčků na které teď mám čas, ale najednou se tomu nejsem schopná věnovat... Dokonce jsem přemýšlela, že zavolám do staré práce, jestli by mě nevzali zpátky... Ale vždy hovor položím, nechci být ta co prosí, když sama odešla. A navíc bych šéfové nahrála do karet... Práci jinou jsem si už začala schánět, ale bojím se že to nebude tak jednoduché jak jsem doufala. Děkuji moc za Váš názor a přeji hezký den.

Lída

Odpověď

Dobrý den Lído,

čtu Váš mail a musím říct, že ve mně vzbudil krom pochopení, jak takové rozhodování musí být náročné, i naději, že díky své rozhodnosti se můžete opět odrazit od dna a vykročit ke změně.

Důvody, které jste uvedla pro odchod z práce se mi jeví tak, že pro Vás zkrátka byly naplněním sklenice Vaší trpělivosti. Okolnosti se někdy nakupí tak, že již nemůžeme zůstávat na jednom místě a cítíme potřebu změny. Vy jste se k tomu odhodlala, a teď k Vám přišly pochybnosti. Ty jsou zcela normální.

Myslím, že každá taková změna, za kterou nenásleduje něco dalšího konkrétního, vyžaduje hodně odvahy, protože je v jistém smyslu krokem do neznáma (např. dát výpověď, když nemáte zajištěnou novou práci). To nutně přináší i riziko situací, do kterých jste se, jak to popisujete, dostala i Vy: nejste již spokojená a potřebujete opět něco změnit. Myslím, že je dobré, že posloucháte hlas svého vnitra a svých potřeb, a rovněž chápu, jak náročné musí být se v té spleti vnitřních hlasů někdy zorientovat.

Rozhodnutí, zda znovu zažádáte o staré místo, je na Vás, jak to sama budete cítit. Nemohu Vám sdělit, i když bych ráda, jestli je to správné nebo ne. Máte určitě pravdu v tom, že najít práci není jednoduché a často to trvá delší dobu. Bývá to výzva pro naši vytrvalost a obvykle je to i vlastně takový test našeho sebevědomí, protože s neúspěchem obvykle pochybujeme zase o kousek víc.

Chci Vás však na tomto místě povzbudit: dovolte si pochybovat. Pochybnosti a vnitřní pnutí můžou vyústit v další rozhodnutí a posun, který zřejmě potřebujete. Nemějte obavy z toho, že nejste stejná, v čase se vyvíjíme. Někdy potřebujeme víc oddechu, jindy sneseme víc práce, někdy máme potřebu stability a nechceme nic měnit, jindy nás láká změna. Jednou jsme otevřeni kontaktu s lidmi a podruhé zase potřebujeme klid pro sebe a své myšlenky. Sama to znáte, když píšete, jak se Vám změnil pohled na společnost lidí a komunikaci s nimi, a již Vám nestačí být v domácnosti.

Ještě bych Vám chtěla nabídnout jednu myšlenku: bývá prospěšné o takových životních situacích mluvit. S dobrou kamarádkou - například s kolegyní z vedlejšího krámu - nebo s jinými blízkými lidmi. Je taky možné se obrátit na jinou poradnu nebo psychologa osobně anebo telefonicky, s odborníky je možné řešit i takovéto životní peripetie, kdy váháme a potřebujeme na své cestě na chvíli průvodce. Pro inspirace se můžete podívat do naší Sítě kontaktů.

Moc Vám přeji, abyste i nadále slyšela, co Vám říká Váš vnitřní hlas a našla pro sebe nové místo v práci i v životě.

Za tým poradny
Petra

 

 

Nevím, co je normální

Dobry den, Trpim OCD, presne fobii z bakterií. Zacalo se vse projevovat po porodu meho syna, kteremu je ted rok. Mam obavu ze ho nakazim nebo neuchranim pred nejakou chorobou. V podstate cely den uklizim vse peru, po dotyku na cokoliv si myji ruce. Kdyz na ulici spadne lahvicka uz ji synovi nedam dokud ji doma neumyji. Bojim se jezdit hromadnou dopravou a po navsteve lekare vzdy sebe i syna celeho vykoupu a vse opet vyperu. Lecim se antidepresivy ale mam otazku na kterou jsem nenasla odpoved. Vim jak bojovat a zmirnovat obsese nevykonavanim kompulzi, avsak bojim se vzdycky ze nepoznam miru kde je to presprilis. Tedy npr. Kdyz se rekne neumyt si ruce po dotyku neceho a pak treba podat synovi rohlik, a podobne. Jednoduse receno uz jsem tak hluboce ponorena do ocd ze ani nevim co je normalni... Moc dekuju za pomoc

Strasik

Odpověď

Dobrý den,

přiznám se, že na mne Vaše situace velmi silně působí. Bojujete s OCD a zároveň vychováváte syna. Vzpomínané činnosti vyžadují spoustu energie a cením si lidí, kteří se se svou složitou situací snaží bojovat. V dotazu místy nacházím vůli OCD porazit. Tuto vůli bych rád svou odpovědí podpořil, neboť právě vůli a energii chápu jako klíč k úspěchu ve Vašem boji.

Snažíte se chránit syna před nákazou a bojíte se, že nepoznáte, jestli je něco přespříliš. Uvažuji, zda je nutné zacházet tak daleko, abyste měla pocit, že už je to moc. Boj s OCD není během přes překážky nebo skokem do dálky. Osvědčilo se dělat spíše malé poctivé krůčky, díky kterým neztratíte rovnováhu - nebudete mít pocit, že si nejste jistá, zda už to není příliš.

Popisujete, jak Vám obsese zasahují do života a hledáte odpověď na to, co je „normální". Ačkoliv bych Vám rád odpověděl, co je „normální", obávám se, že to není v mých silách. Hranice „normálnosti" jsou pro každého člověka a pro každou situaci jedinečné. Přemýšlím proto, jak by bylo možné ony hranici v každé situaci hledat. Jedna z jednoduchých definic „normálnosti" říká, že normální je to, co dělá většina. Napadá mě, zda se v oněch situacích, kdy si nejste jistá, dokážete zastavit a představit si, kde by tu hranici měla ona většina ostatních - těch, kteří by pro Vás onu „normálnost" reprezentovali. Případně se blízkých osob ptát, klidně i zpětně, co oni považují za normální. Mohli by Vám poskytnout rámec „normálnosti", kterou hledáte.

Ptám se, zda jste ochotná se s Vaším problémem svěřit psychologovi. Společný dialog by na hledání odpovědí na Vaše otázky poskytl daleko více prostoru, než tato odpověď. Zároveň by Vám mohl být psycholog ve Vašem boji oporou. Pokud by byl pocit nejistoty naléhavý, je zde navíc možnost kontaktovat bezplatné služby linek důvěry, které naleznete v naší síti kontaktů.

Byl bych rád, kdyby se Vám ony hranice postupem času zdály jasnější a přeji mnoho sil ve Vašem nelehkém boji s OCD.

Za tým poradny Ondra


Obtíže v komunikaci s cizími lidmi

Dobrý den, píši k dotazu "Bojím se komunikovat s lidmi", od Jasmine: V popisu problémů tazatelky se do značné míry poznávám, a proto si troufám přidat pár svých postřehů, které by snad mohly pomoci: - V komunikaci se mi daří nejlépe, pokud se řeší konkrétní otázky na známá témata, ideálně jen ve dvojici nebo v malém známém kolektivu. Pokud nejsou podmínky takto ideální, tak standardní situace se dají naučit a na krizové je lepší se předem připravit (co navrhuji/žádám, argumenty, vizuální pomůcky, očekávané výstupy). Nejde to vždy hladce, ale cvičení dělá mistra (a posílí odvahu). - Mám chápajícího vedoucího, který ví, že se mu vyplatí počkat si na můj názor o pár vteřin déle než je obvyklé. Toto ovšem nemusí fungovat u impulzivních a cholerických osob - pozor na ně, dráždí je to. - Při volbě povolání doporučuji volit pozice, kde se nepřichází do kontaktu s velkým počtem lidí a neočekávají se okamžité reakce (analytička vs telefonista). - Nejsem si jist jak, ale zatím se mi vždy podařilo mít na blízku několik málo přátel nebo kolegů, kteří mi pomáhají cítit se lépe. Poradí s problémem, ptají se na můj názor a jsou důležitou inspirací v rozvíjení sociálních dovedností. Rád bych tedy tazatelku ubezpečil, že i s takovou osobností se dá vcelku úspěšně užívat života. Pěkný den

Sparky

Odpověď

Dobrý den Sparky,

děkujeme za Váš komentář a vyjádření podpory pro Jasmine i ostatní lidi, kteří řeší podobné obtíže. Možností řešení je mnohem více, než jsme schopni v jednotlivých odpovědích uvádět. Vaše postřehy bych shrnula tak, že pomáhá, když si můžete být v komunikaci s druhými lidmi jistější obsahem sdělení (konkrétní otázky, známá témata) a pokud zátěž, kterou komunikující prožívá, je přiměřená (méně lidí, dvojice nebo menší kolektiv). Další způsoby vyrovnávání se s popisovanými problémy, které zmiňujete, se týkají možnosti pracovat na sobě, učit se zvládat různé situace a předem se na některé okolnosti připravovat, případně průběžně posilovat své sebevědomí na základě prožitých (i menších) úspěchů. Zmiňujete význam přístupu druhých lidí – ať už se v tom lepším případě jedná o vyjadřování pochopení, podpory a zájmu nebo naopak např. o netoleranci, netrpělivost, nepochopení a jiné reakce, které vzájemnou komunikaci znesnadňují. Mimo jiné navrhujete volbu povolání s ohledem na předpokládané vlastnosti jedince, který si je v komunikaci s druhými lidmi nejistý. V tomto ohledu mám potřebu dodat, že každému člověku může napomáhat jiný přístup, a tak se snažíme v poradně radit, ale současně dávat najevo, že neexistuje jediné "správné doporučení" nebo způsob řešení, který by pomohl všem. To nemění nic na tom, že si moc Vážíme, že jste zde svůj komentář napsal, o to víc, že je založený na Vaší vlastní zkušenosti.

Za tým poradny FSS srdečně zdraví Mlada

Potřebujeme emoce?

Dobrý den potřeboval bych poradit, mám takový problém toužím mít Asociální poruchu a být lhostejný a chladný . A to z toho důvodu že si myslím ... že city jsou zbytečné , že je to jenom slabost . A že láska stejně vždycky skončí . Nejsem tím člověkem , ale podle mně jsou jedineční lidé (Psychopati )kteří nemají city a nic je nemůžu bolet a jsou inteligentnější než většina lidí . V dnešním světě totiž lidé využívají každou slabost , mafie vládne světu . A zlo ovládlo tento svět . Ačkoliv vím jak jsou tihle lidé špatní ,vidím v nich určitý styl neboli takové silné sebevědomí nebo jak to nazvat -kouzlo . Například AL Capone byl zlý , ale byl s vím způsobem geniální . Když třeba vidím mrtvé zvíře nadchne mně ta krev a způsob zabití zvířete, -Nemám ůbec žádnou lítost . Když by třeba umřel můj otec nic necítím . Vidím v lidech bez citů jakousi nadřazenost . nic je nemůžu zranit , jsou jedineční a není ani jeden důvod tím člověkem nebýt - můj názor . Zato když za něčím jdu tak to dokážu jsem sebejistý . připadá mi jako kdybych svoje srdce uzavřel . Toužím po moci a bohatství, což v dnešním světě dokážu jenom mafiánským-podnikatelským/politickým stylem . Cítim o hodně mín jak předtím , když vidím co je dnešní svět . říká se že ke štěstí nepotřebuješ peníze , ale (v budoucnu) by mi ty peníze stačily nic víc bych nepotřeboval opravdu . četl jsem všechny knihy o mafii , v těhle knihách naleznete pravdu . A né ty lži že spravedlnost vítězí. zkrátím to nevím proč potřebuješ k životu emoce . (Tedy proč je potřebuji já) (Poslední dobou se mnou něco je). Předem děkuji za odpověd' .

Jan

Odpověď

Dobrý den Jane,

děkuji za důvěru, s níž se na naši poradnu obracíte se žádostí o radu. Píšete, že toužíte být lhostejný a chladný, obdivujete lidi bez citu, kterých se nic nedotýká a nic je nezraňuje, protože city jsou slabostí, kterou ostatní zneužívají. Vnímáte svět a lidi v něm jako zlé, ale zároveň Vás to přitahuje, protože tito lidé jsou v dnešním světě úspěšní, a Vy máte pocit, že v budoucnu by Vám ke štěstí stačily jen peníze. Nicméně vnímáte, že se s Vámi v poslední době něco děje a chcete to řešit.

 Z Vašeho dotazu na mě dýchá mírná rozpolcenost, kterou nyní prožíváte. Na jedné straně chcete být bez citů, protože jsou zbytečné, nic necítit, zároveň mám ale pocit, že Vás nedostatek lítosti znepokojuje. Přemýšlím o tom, co Vás vede k podobným úvahám a obdivu vůči lidem bez emocí. Možná Vám připadá život těch, kterých se máloco dotkne a jsou necitelní, jednodušší a snesitelnější. Považujete je za inteligentnější než většinu lidí. To se může zdát na základě několika málo výjimečných případů, mnoho těchto lidí však může spíš skončit v psychiatrických léčebnách a jejich inteligence se nikterak neliší od průměru, v mnoha případech je tomu spíše naopak.

Je naprosto přirozené, že přemýšlíte o světě, jeho pravidlech a svém místě v něm, a také, že Vás přitahují lidé, kteří jsou výjimeční. Být úspěšný, s dostatkem sebevědomí a mít svůj styl, to je atraktivní pro každého z nás. Uvádíte, že víte, že lidé, které obdivujete Vy, jsou špatní, ale považujete je za svým způsobem geniální. Na vše se však dá dívat z vícero stran. Napadá mě, zda jste se pokoušel najít takto výjimečné a charismatické lidi i jinde než mezi mafiány či lidmi s poruchou osobnosti, např. mezi úspěšnými podnikateli, vědci, lékaři apod. Spočívá Vámi vnímaná nadřazenost a jedinečnost lidí, které obdivujete skutečně v absenci jejich schopnosti něco cítit nebo v tom, že byli úspěšní a dosáhli něčeho výjimečného v tom, čemu se věnovali? Je bezcitnost skutečně to, co Vy sám chcete nebo jen toužíte být sebevědomý, úspěšný a jedinečný, a dokázat se svými emocemi nakládat tak, abyste nebyl zranitelný a druzí nemohli Vašich citů zneužívat?

Ptáte se, proč jsou emoce důležité a k čemu je vlastně lidé potřebují. Vnímáte, že se s Vámi v této oblasti něco děje a žádáte o radu. Odpověď na otázku, proč jsou emoce důležité je trochu složitější a bude se mírně lišit u každého z nás. Z tohoto důvodu a také vzhledem k tomu, že možnosti internetového poradenství jsou dosti omezené, by dle mého názoru pro Vás bylo velkým přínosem, kdybyste si o všem mohl promluvit s nějakým psychologem osobně. Při osobním setkání je větší možnost vše dopodrobna probrat, psycholog by Vám mohl pomoci při hledání Vaší vlastní odpovědi, proč jsou emoce důležité právě pro Vás, naučit Vás, jak svých emocí využívat ve svůj prospěch a k dosahování svých cílů, a jak se s nimi dá pracovat tak, aby nás druzí lidé nezraňovali a nezneužívali našich citů. V Brně je podobných odborníků hned několik. Nebojte se jich vyzkoušet více, je nutno, abyste si s psychologem tzv. sedli a abyste k němu měl důvěru.

 

Přeji Vám hodně sil při  zvládání Vaší situace,

 

za tým poradny Iveta

 

 

 

Problémy se sebeovládáním

Dobrý den mám problém ovládat se ale jen v posledních dnech netrvá to dlouho dnes je to přesně rok co můj nejlepší kamarád spáchal sebevraždu skokem pod vlak a před necelým týdnem se to opakoval s mojim blízkým přítelem nevím co se děje jestli se vyskytuju v nějake špatné skupině lidi ale dělám věci které nechci udeřil jsem svoji přítelkyni a pomalu se mi to začíná sypat nemám pocit že jsem nemocný nebo tak každý si myslí že jsem blázen a klesl jsem velmi na dno když si to všichni myslí problém je v tom že se stím nemůžu vyrovnat přítelkyni moc miluju udělal bych pro ní první poslední ... snazim se vyresit tento problem mozna ze je to ted jen tohle období ale už se ji nemužu doutknout mám i strach hlavně o ní i sebe že mě napadne něco podobného za to jaký na ni sem kvuli tomu že se nemužu srovnat se smrtí blízkých snad mi dáte aspon nějakou radu ať si to takhle nespojovat a potlačit svůj vztek i když to s mou ženou vůbec nesouvisí nechci o ní přijít je to jediné co mám snad mi muzete pomoct děkuju za odpověď !!!!

semis

Odpověď

Dobrý den,

z Vašeho dotazu vnímám, že se nacházíte v těžké životní situaci. Do té Vás zavedla souhra různých událostí ve Vašem bezprostředním okolí a zejména pak ve Vašem blízkém vztahu. Píšete o smrti blízkých lidí, což je v životě člověka považováno za jednu z nejtěžších událostí. Nerad byste přišel o svou přítelkyni a žádáte o pomoc.

Abych se přiznal, Váš dotaz na mě působí tak, že se nacházíte v situaci velkého stresu. I když některým věcem rozumím a přijdou mi srozumitelné, tak některé souvislosti mi unikají a musel bych si je domýšlet. Také z toho důvodu bych se nerad pouštěl do zaručených rad nad tím, co Vám pomůže současnou situaci překonat. I přes tuto nejasnost cítím, že nyní nenacházíte pevnou půdu pod nohama, chápu to tak, že sám sebe takového neznáte. Situace s Vaší přítelkyní dokonce zašla tak daleko, že jste ji uhodil, a bojíte se, že byste jí nebo sobě mohl znova ublížit. To už mi přijde jako výrazný výstražný signál a přijde mi dobré, že jste ochoten nechat si pomoct. Přemýšlím nad tím, zda máte i kromě Vaší přítelkyně někoho jiného o koho se nyní opřít a své pocity sdílet?

Napadají mě různé možnosti, jak přijít na jiné myšlenky a trochu se povzbudit. Například, pokud máme mysl zaneprázdněnou jinými aktivitami, tyto myšlenky se nám může podařit do značné míry vytěsnit. Vyvolává to ve mně otázku, jaké zdroje u sebe můžete v tomto ohledu najít Vy. Někdo takové situace řeší prací, jiný se snaží věnovat svým koníčkům.

Na druhou stranu chápu i to, že jste v situaci, kdy tyto jindy běžná řešení nefungují, a Vy si nevíte rady jak dál. Může se také stát, že budete cítít, že nemáte situaci pod kontrolou, a v takovém případě má internetová poradna jen omezené možnosti komunikace. I z toho důvodu se nabízí řešit svou situaci dál s některou z anonymních telefonických linek důvěry. Máme dobré zkušenosti například s Modrou linku, kde Vás pracovníci vyslechnou a poradí další postup. Jejich telefon je 549 241 010, 608 902 410, web www.modralinka.cz nebo na zlínskou SOS linku, tel. 577 431 333, web www.soslinka.zlin.cz. Jinou variantou je zkusit svou situaci zkonzultovat přímo s někým osobně. Nabízí se psycholog nebo terapeut ve Vašem okolí. Někdy může velmi pomoci probrat své potíže s někým nezávislým.

 

Přeji Vám, abyste brzy našel pevnou půdu pod nohama a měl život pevně ve svých rukou.

Za tým poradny

Tomáš

Jak důležitá je přitažlivost?

Mam desetiletý vztah, s přítelem jsme spolu od mých sedmnácti. Za tu dobu jsme zazili hodně věcí a ne vždy příjemných. Bohužel v našem vztahu nebyla nikdy ta počáteční jiskra která by tam měla byt. Spis jsme něco jako nejlepší kamarádi a za tu dobu jsme už na sebe zvyklí a nemůžeme byt bez sebe. Problém je v tom, ze mi posledni dobou opravdu schází fyzická přitažlivost, chemie , jiskra, vášeň. Je mi to lito a nevim co mam dělat protože se mi líbí jiní muži. Protějšek to kolikrát zpozoroval a já nevěděla co mam v tu chvíli říct. Nechci mu ubližovat, lhát mu, je mi s nim dobře, on je hrozně hodnej, nekouka po jiných , máme stejne názory a rozumíme si. Říkám si ze to je pro život nejdůležitější než fyzická krása která časem pomine. On není ošklivý, ale proste to tam schází a já někdy cítím ze už to nevydrzim. Zároveň se bojím ze už bych mohla taky zůstat sama, na světe není moc rozumných chlapu jako je on a já nejsem vyloženě miss krásy... Někdy si říkám ze myslím na blbosti , ze spousta lidi ma daleko větší starosti... Snad jsem Vas tímto dotazem nevycerpala, ale budu rada za Vas názor... Děkuji .

Jitka

Odpověď

 

Dobrý den Jitko,

věřte, že mne Váš dotaz nevyčerpá a rád Vám svůj názor napíšu. V první řadě bych rád ocenil Vaši aktivní snahu o hledání východiska z popisované svízelné situace. Nemyslím si, že byste řešila blbosti, s podobnými starostmi se potýkala a potýká řada lidí.

Aby bylo možné najít cestu, je nejdříve důležité znát cíl. Přemýšlím nad tím, jaký cíl je ten Váš. Na jednu stranu hovoříte o tom, že Vám v současném vztahu schází chemie, jiskra a vášeň, možná i určitá fyzická přitažlivost partnera a píšete, že někdy cítíte, že to snad ani nevydržíte. Následně pojmenováváte pozitivní stránky Vašeho vztahu - je Vám s ním dobře, máte stejné názory a rozumíte si a o Vašem protějšku hovoříte jako o hodném, a rozumném chlapovi. Má intuice, která se ovšem může mýlit, mi napovídá, že hledáte cestu, jak se s tímto rozporem vypořádat. Možná pochybujete, zda jste toho schopna.

Takové zvažování, i pouhé pojmenování toho, o čem uvažujeme, může být, velmi obtížné. Obzvláště po deseti letech společného života, kdy jste si na sebe zvykli. Říkám si, že byste na něj neměla být sama. Uvažujete o vztahu, kde nejste sama a rozhodnutí o něm má důsledky i pro Vašeho partnera. Chápu, jak obtížné to může být, ale často pomůže svěřit se svým prožíváním druhému. Může se stát, že zjistíte, že sdílíte názory i trápení. Nevím, jak na to bude reagovat, ale věřím v to, že se tím posunete o něco dále. Minimálně se příště nebudete trápit tím, jak partnerovi vysvětlit, co se děje.

Není to ale jediná možnost. Pokud se na to necítíte nebo to z nějakého důvodu není možné, mohla byste ve svém okolí najít někoho, kdo má podobnou zkušenost a mohl by ji s Vámi sdílet. Případně někoho, komu důvěřujete a kdo by Vám mohl v řešení Vašich otázek pomoci. Toto sdílení by Vám mohlo poskytnout důležité odpovědi na to, jaký postoj vůči nedostatkům vztahu zaujmout. Existuje také možnost obrátit se na párového terapeuta nebo poradce, který se Vám, případně i Vašemu partnerovi, pokusí s řešením Vašich problémů pomoci.

Ve Vašem dotazu vidím, že Vás úvahami o vztahu provází také obava, že byste mohla zůstat sama. Pokud by situace dospěla až k rozhodování o setrvání či nesetrvání ve vztahu, jde bezesporu o velmi závažné rozhodování, které podobné obavy obvykle přináší.  I s těmito obavami lze pracovat lépe, pokud na ně nejste sama, ať už je tím druhým v prvním momentě partner nebo někdo jiný, kdo vás vyslechne. Variant budoucnosti, kudy by se váš vztah mohl vyvinout je mnoho a je teď na vás, kudy se vydáte. Přeji Vám, aby se Vám podařilo najít v sobě rozhodnutí a takovou cestu, se kterými budete později v životě spokojená.

Za tým poradny Ondra.

Hledání sebe sama

Ahoj. Mám problém s tím,že je mi 22let a nedokážu najít sama sebe.Nedělám nic,co mě baví.Ráda bych si více četla knihy,věnovala se psychologii,jazykům atd.. Ale vždy jdu raději do postele a koukat na televizi.Tohle mě nenaplnuje a jsem uvnitř neštastná,ale bojuji s tím dlouhou dobu a nevím,co mě opravdu dokáže zvednout a jít si za tím co chci !!! Taky jsem hodně lítostivá a vše si moc beru.Všem se za vše moc omlouvám,i když jsem nic neudělala.Ujištuji se,jestli na mě není někdo naštvaný(ne,že bych psala všem lidem v telefoním kontaktu a psala jim,jestli na mě nejsou naštvaní),ale když s ním přijdu do styku.Je mi 22let,ale přijdu si jako malá holka,která není svá..

Niky

Odpověď

Dobrý den Niky,

píšete o tom, co Vám na současném způsobu života vadí – trávíte čas činnostmi, které Vás netěší, cítíte se vnitřně nešťastná a ve vztahu s druhými lidmi nejistá. Z Vašeho dotazu vnímám odhodlání změnit situaci, se kterou nejste spokojená, což je podle mě nadějné. Máte alespoň přibližnou představu o tom, kam chcete směřovat – rozvíjet se, ale současně Vás trápí, že podle svých přání nejednáte. Delší dobu se snažíte nalézt sebe sama, chcete se věnovat činnostem, které by Vás bavily a vnitřně naplňovaly tak, abyste se cítila spokojená. Samotné životní směřování a hledání vlastní cesty potom může trvat mnohem delší dobu, klidně i po celý život. Z toho důvodu mi připadá pochopitelné, že se i ve svých 22 letech můžete cítit nesvá. 

Nepíšete nic o tom, zda už pracujete nebo stále studujete, ani o jiných okolnostech Vašeho každodenního života, které mohou napomáhat, ale také ztěžovat Vaši snahu "zvednout se a jít si za tím, co chcete". Přínosné by také mohlo být, kdybyste si ujasnila, jak přesně jste se do této chvíle pokoušela svůj problém řešit. Následně můžete, i na základě naší odpovědi, zkusit další způsoby zvládání dané situace. Z toho čemu se věnujete nyní jste zmínila sledování TV a ležení v posteli. Napadá mě, zda si můžete více vybírat jednotlivé pořady tak, aby odpovídaly Vašim zájmům, např. učení se cizím jazykům (cizojazyčné filmy s titulky) nebo oblasti psychologie (filmy, dokumenty nebo jiné pořady s psychologickou tematikou). Mohla byste tak mít více času i na čtení nebo jiné aktivity. Můžete také oslovit někoho ve Vašem okolí, s kým byste se společně věnovali činnostem, které Vás naplňují, případně si o nich alespoň povídali nebo psali, a tak se i vzájemně motivovali.

Přemýšlím nad tím, co vše Vám může pomoct změnit současný nenaplňující způsob života. Jednou z možností je naplánovat si činnosti, které Vás baví na každý den tak, abyste měla pocit, že je pro Vás reálné je zvládnout a současně být vůči sobě tolerantní, pokud se vše hned nepodaří naplnit. Další možnou cestou je připomenout si, kdy se Vám někdy v průběhu života podařilo prožít den nebo i delší či kratší dobu podle Vašich představ. Můžete tak přijít na to, co vše Vám kdy pomáhalo a více se na tento pocit a okolnosti zaměřit i nyní. Můžete si představit, co jste dělala, s kým dalším jste případně byla a co vše mohlo souviset s dobrými pocity – klidně si to i vypište nebo nakreslete, ať víte přesněji, kam chcete směřovat. Můžete si představovat i něco, co jste ještě nezažila, ale působí to na Vás příjemně.

Zmínila jste se také o tom, že se někdy možná zbytečně omlouváte druhým lidem, nebo že máte dojem, že jsou na Vás naštvaní. Napadá mě k tomu mnoho věcí, které se ale těžko sdělují, pokud o Vás nevím víc než jen to málo, co jste napsala. Říkám si, jestli to tak máte se všemi lidmi stejně, nebo jen s některými. Třeba by se pro začátek dalo vyjít zejména z těch vztahů, ve kterých se cítíte lépe, kdy se nemusíte tolik omlouvat. Možná by Vám pomohlo, kdybyste si promluvila o tom, co prožíváte, také s někým Vám blízkým, ke komu máte potřebnou důvěru, případně kdo Vás vyslechne, pochopí a podpoří.

Na všem se dá pracovat, i když připouštím, že výsledky práce na sobě samé se mohou projevit o něco později, než se může na první pohled zdát. Navrhované kroky mohou být počátkem na Vaší cestě k větší spokojenosti. Možností jak Vám pomoct bude pravděpodobně mnohem více, než je zde uvedeno. Záleží na Vás pro co se rozhodnete a jakým způsobem se vydáte hledat svou vlastní cestu k sebepoznání a naplňování svých přání. V případě potřeby, kdyby se Vám i nadále nedařilo změnit své jednání a cítila byste se nešťastná, tak můžete zkontaktovat linku pomoci http://www.spirala-ul.cz/cz.php?txt=linka-pomoci - 475 603 390, modrou linku http://www.modralinka.cz/?page=chat nebo se obrátit na psychologa, poradce či psychoterapeuta ve Vašem okolí.

Přeji Vám, ať najdete sílu postupně naplňovat Vaše přání a věnovat se činnostem, které Vás budou bavit i rozvíjet

Za tým poradny FSS srdečně zdraví Mlada

Život mě nebaví

dobry vecer v poslednej dobe ma nebavy zivot mam problemi zo spankom chodim aj k psychologovi ale problem je v tom ze uz nikomu neverim vsetkych ludi nenavidim a mam pocit ze som zla ale na druhej strane mi aj dost ludi ublizilo chcela by som sa spytat co mam robit citim sa sama a najradsej by som to uz ukoncila mam pocit ze to nezvladnem dakujem

blanka

Odpověď

Dobrý den Blanko,

velice si vážím toho, že jste v sobě našla odvahu a obrátila se na naši poradnu, a to i přesto, že je pro Vás nyní obtížné důvěřovat svému okolí. Připadá mi důležité i v situaci jako je ta Vaše neztrácet naději a hledat různé způsoby, které by Vám mohly přinést úlevu, pomoc a podporu.

Píšete, že navštěvujete psychologa. Říkám si tedy, zda alespoň on je člověkem, na kterého se můžete v nejhorších chvílích obrátit a kterému důvěřujete. Pokud z nějakého důvodu spolupráce nenaplňuje Vaše představy, ráda bych Vás povzbudila ve vyhledání jiného odborníka. Nevím přesně, jaké pracoviště navštěvujete, ale psychologických služeb dnes ve větších městech existuje celá řada. Každý klient by tedy měl mít možnost hledání a výběru toho odborníka, který mu bude vyhovovat co možná nejvíce.

Ve svém dotazu píšete, že Vás nebaví život, máte problémy se spánkem, nevěříte svému okolí, máte pocit, že lidi nenávidíte, a taky že sama si připadáte zlá, nehledě na to, že i Vám hodně lidí ublížilo. Nemohla jsem si nevšimnout, že ve Vašem emailu zaznívá i přání to celé už skončit. Říkám si, že na jednoho člověka je toho opravdu hodně.  Podle toho, co píšete, se Vám nyní děje řada špatných věcí a je přirozené, že Vás mohou napadat i tyto myšlenky. Nechci je podceňovat, ani jim dávat větší význam, než možná mají. Napadá mě, jestli o nich ví i Váš psycholog (nebo někdo jiný) a co na ně říká? Říkám si, že mít někoho, komu se můžete svěřit, může být velmi úlevné. Ne nadarmo se říká, sdílená starost, poloviční starost.

Zároveň si také všímám, že uvádíte, že své obtíže máte „v poslední době“. Pravděpodobně tedy i Vy u sebe znáte období, kdy bylo lépe. Napadá mě, že tyto vzpomínky mohou být důkazem o tom, že Váš život nemusí být tak bezvýchodný, jak se pod tíhou aktuální situace může zdát. Mohou Vám také pomoci ve zvládání současných obtíží a hledání způsobů, jak získat psychickou rovnováhu zpět. Můžete se například zamyslet, co bylo tehdy jinak a co by se teď dalo změnit, aby Vám bylo zase lépe.

Pokud by Vás však černé myšlenky stále neopouštěly, doporučila bych Vám znovu probrat celou situaci s Vaším psychologem nebo jiným odborníkem. Případně můžete také kontaktovat některou z linek důvěry a v anonymitě rozebrat svou situaci podrobněji. Tyto linky zpravidla fungují nonstop a bývají zpoplatněny běžným telefonním tarifem (např. Linka důvěry v Nitre: 037/6523 222). Brněnská Modrá linka dokonce nabízí svým klientům v určitých hodinách (9:00-21:00) možnost bezplatného kontaktu přes Skype (http://www.modralinka.cz/?page=skype). Detailnější rozbor Vaší situace by jistě napomohl v hledání konkrétních možností, které se nabízejí.

 

Přeji Vám mnoho sil ke zvládání Vaší situace a brzký obrat k lepšímu.

Za tým poradny,

Petra U.

Vyhrocený partnerský vztah

Dobrý den mám problém se svým přítelem. Jsme spolu 2 roky a bydlíme u našich. Hádáme se kvůli každé blbosti a když už to zajde moc daleko tak mě můj přítel uráží, vysmívá se mi, sprostě mi nadává a ponižuje mě. Nejvíce mě dokáže naštvat když mi řekne že jsem blbá, že nemám mozek a že se mám jít léčit a takové řeči. Na sprosté nadávky jsem si už zvykla. Hodněkrát už mě uhodil. Většinou to bylo proto že byl opilý ale už se to stalo i když byl střízlivý. Měla jsem sice jenom pár modřin a škrábanců ale myslím že by to dělat neměl. Stává se to čím dál častěji. Mluvila jsem o tom i s nejlepší kamarádkou a ta mi řekla že to není normální že mám od něho za včasu odejít ale i přes to co mi dělá ho pořád miluji a nedokážu od něho odejít. Přítel se hájí tím že je teď toho na něho moc a tak si asi vylívá vztek na mě. Říká že až budeme spolu bydlet sami a budeme mít svůj klid a pohodu tak že všechno bude jinak. Mám ale strach že až spolu budeme sami a přítel se naštve tak mi ublíží ještě víc než teď. Jde na něm ale vidět že ho to vždycky mrzí a že to udělat nechtěl. Pak se mi strašně omlouvá ale co z toho. Mám strach mu cokoliv říct, cokoliv udělat aby to nebylo zase špatně a aby zas nezačal řvát. Nikam mě ani nechce pouštět. Pořád sedím doma a nikde jsem dlouho nebyla. Chtěla abych Vám jenom poprosit aby jste mi poradili a řekli co si o tom myslíte. Děkuji

anonymka

Odpověď

Dobrý den,

díky za důvěru, se kterou nás žádáte o radu. Obracíte se na nás s partnerským problémem. Jako stěžejní popisujete neustálé hádky, které často přecházejí v urážky Vaší osoby, vyskytlo se už i fyzické násilí, které se stupňuje. Váš partner situaci ospravedlňuje tím, že je pod tlakem a tak si vztek vylévá na Vás. Navíc Vás nikam nechce pouštět. Zlepšení situace vidí v samostatném bydlení, Vy však máte strach, že zlepšení nenastane, právě naopak. Sama si uvědomujete, že přítelovo chování není v pořádku. I tak však nemáte sílu odejít / poslat ho pryč, protože k němu stále přechováváte silné city.

Z toho, co popisujete, cítím tendenci ke zhoršování vztahu i frustrace u Vás i přítele. Zároveň popisujete i tendenci k zachování vztahu u obou z Vás. Píšete také, že máte strach co bude dál. Strach, který popisujete, je zcela přirozený. Nacházíte se v obtížné situaci, která si vyžaduje řešení. Kromě jiného taky strach není dobrým základem dlouhodobého vztahu.

Napadá mě navrhnout příteli pauzu, ve které by se musel naučit řešit svou frustraci jinak než tím, že si ji bude vybíjet na Vás. Bez ohledu na to, jestli je frustrovaný nebo ne, fyzické útoky i ponižování jsou nepřípustné.

Píšete, že bydlíte u rodičů. Napadá mě, že si pravděpodobně všimli vašich partnerských problémů. Jestli jste s nimi o tom nemluvila, zkuste to. Nebo je možná někdo jiný, s kým byste to ještě chtěla probrat. Co by Vám řekl? Zmiňujete, že jste to probírala s nejlepší kamarádkou. Ta Vám radí odejít. Co byste poradila Vy jí, kdyby byla ve stejné situaci jako Vy?

Kromě Vašich kamarádů nebo rodiny může pomoct situaci projasnit i konzultace se psychologem/žkou nebo poradcem na partnerské problémy. Internetová poradna nabízí v těchto citlivých tématech málo prostoru na doptávání, který je vždy důležitý pro to, aby řešení odpovídalo konkrétní situaci. Osobním kontaktem s odborníkem si vytvoříte místo, kde budete moci svůj problém probrat a podívat se na něj s odstupem. Zároveň naleznete podporu pro to, co potřebujete. Nebojte se hledat člověka, se kterým si „sednete“. Návštěvu psychologa můžete absolvovat i sama. Když si ujasníte, co potřebujete, můžete se rozhodnout, jestli přizvete na konzultace i partnera nebo nikoliv. Kromě sezení u psychologa můžete také zavolat na Modrou Linku (telefon 549 241 010 nebo 608 902 410) nebo Dona linku (telefon 251 511 313).

Máte před sebou náročnou cestu, která možná bude vyžadovat Vaši odvahu a energii. Věřím však, že na jejím konci Vás bude čekat šťastnější život. Začátky bývají těžké, ale Vy jste už na cestu vyšlápla, když jste se rozhodla o problému mluvit se svou nejlepší přítelkyní nebo teď napsat sem k nám. Přeji Vám hodně síly.

Za tým poradny,

Emília

Cítím, že vše, na co jsem sáhl, bylo špatným krokem

Dobrý deň, rád by som sa Vás zveril z nasledovnou situáciou. Od istého zlomu vo svojom živote som na sebe začal tvrdo pracovať, čo okolie zaznamenalo a dostával som na svoje kroky dobrú odozvu. Exceloval som na strednej škole, ku ktorej som si spravil vzťah a zaujímal sa o mnoho vecí nad rámec, účastnil sa súťaží, umiestňoval sa atď - zkrátka vedel si predstaviť v danom obore i svoje uplatnenie. V tom čase som sa konečne dostal i ku športu, ktorý som si v minulosti finančne nemohol dovoliť a v ňom sa mi taktiež relatívne darilo. Spoznal som osobu, s ktorou som vytvoril pár, nevedel som si ani predstaviť, že takú osobu stretnem. Pracoval som počas tohto obdobia dlhodobo v otcovom maloobchode, občas sa účastnil brigád navyše, využíval každý moment k niečomu. Prijde mi to späťne všetko ako, zkrátka, správna cesta. Istou komplikáciou však vždy bola situácia v domácnosti. Moje snahy a úsilie boli málokedy docenené, rodičia (ktorý sú blízky dôchodkovému veku) sa minimálne zaujímali o moje aktivity, mali tichú domácnosť, tak i vyzerala naša domácnosť. Ďalej, brat sa dával dokopy z jeho istými udalosťami poznačenej minulosti... nejednalo sa o štandartné zázemie, no stále bolo a ja som bol vďačný za všetko čo poskytlo. Bral som veci ako boli. Problémy, s ktorými sa chcem zveriť, u mňa začali počas obdobia na vysokej škole. Výber mi nevyšiel podľa predstáv. Z počiatku som sám seba presvedčoval, že mám ďalej pokračovať (počas 1. semestra). Nedarilo sa mi v práci, prestal som mať čas na priateľku, šport som musel vypustiť a známych som takmer prestal vídať. Pracoval som a študoval zároveň, pričom do školy som dochádzal do Brna zo Slovenska. I tak sa mi podarilo postúpiť do ďalšieho ročníka, avšak cítil som sa stále viac a viac frustrovaný. Snažil som sa prekonať, no zúfalstvo si ma podmaňovalo viac a viac. I pod tlakom rodiny, paradoxne ktorá dovtedy vyvíjala taký malý záujem, som pokračoval. Až som došiel do tretieho ročníka, kde som v tomto momente. Záujem o obor opadol, pričom viem, že stále vo mne je. Ťažko ho však vyvolať v tomto období. Máločo pre mňa vyšlo ideálne. Rozpadol sa mi vzťah s milovanou osobou. Na istej brigáde, kde som mal potenciál rásť som nedokázal ukázať čo vo mne je skrz problémy so sústredením, návalmi úzkosti a celkovou nízkou výkonnosťou - bol som prepustený. Známych nevídavám, málokedy robím to, z čoho mám radosť, trpím slabou organizovanosťou, niekedy sa cítim ako duchom neprítomný, rodina ma tlačí konať čo nechcem, sebavedomie mi padlo na minimum, mám problémy s rozhodovaním, organizáciou... Otcov maloobchod, ktorému som pomáhal vo fungovaní je na hrane, vzťahy doma sú na bode mrazu. Mama zápasí s dlhmi. Predovšetkým mám za posledné roky pocit, že všetko na čo som siahol bol zlý krok a v prípade, že chcem zmenu, okolie a hlavne rodina mi to začne vytýkať....

P

Odpověď

Dobrý den,

děkuji, že jste si vybral právě naši poradnu. V dotazu zmiňujete několik odlišných oblastí i mnoho emocí, z čehož mám pocit, že toho v sobě držíte opravdu mnoho. Doufám tedy, že již samotné sepsání dotazu Vám přineslo aspoň trochu uvolnění a jsem ráda, že jste se k tomu odhodlal.

Píšete, že pociťujete pocity jako zoufalství, frustraci, a že máte pocit, že vše, co jste za poslední roky udělal, byl špatný krok. Z Vašeho dotazu cítím velkou nespokojenost, snad až smutek z toho, jak se věci aktuálně mají. Domnívám se, že na sebe můžete být hrdý za to, že zvládáte studovat v zahraničí, což je náročné jak časově, finančně, tak i psychicky. Také jste dokázal studovat, dojíždět domů, a k tomu ještě pracovat. To muselo být hodně vysilující a je mi líto, že jste v záplavě těchto povinností přišel o partnerku i o čas pro přátele.

Několikrát zmiňujete svoji rodinu a píšete, že na střední škole o Vás rodiče projevovali malý zájem, zatímco teď na vysoké máte pocit, že na Vás tlačí. Napadá mě, že jejich tlak by mohl být projevem toho, že nechtějí, abyste školu vzdal těsně před koncem. Možná se o Vás na střední tolik nezajímali, protože viděli, jak se Vám daří a jak vše zvládáte. Chápu, že Vás mohlo mrzet, že Vaše úspěchy nebyly oceněny tak, jak byste si přál. Můžete se rodičů zkusit zeptat, co je vedlo ke změně jejich postoje a chování, a třeba pro Vás takový rozhovor bude oboustranně přínosný.

Zmiňujete také problémy se soustředěním, návaly úzkosti a nízkou výkonnost. Napadá mě, jestli máte někdy chvíli volna a čas na odpočinek? Třeba by Vám mohlo pomoci, pokud byste si 3x týdně udělal na dvě hodiny čas jen pro sebe a dělal věci, které Vás baví a těší. Chápu, že někdy je těžké udělat si volno a věnovat se sám sobě. Přesto věřím, že čas investovaný pouze sobě se člověku mnohonásobně vrátí v tom, že má pak více sil a energie na ostatní věci, jako je studium či práce. Pokud budou Vaše aktuální pocity přetrvávat i dále a nebudete se cítit lépe, ráda bych Vám navrhla návštěvu psychologa. Na mnoha brněnských univerzitách jsou dnes zřízena poradenská centra, která nabízejí svým studentům několik bezplatných konzultací. Možná by se Vám při osobním kontaktu s odborníkem a při možnosti si s ním déle popovídat více ulevilo a mohli byste společně hledat cestu, jak Vaši situaci i pocity řešit.

Doufám, že se brzy budete cítit lépe a zažijete více radostných a uspokojujících okamžiků.

Za tým poradny Eliška

Mám strach a úzkosti a pomlouvá mě sousedka

Dobry den.. Nevím jak se zeptat ,nebo spíše koho.Už od mala mám pocity strachu a úzkosti.Někdy je období kdy je to v pohodě a někdy to je k nevydržení.Možná je to situací.Jsem rok v pracovní neschopnosti po úraze ruky a mé životní podmínky jsou asi jako u většiny chudých lidí.Mám přítelkyni a psa kteří mně drží nad vodou,ale nikdy jsem jí nic neřekl abych jí nepřidělával starosti a netrápil,ostatně nikomu.S tátou jsem odcizený a máma zemřela.takže rodiče mi nepomůžou.. Bydlím v panelovém domě,a jádro mého problému ted je sousedka která mně pomlouvá,jednou jsem jí řekl svůj názor a od té doby je zle, obtěžuje a komplikuje mi tím život.I Když vím,že nejsem sám koho pomlouvá a jsou lidi kteří mají mnohem větší trable,ale i tak mi to velice ubližuje a to se ve mně hromadí deprese a bezmoc,Je to důchodkyně tak se mi příčí na ní zadupat i když to taky umím.Nedělám naschvály a ani nic jiného. snažím být na lidi vřelej a milej,ale otočí se to proti mně..takových situací přibývá a já nevím co dělat,samozřejmě nedávám strach na jevo.Zadržuju vše v sobě.Někdy cítím nenávist,ale nejsem násilník.Říkal jsem si ,že zajdu za psychologem ,ale jediný co umím je řídit auto a to je moje pracovní nápln a baví mně to.Mám profesní průkaz a mám strach ,že když půjdu k psychologovi,ten řekne že jsem labilní, tak o něj příjdu a to by byl můj existenční konec..děkuji

Mára

Odpověď

Dobrý den Máro,

v úvodu popisujete, že nevíte jak nebo spíše koho se zeptat. Vážím si toho, že jste se obrátil právě na nás. Snažil jsem se ve Vašich řádcích onu otázku hledat. Spíše než otázky jsem nacházel témata, která se pro Vás zdají být důležitá.

Jedním z těchto témat jsou pomluvy Vaší sousedky, které Vás obtěžují a komplikují Vám život. Cítím, že bránit se pomluvám Vás stojí spoustu energie. Rád bych Vás podpořil ve snaze být i nadále milý a vřelý. Možná se pak budete cítit lépe, než pokud byste svou energii věnoval obraně proti pomluvám. Zároveň může Vaše vřelost pomoci pomluvy rozptýlit. A říkám si, že časem možná Vaše vřelost otráví pomlouvačnou sousedku natolik, že ji pomlouvání přestane bavit. Pokud ne, stále můžete mít své svědomí čisté.

Snažím se také pochopit, jak Vám je, když je to k nevydržení. Rád bych Vám nějak ulevil. Napadá mě, že by Vám v cestě za úlevou mohla pomoci ona období, kdy se cítíte v pohodě. Můžete se ptát sám sebe, proč se někdy vyskytují a někdy ne, co je v těchto obdobích jinak? Pokud byste našel odpověď, mohla by Vám pomoci vyhýbat se jejich příčinám nebo naopak vyhledávat něco, co Vám od nich pomáhá. Říkám si, že by těmito pomocníky mohl být Váš pes a přítelkyně, o kterých píšete. Pravděpodobně Vás napadnou i další možnosti.

Zaujalo mne Vaše konstatování, že zadržujete vše v sobě. Možná s tím souvisí i Vaše věta, že někdy cítíte nenávist, ale nejste násilník. Uvažuju o ní tak, že někdy cítíte potřebu svou nenávist vybít, ale nevidíte k tomu příležitost. Tak se občas cítíme skoro všichni. Někomu na podobné stavy pomáhá sport, někomu rozhovor s přáteli, dlouhé procházky se psem, vykřičení v lese, mlácení do polštáře, ale také sdílení s přítelkyní může být úlevou. I tyto stavy totiž mohou, ale nemusí, přispívat k Vašemu strachu a úzkostem.

Jestli tomu dobře rozumím, uvažujete o návštěvě psychologa, ale obáváte se, že byste mohl přijít o Váš profesní průkaz. Váš výraz "existenční konec" na mne působí jako velmi silný. Asi to pro Vás hodně znamená a nechcete o tak důležitou část Vašeho života přijít. Jsem ale přesvědčen, že v tomto případě se nemusíte obávat. Služby psychologa jsou službami klientovi a i v případě, že by Vás psycholog vnímal jako labilního, nesnažil by se Vás připravit o profesní průkaz. Myslím si, že by Vám psycholog měl co nabídnout. Jak strach tak úzkost jsou emoce, se kterými se dá v terapii pracovat a postupně jejich intenzitu snižovat.

Přál bych si, aby má odpověď alespoň trochu pomohla, případně Vás přivedla na cestu, která povede k řešení témat, která Vám komplikují život.

Za tým poradny Ondra

 

Mám dát přítelkyni šanci?

Zdravím, mám partnerský problém. Začal jsem "chodit" s holkou která předemnou byla 8 let v jednom vztahu a svým způsobem ho ukončila. Za krátkou dobu co jsme spolu mě asi třikrát lhala ve věcech týkajících se bývalýho přítele. Poslední věc byla, že mě lhala v podstatě o všem co se týká jejího volnýho času, vídání se s ex přítelem apod. Když jsem do tohoto vztahu vstupoval, tak jsem věděl, že ten rozchod nebude jenom tak. Zažil jsem v podstatě naprosto to stejný a vím, že se takhle dlouhá doba jen tak nesmaže. Nevím jestli jí můžu věřit a tudíž jestli má cenu celý ten vztah nějak dál udržovat? Mám jí ještě dát "šanci" a doufat, že se to všechno zlepší? Že to bude takový jaký říká od začátku? Děkuji

Roman

Odpověď

Dobrý den Romane,

děkuji Vám, že jste se obrátil na naši poradnu. Z toho co píšete mám pocit, že jste zklamaný, možná naštvaný a nejistý, a přemýšlíte o tom, zda má cenu, aby Váš vztah dále pokračoval. Chápu, že to pro Vás teď asi musí být těžké, když jste zjistil, že Vám partnerka neříká ve všem pravdu a setkává se s bývalým přítelem.

Ptáte se, jestli má cenu vztah udržovat, jestli máte dát přítelkyni šanci. Na Vaše otázky Vám bohužel nedokážu odpovědět. Jedině Vy sám společně se svou přítelkyní na ně můžete hledat odpověď. Jedním z prvních kroků při vašem hledání by mohlo být to, že byste si s ní promluvil o tom, že víte, že Vám lhala, a pokusil se zjistit, co jí k tomu vlastně vedlo. Možná nechtěla, abyste se trápil, možná měla strach, jak budete reagovat. Napadá mě, že byste jí měl ukázat, že nemusí mít strach, a že je pro Vás důležité, aby s Vámi mluvila i o věcech, které pro Vás nemusí být příjemné. Píšete také, že jste zažil něco podobného jako Vaše partnerka. Říkám si, že by nebylo špatné si s ní popovídat právě o tom, jaké to pro Vás tehdy bylo a možná vám to může pomoci více pochopit jeden druhého.

Váš vztah se jistě může zlepšit, ale také nemusí, to záleží jak na Vás, tak na Vaší partnerce. Myslím si tedy, že byste si mohli spolu také promluvit o tom, jak oba vidíte budoucnost vašeho vztahu, co vlastně od toho druhého očekáváte a co je pro každého z vás ve vztahu důležité.

Přeji Vám, aby pro Vás brzy skončilo tohle období nejistoty a abyste oba našli cestu, kterou se chcete v budoucnu ubírat.

Za tým poradny

Luboš

 

 

 

 

 

Hádky s rodiči a nic mě v životě nebaví

dobrý den, potřebovala bych poradit se dvěma problémy. Bydlíme v rodinném domku a máme společnou zahradu s rodiči. Vždy s nimi bylo těžko, ale jak stárnou je to horší ahorší. Buď nic neděláme, nebo špatně. Neeixistuje posedět na zahradě, neustále vyvolávají hádky. Manžel zdědil chatu a tak to řešíme tím, že celé léto jezdíme na chatu, kde není voda. Jsem unavená z věčného cestování, balení, pak rychle doma a apod. V podsatě "lítám" mezi rodičema a svou rodinou.Domů chodím se strachem, "co zase bude", kvůli čemu bude zle. Rodiče se hádají s ostatními sousedy kvůli parkování, psům vlastně kvůli všemu. Nemají žádné koníčky, záliby, známé neb všichni jsou špatní. Tak a jak z toho ven? dašlí problém je, že mé dvě děti opustily domov a je tam prázdno a nic mě nebaví, připadám si zbytečná. Klasický syndrom opuštěného hnízda. No vím co to je, před rokem jsem dostudovala Speciální pedagogiku a nyní pokračují v magisterském studiu. To jen abych se zabavila. Také jsem se dala na angličtinu, jenže problém je, že mě NIC NEBAVÍ. tak co s tím??? Děkuji

Karlička

Odpověď

Dobrý den Karličko,

 

z Vašeho dotazu cítím řadu emocí, vztek, smutek, bezmoc i vyčerpání. Píšete, že neustále řešíte hádky s rodiči, a že Vás nic nebaví. Přes všechnu popisovanou nechuť jste se odhodlala nám napsat, v čemž vidím Vaši sílu a vůli současnou situaci změnit k lepšímu.

 

Uvádíte, že studium máte jen proto, abyste se zabavila poté, co děti opustily domov, a že si nyní připadáte zbytečná. Toto období nebývá pro rodiče lehké a já obdivuju, že jste se po výchově dětí ještě vůbec do studií pustila. Někdy se nám v životě stává, že si připadáme jako ztracení. Nic se nám nechce, nic nemá cenu. Pak může být řešením začít se více poslouchat, trochu hledat, co je vlastně důležité a zábavné. Také může pomoci si o tom s někým promluvit.

 

Ve Vašem dotazu čtu, že lítáte mezi rodiči a svou rodinou. Zarezonovala ve mně věta, že domů chodíte se strachem, co zase bude, a výlety na chatu Vám připadají spíše unavující než odpočinkové. Všichni asi hledáme klid a místo, kde bychom se cítili dobře a mám pocit, že Vám se ho nalézt nedaří. Přemýšlím, jak asi situaci vnímá manžel, a zda jste mu řekla, jak se cítíte, co prožíváte. 

 

Soužití s rodiči ze staré generace obvykle jiskří a i když si uvědomuji, jak to musí být těžké, přece jen si kladu otázku, jestli jste zkusili mluvit otevřeně přímo s rodiči. Jak by se situace dala řešit z jejich strany, aby se v tom i oni cítili dobře, co po Vás zkrátka chtějí?

 

Píšete také, že s rodiči bylo vždy těžko, říkám si, jak jste to zvládali dřív, v čem to bylo pro Vás jiné. Vnímám z Vašich informací, že ta řešení dřív existovala. Možná by mohlo fungovat naučit se starými strategiemi zvládat nové situace. Pokud byste se sama nebo s partnerem chtěla podívat na problém očima někoho dalšího, chci Vás podpořit v návštěvě rodinné poradny. Někdy jsme součástí takových spletitých životních situací, že sami už nevidíme řešení, která se nabízejí.

 

Přeji Vám, abyste našla klid a věci Vás zase začaly bavit.

 

Za tým poradny

Tomáš


Derealizace, panické záchvaty, paranoia

Dobrý den, byl bych velmi rád, kdybyste mi pomohli identifikovat mé potíže, popřípadě určit jejich závažnost. Před třemi měsíci ve mne propukla stálá derealizace.(Dříve jsem ji zažíval jen chvilkově). Přibližně po měsíci jsem se s tím nějak smířil a i přes občasné silnější "úlety" to bylo většinu času snesitelné. Ale vše se začalo zhoršovat. Dostávám panické záchvaty v naprosto nesmyslných situacích (př.: hodina češtiny), ztratil jsem zájem o cokoliv, nic pro mne nemá smysl, ztratil jsem strach ze smrti, jsem paranoidní( hlavně o mých kamarádech, mám pocit, že mne pomlouvají..atd.). Ale také něco, co neumím pojmenovat, občas mám pocit, že je např.: na ulici pes, ale když se otočím, tak tam není.( nevím, jestli to náhodou nesouvisí s tím, že jsem paranoidní) Nebo druhý příklad, jednou jsem se vracel ze záchoda do postele a měl jsem pocit,že tam někdo leží, okamžitě jsem se začal bát, ale hned to přešlo. Občas večer slyším podivné bzučení, které zmizí, když vstanu. Všechno jsem to považoval za dočasné a snažil se to překonat. Změnilo se to před dvěma týdny, kdy jsem začal přemýšlet nad sebevraždu a začal unikat problémům sebepoškozováním, kouřením. Právě teď se cítím lépe, ale kolísá to. Pokusil jsem se to napsat, co nejstručněji, tak snad jsem na nic nezapomněl. Předem Vám moc děkuji za odpověď, popřípadě pomoc.

Anonym

Odpověď

Dobrý den,

vidím před sebou Váš e-mail a mám o Vás starost. Píšete o zvláštnostech ve Vašem vnímání, popisujete tíživé stavy jako paniku nebo pocit derealizace. Je zjevné, že se kvůli nim cítíte špatně mimo jiné i proto, že nerozumíte, co znamenají. Dokonce vás napadají myšlenky na sebevraždu. Oceňuji, že jste napsal a chcete přijít na to, co se s Vámi děje a jak je to závažné.

Ráda bych Vám na základě popsaného pomohla identifikovat oč se jedná, avšak netroufám si na to na základě jednoho e-mailu. Můžu se totiž jenom domnívat, jaké události a lidé hrají v tomto příběhu roli, co je pro Vás v životě důležité, jak žijete nebo co se stalo před těmi třemi měsíci. To by mohlo být k pochopení Vaší situace v celé šíři důležité.
Co se týká závažnosti celé situace, tu bych nerada podceňovala. I když píšete, že stavy kolísají a teď je Vám lépe, není jisté, zda se potíže nevrátí. Nechci tím Vaše stavy nějak zveličovat, ale spíše předejít tomu, aby Vám bylo ještě hůře. Ve chvíli, kdy se dostaví změny vnímání, nevysvětlitelné podezřívání nebo myšlenky na sebevraždu, nabízí se varianta vyhledání nějaké formy pomoci.
V souvislosti s tím mě napadá, jestli už jste o těch stavech s někým mluvil. Dokážu si představit, že v rozhovoru s někým, komu věříte, by mohlo mnoho věcí vyplout na povrch. Někdy si mnoho věcí uvědomíme, až když je někomu říkáme, a když slyšíme, jak druhý reaguje.

Cestou pro Vás by mohlo být i osobní setkání s psychologem, psychoterapeutem nebo psychiatrem. Když najdete toho, se kterým si porozumíte, můžete společně hledat cestu, jak zlepšit Vaši situaci a jak jí pochopit. V případě, že byste potřeboval kontakt na někoho v okolí, můžeme Vám ho poslat, nebo se můžete podívat do naší sítě kontaktů. Je příjemné být doprovázen v těžkých okamžicích a nebýt na ně sám. Kdybyste však raději hovořil o svých potížích anonymně, je tu pro Vás například Modrá linka (telefon 549 241 010 nebo 608 902 410), na které můžete telefonicky anebo prostřednictvím chatu kontaktovat poradce nebo psychologa. Rovněž Vám na ní mohou doporučit profesionály v okolí Vašeho bydliště.
Chci ještě na závěr ocenit Vaši odvahu, že hledáte odbornou pomoc, i když určitě není jednoduché se svěřit se svým trápením. Zajisté je to ale lepší varianta jak se začít cítit lépe bez sebezničujícího jednání.
Budu Vám moc držet palce, abyste se začal zase cítit dobře a mohl si dovolit opustit černé myšlenky. Snad Vám nabídnuté cesty dodají sílu a otevřou další možnosti ke zlepšení.

Za tým poradny
Petra

Chci přestat s přejídáním, ale nejde to

Dobrý den, dočetla jsem se na internetu, že je můj problém spíše pro psychologa - bulimie. Díky této poradně si to již plně uvědomuji. Začalo to někdy před rokem a půl, kdy jsme se přítelem po 2 a pul rocích rozešli. Moje kila šla nahoru a dolu. Od té doby mám i menší deprese, které mě většinou chytnou večer před spaním. Nemám cíle, nemám větší zájmy, mam obavy z budoucnosti, že jsem tu nepotřebná. Každý den si říkám, že začnu zdravě žít, všechno změním, ale nevydrží mi to ani den. V půlce dne se citím unavená, méněcenná, že jsem opět nic důležitého a prospěšného neudělala. Potom si dám ovoce, které mi přece nemůže uškodit a pak to začne, ani nevím jak a už sedím s hlavou v záchodové míse a v žaludku mám vše, co mi přišlo pod ruku.. Pak se cítím naplněná nadějí, že takhle to dál nejde a musí se to změnit. Opět to nevyjde a druhý den je to o tom samém. Nikdy jsem neměla problém s jídlem, byla jsem hubená. Teď se děsím toho, že bych měla být obézní, jen nevím, proč se nedokážu udržet a mám návaly žravosti. Mám tu i další problém - zácpa, která přišla opět až pár měsíců po rozchodu. Nevím, co mám změnit, jak jinak přemýšlet. Když myslím na budoucnost mám velké obavy, nevím proč. Vše důležité, co jsem si naplánovala mi nevyšlo, proto jsem odjela z mého města po maturitě pryč a myslela jsem si, že to alespon vyřeší mé problémy s jídlem, ale nic to nevyřešilo.

Taase

Odpověď

Dobrý den Taase,

jsem moc ráda, že jste našla odvahu a napsala do naší poradny. Třeba Vám právě tento krok pomůže cítit se lépe a dělat věci jinak.

Zmiňujete se hned o několika potížích, které se váží na to, co jste označila jako bulimii. Ať už se jedná o Vaše problémy s opakovaným přejídáním nebo o pocity smutku a méněcennosti. To vše se střídá s pocity každodenní naděje, že začnete znovu. Počátek svých problémů s přejídáním spojujete s obdobím, kdy jste se rozešla se svým přítelem. Tato událost jakoby odstartovala změny ve Vašem životě - snaha začít znovu, stěhování, ale zároveň i potíže, o kterých píšete. Na Vašem dotazu chci ocenit, že si své potíže uvědomujete a ráda byste přístup k sobě samé změnila. Je to dobrý výchozí bod pro další kroky.

K Vašemu dotazu jsem měla hned několik úvah. Je běžné, že když člověk zažívá psychicky velmi náročné období, může se to projevit např. i v jeho stravovacích návycích. Co se tedy týče opakovaného přejídání, zmiňujete se, že se snažíte každý den začít znovu a vše změnit. Možná je to ovšem pro začátek příliš velký cíl, který je opravdu velmi těžko dosažitelný. Je možné si ale tento cíl rozdělit do několika dílčích bodů (např. dát si každé dopoledne ovoce nebo si dát každý den teplý oběd). Proti silnému nutkání na zvracení, které následuje po přejedení, byste se mohla snažit bojovat např. tím, že si vytvoříte rituál a budete se v těchto chvílích věnovat jiné činnosti, která dokáže odvést Vaše myšlenky. Mohlo by se jednat třeba o běhání, malování, uklízení nebo cokoli dalšího, co by Vaše myšlenky rozptýlilo a zabránilo by tomu, abyste šla znovu k záchodové míse.

Velmi prospěšné někdy bývají různé svépomocné knihy, ve kterých můžete nalézt praktické rady jak postupovat, jestli se chcete opakovaných záchvatů přejídání zbavit. Co se týče tohoto druhu potíží, je k dispozici např. kniha Mentální bulimie a záchvatovité přejídání, kterou napsal P. J. Cooper. Této problematice se u nás intenzivně věnuje občanské sdružení Anabell (www.anabell.cz), které mimo jiné provozuje i telefonickou linku (848 200 210) nebo internetové poradenství (iporadna@a­nabell.cz).

Napadá mě ale, že celá věc může mít i hlubší kořeny, a kromě nácviku nové životosprávy bude důležité řešit i další věci, o kterých píšete. Těmi mohou být vztah s Vaším bývalým přítelem, Váš pocit sebevědomí a smyslu, nebo případně i život v jiné zemi. Tak mě napadá, jestli jste o těchto svých potížích a myšlenkách mluvila někdy se svými nejbližšími - rodinou nebo přáteli. Domnívám se, že by bylo dobré, aby o Vašem trápení věděli, protože právě oni by pro Vás mohli být tolik potřebnou oporou. Protože Vám může internetová poradna nabídnout pouze velmi omezené možnosti pomoci, chtěla bych Vás podpořit ve Vašem nápadu navštívit psychologa nebo terapeuta. Mohla byste s ním své potíže probrat mnohem podrobněji, získat podporu a náhled. Je důležité, abyste si vybrala takového, ke kterému budete pociťovat důvěru. Může to být psycholog v České republice nebo také v zahraničí, kde právě pobýváte.

Píšete také, že máte dojem, že se Vám nic nedaří, a že jste nic prospěšného neudělala. Přitom je ale patrné, že se Vám podařilo v nedávné době odmaturovat. Osobně bych to považovala za velký úspěch. Troufám si dokonce říci, že každý den se nám povede aspoň něco malého, z čeho můžeme mít radost. Pustíme třeba v dopravě někoho staršího sednout, pomůžeme někomu s těžkým nákupem atd. To všechno jsou věci, díky kterým si člověk může připadat prospěšný.

Na závěr bych Vám chtěla popřát hodně síly a vytrvalosti.

Za tým poradny Petra Š.

 

Začínám mít dost svoji podřízené, co dělat?

Dobrý den, jistá má podřízená zcela jistě splňuje všechna diagnostická kritéria histrionské poruchy osobnosti. Už těch jejích výstupů, manipulací atd. atp. začínám mít tak akorát dost. Neexistuje prosím nějaký osvědčený recept na to, jak s takovými lidmi jednat? Předem díky za pomoc.

Hazred

Odpověď

Dobrý den,

musím říct, že se na nás obracíte s ne právě jednoduchým dotazem. Moji pozornost upoutal z několika důvodů:

Přiměl mě zamyslet se nad tím, jaké by to bylo mít zaručené recepty na to, jak reagovat na chování druhých lidí. Obávám se, že i kdybychom nastudovali všechny knížky světa, tak takové způsoby nenajdeme. Zdá se mi, že i Vy sám tušíte, že je tomu tak, protože, a to se mi líbí, píšete nikoli o tom, že byste chtěl, aby se změnila Vaše podřízená, ale jak najít způsob, jak se sám chovat.

Rovněž mě zaujalo, že jste označil svou podřízenou diagnostickou kategorií - poruchou osobnosti. Nevím a můžu jenom hádat, co všechno s ní zažíváte a taky co si sám představujete pod tímto označením. Však z toho, co píšete, cítím Vaše podráždění. Můžu Vám zde nabídnout několik možných variant v podobě vlastních úvah, z nichž žádná není univerzální, ale mohly by se Vám někdy hodit.

Musí být těžké spolupracovat s někým, koho popisujete jako histriona. Napadá mě, že když už si nemůžeme vybrat lidi ve svém okolí, můžeme a někdy i musíme měnit svůj postoj k nim. Možná byste mohl tento vztah pojmout jako výzvu pro sebe: jako zkušenost, ze které se dá mnohdy učit vlastní trpělivosti a sebeovládání. Říct si: tohle mě nevyvede z rovnováhy, i tohle ustojím.

Také mě napadlo, že by mohlo být k užitku v kontaktu s ní „nepřilívat olej do ohně". Avšak vzápětí jsem nabyla pocitu, že by mohlo být pro Vaši spolupracovnici nepříjemné, kdyby se od ní všichni odtáhli proto, že někdy neumí zvládat svoje emoce. Proto možná, jestli na to máte dost sil, se nemusíte vyhýbat kontaktu, ale můžete například zkusit využít zpětné vazby: to znamená, říkat "Jak já se cítím, když ty tohle děláš". I pro ni by totiž mohlo být nápomocné dostat takovou zprávu o reakci, kterou vyvolává ve Vás její chování.

Doufám, že tohle malé zamyšlení Vám bude k užitku a přeji hodně vnitřní síly k zvládání náročných lidských setkání a situací.

Za tým poradny

Petra

Výkyvy nálady u otce

Dobrý den, nevím zda sem píšu správně, ale můj problém pramení již z dětství kdy mi bylo 15 let to se u mého otce začali projevovat abnormální výkyvy nálad, chodí a křičí neustále na vše nadává, poté vyjde ven a se sousedem se normálně baví a směje se, měl i období kdy nepromluvil několik měsíců či na nás s mamkou neustále křičel, chodila jsem k psycholožce i mamka, bylo nám řečeno že se jedna o psychické týrání, ale říct otci že je nemocný a musí se jít léčit to nechápe a nebo se ještě víc rozčílí...tento stav neustále trvá (již necelých šest let) otec je týden normální a poté se to zase zvrtne při tom doma je vše perfektně uklizené a nemá žádné starosti i mužské práce zastaneme samy tudíž by se nemel proč stresovat ani rozčilvoat, asi víme že je psychicky nemocný ale on sám si to nepřipustí a ventyluje to na nas občas i hodí s věcmi nebo praští našeho pejska i když je zlatý. Stres z této situace mi už nahání hrůzu je mi skoro 21 let stále bydlím s našima a ted čím dál častěji utíkám k příteli, jelikož už to doma nezvládám, ale vždy odjíždím s výčitkami co asi dělá doma mamka ta nikam sama bez otce nemůže a on nikam nechodí všechny přátele co měl již nemá ani koníčky už také nemá tudíž ani mamka nic nesmí. A poslední tři roky se u mě ojevuje přecitlivělost na zvuky (mlaskání, srkání, kašlání polykání atd...), ale pouze doma až doposud ted už to začínám pozorovat že mi to začíná vadit trochu i mimo domov....prosím naléhavě o radu co s tím...!!!Děkuji Vám

Gaudy

Odpověď

Dobrý den Gaudy,

 

naše poradna slouží lidem, které aktuálně něco trápí, rádi by něco vyřešili či změnili, takže Vás mohu ujistit, že píšete správně. Ve Vašem dotazu vnímám dvě hlavní oblasti, se kterými byste chtěla pomoci. První jsou otcovy výkyvy nálad, které trvají už několik let a způsobují Vám v poslední době stres a výčitky ve vztahu k Vaší mamce. Druhou, zdánlivě nesouvisející obtíží, je přecitlivělost na zvuky, která se doposud objevovala jen doma, ale nyní si jí začínáte všímat i mimo domov.

Jelikož z Vašeho dotazu vnímám, že je pro Vás rodinná situace velmi náročná, ráda bych věnovala nějaký prostor reakci na otcovy výkyvy nálady. Je naprosto pochopitelné, že Vás otcovo chování, tak jak ho popisujete, stresuje a celá situace Vám nahání hrůzu. Musí být nesmírně náročné žít v takto nepředvídatelném prostředí 6 let a chápu, že se snažíte trávit hodně času u přítele. Při čtení dotazu jsem si pokládala otázku, jestli jste někdy mluvila s Vaší mamkou o tom, jaké to pro Vás je a jaké pocity ve Vás celá situace vyvolává. Domnívám se, že byste se mohla Vaší mamky také zeptat, jak se k celé situaci staví ona, jaké je pro ni takové soužití a jaká je pro ni představa budoucnosti po boku Vašeho otce. Vzhledem k Vašemu věku se totiž dá očekávat, že budete doma méně a méně, i že se v brzké budoucnosti odstěhujete od svých rodičů. Přestože je pochopitelné, že máte při odjezdech výčitky, nemyslím si, že byste si měla klást za vinu to, že necháváte doma Vaši mamku samotnou s otcem. Naopak se domnívám, že je přirozené, že s rodiči trávíte méně času a pokud chcete Vaší mamce pomoci, zkuste s ní probrat, jak ji můžete podporovat i na dálku nebo co by jí při Vaší nepřítomnosti mohlo pomoci usnadnit celou situaci. Domnívám se, že pokud to s ní takto proberete, mohla byste se svých výčitek snadněji zbavit. Nevím, jak moc se Vaše mamka stýká i s dalšími členy rodiny či přáteli, ale myslím, že i jejich podpora by jí mohla být velmi nápomocná. Zkusila bych se tedy zamyslet i nad tím, zda může Vaše mamka v nějaké krizové situaci odejít k někomu blízkého či někomu aspoň zavolat. Existují také organizace, které se zaměřují na problémy v rodinném soužití nebo přímo na situace psychického a fyzického týrání, na které se Vaše mamka i Vy můžete kdykoliv obrátit.

Co se týče Vašeho druhého dotazu, nedokážu si příliš představit, co přesně míníte onou přecitlivělostí. Zda jsou Vám dané zvuky nepříjemné nebo zda je už nedokážete vůbec snášet a musíte například odejít do jiné místnosti. Při osobní práci s Vámi by mě také zajímalo, jestli Vám tyto zvuky vadí u všech lidí nebo jestli jsou Vám nepříjemné pouze od někoho a od koho konkrétně. Myslím, že to by mohla být okolnost, díky které by se dalo objasnit, jak Vaše přecitlivělost vznikla a díky tomu by se dalo již pracovat na tom, jak ji odstranit. Jestli máte pocit, že Vám přecitlivělost na dané zvuky narušuje Váš každodenní život, můžete zkusit navštívit psychologa z Vašeho okolí. Při osobním kontaktu s odborníkem totiž můžete detailněji rozebrat tuto přecitlivělost a pokusit se dopátrat její příčiny a okolností jejího vzniku, a tak i nejvhodnějších způsobů nápravy.

 

Držím Vám pěsti v překonání Vaší rodinné situace i přecitlivělosti na zvuky,

za tým poradny Eliška

Líbí se mně holka, která ale pije a kouří

Ahoj, nedávno mi jedna holka dala najevo ze se jí líbím, ona se mi líbí taky a rád bych s ní chodil. Jediným problémem je to že se v poslední době dostala do špatné společnosti a začala pít a kouřit. Bojím se tudíž že bych po nátlaku z její strany a ze strany jejích kamarádů nakonec podlehl a začal taky. Co mám dělat?

nekdo

Odpověď

Dobrý den,

píšete o možném vztahu s dívkou, která se Vám líbí. Její chování ve Vás však vyvolává pochybnosti, zda byste nepodlehl tlaku špatné společnosti, ve které se ta dívka vyskytuje. Nikde přímo neuvádíte, že by Vám vadilo její pití a kouření, chcete si však zachovat svůj postoj k těmto zlozvykům, což velmi oceňuji.

Pokud se Vám podaří nasbírat dostatek odvahy, doporučuju si promluvit přímo s tou dívkou. Možná se Vám tak podaří lépe ji poznat a zjistit, jestli byste s ní chtěl navázat hlubší vztah. Spolu se vzájemným poznáváním možná také zjistíte, jakou roli hraje kouření a alkohol v jejím životě a zda si vaše odlišné přístupy nebudou překážet.

Pokud byste si netroufl hned na rozhovor s dívkou, můžete o tom zkusit mluvit s nějakým kamarádem, který by Vás ve Vašem postoji podpořil. Já bych Vás rád podpořil v tom, abyste se nepouštěl do chování, se kterým jinak nesouhlasíte. I když byste to dělal s dobrou vírou pro vztah s dívkou, těžko říct, jestli byste toho později někdy nelitoval. Mnohdy si Vás ostatní lidé mohou více vážit právě za to, že jste schopen odolat tlaku a neslevit ze svých přesvědčení, než naopak.

Přeji Vám, aby se Vám podařilo skloubit pevnou vůli se vztahem, ve kterém budete oba spokojeni.

Za tým poradny Tomáš

Předchozí 1 98 99 100 101 102 103 104 Další

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info