Dobrý den Tereso,

děkuji za důvěru, s jakou se obracíte na naši poradnu. Píšete, že Váš partner zničil Vaši důvěru tím, že Vám zalhal a Vy se teď potýkáte s podezíravostí a žárlivostí vůči němu. Z Vašeho dotazu se zdá, že Vás žárlivost velmi trápí a přejete si proto radu a pomoc, jak si s ní poradit. Dovedu si představit, že žít v neustálém strachu z partnerovy nevěry může být velmi nepříjemné a vyčerpávající. Zároveň ve svém dotazu píšete i to, že si nemyslíte, že Vás partner podvedl, a že je to muž, na kterého se můžete vždy spolehnout, miluje Vás a neopustil by Vás. Zdá se mi tedy, že aspoň částečně k němu důvěru stále ještě máte, i když Vás strach z jeho případné nevěry velmi trápí.

Přemýšlím nad tím, co by Vám mohlo pomoci se tohoto strachu zbavit, a zda si vůbec přejete se strachu úplně zbavovat. A pokud ano, zda něco takového, co by Vás strachu zbavilo, existuje. To, že je člověk věrný, se ani nijak prokázat nedá. Dokázat se dá jedině nevěra. Určitá míra žárlivosti může být ve vztahu přirozená. Chápu, že ve větší míře může znepříjemňovat život. Napadá mě otázka, zda není třeba v chování Vašeho přítele něco, co znejistilo Vaši důvěru a přimělo Vás podívat se mu poprvé do telefonu. Pokud ano, pak je jednou z možností si s přítelem promluvit. Buď o tom, co u Vás způsobuje onu nejistotu, nebo s ním na rovinu probrat celou tuhle situaci. Říct mu o tom, co jste našla v jeho telefonu a popsat mu, jak Vás to teď trápí. Uvidíte, jak se k tomu postaví on. 

Jako další možnost vidím pokusit se nějak zabavit ve chvílích, kdy prožíváte strach z přítelovy nevěry. Zkusit najít nějakou činnost, která Vás pohltí, abyste neměla čas zabývat se svým strachem, např. podniknout něco se svými přáteli, věnovat se svým zájmům apod. 

Dočetla jste se na internetu, že žárlivost může souviset s nízkým sebevědomím. Myslíte si, že jste tento problém už dávno překonala. To, že se o tom ve svém dotazu zmiňujete, mě vede k myšlence, jestli třeba ohledně toho nemáte nejistotu. Můžete o tom zkusit mluvit třeba s někým blízkým nebo zajít do manželské a rodinné poradny, kde se zabývají problémy v mezilidských vztazích. Tam by Vám mohli pomoci přijít na to, co ve Vašem vztahu způsobuje nedůvěru k partnerovi. Kontakty najdete zde: http://www.poradna.fss.muni.cz/rodinne-poradny.html. 

Přeji Vám, abyste našla vhodné řešení, které Vám umožni cítit se lépe.

Za tým poradny Denisa

Dobrý den Renato,

děkuji Vám za dotaz. Vnímám, jak je pro Vás těžké, že si z dceřina dětství vybavujete málo vzpomínek. Proto si vážím toho, že jste se s námi tyto zřejmě bolestné pocity rozhodla sdílet.

Ptáte se na to, jak je možné, že si z dceřina dětství skoro nic nepamatujete. Na to Vám však nedokážu odpovědět. Přesto mi nepřipadá, že by se jednalo o něco natolik negativního. Píšete, že jste byla šťastná a vše bylo v pořádku. Říkám si, že lidi si často pamatují zejména období a věci, které byly spíše negativní. Je možné, že pokud šlo vše hladce a bez problémů, tak se Vaše vzpomínky přebyly jinými. Navíc jste se starala o dvě děti, takže se domnívám, že jste měla také hodně povinností, mohla být unavenější, a to by také mohl být důvod, proč si toho tolik nepamatujete.

Napadá mě, že pokud máte výčitky vůči dceři, mohlo by být vhodné si s ní o tom otevřeně promluvit. Můžete jí zkusit sdělit, jak šťastná těhulka i maminka jste byla, a domnívám se, že i stále jste. Věřím, že pokud jí upřímně řeknete, co si pamatujete, a že Vás mrzí, že si momentálně nevybavíte více věcí, že se na Vás nebude zlobit, ani Vám nic vyčítat. Z Vašeho dotazu mám pocit, že ji máte moc ráda a snažíte se být co nejlepší máma. Proto bych Vás ráda podpořila, abyste si nic nevyčítala a dala dceři najevo nyní, jak moc ji máte ráda.

Chápu, že se kvůli tomu necítíte dobře i to, že se stydíte, když se Vás dcera na něco zeptá a Vy si nedokážete vzpomenout. Napadá mě však, že by to tak nemuselo zůstat. Pravděpodobně máte z dceřina dětství nějaké fotky a setkávala jste se v té době s nějakými lidmi (partner, prarodiče, známí apod.). Můžete se tak na spoustu věcí doptat těchto lidí a je možné, že když Vám sdělí své vzpomínky, oživíte tím i své. Můžete si takto získané informace sepsat a pokusit si vzpomenout na svoje vlastní vzpomínky. Nakonec můžete vše sepsat do nějakého zvláštního deníku a vytvořit dceři deník vzpomínek z jejího dětství. Pokud se Vám ani díky ostatním lidem a jejich vzpomínkám nepodaří vybavit staré vzpomínky, a bude Vás to stále tak trápit, můžete dát dohromady novější vzpomínky, které máte, a ty dceři předat nebo si je sepsat a uchovat na později. Věřím, že až bude Vaše dcera starší, tak i tuto Vaši snahu ocení.

Přeji Vám, ať si s dcerou uchováte pěkný vztah,

za tým poradny Eliška

Dobrý den Renato,

děkuji Vám za dotaz. Vnímám, jak je pro Vás těžké, že si z dceřina dětství vybavujete málo vzpomínek. Proto si vážím toho, že jste se s námi tyto zřejmě bolestné pocity rozhodla sdílet.

Ptáte se na to, jak je možné, že si z dceřina dětství skoro nic nepamatujete. Na to Vám však nedokážu odpovědět. Přesto mi nepřipadá, že by se jednalo o něco natolik negativního. Píšete, že jste byla šťastná a vše bylo v pořádku. Říkám si, že lidi si často pamatují zejména období a věci, které byly spíše negativní. Je možné, že pokud šlo vše hladce a bez problémů, tak se Vaše vzpomínky přebyly jinými. Navíc jste se starala o dvě děti, takže se domnívám, že jste měla také hodně povinností, mohla být unavenější, a to by také mohl být důvod, proč si toho tolik nepamatujete.

Napadá mě, že pokud máte výčitky vůči dceři, mohlo by být vhodné si s ní o tom otevřeně promluvit. Můžete jí zkusit sdělit, jak šťastná těhulka i maminka jste byla, a domnívám se, že i stále jste. Věřím, že pokud jí upřímně řeknete, co si pamatujete, a že Vás mrzí, že si momentálně nevybavíte více věcí, že se na Vás nebude zlobit, ani Vám nic vyčítat. Z Vašeho dotazu mám pocit, že ji máte moc ráda a snažíte se být co nejlepší máma. Proto bych Vás ráda podpořila, abyste si nic nevyčítala a dala dceři najevo nyní, jak moc ji máte ráda.

Chápu, že se kvůli tomu necítíte dobře i to, že se stydíte, když se Vás dcera na něco zeptá a Vy si nedokážete vzpomenout. Napadá mě však, že by to tak nemuselo zůstat. Pravděpodobně máte z dceřina dětství nějaké fotky a setkávala jste se v té době s nějakými lidmi (partner, prarodiče, známí apod.). Můžete se tak na spoustu věcí doptat těchto lidí a je možné, že když Vám sdělí své vzpomínky, oživíte tím i své. Můžete si takto získané informace sepsat a pokusit si vzpomenout na svoje vlastní vzpomínky. Nakonec můžete vše sepsat do nějakého zvláštního deníku a vytvořit dceři deník vzpomínek z jejího dětství. Pokud se Vám ani díky ostatním lidem a jejich vzpomínkám nepodaří vybavit staré vzpomínky, a bude Vás to stále tak trápit, můžete dát dohromady novější vzpomínky, které máte, a ty dceři předat nebo si je sepsat a uchovat na později. Věřím, že až bude Vaše dcera starší, tak i tuto Vaši snahu ocení.

Přeji Vám, ať si s dcerou uchováte pěkný vztah,

za tým poradny Eliška

Dobrý den Moniko,

vážím si důvěry, s níž se na naši poradnu obracíte. Ve Vašem příběhu popisujete chvíle, které pro Vás byly zřejmě velmi příjemné. Popisujete, jak jste poznala, jak chutná úspěch a jak se Vám stal někdo velmi blízký.

Přiznám se, že si nejsem jistý, co v této mé odpovědi chcete slyšet. Mate mne, že se ptáte, proč se na Vaši učitelku tolik fixujete, a co s tím máte dělat. Tato otázka mi zní, jako kdybyste se Vašeho pouta chtěla zbavit, jako kdyby Vás tížilo. Zároveň čtu o krásných chvílích, které jste prožila s Vaší paní učitelkou. Doufám, že uvažuji správně, když Vaší otázce rozumím jako prosbě o radu, jak s Vašimi city vůči paní učitelce naložit. Jste zvědavá, odkud tyto city pochází.

Rád bych Vám nabídl odpověď na Vaše otázky, ale mám pocit, že toho nevím tolik, abych toho byl schopen. Proto prosím berte má slova spíše jako úvahu.

Částečnou odpověď na to možná najdeme v tom, co píšete. Paní učitelku popisujete jako hodného, vlídného a klidného člověka. Možná je to poprvé, co jste podobného člověka potkala. K takovým lidem si nacházíme cestu velmi snadno a není výjimečné, že k nim začneme cítit i náklonnost.

Z toho co píšete mám pocit, že si uvědomujete, že Vaše cesty se brzy mohou rozejít. Je pochopitelné, pokud se obáváte toho, že byste ztratila člověka, který pro Vás tolik znamená. V životě se bohužel někdy musíme loučit s lidmi, s nimiž se cítíme dobře. Vzpomínky na společné chvíle a to, co nám tito lidé dali, nám však navždy zůstanou. Naštěstí také potkáváme podobné lidi, kteří nám pomůžou vyrovnat se s jejich ztrátou.

Možná by Vám mohlo také pomoci, kdybyste si s paní učitelkou otevřeně promluvila. Chápu, že váháte, jak jí všechno říct, aby to správně pochopila. Něco podobného chce pořádnou dávku odvahy. A k tomu, abyste se při tom cítila jistěji si můžete připravit ,,scénář", kde si sepíšete, co paní učitelce chcete sdělit. Můžete jí říct, co do Vašeho života přinesla, co na ní oceňujete, jak je pro Vás důležitá, že Vám moc pomáhá a dává Vám motivaci.

Odpovědi na Vaše otázky nebo pochopení a podporu v situacích, kdy se nebudete cítit dobře, Vám mohou zdarma nabídnout linky důvěry (naleznete v sekci ,,Síť kontaktů") nebo krizová centra. Pokud máte okolo sebe někoho, komu věříte, můžete své případné trápení svěřit i jemu.

Mám pocit, že jste potkala člověka, s nímž se cítíte velmi dobře, a přál bych Vám, abyste brzo potkala někoho, s kým se budete cítit podobně příjemně, jako s paní učitelkou. Třeba to bude už na střední škole.

Za tým poradny Ondra

Dobrý den Štěpánko,

        jsem ráda, že jste nám napsala. Váš problém mi vůbec nepřipadá banální. Právě naopak. Vnímám, že Vám akné způsobuje hodně trápení v různých oblastech Vašeho života. Chtěla bych ocenit, že i navzdory tomu, že jste toho vyzkoušela hodně a trvá to dlouho, přemýšlíte nad tím dál a hledáte jak si „pomoci".

          Z Vašich řádků cítím hodně vyčerpanost a možná i ztrátu naděje nad osvobozením se. Pravděpodobně si neumím ani představit, kolik energie Vás to akné musí stát. Moc oceňuji, že chodíte do práce i přes to, že Vás to ničí. Taky jste dokázala změnit životný styl a zhubnout 17 kg, což je moc obdivuhodné. Obojím prokazujete, že máte velmi silnou vůli. Právě tu považuji za nevyhnutnou v jakémkoli boji.

Zaujalo mě, jak popisujete, že akné se stalo Vaší posedlostí. A zároveň jsem si při čtení Vašich řádků několikrát říkala, že si to, co se Vám při nutkavosti se rýpat děje, uvědomujete. Dokonce znáte už i své pocity, které se Vám po rýpaní dostaví.  Přemýšlím  nad tím celým tak, jako byste si neustále sama sobě roztáčela „začarovaný kruh", ve kterém si můžete, jak sama píšete, opravdu připadat svým vlastním vězněm.

Vystoupení z kruhů může být cesta na dlouhou trať, no podle mě Vy jste ji již začala. Odhodlala jste se i k návštěvě psychologa. Ten Vám podle mého názoru možná ne úplně sednul, možná Vám jeho způsob práce nevyhovuje vzhledem k Vaším potížím, nebo to má ještě jiné důvody. Téměř každý psycholog nebo psychoterapeut pracuje jiným způsobem, využívá jiné techniky a každému z nás sedí něco jiného. Mě napadlo, že na Vaše potíže bývá užitečná tzv. kognitivně behaviorální terapie. Jde i to, abychom si byli sympatičtí a sedli si s odborníky i lidsky. Myslím si, že právě tohle Vám pak může umožnit to, abyste k nějakému získala důvěru, a mohla s ním hledat a probírat Vaše trápení dlouhodoběji. Přemýšlím i nad tím, co je pro Vás více představitelné - setrvat u svého psychologa a dát tomu ještě čas nebo začít jakoby od začátku s někým novým ? Je na Vás, abyste se sama rozhodla podle toho, jak to cítíte. Svými řádky jste mě přesvědčila, že jste „bojovným vězněm", který má ke svobodě nakročeno, jen zůstává na této cestě vytrvat.  

Budu Vám moc držet palce, aby se Vám postupně dařilo cítit se lépe,

Za tým poradny Lucia

Dobrý den Štěpánko,

        jsem ráda, že jste nám napsala. Váš problém mi vůbec nepřipadá banální. Právě naopak. Vnímám, že Vám akné způsobuje hodně trápení v různých oblastech Vašeho života. Chtěla bych ocenit, že i navzdory tomu, že jste toho vyzkoušela hodně a trvá to dlouho, přemýšlíte nad tím dál a hledáte jak si „pomoci".

          Z Vašich řádků cítím hodně vyčerpanost a možná i ztrátu naděje nad osvobozením se. Pravděpodobně si neumím ani představit, kolik energie Vás to akné musí stát. Moc oceňuji, že chodíte do práce i přes to, že Vás to ničí. Taky jste dokázala změnit životný styl a zhubnout 17 kg, což je moc obdivuhodné. Obojím prokazujete, že máte velmi silnou vůli. Právě tu považuji za nevyhnutnou v jakémkoli boji.

Zaujalo mě, jak popisujete, že akné se stalo Vaší posedlostí. A zároveň jsem si při čtení Vašich řádků několikrát říkala, že si to, co se Vám při nutkavosti se rýpat děje, uvědomujete. Dokonce znáte už i své pocity, které se Vám po rýpaní dostaví.  Přemýšlím  nad tím celým tak, jako byste si neustále sama sobě roztáčela „začarovaný kruh", ve kterém si můžete, jak sama píšete, opravdu připadat svým vlastním vězněm.

Vystoupení z kruhů může být cesta na dlouhou trať, no podle mě Vy jste ji již začala. Odhodlala jste se i k návštěvě psychologa. Ten Vám podle mého názoru možná ne úplně sednul, možná Vám jeho způsob práce nevyhovuje vzhledem k Vaším potížím, nebo to má ještě jiné důvody. Téměř každý psycholog nebo psychoterapeut pracuje jiným způsobem, využívá jiné techniky a každému z nás sedí něco jiného. Mě napadlo, že na Vaše potíže bývá užitečná tzv. kognitivně behaviorální terapie. Jde i to, abychom si byli sympatičtí a sedli si s odborníky i lidsky. Myslím si, že právě tohle Vám pak může umožnit to, abyste k nějakému získala důvěru, a mohla s ním hledat a probírat Vaše trápení dlouhodoběji. Přemýšlím i nad tím, co je pro Vás více představitelné - setrvat u svého psychologa a dát tomu ještě čas nebo začít jakoby od začátku s někým novým ? Je na Vás, abyste se sama rozhodla podle toho, jak to cítíte. Svými řádky jste mě přesvědčila, že jste „bojovným vězněm", který má ke svobodě nakročeno, jen zůstává na této cestě vytrvat.  

Budu Vám moc držet palce, aby se Vám postupně dařilo cítit se lépe,

Za tým poradny Lucia

Dobrý den,

ve svém dotazu nám píšete o tom, jak je to pro Vás teď ve Vašem manželství těžké, a jak se k Vám chová Vaše manželka i Vaše děti. Rozumím tomu, že se teď cítíte zmatený, vyčerpaný a chápu, že se snažíte ve všem vyznat. Cením si toho, že jste nám napsal a velmi si vážím Vaší otevřenosti.

Z toho, co píšete, mám pocit, že Vám chování Vaší ženy hodně ubližuje. Přemýšlím nad tím, co ji k takovému jednání vlastně vede. O Vašem vztahu toho však vím jen velmi málo a  nerad bych Vám jednoznačně říkal, zda se ve Vašem případě jedná již o týrání nebo o narušené manželské soužití. Vaše rodinná situace mi však rozhodně připadá vážná a určitě bych Vás chtěl podpořit v tom, že se snažíte svou situaci řešit a nevidíte ji jako bezvýchodnou. Jak sám uvádíte, blíží se Vaše rozvodové řízení a máte také kam se od své ženy odstěhovat, což podle mě není úplnou samozřejmostí.

Se svou ženou však podle Vás budete ještě muset strávit nějaký čas ve společné domácnosti, a tak uvažuji nad tím, co by šlo udělat případně pro to, abyste se doma cítil o něco lépe. Chápu, že cítíte vůči ní často vztek a rozumím tomu, že se chcete nějak bránit.

Myslím si, že nemusíte přistoupit na to, že se budete chovat podobně jako ona. Tím, že si budete navzájem ubližovat, se můžete dostat do bludného kruhu, ze kterého může být obtížné vystoupit. Chápu, že pro Vás i pro ni může být hodně těžké o tom mluvit, ale říkám si, že pokud by to snad bylo možné, bylo by asi dobré si v klidu promluvit o tom, co každý z Vás ve vašem vztahu prožívá. Pokud byste s tím oba souhlasili, tak bych vám doporučil, abyste zkusili mít při takové diskusi nějakého prostředníka, někoho, kdo by vám pomohl zvládat silné emoce, které by se při ní mohly objevit. Takovým prostředníkem by mohl být právě rodinný nebo manželský terapeut, který by vám mohl pomoci řešit Vaše současné problémy a mohl by Vám být i nápomocný při přípravě rozvodu a při rozhodování o porozvodové péči o děti. Připadá mi, že své děti máte přese všechno rád, máte o ně i o jejich výchovu velký zájem, což rozhodně oceňuji. Proto si myslím, že byste se měl zkusit se svou ženou dohodnout na nějakém kompromisu, který by vyhovoval vám oběma i vašim dětem.

Pokud by se Vám nepodařilo se s manželkou dohodnout na společné návštěvě nějakého odborníka, doporučil bych Vám, abyste Vy sám zkusil navštívit psychologa nebo psychoterapeuta. Společně můžete hovořit o Vašich pocitech i o tom, co jste zažil, a může Vám pomoci se s tím vyrovnat.  Pokud byste nemohl žádného odborníka navštívit a chtěl byste si o Vašich problémech s někým promluvit, tak bych Vás chtěl podpořit v tom, abyste se zkusil obrátit na některou z linek důvěry. Jejich seznam podle jednotlivých krajů můžete najít například na stránce http://www.linkyduvery.cz/.

Přeji Vám, abyste se odrazil ode dna a nabral opět hodně sil.

Za tým poradny

Luboš

Dobrý den,

ve svém dotazu nám píšete o tom, jak je to pro Vás teď ve Vašem manželství těžké, a jak se k Vám chová Vaše manželka i Vaše děti. Rozumím tomu, že se teď cítíte zmatený, vyčerpaný a chápu, že se snažíte ve všem vyznat. Cením si toho, že jste nám napsal a velmi si vážím Vaší otevřenosti.

Z toho, co píšete, mám pocit, že Vám chování Vaší ženy hodně ubližuje. Přemýšlím nad tím, co ji k takovému jednání vlastně vede. O Vašem vztahu toho však vím jen velmi málo a  nerad bych Vám jednoznačně říkal, zda se ve Vašem případě jedná již o týrání nebo o narušené manželské soužití. Vaše rodinná situace mi však rozhodně připadá vážná a určitě bych Vás chtěl podpořit v tom, že se snažíte svou situaci řešit a nevidíte ji jako bezvýchodnou. Jak sám uvádíte, blíží se Vaše rozvodové řízení a máte také kam se od své ženy odstěhovat, což podle mě není úplnou samozřejmostí.

Se svou ženou však podle Vás budete ještě muset strávit nějaký čas ve společné domácnosti, a tak uvažuji nad tím, co by šlo udělat případně pro to, abyste se doma cítil o něco lépe. Chápu, že cítíte vůči ní často vztek a rozumím tomu, že se chcete nějak bránit.

Myslím si, že nemusíte přistoupit na to, že se budete chovat podobně jako ona. Tím, že si budete navzájem ubližovat, se můžete dostat do bludného kruhu, ze kterého může být obtížné vystoupit. Chápu, že pro Vás i pro ni může být hodně těžké o tom mluvit, ale říkám si, že pokud by to snad bylo možné, bylo by asi dobré si v klidu promluvit o tom, co každý z Vás ve vašem vztahu prožívá. Pokud byste s tím oba souhlasili, tak bych vám doporučil, abyste zkusili mít při takové diskusi nějakého prostředníka, někoho, kdo by vám pomohl zvládat silné emoce, které by se při ní mohly objevit. Takovým prostředníkem by mohl být právě rodinný nebo manželský terapeut, který by vám mohl pomoci řešit Vaše současné problémy a mohl by Vám být i nápomocný při přípravě rozvodu a při rozhodování o porozvodové péči o děti. Připadá mi, že své děti máte přese všechno rád, máte o ně i o jejich výchovu velký zájem, což rozhodně oceňuji. Proto si myslím, že byste se měl zkusit se svou ženou dohodnout na nějakém kompromisu, který by vyhovoval vám oběma i vašim dětem.

Pokud by se Vám nepodařilo se s manželkou dohodnout na společné návštěvě nějakého odborníka, doporučil bych Vám, abyste Vy sám zkusil navštívit psychologa nebo psychoterapeuta. Společně můžete hovořit o Vašich pocitech i o tom, co jste zažil, a může Vám pomoci se s tím vyrovnat.  Pokud byste nemohl žádného odborníka navštívit a chtěl byste si o Vašich problémech s někým promluvit, tak bych Vás chtěl podpořit v tom, abyste se zkusil obrátit na některou z linek důvěry. Jejich seznam podle jednotlivých krajů můžete najít například na stránce http://www.linkyduvery.cz/.

Přeji Vám, abyste se odrazil ode dna a nabral opět hodně sil.

Za tým poradny

Luboš

Dobrý den Dominiko,

oceňuji, že jste se odhodlala a mám pocit, že jste Vaši situaci popsala srozumitelně a výstižně. Zmiňujete příznaky OCD, svou ,,stydlivost", ukončování jedné etapy života, neschopnost se bavit a další trápení. Uvažuji, jak je pro člověka obtížné vyrovnat se s jedním z těchto břemen a jen těžko se mi hledají slova, kterými bych vyjádřil to, jak obtížnou vnímám Vaši situaci. To, že svou situaci dokážete snášet mi říká, že Vaše touha žít je silnější, než všechny Vaše potíže, což je pro mne obdivuhodné. Zároveň mi to dodává naději, že máte dost síly a odvahy na to, abyste svou situaci změnila.

Píšete, že to trvá už příliš dlouho, a že je nejvyšší začít s tím něco dělat. Možná se Vám zdá vše černé. To, že jste svůj příběh popsala naší poradně, chápu jako projev Vaší odhodlanosti. Ptám se, co by Vám mohlo ulevit? Co Vás teď trápí nejvíce? Jaký by mohl být další krok v cestě za spokojenějším a smysluplnějším životem?

Těší mne, že máte zkušenost s věcmi, které Vám pomáhají a po kterých se můžete cítit lépe. Říkám si, zda stále běháte, a jestli Vám běhání pořád pomáhá? Možná by se daly najít i jiné činnosti (např. poslech hudby, procházky, manuální práce, vyjádření se malováním) nebo sporty (např. plavání, cyklistika, lyžování), které by mohly mít podobné pozitivní účinky.

Zdá se mi, že tím, co Vás v současné chvíli tíží nejvíce, by mohla být Vámi zmiňovaná obava spojená s opouštěním gymnázia, prostředí, které důvěrně znáte. Přechod ze střední školy může být náročnější, a má to tak více lidí. Základní a střední škola bývají víceméně nalinkované a další krok pak může být krokem do neznáma. Učinit rozhodnutí, co dál je obtížný krok, a za Vaší nejistotou vidím zodpovědnost, kterou vůči svému životu vnímáte.

Mé přemítání nad tím, jak postupovat při vypořádání se s Vašimi problémy provází pocit, že toho může být na jednoho člověka příliš. Uvažuji, zda jste ochotná svůj příběh svěřit i jinam, než naší poradně. Většina z nás má potřebu své pocity a trápení sdílet, a k úlevě často stačí jen to, že nás někdo další vyslechne. Pokud se někomu hovoří tak těžko, jako Vám, může pro něj být obtížné vidět ze své situace způsob, jak se svěřit, ale třeba se Vám nějaký z mých návrhů zalíbí tak, že ho využijete. Říkám si, že si řada mladých lidí píše své blogy nebo deník. Člověk si psaním může utřídit myšlenky a své pocity, může pojmenovat, co se v něm děje a tak sám sebe lépe pochopit. Pokud Vám vyhovuje elektronická forma komunikace, mohu navrhnout http://www.elinka.iporadna.cz/, kde s psychologem můžete vést chat. Pokud byste dospěla k tomu, že s někým chcete mluvit, jsou tu také linky důvěry (odkazy na našich stránkách v sekci ,,Síť kontaktů").

Možná jsou i lidé, se kterými mluvit dokážete. Mohli by to být Vaši rodiče nebo jiní dospělí, kterým věříte a mohla byste se svěřit třeba právě s tím, jak obtížné je pro Vás loučení s gymnáziem. A časem možná dospějete i k dalšímu pokusu o kontaktování psychologa. Právě on má nejvíce možností, jak Vám ulehčit od zátěží, kterou v současné době nesete. Nic se nestane, pokud byste mlčela. Je normální, že má člověk při prvním setkání s psychologem svázaný jazyk. Je to stejné, jako s každým jiným člověkem, kterého jsme právě poznali.

Přeji Vám, aby další řádky, které bude Váš příběh psát, byly pozitivnější.

Za tým poradny Ondra

Dobrý den Dominiko,

oceňuji, že jste se odhodlala a mám pocit, že jste Vaši situaci popsala srozumitelně a výstižně. Zmiňujete příznaky OCD, svou ,,stydlivost", ukončování jedné etapy života, neschopnost se bavit a další trápení. Uvažuji, jak je pro člověka obtížné vyrovnat se s jedním z těchto břemen a jen těžko se mi hledají slova, kterými bych vyjádřil to, jak obtížnou vnímám Vaši situaci. To, že svou situaci dokážete snášet mi říká, že Vaše touha žít je silnější, než všechny Vaše potíže, což je pro mne obdivuhodné. Zároveň mi to dodává naději, že máte dost síly a odvahy na to, abyste svou situaci změnila.

Píšete, že to trvá už příliš dlouho, a že je nejvyšší začít s tím něco dělat. Možná se Vám zdá vše černé. To, že jste svůj příběh popsala naší poradně, chápu jako projev Vaší odhodlanosti. Ptám se, co by Vám mohlo ulevit? Co Vás teď trápí nejvíce? Jaký by mohl být další krok v cestě za spokojenějším a smysluplnějším životem?

Těší mne, že máte zkušenost s věcmi, které Vám pomáhají a po kterých se můžete cítit lépe. Říkám si, zda stále běháte, a jestli Vám běhání pořád pomáhá? Možná by se daly najít i jiné činnosti (např. poslech hudby, procházky, manuální práce, vyjádření se malováním) nebo sporty (např. plavání, cyklistika, lyžování), které by mohly mít podobné pozitivní účinky.

Zdá se mi, že tím, co Vás v současné chvíli tíží nejvíce, by mohla být Vámi zmiňovaná obava spojená s opouštěním gymnázia, prostředí, které důvěrně znáte. Přechod ze střední školy může být náročnější, a má to tak více lidí. Základní a střední škola bývají víceméně nalinkované a další krok pak může být krokem do neznáma. Učinit rozhodnutí, co dál je obtížný krok, a za Vaší nejistotou vidím zodpovědnost, kterou vůči svému životu vnímáte.

Mé přemítání nad tím, jak postupovat při vypořádání se s Vašimi problémy provází pocit, že toho může být na jednoho člověka příliš. Uvažuji, zda jste ochotná svůj příběh svěřit i jinam, než naší poradně. Většina z nás má potřebu své pocity a trápení sdílet, a k úlevě často stačí jen to, že nás někdo další vyslechne. Pokud se někomu hovoří tak těžko, jako Vám, může pro něj být obtížné vidět ze své situace způsob, jak se svěřit, ale třeba se Vám nějaký z mých návrhů zalíbí tak, že ho využijete. Říkám si, že si řada mladých lidí píše své blogy nebo deník. Člověk si psaním může utřídit myšlenky a své pocity, může pojmenovat, co se v něm děje a tak sám sebe lépe pochopit. Pokud Vám vyhovuje elektronická forma komunikace, mohu navrhnout http://www.elinka.iporadna.cz/, kde s psychologem můžete vést chat. Pokud byste dospěla k tomu, že s někým chcete mluvit, jsou tu také linky důvěry (odkazy na našich stránkách v sekci ,,Síť kontaktů").

Možná jsou i lidé, se kterými mluvit dokážete. Mohli by to být Vaši rodiče nebo jiní dospělí, kterým věříte a mohla byste se svěřit třeba právě s tím, jak obtížné je pro Vás loučení s gymnáziem. A časem možná dospějete i k dalšímu pokusu o kontaktování psychologa. Právě on má nejvíce možností, jak Vám ulehčit od zátěží, kterou v současné době nesete. Nic se nestane, pokud byste mlčela. Je normální, že má člověk při prvním setkání s psychologem svázaný jazyk. Je to stejné, jako s každým jiným člověkem, kterého jsme právě poznali.

Přeji Vám, aby další řádky, které bude Váš příběh psát, byly pozitivnější.

Za tým poradny Ondra

Dobrý den Lucie,

děkujeme za Váš zájem a snahu pomoci. Naše internetová poradna je anonymní, a na pisatelku dotazu, která se podepsala "mamča" kontakt nemáme. Pokud by se nám však ozvala na základě Vaší reakce a nabídky pro ni, mohli bychom kontakt  na Vás předat.

Přeji Vám hezký den,

za tým poradny Iveta

Dobrý den Lucie,

děkujeme za Váš zájem a snahu pomoci. Naše internetová poradna je anonymní, a na pisatelku dotazu, která se podepsala "mamča" kontakt nemáme. Pokud by se nám však ozvala na základě Vaší reakce a nabídky pro ni, mohli bychom kontakt  na Vás předat.

Přeji Vám hezký den,

za tým poradny Iveta

Dobrý den Natiko,

popisujete Váš vztah s babičkou, který je pro Vás v poslední době stále větší zátěží. Její chování Vám připadá zmatené. Na jednu stranu Vás i s matkou velmi kritizuje, využívá, na druhou stranu ale se chlubí před známými úspěchy, kterých jste s matkou dosáhly. Vnímáte, že Vás diriguje, máte pocit, že jde dokonce o terorizování, ale jsou i chvíle, kdy je nevysvětlitelně milá. Situace je pro vás zřejmě nepřehledná, chtěla byste ji pomoci, ale nevíte jak, tuto Vaši snahu však velmi oceňuji.

Ještě než Vám napíši pár věcí, které mě napadly, chtěla bych říci, že v nastalé situaci mi přijde podstatné, abyste se krom babičky mohly postarat i o sebe. To může znamenat různé věci. Přijde mi například slibné, že máte dobrý vztah s Vaší matkou. Zkoušeli jste si společně promluvit o tom, co dělat, jak se vzájemně podpořit? Možná můžete společně probrat celou situaci s někým dalším, ať už se jedná o psychologa nebo někoho, komu důvěřujete.

Když přemýšlím nad Vaším vztahem s babičkou, napadlo mě, zda jste s ní zkoušela mluvit v době, kdy byla milá a vstřícná. Třeba ji jen trápí samota, ráda by měla stejně hezký vztah se svou dcerou a s Vámi, jako máte mezi sebou Vy s matkou. Určitě je na vás obě hrdá, jinak by nevyzdvihovala vaše úspěchy před přáteli, možná jen neví, jak vám to říci. Jsou to samozřejmě jen mé domněnky, ale možná její kritika je jen snaha pomoci vám vyvarovat se různých chyb. Zmiňujete, že se vše zhoršilo po smrti Vašeho dědečka. Jste tak vlastně jediné dvě, kdo jí zůstal, a může se cítit sama, a díky Vašemu úzkému vztahu s matkou třeba i trochu odstrčená. Možná ještě nedovedla zpracovat smutek ze ztráty manžela, i když to třeba nedává navenek najevo.

Napadají mě ještě další možnosti, jako kdybyste třeba v těch dnech, kdy je milá, zkusily trávit společně více času a naslouchaly tomu, co by ráda dělala ona, co by ji potěšilo. Možná nic z toho nebude fungovat, a možná Vás s matkou naopak napadne spousta jiných možností, jak se s babičkou sblížit. Ať to bude jakkoli, přijde mi podstatné stanovit si nějaké hranice, dokdy se situaci budete snažit řešit samy, a kdy zkusíte požádat o pomoc někoho ve Vašem okolí.

Možnosti internetového poradenství jsou jen velmi omezené, při osobní konzultaci je možno vše probrat podrobněji a najít účinná řešení. Obrátit se můžete například na klinického psychloga nebo na poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, jejichž služby jsou většinou bezplatné, nebo na rodinného terapeuta. Kdo je poblíž Vašeho bydliště se můžete podívat např. v naší Siti kontaktů. Nebo se můžete o nejlepším postupu poradit také na některé Lince důvěry, jejichž seznam naleznete tamtéž.

Přeji Vám, ať se Vám co nejdříve podaří vytvořit si s babičkou pěkný vztah a společné soužití, 

za tým poradny Iveta

Dobrý den Natiko,

popisujete Váš vztah s babičkou, který je pro Vás v poslední době stále větší zátěží. Její chování Vám připadá zmatené. Na jednu stranu Vás i s matkou velmi kritizuje, využívá, na druhou stranu ale se chlubí před známými úspěchy, kterých jste s matkou dosáhly. Vnímáte, že Vás diriguje, máte pocit, že jde dokonce o terorizování, ale jsou i chvíle, kdy je nevysvětlitelně milá. Situace je pro vás zřejmě nepřehledná, chtěla byste ji pomoci, ale nevíte jak, tuto Vaši snahu však velmi oceňuji.

Ještě než Vám napíši pár věcí, které mě napadly, chtěla bych říci, že v nastalé situaci mi přijde podstatné, abyste se krom babičky mohly postarat i o sebe. To může znamenat různé věci. Přijde mi například slibné, že máte dobrý vztah s Vaší matkou. Zkoušeli jste si společně promluvit o tom, co dělat, jak se vzájemně podpořit? Možná můžete společně probrat celou situaci s někým dalším, ať už se jedná o psychologa nebo někoho, komu důvěřujete.

Když přemýšlím nad Vaším vztahem s babičkou, napadlo mě, zda jste s ní zkoušela mluvit v době, kdy byla milá a vstřícná. Třeba ji jen trápí samota, ráda by měla stejně hezký vztah se svou dcerou a s Vámi, jako máte mezi sebou Vy s matkou. Určitě je na vás obě hrdá, jinak by nevyzdvihovala vaše úspěchy před přáteli, možná jen neví, jak vám to říci. Jsou to samozřejmě jen mé domněnky, ale možná její kritika je jen snaha pomoci vám vyvarovat se různých chyb. Zmiňujete, že se vše zhoršilo po smrti Vašeho dědečka. Jste tak vlastně jediné dvě, kdo jí zůstal, a může se cítit sama, a díky Vašemu úzkému vztahu s matkou třeba i trochu odstrčená. Možná ještě nedovedla zpracovat smutek ze ztráty manžela, i když to třeba nedává navenek najevo.

Napadají mě ještě další možnosti, jako kdybyste třeba v těch dnech, kdy je milá, zkusily trávit společně více času a naslouchaly tomu, co by ráda dělala ona, co by ji potěšilo. Možná nic z toho nebude fungovat, a možná Vás s matkou naopak napadne spousta jiných možností, jak se s babičkou sblížit. Ať to bude jakkoli, přijde mi podstatné stanovit si nějaké hranice, dokdy se situaci budete snažit řešit samy, a kdy zkusíte požádat o pomoc někoho ve Vašem okolí.

Možnosti internetového poradenství jsou jen velmi omezené, při osobní konzultaci je možno vše probrat podrobněji a najít účinná řešení. Obrátit se můžete například na klinického psychloga nebo na poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, jejichž služby jsou většinou bezplatné, nebo na rodinného terapeuta. Kdo je poblíž Vašeho bydliště se můžete podívat např. v naší Siti kontaktů. Nebo se můžete o nejlepším postupu poradit také na některé Lince důvěry, jejichž seznam naleznete tamtéž.

Přeji Vám, ať se Vám co nejdříve podaří vytvořit si s babičkou pěkný vztah a společné soužití, 

za tým poradny Iveta

Dobrý den El,

mám pocit, že toho ve svém nitru držíte neskutečně mnoho. Proto doufám, že díky vypsání se se Vám snad aspoň trochu ulevilo. Váš popis ve mně vzbuzuje spoustu dojmů jako je zmatek, smutek či překvapení. Zaujalo mě, že i přesto, že se snažíte své pocity skrývat a obvykle je s ostatními nesdílíte, dokázala jste je obsáhle a srozumitelně vylíčit.

Zmiňujete několik významných emocí. Jednou z nich je vztek na všechno okolo Vás, který Vás až bolí a vyčerpává. Zdá se mi celkem pochopitelné, že pokud člověka vše a všichni rozčilují, že je to dost vyčerpávající a ubíjející. Druhou výraznou emocí se mi jevila prázdnota, kterou popisujete jako totální apatii a neschopnost vidět cokoli pozitivního. Přiznávám, že takové pocity jsou pro mě obtížně představitelné. Říkám si, že musí být nesmírně náročné se takto po většinu času cítit. Proto bych chtěla ocenit, že jste se se svými pocity svěřila a velice detailně je dokázala popsat.

Zaujala mě Vaše zmínka o psychologovi a ráda bych k ní něco doplnila. Píšete, že kdyby Vás někdo dotáhl k psychologovi, tak byste mu nic neřekla. To mi přijde přirozené a myslím si, že aby návštěva psychologa přinesla nějaká pozitiva a změnu, tak by o ni měl stát především člověk, který k němu jde. Také píšete, že by si měl člověk vyřešit své problémy sám. K tomu bych ráda dodala, že psycholog není člověk, který za ostatní řeší jejich problémy. Je to spíše průvodce, který pomáhá ostatním podívat se na jejich problémy z jiných úhlů a dát si různé věci do souvislostí. Avšak sami lidé si musí své problémy ve skutečnosti vyřešit. Co se týče financí, tak existuje několik bezplatných možností. Jednou z nich jsou kliničtí psychologové, kteří pracují na pojišťovnu, tudíž u nich nic neplatíte. Další možností jsou krizová centra a školní psychologové, kteří jsou bezplatní. Pokud by pro Vás byl osobní kontakt příliš náročný, můžete zavolat na Linky bezpečí. Chápu, že představa návštěvy psychologa je pro spoustu lidí nepříjemná, ale říkám si, že za pokus člověk nic nedá. Naopak myslím, že taková návštěva může být velice inspirativní a povzbudivá a věřím, že by Vám mohla opravdu pomoci.

Ráda bych s Vámi také sdílela jeden svůj dojem z Vašeho dotazu. Přestože zmiňujete spoustu negativních stavů, tak z Vašeho popisu nemám pocit bezvýchodnosti a bezradnosti. Zaujalo mě, že jste schopna si na veřejnosti nasadit masku a nechcete, aby na Vás ostatní něco poznali. Z toho mám dojem, že v sobě přece jen důvod tomu všemu nějak vzdorovat. Také uvažuji o tom, co Vás vede k takovému „maskování“, když Vám na ostatních vůbec nezáleží a nezajímají Vás. Myslíte, že by to mohlo být tím, že Vám ostatní přece jen nejsou úplně jedno?

Říkám si také, že na to, že se nechcete s nikým bavit a kontakt Vás otravuje, jste se rozepsala poměrně dlouze. Napadá mě proto, jestli by takové vypisování se mohlo být cestou, jak si ulevit od Vašich pocitů? Přemýšlela jsem, jak Vám bylo, když jste svůj dotaz do naší poradny dopsala a odeslala. Kdybyste si každý večer sedla a napsala si jen tak pro sebe vše, co jste ten den zažívala, změnilo by se něco?

Časem se třeba dostanete i k tomu, že byste ráda s někým své pocity sdílela osobně. Nemusí to být určitě hned psycholog, ale klidně kamarád nebo někdo blízký, komu důvěřujete. Možnosti internetového poradenství jsou omezené a myslím, že byste si ve Vaší situaci zasloužila mnohem více prostoru. Věřím také, že existuje několik osob, které by Vám ho rády poskytly. Přeji Vám, aby se Vám brzy podařilo najít v životě i něco pozitivního a Vaše stavy se staly snesitelnějšími.

Za tým poradny Eliška

Dobrý den El,

mám pocit, že toho ve svém nitru držíte neskutečně mnoho. Proto doufám, že díky vypsání se se Vám snad aspoň trochu ulevilo. Váš popis ve mně vzbuzuje spoustu dojmů jako je zmatek, smutek či překvapení. Zaujalo mě, že i přesto, že se snažíte své pocity skrývat a obvykle je s ostatními nesdílíte, dokázala jste je obsáhle a srozumitelně vylíčit.

Zmiňujete několik významných emocí. Jednou z nich je vztek na všechno okolo Vás, který Vás až bolí a vyčerpává. Zdá se mi celkem pochopitelné, že pokud člověka vše a všichni rozčilují, že je to dost vyčerpávající a ubíjející. Druhou výraznou emocí se mi jevila prázdnota, kterou popisujete jako totální apatii a neschopnost vidět cokoli pozitivního. Přiznávám, že takové pocity jsou pro mě obtížně představitelné. Říkám si, že musí být nesmírně náročné se takto po většinu času cítit. Proto bych chtěla ocenit, že jste se se svými pocity svěřila a velice detailně je dokázala popsat.

Zaujala mě Vaše zmínka o psychologovi a ráda bych k ní něco doplnila. Píšete, že kdyby Vás někdo dotáhl k psychologovi, tak byste mu nic neřekla. To mi přijde přirozené a myslím si, že aby návštěva psychologa přinesla nějaká pozitiva a změnu, tak by o ni měl stát především člověk, který k němu jde. Také píšete, že by si měl člověk vyřešit své problémy sám. K tomu bych ráda dodala, že psycholog není člověk, který za ostatní řeší jejich problémy. Je to spíše průvodce, který pomáhá ostatním podívat se na jejich problémy z jiných úhlů a dát si různé věci do souvislostí. Avšak sami lidé si musí své problémy ve skutečnosti vyřešit. Co se týče financí, tak existuje několik bezplatných možností. Jednou z nich jsou kliničtí psychologové, kteří pracují na pojišťovnu, tudíž u nich nic neplatíte. Další možností jsou krizová centra a školní psychologové, kteří jsou bezplatní. Pokud by pro Vás byl osobní kontakt příliš náročný, můžete zavolat na Linky bezpečí. Chápu, že představa návštěvy psychologa je pro spoustu lidí nepříjemná, ale říkám si, že za pokus člověk nic nedá. Naopak myslím, že taková návštěva může být velice inspirativní a povzbudivá a věřím, že by Vám mohla opravdu pomoci.

Ráda bych s Vámi také sdílela jeden svůj dojem z Vašeho dotazu. Přestože zmiňujete spoustu negativních stavů, tak z Vašeho popisu nemám pocit bezvýchodnosti a bezradnosti. Zaujalo mě, že jste schopna si na veřejnosti nasadit masku a nechcete, aby na Vás ostatní něco poznali. Z toho mám dojem, že v sobě přece jen důvod tomu všemu nějak vzdorovat. Také uvažuji o tom, co Vás vede k takovému „maskování“, když Vám na ostatních vůbec nezáleží a nezajímají Vás. Myslíte, že by to mohlo být tím, že Vám ostatní přece jen nejsou úplně jedno?

Říkám si také, že na to, že se nechcete s nikým bavit a kontakt Vás otravuje, jste se rozepsala poměrně dlouze. Napadá mě proto, jestli by takové vypisování se mohlo být cestou, jak si ulevit od Vašich pocitů? Přemýšlela jsem, jak Vám bylo, když jste svůj dotaz do naší poradny dopsala a odeslala. Kdybyste si každý večer sedla a napsala si jen tak pro sebe vše, co jste ten den zažívala, změnilo by se něco?

Časem se třeba dostanete i k tomu, že byste ráda s někým své pocity sdílela osobně. Nemusí to být určitě hned psycholog, ale klidně kamarád nebo někdo blízký, komu důvěřujete. Možnosti internetového poradenství jsou omezené a myslím, že byste si ve Vaší situaci zasloužila mnohem více prostoru. Věřím také, že existuje několik osob, které by Vám ho rády poskytly. Přeji Vám, aby se Vám brzy podařilo najít v životě i něco pozitivního a Vaše stavy se staly snesitelnějšími.

Za tým poradny Eliška

Dobrý den Tomáši,

oceňuji, že se s předstihem zajímáte o možnosti ohledně nalezení takové práce, která by Vás bavila, jelikož cítíte, že obor, v němž se nyní učíte, pro Vás patrně nebude zajímavý. Nejistotu ohledně budoucí profese cítí často lidé bez ohledu na to, zda mají ADHD či nikoli.

Z Vašeho dotazu není zřejmé, zda Vy sám máte diagnostikovánu  ADHD, ale ať již tomu tak je nebo ne, neexistují obecně platná doporučení ohledně práce pro lidi s ADHD, vždy je to individuální. Možná byste se mohl zkusit zamyslet, co Vás baví, jaké byly třeba Vaše dřívější koníčky, zda byste raději pracoval v kolektivu lidí či jste spíše samotářský typ apod.

Domnívám se, že v tomto by pro Vás mohla být velmi užitečná osobní návštěva psychologa, který by s Vámi probral jak Vaše osobnostní charakteristiky, tak předpoklady k různým typům povolání. Společně byste pak hledali nejlepší možnou variantu, kde a v čem hledat uplatnění tak, aby Vás Vaše práce bavila. Kontakt můžete najít v naší Síti kontaktů.

Přeji Vám, ať najdete práci, která Vás bude těšit a naplňovat,

za tým poradny Iveta

Dobrý den Tomáši,

oceňuji, že se s předstihem zajímáte o možnosti ohledně nalezení takové práce, která by Vás bavila, jelikož cítíte, že obor, v němž se nyní učíte, pro Vás patrně nebude zajímavý. Nejistotu ohledně budoucí profese cítí často lidé bez ohledu na to, zda mají ADHD či nikoli.

Z Vašeho dotazu není zřejmé, zda Vy sám máte diagnostikovánu  ADHD, ale ať již tomu tak je nebo ne, neexistují obecně platná doporučení ohledně práce pro lidi s ADHD, vždy je to individuální. Možná byste se mohl zkusit zamyslet, co Vás baví, jaké byly třeba Vaše dřívější koníčky, zda byste raději pracoval v kolektivu lidí či jste spíše samotářský typ apod.

Domnívám se, že v tomto by pro Vás mohla být velmi užitečná osobní návštěva psychologa, který by s Vámi probral jak Vaše osobnostní charakteristiky, tak předpoklady k různým typům povolání. Společně byste pak hledali nejlepší možnou variantu, kde a v čem hledat uplatnění tak, aby Vás Vaše práce bavila. Kontakt můžete najít v naší Síti kontaktů.

Přeji Vám, ať najdete práci, která Vás bude těšit a naplňovat,

za tým poradny Iveta

Dobrý den Sáro,

děkuji Vám za dotaz. Moc si vážím toho, že jste se dokázala takto otevřít a své stavy otevřeně popsala. Uvědomuji si, že to mohlo být těžké a doufám, že se Vám třeba i trochu ulevilo, když jste své pocity mohla dostat ze sebe.

Zmiňujete, že se u Vás střídají dva typy nálad. První, kdy nepozorujete nic divného, zatímco u druhého stavu máte problém cokoli udělat a škrábete se na obličeji a rukou. Přitom pociťujete pocity méněcennosti a strachujete se o blízké. Vaše rodina o tom zřejmě ví, ale Vy se o tom nechcete bavit.

Jsem proto moc ráda, že jste se odhodlala napsat a ptáte se na to, kam se můžete obrátit na pomoc. V současné chvíli máte více variant. Pokud byste si chtěla s někým promluvit, nabízí se psycholog či psychoterapeut. Další možností jsou kliničtí psychologové, kteří mívají ve větších městech většinou svoji praxi a jejich služby bývají propláceny zdravotní pojišťovnou. Mají však delší čekací lhůty než terapeuti, kteří pracují soukromě, a jejichž služby se platí hotově. Pokud o nikom takovém nevíte, můžete zkusit zavolat na Linku bezpečí (116 111), kde by Vám měli poskytnout kontakt na vhodného odborníka ve městě, kde bydlíte.

Stanovit diagnózu po internetu však možné není. Stanovení diagnózy musí obsahovat jak důkladný osobní rozhovor, tak popřípadě i administraci psychologických metod, které pomáhají k utvoření celostního obrázku o podobě poruchy. Proto bych Vás ráda podpořila v návštěvě odborníka, se kterým si můžete o svých pocitech a stavech popovídat detailněji a společně zjistit, zda Vaše stavy opravdu svědčí o nějaké diagnóze nebo ne. Společně můžete najít cesty k Vaší větší vyrovnanosti a životní spokojenosti.

Přeji Vám, abyste našla vhodného odborníka, který Vám s Vašimi stavy pomůže, a Vy se tak budete cítit lépe.

Za tým poradny Eliška

Dobrý den Sáro,

děkuji Vám za dotaz. Moc si vážím toho, že jste se dokázala takto otevřít a své stavy otevřeně popsala. Uvědomuji si, že to mohlo být těžké a doufám, že se Vám třeba i trochu ulevilo, když jste své pocity mohla dostat ze sebe.

Zmiňujete, že se u Vás střídají dva typy nálad. První, kdy nepozorujete nic divného, zatímco u druhého stavu máte problém cokoli udělat a škrábete se na obličeji a rukou. Přitom pociťujete pocity méněcennosti a strachujete se o blízké. Vaše rodina o tom zřejmě ví, ale Vy se o tom nechcete bavit.

Jsem proto moc ráda, že jste se odhodlala napsat a ptáte se na to, kam se můžete obrátit na pomoc. V současné chvíli máte více variant. Pokud byste si chtěla s někým promluvit, nabízí se psycholog či psychoterapeut. Další možností jsou kliničtí psychologové, kteří mívají ve větších městech většinou svoji praxi a jejich služby bývají propláceny zdravotní pojišťovnou. Mají však delší čekací lhůty než terapeuti, kteří pracují soukromě, a jejichž služby se platí hotově. Pokud o nikom takovém nevíte, můžete zkusit zavolat na Linku bezpečí (116 111), kde by Vám měli poskytnout kontakt na vhodného odborníka ve městě, kde bydlíte.

Stanovit diagnózu po internetu však možné není. Stanovení diagnózy musí obsahovat jak důkladný osobní rozhovor, tak popřípadě i administraci psychologických metod, které pomáhají k utvoření celostního obrázku o podobě poruchy. Proto bych Vás ráda podpořila v návštěvě odborníka, se kterým si můžete o svých pocitech a stavech popovídat detailněji a společně zjistit, zda Vaše stavy opravdu svědčí o nějaké diagnóze nebo ne. Společně můžete najít cesty k Vaší větší vyrovnanosti a životní spokojenosti.

Přeji Vám, abyste našla vhodného odborníka, který Vám s Vašimi stavy pomůže, a Vy se tak budete cítit lépe.

Za tým poradny Eliška