VAŠE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY

Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit

Kolegyně se ke mně chová, jako bych jí vadila, a já nevím, co s tím

Dobrý den,

Potřebovala bych poradit jak se chovat a postavit se k mému problému.
Jsem ve svém 3. Zaměstnání a jsem tu necelý rok. Když jsem nastoupila, všichni byli moc milí, přátelští a nápomocní. Jsou tu takové zajeté partičky podle kanceláři, což je asi normální v každé práci.
Kolegyně se kterou jsem byla v kanceláři byla moc milá, vždycky mi pomohla, poradila, podpořila mě. Bohužel dala před časem výpověď protože se přestěhovala přes půl republiky.
Byl to tady můj nejbližší člověk.
Teď tu v podstatě nikoho nemám, protože jsem hodně uzavřený člověk.

Ale k mému problému, chvíli po tom co jsem nastoupila se jedna kolegyne začala projevovat jako kdybych jí vadila. Přitom já jsem nekonfliktní člověk, tichý, spíš stydlivý. Její chování se projevuje například tak, že si povídá s každým jen se mnou ne, když je náš víc v kanceláři, tak mě jediné se nedívá do očí, a to i přes to že na ni mluvím. Já samozřejmě chápu že ne každý si je sympatický, ale tohle chování nechápu. Nemá cenu se ji na to pztat primo, protoze má tendenci být celkem konfliktní a dělat ze sebe oběť.
Nevim jestli ji vadí, že za ten skoro rok jsem byla schopná se vše bez problémů naučit, ze mám vyšší vzdělání, nevím...
Hlavní problém je že se ke mně chová, jedinou normalne, mile, klidně i pomůže, ale pak se zas chova odtažitě a podrážděné. A co jsem z jejího chování vypozorovala tak se tak chová jen ke mě. Na všechny je milá a přátelská.
Opravdu nevím co jsem ji udělala, ja si ničeho vědoma nejsem.

Chodi se mi do práce s nepříjemným pocitem, i v praci je mi nepříjemně.
Ja se s ní nechci kamarádit ale chci normálně vycházet.
Co se týká její povahy, zrovna sympatická mi není - každého pomlouvá, je nejvzetsim zdrojem drbů, mluví skoro pořád jen o sobě, jaké má problémy a tak.

Je mladší než ja, a její chování mi občas připomíná typickou holku ze střední co si vás vybere a "šikanuje vás".

A tak chci poradit jak se v takové situaci chovat. Jak si tyto věci nepřipouštět.

Její osobnost a chování nezměním, ale co mám dělat já, abych se tím tak netrápila a nemělo to na mě tak negativní vliv.

Moc Vám děkuji za radu.

Věra

Odpověď

Dobrý den, Věro,
Jsme rádi, že se se svým dotazem obracíte právě na naši poradnu, Vaší důvěry si vážíme.

Píšete, že jste v nové práci necelý rok, Vaše nejbližší kolegyně nedávno odešla a nyní se tam cítíte osaměle. To, co Vás však trápí, je chování jiné kolegyně, která občas působí, jako byste jí vadila. Nechcete ji s Vašimi dojmy konfrontovat přímo, protože máte obavy, že by jednala konfliktně, případně se stavěla do role oběti. Neuvědomujete si, že byste jí něco udělala, ale do práce chodíte s nepříjemným pocitem, který Vás doprovází i v průběhu dne. Píšete, že s ní nepotřebujete být nutně kamarádka, ale ráda byste s ní normálně vycházela. Nevíte však, jak na to, ani co dělat, aby Vás její chování tolik nezasahovalo.

Představuji si, jak musí být náročné a vyčerpávající pracovat v takovém klimatu. Zvláště když je v kolektivu někdo, kdo se chová poměrně nevybíravě právě jen k Vám, důvody jeho chování nechápete a zároveň nechcete situaci ještě zhoršovat otevřenou konfrontací. Pokud jste navíc stydlivější povahy, taková situace pro Vás nemusí být vůbec snadná.

Napadá mě několik možností, jak se k takové situaci postavit. Pokud pro Vás či Vaši práci není vztah s touto kolegyní nijak důležitý, můžete prostě respektovat, že k Vám takto přistupuje a brát to zkrátka jako součást její povahy. Rozumím, že Vás mate, že se jednou chová mile a přátelsky a jindy zase odtažitě a podrážděně, zvláště když se takto chová jen k Vám. Sama jste ale výše popisovala, že je poměrně sebestředná a hlavním zdrojem drbů. Je tedy vcelku pochopitelné, že Vám není sympatická, a protože není Vaší povinností s ní vycházet, můžete se naučit zaujímat k ní rezervovaný, ale kolegiální postoj, aniž by se Vás její změny chování dotýkaly.
Na druhou stranu chápu, že taková rezervovanost na pracovišti nemusí být příjemná, a také byste nemusela zjistit, proč se takto chová jen k Vám. Proto bych zvažovala i otevřenou rozmluvu s danou kolegyní. Abyste se vyhnula její konfliktní či ukřivděné reakci, bývá v takových rozhovorech užitečné neosočovat druhou osobu a mluvit převážně o sobě a svých pocitech. Například: „Občas mám pocit, že se ke mně chováš jinak než k ostatním, jako bych ti něco provedla. Třeba se mi to jen zdá, ale byla bych ráda, abys mi řekla, kdyby ti něco vadilo.“ Nebo „Mám pocit, jako by ses mi vyhýbala, tak se chci jen zeptat, jestli je mezi námi vše v pořádku. Chápu, že všechny nemusíme být nejlepší kamarádky, ale přála bych si, abychom spolu na pracovišti vycházely.“ Takové rozhovory bývá vhodné vést v soukromí a klidném prostředí, kdy máte jistotu, že na Vás má ten druhý čas a věnuje Vám svou pozornost.
Napadá mě, zda máte ve svém okolí rodinu či přátele, se kterými byste se mohla také poradit. Občas naši blízcí zažili podobnou zkušenost a můžou nás tak obohatit užitečnou radou, názorem nebo alespoň jiným úhlem pohledu. Pokud byste měla zájem, doporučila bych Vám také konzultaci s poradenským psychologem. S tím byste mohla podrobněji probrat, jak nakládat se svými pocity, jak ke kolegyni přistupovat, jak provádět psychohygienu, abyste z práce neměla nepříjemné pocity a mnoho dalšího. Zde a zde najdete odborníky ve Vašem kraji. Vzhledem k aktuálním opatřením Vám zde a zde uvádím také odkazy na online psychologické poradenství.

Přejeme hodně sil při řešení vztahů na pracovišti.

Tým poradny

Trápí mě pochybnosti o vztahu s přítelem

Dobrý den,
ráda bych požádala o radu. Jsem se svým přítelem téměř tři roky, na začátku vztahu jsem byla opravdu vděčná že jsem ho potkala. Cítila jsem, že je to hodný kluk, že chce se mnou a rozumíme si ale nebyla jsem zamilovaná (a možná se toho i bála aby mě to nezranilo po předchozích zkušenostech). Věděla jsem, že spolu můžeme jet kamkoliv a bude to skvělý. Po dvou měsících se mi však vynořila myšlenka ´´Rozejdi se s ním´´. Začala jsem se velmi bát té myšlenky a začala jsem mít uzkosti (přibližně 6 měsíců) a začala jsem mít šílený pochybnosti. Říkala jsem si, že když se bojím a mám úzkosti, tak to nebude ten pravý a tím jsem se uzavřela partnerovi a on cítil že s ním nechci být. Bylo to náročné období i z důvodu stresu z maturity a nástupu na vysokou školu kde mi to vůbec nevyhovovalo a cítila jsem úzkost i z toho. A všechno jsem tu vinu svalila na partnera. Další problém byl můj kamarád ze střední školy, do kterého jsem dřív byla zamilovaná, ale on to neopětoval. Na vysoké škole, kam jsme chodili oba mi velmi pomáhal, chtěla jsem občas s ním trávit víc času a volat si přes skype jako na střední, ale nechtěla jsem žádný fyzický ani emocionální vztah. To se nelíbilo mému příteli a měl pocit že náš vztah můj kamarád velmi ovlivňuje a zasahuje. Hodně napomohlo vyřešení problému s kamarádem, že si přiznal že je bisexuál (i když od té doby měl vždycky jen přítele). Rok byl pak moc hezký, cítila jsem jen občas nějakou tenzi že na začátku vztahu to nebylo úplně ok. Náš vztah se prohluboval a já ho měla čím dál tím víc ráda a chtěla jsem s ním trávit čím dál tím víc času. Minulý rok přišla pandemie a uzavřela nás doma a my s přítelem žijeme 70km od sebe a tak jsme se nemohli vidět. Navíc mojí rodině se nelíbil trochu laxní přístup mého přítele ke škole a práci a řekli že nám to stejně nevydrží. Tím zase přišla úzkost (trvala 5 měsíců téměř každý den) a začaly se otevírat staré rány. Bylo to i k něčemu dobré, naučili jsme se komunikovat a úpřímně si řekli jaké jsme měli pocity na začátku a co bysme chtěli změnit. Jen pozoruji na sobě že možná nějakou utkvělou myšlenkou si kazím vztah, vnímám teď téměř všechno negativně, mám konstantně ne úplně dobrou náladu a jako bych přestala cítit ke všem, že je mám ráda.
Děkuji

Any

Odpověď

Dobrý den, Any,
děkujeme, že se na naši poradnu obracíte. Píšete o vztahu se svým přítelem, svých pochybnostech o vztahu a úzkostech. Zmiňujete se i o složitějších začátcích Vašeho vztahu a citech ke kamarádovi, a o jejich vlivu na Vaše pocity a vnímání vztahu. Na druhou stranu ale uvádíte, že po jejich vyřešení jste s přítelem prožívala pěkné chvíle a chtěla s ním trávit více času. Pak ovšem přišla pandemie, která Vás odloučila. Kvůli postoji rodičů k Vašemu příteli se Vám zase vrátila úzkost, a ačkoli se Vám zároveň podařilo naučit se upřímně komunikovat, stále Vás provází negativní myšlenky.
Snažím se představit, jaké to pro Vás je. Říkám si, že odloučení v době pandemie pro Váš vztah i pro Vás samotnou muselo být zatěžkávací zkouškou, a připadá mi skvělé, že jste i přesto na celé věci s přítelem našla něco pozitivního. Přemýšlím nad tím, že vztahy prochází různými fázemi. Tak, jak se třeba zmiňujete o tom, že jste se s přítelem naučili lépe komunikovat, si myslím, že krize může být příležitostí nastavit si věci tak, aby více vyhovovaly. Říkám si, že by mohlo být užitečné zkusit popřemýšlet také o tom, co Vám vztah dává a bere, co od partnera očekáváte a sama do vztahu můžete dát – a možná se zkusit zeptat na totéž i jeho. Zmiňujete se i o postoji své rodiny k Vašemu příteli. Myslím, že rozhovor o tom, jak se cítíte a jaký máte se svým přítelem vztah, by Vaší rodině mohl pomoci lépe pochopit, že Vám jejich připomínky ublížily.
Dále mluvíte o úzkostech, které jste v minulosti cítila, a vrátily se Vám i ve chvíli, kdy jste byla s přítelem v odloučení a Vaší rodině se přítelův přístup nelíbil a mluvili o rozpadu Vašeho vztahu. Vnímám ale, že i po jejich odeznění Vás trápily nepříjemné myšlenky. Působí to na mě tak, že tyto pocity Vám dost negativně zasahují do života, a proto si říkám, že by třeba bylo fajn promluvit si s odborníkem. Chtěla bych Vám proto nabídnout i možnost navštívit psychologa nebo vyzkoušet psychoterapii. Měla byste zde příležitost důvěrně probrat to, co jste sdělila i nám, svoje aktuální pocity, ale i důležité události z minulosti – bude se jednat o člověka, který zde bude pro Vás. Odborník Vaše problémy bude brát Vážně, naslouchat Vám a spolu s Vámi pracovat na tom, aby Vám bylo lépe. Přikládám i odkaz, kde můžete najít psychologa nebo psychoterapeuta působícího ve Vašem okolí. V současné době řada odborníků nabízí své služby online, kontakt si můžete vyhledat například zde nebo zde.
Přejeme Vám, aby Vás přestaly trápit negativní myšlenky.
Tým poradny

Zemřel manžel mé sestry a já mám pocit, že nemohu být šťastná

Dobry den. Mam sestru starsi o necele 4 roky. Sestre zemrel nedavno manzel (druhy) Ja si s ni nikdy moc nerozumela, ale jeji manzel byl skvely a vtipny chlap. Jeho smrt me velice zasahla. Bylo to hodne necekane a nesouviselo to scovidem. Ja do nedavna prochazela ve svem manzelstvi krizi, kterou jsme s manzelem resili. V posledni dobe se vse zacalo zlepsovat a ja zacala citit, ze jsme s manzelem na spravne ceste. Jenze od te udalosti se ve me neco “prepnulo”. Stale myslim na sestru, na to jak moc to ma ted tezke. Jak ji bude jeji manzel chybet apod. A najednou si uvedomuji, ze se od te doby nechovam hezky ja ke svemu manzelovi. Pritom je mi oporou, drzi me nad vodou a pomaha mi. Ale ja se nejak podvedome bojim byt stastna, bojim se, ze kdyby se mi stalo to same co sestre, tak bych nebyla vubec silna a zhroutila bych se. Je mi asi i vuci sestre blbe “byt stastna” nebo “aspon spokojena”. Je mi treba spatne i z toho, se na pohrbu ukazat s manzelem, protoze ja manzela mam a ona o nej prisla....
Zjistuju ze mi vadi videt obrazky zamilovanych lidi, je mi z toho zle. Oni byli dva lide, kteri se proste nasli a patrili k sobe. Spolu byli jeden celek. .... strasne to boli a ja nevim co s tim.

Marketa

Odpověď

Dobrý den, Markéto,
děkujeme za důvěru, kterou do nás vkládáte. Stále musíte myslet na sestru, které zemřel její manžel, a jeho smrt Vás zasáhla. Nemůžete se ubránit myšlenkám na to, jak to má sestra nyní těžké a kvůli tomu máte pocit, že Vy sama nemůžete být šťastná.
Z Vašeho dotazu cítím, že se kvůli smrti manžela Vaší sestry velmi trápíte. Úmrtí blízké osoby, zejména pokud byla součástí rodiny, dokáže být obrovským zásahem do života pozůstalých. Po smrti někoho blízkého přichází proces truchlení, který je u každého různě dlouhý a tíživý. V takové situaci se stává, že člověk najednou pociťuje, že nic není jako dřív, už nemůže být šťastný nebo se nemůže radovat. Také z Vaší strany cítím ztrátu jistoty a strach, že byste mohla zažít podobnou situaci. Chtěla bych Vás ujistit o tom, že pocity, které popisujete, zažívá ve fázi truchlení mnoho lidí. Také bych Vás chtěla ocenit za to, že jste si i přes svou velikou bolest uvědomila změnu svého chování vůči manželovi, a rozhodla jste se udělat první krok a hledat cesty, jak z této bolesti ven.
Napadá mě, zda byste si mohla o svých pocitech promluvit s někým blízkým. Může to být někdo z rodiny, ale například i přátelé, duchovní, kolega z práce. Přemýšlím také nad tím, že pokud byste si o svých pocitech promluvila s Vaším manželem, mohla byste mu tím osvětlit i Vaše nynější chování vůči němu a tím posílit vzájemnou důvěru.
Ptala jste se nás, co máte dělat se svou bolestí. Chtěla bych Vás podpořit v tom, abyste na jednu stranu dala průchod svým emocím a prožila si svou bolest z truchlení, ale také hledala způsoby, jak si od něj odpočinout, například při aktivitách, která Vás dříve uklidňovaly nebo bavily. Aktivity, které Vás zaměstnají, Vám mohou pomoci odvrátit myšlenky od trápení, které nyní zažíváte.
Pokud budete vnímat, že Vaše bolest narůstá nebo už si s ní nebudete vědět rady, ráda bych Vás podpořila ve vyhledání odborné pomoci. Psychologové nebo psychoterapeuti jsou odborníci, se kterými si můžete o Vašich pocitech a myšlenkách promluvit a společně hledat způsoby, jak zmírnit Vaši bolest a vyrovnat se se smrtí blízké osoby. Kontakt můžete hledat zde nebo zde. Můžete je hledat i na internetových platformách, například zde nebo zde. Můžete využít i některou ze služeb pro pozůstalé, například zde, nebo online zde. Pokud byste cítila, že si potřebujete bezodkladně s někým promluvit, můžete také využít služeb krizového centra.
Zmiňujete, že sestře nechcete ublížit tím, že jí budete i jen nezáměrně připomínat, že Vy máte manžela a ona ne. Na jednu stranu je to z Vaší strany velmi ohleduplné, na druhou stranu mě napadá, že spokojený vztah s Vaším manželem Vám může poskytnout větší oporu v období truchlení a dodat Vám jistotu, která Vám nyní může scházet. Díky tomu pak můžete být zase Vy oporou pro sestru. V dotazu jste také uváděla, že je Vám špatně při myšlence, že byste šla na pohřeb s Vaším manželem. Napadá mě, že přítomnost Vašeho manžela na pohřbu by mohla sestra naopak vnímat jako vyjádření podpory z jeho strany.
Přejeme Vám, aby se Vaše bolest zmírnila.
Tým poradny

Nejsem si jist výběrem budoucího profesního směřování

Dobrý den. Poslední dobou mě pořád trápí jedna věc. Bavím se o tom s rodiči, píšu si s jinými lidmi z oboru, ale pořád si nejsem jist, co vlastně s tím. Všichni mi říkají, ať to nechám být a počkám, jak se to vyvrbí.

Abych začal od začátku. Asi dva a půl roku zpět jsem zjistil, že by mě nejspíše bavilo v budoucnu pracovat v oboru vesmírného vývoje, konkrétně vývoje raket, orbitálních transportů apod.. Také se mi zalíbila myšlenka "létajících aut" a od té doby jsem si byl téměř jist, co chci dělat. Vystudovat školu, na kterou se nyní hlásím, (SPŠ strojnická), poté zkusit technickou VŠ, jako je ČVUT, MIT v USA apod..

Nyní jsem se ale dostal do situace, že vlastně nevím, zda-li by mě tento obor bavil. A to je právě to. Jakmile se začnu tímto zabývat, naběhne mi strach a dostanu jakýsi úzkostlivě-smutný pocit, jelikož chci, aby mě toto odvětví bavilo, abych měl i nadále vášeň pro tento obor a byl si jistý stejně tak, jako před těma dvěma roky, že v tomto oboru chci pracovat a mít i vlastní společnosti.

Prosím, poraďte mi, co mám dělat a jestli je toto váhání normální. Vím, že jsem velmi mladý a mé názory a touhy se budou ještě dlouho měnit, ale zrovna toto je věc, o kterou nechci přijít a chci díky tomu jednou něco dokázat.

S pozdravem a vděkem Vám, že jste si na mě našel/a čas, Vám přeji pěkný zbytek dne, či večera :)

Adam V.

Adam

Odpověď

Dobrý den, Adame,
jsme rádi, že se se svými starostmi obracíte právě na naši poradnu a Vaší důvěry si vážíme.
Píšete, že jste si před dvěma a půl lety uvědomil, že by Vás bavil určitý obor, ve kterém byste se chtěl vzdělat a dále v něm podnikat. Nyní si však nejste jistý, jestli je tento obor opravdu ta správná volba a bude Vás bavit a naplňovat tak, jak jste si myslel dříve.
Dokážu si představit, že volba profesního směřování ve Vašem věku není vůbec snadná. Takový výběr se může zdát velice zásadní, i když vlastně ani nevíme, jestli se svým rozhodnutím budeme za několik let spokojení. Podobné pocity zažívá mnoho studentů a žáků na konci základní školy. Napadá mě také, že tato zodpovědnost a zároveň nejistota v člověku může přirozeně probouzet pocity úzkosti, strachu nebo zmatku. Přijde mi tedy zcela normální, že je sám zažíváte, když o své volbě profesního směřování přemýšlíte.
I když si nyní nejste daným oborem stoprocentně jistý, zdá se mi, že Vás vybraná oblast opravdu zajímá, což je skvělý start do budoucího studia i podnikání. Z toho, co píšete, je vidět, že už jste nad tím hodně přemýšlel a snažil se ujasnit si své kariérní priority i s rodiči a jinými lidmi. To mi přijde velice užitečné, protože tak můžete získat nové informace, které Vám mohou pomoci při rozhodování. Myslím, že jedna z možností, jak se ujistit, co by Vás v budoucnu opravdu bavilo, je vydat se na cestu za vysněným oborem či profesí. Při studiu na střední škole, kterou jste si vybral, Vás některé předměty zaujmou více a jiné zase méně. I to by Vám mohlo pomoci při rozhodování o dalším studijním a profesním vývoji, výběru vysoké školy a jejího zaměření apod. Spousta lidí se navíc rozhodne své profesní směřování změnit i několikrát v průběhu studií a kariéry, a ne všichni zůstanou celý život u toho, co si vybrali v dospívání. I takové „zaváhání“ může člověka obohatit o zkušenosti, které by třeba jinak nezískal.
Napadá mě také zjistit, zda na Vaší škole funguje nějaká forma kariérového poradenství. Konzultace se školním psychologem nebo speciálním pedagogem, který se tímto tématem zabývá, by Vám také mohla přispět zajímavými názory nebo Vám odpovědět na otázky, které si kladete. Další možností je kontaktovat informačně vzdělávací středisko, které slouží stejnému účelu, tedy kariérovému poradenství ve Vašem kraji. V neposlední řadě Vám může být prospěšný i odkaz zde, kde jsou popisy jednotlivých pracovních pozic včetně požadavků, platu a dalších informací, které při rozhodování můžete využít.
Přejeme hodně úspěchu při výběru profesního směřování.
Tým poradny

Mám deprese ze svého vzhledu

Dobrý den, mám pro Vás neobvyklý dotaz. Mám velice silné deprese, které se chvílemi stávají neovladatelnými. Deprese mám hlavně ze svého vzhledu, protože mám tlusté tváře. Ostatní říkají, že je to nesmysl, ale já nikomu nevěřím. Říkají to jen proto, aby se mě zbavili. Hnusím se sama sobě, přemýšlím každý den o sebevraždě. Zkoušela jsem cvičit, ale nejde to nějak zeštíhlit. Prosím, co mám dělat?

Aneta

Odpověď

Dobrý den, Aneto,

děkujeme za dotaz. Svěřujete se nám, že máte silné deprese, hlavně ze vzhledu svých tváří. Nedaří se Vám je zeštíhlit a přemýšlíte o sebevraždě. Okolí Vám tvrdí, že je to nesmysl, Vy tomu však nevěříte. Ptáte se nás, co dělat.

Přemýšlím nad tím, jak se asi nyní cítíte a jak je pro Vás nejspíše náročné se se svými pocity vyrovnat. Chápu, že vzhled je pro řadu dívek ve Vašem věku velice důležitý, a že se kvůli němu můžete trápit, mít obavy z toho, jak na Vás ostatní nahlíží, a možná i vztek, že se to děje právě Vám. Představuji si zároveň, že pokud jste o svém problému řekla lidem v okolí a setkala se s nepochopením, můžete se v této situaci cítit osamělá.

Nezmiňujete, jak dlouho toto období trvá. Říkám si však, zda by změna Vašeho vzhledu nemohla do určité míry souviset s postupnými proměnami, které jsou v období dospívání přirozené. Chápu však, že je obtížné se s tím smířit. Ráda bych Vás podpořila v tom, že většina z nás někdy zažívá pocity nejistoty ohledně svého vzhledu a trápí se nedokonalostmi, které nemusí nikdo jiný vůbec zaznamenat. Je možné, že Vám okolí neříkalo pravdu, ale také si říkám, že Vám ostatní nemuseli lhát, možná Vás jen vnímají odlišně, než se vidíte Vy sama.

Přestože píšete, že ostatním v názoru na Váš problém nevěříte, chtěla bych Vás podpořit, abyste se svěřila někomu, kdo je Vám opravdu blízký, například někomu z rodiny. Můžete mu říct, že se cítíte v depresi a že přemýšlíte i o sebevraždě, klidně i bez toho, aniž byste se ptala na jeho názor ohledně Vašeho vzhledu. Mohlo by se Vám ulevit, pokud budete mít někoho, komu Vám bude oporou v těžkých chvílích a případně Vám pomůže i vyhledat pomoc.

Chtěla bych Vám navrhnout, abyste se se svými obtížemi a depresivními pocity svěřila svému praktickému lékaři, pokud v něj máte důvěru. Může Vám poskytnout nezávislý názor a odkázat Vás na další odborníky, například na odborného výživového poradce. V oblasti stravy lze najít spoustu různých návodů a rad, nicméně, je těžké posoudit, co opravdu funguje a zároveň Vám nepoškodí zdraví. Proto je důležité se obrátit na odborníka, který má v této oblasti vzdělání a bude umět zjistit, jak na tom jste a případně Vám doporučí, co je vhodné právě pro Vás. Zároveň Vás chci podpořit, abyste vyhledala psychologickou pomoc. Pokud máte ve škole školního psychologa, můžete se obrátit přímo na něj. S ním byste mohla vše probrat podrobněji a mohl by Vám pomoci hledat cestu k vlastnímu sebepřijetí a zmírnění negativních emocí a stavů. Další možností by mohlo být, že byste si psychologa či psychoterapeuta vyhledala sama. V současné době poskytuje řada psychologů své služby i online (odkazy najdete zde a zde). Jelikož nejste plnoletá, bude nejspíš potřeba, aby o setkání věděli rodiče, nicméně, někdy to není nezbytné, proto se i na to můžete zeptat, když budete někoho kontaktovat. Pokud by Vás opět přepadly myšlenky na sebevraždu a potřebovala byste si s někým promluvit ihned, můžete využít služeb krizového centra, které poskytuje okamžitou pomoc. Obrátit se můžete také na některou z linek důvěry, jejíž součástí může být i chat. Tato služba je často bezplatná, anonymní a funguje v kteroukoliv dobu. Doporučila bych Vám i aplikaci Nepanikař, která také nabízí chatovou poradnu i další možnosti, co v takových chvílích dělat.

Přejeme Vám, ať jste se svým vzhledem spokojená a cítíte se vyrovnaněji.

Tým poradny

Dcera si vymyslela imaginární kamarádku

Dobrý den, potřebovala bych poradit. Mám dceru (14 let), v dětství neměla kamarády, teď má jednu kamarádku. Nedávno se mi svěřila, že si před dvěma lety vymyslela imaginární kamarádku, její rodiče, strejdu a koně. Řekla mi, že si je každý den představovala, jak jsou s ní, jak spolu jezdí na výlety... Prý nalhala té své kamarádce že existují, protože si myslela že tím bude zajímavá a chtěla si ji udržet, ne jako ostatní kamarády kterým přišla "nudná". Svěřila se mi s tím, protože jí to poslední dobou trápilo, že vlastně nic takového neměla a měla výčitky svědomí, že kamarádce lže. Prý to kamarádce přiznala, pochopila to. Dceři je to pořád strašně líto a dalo by se říct, že se jí po tom "imaginárním světě" stýská. Ona to prý bere tak, že pro ni byli živí a zemřeli. Ráda bych jí pomohla,ale nevím jak. Moc vám děkuji za váš čas a odpověď.

Emma

Odpověď

Dobrý den, Emmo,

děkujeme, že jste se s dotazem obrátila k nám do poradny. Vaše dcera si vymyslela imaginární kamarádku a její rodinu, se kterou trávila čas, a své opravdové kamarádce o ní vyprávěla, jako by byla skutečná, aby působila zajímavě. Dcera se kamarádce přiznala, ona to pochopila, ale má výčitky svědomí a stýská se jí po imaginárním světě. Potřebovala byste poradit, jak dceři pomoci.

Z Vašeho dotazu mám pocit, že Vám na dceři opravdu záleží a máte starost, aby se cítila dobře. Připadá mi fajn, že se Vám dcera se svým trápením svěřila, zdá se, že v tomto ohledu máte dobrý vztah. Dceři můžete pomoct třeba právě tím, že vyslechnete její trápení a budete pro ni oporou. Pro lepší pochopení její situace se můžete ve vhodných chvílích zkusit postupně ptát, proč si vlastně imaginární kamarádku vymyslela, nebo proč se rozhodla „imaginární svět“ opustit, když se jí po něm stýská. Dítěti může často dost ulevit, když vnímá ze strany rodiče zájem o to, co prožívá a může s ním sdílet své pocity, aniž by se mu zdálo, že to rodič nějakým způsobem hodnotí. Můžete se s dcerou také zkusit zamyslet nad tím, čemu by se ráda věnovala, co by ji naplňovalo, a přijít na způsoby, jak ji v tom podpořit. Bujná fantazie sama o sobě není nic špatného, pokud člověku neznemožňuje běžně fungovat a dokáže odlišit realitu od vymyšleného. U dětí jsou imaginární kamarádi celkem běžným jevem a je možné, že v dospívání pak představy mohou pomáhat třeba v utváření identity nebo poskytovat jakýsi trénink pro opravdové vztahy. Říkám si také, že možná uvažujete nad tím, jestli je v pořádku, že má dcera jen jednu kamarádku. I v tomto bych Vás chtěla podpořit, abyste se soustředila na to, jak to vnímá dcera, jestli je tak spokojená, nebo ne.

Píšete, že se dceři po imaginárním světě stýská, že to bere tak, jako by ti lidé zemřeli. I proto bych Vám chtěla doporučit, abyste zvážila návštěvu psychologa a navrhla to i dceři. Pokud je ve škole Vaší dcery školní psycholog, mohly byste se obrátit na něj. Vám by mohl pomoci si ujasnit, jak si o tom s dcerou promluvit a možná Vám i poskytnout jiný náhled na situaci a dceři by mohlo prospět, kdyby si mohla popovídat s někým, kdo by jí pomohl více porozumět sama sobě a třeba se i srovnat s tím, že už je imaginární svět pryč. Kdyby dcera k psychologovi jít nechtěla, můžete ho kontaktovat i sama. Pokud by ve škole psycholog nebyl, může se obrátit na dětského psychologa nebo psychoterapeuta. Jak při hledání postupovat, se můžete dočíst na našem webu, a konkrétního odborníka pak můžete vyhledat třeba tady nebo tady.

Přejeme Vám, ať se Vy i dcera máte dobře.

Tým poradny

Jsem svědkem domácího násilí mezi rodiči

Dobrý den, už nevím jak dál. Opakovaně jsem svědkem domácího násilí v rodině mezi rodiči. Už jsem opravdu zoufalá protože se to podepisuje na mém duševním zdraví a také to zhoršuje mě výsledky ve škole a jelikož jsem v maturitním ročníku tak je to o to horší. Snažila jsem se několikrát mámu přesvědčit o tom že ji bude mnohem líp bez něj a že se kvůli tomu trápí její děti ale nic nepomohlo, vždy jsem ji jen trochu nahlodala ale ve výsledku to nikam nevedlo. Když jsem ji přiměla k tomu, aby zavolala do poradny pro oběti domácího násilí tak ji tam prý akorát řekli že by jim prospělo žít odděleně. Takže v podstatě moc nepomohly. Moc prosím o radu jinak se z toho všeho asi zblázním.
Děkuji a přeji hezký den
Eliška

Eliška

Odpověď

Dobrý den, Eliško,

píšete nám, že jste opakovaně svědkem domácího násilí mezi rodiči. Cítíte, že se to projevuje na vašem duševním zdraví i školním prospěchu. Píšete, že jste několikrát zkoušela s matkou promluvit, jednou i zavolala do poradny pro oběti domácího násilí, ale domníváte se, že jí tam příliš nepomohli. Ptáte se nás, co byste v této situaci mohla dělat.

Přiznávám, že je pro těžké si vůbec představit, čím nyní procházíte. Maturitní ročník je pro mnohé studenty velkou výzvou sám o sobě, natož muset se zároveň potýkat s domácím násilím mezi vlastními rodiči. Z Vašeho dotazu vnímám, že jste z celé situace už hodně vyčerpaná, a možná i smutná a naštvaná, z toho, co musíte řešit. Vnímám, že Vás hodně trápí, co máma zažívá a zároveň si říkám, jak náročné to asi musí být pro ni samotnou. Lidé ohrožení domácím násilím se nezřídka ve své situaci cítí uvězněni: mohou se obávat například reakce okolí, ztráty sociálních jistot, tlaku ze strany partnera a dalších věcí.

Velmi Vás oceňuji v tom, že se snažíte vést mámu k vyhledání odborníků, kteří jí mohou pomoci s podobnými obavami pracovat a pomáhat jí hledat řešení. Zároveň mi připadá důležité zmínit, že i Vy jste osobou vystavenou domácímu násilí. Sama proto máte nepochybně nárok na to říct si o pomoc. Pokud máte ve škole školního psychologa, napadá mě, že byste se mohla nejprve obrátit na něj. Může Vám poskytnout psychickou oporu a probrat s Vámi, jaké konkrétní kroky můžete udělat, aby se Vám podařilo úspěšně zvládnout maturitu. Případně Vás může odkázat na další služby, kde by mohli pomoci Vám i mámě. Nicméně, existuje také možnost, že i přes Vaši nejlepší snahu nebude mít máma zájem nebo sílu svoji situaci nějak řešit. V takovém případě by bylo o to důležitější podniknout konkrétní kroky, abyste se postarala o Vaši vlastní psychickou pohodu a případně mohla i mámě ukázat, že i ona se může z toho, co prožívá, dostat.

Upřímně mne mrzí, že máma nebyla s telefonátem do zmíněné poradny spokojená. Zároveň bych Vás chtěl podpořit v tom, abyste to se sociálními službami nevzdávaly. Pokud ve škole psychologa nemáte, anebo byste z nějakého důvodu nechtěla využít jeho pomoci, můžete se přímo obrátit na jiné organizace. Ty jsou schopny Vám poskytnout velmi cílenou a praktickou pomoc, ať už by se jednalo o zajištění bezpečí, financí, bydlení či řešení právních otázek. Mohou také poskytnout psychologickou pomoc při zpracovávání zkušenosti domácího násilí, dodat Vám sílu či Vám pomoci hledat, co můžete dělat pro zvládání náročných chvil. Snadno dostupnou možností je intervenční centrum, jehož pobočka se nachází přímo ve Vašem městě. Ve Vašem kraji se také vyskytuje pobočka Bílého kruhu bezpečí, který navíc poskytuje nonstop Linku pomoci obětem domácího násilí.

Napadá mě, že pokud byste sama navázala s některou ze zmíněných organizací spojení, možná byste mohla mimo jiné objevit i více možností, jak pomoci Vaší mámě i sobě. Pokud by Vám z jakéhokoliv důvodu nevyhovovalo nebo nebylo možné je kontaktovat osobně, psát e-maily ani telefonovat, některé organizace zaměřené na domácí násilí nabízí také možnost anonymního chatování, například zde či zde.

Přejeme Vám, aby se Vám obtížné období podařilo překlenout.

Tým poradny

Partner se se mnou chce rozejít, protože nesnáším jeho dítě

Dobrý den, již několik let žiji stylem, že mě život nebaví. To by bylo na delší povídání. Ale v současnosti mám partnera, který má dvě děti. Jedno nevida vůbec, druhé chce vídat každý druhý víkend. Momentálně se s jeho matkou rozvádí. Já jeho dítě nesnáším. Byla bych nejraději kdyby žádné neměl a měli jsme vztah jen spolu. Já obecně deti nesnáším. Přítele,ikdyz není úplně ideální a dokonalý,mám ráda.ted jsme se ale dostali do stavu,kdy se chce kvůli jeho děcku a me nesnášenlivosti k němu rozejít. Vždy když je dítě u nás nejím nespím mám vysoký tlak,a čekám na chvíli kdy ho odveze.je mu 5let a je částečně postižený. Nevím co mám dělat,jsem úplně zoufalá :( dokážete mi nějak poradit? Mám dny kdy si říkám že přeci nejsem jediná a jde o pár dní v měsíci,že to přeci musím zvládnout,kvůli nám dvěma. Pak si říkám že ty peníze a čas a to jak mi je za to nestojí,ale vztah ukončit nedokážu ani nechci.Co mám dělat :( když je mi nejhůř,představuji že jeho dítě neexistuje,třeba umřelo,a ziju ve vlastních představách našeho vztahu :( neumíme s partnerem spolu moc mluvit,moc mi tuhle situaci neulehčuje,spíš mi nepomáhá vůbec a dělá to ještě horší :( děkuji za jakoukoli odpověď. Předpokládám,že bych si měla najít psychologa...

Jana

Odpověď

Dobrý den,

děkujeme, že se obracíte na naši poradnu. V současné době máte partnera, avšak nemůžete vystát jeho pětiletého syna. Nejradši byste byla, kdyby žádného neměl. Když je s Vámi, čekáte jen na to, kdy už odjede. Partner se s Vámi chce kvůli synovi a Vaší nesnášenlivosti k němu rozejít. Vy však máte partnera ráda a vztah chcete udržet. Ohledně celé situace se cítíte zoufalá a chtěla byste poradit, jak dál. 

Z Vašeho dotazu cítím, že jste z celé situace frustrovaná a možná i smutná z toho, že se Vám nedaří změnit vztah k partnerovu synovi a s partnerem najít společné řešení. Napadá mě, že se možná se cítíte i trochu naštvaně, když se s Vámi partner chce kvůli synovi rozejít. Chápu, že je pro Vás možná složité pochopit, proč je to pro partnera důvod ke zvažování rozchodu. Říkám si, že ačkoli Vás má partner rád, tak v sobě může mít nejspíše velké rozpory ohledně Vašeho vztahu k jeho synovi. Pro většinu rodičů jsou jejich děti prioritou a mnohdy se pro ně i svůj život snaží uspořádat tak, aby se v něm cítily co nejlépe. Zároveň je ale naprosto v pořádku, že Vy máte k dětem i partnerovu synovi jiný postoj a nemáte k nim kladný vztah. Společnost často očekává, že lidé budou mít děti rádi, nicméně, každý člověk to má nastaveno jinak a má právo si zvolit, jak se bude k dětem vztahovat.

Píšete, že se Vám s partnerem nedaří příliš komunikovat. Přesto bych Vás chtěla podpořit, ať si s ním zkusíte ještě promluvit. Je dobré si na rozhovor vyčlenit dobu, kdy na něj budete mít oba dostatek prostoru. Možná by Vám mohlo pomoci se na něj dopředu připravit. Popřemýšlet nad tím, co byste partnerovi ráda sdělila. Někdy lidem může pomoci si i představovat, jak by ten druhý mohl zareagovat. Dále mě napadá, že si můžete své myšlenky zkusit sepsat, abyste při rozhovoru na nic důležitého nezapomněla a zároveň měla prostor vnímat, jak se na celou situaci dívá partner. Přemýšlím i nad tím, zda jste se  svými pocity zkusila svěřit někomu blízkému. Mohlo by Vám ulevit, kdybyste měla někoho, kdo by Vám nabídl porozumění a byl Vám oporou.

Pokud byste s partnerem měli zájem, můžete se obrátit i na partnerské poradenství. Poradce by Vám mohl pomoci si o tématu popovídat a lépe pochopit své úhly pohledu. Společně byste mohli přemýšlet nad možnými kompromisy, které by byly přijatelné jak pro Vás, tak pro partnera. Pokud by partner nechtěl, můžete zajít do poradny i sama anebo se obrátit na psychologa/psychoterapeuta. S ním byste mohli zmapovat, jaké kroky můžete udělat pro zlepšení situace Vy sama a zároveň byste si mohla třeba i ujasnit, jaké řešení je pro Vás přijatelné. V dotazu jste se svěřila, že Vás poslední dobou život nebaví. I tohle téma byste mohli s psychologem společně probrat a hledat, co můžete dělat proto, abyste se v životě cítila spokojenější. V současné době řada odborníků nabízí své služby online, kontakt si můžete vyhledat například zde nebo zde.

Přejeme Vám, abyste s partnerem nalezli řešení přijatelné pro oba.

Tým poradny

Mám strach z kontaktu s jinými lidmi a prožívám nepříjemné stavy

Dobrý den, po dlouhém uvážení. Jsem se rozhodla vás kontaktovat s dotazem. Můj dlouhodobý problém je flustrace. Vím o sobě, že na sebe požadují vysoké nároky. Tak vysoké, že se mnohdy přeceňuji. Z dlouhodobého hlediska, se mi stále nedaří svého cíle naplnit. Toto období trvá s počátkem puberty. Mým cílem je být šťastná. Proč se na vás obracím? Protože můj stav se za poslední týdny tak rapidně zhoršil, že si těžko vzpomínám na alespoň jednu příjemnou událost, situaci nebo věc za celoživotní dobu. Tyto prožitky jsem mívala mnohdy často, bylo to zapříčiněno okolím, jež jsem se obklopovala a životním stylem, který jsem provozovala, začali už na základní škole v 8. třídě, kdy to bylo poprvé. Od té doby jsem se snažila sama se sebou intenzivně pracovat. Zajímala jsem se o to jak pracuje a funguje lidské vědomí, a o to víc byly stavy silnější a intenzivnější a hůř se z nich dostávalo, velkou úlevou pro mě bylo cestování a nikterak dlouhé setrvávání na stejném místě. Kdykoliv, kdy byl čas odejít, byl tehdy, kdy se o mě začalo okolí blíže zajímat a přijímat mě mezi sebe. Děsí mě vědomí, že lidé mezi sebou mluví o povahách, chování a zlozvyků mě samotné. Činím tak, jak nechci, aby bylo činěno mě, proto se hovorům o jiných osobách, než je v místnosti vyhýbám. Při společnosti více, jak dvou či pěti mých nejbližších lidi, ztrácím schopnost obyčejně se vyjadřovat, propadám studu a strachu promluvit s domněním, že prozradím něco špatně. Přiblížíně před půl rokem, jsem měla naplánovanou cestu do německých Alp na dobu neurčito, ovšem seznámila jsem se s mým nynějším přítelem v rodném městě, do kterého jsem se vždy ráda vracela za rodinou. Zůstala jsem. Stavy mě popadají mnohem častěji, jak tomu bylo na střední škole, když bych je měla popsat buší mi při nich srdce, třese se mi tělo, neposlouchá, je slabé, po záchvatu jsem schopná hodiny zírat na jedno místo a vnímat jak dýchá. Už jednou se mi podařilo tyto záchvaty eliminovat, věřím, že se mi to podaří zase akorát mi přijde, že by to šlo snás, pri zjištění důvodu, proč se to děje. Prosím tedy o radu a pomoc.. Jak mám svou mysl zaneprazdnit a naučit ji, že je společnost v pořádku? Děkuji

Mercy

Odpověď

Dobrý den,

děkujeme, že jste se rozhodla obrátit na naši poradnu. Píšete, že na sebe máte příliš velké nároky, nedaří se Vám dlouhodobě dosáhnout svého cíle a cítíte se frustrovaná. V poslední době se Váš stav výrazně zhoršil. Není Vám příjemné, když se o Vás okolí zajímá a ve společnosti více lidí máte strach, abyste neřekla něco špatně. Pomáhalo Vám cestování, nyní jste však zůstala na jednom místě a mnohem častěji než dříve prožíváte situace, kdy Vám buší srdce, třesete se a cítíte se slabá. Ráda byste zjistila, proč se Vám to děje.

Z Vašeho dotazu vnímám, že Vás opravdu vyčerpává se tak často potýkat s nepříjemnými fyzickými stavy i se studem a strachem v kontaktu s jinými lidmi. Říkám si, že možná cítíte i smutek z toho, že se Vám nedaří tyto prožitky zpracovávat a být šťastná. Chtěla bych Vás však ocenit, že jste se rozhodla a napsala nám, i když jste si tím dlouho nebyla jistá. Vnímám, že se i takto dál snažíte pracovat na tom, aby Vám bylo lépe.

Píšete, že s frustrací se potýkáte již delší dobu a i další nepříjemné stavy se vám vrací, ačkoliv, když jste třeba více cestovala, to bylo lepší. Nyní se ale situace opět zhoršila a cítíte, že při zvládání by Vám mohlo pomoci i zjistit, proč se to děje. Takto na dálku nejde říci, proč tyto stavy prožíváte, ani, jak přesně je zvládnout, a proto bych Vás chtěla podpořit, abyste kontaktovala odborníka, například psychologa či psychoterapeuta, se kterým si můžete o všem promluvit detailněji. Vyhledat jej můžete třeba zde nebo zde. Společně s ním byste mohla probrat, co Vás tíží, a pracovat na jejich zlepšení. Psychoterapeut Vám postupně může také pomoci se vídat s dalšími lidmi a cítit se v jejich společnosti jistější. Vzhledem k současným opatřením je řada těchto služeb poskytována také online (odkazy můžete nalézt například tady a tady). Pokud byste cítila, že Vás nepříjemné stavy v každodenním životě opravdu obtěžují a dochází Vám síla, můžete zvážit i návštěvu psychiatra. Kdybyste si nebyla jistá, zda se na psychiatra obrátit, můžete to zkonzultovat s psychoterapeutem. Záleží jen na Vás, pro jakou formu pomoci se na začátku rozhodnete, odborník Vás v případě potřeby může nasměrovat dále. V případě, že byste měla další záchvat a potřebovala pomoc ihned, můžete se obrátit na některou z linek důvěry.

Zmiňujete, že kolem sebe máte pár nejbližších lidí, rodinu, přítele. Přemýšlím nad tím, zda jste se jim zkusila svěřit. Lidé, kterým důvěřujete, Vás mohou vyslechnout a být Vám oporou v obtížných chvílích i při hledání odborné pomoci. Mohlo by se Vám ulevit, pokud na to, co prožíváte, nebudete sama.

Říkám si, že když momentálně necestujete, mohla byste si odpočinout díky nějaké jiné aktivitě, při které se budete cítit dobře a načerpáte energii. Napadá mě, že můžete vyzkoušet různá dechová cvičení, díky kterým byste se mohla cítit fyzicky i duševně lépe. Mnoha lidem na odreagování a uvolnění napětí pomáhá také například pohyb. Ve chvílích, kdy se nebudete cítit dobře, můžete vyzkoušet také aplikaci Nepanikař.

Přejeme Vám, abyste se cítila lépe.

Tým poradny

Snažím se být lepším člověkem

Krásný večer... Už nějaký čas se snažím na sobě pracovat a být lepším člověkem....bohužel se mi to moc nedaří...je pravda že jsem se naučila být více pozitivní, ale bohužel jsem typ člověka, když se mi něco nelíbí, tak se ozvu a vybouchnu...skončí to pak hádkou s partnerem ...chtěla bych najít víc vnitřního klidu...žít život bez hádek.... Další můj problém je to že nemám sebevědomí, vždy si pak přijdu ta nejhorší a všem na obtíž a pak mám divné myšlenky, ale vím že bych si nikdy neublížila....jak z toho ven??? Omlouvám se za takový sloh....moc děkuji

Jana

Odpověď

Dobrý den, Jano,

děkujeme za Váš dotaz. V dotazu zmiňujete, že se Vám moc nedaří na sobě pracovat, najít vnitřní klid a být lepším člověkem. Píšete, že nemáte sebevědomí a snadno vybouchnete, což mnohdy vede k hádkám s partnerem. Nevíte, jak z toho ven a žádáte nás o radu.

Z Vašeho dotazu cítím, že Vás Vaše momentální situace asi hodně trápí. Chápu, že možná máte pocit, že Vaše práce stát se lepším člověkem nejde podle Vašich představ, ale myslím si, že už jenom to, že se Vám podařilo být více pozitivní, je velký krok vpřed. Seberozvoj a práce na zlepšení některých našich potíží bývá mnohdy časově náročnější. Vyžaduje to mnoho odhodlání a někdy se může z našeho pohledu zdát, že jsme se nikam neposunuli a že naše cíle, jako například dosáhnutí vnitřního klidu, jsou v nedohlednu. Chtěla bych Vás proto podpořit ve Vaší snaze na sobě pracovat.  

Napadá mě, jestli jste si o těchto svých pocitech už zkusila mluvit s partnerem. Z Vašeho dotazu vnímám, že Vás hádky s ním trápí, máte pocit, že za ně může Vaše povaha, a chtěla byste jim předcházet. Možná on sám neví, jak se cítíte, a že vnímáte i to, jak Vaše chování ovlivňuje Váš vztah. Možná byste v rámci rozhovoru mohli probrat, jak to vnímá i on a jak by Vám mohl být i partner nápomocný například v situacích, kdy vybouchnete nebo dojde k hádce.

Píšete, že díky nedostatku sebevědomí máte pocit, že jste všem na obtíž, že jste ta nejhorší. Je mi líto, že prožíváte tyhle pocity a máte pochybnosti o sobě a svých schopnostech. Také jsem si všimla, že máte někdy možná i myšlenky ohledně ublížení si. Chtěla bych Vás podpořit v tom otevřít tato témata s někým blízkým, komu důvěřujete, nebo s odborníkem. Jsou to témata, která určitě jdou v rámci psychoterapie řešit.

Pro větší zklidnění je možné využít některých technik jako je například relaxace či meditace. Existuje spousta aplikací, které si můžete stáhnout do mobilu nebo videa na internetu, které Vás těmito technikami mohou provést. Rovněž může být velmi užitečná aplikace Nepanikař, kde najdete různé konkrétní cvičení a techniky pomáhající ke zklidnění. Takto může fungovat i nějaká Vaše oblíbená činnost – například sport, cvičení, procházka nebo cokoli jiného, co máte ráda a můžete tuto aktivitu zapojovat častěji nebo vědoměji.

Někdy můžeme mít pocit, že když jsou to naše problémy, musíme si je vyřešit a pracovat na nich sami. Někdy ale malé pošťouchnutí a podpora z okolí může velice pomoci. Psycholog či psychoterapeut by s Vámi mohl pracovat na tom, co prožíváte, provázel Vás při práci na sobě, například na Vašem sebevědomí. Můžete se mu svěřit s Vašimi pocity, probrat své obavy, které Vás v současnosti trápí, a může Vám pomoci hledat postupy a způsoby, jak Vaši situaci zlepšit. Odkazy na psychoterapeuty ve Vašem okolí můžete najít zde nebo zde. V současné době není často možné docházet na osobní setkání, někteří psychologové a psychoterapeuti však poskytují i online sezení. Můžete taky obrátit přímo na službu poskytující online terapie jako je například terap.io, tymosia.cz, hedepy.cz nebo mojra.cz.

Přejeme Vám, abyste se postupně dostávala blíže svému cíli a abyste byla spokojená.

Tým poradny

Od narození syna jsem nešťastná

Dobrý den, jsem dost nešťastná z toho, jak se poslední rok a půl cítím. Začalo to vše hned po narození syna.
Moc jsem si syna přála, ale když se narodil, začalo pro mě dost peklo. Nemohla jsem spát, jíst, byla jsem neustále ve stresu, bála jsem se být se synem sama a i když se za to teď stydím, vůbec jsem ho neměla ráda. Připadalo mi, že kvůli němu mi skončil život a všechno je špatně a se vším je problém. Nešlo nám kojení, špatně spal, špatně se vyvíjel, museli jsme skoro 9 měsíců cvičit Vojtovku, potom problémy s jídlem....Málem jsem skočila na psychiatrii, tam ale řekli, že když nemám bludy a nutkání malému ublížit, tak nejsem případ pro ně. Nakonec jsem se z nejhoršího s pomocí rodiny nějak vyhrabala, i když trvalo skoro třičtvrtě roku, než jsem začala mít syna ráda. Teď už je malému 18 měsíců, ale stejně se pořád necítím moc dobře. Nic mě nebaví a nevím, na co se mám těšit. Jsem protivná i na manžela i syna, přecitlivělá a lítostivá. Mám pocit, že to všechno nezvládám - pořád nějaká práce nebo povinnost,i když mi manžel stále dost pomáhá. Jsem perfekcionista, mám na sebe vysoké nároky a potřebu vše zvládat, takže když to nejde, jsem z toho nešťastná. V noci se často budím, ráno se mi nechce vstávat - při představě, že mě zase čeká celý dlouhý den. Nejšťastnější jsem, když malý spí. Z toho je mi smutno pak ještě víc, když mám být ráda, že mám zdravé dítě a užívat si to. Navíc v téhle pitomé době se musí jen sedět doma, člověk ani nemůže za rodinou, za kamarády, málem ani do parku. Zkoušela jsem kontaktovat několik psychologů, ale nikdo nové pacienty nebere. Soukromí jsou příliš drazí. Nevím, co teď mám dělat, co a jak změnit. Mám strach, aby se tohle vše nepodepsalo na synovi a na mém manželství,ve kterém už to začíná skřípat.
Děkuji za odpověď.

Alena

Odpověď

Dobrý den, Aleno,

děkujeme za Váš dotaz. Obracíte se na nás, protože se od porodu syna cítíte nešťastná. Nic Vás nebaví, připadáte si přecitlivělá, máte pocit, že nic nezvládáte a že jste syna neměla dostatečně ráda. Pokoušela jste se již obrátit na odborníky, ale nemají kapacitu pro nové klienty. Ptáte se nás, co máte nyní dělat, aby Vám bylo zase lépe.

Z Vašeho dotazu vnímám, že jste si od porodu prošla opravdu těžkým obdobím. Říkám si, že mateřství je náročným úkolem pro každou ženu. Představuji si, jak vysilující to asi muselo být pro Vás, když jste se necítila dobře a musela jste přitom veškerou svou energii věnovat synovi. Chtěla bych Vás za to ocenit a zároveň Vám říct, že si nemusíte nic vyčítat. Pocity, které jste po porodu zažívala, mohou potkat každého. Je obdivuhodné, že jste se z nejhoršího dokázala dostat společně s Vašimi nejbližšími, ale zároveň neztrácíte důvěru ani v odborníky a pokoušela jste se je kontaktovat.

Rozumím tomu, že je nyní velmi těžké odborníka sehnat. Chtěla bych Vás nicméně podpořit v tom, abyste se nenechala prvotními neúspěchy odradit. Můžete kontaktovat další psychology, které hradí pojišťovna; můžete vyhledávat i zde a zde. Pokud byste byla pojištěncem VZP, můžete využít i nabídky na proplácení až 10 psychoterapeutických sezení. S hledáním finančně dostupné odborné pomoci by Vám mohla pomoci také terapeutická linka Sluchátko. Pokud by se Vám ani tak nepodařilo nikoho najít, můžete ještě jednou zkusit kontaktovat i některého z psychiatrů. Přestože toho vím o Vaší situaci málo, velmi mě zaráží, jak Vás na psychiatrii odmítli. Možná měli pocit, že jste schopná svou situaci zvládnout sama, nebo s pomocí psychoterapie. Do ambulancí psychiatrů nicméně běžně dochází i lidé bez bludů a násilných sklonů, například lidé s depresemi či úzkostmi.

V naléhavých situacích můžete probrat Vaše pocity také s pracovníky bezplatných linek důvěry a krizových center. Poskytují ale spíše krátkodobou podporu. Další bezplatnou možností jsou manželské a rodinné poradny, nabízí pomoc rodinám s dětmi i partnerům. Říkám si, že současná situace je asi náročná jak pro Vás, tak pro Vašeho manžela. Píšete o tom, že to ve vašem vztahu začíná skřípat. Možná by Vám mohl odborník z poradny pomoci efektivně řešit vaši rodinnou situaci. 

Zároveň bych Vám ale ráda nabídla, abyste své pocity sdílela s manželem i mimo případná setkání s odborníkem. Z Vašeho dotazu mám pocit, že v manželovi a rodině máte velkou oporu. Nejbližší okolí bývá pro mnoho lidí v překonání obtížných období naprosto zásadní. Proto Vás chci podpořit v tom, abyste i přes současnou situaci mluvila o svých pocitech s lidmi, kterým důvěřujete – například přes telefon nebo počítač. Přes internet můžete také sdílet své pocity s ženami, které mají podobnou zkušenost jako Vy. Tato organizace v dohledné době pořádá zdarma webinář i online setkání, zároveň poskytuje na svých stránkách množství informací.

Zlepšit duševní pohodu pomáhá i dodržování zásad psychohygieny. Uvědomuji si, že některé zásady mohou být pro matky malých dětí nedosažitelné. Můžete si z nich vybrat to, co je pro Vás nyní reálné. Další inspiraci, co dělat pro zlepšení psychického stavu, můžete najít např. v bezplatné mobilní aplikaci Nepanikař, nebo v infografikách Nevypusť duši.

Přejeme Vám, abyste i v této době našla něco, co Vám bude dělat radost.  

Tým poradny

Sestřenice pořád lže a nevíme, co s ní

Dobrý den, rada bych se Vas zeptala na jeden závažný problém, který trápí celou naší rodinu. 

Jedna se o mou sestrenici. Je ji 24 let (letos 25). Po ZŠ nastoupila na SŠ, kterou ve 2 ročníku opustila,  nastoupila na další  SŠ placenou, kterou také nedokoncila,  poté nastoupili na SOU, které nakonec dokončila ve svých 23 letech. Během studia si brigádu nenašla,  jen cca na 1 měsíc,  poté ji to "nebavilo". Do práce nastoupit nechtěla ptz ji všude nabízeli málo peněz. Žádná práce ji nebyla dobrá. Již asi od 12 let ma problémy s chováním,  je to lharka,  kradla v rodině peníze,  sestře kradla její osobní věci,  vzdy řekla, že to ona nebyla a tím to skončilo. Je chladná   nemá žádné emoce, není empaticka,  postrádá zodpovědnost, jedinne,  co ji zajímá je její telefon. Ve 12 letech byla u vychovne poradkyně,  která ji diagnostikovala pouze ztrátu emocí,  hrdost. Problemy s jejím chováním se stupnovali,  poté s ni její matka šla k psychlozce,  která ji diagnostikovala také ztrátu emocí a dále i chladnost,  bezcitnost,  ztrátu se o něco zajímat,  a svalovani viny na ostatní (v případě neuspechu), nic není její chyba. Psycholožka dala doporučení k psychiatrovi   bohužel odtud zoravu nemám. Aktuálně ji matka s partnerem vyhodili z bytu,  jelikož cela situace byla již neunosna (krádeže,  volání policie na matku,  neposlusnost,  agresivita, nezajem s čímkoliv pomoci a velké cerpani energii (za 1tyden 3 kubíků vody)). Problem pokracoval v tom, ze místo toho aby se postavila na sve nohy,  odešla bydlet k babičce (neustále slibuje ze nastoupi do práce,  rekne kam nastupuje,  kdy tam nastupuje,  rekne ze je s novými lidmi z práce v kontaktu, ale když tam zavolám a ověřím si to, je mi sděleno,  že se ji snažili zkontaktovat,  ale tel jim nezveda. Abych babičku trochu uklidnila,  pomohla jsem ji najít novou praci,  se vším jsem ji pomahala,  vše vyrizovala. Nastoupila 8.2 , až doteď jsme věřili ze se změnila a do práce chodí,  bohužel jsme zjistili,  ze v práci byla max 3 dny a poté nahlásil v práci neschopnost (po celou dobu neschopnosti bydlela u známých, ne u babičky), ted kdyz jsme na to přišli ma stále výmluvy a lze. Tvrdí jiny datum na neschopence,  Tvrdí,  že chodila do práce déle,  ale vždy mluvi o tom, co si dokážeme zjistit a zjistime ze lže. Bojim se o zdravý své babičky,  ptz ji všichni říkáme,  že ji musí vyhodit,  jinak se z toho zblázni a bude ji porad živit, jenže babička si neumí představit vyhodit ji.

Jeji otec ji donedávna posílal 5tis kapesné (dokud nebude pracovat) a matka ji plati paušál. Všichni tři ji dávají stále šance,  ale kromě babicky ji doma nikdo nechce. Co s takovým člověkem? Je to parazit. Na nikom ji nezáleží,  mysli si, ze ona má ve všem pravdu a všichni jsou hloupí, spi dlouho přes den,  nic nedělá. 

Co s tím? Jsem už zoufalá. 

Dekuji za odpověď 

Markéta

Odpověď

Dobrý den, Markéto,

vážíme si Vaší důvěry, se kterou se obracíte na naši poradnu. Píšete, že celou Vaši rodinu trápí závažný problém se sestřenicí. Zmiňujete, že má problémy s chováním ve spojení také s agresí, v minulosti Vám a rodině kradla peníze, sestře osobní věci, dále také často lže. Popisujete ji jako chladnou, bez emocí a také bez zodpovědnosti. Sestřenice měla problémy již na škole a nyní nechce pracovat. Píšete, že je obtížné s Vaší sestřenicí bydlet, a proto ji její matka vyhodila a ujala se jí babička.

Na začátek bych Vás chtěla ocenit za Vaše sdílení a za to, že se snažíte současnou situaci změnit. Z toho, co píšete, vnímám, že Vám záleží na tom, aby se tento problém se sestřenicí vyřešil a Vaší rodině se tím ulevilo. Rozumím tomu, že nechcete, aby se sestřenice k babičce takto chovala. Píšete, že se snažíte sestřenici pomoct, našla jste jí práci, pomohla s vyřizováním a sestřenice i přesto do práce nechodí. Říkám si, že po všem Vašem snažení to musí být asi dost frustrující. Možná se cítíte i trochu bezmocně. Vnímám, že je Vám líto babičky a možná máte na sestřenici vztek. Chtěla bych Vás proto velmi ocenit za to, že se snažíte situaci v rodině změnit a všem tím pomoct. Přemýšlím nad tím, že to musí stát opravdu hodně energie.

Z Vašeho popisu jsem si všimla, že se možná stav Vaší sestřenice začal zhoršovat na střední škole. Napadá mě proto, zdali se v té době nestalo něco, co mohlo Vaši sestřenici ovlivnit. Je také možné, že k tomu má Vaše sestřenice nějakou predispozici, avšak to určitě nelze takhle na dálku určit. Každopádně pokud by se jednalo o nějakou psychickou poruchu, tak to možná Vaše sestřenice nemusí záměrně myslet zle. Je možné, že se i ona sama trápí. Pokud by to pro Vás bylo reálné, mohla byste se ji na to všechno zeptat a zkusit si s ní v klidu o všem popovídat.

Psala jste o tom, že Vaše sestřenice byla u výchovného poradce a psychologa, od kterých máte nějaké diagnózy. Chtěla bych Vás upozornit na to, že kompetenci diagnostikovat má pouze psychiatr nebo klinický psycholog, přičemž všichni psychologové nejsou kliničtí. Mohlo tedy jít o nějaké jejich pozorování, rozhovoru, výsledek nějakého testu, ale zřejmě ne o diagnózu. Celkově bych Vás chtěla podpořit v tom, abyste sestřenici navrhla opět návštěvu psychiatra či klinického psychologa. Tito odborníci by ji mohli nejen poskytnout odbornou diagnostiku, ale i poradit a doporučit, co je možné dělat dál. Kontakty na odborníky naleznete zde nebo zde.

Abyste si jako rodina alespoň částečně ulevili, můžete kontaktovat sociální službu ve Vašem okolí, která lidem jako je Vaše sestřenice pomáhá (například s bydlením, prací a podobně). Jednu z těchto sociální služeb ve Vašem okolí najdete zde. V případě spolupráce s touto službou by byla výhoda, kdyby Vaše sestřenice měla již nějaké informace od psychiatra či klinického psychologa, ale není to nutné.

Jako rodina můžete také zvážit například rodinnou mediaci. Ta se zaměřuje na řešení konfliktů, které nedokážou členové vyřešit sami. Bylo by fajn, kdyby se jí účastnila i Vaše sestřenice. Kontakty na tuto službu ve Vašem okolí naleznete například zde. Další možností je také rodinná poradna, kde můžete podobně jako u mediace společně s odborníkem zkusit nalézt řešení nebo nějakou cestu, aby vám všem bylo lépe. Kontakty na rodinné poradny naleznete zde.

Určitě bych Vás také chtěla podpořit v tom, abyste své obavy sdílela s někým, komu důvěřujete. Mít možnost se někomu svěřit a navzájem si například v rodině poradit, je důležité a může Vám to pomoct. Také je určitě možné navštívit individuálně psychologa, který Vás nebo kohokoliv z rodiny vyslechne a podpoří. Seznam psychologů můžete najít například zde nebo zde.

Přeme Vám mnoho sil a aby se co nejlépe podařila vyřešit situace k Vaší spokojenosti.

Tým poradny

Pomozte mi najít radost ze života

Dobrý den,

je mi 30 let. Minulé léto jsem se rozešla s přítelem po 5 letech. (Z důvodů neřešení vážných problémů na jeho straně, alkohol, psychické, finanční potíže a jiné).

Již rok jsem v práci na překážce, jsem tedy převážně sama doma, snažím se být v rámci pandemie zodpovědná. Přestávají mě bavit pomalu všechny koníčky, protože už je to prostě hrozně dlouhá doba a moje práce mě bavila a naplňovala.

Nedokážu do budoucna uvažovat vůbec optimisticky, mít sny, které se pro mě většinou vztahovaly k založení rodiny. Nyní jsem sama se sebou, hnaná biologickými hodinami a mým okolím, které je většinou ve spokojeném vztahu. Mám dojem, že už nikdy nebudu ve vztahu, nikoho nepotkávám a nedokážu si po těch 9 měsících představit, že budu v jiném vztahu. Jakoby se mnou bylo něco špatně. Zároveň mě trápí fakt, že člověka, kterého jsem se snažila léta vytáhnout ze dna, v něm nechávám a vím, že mu nemohu pomoci v rámci záchrany sebe sama.

Mou otázkou je, jak uvažovat do budoucna pozitivně, jak mít znovu sny? Bohužel ve všech sférách nevidím žádnou budoucnost a to mi ubírá na síle se radovat ze života. Dost často se iracionálně strachuji, asi z absence vztahu, který nevím, jak nyní hledat či pracovat na hledání.

Děkuji předem za odpověď

Husokachna

Odpověď

Dobrý den,

děkujeme za Vaši důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. V dotazu píšete, že jste se minulé léto po pěti letech rozešla s přítelem. Popisujete, že momentálně nedovedete do budoucna uvažovat optimisticky, jelikož se Vaše sny většinou vztahovaly k založení rodiny a teď jste sama, navíc v době pandemie. Bojíte se, že už nikdy ve vztahu nebudete, a také Vás trápí, že v rámci Vaší vlastní záchrany nemůžete pomoci také Vašemu bývalému příteli. Ptáte se nás, jak můžete uvažovat do budoucna pozitivně a mít znovu sny a radost ze života.

Představuji si, jak pro Vás musí být Vaše situace obtížná. Ukončení vztahu může být samo o sobě dost vysilující, jak emočně, tak mnohdy i fyzicky. Obzvláště v případě, jedná-li se o dlouhodobější vztah. Také zmiňujete, že Vám celou situaci komplikují i reakce Vašeho okolí – pozorujete, že jsou většinou ve spokojeném vztahu, a také cítíte, že jste hnána biologickými hodinami. Je pochopitelné, že to ve Vás může vyvolávat tlak, úzkost či strach z toho, co bude, nebo i nějaké další nepříjemné myšlenky. Nemyslím si ale, že by s Vámi bylo něco „špatně“. Každý můžeme rozchod a navazování vztahu prožívat individuálně, v různé intenzitě a tempu. Roli v nalezení partnera hraje často také štěstí a náhoda a neexistuje jeden univerzální „plán“/návod, a hlavně ani „správný čas“, jak a kdy si někoho najít.

Z Vašeho dotazu vnímám, že Vám na Vašem vztahu a bývalém příteli pravděpodobně velmi záleželo nebo záleží a chápu, že o něj máte starost i nadále. Říkáte, že jste se ho léta snažila vytáhnout ze dna. Bohužel, situaci druhých často sami neovlivníme, a i když celá situace nedospěla po nějaké naší snaze tam, kam jsme chtěli a plánovali, tak i přesto si můžeme říct, že jsme pro to udělali vše, co jsme mohli. Chtěl bych Vás proto podpořit, abyste teď nezapomínala především na sebe. Nevím, zda jste s partnerem společně plánovali založit rodinu. Říkám si však, že možná přemýšlíte nad tím, že najít takového člověka chce nějaký čas a možná i dávku štěstí, což může být docela frustrující. Chtěl bych Vás ujistit, že v dnešní době se již nejedná o něco neobvyklého – troufnu si říct, že pravděpodobně existuje spousta lidí ve Vašem věku, kteří nad takovými věcmi přemýšlí. Pro některé lidí může být důležité naplánovat si kdy a jakým způsobem rodinu založit, ale možná je důležitější založit ji s takovým partnerem, se kterým to budete opravdu chtít a cítit, že je to tak správně.   

Zmiňujete, že nedokážete do budoucna uvažovat pozitivně, a že Vás přestávají bavit všechny koníčky. Napadá mě, zda jste neuvažovala nad nějakým úplně novým koníčkem, něco, co jste ještě nezkoušela, nebo jste na to v minulosti neměla čas. Můžete třeba najít něco, co Vás přivede na jiné myšlenky a něco nového se naučit. Také říkáte, že jste převážně doma sama se sebou. Možná jste to již zkoušela a je to pro Vás samozřejmost, nicméně mě napadá, zda byste se nechtěla spojit se svými blízkými například online cestou nebo jim zavolat, promluvit si s někým o Vašich myšlenkách a pocitech, svěřit se jim nebo si jen tak popovídat a oddechnout si. Možná by se Vám tím mohlo trošku ulevit. Celá situace ohledně pandemie je velmi náročná a spousta lidí se teď může cítit podobně jako Vy. Chtěl bych také ocenit to, že se snažíte být v dodržování opatření zodpovědná, a že to takhle dlouhodobě zvládáte. Obecně, dlouhý podzim a zima moc psychice nepomáhají, ale s nastupujícím teplejším počasím se mohou rýsovat pozitivnější vyhlídky včetně možností venkovních aktivit.

Také bych Vás rád podpořil v tom, abyste se nebála vyhledat pomoc psychologa či psychoterapeuta. Momentálně spousta odborníků nabízí své služby online (třeba zde nebo zde), případně telefonicky. S psychologem či psychoterapeutem můžete blíže probrat Vaše myšlenky a pocity, Váš minulý vztah a obavy z hledání nového vztahu či založení rodiny. Pokud se rozhodnete o dlouhodobější spolupráci s odborníkem, můžete se spolu také zaměřit na to, jak mít zase více optimismu a radost ze života. Odbornou pomoc můžete ve Vašem okolí vyhledat například zde nebo zde.

Držíme palce a přejeme Vám, ať najedete něco, co Vám opět bude dělat radost.

Tým poradny

Co je podstatou koprolálie?

Dobrý den, zabývám se drobným osobním výzkumem koprolálie a všude nacházím hlavně definice či životní příběhy. Zajímalo by mě, jak je tato porucha napojena na centra mozku a řeči, která se týkají pouze vulgární nebo nějakým způsobem nevhodné slovní zásoby. Jak by se koprolálie projevovala u člověka, který pochází ze sociálního prostředí, kde se nepoužívají negativní výrazy (hypoteticky třeba nějaká komunita pozitivně smýšlejících), a jak třeba u lidí, kteří slovní zásobu mají velmi omezenou nebo žádnou, např. vlčí děti, němí apod.)? Teoreticky se dá předpokládat, že v prvním případě by člověk stižený koprolálií zvolil vždy takové slovo, které je alespoň trošku negativní, tím pádem nejméně pozitivní ze všech pozitivních. Ve druhém případě by asi stejně jako neaktivní centra řeči byla neaktivní i koprolálie. Ale nejsem si jistá a potřebovala bych to černé na bílém. Hlavně ale vysvětlení samotné podstaty, jak se může taková porucha projevit na omezené části slovní zásoby. Můžete mě odkázat na nějakou studii či článek, který se tímto zabývá? Může být psychologický nebo psycholingvistický, případně samozřejmě ocením odpověď přímo od Vás. Děkuji.

Valerie A.

Odpověď

Dobrý den, Valerie,

těší nás, že jste se rozhodla obrátit na naši poradnu. Píšete, že se zabýváte výzkumem koprolálie a zajímá Vás několik věcí ohledně její bližší podstaty. Zmiňujete, že všude nacházíte pouze definice a životní příběhy a Vaše hypotézy byste potřebovala nějakým způsobem potvrdit. Ptáte se, zda Vás můžeme odkázat na nějaký výzkum či článek.

V prvé řadě bych chtěl ocenit Váš zájem o toto téma – koprolálie (neboli nutkání k užívání obscénních či jinak neslušných a nevhodných slov) je dost zajímavým fenoménem a z Vašeho dotazu vnímám, že se mu snažíte porozumět opravdu do hloubky. Je proto pochopitelné, že se Vám nedaří najít ty správné zdroje (a možná jich ani tolik není). Bohužel, konkrétní odpověď či vysvětlení Vám nemůžeme poskytnout ani my. Fungujeme jako psychologická poradna, jejíž cílem je poskytnout lidem v tíživé situaci podporu a psychologickou pomoc – tedy jedná se o psychologické poradenství s prvky psychoterapie a k tomu jsou také naši poradci vedeni a vzděláváni. Konkrétní doporučení vědeckých studií či odborných článků není naší agendou, obzvláště jedná-li se o tak specifické téma, které zkoumáte. I když v naší poradně působí psychologové a studenti psychologie, nikdo z našeho týmu se tomuto tématu koprolálie nějak blíže nevěnuje, takže Vám nedokážeme potvrdit či vyvrátit Vaše hypotézy ani „za sebe“. Vaše žádost o vyhledání článků spadá spíše pod kompetenci knihoven, které nabízejí pro tyto účely například službu rešerší, případně se můžete obrátit na jednotlivé odborníky na fakultách, kteří se touto konkrétní problematikou zabývají.

Říkám si, že byste k Vašemu hledání mohla také využít třeba některé specializované internetové portály – co se týče psychologických odborných textů, můžete využít například databázi PubPsych, a obecně lze vědecké studie nalézt i zde nebo zde. Koprolálie nejčastěji doprovází Touretteův syndrom (TS), což je vrozené neurologicko-psychiatrické onemocnění. Napadá mě, že byste mohla Vaše otázky směřovat například na organizaci Atos, která poskytuje komplexní podporu a poradenství nejen pacientům trpící tímto onemocněním a také jejich příbuzným. Možná by Vás dokázali ve Vašem hledání nasměřovat tím správným směrem.

Držíme palce a přejeme Vám ve Vašem výzkumu mnoho sil a trpělivosti.

Tým poradny

Nemám chuť předstírat, že jsem veselá, když se trápím a někdy chci vše ukončit

Dobry den nevím jak to napsat ale poslední dobou už to nezvladam víte já nevím co to je ale jen necítím nic je to jak nic proste jako smutek ale nejsem smutná chce se mi plakat ale neplacu …když se mě můj táta zeptal ze se chovam jinam jestli jsem v pořádku …říkám mu ze ano ze jsem (i když mi moc dobře už není ) ale jak pokračoval tak sem musela utéct z místnosti a zamknout se v koupelně a pak jsem se rozbrecela …když sem byla mensi a někdo na mě zakricel nebo mi nadal a nebo mě zmlatili za špatně chování tak sem se sebeposkozovala můj vztah s rodiči z mého pohledu je spatny nemluvím s nimi o tom jak se cítím protože když sem chtěla jako malá vždy říkali a nedělej to bude dobey to přejde a proste mě jen tak mavli rukou …táta nás jako Mali mlátil a matka mě vždy závidela a dělala mi naschvali oblikala si mě oblečení když sem si koupila nové, nebo když sem ji rekla ať mě nechá ze jdu do pokoje přišla Zamnou a já když mi tekli slzí tak ona a co děláš koukni se na sebe jak se chovas ses mi k smíchu …často si mi rodiče dělali srandu z mě postavy a srazeli mě dolu a poslední dobou už nemůžu do obchodu aniž bych se nebala pohledu ostatních posílám svoji kamarádku s mamkou sme se taky hodnekrat porvali protože už se nenechám aby mě mlatila ale potom se rozbrecim protože mě to mrzi …svůj vzhled nenávidím pokaždé se roztresu…stalo se mi jednou i to ze sem něco rozsypala a moje mamka byla naštvaná a já to zametla a odložila lopatku a vzala smetacek a chtěla si ještě něco snést ona tu lopatku vzala a vysypala to a rekla znovu tak sem se nastvala a zarvala co děla ať si tonzdela sama q ona ne tak sem tonudelqla znovu a ona mi podruhé do toho kopla a já začala brecet a říkám ať mi da pokoj ať mě nechá …jednou se mi taky stalo ze sem kvůli incidentu s rodiči došla do pokoje a spadla jak kdybych už neměla sílu dal nic …nebo připadám si ze za všechno mužů cokoliv se stalo tak mě rodiče naznačili nebýt mě nestane se to a já myslím ze mají pravdu … hodně často sem jim v tom chtěla pomoct q skončit to chtěla sem se predavkovat léky nebo si podriznout žili jenže to se mi nepodařilo léky sem vyzvrqcelq a ruce sem hned musela ručníkem zastavit krvácení protože otec. Přišel domu dala sem si dlouhý rukám a slq ho přivítat jak kdyby se nic nestalo …stálo se toho i víc ale poslední dobou už nemám sílu si hrát na tu veselou a dělat ze je vše v pohodě už to nějde a já se cítím čím dal víc sama a bez nikoho ..nikdo mi nerozumí a já proste už nevím co dělat sama bych nenapsala protože mě přijde to normální ale teď už ne můžete mi říct co s tím jestli to přejde ? Děkuji

Veronika

Odpověď

Dobrý den, Veroniko,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou se na nás obracíte, je dobře, že jste našla odvahu. Píšete, že poslední dobou máte pocit, že nic necítíte, a připadáte si hrozně sama. Popsala jste nám Váš špatný vztah s rodiči, kteří Vás v dětství mlátili a ponižovali, a přejala jste od nich také pocit, že za všechno můžete.  Tyto myšlenky Vás přivedly k činům jako je předávkování se léky a podřezání žil, ale obojí se Vám nepodařilo. Poslední dobou máte obavy jít i do obchodu a nenávidíte svůj vzhled. Nyní jste se dostala do bodu, kdy už nemáte sílu předstírat, že jste veselá a v pořádku, a ptáte se nás, co máte ve Vaší situaci dělat a zda to přejde.

že jste se s námi podělila o svůj příběh, a zároveň přemýšlím nad tím, v jaké situaci se nyní nacházíte a jaké máte možnosti. Vnímám, že tohle životní období je pro Vás náročné, a všechny ty situace, které jste nám popsala, Vás nějakým způsobem ovlivňují. Cítíte, že už je toho na Vás moc, a máte potíže vyznat se ve svých emocích.  Proto je dobře, že jste udělala první krok a na někoho se obrátila. Je mi líto, že jste se cítila už i tak špatně, že jste chtěla svůj život ukončit.  Zároveň z Vašeho dotazu ale cítím chuť se někam posunout a ovlivnit svou budoucnost tak, abyste se dokázala odtrhnout od toho, co se Vám děje, a cítila se lépe.  

Napadá mě, zda není ve Vašem životě něco, co by Vám dělalo radost (například nějaký koníček jako je čtení, sport, zvířata apod.), nebo nějaké chvíle, kdy se cítíte lépe, a které byste mohla zařazovat do svého života častěji, a dokázala si tak dny zpříjemnit. Zmiňovala jste také svůj negativní vztah k sobě, a proto bych Vás ráda podpořila v tom, abyste na sobě zkusila hledat něco, za co se můžete ocenit a pochválit. Nemusí jít pouze o vzhled, ale i o to, jaká jste, čeho si na sobě vážíte apod. Můžete si třeba večer před spaním zrekapitulovat Váš den a to, co se Vám podařilo, i kdyby to byla nějaká maličkost, a třeba si to i někam zapsat a postupně se k tomu během dne vracet.

Vím, že píšete, že se takto cítíte už nějakou dobu, a proto bych Vás chtěla podpořit v tom, abyste si o tom promluvila s někým blízkým – například s kamarádkou, kterou jste zmiňovala. Je dobré nebýt na své trápení sám a svěřit se lidem, kterým důvěřujete s tím, co prožíváte.  Chtěla bych Vás ale zároveň povzbudit k vyhledání odborné pomoci, a to psychologa nebo psychoterapeuta, kteří pomáhají lidem v situacích, jaké popisujete i vy. S těmito odborníky si můžete otevřeně promluvit o tom, jak se cítíte a nad čím přemýšlíte. Můžete společně pracovat na změně vztahu k sobě samé a ke svému okolí. Také se můžete zaměřit na to, jak se zbavit myšlenek na to si ublížit, a společně hledat cesty k tomu, abyste se cítila lépe a našla v životě naději.

Seznam odborníků můžete najít např. zde nebo zde, v současné době však nejsou možná osobní setkání. Většina odborníků je tedy nabízí na dálku, nebo lze využít platformy přímo se zaměřující na online terapii, např. zde nebo zde. Jelikož ale ještě nejste plnoletá, potřebujete souhlas rodičů.  Také mě napadá, zda nemáte ve škole školního psychologa, na kterého byste se mohla obrátit nejdříve sama. můžete se ještě bez souhlasu rodičů obrátit na jakoukoliv z linek důvěry nebo na krizové centrum, například v místě Vašeho bydliště je to číslo +420 516 410 668.

Přejeme Vám hodně síly a naděje.

Tým poradny

Poslední dobou se necítím psychicky dobře

Dobrý den, jsem studentka 1. ročníku farmacie. Poslední dobou (asi od Vánoc) se necítím úplně dobře psychicky. Cítím na sobě dlouhodobý stres, většinou mám stažený žaludek, všechno mě bolí, cítím tlak na hrudi, výkyvy nálad, mnohem častěji je mi do breku. Neustále nad něčím přemýšlím, hlava prostě nejde zastavit. Nemám ráda, když musím jet do Brna na prezenční výuku (asi 4 h cesty v respirátoru), už dopředu si říkám že mi určitě bude blbě. Jak tyto myšlenky zastavit? Navíc v této době přibyl pocit, že se bojím o své zdraví a někde se nakazím. Už tak nesnáším cestu autobusem a prostory s větším množstvím lidí. Na škole mezi spolužáky jsem si zatím neměla možnost udělat kamarády a tak v Brně nikoho neznám a mám pocit, že jsem tam hrozně osamělá. Že kdybych měla nějaký problém nebo se mi něco stalo, nemám se ani na nikoho obrátit.
Děkuju za odpověď

Lenka

Odpověď

Dobrý den, Lenko,

jsme rádi, že jste se rozhodla obrátit na naši poradnu. Svěřujete se nám s tím, že se poslední dobou necítíte psychicky i fyzicky dobře.  Působí na Vás dlouhodobý stres, obáváte se o své zdraví a přepadají Vás negativní myšlenky. Ve městě, kde studujete, navíc nikoho neznáte. Máte pocit, že jste tam osamělá a nemáte se na koho obrátit.

Říkám si, jak je pro Vás období, kterým si procházíte, asi náročné a stresující. Umím si představit, že i samotný přechod na vysokou školu a do nového města může být pro řadu lidí obtížný. V této době je to však nejspíš ještě mnohem složitější. Zároveň také rozumím Vašim obavám o zdraví.

Chápu, že pro Vás cestování není příjemné a přemýšlím, zda by Vám pomohlo odvést pozornost během cesty jinam, třeba sledováním filmů apod. Napadá mě také, že byste mohla vyzkoušet nějaká dechová cvičení, která by Vám v danou chvíli mohla pomoci cítit se psychicky i fyzicky lépe. Odvedení pozornosti a řízené dýchání můžete využít v jakékoli situaci, kdy máte popisované fyzické projevy nebo nepříjemné myšlenky.

Přemýšlím také nad tím, jestli máte například nějakou online třídní skupinu, kde byste mohla spolužáky kontaktovat. Je možné, že se třeba někdo cítí podobně jako Vy a rád by se seznámil třeba i touto cestou. Říkám si, že byste se díky tomu mohla cítit jistější a  nemusela mít takovou obavu, že se nemáte v Brně na koho obrátit.

Nezmiňujete, jestli jste se o tom, co Vás trápí, svěřila někomu blízkému. Mohlo by být užitečné probrat Vaše pocity s někým, komu důvěřujete a v kom byste mohla najít oporu. Pokud byste si o tom, co prožíváte, chtěla promluvit s odborníkem, můžete se obrátit na psychologa nebo psychoterapeuta. S ním byste si mohla o všech tématech podrobněji promluvit a hledat cesty k tomu, aby se Vám ulevilo. Vzhledem k současné situaci je psychologická pomoc dostupná především online, můžete ji hledat například zde nebo zde. Využít můžete také služeb poradenského centra univerzity, na které studujete, pro MUNI najdete informace zde.

Přejeme Vám, abyste se cítila lépe.

Tým poradny

Mám strach o kamarádku, potřebuje psychologickou pomoc

Dobrý den, píšu již protože jsem zoufalá a nevím, jak mám pomoci mé kamarádce. Nebere vážně nic, z toho co řeknu, mysli si, že je naprosto v pořádku. Kamarádka měla těžké dětství, matka ji bila, nic ji nedovolovala, vše dělala za ní, i když E. chtěla dělat cokoliv. V podstatě z ní odmalička dělala nesvéprávnou. Když jsem se s ní začala na střední kamarádit, zrovna v tu dobu ji umřela babička, která zastávala funkci pravé matky a E. na tom byla opravdu psychicky špatně. Vnimala však realitu a já se ji snažila psychicky pomoct a má pomoc tenkrát stačila. Nyní nám je oběma 24 let. E. se minulý rok 3x zhroutila, chodila do podpůrné skupiny, k psychiatrovi, bere antidepresiva (jaké mi neřekla), v létě byla měsíc hospitalizovaná na psychiatrii v Bohnicích. Byla ji diagnostikována somatoformní porucha, avšak nyní si myslím, že je to vážnějšího charakteru.
Poté se s ní rozešel dlouholetý přítel, který už její stavy nezvládal.
Byla jsem s ni v září na dovolené, přišla mi OK, pak jsem ji viděla po delší době v prosinci, to mi přišla ještě lepší.
Teď jsem ji viděla před týdnem a nic tak hrozného jsem ani po takovém zlepšení nečekala. Už predtim nahrávala podivné videa na sociální sítě - což dělala těsně predtim, než se zhroutila. Ale její stav je nyní příšerný. Nejí, nespí (spí cca 2 hodiny denně), vzala si 3 půjčky, protože se zasloužila, má 6 prací, zakládá politickou stranu a nadaci. Mysli si, že z ní bude úspěšná manažerka a bude vést firmu. Přihlásila se na práva, i když opakovaně nedodělala ani jeden semestr ve škole (byla 5x na soukromé škole). Natočila porno (to by v životě predtim neudělala, byla zasadova a vždy to odsuzovala) a ještě s jinými kluky spala za peníze. Začala se učit dva cizi jazyky, zpívat, hrát na klavír. Nevnímá realitu, má zaseky, nedokončuje věty. Nyní nabourala auto, protože měla v autě milrospánek, dále v autě jezdí. Všechny mé pomoci a rady jsou zbytečné. Křičela na mě, že se má nejlíp v životě a že ji závidím, kam se dostane a jaký bude vydělávat prachy. Nikdy se mi tohle nestalo, vždy jsem zvládla všem pomoci, ale tohle je nad moje síly. Pomoct nechce, tvrdí, že je vše v pořádku, že se má skvěle a spánek nepotřebuje.

Jsem opravdu nešťastná, ráda bych ji našla nějakou psychologickou pomoc, bohužel nikam nechce, už jsem se o to pokoušela.

Lucie

Odpověď

Dobrý den, Lucie,

děkujeme, že jste se nám svěřila se svým trápením. V dotazu uvádíte, že si nevíte rady s kamarádkou, která měla těžké dětství, a vy jste se jí snažila být oporou. Později začala brát antidepresiva a byla jí diagnostikována somatoformní porucha. Popisujete, že kamarádka měla nedávno lepší období, ale nyní je její stav mnohem horší. Podle Vás není schopna plně vnímat realitu a odmítá jakoukoliv psychologickou pomoc.

Při čtení Vašeho dotazu mě napadá, jak těžká musí být Vaše situace. Vidím, že Vám na kamarádce velmi záleží, a i když jste, jak píšete, zoufalá, snažíte se stále nacházet nějaké nové cesty, jak kamarádce pomoci. Cítím z Vás ale, že jste se asi dostala do slepé uličky, kdy už nevíte, kam dál.

Z Vašeho dotazu vnímám, že jste toho pro kamarádku udělala již hodně, ale je zároveň důležité, aby ona o Vaši pomoc stála a sama chtěla svou situaci nějak řešit. Také bych Vás chtěla ujistit v tom, že poradit kamarádce psychologickou pomoc bylo na místě, pokud zažívala stavy, které popisujete.

Jistě musí být náročné vidět kamarádku chovat se takto, a věřím, že byste velmi ráda, aby se její stav zlepšil. Ráda bych Vás podpořila v tom, abyste na vše, co prožíváte, nebyla sama, a své pocity s někým sdílela, například s lidmi ve Vašem okolí, kterým důvěřujete. Napadá mě také promluvit si o tom s někým, kdo je v kontaktu s Vaší kamarádkou, a sdílet společně své dojmy a obavy, přičemž můžete hledat i cesty k tomu, jak motivovat Vaši kamarádku, aby vyhledala pomoc.

Přemýšlím nad tím, jaká informace by pro Vás v této situaci mohla být nejužitečnější. Bohužel rada může být někdy to jediné, co zmůžeme, jelikož nemůžeme člověka neustále přesvědčovat o něčem, co sám nechce. Pro úspěch psychologické pomoci bývají důležité dvě věci, kterými jsou dobrovolnost a motivace pracovat na sobě a na svém problému. Pokud tedy kamarádka sama od sebe odborníka navštívit nechce, nemůže ji k tomu nikdo nutit. Jinak by to mu bylo v situaci, kdy by kamarádka byla závažným způsobem nebezpečná sama sobě nebo svému okolí.

Napadá mě si s kamarádkou zkusit otevřeně promluvit o tom, co Vás na jejím chování trápí, a projevit své emoce, svůj strach o ni. Někdy lidé tolik nevnímají to, co říkáme, ale spíše, jakým způsobem to říkáme a jaké emoce do své mluvy vnášíme. Můžete zkusit kamarádce nabídnout, že se na Vás kdykoliv může obrátit, a připomenout jí, že jste spolu už nějaká úskalí překonaly a že to můžete zvládnou znovu, ale tentokrát potřebujete její iniciativu a to, aby navštívila nějakého odborníka. Zároveň bude ale v pořádku, pokud už nebudete mít na pomoc kamarádce energii, nebo si stanovíte nějaké hranice, nakolik je ve Vašich silách jí být k dispozici.

Pokud se Vaše kamarádka rozhodne, že jí takto již není dobře, a bude chtít svou situaci řešit, mohla byste jí doporučit navštívit klinického psychologa či psychiatra. Vhodného odborníka můžete hledat například zde nebo zde.

Přejeme Vám, aby se stav Vaší kamarádky zlepšil a aby získala motivaci navštívit odborníka.

Tým poradny

Jak mám zachránit naše manželství?

Dobrý večer máme s manželkou těsně před koncem našeho manželství. Všemožné se snažím najít řešení a vše zachránit. Marně manželka si našla přítele a nechce nic řešit. Je úplně zaslepená.
Vše začalo po úmrtí otce milovala ho byl pro ní všechno. Já ho také měl moc rád a on mě taky. Byl maďarské národnosti žil v Praze. My jsme se přestěhovali, do mé rodné vesnice a rodiče mé ženy za námi jezdili. Otci se tam moc líbilo, jezdil tam rád. Měl tam všechno co mu bylo blízké. Houbaření vesnice o které snil příroda a čistý vzduch. Bohužel se stala ta nejhorší věc co se neměla stát. Smrt otce manzelku to úplně změnilo. Začla si to vyčítat že u otce nebyla když jí potřeboval. Nemůže na to zapomenout je to už 6 let a je to mezi námi špátny. Přestáváme spolu komunykovat. Místo toho si hledá může kterým se vypovídá a snaží se snima sblížit a já to nemohl dopostit. Překazil jsem to 2x při třetím sblížení jsem už níc nedělal a pouze prohlížel aby manželka neměla na mě vztek. A došlo to tak daleko že povídání přešlo k zamilovaní. Já manželce tvdim že za to všechno co se děje. Může jen jedna,věc a to ta že nesplnila poslední přání svého Tatínka rozptýlit popel na místě kde to měl rád. Nedokáže to a bude jí to ničit dál. Myslím si že to je to co nás rozděluje. Tatínek který chtěl svobodu a místo toho je uvězněn v kovové urně. Na nějaké duch uvězněn ych duší nevěří. Ale poslední dobou se mi dejou jen špatné věci. Děti když jsou doma na večír samy tak volaj že slyšej bouchání na okno, pritom ve sněhu před okny ani stopa divné zvuky. Myslím že kdyby se vzdala a uvolnila Tátu jak si přál. Uleví se jí a dá se vše do pořádku a přestane ta hrozná bolest kterou máme oba dva. Ale moje paní mi nevěří že je to možná věc co jí drží ve své duši. Můžu poprosit o radu či názor nebo ta chyba jsem já děkuji

Tomáš

Odpověď

Dobrý den Tomáši,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Píšete nám o tom, jak se snažíte zachránit Vaše manželství. S manželkou se Vám nedaří komunikovat, ona si našla přítele a nechce s Vámi nic řešit. Vy vidíte problém v tom, že není srovnaná se smrtí svého otce a že nenechala rozptýlit jeho popel.

Z Vašeho dotazu cítím, že Vám na manželce i Vašem vztahu opravdu záleží a snažíte se vymyslet nějaké řešení, aby Vám bylo oběma lépe. Říkám si, že mnoho lidí by v této situaci mohlo cítit i další emoce jako bezmoc, smutek či naštvání.

Z toho, co píšete, se mi zdá, že velkou váhu na Vašich problémech přisuzujete smrti Vašeho tchána a tomu, co by teď podle Vás měla manželka udělat. Napadá mě, že příčinou partnerské krize často nebývá jen jeden problém, tím spíše ležící mimo samotný vztah. Mohlo by být přínosné zkusit si s manželkou podrobně promluvit o tom, co ji trápí a proč podle ní Váš vztah nefunguje. Můžete se jí také zeptat, zda a jak jí i Vašemu vztahu můžete pomoci, a přitom naslouchat všemu, co říká. Pokud se o svém otci nezmíní, mohlo by být užitečné to respektovat a bavit se o tom, co Vám řekne ona. Vašemu vztahu by mohla pomoci i návštěva rodinné poradny či párového psychoterapeuta. Možná pro Vás nebo manželku bude jednodušší, pokud Vám odborník pomůže mluvit o tématech z minulosti, nebo Vám ukáže směr, jak komunikovat do budoucna. Odborník Vám může pomoci i v případě, že by nakonec mezi Vámi došlo k rozvodu či rozchodu, aby byla tato životní etapa jednodušší pro Vás oba, ale hlavně pro Vaše děti.

Ptáte se nás na názor na celou situaci a na to, jestli je chyba ve Vás. V rámci emailového poradenství nemáme možnost pochopit celý Váš příběh a dát Vám odpovědi, které hledáte. Velmi ráda bych Vás však podpořila v tom, abyste našel někoho, kdo bude ve Vaší blízkosti a kdo Vás vyslechne, podpoří a možná i řekne svůj názor na situaci. Tímto blízkým člověkem může být někdo z rodiny či přátel, ale také psycholog či psychoterapeut. Toho můžete navštívit bez ohledu na to, zda odbornou pomoc vyhledáte s Vaší partnerkou.  Tím, že Vás bude podporovat a naslouchat Vám, může pomoci ke snížení bolesti, kterou pociťujete. Zároveň spolu můžete probrat, co můžete udělat pro zlepšení vztahu s Vaší ženou a jak s ní komunikovat. V současné epidemiologické situaci většina odborníků pracuje online, hledat můžete například tady nebo tady.

Přejeme Vám, ať najdete způsob, jak s manželkou komunikovat.

Tým poradny

Jak se mám vyrovnat s rozchodem?

Dobrý den. Nedokážu se vypořádat s rozchodem. V listopadu mi přítel napsal zprávu, že chce pauzu ve vztahu, nezdůvodnil proč. Chtěl jsem se s ním vidět osobně, abychom si vše vyříkali , ale on nechtěl a psal, že musím vydržet a dát mu čas. Já jsem bohužel nedokázal čekat a každý den jsem mu psal, že bych se s ním chtěl sejít a on mě vždy odmítl. Pár denní pauzy v tom psaní byly, ale víceméně jsem se mu často ozýval a potom mi napsal po 14 dnech že chce náš vztah ukončit. Opět padaly z mé strany i z jeho vzájemné výčitky. Byly to pro mě muka. Pak mi napsal, že mi dá šanci, ale mám vydržet. Nevydržel jsem ani týden a opět jsem byl bez sebe, protože odmítal osobní setkání. Nechtěl jsem za ním jít bez ohlášení osobně, vždy jsem se ptal a vždy mě odmítl. Nakonec mi řekl, že už mi šanci dávat nebude. Od té doby se mu vždy ozývám a on odpovídá, ale vždy to sklouzne k vyhrocení. Nakonec si mě zablokoval, abych mu nemohl psát. Moc mě to štve a nedokážu se s tím vyrovnat. Nepomáhá mi v podstatě nic, práce, koníčky, nic mi nepomáhá a pořád na něho myslím. Myslím si, že kdyby došlo k osobnímu setkání, nebo alespon telefonátu, že by to pro mě bylo snesitelnější, ale on si to nemyslí. Nedokážu se na nic soustředit, protože toho člověka pořád myslím. Mám i celkem málo přátel a jsem spíše samotář, tak se s tím plácám sám. Nejvíce mě štve, že jsem měl udělat od začátku vše úplně jinak a nevím jak to napravit. Navíc jsem extrémně žárlivý, když mám pocit, nebo si vsugeruji, že je někde s někým jiným, mám pocit, že se zblázním. Poraďte mi, co mám dělat, abych tuhle etapu mohl přežít, když odmítá osobní setkání, abych se mohl cítit lépe, že jsem neodešel z toho vztahu jako extrémní šílenec. Děkuji. Petr

Petr

Odpověď

Dobrý den, Petře, 

děkujeme za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Zmiňujete, že Vám přítel napsal, že chce pauzu ve vztahu, ale nezdůvodnil Vám proč. Také jste nedostal možnost si to s přítelem vyříkat, psal jste mu často zprávy, ale po 14 dnech Vám odepsal s tím, že chce vztah ukončit. Teď nevíte, jak se přes rozchod přenést a zmiňujete, že Vám ani práce a koníčky nepomáhají. Myslíte si, že alespoň telefonát nebo osobní setkání by Vám ke smíření s rozchodem pomohlo.

Umím si představit, že zpracovat náhlé přítelovo sdělení, že chce ve Vašem vztahu pauzu, a poté i rozchod, pro Vás muselo být náročné. Domnívám se, že Vaše přání si vyříkat problémy ve vztahu a příčiny rozchodu bylo přirozené, a smířit se s odepřením jakéhokoliv kontaktu s přítelem pro Vás mohlo být dost frustrující. Z toho, co píšete, vnímám, že vidíte jako důležité tento vztah uzavřít kvůli sobě samému i případným dalším vztahům. Zároveň je vidět, že si uvědomujete i některé věci, které možná nebyly z Vaší strany úplně ideální a oceňuji, že jste již zkusil podniknout nějaké kroky k tomu, abyste se s ukončením vztahu srovnal. Chce odvahu si dokázat přiznat své slabší stránky a začít na sobě pracovat. Říkám si, že to, že jste to dokázal, je dobrým výchozím bodem pro zpracování rozchodu.

Napadá mě, zda by Vám nepomohlo, kdybyste si vše, co byste příteli chtěl říct, vypsal na papír a alespoň takovou formou byste dosáhl určitého uzavření vašeho vztahu. Také se můžete zkusit s celou situací obrátit na Vaši rodinu nebo přátele. Občas jen to, že se člověk se svou situací někomu blízkému svěří, může ulevit. Někdy také může pomoci dát si více času na to, abyste získal od minulosti odstup, obzvlášť pokud jste Váš vztah považoval za vážný. Píšete, že na bývalého přítele také pořád myslíte nebo se u Vás objevuje žárlivost při představě, že by mohl být s někým jiným, a ani práce či koníčky Vám od těchto myšlenek nepřináší úlevu.Napadá mě, že kdybyste svůj zájem přenesl na hledání něčeho nového, například na nějakou činnost, na kterou jste ve vztahu neměl tolik času, možná by Vám to přineslo alespoň chvilkovou úlevu.

Také bych Vás chtěla podpořit, abyste zvážil vyhledání odborné pomoci. V situaci podobné té Vaší už se ocitlo více lidí a psychologové či psychoterapeuti mají zkušenosti s tím, jak člověku ulehčit proces vyrovnávání se s rozchodem. Můžete celou situaci odborníkovi vylíčit i s pocity, které ve Vás rozchod s přítelem vzbuzuje, a společně hledat způsoby, jak rozchod zpracovat. Pokud byste si chtěl už dopředu připravit, co psychologovi či psychoterapeutovi řeknete, můžete si k němu vzít i zmiňovaný papír s tím, co byste příteli chtěl sdělit. Kontakty na odborníky si můžete vyhledat např. zde. Vzhledem k současné situaci s koronavirem můžete zvážit i online pomoc, kterou můžete hledat třeba tady nebo tady.

Přejeme Vám, ať se Vám podaří zvládnout tuto náročnou etapu rozchodu.

Tým poradny

Syn začal sabotovat školu

Dobrý den, cítím se velmi zoufale, syn (12let,sekunda gymnázia, zcela začal sabotovat školu- neodevzdává úkoly, nepřipravuje se, tudíž dostává samé nedostatečné a stížnosti ..vloni ještě pod mým dohledem (OČR)vše vybalancoval. Prošel si těžce emočně můj odchod z toxického manželství (7/19) a rozvod nás rodičů (1/2021), ale jakákoliv snaha z mé strany pomoci včetně komunikace je odmítána. Situaci nenapomáhá ani zhoršená sociální situace.. podnájem 3+1, společný pokoj se mnou a on-line výuka jeho dvou sester a moje nynější nezaměstnanost. Zájem ze strany otce je kontraproduktivní... narcistický workoholik, který umí synovi tak akorát předhazovat, že je hloupý.
Děkuji za radu.

Dani

Odpověď

Dobrý den, Dani,

píšete nám, že se Vašemu synovi v poslední době zhoršil školní prospěch, a odmítá s Vámi o tom komunikovat. Domníváte se, že jednou z příčin byl Váš rozvod, který na něj dle Vašich slov silně dolehl. Také se do toho podle Vás promítá i Vaše současná bytová a sociální situace. Zajímá Vás, co se synovým zhoršeným prospěchem dělat.

V prvé řadě bych Vás chtěl ocenit za Váš aktivní přístup i v takto obtížném období. Rozvod rodičů mnohdy může představovat velkou výzvu pro celou rodinu, obzvláště pokud neprobíhá v klidu. Z toho, co píšete, mi vyznívá, že synův zhoršený prospěch může souviset s těmito náročnými životními událostmi a změnami, ale příčin může být více. Napadají mě třeba negativní pocity z dlouho trvající distanční výuky, a podobně.

Přemýšlím nad tím, jakým způsobem byl synovi rozvod komunikován, a zda měl třeba prostor vyjádřit se k porozvodovému uspořádání. Děti mohou rozvod rodičů vnímat jinak, než si představujeme, a někdy se to může projevit jak v jejich vztahu k rodičům, tak ve školních výsledcích. Možná by tak stálo za to, zkusit si se synem na toto téma v klidné atmosféře ještě promluvit, přestože věřím, že jste to již v minulosti zkoušela. Mohlo by také pomoct dát mu zřetelně najevo, že Vám v prvé řadě nejde o jeho školní prospěch, ale o to, jak se cítí, co prožívá a jak situaci vnímá on sám. Také mě napadá, zda by nepomohlo promluvit si o tom i s Vaším bývalým manželem. Přestože spolu nyní zřejmě příliš nevycházíte, i on by měl mít zájem na prospěchu i duševní pohodě svého syna a pokud byste dokázali v této oblasti postupovat jednotně, celé věci by to určitě prospělo.

Chtěl bych Vás podpořit, abyste zvážila i vyhledání odborné pomoci. Pokud má gymnázium Vašeho syna školního psychologa, bylo by možná nejsnazší obrátit se přímo na něj. Je výhodou, že školní psycholog obvykle zná i situaci ve škole a často pracuje s mladými lidmi. Zároveň nemusíte mít obavy, že by někdo jiný ve škole věděl, o čem jste si povídali. Také můžete zkusit rodinnou poradnu, která bezplatně pomáhá řešit jakékoliv rodinné problémy, a to jak s jednotlivcem, tak i s více i členy. Další možností je pedagogicko-psychologická poradna, kde se rovněž zabývají různými příčinami školní neúspěšnosti u dětí. Pokud byste za současných vládních opatření preferovala online poradenství, zdarma se můžete obrátit například sem.

Na závěr bych se chtěl ujistit, že v takto obtížném životním období dbáte na vlastní duševní pohodu. Mnoha lidem například pomáhá mluvit o podobných věcech s někým blízkým. Také jste ve svém dopise zmínila náročnou sociální situaci; pokud by se například časem stala bezútěšnou, můžete se zkusit obrátit například zde nebo zde.

Přejeme Vám, aby se Vám se podařilo obnovit komunikaci se synem.

Tým poradny

Předchozí 1 5 6 7 8 9 104 Další

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info