VAŠE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY

Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit

Partner na nás pořád řve a nechce si najít práci

Dobrý den s partnerem žiju už od 18 načti 7let pracoval u rodiny která před tím mu říkala vše pěkně a nakonec dělal podřadnou práci ne práci co mu slíbili vypivap si zlost na mě a dětech teď je bez práce rok a půl nechce na úřad práce práci co jsem mu našla dělat nebude furt po más řve je zlý na mě a děti chci aby odešel a neodejde nejstarší dceru stále furt musí něco dělat co může on ale nebude můj zdravotní stav se mě díky němu zhoršuje stále vyhrožuje že odejde z dětma samotnou a nebude my dávat peníze nevím co dělat a kam se obrátit hlavně kvůli dětem ty se ho boji i když se někdy usmívá když něco potřebuje děkuji Petra

Petra

Odpověď

Dobrý den, Petro,

děkujeme Vám za projevenou důvěru. Říkáte, že je na Vás Váš partner od doby, co ztratil práci, zlý a Vaše děti se ho bojí. Váš zdravotní stav se kvůli tomu zhoršuje a nevíte, co máte dělat a na koho se obrátit.

Představuji si, jak pro Vás musí být celá situace náročná, proto bych Vás chtěla ocenit za to, že se ji snažíte řešit. Nejsem si však úplně jistá, zda z Vašeho textu správně chápu, že Vy byste chtěla, aby partner odešel, a on vyhrožuje, že odejde i s dětmi. Popíšu Vám ale možnosti, které mi ve Vaší a podobných situacích připadají užitečné.

Napadá mě, že byste si s partnerem mohla zkusit o všem promluvit, říct mu například, jak se Vy i děti cítíte, když na Vás křičí. Možná, že si neuvědomuje, že Vám tím ubližuje. Mohla byste se ho také zkusit zeptat, co by chtěl dělat a jaká práce by ho bavila, a společně se po něčem podívat. Se společným rozhovorem by Vám mohli pomoci i v partnerské poradně. Je ale na Vás, zda chcete ještě pro vztah něco zkusit udělat, nebo hledat cesty, jak ho ukončit.

Nejsem si také jistá, co si mám představit pod pojmem zlý, ale chci Vám říct, že pokud by došlo k nějakému násilí na Vás nebo dětech, tak bych Vám doporučila obrátit se například na nějakou organizaci, kde se těmito problémy přímo zabývají. Můžete tam zavolat a poradit se, kontakty najdete například zde a zde. Pokud by došlo k ohrožení zdraví nebo k nějakému vyhrocení situace, tak se můžete obrátit také na policii. 

Z Vašeho dotazu vnímám, že asi také máte obavy ohledně finanční situace, pokud by Váš partner odešel, proto mě napadá, že se můžete jít zeptat na úřad, jestli nemáte nárok na nějaké příspěvky. Obrátit se můžete i na některé neziskové organizace, kde se také můžete poradit ohledně financí a toho, na co máte ve Vaší situaci nárok a jak ji můžete po právní stránce řešit. Informace najdete například zde, zde a zde.

Můžete si promluvit také se svými přáteli nebo rodinou, ti by Vám mohli poskytnout podporu, kterou potřebujete. Pokud by Váš partner nechtěl odejít, mohli by Vám Vaši blízcí třeba poskytnout alespoň dočasné útočiště, nebo pomoci hledat další možnosti, co dělat.

Pokud byste měla zájem a chtěla si o situaci a svých pocitech promluvit s odborníkem, tak můžete navštívit také psychologa či psychoterapeuta. Může Vám pomoct si ujasnit, co byste teď chtěla dělat, překonat těžkosti, které prožíváte, a mohl by Vám poskytnout i nějaké rady, jak pracovat se stresem, což by Vám mohlo pomoci i s Vaší zdravotní situací. Na našich stránkách naleznete síť kontaktů, kde si můžete vybrat vhodného odborníka. Zmiňovanou partnerskou poradnu také můžete navštívit i sama.

Přejeme Vám, aby se Vaše problémy s partnerem alespoň trochu zlepšily.

Tým poradny

Expartner si ukájí svoji ublíženost přes našeho syna

Dobrý den,
Mám problém s bývalým partnerem se kterým mám 2 letého syna. Syna mám ve své péči, ale dohodli jsme se, že ho bude mít jeden prodloužený víkend v za 14 dní + v tom druhém týdnu ze středy na čtvrtek. Ať je mezi námi cokoliv, nikdy bych nedovolila, aby nase problémy byly ventilovany přes syna. Má právo na oba rodiče. Bohužel expartner má velký problém se zvládání emocí a od té doby, co jsem si našla nového partnera je všechno špatně. Když syna odvážim domu, tak pláče a pořád opakuje, že nechce za mým novým partnerem. Syna se mi vždycky podařilo uklidnit. Partner ho má rád. Za dva dny je zase úplně v pohodě a vesele si s ním normálně dal hraje. Od expartnera mi začaly chodit zprávy, že mého nového partnera syn nemá rád. Že mu dělá náhradního otce a ať si uděláme svoje nové dite. Syn se sotva naučil mluvit. Nedá dohromady zatím kloudnou větu, takže není možné, aby mu někdy něco takového řekl. Jsem si jistá , že partner by mu nikdy neublížil, všude jsem s nimi. Vůbec nevím, jak se mám k tomu postavit. Cekám s partnerem miminko a bojím se, že mu začne říkat, že jsme si pořídili nové miminko, a že ho nebudeme chtít. Vůbec si nedokážu představit, jak moc náročné to pro něj musí být, když jedna z osob, která ho má nejvíc milovat, ukájí svoji ublíženost přes něj. Syn to vůbec nemůže pochopit a ubližuje hlavně jemu. Jsem z toho strašně nešťastná. Navrhovala jsem nějakou mediaci, partnerskou poradnu, ale nechce o tom ani slyšet. Nechci, aby ze syna vyrostl stejně úzkostný člověk jako je jeho otec. Vůbec nevím kudy kam a budu vděčná za jakoukoliv radu.

Veronika

Odpověď

Dobrý den, Veroniko,

děkujeme, že jste se pro radu obrátila na naši poradnu. Řešíte situaci, kdy se v péči o dvouletého syna střídáte se svým expartnerem, většinu času však tráví u Vás. Od doby, co jste si našla nového partnera, se syn domů vrací s pláčem a expartner Vám tvrdí, že syn Vašeho nového partnera nemá rád. Máte pocit, že expartner ukájí svou ublíženost skrze vašeho syna, a obáváte se, jak se syn bude cítit po příchodu nového potomka. Potřebovala byste poradit, jak se zachovat.

Úvodem bych rád ocenil, že se zajímáte o dobro svého syna a chcete, aby vyrůstal s oběma rodiči. Zároveň však s novým partnerem očekáváte miminko a zdá se, že byste si přála, aby syn měl s novým partnerem a novým sourozencem dobré vztahy. Chápu, že Vás tedy trápí, když se syn vrací domů s pláčem a k tomu Vám expartner tvrdí, že syn nového partnera nemá rád. Nastavení vztahů mezi rodiči a dítětem po rozchodu bývá pro většinu lidí velmi složitou záležitostí a není divu, že potřebujete poradit, jak nejlépe na to.

Je mi líto, že expartner nejeví zájem využít služeb mediace nebo rodinné poradny, společné řešení by samozřejmě mohlo velmi pomoci. Bohužel však přístup druhého rodiče po rozchodu nemůžeme ovlivnit, ani ho tlačit do využití poradny. Rodinnou poradnu však můžete zkusit navštívit i se svým současným partnerem a synem nebo jenom s některým z nich, případně i sama. Tam můžete společně otevřít témata, o kterých se zmiňujete, a probrat, jak se to dá udělat, aby to pro vás tři bylo co nejlepší. Píšete, že se obáváte, jak bude syn vnímat příchod nového sourozence, nebo aby ze syna nevyrostl stejně úzkostný člověk, jako jeho otec. V poradně můžete spolu můžete vymyslet, jak pro syna vytvořit v těchto ohledech co nejvhodnější prostředí, což by vaše obavy mohlo rozptýlit. Myslím, že velmi důležité je v této situaci dávat synovi najevo, že ho Vy i nový partner máte rádi, což už pravděpodobně děláte. Jak bude růst, můžete mu postupně blíže vysvětlovat, jak se rodinná situace má, a že máma i táta ho mají rádi i přesto, že už nežijí spolu. I ty nejmenší děti mohou být často velmi chápavé, a čím bude syn starší, tím víc může okolnostem rozumět. Se synem můžete taky mluvit i o příchodu nového sourozence a zapojit ho do těšení se na něj – třeba v rámci výběru jména nebo zařizování pokoje.

Vašemu synovi by mohlo prospět i to, kdyby se Vám podařilo vztahy s expartnerem více urovnat.  Můžete mu zkusit vysvětlit, jak se cítíte, co Vám nevyhovuje a co Vás trápí, a zároveň i naslouchat tomu, jak celou situaci vnímá on. Sice už nejste partneři v životě, ale stále se oba podílíte na výchově syna, a dáváte mu svým jednáním příklad do života. Můžete tak synovi ukázat, že i když jste měli dříve mezi sebou neshody, tak je i přes to možné spolu vycházet. I to, jak k expertnerovi přistupovat, můžete probrat právě v rodinné poradně. Často se také stává, že se věci urovnají jen s postupem času.

V neposlední řadě je rovněž důležité myslet sama na sebe a vlastní duševní pohodu. Člověku často pomůže sdílet své trápení s někým blízkým, ať už rodinou nebo kamarády nebo partnerem. Kromě poradny můžete i Vy sama navštívit psychologa nebo psychoterapeuta, který by s Vámi mohl probrat Vaše pocity více do hloubky a mohli byste společně hledat další východiska z vaší situace. V rámci individuální psychoterapie můžete samozřejmě probrat všechna výše zmíněná témata týkající se Vás i dalších členů rodiny.

Přejeme, ať se Vám, synovi i partnerovi daří,

Tým poradny

Nic mě netěší a nezajímá

Dobrý den, potřebuji pomoc, radu. Nic mě netěší, nic mě nezajímá, prostě jsem úplně na dně? Nevím, čím to je, ale nezajímá mě, jak to jde dětem ve škole, když dostanou špatnou známku, je mi to jedno. Domů se netěším, práce mě nebaví. Co mám prosím Vás dělat?

Macek

Odpověď

Dobrý den,

vážíme si toho, že jste se obrátila na naši poradnu. Píšete, že Vás nic netěší a nezajímá a máte pocit, že jste na dně. Ptáte se nás, co máte dělat.

Mrzí mě, jak se teď cítíte. Představuji si, že to pro Vás může být nepříjemné či i matoucí, když máte pocit, že Vás nic netěší, a navíc nevíte, čím by to mohlo být. Může se někdy stát, že má člověk období, kdy ho z různých důvodů nic nebaví či nezajímá, ale když to trvá delší dobu, nejsou jasné příčiny a zasahuje to do života, je třeba to řešit.

Přijde mi fajn, že se snažíte svou situaci změnit, první krok jste udělala už tím, že jste nám o tom napsala. Mluvit o svých pocitech je důležité, i když to může být někdy náročné. Z Vaší zprávy přesně nevím, jak dlouho se už takhle cítíte a zda jste o tom již s někým mluvila nebo ne. Napadá mě, že by mohlo pomoct promluvit si s někým blízkým o tom, jak se právě cítíte. Tenhle člověk by Vám pak také mohl být oporou při hledání další pomoci.  

Zejména pokud se takto cítíte už delší dobu, nebo pozorujete i jiné změny (spánkový režim, chuť k jídlu, úroveň energie apod.), chtěla bych Vás podpořit v tom, abyste si o tom promluvila také s odborníkem – psychologem, psychoterapeutem nebo psychiatrem. Psycholog či psychoterapeut Vás může vyslechnout a pomoci Vám hledat příčinu Vašich pocitů, a především co s nimi dělat. Psychiatr je lékař, s nímž byste mohla probrat, zda by Vám mohlo pomoct i užívání léků, abyste získala prostor pro další práci na sobě. Více o tom, jaký je mezi jednotlivými odborníky rozdíl, si můžete přečíst zde, a vyhledat si je můžete například prostřednictvím těchto rozcestníků.

Přejeme Vám hodně sil

Tým poradny

Chovám hlubší city ke svému psychoterapeutovi a on možná ke mně

Dobrý den,
Mám dotaz ohledně svého psychoterapeuta. Chodím na terapie více jak tři roky, mám problémy s úzkostí a různé fóbie. Terapie mi velmi pomohla a pomáhá, ale jde o to, že jsem od začátku našich sezení měla se svým terapeutem pocit hlubokého spojení, mnohokrát jsme jen seděli a upřeně jsme se dívali jeden druhému do očí, aniž bychom museli něco říkat a stále tam jakoby probíhala nějaká komunikace, což přetrvává do dnes a je to velmi zvláštní. Samozřejmě tím vším se stalo, že jsem začala pociťovat hlubší city k němu a přikládala jsem to k tzv. běžnému přenosu, jak se to občas v terapiích stává. Jenže mi přišlo a přijde, že můj terapeut chová podobné city ke mně, dívá se tak nějak jinak, kolikrát mi skládal poklony, že jsem laskavá, fajn žena, že se mnou rád pracuje, je rád, že tam chodím, má mě rád. Když mi bylo nejhůře, tak mě i objal, držel mě za ruce, celkově byl dost laskavý. Jsem z toho zmatená a nevím, jestli to může být jen můj pocit, jelikož sama cítím k němu nějaké city, nebo i u něj může něco probíhat, tím pádem bych čekala, že to třeba otevře a doporučí raději někomu jinému. Můj dotaz je, jestli to mám sama ukončit, nebo se to pokusit otevřít, i když to bude pro mě velmi těžké a budu se stydět.
Děkuji za odpověď.

Zuzana

Odpověď

Dobrý den, Zuzano,

děkujeme, že jste se se svým dotazem obrátila na naši poradnu. Popisujete, že už více jak tři roky docházíte k psychoterapeutovi, kdy jste již od začátku vašich sezení pociťovala hluboké spojení. Postupem času jste k němu začala pociťovat i hlubší city a přijde Vám, že Váš psychoterapeut chová podobné city i k Vám. Teď nevíte, jestli máte psychoterapie sama ukončit nebo jestli toto téma otevřít na Vašem společném sezení.

Na začátek bych chtěla říct, že není neobvyklé, pokud klient chová hlubší city ke svému psychoterapeutovi. Může to být způsobeno tím, že právě psychoterapeut je často jedním z mála lidí, který nám naslouchá, neodsuzuje nás, přijímá nás takové, jací jsme, a nedělá nám problém se mu svěřit a plně se otevřít. Často v nás také může probouzet pocit, že je to jeden z mála lidí, který nám opravdu rozumí.

Také můžeme hovořit o tom, co jste již popsala, tedy o přenosu. Jde o fenomén popsaný v rámci některých psychoterapeutických směrů, kdy na terapii dochází k opakování vztahu a pocitů, které zažíváme v životě. Může se tedy stát, že si klient promítá do svého psychoterapeuta různé lidi ze svého života. Psychoterapeut by si každopádně měl všimnout přenosu ze strany klienta a snažit se s ním pracovat. Součástí většiny etických kodexů v psychoterapii je, že psychoterapeut má mít vůči klientovi vymezené určité hranice a pokud v rámci sezení například chová ke svému klientovi hlubší city, mělo by být součástí jeho práce si tyto pocity zpracovat a probrat je s jiným odborníkem v rámci tzv. supervize.

Věřím, že pro Vás musí být náročné v této situaci nevědět, co dělat. Pokud byste našla odvahu otevřít toto téma v rámci setkání s Vaším psychoterapeutem, může to být velmi užitečné. Jestliže byste měla problém o tom přímo hovořit, můžete to i zkusit napsat Vašemu psychoterapeutovi například prostřednictvím e-mailu nebo na papír, a bavit se o tom až v následném společném setkání. Pokud byste cítila, že to z jakéhokoliv důvodu nepůjde, je určitě i řešením terapii ukončit nebo v ní pokračovat, nicméně je třeba počítat s tím, že by Vám v myšlenkách mohly naskakovat neustále ty samé otázky, což nemusí být z dlouhodobého hlediska žádoucí. Co je lepší udělat bohužel nejde takto říct, možné jsou všechny varianty. Nejdůležitější je, abyste si zvážila všechny pro a proti a abyste byla s kroky, které učiníte, spokojená.

Přejeme Vám, abyste Vaši situaci s terapeutem vyřešila takovým způsobem, který pro Vás bude nejpříjemnější.

Tým poradny

Přítel prohrál obrovské peníze a všechno je najednou jinak

Přeji hezký večer,

předem bych chtěla poděkovat za tuto možnost svěřit se svým problémem. Mnohem snáz se mi o problému píše, než mluví.

Jak bych začala. V mém okruhu přátel byl vždy jeden kamarád, se kterým jsme se navzájem milovali, ale vždy jsme se minuli. Když jsem byla nezadaná a měla jsem o něj zájem, on byl zadaný a obráceně. Nikdy jsme si nic nevyčítali, dokonce i okolí nám říkalo, že se neustále míjíme, ačkoliv jsme se měli moc rádi. Po maturitě jsem si našla přítele, se kterým jsem do nynějška. Byla jsem s ním moc šťastná, znali jsme se prakticky od dětství. Představovala jsem si s ním budoucnost, děti, rodinu, on totéž se mnou. Nikdy jsme neměli žádný problém až do teď. Dostal se do komunity sázkařů, a prohrál obrovské peníze. Zničil veškerou důvěru, kterou jsem v něj měla. Každopádně se ke všemu přiznal… přiznal to před svou rodinou, mojí rodinou. Nyní je vše v řešení. Má splátkový kalendář a dodržuje splácení. V práci je téměř pořád. Prosil mě, abych mu odpustila, ale je to pro mě hrozně těžké. Jako žena jsem měla své sny, které se nejspíš už nedoženou. Nechtěla jsem ho odsoudit, protože do takové pasti se může dostat každý, nicméně mám stále pochybnosti, jestli se to nebude třeba někdy opakovat. Mám ale pocit, že jsem přestala cítit jakoukoli emoci. Nevím, jestli ho miluji, nedokážu si představit být těhotná, mít děti. Možná je to jen zapříčiněno danou situací, 5 let jsem přece o tom snila, ale nevím. Abych se dostala zpět k tomu kamarádovi. V mezičase se oženil a s manželkou staví dům. Potkala jsem je nedávno na náměstí a najednou mě popadla obrovská úzkost, že jsem na jejím místě mohla být já. Že jsem mohla být takto šťastná a místo toho řešíme dluhy s mým přítelem, nemám dům, nejsem vdaná, moje rodina ho odvrhla a vše se lidově řečeno kvůli sázení posralo. Najednou mi bylo smutno po těch letech, kdy jsme se měli rádi s tím kamarádem a přála bych si vrátit se do té doby a změnit něco tak, abychom byli spolu. Vše by mohlo být úplně jinak. Vím, že člověk dělá v dané chvíli rozhodnutí, o kterých si zrovna myslí, že jsou nejlepší. A třeba by nám to s kamarádem ani neklapalo. Racionálně si to odůvodním, ale emotivně trpím a nedokážu ho vyhnat z hlavy. Jak se mám prosím s touto situací psychicky vyrovnat? Obrovsky lituji životních rozhodnutí a nevím, jak z toho ven. Nevím, co cítím, nevím jestli v nynějším vztahu zůstat nebo odejít, když se necítím momentálně šťastná. Během 5 let, které jsme s přítelem, jsem o něm nikdy nepochybovala, až mě překvapovalo, jak dokonalý máme vztah, a pak přišla ta rána. Všechno je nejednou jinak. V hloubi duše vím, že ho mám ráda, ale teď mi to nějak nejde vyjádřit. Nevím, co mám dělat. Prosím poraďte.

Moc Vám děkuji.

Monika

Odpověď

Dobrý den, Moniko,

píšete nám, že Váš přítel nedávno prohrál velké množství peněz. Ačkoliv se Vám se vším svěřil a snaží se situaci vyřešit, Vy cítíte, že jste v něj ztratila důvěru. Zároveň jste nedávno potkala kamaráda z minulosti, se kterým jste se navzájem milovali, a pocítila jste úzkost z toho, že jste dnes mohla být po jeho boku. Popisujete, že Vás trápí lítost a nevíte, zda ze současného vztahu odejít. Ptáte se nás, jak se s nynější situací vyrovnat.

V prvé řadě jsme moc rádi, že Vám tato forma komunikace vyhovuje a děkujeme za Váš dotaz. Je pro mě obtížné představit si, jaký to pro Vás mohl být šok, když přišla taková rána do vztahu, který jste považovala za dokonalý a mrzí mě, jak velkou lítost nyní prožíváte. Z Vašeho dotazu nabývám dojmu, že je to pro Vás teď poměrně čerstvé, a říkám si, že je po takové události pochopitelné, když člověk začne zpochybňovat některá svá životní rozhodnutí. Myšlenky na to, co by mohlo být, mohou být velmi silné a racionalizace nemusí vždycky pomoct. Přijetí vlastních rozhodnutí může být dlouhodobý proces a některým lidem pomáhá, když se zkouší dívat na věci z jiné perspektivy a když si dají dostatek prostoru na zpracování svých emocí, třeba i smutku z toho, co mohlo být a není. Zároveň si říkám, že by tato událost mohla posloužit jako příležitost k ujasnění si, co vlastně nyní ke kamarádovi cítíte a jak s tím chcete naložit.

Zmiňujete nejistotu, zda s přítelem zůstat nebo odejít. Přemýšlím nad tím, jaké dilema prožíváte, když k příteli nyní necítíte jakoukoli emoci, ale na druhou stranu za sebou máte několik let spokojeného vztahu a v hloubi duše jej máte stále ráda. Říkám si, že po takovém šoku je pochopitelné, že momentálně nic necítíte, a přál bych Vám, abyste na sebe s rozhodnutím nespěchala. Můžete si například vymezit období, po které budete sama u sebe sledovat, jestli se Vaše emoce k příteli někam posouvají, třeba formou psaní deníku. I malá zlepšení by mohla nasvědčovat tomu, že se Váš vztah může zacelit.

Také by mohlo být užitečné zkusit si zjistit více o tom, jak podobnou situaci prožívali jiní lidé před Vámi. Můžete se obrátit se na některou z organizací věnujících problematice přílišného sázení, kde si můžete o tématu zjistit více a naleznete tam i kontakty na odborníky, kteří jsou k dispozici i blízkým lidí, kteří sázeli (například zde nebo zde). Také bych Vám přál, kdybyste si mohla říct o oporu i někomu ve Vašem okolí.

Říkám si, že dříve či později by mohlo být prospěšné téma otevřít i s přítelem, pokud jste to neudělali dosud. Můžete mu sdělit své pocity a dát mu prostor, aby Vám i on řekl, jak celou situaci vnímá. Třeba se Vám podaří přijít na něco, co byste oba ještě mohli pro zlepšení udělat. Rád bych Vás podpořil, abyste zvážila i návštěvu psychologa či psychoterapeuta, který by Vám pomohl zmapovat, co prožíváte, jak své emoce zpracovat a také by Vám pomohl dospět k rozhodnutí, zda s přítelem chcete zůstat či nikoliv. Návod, jak si vybrat správného odborníka, můžete najít na tomto odkazu. Obrátit se můžete také na partnerskou poradnu, a to jak sama, tak společně s partnerem. Psycholog či psychoterapeut by Vám zde mohl vytvořit bezpečné prostředí, abyste si o celé situaci s partnerem mohli promluvit a třeba i zjistit, jestli existuje nějaká cesta k obnovení ztracené důvěry.

Přejeme Vám, aby se Vám povedlo s nynější situací vyrovnat,

Tým poradny

Přítelkyně mi přestala projevovat lásku

Dobry den.
Pritelkyni (28let) byla diagnostikovana "porucha prizpusobeni + porucha nezrale osobnosti".
Kdyz jsme se poznali, tak jsem nepozoroval zadne projevy poruch. Byla velice mila, pozorna, komunikativni, mile stydliva, pecujici, snaziva, hodne se ke me upnula a projevovala mnoho lasky, hodne mi psala sms a kazdou volnou chvilku, kdy jsme nebyli spolu, tak volala. I jsme spolu bydleli.
Projevy zacaly po stresujicich udalostech v praci a v soukromem zivote. Najednou, jak kdyby byla nekdo jiny. Minimum komunikace, unava, prestala ke me projevovat city a naklonost. Vznikaly caste hadky a plno rozhovoru otacela na sebe a prekrucovala. Odstehovala se k matce. Svuj volny cas prestala planovat a veskere me pokusy o traveni spolecneho casu koncily jeji podrazdenosti, nekdy az agresi.
Po navsteve psychiatra dostala 3 druhy leku (zoloft, myrzaten, helex retard). Terapie odmita.
Jeji stav a nas vztah se nezlepsuje. Je uzavrena a ze vsech problemu vini me, nebo sve okoli.
Nyni konecne uznala, ze bude potreba s psychiatrem upravit davkovani leku a premysli i o terapiich.
Je nejaka sance na navrat do stavu, kdy jsme se poznali? Aby byla zase ta milujici, snaziva a vesela partnerka?
Jak jsem jiz zminil, na zacatku vztahu takova nebyla. Vse prislo az stresem v praci a okoli. Dekuji.

Pomocnicek

Odpověď

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o Vaší přítelkyni, která bývala komunikativní, pečující a snaživá. Upnula se na Vás, projevovala Vám mnoho lásky a bydleli jste spolu. Po stresujících událostech se ale stala zamlklou, unavenou a podrážděnou. Odstěhovala se k matce a přestala Vám náklonnost projevovat. Psychiatr jí stanovil diagnózu a předepsal medikaci, ale její psychický stav ani váš vztah se nelepší. Ptáte se nás, jestli je šance, že váš vztah bude znovu jako dříve.

Chápu, že Vás současná situace trápí a že byste si přál, aby se přítelkyně chovala jako dřív. Chtěla bych přitom ocenit, jak přemýšlíte nad okolnostmi, které mohly zhoršit partnerčin psychický stav, protože si myslím, že je to dobrý způsob, jak jí můžete lépe porozumět. Když popisujete, jak náročné období ji potkalo, tak i mně samotné připadá pochopitelné, že je Vaše přítelkyně nyní tišší, unavená nebo podrážděná. 

Bohužel ale nemůžu zhodnotit vhodnost partnerčiny medikace, ani nedokážu říct, jestli nebo případně kdy by se mohl její stav zlepšit. Řada lidí zvládne překonat obtížnější období sama a relativně rychle, další potřebují více času nebo krátkodobou pomoc odborníka, pro jiné pak může být správnou cestou dlouhodobá spolupráce třeba i s více odborníky. Situaci Vaší přítelkyně by mohl lépe zhodnotit její psychiatr, který má více informací. Pokud by to ona sama chtěla vědět, můžete ji v takové konzultaci s jejím lékařem podpořit. Nejspíš ale ani on s jistotou nepředpoví, jak se bude Vaší přítelkyni dále dařit, protože nedokáže předvídat řadu okolností, které lidem vstupují do života a mohou psychický stav i léčbu ovlivňovat.

Rozumím tomu, že příčinu současných problémů ve vztahu vidíte především v partnerčině psychickém stavu, který připisujete náročnému období a její diagnóze. Přesto přemýšlím nad tím, jestli se něco nezměnilo také u Vás, protože vztah vždy ovlivňují oba partneři. Často se lidem stává, že když se jejich blízký začne projevovat jinak, tak i oni sami nevědomě změní své chování. Chci Vám proto nabídnout, abyste se zkusil zamyslet nad tím, jestli jste třeba nezačal na některé věci v poslední době reagovat jinak, nebo jestli byste Vy sám nemohl ve vztahu něco změnit, abyste v něm mohli být oba spokojenější. Třeba byste to mohl probrat také s přítelkyní a zeptat se jí, co by ve vztahu potřebovala. Také jí můžete nabídnout pomoc s čímkoli, na co se Vy sám cítíte, nebo se jen zajímat o to, jak jí je nebo co by jí udělalo radost. Možná byste jí také mohl říct o tom, jak se v současné době cítíte Vy sám, z čeho máte obavy, nebo co byste potřeboval. Věřím, že taková otevřená a upřímná komunikace o vzájemných potřebách a pocitech může mnoho věcí objasnit, a třeba i pomoci překonat některé neshody.

Protože vnímám, jak Vás současná situace trápí, chtěla bych Vás povzbudit, abyste v tom nezůstal sám. Můžete se svěřit někomu blízkému, ale i Vy sám se můžete obrátit na odborníka – psychologa nebo psychoterapeuta, se kterým můžete probrat Vaše pocity a starosti, a překonat tak lépe toto nesnadné období Vašeho vztahu. K vyhledávání odborníků slouží tyto rozcestníky. Další možností je pracovat na vašem vztahu u odborníka společně s přítelkyní. Pokud byste oba chtěli, můžete kontaktovat manželskou a rodinnou poradnu, nebo párového terapeuta. Píšete o tom, že přítelkyně se zdráhá terapeuta navštívit. Kdybyste měl o společnou návštěvu odborníka zájem, můžete přítelkyni zkusit říct, že o setkání stojíte a přál byste si, aby šla s Vámi. Třeba pro ni pak bude návštěva přijatelnější, když uvidí Vaši důvěru v odborníka a Váš zájem o partnerský vztah.

Přejeme Vám i Vaší přítelkyni, abyste našli způsob, jak se cítit znovu spokojeněji.

Tým poradny

Nemůžu se k ničemu dokopat

Dobrý den.

Už víc než půl roku si připadám hrozně pasivní.

Mám seznam věcí a několika koníčků, kterým se chci věnovat pravidelně a rozvíjet se v nich, ale nemůžu se k tomu dokopat. Věnuju se jim nepravidelně, nebo vždycky začnu a pak přestanu nebo se ani nepřiměju k tomu, abych začala. Ani nedokoukám rozkoukaný kurz. Pořád si říkám, že s něčím začnu zítra, ale nezačnu a potom to už pustím z hlavy.

Nevím, jestli jsem tak zlenivěla, nebo čím to je, že nemůžu dokopat k ani k věcem, které mě baví. Někdy si dopředu naplánuju, co budu druhý den dělat, ale pak to nedělám, protože se mi nechce. Přitom já se chci seberealizovat. Svoje povinnosti si splním, ale pak mám někdy pocit, že už celý den pořádně nic nedělám a jen chodím od ničeho k ničemu a zbytečně promarním den.

A nevím, jestli to spolu souvisí, ale pokud nemusím ráno někam jít, tak chodím pozdě spát a pozdě vstávám. Vadí mi to, ale taky si jen pořád říkám, že od zítra to změním, ale ještě jsem toho nebyla schopná.

Jak se mám přimět, začít něco dělat a udržet si motivaci?

Děkuju za odpověď. Hezký den.

Deny

Odpověď

Dobrý den, Deny,

píšete nám, že si připadáte už více než půl roku pasivní a nemůžete se „dokopat“ ani k věcem, které Vás baví. Po splnění povinností často chodíte od ničeho k ničemu a stává se Vám, že s něčím začnete a nedokončíte to. Chtěla byste změnit také Váš spánkový režim.

Z toho, co píšete, mám pocit, že motivovaná k tomu něco dělat nebo změnit jste, ale máte problém to realizovat. Přijde mi důležité, že i tak plníte své povinnosti, je však pochopitelné, že byste ráda dělala něco naplňujícího i ve svém volném čase a že Vás zřejmě hodně trápí, že Vám to nejde. Je určitě fajn, že s tím zkoušíte něco dělat a tím pádem už víte, co Vám nefunguje, od toho by se mohlo dát dobře odrazit.

Napadá mě, že spousta lidí v době pandemie a karantén mohla mít podobný problém jako Vy a u některých z nich může stále přetrvávat. Další možností by mohlo být třeba to, že si toho plánujete moc a kladete na sebe vysoké nároky. Někdy nám totiž přílišné plánování může něco „znechutit“ tak, že se nám do toho pak už nechce. Možná za tím ale stojí něco úplně jiného, přemýšlím i nad tím, zda a co se ve Vašem životě před tím půl rokem změnilo a jak jste to měla s trávením volného času předtím. Užitečné by mohlo být zkusit se zamyslet nad tím, čím konkrétně může být Vámi vnímaná pasivita způsobená. Někdy, když pochopíme důvod, tak se nám pak snáze hledá řešení.

Říkám si, že co se nových koníčků a seberozvoje týče, mohlo by pomoct vybrat si činnost, kterou toužíte začít dělat ze všech nejvíc, a rozplánovat si ji po malých a jednoduše splnitelných krocích. Také může být dobré začít s krátkými časovými úseky, během kterých se budete něčemu věnovat. Napadá mě i určit si pro činnosti, které Vás baví a chcete je dělat, pravidelný čas a místo, kdy a kde je budete dělat, aby se z toho postupně stal návyk, který Vás nebude stát tolik úsilí.  Fajn by také možná mohlo být vymyslet si systém lákavých odměn za to, když se Vám k něčemu podaří „dokopat“.

Zda souvisí Vaše nízká motivace k aktivitám s pozdním usínáním a vstáváním nelze říci, ale je možné, že nepravidelný spánkový režim může způsobovat větší únavu apod. Je pochopitelné, že pokud vstávat nemusíte a chození pozdě spát Vám v něčem vyhovuje, tak je obtížné to změnit. Pokud ale chcete, možná by mohlo pomoci naplánování nějaké příjemné aktivity, na kterou byste se těšila, třeba i ve společnosti někoho nebo někde mimo domov, čímž byste si vytvořila důvod, proč ráno dříve vstát.

Mohlo by Vám také pomoct si o tom všem zkusit s někým promluvit. Můžete zjistit, jestli to třeba neměl někdo z Vašich přátel podobně a nešlo by se inspirovat tím, co tenkrát pomohlo jemu.  Pokud lze nějakou z Vašich zálib provozovat ve více lidech, mohlo by Vás také motivovat účastnit se jí organizovaně, být s někým domluvená apod.

Pokud byste chtěla, můžete si o tom popovídat také s nějakým psychologem či psychoterapeutem, a společně byste mohli zkusit přijít na to, kde Vaše potíže pramení a co by se s tím dalo dělat. Může to být otázka i jen pár sezení, kdy tomu společně přijdete na kloub. Hledat někoho takového můžete zde.

Přejeme Vám, aby se Vám podařilo začít opět trávit den smysluplně a dělat to, co Vás baví.

Tým poradny

Bojuji se změnami nálad

Dobrý den,chtěla bych Vás poprosit o radu.Bojuji se změnami nálad,jestli se to takhle dá popsat.Jeden den se cítím úplně normálně,v klidu,směji se,nevadí mi být v prostředí několika lidí,vyjít ven se psem na procházku klidně mezi plné náměstí,cítím se mezi nimi dobře.A pak jsou dny,kdy mám problém opravdu sotva vstát z postele,sotva se vzbudím,mám stažený žaludek.Jakákoliv komunikace s kýmkoliv je pro mě složitá,mám žaludek stažený jak kdyby mě čekala nějaká velká zkouška,největším uměním dne je pro mě když se převleču z pyžama a zvládnu si udělat něco k jídlu a najíst se.V tyhle dny totiž skoro nejím,hlad sice mám,ale chut k jídlu vůbec.Během těhle dní se snažím co nejvíc vyhýbat lidem,až na mého velmi dobrého kamaráda.A i s tím se necítím v pohodě.Většinu dne proležím v posteli,prospím,jsem strašně podrážděná,jakákoliv snaha někoho vytáhnout mě ven mě strašně rozčílí (proč to nevím,vždycky mi prolítne hlavou ,,To nechápou že chci být sama?!").´.Ruším pak plány,který jsou domluvený třeba několik týdnů dopředu,na domluvených akcích se neukážu,těžko se to pak vysvětluje..Nerozumím tomu.Po pár dnech to přejde.A opakuje se to v nepravidelných intervalech,v průběhu většinou dnů.Teď když začne semestr mě tohle děsí ještě víc,nevím jak to budu zvládat ve škole,teda budu muset.Rozhodla jsem se Vám napsat v momentě,kdy mi hlavou párkrát proběhly myšlenky ve smyslu ,,Kolik by bylo třeba sníst těhle prášků?"Nebo když jsem řídila tak mně problesklo hlavou jak rychle bych to musela napálit do toho stromu.Nikdy bych to neudělala.Samotnou mě to vyděsilo,že mě to vlastně napadlo.Proto se ptám takhle anonymně.Jinak až na tohle se cítím vlastně normálně,nikdo by to na mě nepoznal,kdybych někomu řekla,co se mi honí hlavou tak by mi nevěřil,protože mě všichni znají úplně jinak,funguji,protože musím,jsou povinnosti které musím plnit,protože to není jen můj život který žiji,ale kolikrát když mám ty špatný dny,tak si opravdu připadám strašně,jak jsem zbytečná a nikdo mě nemá rád,že nikoho nemám,komu by na mě záleželo.Vím,že takhle diagnostikovat přes internet opravdu nejde,ale byla bych ráda,kdybyste mi alespoň napsali názor,zda je to normální,nebo ne,nebo co s tím?Nevím,jestli s tím někam chodit a asi si ani nedokážu představit tohle někomu říct z očí do očí,protože jinak jsem pořát ta "věčně usměvavá". Děkuji předem.

Anonymní

Odpověď

Dobrý den,

děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Píšete nám, že bojujete se změnami nálad. Některé dny se cítíte normálně, dokážete se usmívat a být mezi lidmi. Jiné dny máte problém vstát z postele, nemáte ani chuť k jídlu a vyhýbáte se lidem. Tyto dny se střídají v nepravidelných intervalech. Nám jste se rozhodla napsat ve chvíli, kdy Vás začaly napadat myšlenky na sebevraždu. Ptáte se nás, zda je to normální a co s tím můžete dělat.

Nejprve bych chtěla říct, že vnímám, že jsou pro Vás tyto změny nálad asi zatěžující, možná nerozumíte tomu, co se s Vámi děje a nevíte, co s tím. Představuji si, že je nejspíš hodně náročné ve špatné dny nějakým způsobem fungovat a plnit povinnosti. Také chápu to, že si neumíte představit Váš problém s někým blízkým sdílet, protože si nejste jistá, zda by Vám vůbec věřili. Ráda bych ocenila to, že jste se rozhodla nám napsat pro radu.

Na začátek bych uvedla, že střídání nálad může být běžnou záležitostí. Bývá normální, že některý den jsme plní energie, máme chuť být činorodí či být s lidmi, a jiný den se nám zkrátka nechce nic dělat, chceme se například celý den válet v posteli a být sami se sebou. Pokud ale toto střídání nálad překročí nějakou mez, tedy začne být poměrně časté, vyšší intenzity nebo začne člověka omezovat v běžném životě, může se stát problematickým. Nemůžu říct, čím je to způsobeno, protože příčin může být mnoho, klidně se může jednat o něco přechodného (např. stres). Můžete se zkusit zamyslet, zda toto nebo něco jiného vám nepřišlo do života v době, kdy změny nálad začaly. Také to ale může být něco dlouhodobého a závažnějšího, což může posoudit jen psycholog či psychiatr.

Sebevražedné myšlenky však určitě nejsou běžnou záležitostí. Proto bych se ve Vašem případě nebála obrátit se na odborníka, například psychologa nebo psychoterapeuta, se kterým byste mohla probrat vše více do hloubky a společně uvažovat nad tím, čím mohou být tyto myšlenky či změny nálad způsobeny a jak se s nimi vypořádat. Pokud jste u takového odborníka nikdy nebyla, na tomto odkazu se můžete více dozvědět o tom, jak si jej vybrat a jak taková pomoc vypadá. Můžete je také vyhledávat přímo, a to tady.

I když jste psala, že si neumíte představit svěřit se někomu z Vašeho okolí, říkám si, že byste nad touto možností mohla ještě popřemýšlet. Takový člověk by Vám mohl být ve Vašich špatných dnech oporou a věděl by, co se s Vámi děje a proč například nemáte náladu s nikým být. Avšak pokud se dostanete do situace, kdy Vám bude špatně a budete si chtít s někým promluvit, aniž by se jednalo o někoho z Vašeho okolí, můžete se kdykoliv obrátit na linku důvěry nebo krizové centrum.

Přejeme Vám, abyste lépe porozuměla tomu, co se Vám děje a našla způsob, jak s tím pracovat.

Tým poradny

Jsem ve stresu, když mám jít s přáteli ven

Dobrý den,

chtěla bych se Vás zeptat, co mám dělat, nebo popřípadě čím je to způsobeno, že pokaždé, když mám jít s přáteli někam ven (např. hrát Bowling, jít na tenis atp..), tak se mi okamžitě dostaví pocit stresu, pocit toho, že se nechci ztrapnit.. co s tím mám dělat nebo na čem zapracovat? Už mě to docela otravuje, přitom jsem extrovert, lidi i zábavu mám ráda, ale s tímhle si nějak neumím poradit. Když jsem byla menší, s rodiči jsme moc nikam nechodili, takže všechno jsem se učila vpodstatě od svých kamarádů, a i když mi to nešlo, byla to zábava, ale čím jsem starší, mám pocit, že se tento stav zhoršuje.
Děkuju za pomoc a za odpověď.

Kristýna Haftová

Odpověď

Dobrý den, Kristýno,

děkujeme Vám za důvěru, s kterou se obracíte na naši internetovou poradnu. Píšete nám o tom, že vždy, když jdete s přáteli ven, pociťujete stres a obavy z toho, že byste se mohla ztrapnit. Zmiňujete, že se to zhoršuje s tím, jak jste starší. Ptáte se, co máte dělat a na čem zapracovat.

Na začátek mi přijde důležité zmínit, že každý někdy může cítit stres nebo strach z toho, že se ztrapní, a to i v situacích, kdy je s lidmi, kteří mu jsou blízcí, nebo i když dělá něco, co ho baví. Určitá míra těchto nepříjemných emocí je běžná, ale zároveň je fajn mít odvahu s tím něco udělat, když to člověka trápí a necítí se v tom dobře. Rozumím tomu, že Vás tyto situace můžou rozhodit, zvlášť když jste mezi lidmi ráda a když nevíte, jak s nimi naložit. Přijde mi jako dobrý začátek, že si to uvědomujete a dokážete pojmenovat, co se ve Vás děje. Zmiňujete, že se tyto pocity s věkem mění. Může se stát, zvláště v období dospívání a mladé dospělosti, že se měníme, stáváme více nebo méně citliví na určité věci a v souvislosti s tím může být jiné třeba i to, jak se cítíme ve společnosti. Napadá mě také, jestli by Vaše pocity nemohly souviset i s nějakým zážitkem z minulosti nebo třeba tím, jak na Vás Vaše okolí reaguje.

Napadá mě, že byse mohla zkusit si sama se sebou probrat, proč zrovna v tuto konkrétní situaci stres cítíte, nebo co by se mohlo stát, když se ztrapníte. Někdy může pomoct, když sami sebe víc pochopíme a vnitřně se podpoříme. Může být fajn se zamyslet a například si napsat na papír, co přesně se Vám děje, kdy se to stává, kdy naopak ne a jak jste se s tím někdy v minulosti vypořádala a co Vám pomohlo. Zároveň, pokud byste měla obavy z toho, jak se Vám bude v aktivitě dařit, můžete si ji třeba předem vyzkoušet a zjistit, jestli bude ve Vašich prožitcích před setkání s přáteli rozdíl. Říkám si, že by mohlo být uklidňující se před tím, než půjdete ven, zaměřit na to, co máte ráda, a trošku se odreagovat nebo zrelaxovat, pustit oblíbenou hudbu nebo si zacvičit. Pomoci Vám mohou i různé druhy relaxací. Více info můžete najít třeba tady a tady.

Také může být přínosné tyto emoce sdílet s někým blízkým, například s někým z rodiny nebo z kamarádů. Ti Vás mohou podpořit přímo v situaci, kdy budete stres cítit, a možná taky zjistíte, že i ostatní občas cítí něco podobného. Třeba společně přijdete i na to, co by Vám mohlo pomoct. Napadá mě také, že byste se mohla s někým ze svých kamarádů domluvit, že když budete cítit stres nebo jiné nepříjemné pocity, tak se před schůzkou sejdete dřív, zavoláte si, nebo si dáte přímo na schůzce signál a třeba si sednete k sobě, abyste se cítila lépe.

Pokud by se to, co popisujete, dále zhoršovalo, nebo pokud byste na tom ráda zapracovala více systematicky, můžete navštívit psychologa či psychoterapeuta. S odborníkem můžete mluvit o tom, co se ve Vás děje a postupně pracovat na tom, abyste se dokázala lépe vyrovnat s tím, co právě zažíváte. Také můžete hledat, proč se to děje, a společně s odborníkem vymyslet, jaké kroky můžete udělat, abyste se cítila dobře i před daným setkáním.

Přejeme Vám, ať se Vám podaří pracovat s pocity trapnosti,

Tým poradny

Mám pocit, že mě mé okolí dusí.

Dobrý den, v mém životě se teď děje hodně zásadních změn a cítím se velmi osaměle. Mám pocit, že by všem bylo beze mě lépe. Mám šílený strach ze zklamání a selhání, což mi brání v osobním rozvoji. Mám pocit, že mě každý ve svých očích staví do určité role a když se ji pokusím vyvrátit, tak na to ostatní reagují negativně. Takže se cítím, jako by mě nikdo doopravdy neznal a neviděl v pravém světle. Někdy mám takové úzkosti, že se nemohu pořádně nadechnout. Jako by mě okolí dusilo. Poté upadám do stavů apatie a nic mě nebaví. Nechce se mi ani vstát z postele a každá aktivita je pro mě výzvou. Nevím si rady, jak se osvobodit od okolí a donutit je, aby mě brali takovou, jaká jsem. A ne takovou, jakou by mě chtěli mít. Děkuji za váš čas.

Natálie

Odpověď

Dobrý den, Natálie,

děkujeme za Váš dotaz a vážíme si, že jste se obrátila na naši poradnu. Píšete, že se cítíte velmi osaměle a máte pocit, že by všem bylo lépe bez Vás. Cítíte se, jako by Vás nikdo doopravdy neznal a lidi v okolí Vás viděli jen v rolích, do kterých Vás sami staví. Míváte úzkosti a zdá se Vám, že Vás Vaše okolí dusí. Ptáte se nás, jak se od okolí osvobodit a docílit, aby Vás brali takovou, jaká jste. 

Mrzí mě, jak se v poslední době cítíte. Představuji si, jak těžké asi je, být stavěna do rolí, které není možné naplnit. Ještě náročnější může být snažit se okolí sdělit, jak se doopravdy cítíte, pokud jsou reakce negativní. Připadá mi ale obdivuhodné, že jste se již pokoušela tyhle představy vyvrátit. Je pochopitelné, pokud se cítíte osaměle nebo máte pocit, že Vás nikdo doopravdy nezná nebo neposlouchá. Mnoho lidí by se asi cítilo v takové situaci podobně. To ale neznamená, že to tak musí být i nadále. Chci ocenit, že jste nám napsala a dokázala se svěřit s tím, jak se doopravdy cítíte. Mluvit o svých pocitech a o tom, že se Vám něco nelíbí, může být prvním krokem ke změně.

Přemýšlím nad tím, jestli jste lidem ve svém okolí už zkoušela říct, jaké emoce ve Vás jejich přístup vyvolává. Někdy si ostatní nemusí uvědomovat, jak to, co říkají nebo dělají, ovlivňuje jiné. Napadá mě, že byste si s nimi o tom mohla zkusit promluvit, třeba ve chvíli, když budete mít dostatek času a budete v příjemné náladě. Můžete si také dopředu připravit, možná i napsat, co byste jim chtěla sdělit. Mohlo by být užitečné zaměřit se na to, jak se v konkrétních situacích cítíte Vy a pak dát prostor Vašim blízkým vyjádřit jejich emoce a myšlenky. Pokud by nebylo možné sdělit jim to osobně, mohla byste jim to třeba napsat nebo poslat jako zvukovou zprávu. Také mě napadá, jestli máte ve svém okolí někoho blízkého, kdo by Vás vnímal takovou, jaká jste. S ním byste mohla sdílet, jak se cítíte, a tak možná získat oporu a porozumění, třeba i pro období změn, které prožíváte.

Píšete také, že míváte úzkosti, při kterých se někdy nemůžete ani nadechnout a pak upadáte do apatie. Chtěla bych Vám doporučit, abyste zvážila i návštěvu odborníka – psychologa, psychoterapeuta nebo psychiatra. Psycholog či psychoterapeut Vám může pomoci hledat, jak se osvobodit od tlaku okolí, zbavit se strachu ze selhání nebo Váa provést změnami ve Vašem životě. Také s Vámi může najít způsob, jak si o tom všem promluvit s blízkými. Psychiatr je lékař, s nímž byste mohla probrat, zda by Vám mohlo pomoct i užívání léků, abyste získala prostor pro další práci na sobě. Víc o tom, jaký je mezi jednotlivými odborníky rozdíl, si můžete přečíst zde a vyhledat si je můžete například prostřednictvím těchto rozcestníků

Pokud byste vnímala, že potřebujete akutní pomoc, můžete se obrátit na některou z linek důvěry. Kontakty na ně najdete zde nebo zde. Nemusíte v tom zůstávat sama.

Přejeme Vám, abyste byla ostatními viděna tak, jak si přejete a cítila se lépe,

Tým poradny

Jakou roli hrají geny v mém chování?

Dobrý den, poslední dobou se hodně zajímám o to, jak se chovají mí rodiče a prarodiče a bojuju se strachem, že budu stejní jako oni - převážně otec, nebo děda. Děda, který je moc milý, ale z části paranoidní a často si vytváří své vlastní konspirační teorie o politice atd. a potom otec, který je mi velkým vzorem a skvělým tátou, jen mi občas přijde, že se z něj vytratila sranda. Chci se tedy zeptat, jak velkou roli hrají geny po rodičích a prarodičích v mém chování, zálibech a jestli je možné, že “neskončím” třeba v 75 jako můj děda s tím, že budu neustále lidi přesvědčovat o politických blbostech. Děkuji za odpověď a přeji pěkný den.

Petr

Odpověď

Dobrý den, Petře,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám o svých obavách, že se budete chovat stejně jako někteří členové Vaší rodiny, konkrétně otec nebo děda. Chtěl byste vědět, jakou roli hrají geny v chování a zálibách a jestli je možné, že s rostoucím věkem se budete chovat stejně jako právě zmínění členové rodiny.

Na vytváření osobnosti má vliv velká řada faktorů. Jedním z nich je i genetika. Dědíme kombinaci genů po rodičích i dalších předcích. Dědičnost ale mívá vliv spíš obecně na charakter a povahu než na konkrétní projevy. Dále osobnost ovlivňuje také třeba výchova, sociální prostředí (například přátelé a známí).  S tím, jak dospíváme a stárneme, se naše povaha může lehce měnit i vlivem okolností. Těmito okolnostmi může být například životní styl, velké životní změny nebo třeba cílený seberozvoj. Ve stáří se také může v důsledku nějakých onemocnění (jako je například Alzheimerova choroba nebo jiná onemocnění) naše povaha pozměnit, nebo se mohou nějaké rysy zintenzivnit.

Zmiňujete konkrétní povahové rysy, popřípadě „zvláštnosti“, kterým se chcete vyhnout. Přijde mi důležité ale i to, že sám o dědovi a tátovi píšete, že jsou to dobří lidé, kteří mají řadu pozitivních vlastností. Mnohdy jsou tyto pozitivní vlastnosti právě ty, které jsou výraznější a možná i důležitější. Pokud máte obavy z toho, že budete stejný jako Váš táta nebo děda, můžete se zkusit zaměřit na to, abyste se právě takhle nechoval. Myslím si, že první dobrý krok může být v tom, že jste schopný si tyto rysy uvědomit. Můžete se zkusit více zaměřit na pozitivní vlastnosti, které byste chtěl rozvíjet. Také můžete zvážit návštěvu odborníka, psychologa nebo psychoterapeuta. Někdo takový by s Vámi mohl blíže probrat Vaše obavy, případně Vám pomoci se seberozvojem nebo podobnými tématy. S vyhledáním odborníka Vám může pomoci náš rozcestník.

Přejeme Vám, abyste byl sám se sebou spokojený.

Tým poradny

Mám komplikovaný vztah s bývalým přítelem

Dobrý den,
potřebovala bych radu ohledně ohledně bývalého přítele. Náš vztah je velmi komplikovaný. Známe se už 5 let, začali jsme spolu chodit, když nám bylo 18. Tento vztah trval rok, rozuměli jsme si, smáli jsme se spolu, skoro vůbec jsme se nehádali, prostě celkově jsem byla spokojená, ale po roce přítel přišel s tím, že mě nemiluje, tak jako já jeho a chce se rozejít. Nebylo to pro mě snadné, ale po nějaké době jsem se s tím smířila. Od rozchodu vlastně až doteď se čas od času vídáme a skončíme spolu v posteli, není to jen kvůli sexu, dokážeme spolu hodiny probírat vážná témata, smát se, prostě trávit čas pouze v kamarádské rovině. Hodněkrát tu pro měl byl v těžkých časech a já jsem tu zase byla pro něj. Oba jsme měli i jiné vztahy (v té době jsme se vídali jen v přátelské rovině, nikdo nikoho nepodváděl), ale pokud jsme byli single skončili jsme zase ,,spolu”. Nikdy jsme spolu, ale nezačali plnohodnotně znovu chodit, pokaždé, když jsem v průběhu let naznačila, že ho mám pořád ráda a chtěla bych tomu dát druhou šanci, on mi na to řekl, že mě má také rád, záleží mu na mě, ale je zmatený a neví vlastně, co cítí a že mu přijde, že se asi nikdy nedokáže opravdu zamilovat. Načež se ode mě vždycky na chvíli odtáhne. Je to stále dokola, vždycky se sblížíme, já po čase začnu chtít tzv. všechno nebo nic a on se stáhne, ale nikdy to netrvá věčně. Naši situaci ovlivňuje i to, že máme společnou partu přátel, takže svým způsobem jsme i nuceni se vídat. Myslím si, že on se bojí zamilovat, že má nějaký blok, když jsem mu říkala jestli nechce zajít k psychologovi, zamítl to. Už nevím, co dělat, nechci ho vymazat se svého života, ale je to vyčerpávající.
Děkuji za radu.

Simona

Odpověď

Dobrý den, Simono,

děkujeme, že se na naši poradnu obracíte se svým dotazem. Píšete, že je Váš vztah s bývalým přítelem velmi komplikovaný. Rozuměli jste si, avšak po roce Váš expřítel přišel s tím, že se chce rozejít. Bylo to pro Vás obtížné, ale nakonec jste se s tím smířila. Od rozchodu se spolu však stále vídáte a občas spolu dle Vašich slov skončíte i v posteli. Pokud však navrhnete, jestli by s Vámi nechtěl znovu chodit, odtáhne se. Řekl Vám, že se není schopen zamilovat. Vy byste tedy chtěla poradit, co dělat dále, jelikož Vás tento stav již unavuje.

Představuji si, jak pro Vás nejspíš musí být celá tato situace obtížná a matoucí. Trvá navíc už velmi dlouho, proto není divu, že Vás to vyčerpává. Pravděpodobně cítíte střídavě naději a zklamání a možná vás opakující se scénář omezuje i v jiných vztazích.

Přijde mi jako dobrý nápad, že jste svému bývalému příteli navrhla odbornou pomoc, i když ji odmítl. Možná by stálo za to, kdybyste zkusila navštívit nějakého odborníka Vy sama. Mohlo by Vám pomoci, kdybyste si o tom mohla podrobněji promluvit s psychologem či psychoterapeutem, a třeba si s jeho pomocí ujasnila, jaké máte možnosti, co byste s tím chtěla nadále dělat apod. Kontakty naleznete například zde nebo zde.

Vnímám, že Vám na Vašem expříteli nejspíš hodně záleží. Mohla byste si s ním tedy zkusit citlivě promluvit o tom, co ho vede k názoru, že nejspíš není schopen opravdu se zamilovat. Zdali se třeba přihodilo v jeho životě něco, co ho v tom utvrdilo. Popřípadě byste se mohla zeptat Vašich společných přátel, co si o tom myslí, jelikož pravděpodobně dobře znají Vás oba.

Také by mohlo být užitečné zamyslet se nad tím, jestli Vám takový vztah stojí zato. Zmíněný muž může nakonec změnit názor a může třeba i vyhledat odbornou pomoc. Přijde mi však důležité mít na paměti i variantu, že se to stát nemusí, a Vy byste tak mohla zůstat v tomto matoucím vztahu i do budoucna.

Přejeme Vám, aby Váš vztah s bývalým přítelem dopadl dle Vašich představ.

Tým poradny

Nepřiměřeně žárlím na svoji nevlastní dceru

Dobrý den,

chtěl bych Vás požádat o pomoc v následující záležitosti:

Mám nevlastní již skoro osmnáctiletou dceru. Před několika měsíci se kromě kamarádek dostala do intenzivnějšího kontaktu též s kamarády. Velmi často si s nimi píše přes Snapchat, chodí s nimi ven, volá si s nimi, u jednoho nedávno spala.

Problém je, že žárlím. Ovšem nikoli běžně, přiměřeně, ale opravdu hodně. Z nějakého důvodu mi tento její kontakt s kluky extrémně vadí. S kamarádkami problém nemám, ale kluci mi opravdu vadí. Cítím, že to takhle nechci, nepřeju si to. Mám strach z každé zmínky o klukovi, protože vím, že se pak budu cítit příšerně. Proto žiju skoro neustále v obavách, už tři měsíce.

Nic jí nezakazuji, nechávám jí svobodně žít, ale můj vnitřek je totálně rozežraný. Navíc to pak i prosakuje navenek, kdy nevlastní dceru velmi často vyslýchám, např. když se např. vrátí z venku, kdy byla s nějakým klukem. Zahrnuji ji dotazy, kde byli, co dělali a spoustou doplňkových otázek. Jsem jakoby posedlý tím ji neustále kontrolovat, vyptávat se každou chvíli na něco, co souvisí s kluky. Dcera sice odpovídá, ale už je na ní vidět, že jí to vadí, což chápu. Musím říci, že to poškozuje náš jinak opravdu výborný vztah. Ale jako bych si nedokázal pomoct, jako by něco rozhodovalo za mě a ovládalo mě. Vím, že je to špatně, ale nedokážu tomu zabránit.

Přitom si racionálně uvědomuji, že celá tahle situace je absurdní. Kdyby to byla moje partnerka, chápu, že pak by ještě bylo aspoň trošku logické na ni žárlit. Ale na nevlastní dceru? Rozumově vím, že je to v jejím věku naprosto přirozené, že je v kontaktu s kamarády, že to tak má být, že to patří k vývoji, ale něco ve mně se tomu brání, odmítá to, nechce to.

Už tři měsíce se snažím přijít na to, proč to tak je, ale bez úspěchu. Přečetl jsem už spoustu všemožných článků na téma žárlivost, sebeláska, sebevědomí, kontrola, svoboda atd. atd., vyslechl si spoustu rad od své přítelkyně i nejlepší kamarádky, čtu různé knihy, ale nic nepomáhá, stále se v tom plácám a ničí mě to. Přítelkyně, tedy její matka, už toho má taky dost a dokonce už mi pohrozila i rozchodem, protože to s ní neustále řeším a ona už je z toho opravdu vysílená. Ona s chováním dcery nemá sebemenší problém, je si vědoma toho, že je to normální vývoj a patří to k životu. Což mi v podstatě říká každý, ale já jako jediný mám ohromný problém to přijmout a srovnat se s tím.

Obracím se proto touto cestou na Vás, protože už jsem opravdu zoufalý. Neustále myslím jen na tohle, vůbec nežiju svůj život, jsem vyčerpaný, smutný, naštvaný. Je to jako virus, který totálně ovládá moji hlavu.

Velice Vám děkuji za Váš čas a odpověď

Tomáš

Odpověď

Dobrý den, Tomáši,

děkujeme Vám za projevenou důvěru v naši poradnu. Píšete, že se Vaše nevlastní dcera začala před několika měsíci vídat s kluky, a Vy jste zjistil, že je to pro Vás velký problém, trpíte žárlivostí, kterou si neumíte vysvětlit. Bojíte se, že kvůli této žárlivosti zničíte Váš vztah s nevlastní dcerou i s Vaší přítelkyní. Trápíte se a nevíte, co dál.

Z Vašeho dotazu cítím, jak je pro Vás celá situace nepříjemná a těžká, proto bych Vás chtěla ocenit za to, že se snažíte tento problém řešit a rozhodl jste se nám napsat. Jsem ráda, že si uvědomujete, v jakém období se Vaše dcera nachází, a že je její zájem o kluky přirozený.

Myslím si, že do určité míry může být žárlivost běžná, jak v partnerství, tak v rodinných vztazích. Pro otce, i nevlastního, může být těžké přijmout fakt, že jeho dcera dospívá a má zájem o jiné muže. I přesto, že je pro Vaší přítelkyni těžké se do Vaší situace vcítit a začíná jí Vaše žárlivost vadit, myslím si, že je na místě, že spolu toto téma otvíráte. Může být přínosné, když jako Vaše partnerka a zároveň matka Vaší nevlastní dcery zná Váš postoj i Vaše pocity v této situaci a zároveň si říkám, že jedině tak Vám dokáže pomoci s řešením, pokud na to bude mít ještě sílu.

Napadá mě, že byste si mohl promluvit s dcerou i přítelkyní, říct jim, co prožíváte, možná se jim také omluvit a povědět jim, že se celou situaci snažíte řešit. Můžete jim dát prostor a vyslechnout si, jak celou situaci vnímají ony a třeba se i zkusit domluvit na určitých pravidlech, která budete všichni dodržovat. Uvažuji nad tím, že možná máte i obavy a strach z toho, že je Vaše nevlastní dcera sama s jiným mužem. Říkám si, že byste se spolu mohli třeba domluvit, co vše bude dcera své matce říkat o svých schůzkách a také, jestli a jak se do toho budete nějak zapojovat i Vy. Někdy může být vztah s nevlastním dítětem bližší, než by člověk čekal, proto může pomoci se domluvit na určitých hranicích, díky kterým budete vědět, do čeho máte zasáhnout a do čeho ne. Možná, že když partnerka i nevlastní dcera uvidí Vaši snahu a podaří se Vám nastavit funkční pravidla, tak Vás podpoří a i Váš vztah se zlepší.

Také si říkám, že by mohlo být užitečné promluvit si s nějakým kamarádem nebo mužem ve Vašem okolí, který má také dceru, mohl by Vám říct, jak toto období vnímal on. Někdy může pomoci, když člověk sdílí to, co prožívá s někým, kdo byl v podobné situaci a možná může i získat nějaké tipy, jak s tím naložit.

Může se ale stát, že dcera ani Vaše partnerka nebudou mít o rozhovor zájem nebo to nebude stačit a i nadále budete cítit, že Vás žárlivost ovládá, škodí Vašim vztahům a Vy nedokážete žít svůj život. V takovém případě bych Vám doporučila kontaktovat psychologa nebo psychoterapeuta. Ten by s Vámi mohl celé téma probrat, mohli byste spolu zjistit, co je příčinou žárlivosti a třeba i i proč žárlíte zrovna na nevlastní dceru. Pomocí různých technik by Vám mohl pomoct se žárlivosti zbavit nebo se s ní naučit nakládat tak, aby už neovlivňovala Váš život. Společně byste mohli pracovat i na zlepšení Vašeho vztahu s partnerkou i nevlastní dcerou. Psychologa či psychoterapeuta si můžete vyhledat třeba zde.

Přejeme Vám,  ať se své žárlivosti brzy zbavíte a dokážete zase žít plnohodnotný život,

Tým poradny

Co si myslíte o chování mého spolužáka?

Na pomaturitní aj s námi chodil budoucí medik/předvádivý. Např. jsem o přestávce říkala, že bych nechtěla být doktor. Na to mi začal skákat do řeči:" No to víš že jo, no to říká každý no." Chtěla jsem otočit papír na další cvičení a schválně mi chvíli držel papír a říkal mi:" Ne, ne." Holky se dále např. o přestávce bavily o menstruaci a on jak to slyšel, hned pronesl:" Menstruující žena." Nebo o přestávce v rámci jiného tématu pronesl, že je čestný muž. Když jsem spolu jezdili v MHD, tak byl jiný, milý a sympatický. Bavil se, co dělám ráda a taky. Např. jsem říkala, že ráda jezdím na kole, že jsem byla minule s bratrancem. Na konci kurzu řekl, že jde zítra do školy, abych nebyla sama (ostatní spolužáci se na to totiž vykašlali). Usmála jsem se na něho. Ten den přišel, v MHD mi pak říkal, že bychom někdy mohli jet na kolech spolu. Řekla jsem, že 80-tky nejezdím (myslela jsem, co když bude chtít jet hodně). Na to odpověděl, že to nevadí, že můžu jet míň. Já jsem řekla: "Ne, to ne." On se asi urazil a od té doby, jsem ho neviděla a nekontaktoval mě.
Po 2,5 letech byl sraz. Napsala jsem mu, mile reagoval. Bohužel jsem do pizzerie, kde byl sraz, šla jen já, on a naše společná spolužačka. Byl ke mně ale odtažitý až odsekávačný. Bavili jsme se všichni tři o rodině, práci a studiu. Najednou nám začal vyprávět nějaký erotický vtip (nebo nevím co to bylo). Řekl:" Když kluk se chtěl s holkou vyspat a měl *** pér*." Potom jsme si chtěli objednat pizzu, říkali jsme jak je to drahé, když jsme se dívali na jídelní lístek a on najednou začal pomalu vyslovovat:" prca*, zprca*, já to tady zprcá*.
Po skončení srazu jsem šli do MHD a poděkoval za sraz. Řekla jsem, že mi může klidně napsat a můžeme si i s ostatními zahrát ping-pong. Odpověděl stroze:" Jo dobře." Nenapsal a neměla jsem z toho dobrý pocit, tak jsem mu pak sama napsala, že mu přeji hezké vánoční svátky, ať se mu podaří zkoušky a jestli by se nechtěl jít na vánoční procházku do Prahy (chtěla jsem se zeptat, proč se tak choval v té pizzerii). Zprávu si zobrazil a nic neodpověděl.
Co si myslíte o jeho chování? Je v pořádku, nebo není duševně v pořádku, popř. čím může trpět?

Teri

Odpověď

Dobrý den, Teri,

děkujeme, že se na naši poradnu obracíte se svým dotazem. Píšete, že jste na pomaturitní studium chodila spolu s jedním budoucím medikem, který se k Vám choval zvláštně. Popisujete, že Vám skákal do řeči, pronášel různé komentáře apod., avšak následně v MHD se k Vám choval jinak, mile a sympaticky. Dokonce Vás pozval, abyste společně jeli na kola. To jste ale odmítla a viděli jste se až po 2,5 letech na srazu. Když jste mu napsala, tak opět mile reagoval, avšak při reálném setkání byl odtažitý a měl opět zvláštní projevy. Na Vaši další zprávu s pozváním už nereagoval.

Z Vašeho dotazu mám dojem, že Vám na zmíněném muži pravděpodobně záleží, snažíte se pochopit jeho chování a zajímá Vás, zda je duševně v pořádku.  Přemýšlím však nad tím, co přesně Vás vede k tomu se tím natolik zabývat. 

Na úvod mě napadá, že občas pro nás může být obtížné pochopit chování druhých, jelikož nemůžeme znát všechny potencionální proměnné, které je k jejich projevům či činům vedou.  Také jsme každý jedinečnou osobností, a právě i díky tomu můžeme v různých situacích reagovat odlišně.

Zmiňujete, že byl rozdíl v jeho chování v přítomnosti dalších spolužáků, a když jste spolu byli sami, případně přes zprávy. Možná to mohlo být způsobeno tím, že někteří lidé mohou mít tendenci chovat se určitým způsobem na veřejnosti a jinak v soukromí, případně ve společnosti různých lidí.  Roli mohla hrát například i stydlivost nebo naopak tendence se předvádět. S ohledem na Vámi popisované zvláštní komentáře nelze ani vyloučit, že by se mohlo jednat i o nějaký psychický problém. Na základě takto omezených informací však nelze určit, co za jeho chováním stálo. Pokud je to pro Vás však opravdu důležité, mohla byste si například zkusit promluvit s Vašimi společnými spolužáky, kteří jej třeba lépe znají.

Pokud byste stála ještě o další kontakt s tímto mužem, mohla byste mu například zkusit narovinu citlivě sdělit, že jeho chování a signály pro Vás byly matoucí, a můžete ho i zkusit požádat o jejich vysvětlení. Také byste mu mohla zkusit vysvětlit, že jste z posledního setkání neměla příliš dobrý pocit, a proto jste se chtěla ujistit, zda je vše v pořádku.

Přejeme Vám, abyste dokázala porozumět jeho chování.

Tým poradny

Nevím, jak se chovat k otci

Dobrý den,

Mám dotaz ohledně vztahu k otci. Otec (70 let) trpí mnohými příznaky psychopatie a já nevím, jak se mám k němu chovat. Nechci být ani v roli oběti ani protivníka. Je lepší vztah zcela přerušit nebo existuje vhodnější přístup například sdělit mu jasně mé osobní hranice? Děkuji za odpověď.

Gibka

Odpověď

Dobrý den, Gibko,

píšete nám, že Váš otec trpí více příznaky psychopatie a Vy nevíte, jak se k němu chovat. Zajímá Vás, zda byste s ním měla vztah úplně přerušit, nebo zvolit jiný přístup.

V prvé řadě bych chtěl ocenit, že hledáte způsoby, aby Vám ve vztahu s otcem bylo lépe. Zmiňujete, že se nechcete cítit jako oběť ani protivník. Představuji si, že se s otcem asi dostáváte do konfliktů, a že Vás to může stát mnoho sil. Na Vaši otázku bohužel neexistuje jednoznačná odpověď. Každý mezilidský vztah je jedinečný a záleží jen na Vašem posouzení, co Vám vztah s otcem přináší, kolik síly Vás to stojí a zda pro Vás má smysl jej nadále udržovat.

Obecně mi ale dává smysl první zkoušet menší kroky před těmi většími a hůře zvrátitelnými, a proto si říkám, že by možná stálo za to zkusit nejprve nastavit zmíněné hranice. Napadá mě, že pro začátek můžete popřemýšlet, jestli není něco, co Vám už dříve pomohlo při vymezování vlastního prostoru ve vztahu s otcem nebo i s někým jiným. Pokud byste si na něco takového vzpomněla, možná by se na tom dalo stavět i nyní. Z toho, co píšete, nevím, jak přesně se Váš otec projevuje, ale napadá mě, že byste si s ním mohla zkusit o celé situaci promluvit. Pro takový rozhovor je dobré zvolit dobu, kdy budete mít dostatek času a prostoru, abyste oba mohli vyjádřit, jak celou situaci vnímáte. Můžete otci zkusit vysvětlit, proč se ve vztahu necítíte příjemně, a co byste potřebovala, aby se změnilo. Můžete se třeba i dohodnout, jak často se budete setkávat, a také, co si k sobě navzájem můžete a nesmíte dovolit.

Nicméně, dovedu si představit, že mít s otcem takový rozhovor může být velmi obtížné. Pokud byste se na něj necítila nebo se Vám nepodařilo dohodnout, můžete si sama ujasnit, jak si vzájemný kontakt představujete, vytyčit si své hranice sama, otce s nimi jen seznámit a poté na nich pevně trvat. Chci Vás také podpořit, abyste při rozhodování, jaký postup zvolit, myslela i na sebe a na to, zda máte dostatek zdrojů (jiní blízcí lidé, koníčky…) odkud čerpat sílu, abyste celou situaci ustála.

Zmiňujete, že otec trpí příznaky psychopatie. Jde-li o jeho oficiální diagnózu a otec by s tím souhlasil, mohlo by být užitečné poradit se třeba s jeho ošetřujícím lékařem o tom, jak s ním komunikovat. Ať už otec diagnózu má nebo ne, můžete se obrátit i na některou z organizací, kteří pracují s lidmi s duševním onemocněním a jejich blízkými, kteří by Vám také mohli poradit nebo kde byste mohla získat konkrétní tipy. Vyhledat si je můžete třeba zde. V úvahu připadá také individuální návštěva psychologa či psychoterapeuta, kde Vám mohou pomoci si ujasnit, jak si Váš vztah představujete a jak pracovat s nastavováním hranic. Zároveň se můžete obrátit i na některou z rodinných poraden, buď sama nebo i spolu s otcem, pokud by tomu byl otevřený.

Přejeme Vám, aby se Vám podařilo vztah s otcem nastavit tak, abyste se v něm cítila příjemně.

Tým poradny

Moje mysl ke mně mluví, bojím se, že mám psychickou poruchu

Dobrý den. Před asi třemi měsíci, mi začali různé psychické potíže, pořád trvají a zhoršují se. Nevím co s tím dělat a bojím se že mám nějakou psychickou poruchu.
Úplně nevím jak bych to popsala, ale snad to bude trochu srozumitelné.
Moje mysl mi říká různé věci jako třeba nemůžu se usmát na nikoho jiného než na někoho z rodiny jinak se stane něco špatného nebo že tím ublížím rodině. Nebo když vidím fotku kde je třeba máma nebo ségra, prostě kdokoliv z rodiny, tak se na ní musím usmát. Prostě, nějak mám takový systém a já ho musím dodržovat jinak se něco stane. Je to strašně otravné a zmáhající a omezující, strašně to chci dát pryč z mé hlavy. Poslední dobou pořád dávám přednost mé mysli, ikdyž to nechci. Mám v hlavě takový svůj svět a většinu času jsem pořád jen v něm s tím systémem co mám v hlavě utvořený. Zapomenu na něj jen občas kdy si s někým povídám nebo když si čtu knihu, nebo když jsem někde třeba na výletě a něco prožívám za zážitky.
Snažila jsem se přijít na to, proč se mi to děje. A možná proto že se bojím o svou rodinu a o své blízké a tak se mi něco takového utvořilo v hlavě. Ale jinak nevím.
Taky někdy když už jsem v posteli a jdu spát, a zase mi mysl něco říká, tak se zkouším bránit, prostě myslet na to co jsem dneska třeba dělala a tak. Dřív to bylo horší s usínáním, to mi hůř šlo se nějak tomu bránit a bylo opravdu těžké usnout.
Ve dne to moc nejde se nějak bránit tím že budeš myslet na něco jiného co jsi dělala a tak, to prostě zkouším něco dělat abych to aspoň trochu zahnala. Ale v posteli kdy už je tma, to nic dělat nemůžeš, to jsi jen se svou myslí.
Další věc co mě trápí je že mě nudí život, prostě už mi nepřijde tak záživný jako dřív, nemám takovou radost ze života. Jsou prázdniny, to ještě jde, ale až bude zase školní rok tak se každý den bude zase opakovat dokola. Vstanu, jdu do školy, po škole jdu nejčastěji domů, večer, a potom jdu spát. Takhle to je pořád. A tak chci začít chodit na nějaký kroužky po škole.
Možná bych měla objevovat nějaké nové věci.
Dřív jsem vám už jednou psala, a moc mi vaše odpověď pomohla!
Předem děkuji za odpověď!

Sigal

Odpověď

Dobrý den, Sigal,

vážíme si Vaší důvěry, se kterou se na nás obracíte. Před třemi měsíci Vás začaly trápit psychické potíže, které se zhoršují. Obáváte se, jestli za tím nestojí nějaké psychické onemocnění. Dále v dotaze popisujete, že Vás poslední dobou začíná nudit život a nepřináší Vám tolik radosti jako dříve.

V první řadě bych Vás chtěla ocenit za to, že se snažíte situaci řešit a hledáte i různé způsoby, jak byste své potíže mohla zmírnit. Z dotazu cítím, jak Vás situace trápí, možná se můžete cítit i zoufale. Představuji si, že může být velice náročné, pokud máte pocit, že musíte dělat to, co Vám Vaše mysl říká. Zvláště, když máte strach, že pokud byste se chovala jinak, mohla byste tak ublížit svým blízkým. Myšlenky dokážou být velmi silné a člověka si mohou snadno podmanit. O to víc chci ocenit, že se snažíte jim nepodlehnout a udžovat si od nich odstup.

Jsem ráda, že jste našla alespoň chvíle, kdy na své potíže dokážete nemyslet. Chápu, že společné chvíle s druhými Vám možná pomáhají se na ně tolik nesoustředit, avšak říkám si, že by Vám mohlo i pomoci, kdybyste si o nich s blízkými promluvila. Nemusela byste tak na ně být sama a možná by Vám poskytli oporu i při dalším řešení. Můžete se obrátit na někoho, komu důvěřujete, třeba na rodiče, sestru, kamarády nebo i učitele ve škole. Také se nám svěřujete, že v poslední době nemáte takovou radost ze života, jako dříve. Jednotvárné dny mohou někdy vést k tomu, že se v nich přestaneme cítit dobře a začnou nám připadat stejné. Ráda bych Vás ocenila za to, že i nad tímto tématem jste už přemýšlela a dospěla jste k myšlence zkusit něco nového. Věřím, že by Vám nové zájmy a kroužky mohly tyto šedé dny probarvit a přivést do života více radosti. 

Někdy se však může stát, že ačkoli se sebevíc snažíme svým problémům čelit sami, nemusí to vždy stačit. Zároveň chápu, že Vás zajímá, co za Vašimi potížemi stojí, z čeho pramení. Takhle na dálku Vám na to bohužel nedokážeme odpovědět. Proto Vás chci podpořit, abyste vyhledala odbornou pomoc. Odborník by Vám mohl pomoci Vaše potíže pojmenovat a napomoci k jejich řešení. Nejprve byste mohla zkusit navštívit školního psychologa, pokud jej ve škole máte. Přesto, že jsou prázdniny, je možné, že bude studentům k dispozici, třeba přes mail nebo telefon. Tyto informace by měly být dohledatelné na stránkách Vaší školy.

Další možností může být návštěva praktického lékaře. Ten by s Vámi probral, co Vás trápí a případně by Vám vystavil žádanku k návštěvě psychologa, psychoterapeuta či psychiatra. S psychologem či psychoterapeutem byste mohli pracovat na zvládání situací, kdy se necítíte dobře, probrat, jak můžete zacházet s nežádoucími myšlenkami a obavami o své okolí a také hledat, jak do svého života získat více radosti. Psychiatr je lékař, který by Vám mohl pomoci zjistit, zda by Vám při řešení mohli pomoci i nějaké léky. Někdy jsou nezbytnou součástí, aby člověk mohl nabrat síly k dalším krokům ke zlepšení. Více o rozdílech mezi jednotlivými odborníky  si můžete přečíst tady. Odborníka můžete navštívit i v soukromé praxi, kontakt můžete vyhledat přes tyto rozcestníky.

Pokud se rozhodnete obrátit na odbornou pomoc, vzhledem k tomu, že ještě nejste plnoletá, bude potřeba se o tom svěřit rodičům. Ti by Vám mohli sloužit i jako podpora při samotné návštěvě nebo vyhledávání odborné pomoci. Pokud byste se jim svěřit nechtěla, můžete odborníka kontaktovat i sama a při první návštěvě byste se společně domluvili, co a jak byste řekla rodičům. Možná by Vám mohly pomoci i linky důvěry, na které se můžete obrátit kdykoliv, a to prostřednictvím chatu nebo telefonu. Společně byste mohli Vaši situaci více probrat, také by Vás mohli podrobněji nasměrovat na případnou další pomoc.

Nakonec bych Vám ráda popřála mnoho sil a ať se Vám potíže podaří co nejdříve vyřešit.

Tým poradny

Jak se má člověk smířit s úmrtím blízkého člověka?

Dobrý den.

Už to bude 10 let, co mi umřela babička. Moc mi chybí. Přála bych si vrátit čas a trávit s ní zase prázdniny. Jsem smutná a cítím beznaděj.

Občas mám strach z chvíle, až se dozvím, že umřel děda. A nedokážu si představit, že mi umřou rodiče a další blízcí lidé.

Co mám dělat? Jak se má člověk smířit s úmrtím blízkého člověka?

Děkuju za odpověď.

Adriana

Odpověď

Dobrý den, Adriano,

velmi si vážíme toho, že se obracíte na naši poradnu. Píšete nám o svém smutku po smrti babičky. Máte také obavy ze smrti dalších blízkých. Přála byste si vědět, jak se dá s takovými úmrtími smířit.

Ztráta blízké osoby bývá jednou z nejtěžších situací v životě člověka, které se bohužel nedá vyhnout. Truchlení a pocity smutku a beznaděje bývají časté, dokonce přirozené a mohou trvat velmi různou dobu. Pokud by Vás to zajímalo, více informací můžete nalézt například zde nebo zde.

Napadá mě, že lidem mohou dobu truchlení usnadnit určité rituály. Může se jednat například o pravidelné návštěvy hřbitova a mluvení k zesnulému, vytvoření alb s fotkami a jinými vzpomínkami. Můžete také zkusit napsat dopis, do kterého můžete vypsat své pocity nebo něco, co byste si babičce přála říct. Někdy také člověku pomůže, když se má komu svěřit se svými pocity. Může se jednat o jiného člena rodiny nebo přátele.

Další variantou, která by Vám mohla pomoci, je vyhledat pomoc odborníka. Může se jednat například o psychologa nebo psychoterapeuta. Někdo takový by s Vámi mohl probrat nejen pocity týkající se Vaší babičky, ale i obavy týkající se smrti jiných blízkých osob.

Kontakty lze nalézt například v našem rozcestníku. Existuje také řada poraden a organizací, které se zaměřují právě na pomoc pozůstalým. Konkrétní poradny nebo poradce můžete podle místa bydliště najít třeba na této stránce. Další řadu kontaktů a jiných tipů a článků můžete nalézt i zde.

Přejeme Vám mnoho sil

Tým poradny

Můžu se opravdu změnit?

Dobrý den
Bojím se že udělám chybu kvůli který ztratím lidi na kterých mi záleží. Abych to řekla takhle můj kluk se ke mě choval hezky, ignoroval mě, na větu "miluju tě" mi někdy odepsal jen "hm" ale já ho i přes to všechno milovala, ale někdy jsem se takhle chovala i ke kámošum, nevím proč, přišlo mi to dřív vpohode že se tak chovám, teď se ten kluk ke mě chova jak k princezně, jsem za to neskutečně ráda, ale přece jenom mi furt od něj zůstalo to chování ze se chovám jak krava, i v minulosti (2 tříde) jsem kradla, lhala jsem a byla jsem prostě debil. Ted už vím že jsem se chovala jak debil a dost me to mrzí, nejraději bych chtěla vrátit čas a všechno udělat líp než dřív, ale čas člověk nevrátí🙍🤷teď jsem se z chyby ponaucila a už taková nikdy nechci být, a když někdy za lzu ikdyz z dobrých důvodu, tak si to vyčítam. A lidi který mě znají od 1tridy tak se jim moc nechce věřit že jsem se změnila a že mě to mrzí jak jsem se chovala, při hádkám na mě tu minulost vytahují, a je to mega nepříjemný když na tebe někdo vytáhne minulost kterou ty nesnášís. Už nevím jak jim mám vysvětlit že jsem se fakt změnila a že mě to mrzí, a přitom s nějakýma lidma se normálně bavím a oni vidí že už taková nejsem, ale i tak mi to nechtějí věřit přitom nevím proč🙍neukradla jsem ani jednu věc od tý doby co jsem si řekla že se chci změnit, a lhala jsem jen když už z dobrých důvodu(aby si určitej člověk kvůli ještě kvůli mě neublížil nebo tak, z toho jak jsem někdy až moc upřímná). Nevím jak se zbavit tich myšlenek že opět udělám chybu, nebo jak se celkově zbavit toho že se chovám jak krava, já se tak fakt chovat nechci, ale někdy se prostě neudrzim. A nevím jak lidim vysvětlit že jsem jiná než si myslí. Vím že člověk se prostě musí chovat normálně a být milá a tak aby ty lidi videli že jsem jiná. A vím že vy mi s tím moc nepomůžete. Ale asi jsem se prostě potřebovala někomu s tím svěřit🙍

Vivi

Odpověď

Ahoj Vivi,

děkujeme Ti za projevenou důvěru a za to, že ses i s tímto problémem rozhodla svěřit zrovna nám. Píšeš, že ses před nějakou dobou rozhodla změnit své chování, které, podle Tebe nebylo nejlepší, nicméně mnoho lidí je na pochybách a nevěří ti. Někdy Ti přijde, že ani teď se nechováš nejlépe. Chtěla bys poradit, co s tím máš dělat.

Na začátku bych Ti chtěla poděkovat za Tvou odvahu svěřit se, i za to, že jsi dokázala zhodnotit, co se Ti na Tvém chování nelíbí a co bys chtěla změnit. Myslím si, že něco takového je ve Tvém věku obdivuhodné. Změna není nikdy snadná a málokdy ji jde učinit ze dne na den. Zároveň si dokážu představit, jak je pro Tebe možná náročné být s lidmi, kteří Ti nedůvěřují a nevěří, že ses opravdu změnila. Nevím, jak celá snaha o změnu probíhala, ani jak dlouho trvala, přesto přemýšlím o tom, že lidé někdy potřebují více času, aby začali někomu důvěřovat. Můžeš jim zkusit dát nějaký čas na to, aby Tě přijali takovou, jaká teď jsi. Také si říkám, že za člověka někdy více hovoří jeho činy, proto můžeš pro lidi, na kterých Ti záleží udělat něco hezkého, abys jim dala najevo, že Tě minulost mrzí. Když bude někdo mluvit o Tvé minulosti, říkám si, že si s tím člověkem můžeš zkusit promluvit, říct mu, jak se na svou minulost díváš a jak se cítíš, když to vytahuje. Také si můžeš zkusit těch poznámek nevšímat a povídat si o něčem jiném. Myslím si, že můžeš udělat dost věcí, aby se na Tebe lidé dívali jinak, nicméně to, jak se k tomu oni postaví a jestli Tě přijmou takovou, jaké teď jsi, záleží na nich. Může se stát, že někteří nebudou ochotni svůj názor měnit. Pokud by to tak bylo, můžeš popřemýšlet, jestli stojí za to, aby ses dál snažila, anebo jestli třeba zkusíš vložit energii do hledání nových přátel, kterým bude záležet na tom, jaká jsi teď a budou Tě mít takovou rádi, i s Tvými chybami.

Také se zmiňuješ o tom, že se někdy vracíš ke „starému“ chování. Chtěla bych Ti říct, že každý někdy udělá chyby, kterých později lituje, nebo se nechová tak, jak by zrovna chtěl. Myslím si, že je to naprosto normální a patří to k životu. Pokud se Ti to přihodí, tak se můžeš pokusit omluvit, snažit se, aby se to opakovalo co nejméně a jít dál.

Se všemi svými obavami a trápením si můžeš zkusit promluvit s přítelem, rodiči nebo kamarády, kteří Tě můžou podpořit a třeba Ti i pomoct s tím, jak dát ostatním najevo, jaké jsou Tvé dobré vlastnosti. Pokud by Tě to ale stále trápilo, mohla bys zkusit zajít za školním psychologem, který působí na většině škol. Buď můžeš počkat na začátek školního roku, nebo se mu ozvat už o prázdninách, většinou je možné se s ním spojit přes mail nebo telefon. Mohla bys s ním probrat, co Tě trápí, popřemýšlet, co ještě bys mohla udělat pro zlepšení pohledu ostatních, jak na sobě dál pracovat a jak naložit s tím, když uděláš něco, co nepovažuješ za správné.

Přejeme Ti, abys měla kolem sebe lidi, kteří Tě budou mít rádi takovou, jaká jsi,

Tým poradny

Co mám dělat, abych zvládala své emoce?

Dobrý den
Potřebovala bych pomoct s tím zvládat emoce. Od tý doby co ty nejbližší lidi se ke mě začli chovat hnusně, začli všechno brát až moc vážně, začli mě ignorovat, tak od tý doby mám proutky návaly vzteku, smutku. Na věci na kterých bych dřív reagovala normálně tak teď jsem hned nasrana, například: nepovede se mi stojka, dřív bych ji zkoušela do tý doby než se my nepovede, teď se hned naseru, rozbrecim. Lidi o kolo mě, mi přijdou strasne toxický poslední dobou, vždycky si říkám že mi to třeba jenom zdá že jsou tak toxický, ale potom když vidím jak se snažím být milá a oni mě ignorujou, dávají zobrazeno a dohled všechno tak se pomalu psychcicky hroutim. Kdyz mi někdo dá zobrazeno, říkám si:"takovej ten člověk je, a měla bych ho takovýho mít ráda, určitě nedává jen mě zobrazeno" jenže mě přijde že dáváji jen me zobrazeno, říkám si že třeba zrovna mají něco na práci proto neodepisují, ale potom to už není jen 1 den co neodepisují ale je to 1 týden😕 asi před půl rokem jsem měla depky, a říkala jsem o tom rodičům, no spíš bráchovi a on řekl že to mám říct rodičům a ad jdeme k psychiatrovi, rodičům jsem to řekla, a řekli mi že potom budou mít čas že tam zajdem, řekli že to tak bude za 1 týden, no jeden týden uběhl a furt nic, najednou to byl plus mínus 1 měsíc afurt nic, tak jsem se jich ptala co bude s tím psychiatrem a oni na to "ty ho ještě potřebuješ? Aby jsme tak nesli zbytečně" o tý doby se rodičům nesvěřuju ani nic. Asi si mysleli že člověk v jedenácti nemůže mít depky nebo nevím, ale jsem si jistá kdyby věděli co všechno za problémy jsem měla že by necekali ani jeden den a hned by mě tam vzali🤷 do ted se chci někomu svěřit ale za prví bojím se a za druhý nechci aby věděli že nejsem vpoho. každou noc probrecim, někdy se rozbrecim ikdyz nechci😕🤷 no jen jsem se chtěla zeptat co mám dělat s tima všema emocema🙍

Olivie

Odpověď

Ahoj Olivie,

píšeš nám, že Tě trápí prudké návaly vzteku a smutku. Máš pocit, že se Tví nejbližší lidé začali chovat hnusně, nebo Tě ignorovat. Zmiňuješ, že když jsi před časem pověděla o svých problémech rodičům, nebrali Tě dostatečně vážně, a Ty máš nyní obavu se někomu svěřit. Ptáš se nás, co dělat s těmi nepříjemnými emocemi.

Z toho, co píšeš, vnímám, že Tě opravdu mrzí přístup okolí a možná se cítíš i vyčerpaná z toho, že se to snažíš řešit a zvládat své emoce. V prvé řadě bych chtěl ocenit, že ses zkusila svěřit rodičům, a mrzí mě, že nezareagovali tak, jak jsi potřebovala. Říkám si, že pro některé dospělé může být těžko pochopitelné, že i mladé lidi mohou sužovat psychické problémy, a nemusí si umět dobře představit, čím procházíš. Přestože to může být obtížné, chtěl bych Tě podpořit v tom, abyste to s hledáním pomoci nevzdávala a třeba se i ještě jednou zkusila svěřit rodičům. Napadá mě například, jak by asi reagovali, kdyby viděli tuhle zprávu, kde jsi nám své prožitky popsala velmi důkladně. Pokud by ses na to cítila, možná bys jim mohla ukázat přímo tento dotaz, nebo jim napsat třeba dopis. Možná by Tě v tom mohl podpořit i brácha, být s Tebou  při rozhovoru s rodiči, nebo jim to zkusit sám vysvětlit.

Zmiňuješ také, že Tě trápí neodpovídání lidí kolem Tebe. Dovedu si představit, že nedostávat odpovědi na své zprávy může být velmi nepříjemné. Říkám si však, že je možné, že Ti to ti lidé nemusí dělat naschvál. Jak jsi sama zmínila, třeba takto komunikují s každým, jsou někde na dovolené, nebo si neuvědomují, že Ti tím způsobují trápení. Napadá mě, jaké by pro Vás bylo zkusit se s těmi lidmi domluvit třeba na telefonát, volání přes aplikaci (FaceTime, messenger atd.), nebo osobní setkání. Některým lidem se tak o věcech povídá lépe a možná byste si mohli přímo vyjasnit, co vlastně je za tím neodepisováním. Pokud by se jim do jiného kontaktu nechtělo anebo se by ses na to necítila, můžeš jim třeba napsat zprávu o tom, že Tě jejich neodpovídání trápí, nebo počkat, až se při nějaké příležitosti uvidíte. Zároveň se ale může stát, že se o tom s Tebou nebudou chtít bavit a dál Ti na zprávy nebudou odpovídat. V takovém případě záleží na Tobě, jak se k tomu postavíš, jestli se budeš snažit s nimi dál být v kontaktu anebo se rozhodneš, že by možná stálo za to si najít jiné přátele, kteří tu pro Tebe budou, když budeš potřebovat. Taky mě napadá, zda máš nějakou kamarádku či kamaráda, na které se můžeš spolehnout a kteří s Tebou komunikují plynule. Ti by Ti mohli být oporou ve chvílích, kdy si od ostatních připadáš přehlížená, a možná Tě i seznámit s jinými lidmi.

Ve svém dotazu popisuješ, že se někdy rozbrečíš i proti své vůli. Představuji si, že prožívat tak silné emoce pro Tebe může být velmi náročné. Některým lidem pomáhá rozptýlit se v takových chvílích aktivitami, které jim zaměří pozornost jimam, ať už jde o sport, kreativní činnost či poslech hudby. Někdy taky pomáhají dechová cvičení, dostupná třeba v aplikaci Nepanikař, kterou si můžeš stáhnout do telefonu. Do určité míry může být větší emoční citlivost také součástí období dospívání, kterým právě procházíš. V této době si člověk ujasňuje hodně věcí, mění se i jeho prožívání a vztahy s lidmi okolo a je pochopitelné, že je toho na něj někdy moc. Pokud bys cítila, že je toho na Tebe příliš, chci Tě podpořit, abys vyhledala odbornou pomoc.

Také jsi zmínila psychiatra, já bych Ti chtěl navrhnout i možnost psychologa nebo psychoterapeuta. Zatímco psychiatr předepisuje léky, psycholog Ti může poradit, jak pracovat s emocemi, probrat s Tebou, jak si vyjasnit s kamarády, proč Ti neodpovídají na zprávy nebo jak vysvětlit rodičům, co prožíváš. Více o rozdílu mezi psychologem a psychiatrem si můžeš přečíst zde. Na prvním místě můžeš kontaktovata školního psychologa, pokud ho ve škole máte. Většinou jsou i přes prázdniny dostupní, třeba přes mail nebo na telefonu, který bys měla najít na stránkách školy. Pokud bys chtěla, můžeš si psychologa najít i sama, pro hledání můžeš využít třeba tento rozcestník. Vzhledem k tomu, že ještě nejsi dospělá, bude potřeba, aby se o návštěvě odborníka dozvěděli rodiče. Oni nebo někdo jiný blízký by Ti mohl taky pomoci s případným vyhledáváním nebo kontaktováním odborníka. Pokud by ty emoce byly neúnosné a potřebovala bys okamžitou podporu, můžeš se zcela kdykoliv obrátit třeba také na linku bezpečí, kde Tě vyslechnou a dokáží Ti poradit, co můžeš dělat dál pro to, aby ses cítila lépe.

Přejeme Ti, ať se Ti daří lépe zvládat své emoce a máš kolem sebe lidi, kteří Tě podpoří,

Tým poradny

Je možné pro maminku v LDN zajistit odborníka?

Dobrý den,

ráda bych s pomocí vaší poradny zjistila, na koho se mohu v mé situaci obrátit. Studuji na MU kombinovanou formou, mám chvíli po pětadvacítce, na jaře jsem dokončila bc. studium, děti nemám. Čili se na řešení tohoto problému cítím poměrně mladá a nepřipravená. K jádru problému:
Moje maminka, která má 64 let, šla před 3 týdny na plánovanou operaci kloubu, na kterou dlouho čekala. Léta byla s klouby v invalidním důchodu a poslední dva roky byla už zcela omezená v hybnosti. Operace byla náročná, ale proběhla v pořádku, bohužel se zřejmě zanedbalo předoperační vyšetření plic a maminku jsem dva dny po operaci při návštěvě náhodou objevila já, jak se bez povšimnutí personálu (podle všeho již několik hodin) pomalu dusí na pokoji. Následoval okamžitý převoz na ARO, umělá plicní ventilace, mimotělní oběh a uvedení do umělého spánku. 9 dní její život visel na vlásku, popravdě ani nevím, jak jsem tyto dny přežila, neustále jsem se jen klepala, že zazvoní telefon s tou nejhorší zprávou. Poté ji lékaři probudili, má ale zavedenou tracheostomii, proto není schopná mluvit. Z posunků jsme, spolu s tatínkem, zjistili, že nás maminka nepoznává. To se změnilo včera, kdy nás konečně poznala a usmála se, nicméně její psychická ani fyzická kondice není dobrá. Lékaři na ARO jsou skvělí odborníci po stránce medicínské, ale psychická stránka je na tomto oddělení zanedbaná. Jejich záměrem je nyní maminku převést do Olomouce na LDN, která se specializuje na tyto pacienty na ventilaci a pomalu je dává „dohromady“. Lékaři zatím mamince podávají antidepresiva a tvrdí, že je zle zvládá pobyt v nemocnici (první dny musela být přivázaná k posteli, aby si tracheostomii nevytrhla). Je psychicky podlomená a pravděpodobně věří, že se neuzdraví. Maminka byla před operací bystrá, veselá žena, bývalá účetní, milující máma. Nyní je z ní malý uzlíček nervů, mám obavy z hospitalismu. Chodím za ní denně na 1,5 hodiny až 2 hodiny a snažím se ji podporovat, držet za ruku, mluvit s ní. Moje otázka zní: je možné po převozu do Olomoucké LDN zajistit pro maminku někoho, odborníka, který těmto stavům předchází, nebo aktivně řeší? Lékaři tuto stránku opomíjejí a samozřejmě se soustředí hlavně na fyzickou nápravu. Na dotaz ohledně psychologické podpory mi bylo odpovědí pokrčení rameny a věta „vždyť stejně nemůže s tou hadičkou v krku mluvit“. Je možné kontaktovat někoho konkrétního v Olomouckém kraji?
Předem děkuji za odpověď.

D.

Odpověď

Dobrý den,

velmi si vážíme toho, že se obracíte na naši poradnu. Píšete nám o své mamince, která si prochází zhoršením zdravotního stavu po operaci. V důsledku toho se zhoršila i její psychika a Vy máte obavy z hospitalismu. Chtěla byste pro ni najít někoho, kdo jí pomůže po psychické stránce, ale lékaři v nemocnici to příliš neřeší. Ptáte se nás, kde byste pro ni tuto pomoc mohla sehnat.

Věřím, že se jedná o velkou psychickou zátěž jak pro Vaši maminku, tak i pro Vás a Vašeho tatínka. Velmi si proto vážím toho, že jste se rozhodla nám napsat a že chcete své mamince pomoci. Myslím si, že vzhledem k okolnostem situaci zvládáte velmi dobře a statečně.

Nejsem si jistá, na kterou LDN v rámci Olomouce bude Vaše maminka převezena. Jak fakultní nemocnice, tak vojenská nemocnice mají oddělení klinické psychologie. Tato oddělení poskytují psychologickou pomoc buď v rámci nemocnice, nebo pro osoby mimo ni. Tam by Vám mohli pomoci získat víc informací o tom, co lze pro maminku v rámci nemocnice zajistit. V dnešní době má řada oddělení i své vlastní psychology, kteří pomáhají právě pacientům, kteří se na oddělení nacházejí. Pokud to tak v tomto případě není, můžete se zkusit zeptat, jestli by to nemohlo být nějak zajištěno.

Co se týče jiné pomoci než té odborné, v řadě nemocnic působí různí dobrovolníci. Ti sice nejsou psychology, ale mohou člověku pomoci s odreagováním, sdílením náročné situace nebo i trénováním komunikace. Můžete se zkusit zeptat lékařů nebo sester na LDN, jestli někdo takový nedochází i k nim. Tato forma pomoci může ulevit i Vám, abyste na péči o maminku nebyla sama.

Jak jsem již zmiňovala, aktuální situace může být velmi obtížná i pro Vás. Působí to na mě, že jste velmi odhodlaná a chcete pro svou maminku udělat vše, co je možné. To je velmi obdivuhodné. Je ale důležité, abyste myslela i na sebe. Mnohdy pomůže, když se má člověk komu vypovídat. Může se jednat třeba o člena rodiny nebo o přátele.

Pokud byste měla zájem, můžete využít psychoterapeutické konzultace při vysoké škole, případně vyhledat jiného odborníka. S vyhledáním kontaktů by Vám mohla pomoci tato stránka. Psycholog nebo psychoterapeut by si s Vámi mohl promluvit a probrat to, jak se cítíte a co byste aktuálně nejvíc potřebovala.

Přejeme Vám i Vaší mamince mnoho zdraví a psychických sil.

Tým poradny

Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 104 Další

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info