Omlouváme se, ale provoz poradny je z personálních důvodů, kdy by nebylo možné zachovat stávající kvalitu odpovědí ani dodržovat stanovené lhůty, ukončen.

Již zodpovězené dotazy, odkazy na vyhledávání odborníků a další informace zůstávají na webu dostupné, nový dotaz ale vložit nelze. Obrátit se můžete na jiné internetové poradny, které naleznete zde.

Děkujeme za pochopení.

VAŠE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY

Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit

Všechno je mi jedno.

Dobrý den, nevím jestli potřebuji radu, nebo se jen tak vypovídat, každopádně... Trápí mě, že poslední dobou, nemám nějak na nic náladu, nic mě nebaví, všechno mi je jedno. Přijde mi vše zbytečné a někdy myslím i na sebevraždu. Dokonce jsem si i představovala způsoby jak by bylo možné to udělat a dívala jsem se na internet na nějaký návod... Bydlím s přítelem, se kterým, a ještě s mými rodiči jsem schopná komunikovat. Z práce odcházím za 4 dny, z důvodu, že mě vedoucí od začátku chtěla tak nějak vyšachovat... Po čtyřech letech neustálého ponižování a vysmívání jsem se rozhodla odejít. Bojím se jít zase práce, nevím co mě tam čeká a bojím se že se zase stanu tím pomyslným terčem... Mám hrozný strach z toho co bude, z lidí okolo, nechci s nimi mluvit, nic řešit... Nejradši bych se někam zavřela aby kě mě nikdo nemohl a byla jen sama. Dvakrát jsem se objednala k psychologovi a chtěla to s ním probrat ale nikdy jsem se neodhodlala. Moc děkuji za radu a přeju hezký den.

Sára27

Odpověď

Dobrý den Sáro,

Děkuji Vám, že jste se v těchto pro Vás těžkých dnech obrátila na naši poradnu.

Ve Vašem dotazu se objevuje celá řada témat - nic Vás nebaví, dokonce Vás napadají myšlenky na sebevraždu. Trápí Vás také problémy v práci, strach z toho, co bude a zda si nenajdete nové zaměstnání, kde budete zažívat opět to samé. Vnímám, že se nacházíte v opravdu náročném životním období, a proto se nedivím, že se cítíte vyčerpaně, nemáte na nic náladu a nejraději byste byla daleko ode všeho. Přemýšlím také nad tím, zda to, jak se cítíte, souvisí především se situací v práci, anebo se toho ve Vašem životě v současnosti nakupilo více, co Vás trápí. 

Zmiňujete se o odchodu z práce a o tom, že Vaše nadřízená Vás již od počátku ve firmě nechtěla. Po několika letech ponižování jste se rozhodla odejít a teď máte strach, co bude dál. Rozumím Vašim obavám, že se bojíte nastoupit do nové práce, jelikož se obáváte, aby se celá situace neopakovala znovu. Myslím si, že tyto pocity jsou zcela legitimní, pokud jste v zaměstnání dlouhodobě zažívala výčitky a ponižování od nadřízené. Zároveň si však říkám, že je pozitivní, že jste byla schopna odejít z firmy, ve které jste se necítila příjemně. Uvědomujete si tedy, jaké chování zaměstnavatele je pro Vás nepřijatelné a jaké meze nechcete, aby v budoucnu překračoval. Může být pro Vás tedy takový zážitek nejen hořkou vzpomínkou, ale také cennou zkušeností.

Přemýšlím, zda jste o svých potížích hovořila s někým ze svých blízkých, o kterých píšete. I když se zmiňujete, že byste se nejraději někde zavřela, aby na Vás nikdo nemohl, samota někdy není úplně tím nejlepším řešením, jelikož se tím uzavíráte do sebe a nemáte potom nikoho, kdo by Vás objal a řekl vlídné slovo. To Vás může také vést k sebevražedným myšlenkám, o kterých jste se zmiňovala. Přítel, ale i rodiče by Vám v těchto nelehkých chvílích mohli být oporou a bezpečným útočištěm. Popovídání s někým blízkým může být někdy stejně účinné jako návštěva psychologa, především pokud Vám je druhý ochoten naslouchat a být Vám oporou.

Dvakrát jste již zkoušela navštívit také psychologa, nikdy jste se však nakonec neodhodlala k němu jít. Přemýšlím, že pokud byste se v budoucnu rozhodla vyhledat odbornou pomoct, mohl by Vás k psychologovi doprovodit někdo, komu důvěřujete, a kdo by Vám mohl pomoci překonat obavy z toho, jak to u psychologa chodí. Nebyla byste v této nové situaci sama a většině psychologů by určitě nevadilo, pokud byste přišla v doprovodu někoho z Vašich blízkých.

Jestliže vnímáte osobní kontakt s psychologem v současnosti jako příliš ohrožující nebo nevíte komu ze svých blízkých se svěřit, můžete zkusit využít také telefonickou pomoc, kterou poskytují v rámci České republiky Linky důvěry (kontakt ve Vašem okolí: 352 622 962, tato linka je dostupná od pondělí do pátku vždy v čase 16.00 - 20.00 hodin). Na linkách působí vyškolení profesionálové, kteří Vám poskytnout rychlou, bezpečnou a anonymní pomoc. 

Mám naději, že najdete zaměstnání, které bude vyhovovat Vašim potřebám a ve kterém budete pracovat s lidmi, kterým budete moc důvěřovat a spolehnout se na ně.

Přeji mnoho energie do dalších dní.

Za tým poradny Jarmila 

Jsem pod tlakem v práci a mám strach, co bude dál

Dobrý den, po mateřské jsem nastoupila ke známému do práce,sám mě oslovil, začala jsem hned jako vedoucí prodejny, vše jsem mu rozjížděla, učila se od začátku, ač jsem praxi neměla, pak si vzal druhou prodejnu a asi na čtvrt roku třetí prodejnu, kterou jsme naštěstí pak zavřeli. Práce se mi hromadila, přibývaly problémy s tím, když pro šéfovo chování se hodně střídaly prodavačky a než jsem nové zaučila, přibývalo práce okolo a já v dobré víře doufala, že snad už jednou se to usadí a já dohoním veškerou administrativu a resty. Věřil mi a nekontroloval, já jsem byla laik a učila se vše za pochodu, tak jak mi třeba účetní-kterých se taky vystřídalo spousta poradili. Neabsolvovala jsem žádna školení, v práci jsem byla min. 11hod denně, sobota a často i neděle, o prázdninách nepřetržitě, měla jsem jen týden dovolené za rok v létě a to ještě často s telefonem v ruce. Pro tuto práci jsem žila, pracovala intenzivně, mám malou dceru, teď jsme si pořídili baráček(část čtyřdomku), chtěla jsem si jen našetřit a vzhledem k věku i touze pořídit druhé dítě, za skoro pět let práce jsem byla unavená, nemám koníčky, o víkendu sotva stačím dát dohromady domácnost. Jenže od začátku roku se to vše přetočilo. Jeho 18tiletý syn se začal po nás vozit (ač dříve jsem mu byla jako starší sestra), 5měsíců jsme dělali stále o jednu pracovní sílu méňě a s novými úkoly v práci. Vždy jsem se snažila s holkama-podřízenými dobře vycházet, vyjít vstříc a pomoci. Teď jsem braná jako ta nejhorší, sesadili mě, že jsem na ně "měkká", najednou chtějí mít práci dodělanou, rychle udělali inventuru a vyčíslili údajně velké manko-přesná čísla během měsíce stále nesdělili. Žiju teď pod velkým tlakem, v práci se klepu, nemohu "rozdýchat" tu nespravedlnost, že za ty léta dřiny se mnou takhle jednají, obětovala jsem jim tolik i rodinné pohody, protože si mě doma fakt neužili a já práci brala vážně a zodpovědně. Nevím jestli jsem v tom tlaku, kdy do týdne jsem měla mít 5ti měsíční práci dohoněnou a dělala jsem dlouho do noci, jestli jsem neudělala chybu, já vůbec jsem hodně citlivá, úzkostlivá, bojím se dělat chyby, bojím se co bude, máme hypotéku, manžela zlobí ruce, vím už co šéf dokáže za psychický tlak, problémy, sám si myslím, že není duševně v pořádku, nevím jak se bránit, bojím se soudů, bojím se, že na mě-na nás něco narafičili, často jezdí do krámu mimo pracovní dobu-bydlím ve stejné vesnici jako jsou obchody, na právníka nemám peníze, v práci je mi hrozně, chodím tam s odporem, s ponížením, doma zase to na mě padá, beru Letrox, po něm se kapku zklidním, beru ho jen při nějakém jejich útoku, když se mi klepou ruce a nemůžu se soustředit, špatně se mi dýchá. Vůbec nevím co mám dělat, nic mě nebaví, domácnost udržuji jen v "lepších" dnech, jinak bez zájmu jen sedím, chodím domů kolem osmé večer jen co vyzvednu dceru u rodičů, nemám koníčky, nikam nechodíme, s přáteli se stýkám málo, nenacházím radost ani na zahrádce a novém domečku, nevidím žádné světlé místo v budoucnost, jen strach, obrovský strach, co bude. Přemýšlím o návštěvě psychologa, zatím jsem se svěřila alespoň vám. Copak tohle je život?Nevím jak se mám zachovat, jak se uvolnit, některé dny jsou mírnější, některé jsou strašné, nechci nikoho vidět, mluvit, nemám o nic zájem. Určitě je velká chyba ve mě, třeba jsem ještě nedozrála, neumím řešit problémy, nevím...Už to trvá moc dlouho, začala jsem vysokým pracovním nasazením, před dvěma lety mi nečekaně zemřela maminka, pak začaly problémy ohledně domečku a teď v práci. Proč člověk nemůže chvíli žít v klidu?

Jana

Odpověď

Dobrý den Jano,

děkuji za Váš dotaz a za důvěru vloženou naší poradně. Z Vašeho popisu cítím, že je toho na Vás opravdu hodně a myslím, že je dobře, že jste nám napsala a aspoň částečně ze sebe své starosti dostala ven.

Popisujete mnoho náročných situací, ve kterých se momentálně nacházíte. Zmiňujete zejména tlak a vysílení z práce i strach z obvinění za manko a za případné souzení. Píšete také o nečekaném úmrtí matky, o mnoho povinnostech v domácnosti a s tím souvisejícím nedostatkem času na rodinu i na sebe. Osobně mám dojem, že na Vás působí opravdu hodně stresorů, které se postupně kupí a zintenzivňují, a nedivím se, že jste tak unavená a nevíte jak dál. Naopak se domnívám, že Vaše reakce je naprosto přirozená a obdivuji, jak dlouho jste vše vydržela a zvládla.

Píšete, že již nenacházíte žádnou radost, ani nevidíte světlé místo v budoucnosti. Napadá mě, co Vás dříve činilo šťastnou a čím jste nabírala další síly? Zda je možnost vybrat si právě teď v práci dovolenou, na kterou máte nárok a věnovat se chvíli jen sobě a svojí rodině? Také přemýšlím, jak na celou Vaši situaci v práci reaguje Váš manžel, rodina a přátelé. Píšete, že rodiče hlídají Vaši dcerku, takže se zdá, že byste v nich mohla mít oporu. Napadá mě, jestli by se našel někdo blízký, kdo by za Vás mohl na chvíli zastat domácí práce, abyste se mohla soustředit na vyřešení pracovních problémů? Také si říkám, zda by bylo možné v práci podat výpověď? Pokud Vás pracovní situace a poměry natolik vyčerpávají a stresují, co Vám Vaše práce ještě přináší? Dává Vám něco, kvůli čemu v ní chcete dále zůstat a co Vám kompenzuje všechny uvedené těžkosti?

Pokud však máte pocit, že se již sama nedokážete uvolnit, a že Vám ani opora okolí příliš nepomáhá, ráda bych Vás podpořila v návštěvě psychologa, o které již sama uvažujete. Osobní kontakt s psychologem by Vám mohl poskytnout pocit bezpečí a možnost odreagovat se. Můžete také společně pracovat na nácviku různých relaxačních technik, které by Vám mohly přinést uvolnění a uklidnění. Přímo ve Vašem městě můžete kontaktovat Občanskou poradnu, kde Vám poskytnou bezplatnou i anonymní konzultaci a mohou Vás odkázat na další odborné služby. Pokud byste raději navštívila pracoviště jinde, doporučila bych Vám kontaktovat Centrum krizové intervence, které nabízí jak telefonické poradenství, tak poradnu pro lidi v tíživé životní situaci.

Doufám, že brzy naleznete potřebnou energii i radost ze života,

za tým poradny Eliška

Nedokážu sama sobě odpustit

Dobrý den. Nevím co dělat. Život pro mě přestal mít smysl. Byla jsem ne zrovna dobrovolně nevěrná svému příteli. Ví o tom a neopustil mě. V vtomhle směru je vše v pořádku. Jenže já se nedokážu vyrovnat sama se sebou. Že jsem něco takového dopustila. V 17 mi byla diagnostikována generalizovaná úzkostná porucha. Nevím jestli to je tím, ale pořád si říkám jaké krásné to bylo mezi námi a jak krásné by to bylo kdyby se to nestalo. Neustále mám strach z pohlavní nemoci, a to i přes to, že jsem podstoupila vyšetření a vše je v pořádku. Neustále se obhlížím a sebemneší náznak něčeho je pro mě hrozný. Nechci vylézt z postele. Nemám chuť vůbec na nic. Nejím. Každé ráno se probouzím s pocitem na zvracení. Mám chuť se vším skoncovat. Já nevím jak dále. Přitom jsme s přítelem byli na dovolené, kterou jsme si užili a já nic neřešila. Po příjezdu to ale na mě vše spadlo. Jsem zoufalá. Čeká mě za týden zkouška na škole a já nejsem schopna se na nic soustředit. Prosím pomozte. CHci si něco udělat a opravdu nevím jak dále. Prosím pomoc

V...

Odpověď

Dobrý den,

předně bych Vám chtěla poděkovat, že jste se na nás obrátila. Říkám si, že i když je Vaše současná situace velmi vyčerpávající a nemáte sílu ani vylézt z postele, byla jste schopna vyhledat si naši poradnu na internetu a napsat nám, což může být prvním krokem k tomu, aby Vám bylo alespoň o něco lépe.

Píšete, že se cítíte bezradná. Nevíte, jak dále žít smysluplně svůj život. Po „nevěře" příteli cítíte směsici obav a výčitek, které není možné zastavit, a vy nevíte, jak s tím dále žít. Říkám si, jak vyčerpávající pro Vás musí být neustále pocity, že všechno mohlo být jinak a že už to nemůžete vrátit, stejně tak jako obava, že trpíte nějakou pohlavní nemocí. Nepomáhá Vám ani fakt, že přítel Vám odpustil a chce s Vámi dále být. Přemýšlím, zda jste mu říkala o tom, jak moc Vás trápí, co se stalo a jak on sám vnímá to, že Vám teď život připadá beze smyslu. Tím, že mu vyjádříte své obavy a strachy, může Vám poskytnout podporu a bezpečí, které teď potřebujete.

Zmiňujete se také o tom, že na dovolené s přítelem jste se cítila spokojeně. Nic jste neřešila a užívala si chvíle s ním. Zkuste se zamyslet nad tím, čím to bylo, že jste se cítila klidně a v pohodě, a co Vám pomohlo, abyste si na dovolené užívala života. Popřemýšlejte i o tom, co se stalo, že po návratu na Vás zase vše spadlo a nevíte, jak si dále poradit se životem. Kladu si otázku, co všechno za problémy musíte nést, a zda máte v okolí kromě přítele někoho, komu byste všechny své trápení mohla svěřit a vypovídat se. Většina z nás potřebuje nějakou svojí „vrbu", na kterou se může obrátit v těžkých chvílích. Můžete se zamyslet, zda takového člověka máte v okolí a případně ho zkusit kontaktovat.

Zároveň mi během psaní této odpovědi běží v hlavě neustále myšlenka, co se Vám vlastně stalo, když píšete, že jste příteli byla nevěrná ne zrovna dobrovolně. Bylo vůbec ve Vašich silách celé situaci nějak zabránit nebo ji ovlivnit? Napadá mě, že byste mohla toto téma otevřít s nějakým odborníkem - psychologem, který by Vám mohl poskytnout nezávislý pohled na to, co zažíváte. Stejně tak by Vám mohl pomoci při zjišťování, zda jsou Vaše potíže spojeny i s generalizovanou úzkostnou poruchou, která Vám byla již dříve diagnostikována. Pokud máte obavy ze setkání s psychologem tváři v tvář nebo chcete svou situaci řešit, co nejrychleji kvůli blížící se zkoušky, je tady také možnost kontaktování některé z linek důvěry. Stejně jako naše poradna je Linka důvěry anonymní a působí zde zaškolení profesionálové.

Věřím, že na konci každého tunelu existuje světlo, a že i když máte pocit, že Vaše situace je aktuálně neřešitelná, máte v sobě zdroje, které Vám mohou pomoci, abyste situaci zvládla a cítila se lépe.

 

Za tým poradny Jarmila

Manické epizody po sportu

Dobrý den, je možné, že mám bipolární poruchu? Prošel jsem si už druhou manickou epizodou (skřípání zubů, extrémně povznešená nálada, myšlenkový trysk, neovladatelný příval energie, roztažené zorničky...) a pokaždé mně do ní dostal sport (extrémní fyzické vyčerpání) Je možné, že sport mi může vyvolávat manické epizody (přehnaná reakce na stres?) Dá se tomu nějakým způsobem předejít, například stabilizátorem nálad? Samovolně se do nich nedostávám, pouze sportem.

Jackie Treehorn

Odpověď

Dobrý den,

děkuji, že jste se rozhodl napsat do naší poradny. Z Vašeho dotazu je zjevné, že jste se již snažil vyhledat informace o svých příznacích, což velice oceňuji. Píšete, že se u Vás dvakrát projevily znaky manické epizody, které následovaly vždy po extrémním fyzickém vyčerpání. Nikdy se tedy neprojevily samovolně.

Na základě Vašeho popisu se domnívám, že by se o bipolární poruchu jednat nemělo, jelikož toto onemocnění je charakterizováno střídáním manických epizod s depresivními, které již nezmiňujete. Vámi uvedené příznaky jsou spíše v souladu s kritérii hypománie či mánie, které bývají charakterizovány zejména zvýšenou aktivitou. Mezi další příznaky patří také nespavost, nesoustředěnost, ztráta zábran, zvýšená sociabilita a někdy až rizikové chování. Důležitým faktorem také je, jak dlouho příznaky trvají - u diagnózy hypománie (tedy lehčí mánie, jejíž projevy nevedou k závažnému narušení pracovních schopností či osobních vztahů) by příznaky měly přetrvávat nejméně 4 dny, u mánie je to pak aspoň týden. Pro dobrou diagnostiku je však nutný osobní kontakt s odborníkem i více informací. Přestože manické epizody mohu být spuštěny zátěžovými situacemi, nepatří sport mezi obvykle uváděné spouštěče. Avšak někteří lidé, kteří mají vrozené dispozice k mániím, mohou být více citliví na fyzickou zátěž či stres, a proto nemohu pouze na základě Vašeho dotazu tuto variantu vyloučit. Přesto se však domnívám, že Vámi popisované projevy nemusí být přímo znakem psychické poruchy, ale mohlo by se spíše jednat o silnou reakci organismu na extrémní zátěž a vyčerpání.

Pokud tedy uvedené manické epizody trvaly několik dní, doporučila bych Vám kontaktovat psychiatrické pracoviště. Tam můžete nejen probrat své příznaky podrobněji, ale podají Vám i bližší informace o možnostech případné léčby i o stabilizátorech nálad, které by neměly být volně prodejné, ani by se neměly používat bez předchozího lékařského vyšetření.

Pokud jednotlivé epizody trvaly pouze krátce a odezněly například po několika hodinách po sportování, doporučila bych Vám vyhnout se extrémnímu fyzickému vyčerpání. Také pokud při sportování používáte potravinové doplňky, mohla by Vám pomoci konzultace s výživovým poradcem. Některé doplňky totiž obsahují určité látky (např. efedriny), které mají povzbuzující účinky na nervový systém a při větším množství či při kombinaci s jinými doplňky mohou působit i na rozvoj manických stavů nebo jim podobných prožitků. Jestliže by i po konzultaci s výživovým poradcem a po upravení sportovního režimu Vámi uváděné příznaky pokračovaly a nějakým způsobem narušovaly Vaše fungování, kontaktujte co nejdříve již zmiňované psychiatrické pracoviště.

Přeji Vám příjemnou spolupráci s dalšími odborníky,

za tým poradny Eliška.

Nevím, jak mámě pomoct

Dobrý deň, prosím Vás o radu. Už som naozaj zúfalá. Ide o rodinnú situáciu - mamina sa už trištvrte roka chce rozviesť, ale otec s tým nesúhlasí a robí všetko preto, aby "zvíťazil". Oháňa sa nami - deťmi, že nikdy v živote už nič nebudeme mať a za všetko bude môcť mamina, že jej to nikdy neopustí a potom to ukončí vetou, že "si to potom môže rovno hodiť" alebo "keď ťa nebudem mať ja, nebude ťa mať nikto" a mamina toto už nezvláda. Jeden deň sa s ním akože na niečom dohodne, už má spísanú žiadosť o rozvod, dohodli sa viac-menej, že ako sa bude postupovať a na druhý deň to už nie je pravda - otec sa to silou mocou snaží zachrániť. Ibaže už nie je čo zachraňovať, preože vzťah skrachoval. Mamina to dnes vzdala, že bude radšej žiť život ako pred tým, nech netrpíme ešte viac ako doteraz (neustále hádky, ponižovania a vykrikovania). Efekt však bude iste opačný. Ona sa síce možno prispôsobí (i keď bude veľmi trpeť), ale ja som povedala, že svojho otca znenávidím, že už sa s ním ďalej baviť nebudem. Skúšala som ju presvedčiť, že nech bojuje a rozvedie sa, ibaže ona už nemá síl na samé naťahovačky.Bojí sa, že ostaneme na ulici. Mám ešte 12 ročnú sestru a veľmi sa bojím, ako to bude v takej situácii do konca života zvládať. Ona je tiež za to, aby sa rodičia rozviedli, ale zas vadiť jej nebude ani situácia, keď ostanú spolu. Bojím sa však, ako na ňu bude pôsobiť prostredie, ktoré potom vytvoria - samé napätie (mamina povedala, že s ním v živote nebude chodiť na dovolenky, akcie, že s ním nebude tráviť Vianoce a podobne), prípadne hádky a.i. Prosím, vedeli by ste mi poradiť, ako postupovať v takýchto situáciách? Študujem v Brne na LF MU a domov chodím raz za mesiac. Vtedy sa mi mamina len vyplače a posťažuje a ja už tiež nezvládam byť to médium. Bojím sa, že sa uzavrie alebo to psychicky nezvládne. A ja mamu potrebujem najviac na svete - mám ešte problémy s chrbticou - navrhli mi 4. operáciu a len kvôli rodine ju odmietam podstúpiť. Viem, že to by mamina už nezvládla. Prosím Vás, dá sa jej nejako pomôcť, aby v takomto vzťahu, ktorý kedysi chcela ukončiť a teraz v ňom zotrváva, tak veľmi netrpela? Za odpoveď Vám veľmi pekne ďakujem. P.L.

Petra

Odpověď

Dobrý den Petro,

děkuji Vám, že jste se obrátila na naši poradnu. Vnímám, že životní situace, do které jste se spolu s matkou a sestrou dostaly, je velmi psychicky náročná, a proto oceňuji, že jste do nás vložila svou důvěru.

Píšete o partnerských problémech Vašich rodičů. Matka se chce rozvést, otec se však rozvést nechce a snaží se matku přinutit, aby s ním zůstala. Matka tomuto tlaku podléhá a je vyčerpaná proti otci dále bojovat. Vy se však bojíte, co se bude dít, pokud matka s otcem dále zůstane a neodejde od něj.

Neshody ve vztahu mezi rodiči se často přenáší na jejich děti. Vnímám, že matku berete jako velmi důležitou osobu ve svém životě, o kterou nechcete přijít a chcete jí pomoci, což je pochopitelné. Přemýšlím, zda jste někdy matce řekla, že se o ni bojíte, že ji, jak píšete, potřebujete nejvíc na světě. Možná si matka neuvědomuje, jak celou situaci vnímáte Vy a vyjádření Vašich pocitů vůči ní by mohlo ovlivnit její rozhodování ve vztahu k Vašemu otci. Někdy bychom si přáli, aby lidé dělali to, co si myslíme, že je pro ně správné. Matku však k rozvodu přinutit nemůžete. Můžete však vyjádřit své pocity, což někdy může být účinnější než poskytování rad či racionální argumentování.  

I když hovoříte o tom, že manželství Vašich rodičů již nelze zachránit, mohlo by být pro ně užitečné navštívit manželskou či rodinnou poradnu ve Vašem okolí. Odborníci v těchto poradnách nejen napomáhají k opětovnému nalezení společné cesty, ale mohou být pro manžele také průvodci tehdy, kdy je lepší se vzájemně rozejít. Návštěva takového zařízení by mohla napomoci k tomu, aby si rodiče lépe porozuměli a otec lépe pochopil, proč se s ním chce Vaše matka rozvést. Otec může pociťovat obavu ze samoty a opuštění, a proto se jeho rozhodnutí mohou opakovaně měnit. Jeho agresivita může být pouze projevem strachu, co bude dělat, když ho všechny tři opustíte. I kdyby otec nebyl ochoten do poradny jít, může se ji pokusit vyhledat Vaše matka sama. Stejně tak je možné, aby Vaše matka vyhledala pomoc psychologa či psychoterapeuta, který jí může poskytnout radu či podporu při zvládání aktuální životní situace, ať už se rozhodne s otcem v manželském svazku dále setrvat či nikoli (kontakty na všechny psychoterapeuty v rámci SR).

Jak sama píšete, i pro Vás je tato rodinná situace velmi náročná, nehledě na to, že sama máte zdravotní problémy. Doma nejste často, a tak nemůžete být matce stále nablízku. Rozhodnutí Vaší matky je pro Vás obtížné respektovat, jelikož sama se již s otcem bavit nechcete. Říkám si, jak bolestivé pro Vás musí být vidět, že se Vaše matka trápí a Vy nevíte, jak pomoci. Napadá mě, zda i Vy sama máte možnost si o tom s někým jiným popovídat, ať už s kamarádkou či s některým jiným blízkým člověkem, a ventilovat tak, co Vás trápí. Z Vašeho psaní je vidět, že jste velmi citlivá a empatická dívka, která se velmi stará o to, aby se její matka a sestra měly dobře. Je však důležité myslet i sama na sebe, pokud chcete být dobrou oporou Vaší rodině. Pokud byste měla sama pocit, že si potřebujete o tom co Vás aktuálně trápí promluvit s nějakou nezávislou a nestrannou osobou, nebojte se kontaktovat některého z brněnských psychologů či psychoterapeutů. Na internetu si sama můžete najít takového, který bude nejlépe vyhovovat Vašim potřebám. Stejně tak je možné telefonicky kontaktovat Linku důvěry, která poskytuje služby anonymně a bezpečně a kde se Vám budou ochotně věnovat vyškolení profesionálové (kontakty v rámci celé ČR).

Posílám Vám velkou dávku síly a podpory. Velmi bych Vám přála, aby se situace ve Vaší rodině vyřešila tak, abyste byla Vy i Vaši blízcí spokojeni.

 

Za tým poradny Jarmila

Mám problém ve vztahu a nevím, jak dál

Dobrý den,chtěl jsem napsat už dříve,ale zbíral jsem odvahu tak ted jí mám tak sned mi pomůžete!Vité mám problém ve vztahu je to natolik složité,že já už nemám sílu něco řešit pač já už bych si něco udělal a to právě nechci.Má přítelkyně hodně pije a mě se to prostě nelibí mohu jí to říkat několikrát a furt nic ona si to představuje tak,že já budu makat od rána do večera a ona si bude užívat to přeci nejde když má malého syna a já bych dřel pokud jsem doma a mám třeba volno tak je ohen na střeše je toho dost co se děje,ale už to musím z někým řešit jinak to nedopadne dobře semnou.Tak se obracím na vás jestli by jste mi odepsaly na meil.Moc díky Honza

honza

Odpověď

Dobrý den, Honzo,

 

jsem ráda, že jste sebral odvahu a napsal do naší poradny. Z Vašeho popisu mám pocit, že je pro Vás aktuální situace velmi náročná a odhodlání ji řešit je určitě dobrým krokem k nějaké budoucí změně.

Píšete o problémech ve vztahu se svou přítelkyní a o tom, že se Vám nelíbí, jak hodně pije. Zmiňujete i další konfliktní oblasti, jako neshody o tom, kdo kolik pracuje a odpočívá. Uvádíte, že už jste se o tom s ní zkoušel bavit, ale zatím to k ničemu nevedlo, a že jsou mezi Vámi nějaké hádky - "oheň na střeše", jak píšete. Také jste psal, jak velký vliv to na Vás má, že už nevíte kudy kam a napadá Vás, abyste si neublížil. Vnímám, že Vaše problémy ve vztahu jsou velmi vážné a je potřeba je řešit.

Avšak k tomu, abych mohla lépe porozumět Vaší situaci, bych potřebovala více informací. Možnosti internetového poradenství jsou ale omezené, a jelikož vnímám naléhavost Vašeho dotazu, ráda bych Vás odkázala na jiné možnosti pomoci, které se Vám v okolí nabízejí. Doporučila bych Vám navštívit Občanskou poradnu, která poskytuje své služby bezplatně a kde můžete probrat svou situaci detailněji. Dále je zde možnost navštívení manželské poradny, kde můžete své problémy probrat přímo s psychologem a kam můžete vzít i svoji přítelkyni a pracovat na Vašem vztahu společně.

Pokud by se Vaše situace zhoršila nebo jste měl pocit, že si akutně potřebujete s někým promluvit, ráda bych Vás podpořila v kontaktování Linky důvěry (tel.: 465/52 42 52). Zejména pokud byste situaci považoval za ohrožující nebo jste měl strach, že si něco uděláte, je Linka důvěry vhodnou pomocí, která funguje nonstop, je anonymní a ihned se Vám zde bude někdo věnovat, aniž byste se musel objednávat a čekat.

 

Přeji Vám hodně odvahy a energie při řešení Vaší partnerské situace,

za tým poradny Eliška

Projevy lásky chlapce v pěstounské péči

Dobrý den, jsem matka pěstounka pětičlenné sourozenecké skupiny dětí už jeden a půl roku. Prostřední chlapec má 8 let a s ním si moc nevím rady. V dětském domově byl od 5 let a když jsem si ho i se sourozenci odvážela domů, bylo mi řečeno, že je agresivní a rozbíjí dětem hračky. Poslední vánoce prý rozbil všechny vánoční dárky hokejkou. Vůbec mi tak nepřipadal, byl to velmi drobounký,usměvavý, hyperaktivní, blonďatý hošíček. Po příjezdu domů se u něj trochu agresivní chování projevovalo tím, že bouchal např. s dveřmi, šuplíkem od stolu, kopáním do skříně atd. Vše bylo ale v normě, nic nerozbíjel, postupně se uklidnil a stal se z něho milý kluk. Zlobil mě jen s lhaním a s tím, že si potají bere věci od sourozenců, které si pak schovával. Stávalo se to ale už víceméně zřídka. Snažila jsem se mu dávat co nejvíce lásky, jako i ostatním a myslela jsem, že už to bude mnohem lepší. Pak ale on mě začal stále pronásledovat tím, že si chtěl dávat se mnou stále pusy (nejraději každou minutu), objímat mě, žárlil na sourozence a tvrdil, že mě miluje a že si mě vezme za ženu. Nejdříve jsem to brala jako dětskou hru, ale on se chová jako by byl můj milenec. I jeho sourozenci to samozřejmě vnímají a občas i negativně komentují. Snažím se mu vše vysvětlovat, mluvila jsem i s psychologem, který nás poslal na psychyatrii, kde mu bez jakéhokoliv vyšetření nasadili prášky na zklidnění. Po těchto lécích byl ale více agresivní a začal mít problémy i ve škole, kde bylo před tím vše v pořádku. Prášky jsem mu vysadila. Vím, že se snaží a že chce být milován a že já jeho neukojitelnou touhu nemohu uspokojit. Bojím se ale, že by to mohla být nějaká vážná porucha. Trvá to už více než půl roku. Je pravda, že i když k nám kdokoliv přijde na návštěvu, začne se po dospělých, hlavně ženách nepřiměřeně sápat a i já když mu to vysvětluji, to s další návštěvou řeším stále dokola. Před týdnem přijel z letního tábora a tam mi mladá slečna, jejich vedoucí říkala, že se po ní stále sápal a nenechal se vůbec stáhnout. Bylo jí to velmi nepříjemné, ale nechtěla mu ublížit, tak se snažila ho nějak odpoutat různými hrami. Což občas zabralo. Po příjezdu domů se okamžitě znovu přisál na mě, já se ale bojím, že ho tím ztratím, protože mě to hrozně unavuje a tak se mu začínám vyhýbat. Samozřejmě si uvědomuji, že je to špatně a tak vím, že musím najít nějakou pomoc. Mám ho moc ráda, jako i jeho sourozence a nerada bych mu ublížila.

EVA

Odpověď

Dobrý den Evo,

děkuji Vám za dotaz i za důvěru projevenou naší poradně. Ráda bych nejprve ocenila Vaši obětavost, snahu řešit danou situaci různými způsoby, ale i samotné odhodlání stát se pěstounkou. Vnímám, že toto rozhodnutí s sebou nese jak mnoho pěkných chvil, tak také mnoho náročných a vysilujících situací, a výchova a péče o pět sourozenců je opravdu obdivuhodná.

Píšete, že jeden z těchto sourozenců má v posledním půl roku do určité míry zvýšenou potřebu intimity a velmi blízkého kontaktu s Vámi i s dalšími lidmi. Zmiňujete, že jeho neukojitelnou touhu nemůžete uspokojit a začínáte se mu vyhýbat, ale nechcete ho ztratit či mu ublížit. Uvádíte, že chlapec byl označován za agresivního, ale že tyto jeho sklony po přemístění z dětského domova odezněly, až do doby, než mu byly nasazeny prášky, které jste se proto rozhodla vysadit.

Z Vašeho popisu vyplývá, že chlapcova touha po zvýšeném kontaktu se začala projevovat necelý rok po přestěhování k Vám poté, co se zmírnily chlapcovy projevy agrese i občasné lhaní a schovávání věcí od sourozenců. Je možné, že tyto jeho projevy byly součástí zvykání si na nové prostředí a na novou životní situaci. Snažila jste se na všechno reagovat co nejvíce láskyplně, načež chlapec začal vyžadovat častější a intimnější kontakt s Vámi, a poté i s ostatními lidmi, zejména ženami v jeho okolí. Zde bych ráda zmínila, že se nedomnívám, že by Váš láskyplný přístup byl chybný. Naopak si myslím, že taková reakce byla velice vhodná a pro chlapce prospěšná.

Vzhledem k tomu, že chlapec prošel ústavní péčí, ve které strávil zhruba jeden a půl roku, je možné, že jeho chování je projevem citové deprivace, která může vyplývat právě z ústavní výchovy. Některé děti, kterým se v dětství nedostatečně dostávalo rodičovské lásky a péče, reagují na tento nedostatek právě tím, že později sociální kontakt zvýšeně vyhledávají, a mohou tak někdy na své okolí působit až obtěžujícím způsobem. Bohužel však nemám žádné informace o chlapcově původní rodině, ani o výchově v dětském domově, a proto Vám zde nabízím pouze své nápady o tom, co by mohlo být za chlapcovým chováním. Vzhledem k chlapcovu věku i životním zkušenostem bych však zatím nezvažovala přítomnost vážné poruchy, i když bych nechtěla podceňovat jeho projevy. Je vidět, že máte o chlapce starost a věřím, že kdyby se situace zhoršila či se objevily nějaké vážnější projevy a problémy, že Vám neuniknou a začnete je řešit včas.

Je možné, že chlapec neměl doposud příliš možností navázat s někým bližší a intimní vztah a potřebuje si teď tuto základní touhu určitým způsobem vynahradit. Chápu, že pro Vás je tato situace velmi namáhavá a unavující, avšak ráda bych Vás podpořila v tom, abyste vytrvala. V situacích, kdy chlapec intimní kontakt vyžaduje, ale není možné se mu aktuálně věnovat, bych Vám doporučila ujistit chlapce o tom, že ho přijímáte a máte moc ráda, i když zrovna není možné věnovat se pouze vám dvěma a je třeba dělat i jiné věci.

Také bych chlapce podporovala v navazování bližších vztahů, například s jeho kamarády, sourozenci, spolužáky a podobně, aby nabyl pocitu, že má ve svém okolí více blízkých lidí, kteří si pro něj najdou čas, když to potřebuje. Dále mě napadá, jak to má chlapec se svými projevy k mužům? Projevuje se podobně jako u žen? Myslíte, že by bližší vztah s mužem (dědečkem, učitelem, vedoucím kroužku) mohl chlapci kompenzovat jeho potřebu pozornosti od žen?

Existuje také mnoho organizací, které se věnují dětem s problémy v sociálním chování, a které pořádají různé programy pro získání a zlepšení sociálních dovedností, vztahů a komunikace dětí. Bohužel nevím, odkud pocházíte, ale věřím, že pokud kontaktujete okolní krizová centra či sociální pracovníky, podají Vám informace o tom, zda je ve Vašem okolí dostupná podobná služba.

Pokud nedojde v chlapcových projevech po delší době k žádnému posunu, ráda bych Vás podpořila v opětovné návštěvě psychologa nebo psychoterapeuta, se kterým můžete situaci i možnosti další spolupráce probrat podrobněji. Někdy trvá delší dobu než si člověk najde vhodného odborníka, se kterým si tzv. "sedne". Sice oceňuji, že jste chlapci vysadila prášky, po kterých se jeho projevy zhoršily, avšak existují i jiné podoby spolupráce, jako např. dlouhodobější psychoterapie, které by mohly být vhodné. Také je možnost do terapeutického procesu zapojit chlapcovy sourozence, kteří jeho chování vnímají a komentují. Můžete tak na danou situaci působit a zpracovávat ji všichni společně.

V neposlední řadě bych chtěla podpořit i Vás, abyste se nebála sama zajít k psychologovi a svěřit se mu s Vašimi pocity, s únavou i s tendencí vyhýbat se naléhání chlapce. Vaše situace je jistě namáhavá a zasloužíte si, aby někdo věnoval čas také Vám. Ať už to budou přátelé, psycholog nebo obě dvě možnosti dohromady. Existují také sdružení pořádající akce pro pěstounské rodiny i pro pěstouny samotné, při kterých byste mohla sdílet své pocity s ostatními pěstouny a odborníky. Jako vhodný rozcestník na podobné organizace doporučuji tento odkaz: http://www.pestouni.cz/pestouni/odkazy/cz/

Přeji Vám jako matce hodně síly i trpělivosti,

 

za tým poradny Eliška

 

Nezájem manžela o děti a mé problémy

Dobrý večer...Začíná se mi těžko, myslím, že trpím depresemi. Vím, co jsou nervy, ale tohle je jiné...Mám chuť do všeho, dělám mámu 3 dětem, manželku na plný plyn, domácnost je na mě, starost o děti taky,...Je to moje druhé manželství, 1. po 10ti letech ponižování skončilo...Předtím jsem prožila znásilnění, potrat s klukem, kterého jsem milovala( bylo mi 17!!!)Ale pak opak. Teď? Je mi 37 a mám 2. manžela, je workohoholik, máme spolu dceru- 2 roky, vůbec s ní není, je to vše na mě. Já mám z 1. manželství 2 děti. Nestará se o ně, živí je- Má 3 děti, z 1. manželství, platí na ně, jeho Ex má dluhy(kradla), a jeho děti se tu pořád vyskytují...A on se stará víc o ně, než o nás. Ale to není úplně, co mě trápí, jak jsem psala, trpím depresemi, a já se rozhodla s tím něco dělat- řekla jsem mu to- a on? že si mám zajít k psychiatrovi a šel spát...Já hledala vhodnou chvíli asi půl roku, že mu řeknu, že mám deprese, že přemýšlím nad smrtí, že jediné, co mě udržuje na živu, jsou moje děti- a On? šel spát, ani mě nepohladil, nepovzbudil....PROSTĚ NIC!!!! A to nemluvím o tom, že v posledmím půl roku si otevřu flašku...a popíjím sama, bojím se, že si něco udělám, nebojím se o sebe, mám strach o moje 3 děti...Děkuji, že jste někdo přečetl ten můj nesmslný příběh...Snad mi někdo odpoví, Pariska

pariska

Odpověď

Dobrý den Parisko,

na začátek Vám chci říct, že mně Váš příběh nesmyslný vůbec nepřipadá a chápu, jak těžce se Vám musel popisovat. O to víc si vážím toho, že jste byla ochotná se nám s ním svěřit.

Čtení ve mně vyvolalo řadu emocí, cítím smutek z toho, co všechno jste si prožila, na druhou stranu mám potřebu vyjádřit Vám obdiv za to, že jste i tak vychovala a vychováváte tři děti.

Píšete, že snahu řešit Vaše psychické problémy manžel nedocenil a nijak Vás nepodpořil. Přemýšlím, co přesně myslíte tím, že jste se rozhodla s tím něco dělat, zda bylo prvním krokem oznámit to manželovi, nebo jste se již na pomoc někam obrátila. Mluvíte také o popíjení alkoholu, při kterém Vás napadají i myšlenky na smrt. Tyto situace pro Vás musejí být hodně náročné a tím spíš, když jste na ně sama.  

Přes to všechno cítím z Vašeho textu vyzařovat energii, sama píšete, že máte chuť do všeho, záleží Vám na dětech, chcete se poprat s problémy. Vzhledem k tomu, co vše už jste v životě zvládla, si myslím, že máte sílu zvládnout i tuhle situaci, jen hledáte oporu, kterou u manžela viditelně nenacházíte. Napadá mě tak, jestli máte někoho, s kým byste o tom mohla mluvit, třeba kamarádku nebo někoho z rodiny, kdo by Vás podpořil, povzbudil.

Není-li ve Vašem okolí nikdo takový, může být tím člověkem psycholog či psychoterapeut, se kterým byste mohla dlouhodoběji o svých problémech mluvit. Pokud na Vás opět přijdou negativní myšlenky, chci Vás podpořit v kontaktování ostravské Linky důvěry, kde jsou Vám denně k dispozici. Telefon na ně je: 596 618 908. Na jejich webu  je k dispozici také chat, pokud by Vám byla písemná komunikace příjemnější. Jejich pracovníci Vám mohou poradit i s tím, na koho se obrátit dál.

Přeji Vám hodně sil,

za tým poradny Tomáš

 

Snacha uráží mého syna

Můj syn je 14 let ženatý,má s manželkou dvě dcery-13 a 6 let,které velmi miluje a věnuje se jim co nejvíce.Zrenovoval 2 byty,ale snacha byla neustále nespokojená,tak si postavili domek.Syn po příchodu z práce dělá na zahradě,kolem domu,stará se o 2 auta a když je snacha v práci,vaří a pečuje o děti.Přesto mu snacha neustále nadává,že je líný a budižkničemu a používá při tom různé vulgární nadávky.Nejvíce mi vadí,že to dělá před dětmi,křiví jím charakter a chce v nich vzbudit odpor a nenávist k vlastnímu otci.Starší už to dovede pochopit-řekla,že v případě rozvodu chce zůstat s tatínkem,ale ta mladší,6letá má z toho v dušičce zmatek,protože má ráda oba rodiče.Syn ani nikdo z naší rodiny přitom neřekl nikdy před dětmi jediné špatné slovo o jejích matce.Jsem z toho velice nešťastná,protože naše rodina vždy držela spolu a máme se všichni rádi.(s manželem jsme 52 let).Nevíme,jak se v této situaci máme zachovat,jsme naprosto bezradní.Moc vám děkujeme za radu.

Milada

Odpověď

Dobrý den paní Milado,

děkuji Vám za dotaz a projevenou důvěru. Vážím si Vaší snahy udržovat dobré rodinné vztahy a ochránit svého syna a vnučky před zraňující komunikací, kterou vnímáte z jednání snachy vůči Vašemu synovi. Chápu, že jste ze zmiňovaných nadávek nešťastná a souhlasím s tím, že mohou do jisté míry poškozovat jak syna, tak vnučky - narušovat jejich psychickou pohodu i pocit bezpečí rodinného zázemí.

V souvislosti s nevhodnou komunikací snachy vidím obtíž především v tom, že těžko změníme jednání druhého člověka, navíc pokud si to sám nebude přát. Na druhou stranu Vy společně se svým manželem můžete být a pravděpodobně i jste pro vnučky a syna oporou a příkladem laskavé komunikace mezi partnery, což je podle mě velmi důležité. Stejně tak vnímám jako citlivý a ohleduplný Váš přístup, kdy před vnučkami snachu neurážíte - nemluvíte před nimi o jejich matce ve zlém. Jednou z cest by pro Vás mohlo být, abyste se pokusila snaše říct, že je Vám její způsob komunikace nepříjemný. Můžete klidně zmínit přesně to, co jste napsala a sice, že nejste na tento způsob komunikace ve své rodině zvyklí a nevíte, jak na něj máte reagovat. Vyjádření vlastních pocitů a přesvědčení může být zpočátku obtížnější, ale určitě je možné tuto schopnost postupně rozvíjet. Smysluplné by mohlo být, abyste si v rodině domluvili určitá pravidla komunikace a oboustranně přijatelné způsoby chování. Užitečný mi připadá například Váš nápad, který jste zmínila: „neřešit spory mezi manželi před dětmi“. Na druhou stranu si myslím, že jsou pro děti důležití oba rodiče, a proto bych se snažila, i v případě rozvodu, aby si vnučky nemusely mezi matkou a otcem vybírat – mohly pokud možno zůstat v blízkém kontaktu a komunikovat s oběma rodiči.

Z toho co jste napsala je podle mě zřejmé, že Váš syn má svoji rodinu rád, dovede se postarat o děti i domácnost, a také se snaží své manželce vyhovět v jejích požadavcích. Snacha jakoby podporu poskytovanou ze strany svého partnera nevnímala, a tak ji ani nebyla schopna ocenit. Nejsem si jistá tím, nakolik si možné nežádoucí dopady svého chování a „komunikačních faulů“ Vaše snacha uvědomuje, a zda je jejím záměrem svého muže poškozovat a vzbudit u dětí nenávist k vlastnímu otci. V tomto ohledu bych se snažila zvažovat i jiná možná vysvětlení daného chování. Říkám si, že závažnost nadávek zavisí také na tom, jak vnímá komunikaci své ženy vůči sobě samému Váš syn a jak na ni reaguje on. Podle mě by mohlo být prospěšné, aby si mezi sebou promluvili samotní manželé – Váš syn a jeho manželka o tom, co mohou změnit a udělat pro to, aby byli oba spokojenější.

V dané souvislosti bych Vás ráda povzbudila k tomu, abyste svým vnučkám, synovi, eventuálně i snaše dala najevo, že se na Vás mohou v případě potřeby obrátit o pomoc, ale jinak abyste se pokusila uznat jejich rozhodnutí. Svůj zájem a snahu pomáhat projevujete mimo jiné i tímto dotazem. Myslím si, že bez opory byste neměla zůstávat ani Vy sama. Můžete o tom co prožíváte mluvit například s Vaším manželem. Je možné, že společně naleznete časem další možnosti jak tuto rodinnou situaci zvládat. V každém případě podporující by mělo být i samotné sdílení problémů a Vaše schopnost se někomu svěřit.

Váš syn a snacha se mohou obrátit na rodinné a manželské poradce, případně psychologickou nebo psychoterapeutickou pomoc a pokusit se ve spolupráci s odborníkem společně navázat na to, co je k sobě dříve přitahovalo a v čem je možné jejich současný vztah v dobrém slova smyslu podpořit a rozvíjet. I kdyby se nedařilo vzájemný vztah mezi partnery vzkřísit, tak může doprovázení odborníka v období rozvodu zmírnit případnou psychickou zátěž všech zúčastněných – rozvádějících se partnerů, jejich dětí, ale i prarodičů.

Přeji Vám, ať jste i nadále pro svoji rodinu oporou a Vašemu synovi a snaše, ať zvládnou změnit svoji vzájemnou komunikaci tak, aby byli oba spokojení

Za tým poradny srdečně zdraví Mlada

Je možné z krve zjistit depresi?

Pozná se z krve, že člověk trpí endogenní depresí?

lia

Odpověď

Dobrý den Lio,

krevní obraz může o pacientově stavu leccos napovědět, a to zejména s ohledem na hladiny některých hormonů. Bývá také důležitý pro vyloučení jiných onemocnění, která připadají v úvahu. Pouze na základě odběru krve se však diagnóza deprese stanovit nedá. Vždy je zapotřebí komplexní vyšetření.

Děkujeme za dotaz.

Za tým poradny Petra U.

S manželkou si nerozumíme

Ahoj poradno, Jsem už přes 10 let ženatý, dvě děti (7,12). S partnerkou jsme si vždy rozuměli, až nám mnozí záviděli. Bohužel před třemi měsíci jsem se dozvěděl, že už toho má partnerka dost a musí se něco změnit, jinak to vzdává. Moje první reakce byla absolutně nechápavá, vůbec jsem netušil o čem mluví. Utkvělo mi v paměti pouze tolik, že pokud se nezměním tak to vzdává. Za slovo vzdává, jsem si dosadil „ROZCHOD“ V prvním okamžiku se mi zhroutil svět, jak jsem nikdy nežárlil, tak jsem najedenou začal všude vidět nebezpečí, naštěstí jsem se nedostal do stavu kdy bych svou manželku sledoval atp. Vždy jsem byl typ člověka, který se sice rád pobaví ale není extrovert. Během života jsem se naučil lidem nevěřit a svoji pozornost jsem zaměřil na své nejbližší. To pro mě byl ten záchytný bod, těm jsem vždy věřil. Momentálně jsme ve stavu, kdy jsme si mnohé vysvětlili, také jsme se dohodli na tom, že nikdo z nás nechce ze vztahu odejít a také se snažíme něco pro udržení vztahu udělat. Uvědomil jsem si, že jsem se během svého života částečně změnil, uzavřel jsem se před okolním světem, ztratil jsem kamarády, můj život se omezuje v podstatě na práci a rodinu. Na druhou stranu moje manželka se vydala opačným směrem. Po mateřské změnila zaměstnání, dosáhla celkem úspěchů a začala přehodnocovat svůj dosavadní život. Je aktivní, zajímá se o alternativní psychologické směry, chodí do společnosti, má plno kamarádek s kterými chodí na kávu atp. Můj problém spočívá v tom, že i když se snažím změnit svůj způsob života, jsem aktivnější, provádíme častěji společné aktivity (večeře, kino, květiny…) manželka se mi snaží pomoci, povzbuzuje mě, ale já v sobě cítím, že to není ono, stále se sleduji, jestli to co dělám je dostačující, stále pitvám ten náš vztah. Už jsem z toho unavený, nevím jak dál. Střídají se mi nálady, přestal jsem se smát, nemám radost ze života. Někdy je to celkem v pohodě, mohlo by se zdát, že je to za mnou a další den je to zase zpět. Nutkavé myšlenky, jestli to radši nevzdat, manželka to na mě pozná, začne se vyptávat „co se děje“ moje standartní odpověď je „nic“. Když se s tímto nespokojí a vyptává se dále, tak jí odpovím a jsme opět u rozebírání, vzájemného ujišťování atd… Končí to tím, že se rozhodneme už to neřešit a nechat to plynout, jenže mě to vydrží tak dva dny a potom se mi v tom mém chorém mozku začnou zase usazovat pochybovačné myšlenky a jsem zase na začátku. Už nevím jak z tohoto kruhu ven. Vědomě tyto myšlenky nejdou potlačit, prostě tam jsou a i když vím, že nemám důvod takto myslet, nemůžu si pomoci. Absolvoval jsem kinezi, přečetl jsem si knihu „5 jazyků lásky“, mimochodem tato kniha mi pomohla asi nejvíce, protože mi ozřejmila co je pro každého z nás ve vztahu důležité, a že se to nemusí vzájemně shodovat. Snažím se podle toho řídit. Také jsem před cca 5 lety asi půl roku užíval Citalopram, právě pro „smutnou náladu“ Díky za radu Radek

Radek

Odpověď

Dobrý den Radku,

je zřejmé, že v současné době prožíváte emočně velmi náročné období. Jsem proto velmi ráda, že jste našel odvahu podělit se s námi o své potíže. Je přirozené, že ve Vás sdělení Vaší ženy vyvolalo zmatek a neklid. Problémy a neshody však doprovázejí manželství od nepaměti a troufám si tvrdit, že se nevyhýbají žádnému páru.

V celé Vaší situaci však spatřuji hned několik pozitivních bodů. Předně je patrné, že jste k celému problému přistoupil velmi aktivně a snažíte se udělat pro manželství co nejvíce, čemuž nasvědčuje také to, že jste kontaktoval naši poradnu. Chtěla bych Vás proto podpořit, abyste v tomto pozitivním přístupu vytrval i nadále. O celém problému také viditelně s manželkou komunikujete. Právě komunikaci považuji za jeden ze základních a nepostradatelných kamenů, které pomáhají úspěšnému vyřešení manželských potíží. Zároveň jste dospěli k názoru, že ani jeden nechcete manželství ukončit, což bych označila za další pozitivum. 

Ve svém dotazu mluvíte o sobě a manželce jako o lidech s poněkud odlišnou povahou. Zatímco manželku popisujete jako extrovertnější typ tíhnoucí ke společnosti, sám sebe hodnotíte jako jedince introvertnějšího směřujícího spíše k práci a rodině. Tato odlišnost nemusí v manželství představovat žádnou překážku, naopak se domnívám, že je poměrně běžnou. Je pouze důležité, abyste dokázali sladit své vzájemné potřeby a vyšli jeden druhému vstříc. Je zřejmé, že i v této oblasti jste velmi aktivní a snažíte se manželce co nejvíce vyhovět, což může být způsobeno také překvapením z celé situace a strachem, že by se Váš vztah mohl rozpadnout. Chtěla bych Vás podpořit, abyste vytrval a byl trpělivý, neboť podobné změny v životním stylu většinou trvají delší dobu. Zároveň bych Vám chtěla navrhnout, abyste se zkusili se ženou v klidu zamyslet nad tím, kam by mělo Vaše manželství dále směřovat a jak by mělo vypadat. Právě toto by pro Vás mohlo být základním odrazovým můstkem do budoucna.

Jelikož jsou ovšem možnosti internetového poradenství značně omezené a Vaše situace je poměrně citlivá, doporučila bych Vám návštěvu některé z manželských a rodinných poraden. Právě odborník by Vám oběma mohl pomoci jako nestranný pozorovatel celé situace. Často se právě při rozhovoru s odborníkem objeví mezi manželi něco nevyřčeného, co mohlo bránit porozumění a zlepšení celé situace. V neposlední řadě by Vám mohl pomoci zvládnout Vaše nutkavé myšlenky a pochybnosti o vztahu, které by mohly být překážkou v opětovném sblížení s manželkou. V návaznosti na to byste mohl také získat ztracenou radost ze života a důvěru v to, co děláte. V sekci Síť kontaktů na našich stránkách je uveden seznam poraden dle jednotlivých krajů. Můžete si tedy vybrat tu, která je Vám nejblíže. Velmi důležité je ovšem také vybrat si takového poradce, se kterým dokážete navázat vztah důvěry a otevřenosti, výběr toho pravého tedy neuspěchejte.

Doufám, že celou situaci s manželkou co nejlépe vyřešíte a tyto nepříjemné zážitky pro Vás nakonec budou jen možností, jak celý vztah posunout dále.

 

Za tým poradny Petra Š.

 

Opakovaně se přejídám

Dobry den, uz delsi dobu se snazim resit problem se zachvatovitym prejidanim. Nejedna se o bulimii, protoze nezvracim a nabeh na anorexii jsem mela tak pred 14 lety, tedy v 16. Od te doby se snazim jist pravidelne, zdrave a sportovat, coz me taky moc bavi. Vse je vzdy v tydnu skoro v poradku. 5 jidel denne...dost zeleniny, bilkovin atd., ale pak se neco zlomi a snim na co prijdu. Jim, jim a jim a i kdyz mi to nechutna, nemuzu zastavit. Je mi pak zle. Mam pokazeny zaludek. Vse me boli a radsi nevychazim. Nekdy to zvladnu a przirani cokoladou, bramburkama, buchtama a vlastne vsim trva 2 dny, ale nekdy tyden, nez to zastavim a to tak 2-3 do mesice nebo skoro kazdy vikend. Nemit nic doma nepomaha. Mam ted problem i s vahou. Celkove si prijdu uplne nemozna, ze nemam zadnou vuli. Rekla jsem o problemu i priteli a vysledek je, ze pak jen jim tajne, aby to nevidel. Jsem z Brna. Mam se na nekoho obratit?Nevim jestli mi jde nejak pomoc. Precetla jsem prirucky anbel atd., ale pak prijde krizova chvile a mozek mi vypne :(.Dekuji za odpoved.

Klara

Odpověď

Dobrý den Kláro,

jsem velmi ráda, že jste se na naši poradnu se svými problémy obrátila. Zmiňujete se o záchvatovitém přejídání, kterému podléháte již delší dobu, a které se Vám prozatím nepodařilo překonat.

Ráda bych ocenila Vaši aktivitu, kterou jste již v této oblasti podnikla, ať se již jedná o vyhledání příruček týkajících se této problematiky nebo svěření se se svým trápením příteli. Myslím si, že je velmi vhodné se se svým trápením neuzavírat sama, ale opakovaně o něm hovořit se svými nejbližšími – přítelem, rodiči či kamarády. Právě oni totiž mohou být zdrojem opory, kterou v současné době tolik potřebujete.

Napadá mě, že by potřeba opakovaného přejídání mohla souviset také s určitými událostmi, které se odehrávají ve Vašem životě. Mohou například existovat situace, ve kterých jste k přejídání náchylnější. Mohlo také dojít k určité změně ve Vašem životě, která tuto tendenci odstartovala. Toto téma by však bylo vhodné probrat již s odborným psychologem tváří v tvář. Tohoto odborníka byste mohla nalézt například v občanském sdružení Anabell, které považuji za tu nejvhodnější organizaci, která by Vám v současné době mohla být nápomocná, neboť se specializuje právě na práci s klienty s poruchami příjmu potravy.

Pokud tedy nepomohlo přečtení některých jejich příruček, doporučila bych osobní návštěvu přímo ve sdružení, které sídlí na adrese Milady Horákové 50 v Brně. Sdružení je možné kontaktovat také v pracovní dny na telefonním čísle 848 200 210 nebo prostřednictvím internetového poradenství, jeho součástí je také nutriční poradna. Samozřejmě ale můžete navštívit také jiného odborného psychologa, který se nachází ve Vašem okolí nebo se kterým již máte dobré zkušenosti z dřívější doby.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně vnitřní síly pro brzké vyřešení celé situace.

 

Za tým poradny Petra Š.

 

Manžel masturbuje u gay porna

Dobrý den, je mi 3O let a jsem 10 let vdaná za mého muže 38.Před svatbou jsme spolu 2 roky chodili ,manžel je hodně ovlivňovaný maminkou a s tím se dá říct jsme bojovali od začátku a bojujeme s tím stále ,ale naučili jsme se s tím žít, jeho maminka proti mě něco měla od začátku v roce 2004 se nám narodila dcera a za rok a půl syn bohužel u dcerky se zjistilo po narození syna postižení a s tím se manželovi rodiče absolutně nevyrovnali. Co ale začalo být opravdovým problémem a kvůli čemu se na Vás obracím. U manžela jsem zjistila že dost často navštěvuje erotické stránky což bych pochopila ,ale bohužel nešlo o ženy ,ale šlo o gay stránky a tak jsem manželovi řekla že to vím a co mi k tomu řekne a on mi řekl, že sám neví ,doma na sex chuť neměl ,ale spali jsme spolu i přes to tak 3-4 do měsíce že jsem chtěla já a přiznal se mi že masturbuje u toho PC u gay porna ,ptala jsem se ho jestli tedy chce zkusit sex s mužem a na to mi řekl ,že ne a slíbil ,že už na ty stránky chodit nebude asi rok jsme spolu spali častěji a poté jsme se přestěhovali a manžel začal pracovat u rodičů ve firmě a opět jsme spolu málo spali a opět jsem ho nachytala a ten samý problém, bohužel u mě už je problém se s tím srovnat, přestala jsem mu věřit a na milování a sex s manželem nemám ani chuť a navíc mi to je odporné , zajímalo by mě zda je možné aby se žena s tímto vyrovnala a v tom vztahu pokračovala a ještě se obnovila důvěra i láska ? popravdě řečeno manžela mám stále ráda ,ale zamilovanost mě tedy po tom co se stalo minulý týden úplně přešla ,jelikož jsme byli v restauraci a bylo vidět ,že se mu líbí číšník ,ale líbí se mu i ženy dlouhonohé blondýny, tak já nevím jestli má smysl v tom vztahu pokračovat a zda je toto normální nebo co vlastně manžel je ,je možné aby zjistil až po třicítce že je bi ? říká ,že se mu to děje když má stres ,máme hodně starostí s hypotékou a ještě hledá novou práci a on normálně nemá vysoké libido a stačí mu sex 1-2x do týdně ,ale nyní když jsem mu řekla , že to je mezi námi takto a jak to cítím tak opět masturbuje i 2x denně a to i přede mnou ,ale jsme dohodnutý že se mě nemá dotýkat jelikož mi to v této situaci je nepříjemné a respektuje mě. Co by jste mi poradili,manžela nikam do poradny nedostanu a začínám přemýšlet o rozvodu.

Veronika

Odpověď

Dobrý den Veroniko,

velice si vážíme Vašeho dotazu i důvěry, se kterou se na nás obracíte. Zmiňujete celou řadu věcí, které pro Vás mohou být náročné a stresující – postižení dítěte, úzký vztah Vašeho partnera k rodičům, finanční nesnáze, ale především obtížné smiřování se se skutečností, že Váš manžel navštěvuje gay stránky a masturbuje u nich. Popisujete, jak se to promítá do Vašeho sexuálního života, zmiňujete chvíle, kdy to bylo lepší i horší a také to, jak se Vám to hnusí. Napadá mě, jak šokující a zraňující pro Vás mohlo být zjištění, že Váš manžel má kromě Vás alternativní zdroje sexuálního uspokojení a že mají takovouto podobu.

Ptáte se, zda je možné, aby Váš manžel po třicítce zjistil, že je bi. Domnívám se, že ano. Stejně tak je možné, že se u něj tyto sexuální touhy v nějakém náznaku objevily už dříve, ale z řady důvodů se je snažil ignorovat. Vámi zmiňovaná stresová situace se potom mohla stát určitým spouštěčem jeho potlačovaných přání.

Zároveň se také dá předpokládat, že tyto manželovy fantazie spontánně nevymizí a jsou pro něj jen stěží vůlí ovlivnitelné. Záleží tedy pravděpodobně především na Vás, jaký k celé situaci zaujmete postoj. Umím si představit, že pro Vás bude stávající stav natolik neúnosný, že se rozhodnete od manžela odejít. Stejně tak ale věřím tomu, že vhodně nastavená pravidla by mohla pomoci Vaše manželství udržet, když uvádíte, že máte manžela stále ráda.

Říkám si, že řada z nás má různé sexuální fantazie a preference, které mohou druhým připadat bizarní, nebezpečné či dokonce odporné. Je tedy přirozené, že je kvůli obavám z nepochopení často skrýváme, a to i před svými partnery. Náš život však tyto specifické tužby nemusí nějak zásadně ovlivnit a já si při čtení Vašeho dotazu říkám, že by tomu tak mohlo být i v případě Vašeho partnera. Píšete, že Váš manžel sex s muži doposud neměl a snad ho dokonce ani neláká. Své touhy ukájí pouze prostřednictvím webových stránek. Zatím tedy není důvod se obávat, že by Vám byl manžel nevěrný se všemi riziky, která z toho plynou.

Přesto věřím, že i když relativně nehrozí žádné velké nebezpečí, může pro Vás být obtížné k Vašemu partnerovi cítit lásku jako dříve. Možná se cítíte podvedená, že až nyní poznáváte manželovu další stránku, o které jste doposud neměla tušení. Nebo máte řadu jiných obav, které jsem ve své odpovědi nestačila zachytit… Doporučila bych proto klidně i Vám samotné vyhledat pomoc některého z odborníků - a to i přesto, že Váš manžel o tuto službu zatím nejeví zájem. Psycholog či manželský poradce by s Vámi mohl detailněji rozebrat Vaši situaci a její případná řešení. Mohl by Vám pomoci lépe porozumět sobě samotné, svým potřebám a tomu, co Vám na partnerově masturbaci u gay stránek vadí nejvíce. Mohli byste společně hledat okolnosti, za kterých by pro Vás bylo možné se s manželovou touhou vyrovnat, stejně jako efektivní způsoby, jak své potřeby komunikovat. Nakonec by Vaše snaha na sobě pracovat a aktivně celou situaci řešit mohla třeba inspirovat i Vašeho manžela. Také pro něj je celá situace jistě velmi náročná a potřebuje čas na její zpracování.

 

Přeji Vám hodně sil k Vašemu rozhodování i dalšímu fungování...

Za tým poradny Petra U.

 

Strach z problémů

Dobrý den, chci se zeptat jak se zbavit vnitřního strachu z problémů? Děkuji předem za odpověď :-)

Ela

Odpověď

Dobrý den Elo,

děkujeme za Váš dotaz. Pro lepší zorientování se ve Vaší situaci bych zřejmě potřebovala více informací, zejména o tom, kdy se Váš strach objevuje a co je na něm tak znepokojujícího, že byste se ho ráda zbavila. Domnívám se, že určitá míra obav je člověku přirozená a může vést k vyvarování se řady kroků, kterých bychom později litovali. Na druhou stranu pokud jsou tyto strachy příliš svazující a znemožňují nám běžné fungování, je jistě na místě svou situaci s někým probrat. Ze začátku se můžete obrátit na člověka, kterému důvěřujete, a který Vám může pomoci zorientovat se v sobě samé a svých obtížích. Případně můžete vyhledat nějakého odborníka, psychologa či psychiatra, se kterým se můžete pokusit Vašemu strachu více porozumět a naučit se lépe s ním nakládat.

Přeji Vám, ať se vnitřní strach pro Vás stane dobrým rádcem, nikoli obávaným nepřítelem...

Za tým poradny Petra U.

Můj přítel má dítě s jinou

Dobrý den paní, chtěla bych vás poprosit o radu. Můj problém je v tom, že můj přítel se kterým žiji rok a půl, před půl rokem zjistil, že má malého syna, kterého počal ještě před tím než jsme se poznali, ale slečna o něm dala vědět až když malému bylo 9 měsíců. Můj velký problém je v tom, že jsem s nynějším přítelem otěhotněla na začátku našeho vztahu, ale oba jsme došli k tomu, že bude lepší když půjdu na potrat kvůli finanční i jiné situaci. a najednou se tu objeví dítě, které mělo být naše a ne jen jeho. Nedaří se mi s tímto faktem už půl roku srovnat a trpím depresemi a žárlím na toho malého. Nechci tomu malému brát tátu, ale zatím se mi nějak nedaří přenést přes tuto situaci. Mnohokrát Vám děkuji za radu.

bammbina

Odpověď

Dobrý den,

ze všeho nejdříve bych chtěla ocenit Vaši odvahu svěřit se se svým trápením. Prožíváte velmi citlivé období a dokáži si představit, že se teď vůbec nemusíte cítit dobře.

Při čtení Vašeho dotazu mě napadala spousta otázek. Předně mi není jasné, jak se k celé situaci postavil Váš přítel a zda objevení syna ovlivnilo jeho chování k Vám či celkově váš vzájemný vztah. Zároveň považuji za důležité, jaký zaujal Váš přítel postoj ke svému dítěti a jeho matce. Nastalá situace je jistě velmi náročná patrně nejen pro Vás, ale i pro Vašeho přítele. Proto bych Vás chtěla podpořit v tom, abyste s přítelem o celé situaci otevřeně hovořili a sdíleli společně své pocity. Domnívám se, že by právě vzájemná otevřená komunikace mohla být důležitým prvním krokem k Vašemu úspěšnému vyrovnání se s celou situací.

Uvádíte také, že na dítě žárlíte, což by dle Vás mohlo souviset s tím, že jste sami měli možnost mít spolu dítě. V této situaci vnímám jako důležité, že ať jste již měli jakékoli důvody, které vás vedly k rozhodnutí jít na potrat, jednalo se o vaše společné rozhodnutí. Objevení dítěte, o jehož existenci jste neměli ani tušení, je bezesporu velmi závažné, ale nemusí nutně negativně ovlivnit váš vzájemný vztah či dokonce plánování rodiny.

Vzhledem k citlivosti a obtížnosti celého problému si myslím, že by Vám mohla pomoci návštěva manželského či rodinného poradce, který by Vám mohl pomoci celou situaci společně s Vaším přítelem rozebrat a pochopit. V sekci Síť kontaktů si můžete vyhledat poradce, který je nejblíže místu Vašeho bydliště.

Na závěr bych Vám chtěla popřát hodně sil a vytrvalosti, abyste opět našla svůj ztracený klid. 

 Za tým poradny Petra Š.

Různorodé obtíže jako následek hysterektomie a ovarioktomie

Dobrý den. Je mi 50 let a po hysterektomii a ovarioktomii se mi dost význačně zhoršil psychický stav, deprese, úzkost, panické ataky atd. , ale nejvíc mě zaskočilo, že se mi strašně zhoršila paměť a i způsob myšlení. Zjišťuju, že mám strach, jestli po hormonální terapii se nedostavila přímo demence. Nebo je to v tomto věku normální jako např. zhoršování zraku atd? Připadám si nějaká sklerotická, a přitom si nemyslím, že bych byla tak stará. Děkuji za odpověď.

Karina

Odpověď

Dobrý den Karino,

vážíme si důvěry, se kterou jste se ve Vaší nelehké životní situaci na naši poradnu obrátila. Hned v úvodu Vašeho dotazu zmiňujete dva zákroky, které jste podstoupila. Říkám si, jak náročný pro Vás celý proces léčby musí být. Pro řadu (a troufám si říct, že pro většinu) žen tyto zásahy často znamenají narušení nejen fyzické, ale i psychické rovnováhy - mimo jiné proto, že se dotýkají jejich ženské podstaty. Určitá psychická nepohoda před, během, ale i po zákroku se tedy dá považovat za přirozenou, neboť tělo i duše se postupně sžívá se vším, co se sebou tyto zásahy přinášejí. Její projevy přitom můžou být různé, od změn nálad až po Vámi popisovanou sníženou schopnost soustředění.

Na druhou stranu ale jistě není na místě Vaše obtíže podceňovat. Zmiňujete celou řadu různorodých problémů, které si zaslouží patřičnou pozornost. Určitými vodítky pro rozeznání naléhavosti celé situace by mohlo být například to, zda jste se s některými z Vámi jmenovaných obtíží již setkala, popřípadě jak to tehdy celé probíhalo a co Vám pomohlo se opět postavit na nohy. Dále by Vám v tomto směru mohli být významnou oporou Vaši blízcí. Ať už proto, že možnost s někým sdílet své starosti může přinést určitou úlevu, tak také proto, že by Vám mohli poskytnout cennou zpětnou vazbu o tom, jak Vás vnímají oni - zda také něco zpozorovali a co si o tom myslí. Nakonec by také mohlo být přínosné zvážit, jak dlouho Vás tyto nepříjemné stavy provázejí a posoudit, jaké připisujete šance tomu, že samy spontánně ustoupí.

Pokud by Vámi popisované obtíže měly trvat delší dobu, ráda bych Vás podpořila v prodiskutování celé věci se svým lékařem. Věřím, že vzhledem k tomu, že je s Vaším zdravotním stavem dobře seznámen, tak Vám bude schopen poskytnout nejlepší možnou péči, včetně přeposlání za dalšími odborníky. Všechny obtíže, které popisujete, se dnes dají poměrně dobře léčit, ať už pomocí farmakologie, systematické psychoterapie či různých nácviků a kognitivních tréninků. Pokud tedy cítíte, že s Vámi není něco v pořádku, je jistě na místě zaujmout aktivní přístup a snažit se situaci zavčas řešit. Věřím, že oslovení naší poradny mohlo být v tomto směru prvním krokem, který Vám dodá odvahu na cestě k získání ztracené rovnováhy.

 

Přeji Vám mnoho sil a úspěchů na cestě k lepší fyzické i psychické pohodě...

Za tým poradny Petra U.

 

Jsem nezaměstnaná a v začarovaném kruhu

Dobrý den jsem 6,5 měsíce na ÚP,nedaří se mi najít práci,bydlím v malém městečku,v panelákovém bytě,zadávám inzeráty,posílám žádosti..začíná se to i projevovat jak na psychice tak těle-přibrala jsem 10kg,stále se mi honí hlavou obavy typu-co když nic nenajdu-co budu dělat-co když skončím na ulici-co lidi okolo-už jsem stará-nikdo o mě nemá prac.zájem,k ničemu,zbytečná,připadám si neschopná ,že jsem sic nenašla když vidím nebo slyším že jiný našli práci brzo...začínám se uzvírat doma aby si sousedi nevšimli že nechodím do práce,stydím se,nakoupit nebo ven jdu jen v odpol hodinách ,jako normálně kdy už bývám doma z práce,mezi lidmi se pak ale chovám úplně normálně,hraju takové divadlo..nic na mě není poznat že mě přepadají deprese,apatie..v noci se budím zděšená,bezradná.. děti mám sice tři,2 vnoučata,bydlí jinde,dcera vdaná,ví o mých potížích ale moc ji to nezajímá,ted nastoupila po MD též do práce,syn žije s přítelkyní též mimo,nejmladší je 20,má též svůj život,studuje,po celé léto na brigádě,své přátele..všichni sice tak nějak vyslechnou ale to je vše,už i před nimi si připadám nemožně,neschopně.Od 25 let jsem vdova,přítele delší dobu nemám a ted ani nechci,též žédné příbuzné,jsem z dětského domova.Jsem sice společenská ,ale jinak uzavřená,minimální okruh kamarádek,stydím se jim svěřit,nikdo z nich na ŮP nebyl,nemají zkušenost co to s člověkem udělá a litovat určitě nepotřebuju,na to si stačím sama.Hodně čtu,je to můj koníček.Nevlatním ŘP abych se jela někam podívat,vykoupat,nebo na houby..přijít na jiný myšlenky a jen tak busem jet 30km abych se courala po obchodech nechci,připadám si pak ještě hůř,plno věcí si ted nemůžu koupit a pak si vyčítám že utrácím zbytečně i za ten bus.Na procházky sama nechci, ani není pořádně kam a není s kým,kamarádky vesměs vdané,nebo s přítelem,mají svoje rodiny,program.Občas sice nějakou vytahnu na kávu ,ale po hodině dvou už zase spěchají domu,nemají tolik času ..a stejně hraju zase tu svojí přetvářku že je všechno ok.Jsem už z toho zoufalá.Klamu sebe,okolí ,jak v začarovaným kruhu.Ptala jsem se i rekvalifikace,to je samé pc,programátoři,IT,grafika,vebovky.nebo čistě pro studenty,řemesla pro kluky ...Žádné léky brát nechci,mimo to jsem těžký migrenik.Vnoučata3 a6 tak 1,2krát do měcíce si beru na víkend,těším se že bude změna ale pak zjistím že mi lezou spíš na nervy,jsem přecitlivělá,jsem pak ráda že si je rodiče odvezou abych pak mohla zas upadnout do těch svých chmurných myšlenek .Vím ,že se chovám iracionálně ale nemůžu nějak z toho kruhu ven.Stačilo by jen mít zase práci a je ze mě úplně jiný člověk.

na ÚP

Odpověď

Dobrý den,

cením si Vaší odvahy svěřit se nám se svými obavami.

Zmiňujete se, že se již půl roku snažíte sehnat práci, ale prozatím jste nebyla úspěšná. Tuto situaci popisujete jako velmi obtížnou a nepříjemnou. Ztráta zaměstnání postihne v průběhu života velkou část lidí. Je pochopitelné, že po řadě let, kdy je člověk zaměstnaný, se jedná o situaci neznámou, související s mnoha negativními emocemi. Nalezení nového zaměstnání pak může trvat řadu měsíců. Domnívám se tedy, že vytrvalost a aktivní přístup je v této situaci nezbytný. Chtěla bych Vás proto tedy ocenit, že jste po celou dobu v hledání práce velmi aktivní a zajímáte se o nejrůznější možnosti, jakými byste mohla pravděpodobnost nalezení pracovního místa zvýšit. Ráda bych Vás v této činnosti podpořila i do budoucna.

Zároveň také uvádíte, že se v podstatě stydíte za to, že jste nezaměstnaná. O své situaci jste se svěřila pouze nejbližší rodině, před širším okolím se však snažíte tuto informaci utajit. Chtěla bych Vás podpořit v tom, abyste se snažila o své situaci otevřeně promluvit také s Vašimi kamarádkami, sousedy, známými a dalšími lidmi, se kterými se vídáte. Domnívám se, že by se Vám mohlo ulevit, neboť dlouhodobé utajování toho, že jste nezaměstnaná, Vás patrně musí velmi vysilovat a navozovat pocity strachu a úzkosti. Zároveň by Vám některý z Vašich známých mohl být při hledání vhodného zaměstnání nápomocný. Mohou například vědět o volném místě, o kterém jste neměla možnost se sama dozvědět. Současnou situaci ovšem můžete využít také k tomu, abyste se poznala s novými lidmi. Při některých úřadech práce existují sdružení lidí, kteří jsou stejně jako Vy nezaměstnaní. Tito lidé se pak společně setkávají, podporují se vzájemně při hledání nového zaměstnání a podnikají různé aktivity. Jestliže tedy cítíte obavy svěřit se lidem ve svém okolí, mohla by to pro Vás být vhodná alternativa. Existuje také celá řada občanských sdružení a organizací, které podporují vzdělávání lidí v podobné situaci a pomáhají jim nalézt práci. Jako příklad mohu uvést komunitní centrum CEDR nebo Centrum vzdělávání všem. Podobná organizace by mohla existovat také v okolí Vašeho bydliště.

Vzhledem k Vaší snaze utajit svou současnou situaci se domnívám, že jste patrně ještě nehledala pomoc u odborného psychologa ve svém okolí. Ráda bych Vám tedy tuto možnost doporučila, neboť internetové poradenství Vám může nabídnout pouze omezené možnosti pomoci. Jelikož by tento odborník pocházel ze stejné oblasti, mohl by Vám také poskytnout konkrétnější informace. Ve svém dotazu jste také uvedla, že nejste příliš nakloněna užívání léků. Návštěva odborníka rozhodně neznamená, že byste musela léky užívat. Lékaři je předepisují v těch případech, kdy může být jejich užívání ku prospěchu věci a napomoci zbavit jedince například úzkosti, která by mu mohla bránit v nalezení vhodného zaměstnání. O jejich potřebnosti by se rozhodlo na základě vzájemné domluvy.

Závěrem bych Vám ráda popřála zachování aktivního přístupu při hledání zaměstnání a hodně štěstí v celém budoucím životě

Za tým poradny Petra Š

Unavenost z neustálých pokusů otěhotnět

Dobrý den, jsme s manželem bohužel jeden z párů, kde je problém otěhotnění a proto jsme absolvovali všechna vyšetření a celý proces IVF, který se ale nezdařil.Vše se odehrálo tak rychle. Jsem velmi unavená a cítím se, že jsem selhala. Bojím se celé vše absolvovat znovu, ale nátlak okolí-lékaře a rodiny, ať to zkusíme znovu, co nejdříve, je silný, vůbec nevím, co mám dělat. Proč se cítím vinna, že jsem selhala já. Nejvíce mám problém s tím, jak se říká nemyslete na to, to bude dobrý, jak na to nemám myslet, když čekáte každý měsíc, jestli přijde menstruace nebo ne a ona zase přijde...pak celý ten proces IVF a všechna vyšetření! Děkuji za názor!

Pika

Odpověď

Dobrý den Piko,

děkujeme za Vaši důvěru a chuť sdílet s námi své pocity. Říkám si, jak velké muselo být zklamání z neúspěchu celého zdlouhavého procesu a nedivím se, že zmiňujete únavu a určitou rozmrzelost z toho všeho. Přemýšlím také nad tím, co musí asi cítit Váš partner, kterého ve svém vzkazu nezmiňujete, ale kterého se celá situace určitě také velmi dotýká. Věřím, že právě on by Vám mohl být v tyto chvíle velkou oporou. Otevřená komunikace Vašich pocitů by Vám mohla přinést určitou úlevu a vzájemné vyladění se na potřeby toho druhého.

Nespatřuji nic neobvyklého na tom, že se Vám do dalších pokusů nechce okamžitě znovu a že si chcete dopřát chvilku na to celou situaci zpracovat. Naopak to považuji za přirozené. Věřím, že lékaři i Vaši blízcí se Vám snaží co nejlépe poradit, na druhou stranu si říkám, že jste to právě Vy a Váš partner, kteří si dokážete sami nejlépe určit, kdy nastane vhodná doba k opětovnému pokusu. Nemáte důvod stydět se za své pocity. Vašim blízkým se můžete pokusit svou situaci přiblížit a požádat je, aby Váš postoj respektovali. Můžete začít třeba tím, jak je obtížné, ne-li nemožné, přestat myslet na něco, co je pro Vás důležité a tolik Vás to zaměstnává.

Zmiňujete také určité výčitky, které vůči sobě máte a které u lidí s podobnými obtížemi bývají poměrně časté. Problémy s početím bývají zraňující v tom, že se dotýkají naší ženské podstaty a mateřské identity. Na druhou stranu je třeba mít na paměti to, co jste sama zmínila, a sice že se jedná o určitý fenomén dnešní doby, který není doposud zcela objasněn tak, aby se mu dalo účinně předcházet. Bohužel tedy opravdu nezbývá než se přestat pídit po příčinách, řídit se současnými poznatky a doufat v brzké radostné zprávy.

Protože se ale jedná o psychicky velmi náročnou a vyčerpávající situaci, ráda bych Vám doporučila návštěvu nějakého odborníka - psychologa. Toho byste mohla najít např. v některé z rodinných poraden, které se danou problematikou zabývají a své služby většinou také poskytují zdarma. Psychologové v těchto poradnách pracují jak s jednotlivci, tak s páry. Sama byste tedy mohla zvážit, co by Vám více vyhovovalo. Dívala jsem se na internetu, že v okolí Vašeho bydliště by mělo být možné tuto službu vyhledat. Věřím totiž, že sdílení Vaší situace s odborníkem by Vám mohlo pomoci zdravě se vymezit nepříjemnému tlaku okolí a dostat se zpět do psychické pohody, která je pro úspěch celého procesu také velice důležitá.

Z internetových zdrojů Vás pak mohu odkázat na poradnu, která se problematikou neplodnosti přímo zabývá nebo Vám doporučit jednu zajímavou diplomovou práci, kde mimo jiné najdete přepis rozhovorů se ženami, které IVF také podstoupily.

Přeji Vám mnoho sil a Vašemu příběhu šťastný konec! 

Za tým poradny Petra U.

Ztratila jsem autoritu u své podřízené

Dobrý den, Pracuji ve čtyřčlenném týmu jako vedoucí. Je mi 30 let a jsem nejmladší. Dva roky jsem si držela docela stabilní autoritu, dvě kolegyně odešly a dvě nové zase přišli. Nejstarší, které je 35 let a je zde nejdéle (ještě před mým příchodem) my v poslední době (přibližně měsíc) dává najevo, jak má celou práci „na háku“, nebere mne vážně a dělá neustálé chyby. Za výsledky práce nesu zodpovědnost já, a tak neustále chodím a opravuji, přepisuji, předělávám. Několikrát jsem kolegyni na soustavné chyby upozorňovala. Ze začátku vždy přišla a řekla, že to bere na vědomí, že je to její chyba a že se bude snažit. Chyby se ale stupňovaly, nebrala na vědomí úkoly, které jsem zadala. Před 14 dny jsem totálně vybouchla. Začala jsem křičet a řvát, že už to není normální. Jen stála a usmívala se. Pak mi suše řekla, že se zase tak nic hrozného nestalo a že všechno moc přeháním a chyby dělají všichni. Jenže ona zvládne dvě chyby denně, zatímco jiné kolegyně tak jednu za čtrnáct dní. Nejhorší na tom je, že jsem ji začala před půl rokem pouštět v pracovní době dřív, když měla ovšem vše hotovo. Na to si zvykla a i teď když si myslí, že má vše hotovo, chce jít dřív. Zatím ji pořád pouštím, protože je sama s malým dítětem a chodí si vydělávat ještě do jiného zaměstnání. Když jsem jí řekla, že pokud bude dělat chyby nebudu ji pouštět, otravovala mne argumenty tak dlouho, až jsem ji zase pustila, protože jsem měla dost své práce. Před pár měsíci jsme si všechny pěkně povídaly, byly k sobě ochotné. Teď se na ni nemůžu ani podívat, abych se vnitřně necítila před výbuchem. Nevím, jak si u ní získat dostatečnou autoritu, která by vyhovovala oběma stranám. S jistotou vím, že chyby nedělá záměrně, je prostě jen hlavou v oblacích a hrozně nepozorná a nesoustředěná. Z mého upozorňování si ovšem nic nedělá. Předem děkuji za radu.

Dana

Odpověď

Dobrý den Dano,

děkujeme za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Představuji si, že situace, ve které jste se ocitla, pro Vás musí být velice náročná. Popisujete, že jste vedoucí týmu, přičemž u jednoho z jeho členů ztrácíte autoritu. Uvádíte rovněž Váš věk a dobu, jakou s kolegyněmi na daném pracovišti pracujete. Při čtení těchto informací si však říkám, že vedoucí pozice se dle mého názoru nezasluhuje věkem ani odpracovanými léty, ale kompetencemi k vykonávání dané pozice. Vaši nadřízení jistě vědí, proč na danou pozici jmenovali právě Vás, a ne některou z Vašich kolegyň. Ostatně kolegyně, kterou popisujete, je ukázkou toho, že věk ani datum nástupu o kvalitě odvedené práce často mnoho nevypovídají.

Ráda bych ale ocenila Vaši snahu kolegyni chápat, a to i s ohledem k její rodinné situaci. Na druhou stranu si říkám, že by tato kolegialita neměla být zneužívána a neprofesionálnímu jednání by měly být vytyčeny jasné meze. V opačném případě by se Vaše kolegyně mohla naučit, že za ni její průšvih vždy někdo vyřeší a ve finále tak ztratit motivaci k dobře odvedené práci. Nehledě na to si umím představit, že by tento přístup mohl demotivovat i ostatní Vaše podřízené, kteří se doteď snaží pracovat svědomitě. Proto nejen kvůli Vám, ale i kvůli nim považuji za důležité chyby nepřehlížet, ale vyvodit z nich patřičné důsledky. Přestože Vaši kolegyni možná naštve, že například nemůže z práce odejít dřív, měla by vědět, že se jedná o benefit, který je odvozený od precizně odvedené práce. Pokud Vám její nepozornosti komplikují Vaši vlastní práci a obírají Vás o čas, pak by zde měla být možnost, že kolegyně tento benefit ztratí - ba co víc, že mohou následovat různé sankce.

Umím si představit, že takovýto asertivní přístup nemusí být všem vlastní, a že se Vám do podobných opatření nemusí chtít. Věřím ale, že pevně nastavené hranice mohou prospět nejen kvalitě odvedené práce, ale v konečném důsledku i atmosféře na pracovišti. Pokud se nejedná o malichernosti, ale základní pravidla „fair play“, věřím, že je všichni pracovníci nakonec ocení. Možná nakonec i více než neustálé ústupky a žehlení chyb za druhé.

 

Přeji Vám, ať se Vám podaří situaci brzy zdárně vyřešit a v práci se opět cítíte příjemně!

Za tým poradny Petra U.

Nemohu se zbavit poporodních depresí

Dobry den, po porodu se u me vyskytly (nevim presny nazev ) poporodni deprese. Sve doktorce jsem se nesverila. Zacalo se to projevovat neustalou litosti,uzkosti,plactivosti,nezvladani malinko slozitejsich situaci,bezradnost,bez systemu,velka unava,strata sebeduvery... Synovi je jiz 1,5 roku,ale stav se zlepsil max o asi o 40% . Problem je,ze neverim,ze by mi nekdo pomohl. Nechci do sebe cpat oblbujici tablety s vedlejsimi ucinkami. Myslim si,ze je to doktorum jedno, kolikrat cloveka ani poradne nevnimaji a predepisuji vnucene drijaky farmaceutickych firem. Co by jste mi poradili? Zmenit lekare je o nicem. Moc predem dekuji za odpoved ! Petra

Petra

Odpověď

Dobrý den Petro,

předně bych Vám ráda poděkovala, že jste se nám se svými potížemi svěřila.

Po porodu se u značné části maminek může vyskytnout kolísání nálady, které bývá označováno jako poporodní blues. Jedná se o přirozený doprovod hormonálních změn, které se během těhotenství odehrávají v těle ženy. Projevuje se především plačtivostí, celkovou skleslostí a přecitlivělostí. U většiny žen podobné problémy odezní během několika dní či týdnů. Jestliže však podobné potíže přetrvávají v řádu měsíců či let, hovoříme již o poporodních depresích, které mohou souviset právě s onou bezradností a sníženou schopností zvládat složitější úkoly. Domnívám se, že byste mohla patřit právě mezi ty ženy, které prožívají celou situaci mnohem výrazněji a subjektivně nepříjemněji.

Uvádíte také, že jste se o svých potížích nesvěřila doktorce. Napadá mě ovšem, zda jste o svých problémech hovořila se svými nejbližšími - partnerem, rodinou či známými. Právě jejich podpora je v této situaci velmi důležitá a mohla by Vám překonání problému značně usnadnit. Chtěla bych Vás proto podpořit, abyste se neobávala o svých potížích promluvit a nechala si pomoci.

To, že jste se nesvěřila své doktorce, může mít řadu důvodů, o kterých mohu pouze spekulovat. Může to být způsobeno tím, že pociťujete určité provinění za pocity, které po porodu dítěte prožíváte. Jak jsem však již zmínila, jedná se o poměrně běžný doprovod porodu, a není proto třeba se za nic stydět. Napadá mě ovšem také, že ke své doktorce necítíte potřebnou důvěru, abyste s ní mohla o svých pocitech hovořit. Z Vašeho dotazu jsem totiž nabyla dojmu, že nemáte s lékaři příliš dobré zkušenosti. V této souvislosti přemýšlím, proč se domníváte, že je změna lékaře „o ničem". Právě možnost vybrat si jiného lékaře vnímám jako jednu z možností, které by Vám mohly v současné situaci pomoci. Ke svému postoji však můžete mít pádné důvody, které já bohužel neznám.

Nejsem si zároveň jistá, zda máte doktorkou na mysli praktického lékaře či jiného odborníka. Myslím si, že právě návštěva u psychologa či psychoterapeuta by Vám mohla pomoci. S jeho výběrem nemusíte nikterak spěchat, je důležité, abyste si vybrala toho, se kterým si budete nejvíce rozumět. Psycholog není zároveň oprávněn předepisovat léky a Vy byste se tak nemusela obávat tlaku ze strany farmaceutických firem. V Děčíně provozuje psychologické poradenství hned několik odborníků, navštívit můžete také rodinnou poradnu. Kontakty na poradny v Ústeckém kraji naleznete v sekci Síť kontaktů. Kontaktovat můžete ale také místní linku důvěry, kterou naleznete pod odkazem www.linkyduvery.cz, kde Vám mohou doporučit odborníka ve Vaší blízkosti. Čím dříve se budete cítit lépe, tím dříve si také budete moci naplno užívat rodičovství.

Závěrem bych Vám ráda popřála hodně štěstí a odvahu uvěřit, že Vám ostatní opravdu mohou pomoci.

Za tým poradny Petra Š

Předchozí 1 98 99 100 101 102 103 104 Další

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info