VAŠE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY

Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit

Bojím se, že mě přítel podvede

Dobrý den, rozhodla jsem se vyhledat odbornou pomoc, protože mám pocit, že už to sama nezvládnu. S mým přítelem jsem rok, je mu 48 let. Není to žádný top model, měří 160cm, ale již od začátku je to muž, na kterého se mohu vždy spolehnout, kdykoliv mám nějaký problém, je tu pro mne. Chová se ke mne velmi hezky a já ho miluji. Je to skvělý chlap a partner. Můj problém začal před pár měsíci, když jsem se mu ze zvědavosti podívala do telefonu. Přítelkyně jeho kamaráda mu psala, že si u něj něco zapoměla, následně mu přišla sms od jeho bývalé, kamarádka té holky, že je moc ráda, že ho znovu mohla vidět a že ho miluje. Bylo to tu noc, kdy byl s kamarády v klubu a spal u sebe doma. Zeptala jsem se ho na to, on vše popřel, že prý neví co to má znamenat a že se s ní neviděl. Nemyslím si že mě tu noc podvedl, třeba přišly jen na kafe. Ale fakt, že mi lhal a nepřiznal pravdu, zničilo mou důvěru k němu a já se od té doby potýkam s podezíravostí a strašnou žárlivostí. Při každé příležitosti, když jde třeba jen do sprchy, mu kontroluji telefon, facebook, odchozí i příchozí hovory... Kdykoliv jde s kluky ven, nebo spí doma, nemůžu spát, bojím se, že mne podvede ...Již několikrát jsem mu od té doby našla v telefonu, jak nějaké psal, že má krásné oči apod., což mi moc nepomohlo. Kamarád mi radil, ať ho prostě nechám, že na takovém nevinném flirtování není nic špatného, že mne miluje. Ale já každou sekundu kdy není se mnou jen přemýšlím co dělá, kdykoliv je online přemýšlím, s kým si asi zase píše... Vím, že mne miluje a neopustil by mne, jeho přátelé jsou fascinováni, že v jeho věku má ženu jako jsem já-26-ti letou, pohlednou, vysokou, štíhlou... To mě ale neuklidňuje a já i přesto trpím depresemi a strachem z jeho nevěry, či z jeho psaním si s jiným.. Dočetla jsem. se na internetu, že mohou žárlit lidé s nízkým sebevědomím, tím jsem trpěla dlouhou dobu v pubertěAle myslím si, že už jsem tento problém dávno překonala. Při pohledu do zrcaldla jsem se sebou i spokojená. Takže si nemyslím, že moje žárlivost má co dělat s tímto.... Prosím Vás tímto o radu a pomoc, už nevím kudy kam. Předem děkuji a přeji pěkný pracovní týden.

Teresa

Odpověď

Dobrý den Tereso,

děkuji za důvěru, s jakou se obracíte na naši poradnu. Píšete, že Váš partner zničil Vaši důvěru tím, že Vám zalhal a Vy se teď potýkáte s podezíravostí a žárlivostí vůči němu. Z Vašeho dotazu se zdá, že Vás žárlivost velmi trápí a přejete si proto radu a pomoc, jak si s ní poradit. Dovedu si představit, že žít v neustálém strachu z partnerovy nevěry může být velmi nepříjemné a vyčerpávající. Zároveň ve svém dotazu píšete i to, že si nemyslíte, že Vás partner podvedl, a že je to muž, na kterého se můžete vždy spolehnout, miluje Vás a neopustil by Vás. Zdá se mi tedy, že aspoň částečně k němu důvěru stále ještě máte, i když Vás strach z jeho případné nevěry velmi trápí.

Přemýšlím nad tím, co by Vám mohlo pomoci se tohoto strachu zbavit, a zda si vůbec přejete se strachu úplně zbavovat. A pokud ano, zda něco takového, co by Vás strachu zbavilo, existuje. To, že je člověk věrný, se ani nijak prokázat nedá. Dokázat se dá jedině nevěra. Určitá míra žárlivosti může být ve vztahu přirozená. Chápu, že ve větší míře může znepříjemňovat život. Napadá mě otázka, zda není třeba v chování Vašeho přítele něco, co znejistilo Vaši důvěru a přimělo Vás podívat se mu poprvé do telefonu. Pokud ano, pak je jednou z možností si s přítelem promluvit. Buď o tom, co u Vás způsobuje onu nejistotu, nebo s ním na rovinu probrat celou tuhle situaci. Říct mu o tom, co jste našla v jeho telefonu a popsat mu, jak Vás to teď trápí. Uvidíte, jak se k tomu postaví on. 

Jako další možnost vidím pokusit se nějak zabavit ve chvílích, kdy prožíváte strach z přítelovy nevěry. Zkusit najít nějakou činnost, která Vás pohltí, abyste neměla čas zabývat se svým strachem, např. podniknout něco se svými přáteli, věnovat se svým zájmům apod. 

Dočetla jste se na internetu, že žárlivost může souviset s nízkým sebevědomím. Myslíte si, že jste tento problém už dávno překonala. To, že se o tom ve svém dotazu zmiňujete, mě vede k myšlence, jestli třeba ohledně toho nemáte nejistotu. Můžete o tom zkusit mluvit třeba s někým blízkým nebo zajít do manželské a rodinné poradny, kde se zabývají problémy v mezilidských vztazích. Tam by Vám mohli pomoci přijít na to, co ve Vašem vztahu způsobuje nedůvěru k partnerovi. Kontakty najdete zde: http://www.poradna.fss.muni.cz/rodinne-poradny.html. 

Přeji Vám, abyste našla vhodné řešení, které Vám umožni cítit se lépe.

Za tým poradny Denisa

Nemám vzpomínky na dceřino dětství

Dobrý den. Trochu se za tento dotaz stydím, ale trápí mě již delší dobu a nedokážu si to vysvětlit. Mám 3 děti narozené 10 let po sobě. 23letého syna, 13letou dceru a miminko. Problém je v tom, že nemám žádné vzpomínky na dceřino dětství. Pokaždé, když se mě zeptá, co dělala, když byla malá, tak já si nedokážu nic vybavit. Mám spoustu vzpomínek a historek se svým synem, ale s dcerou jen 2. Teď, když moje 3 miminko se vším začíná, tak se mi automaticky vybavuje srovnání se synem, ale s dcerou ne. Chápala bych to, kdyby byla nechtěná, nebo bych jí snad neměla ráda, ale tak to není. Byla vytoužená, porod normální, ona v pořádku, byla jsem šťastná těhulka i maminka. Strašně se vůči ní stydím, připadám si jako zrůda. Můžete mi prosím pomoct vysvětlit, jak je to možné? Moc děkuji za odpověď.

Renata

Odpověď

Dobrý den Renato,

děkuji Vám za dotaz. Vnímám, jak je pro Vás těžké, že si z dceřina dětství vybavujete málo vzpomínek. Proto si vážím toho, že jste se s námi tyto zřejmě bolestné pocity rozhodla sdílet.

Ptáte se na to, jak je možné, že si z dceřina dětství skoro nic nepamatujete. Na to Vám však nedokážu odpovědět. Přesto mi nepřipadá, že by se jednalo o něco natolik negativního. Píšete, že jste byla šťastná a vše bylo v pořádku. Říkám si, že lidi si často pamatují zejména období a věci, které byly spíše negativní. Je možné, že pokud šlo vše hladce a bez problémů, tak se Vaše vzpomínky přebyly jinými. Navíc jste se starala o dvě děti, takže se domnívám, že jste měla také hodně povinností, mohla být unavenější, a to by také mohl být důvod, proč si toho tolik nepamatujete.

Napadá mě, že pokud máte výčitky vůči dceři, mohlo by být vhodné si s ní o tom otevřeně promluvit. Můžete jí zkusit sdělit, jak šťastná těhulka i maminka jste byla, a domnívám se, že i stále jste. Věřím, že pokud jí upřímně řeknete, co si pamatujete, a že Vás mrzí, že si momentálně nevybavíte více věcí, že se na Vás nebude zlobit, ani Vám nic vyčítat. Z Vašeho dotazu mám pocit, že ji máte moc ráda a snažíte se být co nejlepší máma. Proto bych Vás ráda podpořila, abyste si nic nevyčítala a dala dceři najevo nyní, jak moc ji máte ráda.

Chápu, že se kvůli tomu necítíte dobře i to, že se stydíte, když se Vás dcera na něco zeptá a Vy si nedokážete vzpomenout. Napadá mě však, že by to tak nemuselo zůstat. Pravděpodobně máte z dceřina dětství nějaké fotky a setkávala jste se v té době s nějakými lidmi (partner, prarodiče, známí apod.). Můžete se tak na spoustu věcí doptat těchto lidí a je možné, že když Vám sdělí své vzpomínky, oživíte tím i své. Můžete si takto získané informace sepsat a pokusit si vzpomenout na svoje vlastní vzpomínky. Nakonec můžete vše sepsat do nějakého zvláštního deníku a vytvořit dceři deník vzpomínek z jejího dětství. Pokud se Vám ani díky ostatním lidem a jejich vzpomínkám nepodaří vybavit staré vzpomínky, a bude Vás to stále tak trápit, můžete dát dohromady novější vzpomínky, které máte, a ty dceři předat nebo si je sepsat a uchovat na později. Věřím, že až bude Vaše dcera starší, tak i tuto Vaši snahu ocení.

Přeji Vám, ať si s dcerou uchováte pěkný vztah,

za tým poradny Eliška

 

Nemám vzpomínky na dceřino dětství

Dobrý den. Trochu se za tento dotaz stydím, ale trápí mě již delší dobu a nedokážu si to vysvětlit. Mám 3 děti narozené 10 let po sobě. 23letého syna, 13letou dceru a miminko. Problém je v tom, že nemám žádné vzpomínky na dceřino dětství. Pokaždé, když se mě zeptá, co dělala, když byla malá, tak já si nedokážu nic vybavit. Mám spoustu vzpomínek a historek se svým synem, ale s dcerou jen 2. Teď, když moje 3 miminko se vším začíná, tak se mi automaticky vybavuje srovnání se synem, ale s dcerou ne. Chápala bych to, kdyby byla nechtěná, nebo bych jí snad neměla ráda, ale tak to není. Byla vytoužená, porod normální, ona v pořádku, byla jsem šťastná těhulka i maminka. Strašně se vůči ní stydím, připadám si jako zrůda. Můžete mi prosím pomoct vysvětlit, jak je to možné? Moc děkuji za odpověď.

Renata

Odpověď

Dobrý den Renato,

děkuji Vám za dotaz. Vnímám, jak je pro Vás těžké, že si z dceřina dětství vybavujete málo vzpomínek. Proto si vážím toho, že jste se s námi tyto zřejmě bolestné pocity rozhodla sdílet.

Ptáte se na to, jak je možné, že si z dceřina dětství skoro nic nepamatujete. Na to Vám však nedokážu odpovědět. Přesto mi nepřipadá, že by se jednalo o něco natolik negativního. Píšete, že jste byla šťastná a vše bylo v pořádku. Říkám si, že lidi si často pamatují zejména období a věci, které byly spíše negativní. Je možné, že pokud šlo vše hladce a bez problémů, tak se Vaše vzpomínky přebyly jinými. Navíc jste se starala o dvě děti, takže se domnívám, že jste měla také hodně povinností, mohla být unavenější, a to by také mohl být důvod, proč si toho tolik nepamatujete.

Napadá mě, že pokud máte výčitky vůči dceři, mohlo by být vhodné si s ní o tom otevřeně promluvit. Můžete jí zkusit sdělit, jak šťastná těhulka i maminka jste byla, a domnívám se, že i stále jste. Věřím, že pokud jí upřímně řeknete, co si pamatujete, a že Vás mrzí, že si momentálně nevybavíte více věcí, že se na Vás nebude zlobit, ani Vám nic vyčítat. Z Vašeho dotazu mám pocit, že ji máte moc ráda a snažíte se být co nejlepší máma. Proto bych Vás ráda podpořila, abyste si nic nevyčítala a dala dceři najevo nyní, jak moc ji máte ráda.

Chápu, že se kvůli tomu necítíte dobře i to, že se stydíte, když se Vás dcera na něco zeptá a Vy si nedokážete vzpomenout. Napadá mě však, že by to tak nemuselo zůstat. Pravděpodobně máte z dceřina dětství nějaké fotky a setkávala jste se v té době s nějakými lidmi (partner, prarodiče, známí apod.). Můžete se tak na spoustu věcí doptat těchto lidí a je možné, že když Vám sdělí své vzpomínky, oživíte tím i své. Můžete si takto získané informace sepsat a pokusit si vzpomenout na svoje vlastní vzpomínky. Nakonec můžete vše sepsat do nějakého zvláštního deníku a vytvořit dceři deník vzpomínek z jejího dětství. Pokud se Vám ani díky ostatním lidem a jejich vzpomínkám nepodaří vybavit staré vzpomínky, a bude Vás to stále tak trápit, můžete dát dohromady novější vzpomínky, které máte, a ty dceři předat nebo si je sepsat a uchovat na později. Věřím, že až bude Vaše dcera starší, tak i tuto Vaši snahu ocení.

Přeji Vám, ať si s dcerou uchováte pěkný vztah,

za tým poradny Eliška

 

Jak mám opustit tak skvělou učitelku?

Prosím, pomozte mi! Je mi 15 let a jsem v 9 třídě, za chvíli budu odcházet na jinou školu a trápí mě jedna záležitost. Na školu k nám asi před rokem přišla mladá učitelka, prvně mě ničím nezaujala, normální člověk. Jenže to jsem měla kámošku, která mě neustále vyrušovala v hodině a nevnímala jsem tak ani ji ani učení. Jenže potom kámoška odešla a já jaksi začala dávat v její hodině pozor a ono mi to vyšlo! Konečně jsem dostala jedničku, dvojku ... ona mě moc chválila, povídala o mě před všemi učiteli, jak jsem najednou dobrá. Ke mě byla vždy naprosto hodná. A bum, pak to přišlo. Jednoho dne sme spolu prodiskutovávaly projekt, jaké jsem tam měla chyby atd.Jen mi dvě, tichí kabinet a učitelčina vlídná slova pro mě znamenaly víc. Jsem spíš zamlklá, moc nemluvím a mám pověst hodné holky. Nevím, jestli to bylo tím, ale prostě na mě vůbec nekřičela, když jsem odpověděla špatně. Byla hrozně hodná a vše se snažila mi pomalu vysvětlit. To jsem dlouho nezažila. Jsem zvyklá když na mě někdo křičí, ale nesnáším to, vždy se rozbrečím. Byla jsem s ní asi hodinu a když jsem se pak loučili, vůbec se mi od ní nechtělo. Líbila se mi její vůně, její styl psaní a nejvíc její úsměv s dolíčky, který mi vždycky oplácela. Ona je prostě nádherná. Pak už to šlo z kopce. Vyhledávala jsem její pozornost, v její hodině jsem vždycky chtěla být nejlepší a pořád jsem o ní básnila. Zamilovala jsem se do ní. Nedokážu bez ní být a to myslím vážně. Když nejsem s ní, jsem jako tělo bez duše, každý den bez ní, když nás neučí, každý výkend nebo volno jsou pro mě utrpením. Je pro mě jako světlo na konci tunelu. Přitahuje mě duševně, ale nerada to říkám, bohužel i trochu fyzicky. Nedokážu si s ní sice přestavit něco intimního, ale třeba pro pusu nebo objetí od ní bych skočila z mostu. Dává mi motivaci k další práci, jít víc do sebe a víc se na jejích hodinách snažit. Pomáhá mi, ani neví jak. Přeju si s ní stále mluvit, o rodině, o běžných věcech. Chtěla bych s ní být nejlepší kamarádka! Opravdu mi příjde, že mi rozumí a přeju si aby mě měla ráda. Váhám, jak jí to všechno říct, aby si nemyslela, že jsem lesba. Nebo třeba že jsem divná. Zajímá mě taky, proč se tolik na ni fixuji, přesto, že jsem s ní takhle osobně nikdy o ničem nemluvila. Neznám ji. Proč to tak je a co s tím mám dělat? Za chvíli ji budu muset opustit a myslím, že to psychicky nezvládnu. Děkuji za odpověď.

Monika

Odpověď

 

Dobrý den Moniko,

vážím si důvěry, s níž se na naši poradnu obracíte. Ve Vašem příběhu popisujete chvíle, které pro Vás byly zřejmě velmi příjemné. Popisujete, jak jste poznala, jak chutná úspěch a jak se Vám stal někdo velmi blízký.

Přiznám se, že si nejsem jistý, co v této mé odpovědi chcete slyšet. Mate mne, že se ptáte, proč se na Vaši učitelku tolik fixujete, a co s tím máte dělat. Tato otázka mi zní, jako kdybyste se Vašeho pouta chtěla zbavit, jako kdyby Vás tížilo. Zároveň čtu o krásných chvílích, které jste prožila s Vaší paní učitelkou. Doufám, že uvažuji správně, když Vaší otázce rozumím jako prosbě o radu, jak s Vašimi city vůči paní učitelce naložit. Jste zvědavá, odkud tyto city pochází.

Rád bych Vám nabídl odpověď na Vaše otázky, ale mám pocit, že toho nevím tolik, abych toho byl schopen. Proto prosím berte má slova spíše jako úvahu.

Částečnou odpověď na to možná najdeme v tom, co píšete. Paní učitelku popisujete jako hodného, vlídného a klidného člověka. Možná je to poprvé, co jste podobného člověka potkala. K takovým lidem si nacházíme cestu velmi snadno a není výjimečné, že k nim začneme cítit i náklonnost.

Z toho co píšete mám pocit, že si uvědomujete, že Vaše cesty se brzy mohou rozejít. Je pochopitelné, pokud se obáváte toho, že byste ztratila člověka, který pro Vás tolik znamená. V životě se bohužel někdy musíme loučit s lidmi, s nimiž se cítíme dobře. Vzpomínky na společné chvíle a to, co nám tito lidé dali, nám však navždy zůstanou. Naštěstí také potkáváme podobné lidi, kteří nám pomůžou vyrovnat se s jejich ztrátou.

Možná by Vám mohlo také pomoci, kdybyste si s paní učitelkou otevřeně promluvila. Chápu, že váháte, jak jí všechno říct, aby to správně pochopila. Něco podobného chce pořádnou dávku odvahy. A k tomu, abyste se při tom cítila jistěji si můžete připravit ,,scénář", kde si sepíšete, co paní učitelce chcete sdělit. Můžete jí říct, co do Vašeho života přinesla, co na ní oceňujete, jak je pro Vás důležitá, že Vám moc pomáhá a dává Vám motivaci.

Odpovědi na Vaše otázky nebo pochopení a podporu v situacích, kdy se nebudete cítit dobře, Vám mohou zdarma nabídnout linky důvěry (naleznete v sekci ,,Síť kontaktů") nebo krizová centra. Pokud máte okolo sebe někoho, komu věříte, můžete své případné trápení svěřit i jemu.

Mám pocit, že jste potkala člověka, s nímž se cítíte velmi dobře, a přál bych Vám, abyste brzo potkala někoho, s kým se budete cítit podobně příjemně, jako s paní učitelkou. Třeba to bude už na střední škole.

 

Za tým poradny Ondra

 

Trápení s akné

Dobrý den. Chtěla bych Vás poprosit o radu. Můj problém je akné. Ač to zní banálně, tak už mi ale v podstatě ničí život. Léčím se s ním už 7 let (podkožní forma akné). Vždycky mě to tak trochu trápilo, ale snažila jsem se to brát jako fakt a doufala jsem, že tak jak se objevilo, tak že jednou zas zmizí, nebo že se ho podaří nějak vyléčit, o což jsem se i aktivně snažila. V každém případě mi to nijak nenarušovalo kvalitu života, dříve. Podotýkám, že mé obtíže začali kolem 22 roku, takže se nejedná o pubertální akné. V průběhu léčení jsem zkoušela všechno možné. Kdejaké mastičky (často antibiotické) od kožařů, čistící vody, gely, masky atd. Samozřejmě pravidelné čištění pleti (ráno, večer), ale vše bez výraznějšího výsledku. Přistoupila jsem tedy na další variantu pokusu o vyléčení. I přes to, že jsem se nikdy moc necpala tučnými ani sladkými jídly, tak jsem se začala docela dost striktně hlídat v tom co jím a omezila tučné na minimum, takřka úplně vysadila sladké, dávala si větší pozor na přísun vitamínů, pila různé čistící čaje, začala cvičit atd. Výsledek? Zhubla jsem 17 kg, ale akné jsem se nezbavila. Bohužel po tomto roce těžké dřiny se něco zlomilo. Došlo mi, že se toho možná už nikdy nezbavím a najednou se mé akné stalo doslova posedlostí. Když se probudím (klidně třeba i v noci na záchod), tak první co mě zajímá je akné. A nyní se dostávám k tomu, co se stalo zřejmě mým opravdovým problémem. Vždycky jsem měla trošku problém se nerýpat, ale snažila jsem se krotit. Ano i dřív jsem to JEDNOU ZA ČAS nevydržela a porýpala se, ale to co dělám teď je šílené. Rýpu se furt, neustále a bohužel i mnohem brutálněji. To nutkání si vyndat všechno zpod kůže je nesnesitelné. Obličej mám teď jednu velkou směsici boláků a jizev z čehož jsem nešťastná. I když mé první kroky po probuzení jsou kroky k zrcadlu, tak ale jen proto, abych si zkontrolovala, jak se mi hojí boláky a bohužel pokud je tam něco nového, tak se neudržím a udělám si hned další. Jako na celek se na sebe už ale nemůžu ani podívat, protože se mi ze sebe dělá špatně. Kvůli tomu, že se za sebe stydím nechodím už ani do společnosti, straním se přátel atd. Boláky jsou už tak rozsáhlé, že už je ani nic nezakryje a hlavně se nikdy nemají šanci ani pořádně zhojit, protože se prostě už nedokážu nerýpat ani jeden jediný den. Přestala jsem kvůli tomu chodit i na kožní, protože kdyby mě teď doktorka viděla, tak mi tak akorát vynadá, co jsem to s sebou udělala. Nejhorší na tom je právě to, že to jak teď vypadám si způsobuji sama, vím to, ale nevím, jak s tím mám přestat. Když se snažím to vydržet, tak v podstatě stejně nemyslím na nic jiného, dokonce mám i pocity jakýchsi návalů horka a prostě to nakonec stejně MUSÍM jít udělat. Jakmile ucítím třeba i v práci, že se mi zas něco klube, tak od té doby už nejsem schopná se soustředit na nic jiného a doslova pospíchám z práce, abych už to vydolovala. Samozřejmě pokaždé pak nastoupí výčitky, pocit selhání a pláč. Nicméně další den se to opět opakuje. Když začalo to stranění se společnosti, tak jsem vyhledala pomoc psychologa. Bohužel jsem na místě zjistila, že o té věci nedokážu zcela otevřeně mluvit vzhledem k tomu, jak hloupý mně samotné ten problém připadá. Nedokážu naplno přiznat, že tady skoro ve 30-ti letech řeším nějaké hloupé pupínky a že se prostě nedokážu nerýpat. Jako bych snad neměla nic důležitějšího na práci a to mimochodem mám. Nicméně i přes to se nedokážu od tohoto problému odpoutat. Nechápu to. Nakonec jsem dokázala přiznat pouze to, že se díky svému akné necítím dobře ve společnosti, ale to, že si nemůžu pomoct s tím rýpáním, což je vlastně příčina toho, jak teď vypadám, tak to už jsem nepřiznala. Prý se mám snažit své akné posunout na žebříčku hodnot na poslední místo a cvičím jakýsi autogenní trénink. Mám-li být upřímná, tak tomu moc nevěřím a jak si mám to akné posunout na žebříčku hodnot dozadu, tak to taky nevím, byť bych strašně ráda. Opravdu nevím, co mám dělat. Začínám si už připadat svým vlastním vězněm.

Štěpánka

Odpověď

Dobrý den Štěpánko,

        jsem ráda, že jste nám napsala. Váš problém mi vůbec nepřipadá banální. Právě naopak. Vnímám, že Vám akné způsobuje hodně trápení v různých oblastech Vašeho života. Chtěla bych ocenit, že i navzdory tomu, že jste toho vyzkoušela hodně a trvá to dlouho, přemýšlíte nad tím dál a hledáte jak si „pomoci".

          Z Vašich řádků cítím hodně vyčerpanost a možná i ztrátu naděje nad osvobozením se. Pravděpodobně si neumím ani představit, kolik energie Vás to akné musí stát. Moc oceňuji, že chodíte do práce i přes to, že Vás to ničí. Taky jste dokázala změnit životný styl a zhubnout 17 kg, což je moc obdivuhodné. Obojím prokazujete, že máte velmi silnou vůli. Právě tu považuji za nevyhnutnou v jakémkoli boji.

Zaujalo mě, jak popisujete, že akné se stalo Vaší posedlostí. A zároveň jsem si při čtení Vašich řádků několikrát říkala, že si to, co se Vám při nutkavosti se rýpat děje, uvědomujete. Dokonce znáte už i své pocity, které se Vám po rýpaní dostaví.  Přemýšlím  nad tím celým tak, jako byste si neustále sama sobě roztáčela „začarovaný kruh", ve kterém si můžete, jak sama píšete, opravdu připadat svým vlastním vězněm.

Vystoupení z kruhů může být cesta na dlouhou trať, no podle mě Vy jste ji již začala. Odhodlala jste se i k návštěvě psychologa. Ten Vám podle mého názoru možná ne úplně sednul, možná Vám jeho způsob práce nevyhovuje vzhledem k Vaším potížím, nebo to má ještě jiné důvody. Téměř každý psycholog nebo psychoterapeut pracuje jiným způsobem, využívá jiné techniky a každému z nás sedí něco jiného. Mě napadlo, že na Vaše potíže bývá užitečná tzv. kognitivně behaviorální terapie. Jde i to, abychom si byli sympatičtí a sedli si s odborníky i lidsky. Myslím si, že právě tohle Vám pak může umožnit to, abyste k nějakému získala důvěru, a mohla s ním hledat a probírat Vaše trápení dlouhodoběji. Přemýšlím i nad tím, co je pro Vás více představitelné - setrvat u svého psychologa a dát tomu ještě čas nebo začít jakoby od začátku s někým novým ? Je na Vás, abyste se sama rozhodla podle toho, jak to cítíte. Svými řádky jste mě přesvědčila, že jste „bojovným vězněm", který má ke svobodě nakročeno, jen zůstává na této cestě vytrvat.  

Budu Vám moc držet palce, aby se Vám postupně dařilo cítit se lépe,

Za tým poradny Lucia

Trápení s akné

Dobrý den. Chtěla bych Vás poprosit o radu. Můj problém je akné. Ač to zní banálně, tak už mi ale v podstatě ničí život. Léčím se s ním už 7 let (podkožní forma akné). Vždycky mě to tak trochu trápilo, ale snažila jsem se to brát jako fakt a doufala jsem, že tak jak se objevilo, tak že jednou zas zmizí, nebo že se ho podaří nějak vyléčit, o což jsem se i aktivně snažila. V každém případě mi to nijak nenarušovalo kvalitu života, dříve. Podotýkám, že mé obtíže začali kolem 22 roku, takže se nejedná o pubertální akné. V průběhu léčení jsem zkoušela všechno možné. Kdejaké mastičky (často antibiotické) od kožařů, čistící vody, gely, masky atd. Samozřejmě pravidelné čištění pleti (ráno, večer), ale vše bez výraznějšího výsledku. Přistoupila jsem tedy na další variantu pokusu o vyléčení. I přes to, že jsem se nikdy moc necpala tučnými ani sladkými jídly, tak jsem se začala docela dost striktně hlídat v tom co jím a omezila tučné na minimum, takřka úplně vysadila sladké, dávala si větší pozor na přísun vitamínů, pila různé čistící čaje, začala cvičit atd. Výsledek? Zhubla jsem 17 kg, ale akné jsem se nezbavila. Bohužel po tomto roce těžké dřiny se něco zlomilo. Došlo mi, že se toho možná už nikdy nezbavím a najednou se mé akné stalo doslova posedlostí. Když se probudím (klidně třeba i v noci na záchod), tak první co mě zajímá je akné. A nyní se dostávám k tomu, co se stalo zřejmě mým opravdovým problémem. Vždycky jsem měla trošku problém se nerýpat, ale snažila jsem se krotit. Ano i dřív jsem to JEDNOU ZA ČAS nevydržela a porýpala se, ale to co dělám teď je šílené. Rýpu se furt, neustále a bohužel i mnohem brutálněji. To nutkání si vyndat všechno zpod kůže je nesnesitelné. Obličej mám teď jednu velkou směsici boláků a jizev z čehož jsem nešťastná. I když mé první kroky po probuzení jsou kroky k zrcadlu, tak ale jen proto, abych si zkontrolovala, jak se mi hojí boláky a bohužel pokud je tam něco nového, tak se neudržím a udělám si hned další. Jako na celek se na sebe už ale nemůžu ani podívat, protože se mi ze sebe dělá špatně. Kvůli tomu, že se za sebe stydím nechodím už ani do společnosti, straním se přátel atd. Boláky jsou už tak rozsáhlé, že už je ani nic nezakryje a hlavně se nikdy nemají šanci ani pořádně zhojit, protože se prostě už nedokážu nerýpat ani jeden jediný den. Přestala jsem kvůli tomu chodit i na kožní, protože kdyby mě teď doktorka viděla, tak mi tak akorát vynadá, co jsem to s sebou udělala. Nejhorší na tom je právě to, že to jak teď vypadám si způsobuji sama, vím to, ale nevím, jak s tím mám přestat. Když se snažím to vydržet, tak v podstatě stejně nemyslím na nic jiného, dokonce mám i pocity jakýchsi návalů horka a prostě to nakonec stejně MUSÍM jít udělat. Jakmile ucítím třeba i v práci, že se mi zas něco klube, tak od té doby už nejsem schopná se soustředit na nic jiného a doslova pospíchám z práce, abych už to vydolovala. Samozřejmě pokaždé pak nastoupí výčitky, pocit selhání a pláč. Nicméně další den se to opět opakuje. Když začalo to stranění se společnosti, tak jsem vyhledala pomoc psychologa. Bohužel jsem na místě zjistila, že o té věci nedokážu zcela otevřeně mluvit vzhledem k tomu, jak hloupý mně samotné ten problém připadá. Nedokážu naplno přiznat, že tady skoro ve 30-ti letech řeším nějaké hloupé pupínky a že se prostě nedokážu nerýpat. Jako bych snad neměla nic důležitějšího na práci a to mimochodem mám. Nicméně i přes to se nedokážu od tohoto problému odpoutat. Nechápu to. Nakonec jsem dokázala přiznat pouze to, že se díky svému akné necítím dobře ve společnosti, ale to, že si nemůžu pomoct s tím rýpáním, což je vlastně příčina toho, jak teď vypadám, tak to už jsem nepřiznala. Prý se mám snažit své akné posunout na žebříčku hodnot na poslední místo a cvičím jakýsi autogenní trénink. Mám-li být upřímná, tak tomu moc nevěřím a jak si mám to akné posunout na žebříčku hodnot dozadu, tak to taky nevím, byť bych strašně ráda. Opravdu nevím, co mám dělat. Začínám si už připadat svým vlastním vězněm.

Štěpánka

Odpověď

Dobrý den Štěpánko,

        jsem ráda, že jste nám napsala. Váš problém mi vůbec nepřipadá banální. Právě naopak. Vnímám, že Vám akné způsobuje hodně trápení v různých oblastech Vašeho života. Chtěla bych ocenit, že i navzdory tomu, že jste toho vyzkoušela hodně a trvá to dlouho, přemýšlíte nad tím dál a hledáte jak si „pomoci".

          Z Vašich řádků cítím hodně vyčerpanost a možná i ztrátu naděje nad osvobozením se. Pravděpodobně si neumím ani představit, kolik energie Vás to akné musí stát. Moc oceňuji, že chodíte do práce i přes to, že Vás to ničí. Taky jste dokázala změnit životný styl a zhubnout 17 kg, což je moc obdivuhodné. Obojím prokazujete, že máte velmi silnou vůli. Právě tu považuji za nevyhnutnou v jakémkoli boji.

Zaujalo mě, jak popisujete, že akné se stalo Vaší posedlostí. A zároveň jsem si při čtení Vašich řádků několikrát říkala, že si to, co se Vám při nutkavosti se rýpat děje, uvědomujete. Dokonce znáte už i své pocity, které se Vám po rýpaní dostaví.  Přemýšlím  nad tím celým tak, jako byste si neustále sama sobě roztáčela „začarovaný kruh", ve kterém si můžete, jak sama píšete, opravdu připadat svým vlastním vězněm.

Vystoupení z kruhů může být cesta na dlouhou trať, no podle mě Vy jste ji již začala. Odhodlala jste se i k návštěvě psychologa. Ten Vám podle mého názoru možná ne úplně sednul, možná Vám jeho způsob práce nevyhovuje vzhledem k Vaším potížím, nebo to má ještě jiné důvody. Téměř každý psycholog nebo psychoterapeut pracuje jiným způsobem, využívá jiné techniky a každému z nás sedí něco jiného. Mě napadlo, že na Vaše potíže bývá užitečná tzv. kognitivně behaviorální terapie. Jde i to, abychom si byli sympatičtí a sedli si s odborníky i lidsky. Myslím si, že právě tohle Vám pak může umožnit to, abyste k nějakému získala důvěru, a mohla s ním hledat a probírat Vaše trápení dlouhodoběji. Přemýšlím i nad tím, co je pro Vás více představitelné - setrvat u svého psychologa a dát tomu ještě čas nebo začít jakoby od začátku s někým novým ? Je na Vás, abyste se sama rozhodla podle toho, jak to cítíte. Svými řádky jste mě přesvědčila, že jste „bojovným vězněm", který má ke svobodě nakročeno, jen zůstává na této cestě vytrvat.  

Budu Vám moc držet palce, aby se Vám postupně dařilo cítit se lépe,

Za tým poradny Lucia

Manželka mi psychicky ubližuje

Body o kterých si myslím, že je týrání mé osoby. Nevím, zda je to týrání či není, byl bych rád, kdyby mi to někdo objasnil. Budu zde popisovat vztah s manželkou. - Lenka mi odpírá jídlo, pokud si chci vzít něco z ledničky, musím se nejdříve zeptat. Netýká se to všeho jídla, některé si mohu vzít bez ptaní. - Nesmím děti za nic pokárat, i když se mlátí hlava nehlava nebo si nadávají. Pokud přesto něco někomu vytknu, nebo nedej bože použiji i nadávku (přiznávám, že se to někdy stane), dětem jasně vysvětlí, že jsem hlupák, že nemám pravdu a že mne nemají poslouchat. - Děti mne oslovují hanlivou přezdívkou „tatin“. - Lenka mne nikdy nebo alespoň posledních 8 let za nic nepochválila, pouze mi nadává do nechopných hlupáků, idiotů debilů apod. - Dětem je povoleno nadávat mi stejně, jako mi nadává Lenka. - Nesmím se dívat na televizi, na fotbal si to nesmím přepnout ani při reklamě (během jiného filmu). - Na rádiu si mohu pouštět pouze povolenou rozhlasovou stanici, bez ohledu na to co se mi líbí a bez ohledu na to, jestli to aktuálně kromě mě ještě někdo poslouchá. Pravda je, že tento zákaz nedodržuji, ale když poslouchám rádio, tak mi to někdo neustále přepíná. - Na počítač, na inernet smím jít pouze v noci nebo pokud si přinesu notebook z práce. - Sex je zakázaný, jakékoliv doteky, pohlazení je zakázané již více než 5 let. - Líbat se je zakázané. - Děti mají vsugerováno, již od mala, že dát pusu otci je to nejodpornější co může být. - Dětem je naznačováno, že otec je hlupák a proto je lepší, aby se s ním vůbec neučily. - Lenka mi téměř nikdy ráno neodpoví na pozdrav, když po ránu vstoupí do místnosti, kde jsem. - Vůbec neodpovídat je její největší zbraň proti mně. Ví, že je spousta informací, které bych rád věděl, ať už jde o děti nebo o domácnost. O dětech mám na mysli třeba jejich zdravotní stav nebo informace po třídních schůzkách, nebo když si něco plánují a já nejsem doma. - V jakékoliv diskuzi o čemkoliv hrozně lže, pravda pro ni absolutně nic neznamená. Mně to hrozně vytáčí, nejsem schopen se ovládat. Jsem zmatený z toho, co je správné a co je špatné. - Nyní se musím přiznat, že se pokouším proti Lence bránit, respektive ji to oplácet. - Též jí nadávám do bezohledných, bezcitných sviní. Snažím se ji na dotaz neodpovídat, ale moc mi to nejde. - Já v práci tvdě pracuji, respektive dělám hodně přesčasů, abychom zaplatily velký dluh na baráku. - Máme spolu tři děti, 12, 15, a 18 let. V současnosti se blížíme k rozvodovému řízení. Děti jsou dobře zpracované, samozřejmě se mnou žádné být nechce. - Stále však ještě žijeme ve stejném domě a denně mne nyní již s velkou podporou dětí psychycky ubližuje. - Já jsem nervově na dně a chtěl bych se z toho nějak dostat. - Lenka chodí též do práce. Cca 18 let jsem rodinu hlavně živil já. Měl jsem větší plat, hromadu přesčasů apod. Poslení dva roky vydělá stejně jako já a včetně podnikání má větší příjem než já i bez přesčasů. - Máme ještě byt a počítám, že jak se trochu uvolním z práce, že se tam přestěhuji. Nejsem tedy v úplně bezvýchodné situaci. Jen bych chtěl znát nějaký názor na tyhle věci. Mám z toho v hlavě velký zmatek. Jelikož trávím spoustu hodin v práci, nemám ani žádné kamarády, s nimiž bych to mohl probrat a asi by to ani nešlo. Doposavad jsem žil pouze pro práci a pro rodinu. Děkuji za názor

Dunelo

Odpověď

Dobrý den,

ve svém dotazu nám píšete o tom, jak je to pro Vás teď ve Vašem manželství těžké, a jak se k Vám chová Vaše manželka i Vaše děti. Rozumím tomu, že se teď cítíte zmatený, vyčerpaný a chápu, že se snažíte ve všem vyznat. Cením si toho, že jste nám napsal a velmi si vážím Vaší otevřenosti.

Z toho, co píšete, mám pocit, že Vám chování Vaší ženy hodně ubližuje. Přemýšlím nad tím, co ji k takovému jednání vlastně vede. O Vašem vztahu toho však vím jen velmi málo a  nerad bych Vám jednoznačně říkal, zda se ve Vašem případě jedná již o týrání nebo o narušené manželské soužití. Vaše rodinná situace mi však rozhodně připadá vážná a určitě bych Vás chtěl podpořit v tom, že se snažíte svou situaci řešit a nevidíte ji jako bezvýchodnou. Jak sám uvádíte, blíží se Vaše rozvodové řízení a máte také kam se od své ženy odstěhovat, což podle mě není úplnou samozřejmostí.

Se svou ženou však podle Vás budete ještě muset strávit nějaký čas ve společné domácnosti, a tak uvažuji nad tím, co by šlo udělat případně pro to, abyste se doma cítil o něco lépe. Chápu, že cítíte vůči ní často vztek a rozumím tomu, že se chcete nějak bránit.

Myslím si, že nemusíte přistoupit na to, že se budete chovat podobně jako ona. Tím, že si budete navzájem ubližovat, se můžete dostat do bludného kruhu, ze kterého může být obtížné vystoupit. Chápu, že pro Vás i pro ni může být hodně těžké o tom mluvit, ale říkám si, že pokud by to snad bylo možné, bylo by asi dobré si v klidu promluvit o tom, co každý z Vás ve vašem vztahu prožívá. Pokud byste s tím oba souhlasili, tak bych vám doporučil, abyste zkusili mít při takové diskusi nějakého prostředníka, někoho, kdo by vám pomohl zvládat silné emoce, které by se při ní mohly objevit. Takovým prostředníkem by mohl být právě rodinný nebo manželský terapeut, který by vám mohl pomoci řešit Vaše současné problémy a mohl by Vám být i nápomocný při přípravě rozvodu a při rozhodování o porozvodové péči o děti. Připadá mi, že své děti máte přese všechno rád, máte o ně i o jejich výchovu velký zájem, což rozhodně oceňuji. Proto si myslím, že byste se měl zkusit se svou ženou dohodnout na nějakém kompromisu, který by vyhovoval vám oběma i vašim dětem.

Pokud by se Vám nepodařilo se s manželkou dohodnout na společné návštěvě nějakého odborníka, doporučil bych Vám, abyste Vy sám zkusil navštívit psychologa nebo psychoterapeuta. Společně můžete hovořit o Vašich pocitech i o tom, co jste zažil, a může Vám pomoci se s tím vyrovnat.  Pokud byste nemohl žádného odborníka navštívit a chtěl byste si o Vašich problémech s někým promluvit, tak bych Vás chtěl podpořit v tom, abyste se zkusil obrátit na některou z linek důvěry. Jejich seznam podle jednotlivých krajů můžete najít například na stránce http://www.linkyduvery.cz/.

Přeji Vám, abyste se odrazil ode dna a nabral opět hodně sil.

Za tým poradny

Luboš

 

Manželka mi psychicky ubližuje

Body o kterých si myslím, že je týrání mé osoby. Nevím, zda je to týrání či není, byl bych rád, kdyby mi to někdo objasnil. Budu zde popisovat vztah s manželkou. - Lenka mi odpírá jídlo, pokud si chci vzít něco z ledničky, musím se nejdříve zeptat. Netýká se to všeho jídla, některé si mohu vzít bez ptaní. - Nesmím děti za nic pokárat, i když se mlátí hlava nehlava nebo si nadávají. Pokud přesto něco někomu vytknu, nebo nedej bože použiji i nadávku (přiznávám, že se to někdy stane), dětem jasně vysvětlí, že jsem hlupák, že nemám pravdu a že mne nemají poslouchat. - Děti mne oslovují hanlivou přezdívkou „tatin“. - Lenka mne nikdy nebo alespoň posledních 8 let za nic nepochválila, pouze mi nadává do nechopných hlupáků, idiotů debilů apod. - Dětem je povoleno nadávat mi stejně, jako mi nadává Lenka. - Nesmím se dívat na televizi, na fotbal si to nesmím přepnout ani při reklamě (během jiného filmu). - Na rádiu si mohu pouštět pouze povolenou rozhlasovou stanici, bez ohledu na to co se mi líbí a bez ohledu na to, jestli to aktuálně kromě mě ještě někdo poslouchá. Pravda je, že tento zákaz nedodržuji, ale když poslouchám rádio, tak mi to někdo neustále přepíná. - Na počítač, na inernet smím jít pouze v noci nebo pokud si přinesu notebook z práce. - Sex je zakázaný, jakékoliv doteky, pohlazení je zakázané již více než 5 let. - Líbat se je zakázané. - Děti mají vsugerováno, již od mala, že dát pusu otci je to nejodpornější co může být. - Dětem je naznačováno, že otec je hlupák a proto je lepší, aby se s ním vůbec neučily. - Lenka mi téměř nikdy ráno neodpoví na pozdrav, když po ránu vstoupí do místnosti, kde jsem. - Vůbec neodpovídat je její největší zbraň proti mně. Ví, že je spousta informací, které bych rád věděl, ať už jde o děti nebo o domácnost. O dětech mám na mysli třeba jejich zdravotní stav nebo informace po třídních schůzkách, nebo když si něco plánují a já nejsem doma. - V jakékoliv diskuzi o čemkoliv hrozně lže, pravda pro ni absolutně nic neznamená. Mně to hrozně vytáčí, nejsem schopen se ovládat. Jsem zmatený z toho, co je správné a co je špatné. - Nyní se musím přiznat, že se pokouším proti Lence bránit, respektive ji to oplácet. - Též jí nadávám do bezohledných, bezcitných sviní. Snažím se ji na dotaz neodpovídat, ale moc mi to nejde. - Já v práci tvdě pracuji, respektive dělám hodně přesčasů, abychom zaplatily velký dluh na baráku. - Máme spolu tři děti, 12, 15, a 18 let. V současnosti se blížíme k rozvodovému řízení. Děti jsou dobře zpracované, samozřejmě se mnou žádné být nechce. - Stále však ještě žijeme ve stejném domě a denně mne nyní již s velkou podporou dětí psychycky ubližuje. - Já jsem nervově na dně a chtěl bych se z toho nějak dostat. - Lenka chodí též do práce. Cca 18 let jsem rodinu hlavně živil já. Měl jsem větší plat, hromadu přesčasů apod. Poslení dva roky vydělá stejně jako já a včetně podnikání má větší příjem než já i bez přesčasů. - Máme ještě byt a počítám, že jak se trochu uvolním z práce, že se tam přestěhuji. Nejsem tedy v úplně bezvýchodné situaci. Jen bych chtěl znát nějaký názor na tyhle věci. Mám z toho v hlavě velký zmatek. Jelikož trávím spoustu hodin v práci, nemám ani žádné kamarády, s nimiž bych to mohl probrat a asi by to ani nešlo. Doposavad jsem žil pouze pro práci a pro rodinu. Děkuji za názor

Dunelo

Odpověď

Dobrý den,

ve svém dotazu nám píšete o tom, jak je to pro Vás teď ve Vašem manželství těžké, a jak se k Vám chová Vaše manželka i Vaše děti. Rozumím tomu, že se teď cítíte zmatený, vyčerpaný a chápu, že se snažíte ve všem vyznat. Cením si toho, že jste nám napsal a velmi si vážím Vaší otevřenosti.

Z toho, co píšete, mám pocit, že Vám chování Vaší ženy hodně ubližuje. Přemýšlím nad tím, co ji k takovému jednání vlastně vede. O Vašem vztahu toho však vím jen velmi málo a  nerad bych Vám jednoznačně říkal, zda se ve Vašem případě jedná již o týrání nebo o narušené manželské soužití. Vaše rodinná situace mi však rozhodně připadá vážná a určitě bych Vás chtěl podpořit v tom, že se snažíte svou situaci řešit a nevidíte ji jako bezvýchodnou. Jak sám uvádíte, blíží se Vaše rozvodové řízení a máte také kam se od své ženy odstěhovat, což podle mě není úplnou samozřejmostí.

Se svou ženou však podle Vás budete ještě muset strávit nějaký čas ve společné domácnosti, a tak uvažuji nad tím, co by šlo udělat případně pro to, abyste se doma cítil o něco lépe. Chápu, že cítíte vůči ní často vztek a rozumím tomu, že se chcete nějak bránit.

Myslím si, že nemusíte přistoupit na to, že se budete chovat podobně jako ona. Tím, že si budete navzájem ubližovat, se můžete dostat do bludného kruhu, ze kterého může být obtížné vystoupit. Chápu, že pro Vás i pro ni může být hodně těžké o tom mluvit, ale říkám si, že pokud by to snad bylo možné, bylo by asi dobré si v klidu promluvit o tom, co každý z Vás ve vašem vztahu prožívá. Pokud byste s tím oba souhlasili, tak bych vám doporučil, abyste zkusili mít při takové diskusi nějakého prostředníka, někoho, kdo by vám pomohl zvládat silné emoce, které by se při ní mohly objevit. Takovým prostředníkem by mohl být právě rodinný nebo manželský terapeut, který by vám mohl pomoci řešit Vaše současné problémy a mohl by Vám být i nápomocný při přípravě rozvodu a při rozhodování o porozvodové péči o děti. Připadá mi, že své děti máte přese všechno rád, máte o ně i o jejich výchovu velký zájem, což rozhodně oceňuji. Proto si myslím, že byste se měl zkusit se svou ženou dohodnout na nějakém kompromisu, který by vyhovoval vám oběma i vašim dětem.

Pokud by se Vám nepodařilo se s manželkou dohodnout na společné návštěvě nějakého odborníka, doporučil bych Vám, abyste Vy sám zkusil navštívit psychologa nebo psychoterapeuta. Společně můžete hovořit o Vašich pocitech i o tom, co jste zažil, a může Vám pomoci se s tím vyrovnat.  Pokud byste nemohl žádného odborníka navštívit a chtěl byste si o Vašich problémech s někým promluvit, tak bych Vás chtěl podpořit v tom, abyste se zkusil obrátit na některou z linek důvěry. Jejich seznam podle jednotlivých krajů můžete najít například na stránce http://www.linkyduvery.cz/.

Přeji Vám, abyste se odrazil ode dna a nabral opět hodně sil.

Za tým poradny

Luboš

 

Mám svých problémů dost a svět po mně chce, abych se rozhodla, co dál

Dobrý den, nevím jak své problémy zformulovat a je pro mě neuvěřitelně těžké to všechno jenom napsat, ale trvá to už příliš dlouho a vím, že teď je pro mě ten nejvyšší začít s tím opravdu něco dělat. Jenom na začátek, o odbornou pomoc jsem se několikrát pokoušela, ale jenom zavolání a objednání se pro mě bylo něco nezvládnutelného. Jednou se mi to podařilo, ale na schůzku jsem se nedostavila, nesebrala jsem odvahu, věděla sem, že bych o tom stejně nedokázala mluvit. Proto je to pro mě neustále začarovaný kruh.. Podle všeho mám OCD (neustále všechno počítám, všeho se dotýkám, mám myšlenky, kterých se nemůžu zbavit a říkám věci, které říkat nechci, ale musím), ale to mě trápí ze všeho nejméně, i když mi to běžný život zrovna neulehčuje. Další problém, je moje "stydlivost". Jako malá jsem vždycky byla ta nejodvážnější, nejpřímější, všechno jsem organizovala, vedla a s každým se hned kamarádila. Ale poslední roky nedokážu vystupovat před skupinou lidí, s cizími lidmi nedokážu mluvit, ve velké společnosti se klepu a je mi špatně. Neustále mám pocit, že mě všichni pozorují, nenávidí, čekají až selžu. Minulý rok jsem se několik měsíců řezala a přemýšlela nad sebevraždou. Ale neudělala jsem to, kvůli své rodině. Místo řezání jsem začala běhat, byla to pro mě také úleva. Byla jsem pyšná na to, že mi je trochu líp, že to zvládám sama. Ale poslední dobou se cítím zase hůř, vím, že do toho stavu padám znovu. Letos maturuji a nemám ponětí, co chci dělat dál. Nezbývá mi moc času na přihlášky na VŠ a já nemám ani ponětí, kam se dál ubírat. Budoucnost mě děsí, to, že se budu muset postavit na vlastní nohy. Myslím, že bych to nezvládla. Pořád myslím na to, jak bych nemusela nic řešit, kdybych tu nebyla.. A vím, že nejtěžší pro mě bude skončit těch 8 let na gymnáziu a už se tam nikdy nevrátit. Neumím si to představit. V pátek jsem měla maturitní ples a od té doby nejsem ničeho schopná, pořád se dívám na videa a brečím, je mi špatně. Je to pro to, že vím, že už maturitní ples nikdy neprožiji, že už to je za mnou a já s tím nemůžu nic dělat. Je mi hrozně.. Ve svém životě nevidím žádný smysl, nedokážu se bavit jako moji kamarádi, nedokážu normálně fungovat.. Také jsem nikdy neměla přítele, s klukama si dokážu psát, ale jakmile dojde na pozvání na schůzku, přeruším veškerý kontakt. Není to tak, že bych nechtěla s nikým být, ale stejně vždycky udělám to samé.. Pokud mě někdo osloví na živo, ignoruji ho. Působím pak namyšleně, ale nemůžu s tím nic udělat.. Jsem unavená z neustálého přetvařování se, ale nemůžu se s tím vším nikomu svěřit. Omlouvám se za tak dlouhou zprávu, nejsem dobrá ve vyjadřování se, ale snad jsem napsala to nejdůležitější. Moc děkuji alespoň za přečtení, ještě víc pak za případnou odpověď.

Dominika

Odpověď

 

Dobrý den Dominiko,

oceňuji, že jste se odhodlala a mám pocit, že jste Vaši situaci popsala srozumitelně a výstižně. Zmiňujete příznaky OCD, svou ,,stydlivost", ukončování jedné etapy života, neschopnost se bavit a další trápení. Uvažuji, jak je pro člověka obtížné vyrovnat se s jedním z těchto břemen a jen těžko se mi hledají slova, kterými bych vyjádřil to, jak obtížnou vnímám Vaši situaci. To, že svou situaci dokážete snášet mi říká, že Vaše touha žít je silnější, než všechny Vaše potíže, což je pro mne obdivuhodné. Zároveň mi to dodává naději, že máte dost síly a odvahy na to, abyste svou situaci změnila.

Píšete, že to trvá už příliš dlouho, a že je nejvyšší začít s tím něco dělat. Možná se Vám zdá vše černé. To, že jste svůj příběh popsala naší poradně, chápu jako projev Vaší odhodlanosti. Ptám se, co by Vám mohlo ulevit? Co Vás teď trápí nejvíce? Jaký by mohl být další krok v cestě za spokojenějším a smysluplnějším životem?

Těší mne, že máte zkušenost s věcmi, které Vám pomáhají a po kterých se můžete cítit lépe. Říkám si, zda stále běháte, a jestli Vám běhání pořád pomáhá? Možná by se daly najít i jiné činnosti (např. poslech hudby, procházky, manuální práce, vyjádření se malováním) nebo sporty (např. plavání, cyklistika, lyžování), které by mohly mít podobné pozitivní účinky.

Zdá se mi, že tím, co Vás v současné chvíli tíží nejvíce, by mohla být Vámi zmiňovaná obava spojená s opouštěním gymnázia, prostředí, které důvěrně znáte. Přechod ze střední školy může být náročnější, a má to tak více lidí. Základní a střední škola bývají víceméně nalinkované a další krok pak může být krokem do neznáma. Učinit rozhodnutí, co dál je obtížný krok, a za Vaší nejistotou vidím zodpovědnost, kterou vůči svému životu vnímáte.

Mé přemítání nad tím, jak postupovat při vypořádání se s Vašimi problémy provází pocit, že toho může být na jednoho člověka příliš. Uvažuji, zda jste ochotná svůj příběh svěřit i jinam, než naší poradně. Většina z nás má potřebu své pocity a trápení sdílet, a k úlevě často stačí jen to, že nás někdo další vyslechne. Pokud se někomu hovoří tak těžko, jako Vám, může pro něj být obtížné vidět ze své situace způsob, jak se svěřit, ale třeba se Vám nějaký z mých návrhů zalíbí tak, že ho využijete. Říkám si, že si řada mladých lidí píše své blogy nebo deník. Člověk si psaním může utřídit myšlenky a své pocity, může pojmenovat, co se v něm děje a tak sám sebe lépe pochopit. Pokud Vám vyhovuje elektronická forma komunikace, mohu navrhnout http://www.elinka.iporadna.cz/, kde s psychologem můžete vést chat. Pokud byste dospěla k tomu, že s někým chcete mluvit, jsou tu také linky důvěry (odkazy na našich stránkách v sekci ,,Síť kontaktů").

Možná jsou i lidé, se kterými mluvit dokážete. Mohli by to být Vaši rodiče nebo jiní dospělí, kterým věříte a mohla byste se svěřit třeba právě s tím, jak obtížné je pro Vás loučení s gymnáziem. A časem možná dospějete i k dalšímu pokusu o kontaktování psychologa. Právě on má nejvíce možností, jak Vám ulehčit od zátěží, kterou v současné době nesete. Nic se nestane, pokud byste mlčela. Je normální, že má člověk při prvním setkání s psychologem svázaný jazyk. Je to stejné, jako s každým jiným člověkem, kterého jsme právě poznali.

Přeji Vám, aby další řádky, které bude Váš příběh psát, byly pozitivnější.

Za tým poradny Ondra

 

 

Mám svých problémů dost a svět po mně chce, abych se rozhodla, co dál

Dobrý den, nevím jak své problémy zformulovat a je pro mě neuvěřitelně těžké to všechno jenom napsat, ale trvá to už příliš dlouho a vím, že teď je pro mě ten nejvyšší začít s tím opravdu něco dělat. Jenom na začátek, o odbornou pomoc jsem se několikrát pokoušela, ale jenom zavolání a objednání se pro mě bylo něco nezvládnutelného. Jednou se mi to podařilo, ale na schůzku jsem se nedostavila, nesebrala jsem odvahu, věděla sem, že bych o tom stejně nedokázala mluvit. Proto je to pro mě neustále začarovaný kruh.. Podle všeho mám OCD (neustále všechno počítám, všeho se dotýkám, mám myšlenky, kterých se nemůžu zbavit a říkám věci, které říkat nechci, ale musím), ale to mě trápí ze všeho nejméně, i když mi to běžný život zrovna neulehčuje. Další problém, je moje "stydlivost". Jako malá jsem vždycky byla ta nejodvážnější, nejpřímější, všechno jsem organizovala, vedla a s každým se hned kamarádila. Ale poslední roky nedokážu vystupovat před skupinou lidí, s cizími lidmi nedokážu mluvit, ve velké společnosti se klepu a je mi špatně. Neustále mám pocit, že mě všichni pozorují, nenávidí, čekají až selžu. Minulý rok jsem se několik měsíců řezala a přemýšlela nad sebevraždou. Ale neudělala jsem to, kvůli své rodině. Místo řezání jsem začala běhat, byla to pro mě také úleva. Byla jsem pyšná na to, že mi je trochu líp, že to zvládám sama. Ale poslední dobou se cítím zase hůř, vím, že do toho stavu padám znovu. Letos maturuji a nemám ponětí, co chci dělat dál. Nezbývá mi moc času na přihlášky na VŠ a já nemám ani ponětí, kam se dál ubírat. Budoucnost mě děsí, to, že se budu muset postavit na vlastní nohy. Myslím, že bych to nezvládla. Pořád myslím na to, jak bych nemusela nic řešit, kdybych tu nebyla.. A vím, že nejtěžší pro mě bude skončit těch 8 let na gymnáziu a už se tam nikdy nevrátit. Neumím si to představit. V pátek jsem měla maturitní ples a od té doby nejsem ničeho schopná, pořád se dívám na videa a brečím, je mi špatně. Je to pro to, že vím, že už maturitní ples nikdy neprožiji, že už to je za mnou a já s tím nemůžu nic dělat. Je mi hrozně.. Ve svém životě nevidím žádný smysl, nedokážu se bavit jako moji kamarádi, nedokážu normálně fungovat.. Také jsem nikdy neměla přítele, s klukama si dokážu psát, ale jakmile dojde na pozvání na schůzku, přeruším veškerý kontakt. Není to tak, že bych nechtěla s nikým být, ale stejně vždycky udělám to samé.. Pokud mě někdo osloví na živo, ignoruji ho. Působím pak namyšleně, ale nemůžu s tím nic udělat.. Jsem unavená z neustálého přetvařování se, ale nemůžu se s tím vším nikomu svěřit. Omlouvám se za tak dlouhou zprávu, nejsem dobrá ve vyjadřování se, ale snad jsem napsala to nejdůležitější. Moc děkuji alespoň za přečtení, ještě víc pak za případnou odpověď.

Dominika

Odpověď

 

Dobrý den Dominiko,

oceňuji, že jste se odhodlala a mám pocit, že jste Vaši situaci popsala srozumitelně a výstižně. Zmiňujete příznaky OCD, svou ,,stydlivost", ukončování jedné etapy života, neschopnost se bavit a další trápení. Uvažuji, jak je pro člověka obtížné vyrovnat se s jedním z těchto břemen a jen těžko se mi hledají slova, kterými bych vyjádřil to, jak obtížnou vnímám Vaši situaci. To, že svou situaci dokážete snášet mi říká, že Vaše touha žít je silnější, než všechny Vaše potíže, což je pro mne obdivuhodné. Zároveň mi to dodává naději, že máte dost síly a odvahy na to, abyste svou situaci změnila.

Píšete, že to trvá už příliš dlouho, a že je nejvyšší začít s tím něco dělat. Možná se Vám zdá vše černé. To, že jste svůj příběh popsala naší poradně, chápu jako projev Vaší odhodlanosti. Ptám se, co by Vám mohlo ulevit? Co Vás teď trápí nejvíce? Jaký by mohl být další krok v cestě za spokojenějším a smysluplnějším životem?

Těší mne, že máte zkušenost s věcmi, které Vám pomáhají a po kterých se můžete cítit lépe. Říkám si, zda stále běháte, a jestli Vám běhání pořád pomáhá? Možná by se daly najít i jiné činnosti (např. poslech hudby, procházky, manuální práce, vyjádření se malováním) nebo sporty (např. plavání, cyklistika, lyžování), které by mohly mít podobné pozitivní účinky.

Zdá se mi, že tím, co Vás v současné chvíli tíží nejvíce, by mohla být Vámi zmiňovaná obava spojená s opouštěním gymnázia, prostředí, které důvěrně znáte. Přechod ze střední školy může být náročnější, a má to tak více lidí. Základní a střední škola bývají víceméně nalinkované a další krok pak může být krokem do neznáma. Učinit rozhodnutí, co dál je obtížný krok, a za Vaší nejistotou vidím zodpovědnost, kterou vůči svému životu vnímáte.

Mé přemítání nad tím, jak postupovat při vypořádání se s Vašimi problémy provází pocit, že toho může být na jednoho člověka příliš. Uvažuji, zda jste ochotná svůj příběh svěřit i jinam, než naší poradně. Většina z nás má potřebu své pocity a trápení sdílet, a k úlevě často stačí jen to, že nás někdo další vyslechne. Pokud se někomu hovoří tak těžko, jako Vám, může pro něj být obtížné vidět ze své situace způsob, jak se svěřit, ale třeba se Vám nějaký z mých návrhů zalíbí tak, že ho využijete. Říkám si, že si řada mladých lidí píše své blogy nebo deník. Člověk si psaním může utřídit myšlenky a své pocity, může pojmenovat, co se v něm děje a tak sám sebe lépe pochopit. Pokud Vám vyhovuje elektronická forma komunikace, mohu navrhnout http://www.elinka.iporadna.cz/, kde s psychologem můžete vést chat. Pokud byste dospěla k tomu, že s někým chcete mluvit, jsou tu také linky důvěry (odkazy na našich stránkách v sekci ,,Síť kontaktů").

Možná jsou i lidé, se kterými mluvit dokážete. Mohli by to být Vaši rodiče nebo jiní dospělí, kterým věříte a mohla byste se svěřit třeba právě s tím, jak obtížné je pro Vás loučení s gymnáziem. A časem možná dospějete i k dalšímu pokusu o kontaktování psychologa. Právě on má nejvíce možností, jak Vám ulehčit od zátěží, kterou v současné době nesete. Nic se nestane, pokud byste mlčela. Je normální, že má člověk při prvním setkání s psychologem svázaný jazyk. Je to stejné, jako s každým jiným člověkem, kterého jsme právě poznali.

Přeji Vám, aby další řádky, které bude Váš příběh psát, byly pozitivnější.

Za tým poradny Ondra

 

 

reakce na dotaz z 15.1. (mamča)

Dobrý den, nemám žádný dotaz, jen jsem četla problém paní, která se podepsala "mamča" z 15.1.2014. Měla jsem úplně stejný problém s úzkostí týkající se dítěte a zdraví, dnes je mi již dobře. Napadlo mě, že bych jí mohla předat svoje zkušenosti, pokud by chtěla. Jestli je možné poslat jí na mě e-mail s tím, že pokud bude chtít, může probrat svůj problém s někým, kdo to zažil. Hezký den, Lucie, bývalá studentka FSS.

Lucie

Odpověď

Dobrý den Lucie,

děkujeme za Váš zájem a snahu pomoci. Naše internetová poradna je anonymní, a na pisatelku dotazu, která se podepsala "mamča" kontakt nemáme. Pokud by se nám však ozvala na základě Vaší reakce a nabídky pro ni, mohli bychom kontakt  na Vás předat.

 

Přeji Vám hezký den,

za tým poradny Iveta

reakce na dotaz z 15.1. (mamča)

Dobrý den, nemám žádný dotaz, jen jsem četla problém paní, která se podepsala "mamča" z 15.1.2014. Měla jsem úplně stejný problém s úzkostí týkající se dítěte a zdraví, dnes je mi již dobře. Napadlo mě, že bych jí mohla předat svoje zkušenosti, pokud by chtěla. Jestli je možné poslat jí na mě e-mail s tím, že pokud bude chtít, může probrat svůj problém s někým, kdo to zažil. Hezký den, Lucie, bývalá studentka FSS.

Lucie

Odpověď

Dobrý den Lucie,

děkujeme za Váš zájem a snahu pomoci. Naše internetová poradna je anonymní, a na pisatelku dotazu, která se podepsala "mamča" kontakt nemáme. Pokud by se nám však ozvala na základě Vaší reakce a nabídky pro ni, mohli bychom kontakt  na Vás předat.

 

Přeji Vám hezký den,

za tým poradny Iveta

Problémy v soužití s babičkou

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jak mám postupovat v situaci, ve které jsem se ocitla. Žiji v domě se svou matkou a její matkou, tedy mou babičkou. Má matka je úžasná žena, která je pro mne vzorem. Vždy jsme spolu vycházely a rozuměly jsme si. Problémem je má babička. Jsme neustále pod palbou její kritiky. Vše děláme špatně, špatně se oblékáme, vybíráme si špatné partnery, žije z našich neúspěchů. Nepamatuji se, že by nás někdy za něco chválila nebo by nám s něčím pomohla. Diriguje nás od rána do večera. Zachází s námi, jak kdyby jsme byly její služky. Před cizími se chová jako hrozně milá dáma, která se námi chlubí, jak jsme vystudovaly VŠ, jak máme dobré práce, jak máme mnoho přátel atd. Připadáme si jak blázni. Moje babička nás celý život jen terorizovala. Dokud žil můj děda, tak byl klid, protože děda jí vždy usměrnil a ona se stáhla. Bohužel nedávno zemřel a ona nemá žádné zábrany. Neustále slýchám, jak ona nic nemůže, jak jí jenom ubližujeme, jak ona je ta chudinka atd. Na druhou stranu má jednou dvakrát za týden den, kdy udělá snídani, chce si povídat a je jak milius. Od smrti dědy se babička velmi změnila všeobecně. Vypozorovala jsem zhoršení hygienických návyků. Ráda bych babičce pomohla, protože si myslím, že se trápíme všichni. Ale opravdu netuším, jak jí pomoci. Když jí řeknu, že něco není normální a že v některých situacích jedná opravdu velmi odlišně, urazí se a je schopná mne ignorovat několik dní, pak jak když jí někdo vyresetuje a ona si nic nepamatuje. Již několik týdnů čtu na internetu diskuze, články, koukám na různé dokumenty a jsem opravdu zmatená. Jak zajistit eventuální odbornou pomoc? Snažím se já i matka, opravdu moc velmi se snažíme, děláme mnoho ústupků atd., ale nedá se to vydržet. Člověk má nervy jen jedny. Děkuji za odpověď. S pozdravem. P.S.: Odstěhovat se a začít si žít po svém je v našem případě nereálné.

Natika

Odpověď

Dobrý den Natiko,

popisujete Váš vztah s babičkou, který je pro Vás v poslední době stále větší zátěží. Její chování Vám připadá zmatené. Na jednu stranu Vás i s matkou velmi kritizuje, využívá, na druhou stranu ale se chlubí před známými úspěchy, kterých jste s matkou dosáhly. Vnímáte, že Vás diriguje, máte pocit, že jde dokonce o terorizování, ale jsou i chvíle, kdy je nevysvětlitelně milá. Situace je pro vás zřejmě nepřehledná, chtěla byste ji pomoci, ale nevíte jak, tuto Vaši snahu však velmi oceňuji.

Ještě než Vám napíši pár věcí, které mě napadly, chtěla bych říci, že v nastalé situaci mi přijde podstatné, abyste se krom babičky mohly postarat i o sebe. To může znamenat různé věci. Přijde mi například slibné, že máte dobrý vztah s Vaší matkou. Zkoušeli jste si společně promluvit o tom, co dělat, jak se vzájemně podpořit? Možná můžete společně probrat celou situaci s někým dalším, ať už se jedná o psychologa nebo někoho, komu důvěřujete.

Když přemýšlím nad Vaším vztahem s babičkou, napadlo mě, zda jste s ní zkoušela mluvit v době, kdy byla milá a vstřícná. Třeba ji jen trápí samota, ráda by měla stejně hezký vztah se svou dcerou a s Vámi, jako máte mezi sebou Vy s matkou. Určitě je na vás obě hrdá, jinak by nevyzdvihovala vaše úspěchy před přáteli, možná jen neví, jak vám to říci. Jsou to samozřejmě jen mé domněnky, ale možná její kritika je jen snaha pomoci vám vyvarovat se různých chyb. Zmiňujete, že se vše zhoršilo po smrti Vašeho dědečka. Jste tak vlastně jediné dvě, kdo jí zůstal, a může se cítit sama, a díky Vašemu úzkému vztahu s matkou třeba i trochu odstrčená. Možná ještě nedovedla zpracovat smutek ze ztráty manžela, i když to třeba nedává navenek najevo.

Napadají mě ještě další možnosti, jako kdybyste třeba v těch dnech, kdy je milá, zkusily trávit společně více času a naslouchaly tomu, co by ráda dělala ona, co by ji potěšilo. Možná nic z toho nebude fungovat, a možná Vás s matkou naopak napadne spousta jiných možností, jak se s babičkou sblížit. Ať to bude jakkoli, přijde mi podstatné stanovit si nějaké hranice, dokdy se situaci budete snažit řešit samy, a kdy zkusíte požádat o pomoc někoho ve Vašem okolí.

Možnosti internetového poradenství jsou jen velmi omezené, při osobní konzultaci je možno vše probrat podrobněji a najít účinná řešení. Obrátit se můžete například na klinického psychloga nebo na poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, jejichž služby jsou většinou bezplatné, nebo na rodinného terapeuta. Kdo je poblíž Vašeho bydliště se můžete podívat např. v naší Siti kontaktů. Nebo se můžete o nejlepším postupu poradit také na některé Lince důvěry, jejichž seznam naleznete tamtéž.

 

Přeji Vám, ať se Vám co nejdříve podaří vytvořit si s babičkou pěkný vztah a společné soužití, 

za tým poradny Iveta

 

 

Problémy v soužití s babičkou

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jak mám postupovat v situaci, ve které jsem se ocitla. Žiji v domě se svou matkou a její matkou, tedy mou babičkou. Má matka je úžasná žena, která je pro mne vzorem. Vždy jsme spolu vycházely a rozuměly jsme si. Problémem je má babička. Jsme neustále pod palbou její kritiky. Vše děláme špatně, špatně se oblékáme, vybíráme si špatné partnery, žije z našich neúspěchů. Nepamatuji se, že by nás někdy za něco chválila nebo by nám s něčím pomohla. Diriguje nás od rána do večera. Zachází s námi, jak kdyby jsme byly její služky. Před cizími se chová jako hrozně milá dáma, která se námi chlubí, jak jsme vystudovaly VŠ, jak máme dobré práce, jak máme mnoho přátel atd. Připadáme si jak blázni. Moje babička nás celý život jen terorizovala. Dokud žil můj děda, tak byl klid, protože děda jí vždy usměrnil a ona se stáhla. Bohužel nedávno zemřel a ona nemá žádné zábrany. Neustále slýchám, jak ona nic nemůže, jak jí jenom ubližujeme, jak ona je ta chudinka atd. Na druhou stranu má jednou dvakrát za týden den, kdy udělá snídani, chce si povídat a je jak milius. Od smrti dědy se babička velmi změnila všeobecně. Vypozorovala jsem zhoršení hygienických návyků. Ráda bych babičce pomohla, protože si myslím, že se trápíme všichni. Ale opravdu netuším, jak jí pomoci. Když jí řeknu, že něco není normální a že v některých situacích jedná opravdu velmi odlišně, urazí se a je schopná mne ignorovat několik dní, pak jak když jí někdo vyresetuje a ona si nic nepamatuje. Již několik týdnů čtu na internetu diskuze, články, koukám na různé dokumenty a jsem opravdu zmatená. Jak zajistit eventuální odbornou pomoc? Snažím se já i matka, opravdu moc velmi se snažíme, děláme mnoho ústupků atd., ale nedá se to vydržet. Člověk má nervy jen jedny. Děkuji za odpověď. S pozdravem. P.S.: Odstěhovat se a začít si žít po svém je v našem případě nereálné.

Natika

Odpověď

Dobrý den Natiko,

popisujete Váš vztah s babičkou, který je pro Vás v poslední době stále větší zátěží. Její chování Vám připadá zmatené. Na jednu stranu Vás i s matkou velmi kritizuje, využívá, na druhou stranu ale se chlubí před známými úspěchy, kterých jste s matkou dosáhly. Vnímáte, že Vás diriguje, máte pocit, že jde dokonce o terorizování, ale jsou i chvíle, kdy je nevysvětlitelně milá. Situace je pro vás zřejmě nepřehledná, chtěla byste ji pomoci, ale nevíte jak, tuto Vaši snahu však velmi oceňuji.

Ještě než Vám napíši pár věcí, které mě napadly, chtěla bych říci, že v nastalé situaci mi přijde podstatné, abyste se krom babičky mohly postarat i o sebe. To může znamenat různé věci. Přijde mi například slibné, že máte dobrý vztah s Vaší matkou. Zkoušeli jste si společně promluvit o tom, co dělat, jak se vzájemně podpořit? Možná můžete společně probrat celou situaci s někým dalším, ať už se jedná o psychologa nebo někoho, komu důvěřujete.

Když přemýšlím nad Vaším vztahem s babičkou, napadlo mě, zda jste s ní zkoušela mluvit v době, kdy byla milá a vstřícná. Třeba ji jen trápí samota, ráda by měla stejně hezký vztah se svou dcerou a s Vámi, jako máte mezi sebou Vy s matkou. Určitě je na vás obě hrdá, jinak by nevyzdvihovala vaše úspěchy před přáteli, možná jen neví, jak vám to říci. Jsou to samozřejmě jen mé domněnky, ale možná její kritika je jen snaha pomoci vám vyvarovat se různých chyb. Zmiňujete, že se vše zhoršilo po smrti Vašeho dědečka. Jste tak vlastně jediné dvě, kdo jí zůstal, a může se cítit sama, a díky Vašemu úzkému vztahu s matkou třeba i trochu odstrčená. Možná ještě nedovedla zpracovat smutek ze ztráty manžela, i když to třeba nedává navenek najevo.

Napadají mě ještě další možnosti, jako kdybyste třeba v těch dnech, kdy je milá, zkusily trávit společně více času a naslouchaly tomu, co by ráda dělala ona, co by ji potěšilo. Možná nic z toho nebude fungovat, a možná Vás s matkou naopak napadne spousta jiných možností, jak se s babičkou sblížit. Ať to bude jakkoli, přijde mi podstatné stanovit si nějaké hranice, dokdy se situaci budete snažit řešit samy, a kdy zkusíte požádat o pomoc někoho ve Vašem okolí.

Možnosti internetového poradenství jsou jen velmi omezené, při osobní konzultaci je možno vše probrat podrobněji a najít účinná řešení. Obrátit se můžete například na klinického psychloga nebo na poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, jejichž služby jsou většinou bezplatné, nebo na rodinného terapeuta. Kdo je poblíž Vašeho bydliště se můžete podívat např. v naší Siti kontaktů. Nebo se můžete o nejlepším postupu poradit také na některé Lince důvěry, jejichž seznam naleznete tamtéž.

 

Přeji Vám, ať se Vám co nejdříve podaří vytvořit si s babičkou pěkný vztah a společné soužití, 

za tým poradny Iveta

 

 

Cítím jen vztek a nepopsatelnou prázdnotu

Už nějakou dobu na to nejsem psychicky dobře. Vždycky jsem si říkala že je to jen pubertou anebo tím, že jsem prostě pesimista. Jenže to začíná být horší a horší, a mám pocit že už to je asi opravdická deprese a ne ledajaká depka. Teď je to nejhorší za poslední dobu, je to vážně hrozný, posledních několik dní. Mám hlavně příšernej, ale příšernej skoro neodůvodnitelnej vztek na všechno, všechny. Všechno mě naprosto příšerně vytočí, naštěstí jen uvnitř, není to tak že bych někomu ublížila, maximálně si to představuju a nemyslím si že bych to udělala, to rozhodně ne. Ale mám ze všeho vztek, až mě to úplně bolí a vyčerpává. Z lidí, co jdou přede mnou moc pomalu, když se na mě dívají, když semnou mluví. Nemám ráda lidi celkově, ale obyčejně to není tak špatné, nemám žádnou sociální fobii, v tom jsem v pohodě. Vstát ráno do školy je pro mě... úplně neskutečnej úkol. Tak hrozně moc nechci, ale vždycky se přemůžu protože rodiče by to nepochopili a oni mi prostě nenapíšou omluvenku.. Za to taky. Chtěla spát anebo nechtělo se jí mezi lidi? Vážně mě děsí představa, že musím prostě vstát a jít. Chtěla bych celý den ležet v posteli a aby nevyšlo vůbec slunce, aby byla jen tma, protože měu klidňuje, nikdo mě v ní nevidí a cítím se dobře.. A pokud nejsem na lidi naštvaná, tak jsem naprosto apatická. Nikdy jsem neměla skoro žádné kamarády, jsem tak trochu "jiná" co se týče osobnosti, názorů a taky introvert, nepotřebuju zástupy lidí, ale teď už prostě nemám zájem si psát vůbec s někým, akorát mě štvou, možná až bezdůvodně, a nechci s nikým mluvit. Kdybych byla celý den bez jakéhokoliv kontaktu s lidmi tak budu neskutečně ráda, ale to se neděje a já to musím snášet a to mě hrozně psychicky deptá. Ve škole je to v pohodě, protože mám takoovu masku. Mám hrozně velkou hrdost a tak bych sama sobě nikdy nedovolila, aby mě tak někdo viděl, slabou atd., takže ve škole se většinou tak nějak vžiju do té role a myšlenky pustím z uzdy zase doma... Mám hrozně ale hrozně velkej pocit vnitřní prázdnoty, je to vážně nepopsatelný, prostě prázdnota. Absoutně nedokážu myslet na nic pozitivního, prostě to nejde, nic pozitivního neexistuje. Nic pro mě nemá smysl, nesnáším se ještě víc, než normální, vidím na sobě chyby, o kterých vím i jindy, ale snažím se je ignorovat nebo si nalhávat, že to není tak zlý. Mám úlpně čistý pocity nesnášenlivosti vůči celýmu tomuhle světu a mýmu tělu, vůbec bych tu nechtěla být, protože můžu jen sedět, zírat do prázdna a užírat se, ani hudba ani nic jiného už mi pomáhá. Ne, že bych se chtěla zabít, to opravdu nechci, vím že to nic nevyřeší a ani jednou mě to nenapadlo, je to spíš stav, kdy prostě nechci dělat nic, jsem jako chodící mrtvola a tak to je a nic s tím nemůžu udělat, kromě vzteku a prázdnoty ani nemůžu nic jiného cítit. Už ani moc nebrečím, jen tak občas, že se vydere pár pocitů napovrch a pak zase nic, netečnost. Fyzický příznaky depresí nemám, nic mě nebolí ani tak, chodím spát pozdě večer pořád, jsem trochu noční tvor a když můžu, o víkendech tak naspím třeba dvanáct hodin, od tří ráno do jedné odpoledne atd. Mám hodně špatné mínění o tomhle světě a o tomhle, a s tím je podle mě taky hodně problém... Prostě si nemylsím že tu mám co najít hezkého, nikdy jsem neměla vztah, nikdy jsem nic pořádně nedokázala, u ničeho nevydržím, jsem líná a nemám vůli, nemám o sobě vůbec dobré mínění kvůi tomu. Člověk mi poradí, abych si zvýšila sebevědomí, aleto jde jen když má člověk něco čeho se chytit, já nemám. Nebaí mě už ani škola, je to pro mě ztráta času, učení se hloupsotí, když bych se mohla učit věci co mi opravdu pomůžou do života. Prostě nemám motivaci. Nevěnuju se koníčkům,p rotože jsou umělecké a bohužel narodíl od jiných lidí nejsem schopná v deprsi tvořit, protože mám jen myšlenky na to špatné anebo žádné myšlenky a z toho přemýšlím jen proč se tak cítím... Nevím moc, co s tím mám dělat, prootže hrozně moc nemám ráda mluvení k cizím lidem, a myslím si, že i kdyby mě někdo dotáhl k psyhchologovi, prostě bych s ním nechtěla mluvit. Jsem introvert a taky si myslím že člověk si musí vyřešit svoje problémy sm, problém ale nastává když už na to nemá anebo neví jak. Jenže k psychologiv sama nemůžu, nemám na něj peníze a rodičům o tom říct taky nemůžu. Nemluvíme spolu o těhle věcech, není to že by mě ignorovali jen se bavíme o těch normálních co ve škole, vždy to nějak přetrpím a jdu pryč, abych nemusela mluvit. Nic k nim necítím, není to nenávist nebo něco, nejsou špatní rodiče, ale nejsou dobří lidé co se týče osobnosti a já k nim absolutně nic necítím. Nechci jim o tom říkat, protože s nimi nemlvím a oni mě neznají a pro introverta jako já je to prostě vylévání si srdce cizímu člověku, to je jako bych jim nastavila hruď, ať mě bodnou.. Tak trochu nevím, co dělat a asi jsem se trochu rozepsala... Na konec chci říct, že vážně nemám žádné myšlenky na sebevraždu ani sebepoškozování, protože jsem zřejmě ještě asi dost rozumná a vím co a jak, ale zkrátka potřebuju dostat pryč ty pocity, deprese, nebo co to je, protože jinak nemůžu normálně žít, už se to semnou takhle vleče tak tři roky, nikdo nic nepozná, protože automaticky házím masku. Není to tak strašné, když to lidi nepoznají? Mám chvíle kdy jsem smířená se svojí samotou a opravdu im nevadí, říkám si že jsem stejně jediný člověk, který měnikdy neopustí a který je ke mě upřímný a všichni ostatní mě můžou zradit, není to tak moc že bych se bála zrady, jde spíš o to, že se ani nemíním nahámat, vím jací lidé jsou. Ale pak přijde tenhle stav a je to v háji... teď už to trvá asi tři dny, nejvíc převládá ten vnitřní vztek a práznota.

El

Odpověď

Dobrý den El,

mám pocit, že toho ve svém nitru držíte neskutečně mnoho. Proto doufám, že díky vypsání se se Vám snad aspoň trochu ulevilo. Váš popis ve mně vzbuzuje spoustu dojmů jako je zmatek, smutek či překvapení. Zaujalo mě, že i přesto, že se snažíte své pocity skrývat a obvykle je s ostatními nesdílíte, dokázala jste je obsáhle a srozumitelně vylíčit.

Zmiňujete několik významných emocí. Jednou z nich je vztek na všechno okolo Vás, který Vás až bolí a vyčerpává. Zdá se mi celkem pochopitelné, že pokud člověka vše a všichni rozčilují, že je to dost vyčerpávající a ubíjející. Druhou výraznou emocí se mi jevila prázdnota, kterou popisujete jako totální apatii a neschopnost vidět cokoli pozitivního. Přiznávám, že takové pocity jsou pro mě obtížně představitelné. Říkám si, že musí být nesmírně náročné se takto po většinu času cítit. Proto bych chtěla ocenit, že jste se se svými pocity svěřila a velice detailně je dokázala popsat.

Zaujala mě Vaše zmínka o psychologovi a ráda bych k ní něco doplnila. Píšete, že kdyby Vás někdo dotáhl k psychologovi, tak byste mu nic neřekla. To mi přijde přirozené a myslím si, že aby návštěva psychologa přinesla nějaká pozitiva a změnu, tak by o ni měl stát především člověk, který k němu jde. Také píšete, že by si měl člověk vyřešit své problémy sám. K tomu bych ráda dodala, že psycholog není člověk, který za ostatní řeší jejich problémy. Je to spíše průvodce, který pomáhá ostatním podívat se na jejich problémy z jiných úhlů a dát si různé věci do souvislostí. Avšak sami lidé si musí své problémy ve skutečnosti vyřešit. Co se týče financí, tak existuje několik bezplatných možností. Jednou z nich jsou kliničtí psychologové, kteří pracují na pojišťovnu, tudíž u nich nic neplatíte. Další možností jsou krizová centra a školní psychologové, kteří jsou bezplatní. Pokud by pro Vás byl osobní kontakt příliš náročný, můžete zavolat na Linky bezpečí. Chápu, že představa návštěvy psychologa je pro spoustu lidí nepříjemná, ale říkám si, že za pokus člověk nic nedá. Naopak myslím, že taková návštěva může být velice inspirativní a povzbudivá a věřím, že by Vám mohla opravdu pomoci.

Ráda bych s Vámi také sdílela jeden svůj dojem z Vašeho dotazu. Přestože zmiňujete spoustu negativních stavů, tak z Vašeho popisu nemám pocit bezvýchodnosti a bezradnosti. Zaujalo mě, že jste schopna si na veřejnosti nasadit masku a nechcete, aby na Vás ostatní něco poznali. Z toho mám dojem, že v sobě přece jen důvod tomu všemu nějak vzdorovat. Také uvažuji o tom, co Vás vede k takovému „maskování“, když Vám na ostatních vůbec nezáleží a nezajímají Vás. Myslíte, že by to mohlo být tím, že Vám ostatní přece jen nejsou úplně jedno?

Říkám si také, že na to, že se nechcete s nikým bavit a kontakt Vás otravuje, jste se rozepsala poměrně dlouze. Napadá mě proto, jestli by takové vypisování se mohlo být cestou, jak si ulevit od Vašich pocitů? Přemýšlela jsem, jak Vám bylo, když jste svůj dotaz do naší poradny dopsala a odeslala. Kdybyste si každý večer sedla a napsala si jen tak pro sebe vše, co jste ten den zažívala, změnilo by se něco?

Časem se třeba dostanete i k tomu, že byste ráda s někým své pocity sdílela osobně. Nemusí to být určitě hned psycholog, ale klidně kamarád nebo někdo blízký, komu důvěřujete. Možnosti internetového poradenství jsou omezené a myslím, že byste si ve Vaší situaci zasloužila mnohem více prostoru. Věřím také, že existuje několik osob, které by Vám ho rády poskytly. Přeji Vám, aby se Vám brzy podařilo najít v životě i něco pozitivního a Vaše stavy se staly snesitelnějšími.

Za tým poradny Eliška

 

Cítím jen vztek a nepopsatelnou prázdnotu

Už nějakou dobu na to nejsem psychicky dobře. Vždycky jsem si říkala že je to jen pubertou anebo tím, že jsem prostě pesimista. Jenže to začíná být horší a horší, a mám pocit že už to je asi opravdická deprese a ne ledajaká depka. Teď je to nejhorší za poslední dobu, je to vážně hrozný, posledních několik dní. Mám hlavně příšernej, ale příšernej skoro neodůvodnitelnej vztek na všechno, všechny. Všechno mě naprosto příšerně vytočí, naštěstí jen uvnitř, není to tak že bych někomu ublížila, maximálně si to představuju a nemyslím si že bych to udělala, to rozhodně ne. Ale mám ze všeho vztek, až mě to úplně bolí a vyčerpává. Z lidí, co jdou přede mnou moc pomalu, když se na mě dívají, když semnou mluví. Nemám ráda lidi celkově, ale obyčejně to není tak špatné, nemám žádnou sociální fobii, v tom jsem v pohodě. Vstát ráno do školy je pro mě... úplně neskutečnej úkol. Tak hrozně moc nechci, ale vždycky se přemůžu protože rodiče by to nepochopili a oni mi prostě nenapíšou omluvenku.. Za to taky. Chtěla spát anebo nechtělo se jí mezi lidi? Vážně mě děsí představa, že musím prostě vstát a jít. Chtěla bych celý den ležet v posteli a aby nevyšlo vůbec slunce, aby byla jen tma, protože měu klidňuje, nikdo mě v ní nevidí a cítím se dobře.. A pokud nejsem na lidi naštvaná, tak jsem naprosto apatická. Nikdy jsem neměla skoro žádné kamarády, jsem tak trochu "jiná" co se týče osobnosti, názorů a taky introvert, nepotřebuju zástupy lidí, ale teď už prostě nemám zájem si psát vůbec s někým, akorát mě štvou, možná až bezdůvodně, a nechci s nikým mluvit. Kdybych byla celý den bez jakéhokoliv kontaktu s lidmi tak budu neskutečně ráda, ale to se neděje a já to musím snášet a to mě hrozně psychicky deptá. Ve škole je to v pohodě, protože mám takoovu masku. Mám hrozně velkou hrdost a tak bych sama sobě nikdy nedovolila, aby mě tak někdo viděl, slabou atd., takže ve škole se většinou tak nějak vžiju do té role a myšlenky pustím z uzdy zase doma... Mám hrozně ale hrozně velkej pocit vnitřní prázdnoty, je to vážně nepopsatelný, prostě prázdnota. Absoutně nedokážu myslet na nic pozitivního, prostě to nejde, nic pozitivního neexistuje. Nic pro mě nemá smysl, nesnáším se ještě víc, než normální, vidím na sobě chyby, o kterých vím i jindy, ale snažím se je ignorovat nebo si nalhávat, že to není tak zlý. Mám úlpně čistý pocity nesnášenlivosti vůči celýmu tomuhle světu a mýmu tělu, vůbec bych tu nechtěla být, protože můžu jen sedět, zírat do prázdna a užírat se, ani hudba ani nic jiného už mi pomáhá. Ne, že bych se chtěla zabít, to opravdu nechci, vím že to nic nevyřeší a ani jednou mě to nenapadlo, je to spíš stav, kdy prostě nechci dělat nic, jsem jako chodící mrtvola a tak to je a nic s tím nemůžu udělat, kromě vzteku a prázdnoty ani nemůžu nic jiného cítit. Už ani moc nebrečím, jen tak občas, že se vydere pár pocitů napovrch a pak zase nic, netečnost. Fyzický příznaky depresí nemám, nic mě nebolí ani tak, chodím spát pozdě večer pořád, jsem trochu noční tvor a když můžu, o víkendech tak naspím třeba dvanáct hodin, od tří ráno do jedné odpoledne atd. Mám hodně špatné mínění o tomhle světě a o tomhle, a s tím je podle mě taky hodně problém... Prostě si nemylsím že tu mám co najít hezkého, nikdy jsem neměla vztah, nikdy jsem nic pořádně nedokázala, u ničeho nevydržím, jsem líná a nemám vůli, nemám o sobě vůbec dobré mínění kvůi tomu. Člověk mi poradí, abych si zvýšila sebevědomí, aleto jde jen když má člověk něco čeho se chytit, já nemám. Nebaí mě už ani škola, je to pro mě ztráta času, učení se hloupsotí, když bych se mohla učit věci co mi opravdu pomůžou do života. Prostě nemám motivaci. Nevěnuju se koníčkům,p rotože jsou umělecké a bohužel narodíl od jiných lidí nejsem schopná v deprsi tvořit, protože mám jen myšlenky na to špatné anebo žádné myšlenky a z toho přemýšlím jen proč se tak cítím... Nevím moc, co s tím mám dělat, prootže hrozně moc nemám ráda mluvení k cizím lidem, a myslím si, že i kdyby mě někdo dotáhl k psyhchologovi, prostě bych s ním nechtěla mluvit. Jsem introvert a taky si myslím že člověk si musí vyřešit svoje problémy sm, problém ale nastává když už na to nemá anebo neví jak. Jenže k psychologiv sama nemůžu, nemám na něj peníze a rodičům o tom říct taky nemůžu. Nemluvíme spolu o těhle věcech, není to že by mě ignorovali jen se bavíme o těch normálních co ve škole, vždy to nějak přetrpím a jdu pryč, abych nemusela mluvit. Nic k nim necítím, není to nenávist nebo něco, nejsou špatní rodiče, ale nejsou dobří lidé co se týče osobnosti a já k nim absolutně nic necítím. Nechci jim o tom říkat, protože s nimi nemlvím a oni mě neznají a pro introverta jako já je to prostě vylévání si srdce cizímu člověku, to je jako bych jim nastavila hruď, ať mě bodnou.. Tak trochu nevím, co dělat a asi jsem se trochu rozepsala... Na konec chci říct, že vážně nemám žádné myšlenky na sebevraždu ani sebepoškozování, protože jsem zřejmě ještě asi dost rozumná a vím co a jak, ale zkrátka potřebuju dostat pryč ty pocity, deprese, nebo co to je, protože jinak nemůžu normálně žít, už se to semnou takhle vleče tak tři roky, nikdo nic nepozná, protože automaticky házím masku. Není to tak strašné, když to lidi nepoznají? Mám chvíle kdy jsem smířená se svojí samotou a opravdu im nevadí, říkám si že jsem stejně jediný člověk, který měnikdy neopustí a který je ke mě upřímný a všichni ostatní mě můžou zradit, není to tak moc že bych se bála zrady, jde spíš o to, že se ani nemíním nahámat, vím jací lidé jsou. Ale pak přijde tenhle stav a je to v háji... teď už to trvá asi tři dny, nejvíc převládá ten vnitřní vztek a práznota.

El

Odpověď

Dobrý den El,

mám pocit, že toho ve svém nitru držíte neskutečně mnoho. Proto doufám, že díky vypsání se se Vám snad aspoň trochu ulevilo. Váš popis ve mně vzbuzuje spoustu dojmů jako je zmatek, smutek či překvapení. Zaujalo mě, že i přesto, že se snažíte své pocity skrývat a obvykle je s ostatními nesdílíte, dokázala jste je obsáhle a srozumitelně vylíčit.

Zmiňujete několik významných emocí. Jednou z nich je vztek na všechno okolo Vás, který Vás až bolí a vyčerpává. Zdá se mi celkem pochopitelné, že pokud člověka vše a všichni rozčilují, že je to dost vyčerpávající a ubíjející. Druhou výraznou emocí se mi jevila prázdnota, kterou popisujete jako totální apatii a neschopnost vidět cokoli pozitivního. Přiznávám, že takové pocity jsou pro mě obtížně představitelné. Říkám si, že musí být nesmírně náročné se takto po většinu času cítit. Proto bych chtěla ocenit, že jste se se svými pocity svěřila a velice detailně je dokázala popsat.

Zaujala mě Vaše zmínka o psychologovi a ráda bych k ní něco doplnila. Píšete, že kdyby Vás někdo dotáhl k psychologovi, tak byste mu nic neřekla. To mi přijde přirozené a myslím si, že aby návštěva psychologa přinesla nějaká pozitiva a změnu, tak by o ni měl stát především člověk, který k němu jde. Také píšete, že by si měl člověk vyřešit své problémy sám. K tomu bych ráda dodala, že psycholog není člověk, který za ostatní řeší jejich problémy. Je to spíše průvodce, který pomáhá ostatním podívat se na jejich problémy z jiných úhlů a dát si různé věci do souvislostí. Avšak sami lidé si musí své problémy ve skutečnosti vyřešit. Co se týče financí, tak existuje několik bezplatných možností. Jednou z nich jsou kliničtí psychologové, kteří pracují na pojišťovnu, tudíž u nich nic neplatíte. Další možností jsou krizová centra a školní psychologové, kteří jsou bezplatní. Pokud by pro Vás byl osobní kontakt příliš náročný, můžete zavolat na Linky bezpečí. Chápu, že představa návštěvy psychologa je pro spoustu lidí nepříjemná, ale říkám si, že za pokus člověk nic nedá. Naopak myslím, že taková návštěva může být velice inspirativní a povzbudivá a věřím, že by Vám mohla opravdu pomoci.

Ráda bych s Vámi také sdílela jeden svůj dojem z Vašeho dotazu. Přestože zmiňujete spoustu negativních stavů, tak z Vašeho popisu nemám pocit bezvýchodnosti a bezradnosti. Zaujalo mě, že jste schopna si na veřejnosti nasadit masku a nechcete, aby na Vás ostatní něco poznali. Z toho mám dojem, že v sobě přece jen důvod tomu všemu nějak vzdorovat. Také uvažuji o tom, co Vás vede k takovému „maskování“, když Vám na ostatních vůbec nezáleží a nezajímají Vás. Myslíte, že by to mohlo být tím, že Vám ostatní přece jen nejsou úplně jedno?

Říkám si také, že na to, že se nechcete s nikým bavit a kontakt Vás otravuje, jste se rozepsala poměrně dlouze. Napadá mě proto, jestli by takové vypisování se mohlo být cestou, jak si ulevit od Vašich pocitů? Přemýšlela jsem, jak Vám bylo, když jste svůj dotaz do naší poradny dopsala a odeslala. Kdybyste si každý večer sedla a napsala si jen tak pro sebe vše, co jste ten den zažívala, změnilo by se něco?

Časem se třeba dostanete i k tomu, že byste ráda s někým své pocity sdílela osobně. Nemusí to být určitě hned psycholog, ale klidně kamarád nebo někdo blízký, komu důvěřujete. Možnosti internetového poradenství jsou omezené a myslím, že byste si ve Vaší situaci zasloužila mnohem více prostoru. Věřím také, že existuje několik osob, které by Vám ho rády poskytly. Přeji Vám, aby se Vám brzy podařilo najít v životě i něco pozitivního a Vaše stavy se staly snesitelnějšími.

Za tým poradny Eliška

 

Nevím, jaká práce by mě bavila

Dobrý den, chtěl bych se zeptat jestli nemáte nějaké zkušenosti s lidmi s ADHD ohledně hledání práce, tento rok budu končit výuční list oboru kuchař ale vůbec mě to nebaví a nevím co dál, neznáte někoho s ADHD který má práci která ho baví? Nemáte nějaké rady pro co bych se měl rozhodovat?

Tomáš

Odpověď

Dobrý den Tomáši,

oceňuji, že se s předstihem zajímáte o možnosti ohledně nalezení takové práce, která by Vás bavila, jelikož cítíte, že obor, v němž se nyní učíte, pro Vás patrně nebude zajímavý. Nejistotu ohledně budoucí profese cítí často lidé bez ohledu na to, zda mají ADHD či nikoli.

Z Vašeho dotazu není zřejmé, zda Vy sám máte diagnostikovánu  ADHD, ale ať již tomu tak je nebo ne, neexistují obecně platná doporučení ohledně práce pro lidi s ADHD, vždy je to individuální. Možná byste se mohl zkusit zamyslet, co Vás baví, jaké byly třeba Vaše dřívější koníčky, zda byste raději pracoval v kolektivu lidí či jste spíše samotářský typ apod.

Domnívám se, že v tomto by pro Vás mohla být velmi užitečná osobní návštěva psychologa, který by s Vámi probral jak Vaše osobnostní charakteristiky, tak předpoklady k různým typům povolání. Společně byste pak hledali nejlepší možnou variantu, kde a v čem hledat uplatnění tak, aby Vás Vaše práce bavila. Kontakt můžete najít v naší Síti kontaktů.

 

Přeji Vám, ať najdete práci, která Vás bude těšit a naplňovat,

za tým poradny Iveta

Nevím, jaká práce by mě bavila

Dobrý den, chtěl bych se zeptat jestli nemáte nějaké zkušenosti s lidmi s ADHD ohledně hledání práce, tento rok budu končit výuční list oboru kuchař ale vůbec mě to nebaví a nevím co dál, neznáte někoho s ADHD který má práci která ho baví? Nemáte nějaké rady pro co bych se měl rozhodovat?

Tomáš

Odpověď

Dobrý den Tomáši,

oceňuji, že se s předstihem zajímáte o možnosti ohledně nalezení takové práce, která by Vás bavila, jelikož cítíte, že obor, v němž se nyní učíte, pro Vás patrně nebude zajímavý. Nejistotu ohledně budoucí profese cítí často lidé bez ohledu na to, zda mají ADHD či nikoli.

Z Vašeho dotazu není zřejmé, zda Vy sám máte diagnostikovánu  ADHD, ale ať již tomu tak je nebo ne, neexistují obecně platná doporučení ohledně práce pro lidi s ADHD, vždy je to individuální. Možná byste se mohl zkusit zamyslet, co Vás baví, jaké byly třeba Vaše dřívější koníčky, zda byste raději pracoval v kolektivu lidí či jste spíše samotářský typ apod.

Domnívám se, že v tomto by pro Vás mohla být velmi užitečná osobní návštěva psychologa, který by s Vámi probral jak Vaše osobnostní charakteristiky, tak předpoklady k různým typům povolání. Společně byste pak hledali nejlepší možnou variantu, kde a v čem hledat uplatnění tak, aby Vás Vaše práce bavila. Kontakt můžete najít v naší Síti kontaktů.

 

Přeji Vám, ať najdete práci, která Vás bude těšit a naplňovat,

za tým poradny Iveta

Trpím odlišnými psychickými stavy

Dobrý den, potřebuji se s někým poradit. Je to pro mě velmi těžké, protože jsem o tom zatím ještě takhle otevřeně nemluvila. Je mi 25 let, ale už od patnácti let trpím zcela odlišnými psychickými stavy. Probíhá to tak, že dva dny se cítím dobře, nemám depresivní myšlenky, zvládám domácnost, všechno vidím tak nějak v rovnováze. Druhý stav je těžký v tom, že už od rána nejsem ničeho schopná. Nemůžu pomalu vstát z postele, udělat si snídani, nejsem schopná jít nakoupit...a tady začíná ten problém, že si škrábu obličej a ruce. Na těchto místech mám již jizvy. Místa jsou po škrábání a hnípání pak dost zarudlá. Snažím se to zakrýt makeupem, což nepomáhá a tak mě to ještě víc utvrzuje v mých depresích. Je to bludný kruh, ze kterého nejsem schopná vyjít. Moje myšlenky se pak ubírají k méněcennosti, nedostatku sebevědomí, strachu o blízké... Navíc jsem ted přišla o práci, takže mé stavy se zhoršují. Nemůžu se na sebe ani podívat. Mou rodinu to taky trápí, ale vždy když mi připomenou co si způsobuji, často se rozčílím a nechci o tom mluvit. Jsou dny, kdy si říkám, že s tím přestanu...Ale nikdy jsem to nedodržela. Chci se zeptat jestli byste byli schopni říct takhle po internetu diagnozu popřípadě, kam se mám obrátit na pomoc. Děkuji.

Sára

Odpověď

Dobrý den Sáro,

děkuji Vám za dotaz. Moc si vážím toho, že jste se dokázala takto otevřít a své stavy otevřeně popsala. Uvědomuji si, že to mohlo být těžké a doufám, že se Vám třeba i trochu ulevilo, když jste své pocity mohla dostat ze sebe.

Zmiňujete, že se u Vás střídají dva typy nálad. První, kdy nepozorujete nic divného, zatímco u druhého stavu máte problém cokoli udělat a škrábete se na obličeji a rukou. Přitom pociťujete pocity méněcennosti a strachujete se o blízké. Vaše rodina o tom zřejmě ví, ale Vy se o tom nechcete bavit.

Jsem proto moc ráda, že jste se odhodlala napsat a ptáte se na to, kam se můžete obrátit na pomoc. V současné chvíli máte více variant. Pokud byste si chtěla s někým promluvit, nabízí se psycholog či psychoterapeut. Další možností jsou kliničtí psychologové, kteří mívají ve větších městech většinou svoji praxi a jejich služby bývají propláceny zdravotní pojišťovnou. Mají však delší čekací lhůty než terapeuti, kteří pracují soukromě, a jejichž služby se platí hotově. Pokud o nikom takovém nevíte, můžete zkusit zavolat na Linku bezpečí (116 111), kde by Vám měli poskytnout kontakt na vhodného odborníka ve městě, kde bydlíte.

Stanovit diagnózu po internetu však možné není. Stanovení diagnózy musí obsahovat jak důkladný osobní rozhovor, tak popřípadě i administraci psychologických metod, které pomáhají k utvoření celostního obrázku o podobě poruchy. Proto bych Vás ráda podpořila v návštěvě odborníka, se kterým si můžete o svých pocitech a stavech popovídat detailněji a společně zjistit, zda Vaše stavy opravdu svědčí o nějaké diagnóze nebo ne. Společně můžete najít cesty k Vaší větší vyrovnanosti a životní spokojenosti.

Přeji Vám, abyste našla vhodného odborníka, který Vám s Vašimi stavy pomůže, a Vy se tak budete cítit lépe.

Za tým poradny Eliška

Trpím odlišnými psychickými stavy

Dobrý den, potřebuji se s někým poradit. Je to pro mě velmi těžké, protože jsem o tom zatím ještě takhle otevřeně nemluvila. Je mi 25 let, ale už od patnácti let trpím zcela odlišnými psychickými stavy. Probíhá to tak, že dva dny se cítím dobře, nemám depresivní myšlenky, zvládám domácnost, všechno vidím tak nějak v rovnováze. Druhý stav je těžký v tom, že už od rána nejsem ničeho schopná. Nemůžu pomalu vstát z postele, udělat si snídani, nejsem schopná jít nakoupit...a tady začíná ten problém, že si škrábu obličej a ruce. Na těchto místech mám již jizvy. Místa jsou po škrábání a hnípání pak dost zarudlá. Snažím se to zakrýt makeupem, což nepomáhá a tak mě to ještě víc utvrzuje v mých depresích. Je to bludný kruh, ze kterého nejsem schopná vyjít. Moje myšlenky se pak ubírají k méněcennosti, nedostatku sebevědomí, strachu o blízké... Navíc jsem ted přišla o práci, takže mé stavy se zhoršují. Nemůžu se na sebe ani podívat. Mou rodinu to taky trápí, ale vždy když mi připomenou co si způsobuji, často se rozčílím a nechci o tom mluvit. Jsou dny, kdy si říkám, že s tím přestanu...Ale nikdy jsem to nedodržela. Chci se zeptat jestli byste byli schopni říct takhle po internetu diagnozu popřípadě, kam se mám obrátit na pomoc. Děkuji.

Sára

Odpověď

Dobrý den Sáro,

děkuji Vám za dotaz. Moc si vážím toho, že jste se dokázala takto otevřít a své stavy otevřeně popsala. Uvědomuji si, že to mohlo být těžké a doufám, že se Vám třeba i trochu ulevilo, když jste své pocity mohla dostat ze sebe.

Zmiňujete, že se u Vás střídají dva typy nálad. První, kdy nepozorujete nic divného, zatímco u druhého stavu máte problém cokoli udělat a škrábete se na obličeji a rukou. Přitom pociťujete pocity méněcennosti a strachujete se o blízké. Vaše rodina o tom zřejmě ví, ale Vy se o tom nechcete bavit.

Jsem proto moc ráda, že jste se odhodlala napsat a ptáte se na to, kam se můžete obrátit na pomoc. V současné chvíli máte více variant. Pokud byste si chtěla s někým promluvit, nabízí se psycholog či psychoterapeut. Další možností jsou kliničtí psychologové, kteří mívají ve větších městech většinou svoji praxi a jejich služby bývají propláceny zdravotní pojišťovnou. Mají však delší čekací lhůty než terapeuti, kteří pracují soukromě, a jejichž služby se platí hotově. Pokud o nikom takovém nevíte, můžete zkusit zavolat na Linku bezpečí (116 111), kde by Vám měli poskytnout kontakt na vhodného odborníka ve městě, kde bydlíte.

Stanovit diagnózu po internetu však možné není. Stanovení diagnózy musí obsahovat jak důkladný osobní rozhovor, tak popřípadě i administraci psychologických metod, které pomáhají k utvoření celostního obrázku o podobě poruchy. Proto bych Vás ráda podpořila v návštěvě odborníka, se kterým si můžete o svých pocitech a stavech popovídat detailněji a společně zjistit, zda Vaše stavy opravdu svědčí o nějaké diagnóze nebo ne. Společně můžete najít cesty k Vaší větší vyrovnanosti a životní spokojenosti.

Přeji Vám, abyste našla vhodného odborníka, který Vám s Vašimi stavy pomůže, a Vy se tak budete cítit lépe.

Za tým poradny Eliška

Předchozí 1 96 97 98 99 100 104 Další

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info