VAŠE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY

Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit

Nevím, co se mnou je a co cítím

Dobrý den, mám problém poznat samu sebe.
Byla jsem na 3 školách šikanovaná, měnila jsem je často, protože se mi rodiče rozvedli v 10 letech. Myslím, že mi chyběla otcovská role a proto jsem se upínala od 11-14 na pozornost starších mužů a vymýšlela si různé identity. Problém je v tom, že mi to zůstalo. Tvořím si identitu podle toho s kým mluvím, abych pro něj byla zajímavá a líbila se mu. Něco jako "ušitá na míru". To vede k tomu, že v realitě nejsem schopna pochopit své emoce, nebo poznat co cítím. Nejsem si jistá, kdo vlastně jsem. Hodně se upínám na nějaké závislosti. Málem jsem byla alkoholička, ale přestala jsem. Pak kuřačka a přestala, jenže to mě zavedlo k sladkému a kávě a u toho jsem doteď. Hodně jsem přibrala a mám pocit, že Musím být na něčem závislá. Mám problém pochopit hodnotu věci nebo člověka. Častokrát se mi stane, že řeknu někomu něco a on je ublížený, jen já přitom nic necítím a neplánovala jsem někomu ublížit slovně. Jediný kladný vztah mám ke zvířatům, jsem emočně upnutá na kočku, která mi utekl díky ex příteli. Mám pocit, že to byl ten moment kdy jsem "přestala milovat". Nedokážu mluvit o svých emocích s blízkými a kamarády, raději naslouchám. Myslím, že trpím depresí, když mě to popadne tak cítím šílené prázdno vnitru, ale netrvá to den-dva kolikrát to byl měsíc a dokonce půl rok. Budila jsem se s pocitem zklamání, že jsem se vlastně probudila živá. Hodně jsem se sebepoškozovala, snažím se to nedělat silou vůle, ale občas mi ruka ujede - ne tak často jako když mi bylo méně let. Cítím, že nemám velkou potřebu být s někým v kontaktu, občas tedy mám záchvaty kdy chci mít víc kamarádů, ale to hned zmizí. Jsem ráda sama a dělám věci sama, protože mi příjde, že když je někdo kolem mě tak mě utlačuje. Často se mi stává, že mi někdo řekne negativní názor na něco co mě příjde super a já to přestanu dělat, protože mě to začne "otravovat a připadat zbytečné". Má máma mi například roztrhala kresby a od té doby mám blok v hlavě, kdy nemůžu začít znovu kreslit i když se snažím a pořídila jsem si tablet, jediný koníček co mě opravdu bavil léta zmizel. Je toho spoustu co bych chtěla napsat. Psala jsem psychologům a psychiatrům a snažila se popsat svůj problém, jenže sem nikdy nedostala odpověď zpátky, možná jim to přišlo moc zkreslené nebo že si vymýšlím, jenže to mě odradilo hledat další pomoc a tak se potácím sama se sebou. Píšu si deník a snažím se zaznamenat svoje výbuchy a emoce tam, jenže to nemůžu nikomu ukázat ani říct, protože si připadám jako psychopat. Trpím i představami, kdy umírám nebo se mě někdo snaží zabít. Když jdu na metro, stojím radši dál od linie, protože mě hlava přemítá představy jak mě někdo strčí pod metro a zemřu. Bojím se smrti, respektive toho, že už nebudu vlastnit svoje myšlenky a představy, jenže na druhou stranu ji vítám a říkám si, že mi to skončí a potkám se s tou kočkou co mi utekla. Připadám si, že přežívám. Je to dost věci co bych chtěla vidět nebo dělat, být úspěšná, ale sama sebe tahám ke dnu. Nedokážu se pochopit ani to co cítím, chtěla bych vědět co semnou je, konečně docílit nějaké odpovědi. Prosím poraďte mi, kam se mám obrátit. Nebo nějakého odborníka. Snažím se sama dělat diagnózy, hledat co semnou je špatně, ale samozřejmě to není cesta a ničeho tak nedocílím. Držím se od všeho špatného silou vůle.
Budu ráda za odpověď a děkuji za Váš čas.

DonoAya

Odpověď

Dobrý den,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám, že od dospívání se přizpůsobujete druhým. Nevíte, kdo jste a co cítíte, o svých emocích se Vám nedaří mluvit ani s blízkými. Zdá se Vám, že jste se emočně upnula akorát na Vaši ztracenou kočku. Píšete také o tom, že se dlouhodobě potýkáte se závislostmi, sebepoškozováním a myšlenkami na smrt. Pokoušela jste se psát psychologům i psychiatrům, ale neodepsali Vám. Chtěla byste vědět, co se s Vámi děje, a kdo by Vám mohl pomoct.

Když čtu Váš dotaz, rozumím tomu, že se již dlouho cítíte být v tíživé situaci. Myslím, že si zasloužíte ocenění za to, že se Vám takto podařilo Vaše myšlenky i pocity vyjádřit a podělit se o ně s námi. Připadá mi obdivuhodné, jak se snažíte hledat cesty k tomu, abyste sama sobě lépe porozuměla a aby Vám bylo lépe – například pomocí psaní deníku, nebo pořízení tabletu na kreslení. Říkám si, že o to více pro Vás asi bylo zraňující, když jste vložila svou důvěru do odborníků, kteří Vám ani neodepsali.

Přestože chápu, že je pro Vás těžké sdílet své pocity s druhými, chtěla bych Vás povzbudit, abyste se o to i nadále pokoušela. Zdá se mi, že se Vám daří o Vašem prožívání velmi srozumitelně psát. Možná byste se dokázala blízkým svěřit například formou dopisu. Říkám si, že Vaši blízcí by možná rádi věděli, že se s Vámi něco děje. Mohou s vámi být, když Vám nebude dobře, nebo se jim můžete v takovou chvíli jenom ozvat.

Takto na dálku bohužel není možné určit, co se s Vámi nyní děje, nebo kde mají Vaše současné pocity příčinu. Proto bych Vás chtěla podpořit, abyste znova zkusila oslovit nějakého odborníka. K vyhledávání můžete využít tyto rozcestníky. Nevím přesně, jakým způsobem jste se předtím pokoušela odborníky kontaktovat, ale napadá mě, že možná budete úspěšnější, pokud někoho zkusíte oslovit telefonicky, nebo mu napíšete pouze stručný mail s prosbou o objednání. Je také možné, že někteří odborníci budou mít naplněnou kapacitu, a proto Vás chci podpořit, abyste neváhala v případě neúspěchu oslovit někoho dalšího. Společně s psychologem či psychoterapeutem nejspíš dokážete lépe pojmenovat Vaše pocity a hledat způsoby, jak se s nimi vypořádat. Někdy může také pomoci práci na sobě doplnit o užívání léků stabilizujících náladu. Ty člověku mohou poskytnout dočasnou nebo dlouhodobou podporu, aby měl sílu na sobě pracovat v psychoterapii a lépe se mu fungovalo i v každodenním životě. Léky předepisuje lékař – psychiatr, na kterého se také můžete obrátit. Pokud byste se rozhodovala mezi psychologem, psychoterapeutem a psychiatrem, neváhejte se k jednomu z nich objednat. Bude schopen Vás odkázat i na další potřebné odborníky. Říkám si, že s vyhledáváním by Vám mohl pomoct i někdo blízký, anebo se můžete obrátit na terapeutickou linku Sluchátko, která bezplatně pomáhá s vyhledáním psychoterapeutických služeb.

Když čtu o tom, jak je pro Vás těžké pojmenovávat Vaše pocity, napadá mě, že by pro Vás mohla být přínosná také nějaká svépomocná skupina. Ta obvykle není vedená odborníkem, ale umožňuje lidem s podobnými obtížemi sdílet zkušenosti a díky tomu i lépe porozumět svému prožívání. Někdy nabízí také řadu dalších aktivit (např. malování, výlety). Zde je orientační seznam některých takových skupin, na internetu naleznete další.

Pokud byste se potýkala s obzvláště tíživou a akutní situací, například byste si chtěla ublížit, chci Vám doporučit, abyste využila služeb linky důvěry či krizového centra. Jsou často bezplatné, můžete je kontaktovat i anonymně a některé jsou dostupné nonstop. V takových situacích Vám může být nápomocná také bezplatná aplikace Nepanikař, kde naleznete různé tipy pro zvládnutí nepříjemných stavů i další kontakty.

Přestože se domnívám, že pro řešení Vašich problémů je důležité, abyste si o své situaci promluvila s odborníkem, chci Vám ještě nabídnout několik věcí, které mohou sloužit jako doplněk k jeho péči. Pro mnoho lidí je léčivá společnost zvířat, o kterých píšete, že k nim máte kladný vztah. Přemýšlím, jestli by Vám třeba nebylo lépe ve společnosti nějakého mazlíčka, nebo by Vás nenaplňovala návštěva nějakého zařízení, které kontakt se zvířaty zprostředkovává (útulek, ranč). Můžete hledat také další věci, které by Vám mohly zlepšit den. Většině lidí pomáhá dodržování zásad duševní hygieny (spánek, vyvážená strava, pohyb), ale také řada dalších aktivit (relaxace, poslech hudby aj.) – inspirovat se můžete v těchto infografikách.

Přejeme Vám, aby se Vám podařilo porozumět lépe tomu, co prožíváte, a nalézt řešení.

Tým poradny

Potkala jsem spřízněnou duši, ale nemůžeme spolu být

Dobrý den,
Nevím si rady, na koho se s touhle situací obrátit. Snad nám dokážete pomoct. Ve zkratce. Potkala jsem úžasnou spřízněnou duši, kterou neskutečně miluji. Oba vím, že spolu do budoucna být nemůžeme. On má přítelkyni a děti, nic měnit nechce, což ani já nechci. Nedokážu si představit, že ho odtrhávám od rodiny, nechci aby se pak trápil, když nebude na blízku svým dětem. Já jsem ve stadiu se posunout dál. Ráda bych se každý večer, ráno vedle někoho probouzela, měla i já děti s mužem který bude se mnou a měla tak "plnohodnotný" život. On tohle všechno ví a nechává mi prostor, abych toho dosáhla. Jsme k sobě až šíleně moc napojení a zamilovaní. Jde tohle nějak proměnit, aby jsme zůstali přáteli a byli pořád v kontaktu? Ani jeden si nedokážeme představit, že toho druhého ztratíme. Ta vnitřní bolest od doby kdy jsem řekla, že se chci posunout dál je hrozná. Hlava mi říká je na čase si hledat partnera s kterým budu budovat rodinu. Srdce mi říká neopouštěj ho. Tyhle dvě věci nejdou skloubit dohromady. Podle čeho se rozhodovat? Jak to udělat, aby to tak nebolelo? Jak udělat abych mu neublížila a zároveň i sobě? Jak překonat tohle napojení a zamilovanost a přepnout to na přátelství? Jde to vůbec? Nevím, zda už nejsem blázen. Máte s tímto zkušenost? Prosím, víte jak na to? Oba si chceme zůstat v životě aspoň oporou a být spolu kamarádi. Totální odstřihnutí nefunguje, to nejde. Jde to nějak postupně? U čeho začít?

Děkuji za váš čas.

Bára

Odpověď

Dobrý den, Báro,

těší nás, že se s Vaším dotazem obracíte právě na naši poradnu, Vaší důvěry si vážíme. Píšete, že jste se seznámila s mužem, cítíte se spolu propojení a jste do sebe zamilovaní. Jste ale přesvědčená, že spolu nebudete, protože nechce odejít od přítelkyně a dětí a Vy jeho rozhodnutí zcela respektujete. Chcete se posunout dál a mít po svém boku někoho, s kým budete moci založit rodinu a plánovat budoucnost. Nevíte však, jak se od tohoto muže odpoutat a zůstat jen přáteli, když jsou Vaše vzájemné city tak silné.

Představuji si, jak to pro Vás musí být náročné, mít pocit, že jste našla spřízněnou duši, se kterou vlastně nemůžete být. Zvláště, když už jste se rozhodla posunout dál, ale Vaše srdce Vás táhne zpět k němu. Nedivím se proto, že se trápíte a připadá mi to v této situaci zcela přirozené.

Ptáte se, zda lze zamilovanost přeměnit na přátelství. Podle mého názoru to možné je, ale takový proces může trvat i roky. Záleží na konkrétní situaci a konkrétních lidech, jaké si nastaví hranice a jak si svůj vzájemný přátelský vztah představují. Postupem času byste si mohli například zvyknout, že se vídáte méně, nejste si už tak blízcí a pocity zamilovanosti by se tak mohly proměnit v přátelství. Nedokážu však říct, zda je to ve Vašem případě reálné, protože v tak emočně silných vztazích, jako je ten Váš, to bývá méně obvyklé. Mohlo by se potom stát, že snaha udržet si ve svém životě člověka, kterého milujete, v roli přítele, by Vás nakonec trápila ještě víc. Kdybyste pokračovali v kontaktu a stýkání, mohli byste v sobě vzájemně udržovat a vyživovat pocity lásky či zamilovanosti. Potom by takový vztah těžko mohl zůstat jen přátelský. I když píšete, že totální odstřihnutí není možné, možná byste o něm mohla uvažovat v souvislosti s pokusem o navázání Vašeho přátelství. Když si člověk udělá alespoň dočasný prostor pro zpracování svých emocí a zážitků a srovnání hodnot a priorit, správné rozhodnutí i následné kroky se pak mohou objevit samy.

Je pochopitelné, že nechcete toho muže nijak zranit, a zároveň myslíte i na sebe. Někdy se ale stává, že pokud chceme začít novou životní etapu, je potřeba uzavřít tu starou, a s tím se bohužel mohou spojovat i pocity ztráty a bolesti. Z Vaší zprávy jsem pochopila, že ten muž se už rozhodl, že zůstane s přítelkyní a dětmi, proto bych Vás chtěla podpořit, abyste opravdu dala prostor sama sobě, abyste si mohla ujasnit, kam byste chtěla v životě směřovat, jak toho dosáhnout a zda v něm má tento muž nějaké místo.

Ptáte se také, podle čeho se rozhodovat. Z Vašeho dotazu vnímám, že Vám v této situaci dlouhodobě není dobře a ačkoliv jste se o to už pokoušela, nedaří se Vám to změnit. Proto bych Vám doporučila říct si o pomoc a podporu. Napadá mě, zda máte ve svém okolí někoho blízkého, komu důvěřujete. Často bývá užitečné svěřit se kamarádce či rodině, protože nám mohou poskytnout novou perspektivu nebo názor. Navíc čas s nimi strávený může rozptýlit Vaše myšlenky a poskytnout tak nějaký prostor a odstup.

Velmi Vám také doporučuji spolupráci s odborníkem. Psycholog či psychoterapeut by s Vámi mohl podrobněji rozebrat Vaše důvody a možnosti, jak s Vaším vztahem naložit, jak pracovat se svými pocity, a jak například postupovat dále ve Vašem vztahu. Mohl by Vám také poskytnout podporu a případně Vás provést rozchodem, abyste jej dokázala ustát. Na následujícím odkazu zde nebo zde můžete najít odborníky ve Vašem okolí a vybrat si, kdo by Vám nejvíce vyhovoval.

Přejeme Vám hodně štěstí a síly k nalezení a následování rozhodnutí.

Tým poradny

Trápí mě mužův nezájem o mé zdraví

Dobry den, prosim o radu, jak se vyrovnat s tim, ze muz ignoruje moje zdravotni problemy. Zijeme spolu 20 let, mame dve deti, pred dvema mesici jsem zjistila, ze mam zdravotni problem( podezreni na rakovinu delozniho cipku), muzi jsem to rekla. Bohuzel se o mem zdravotnim problemu vubec nebavi. I presto, ze chodim na vysetreni, nezepta se me na vysledky, proste dela, ze se nic nedeje. Nezda se mi toto chovani normalni. Trapi me jeho nezajem o me zdravi. Dekuji za radu, jak se k nemu nyni chovat.

Katerina

Odpověď

Dobrý den, Kateřino,

píšete, že Vás trápí mužův nezájem o Vaše zdraví. Před dvěma měsíci u Vás vzniklo podezření na rakovinu děložního čípku, on se však neptá na výsledky vyšetření a dělá, že se nic neděje. Ptáte se nás, jak se s tímto jeho chováním vyrovnat.

V první řadě mě mrzí, že se potýkáte s podezřením na tak nepříjemné onemocnění. Připadá mi z Vaší strany zcela pochopitelné očekávat v takovém obtížném období podporu od Vašeho blízkého okolí. Přijde mi proto důležité, abyste se měla na koho obrátit, ať už ve Vaší rodině, nebo třeba mezi kamarádkami. Pokud by Vás nenapadala vhodná osoba, můžete se zkusit obrátit na některou z organizací, které poskytují onkologickým pacientkám komplexní podporu (například tato nebo tato).

Představuji si, že se můžete cítit zmatená a možná i zklamaná tím, jak Váš muž dosud na informace o Vašem zdravotním stavu reagoval. Zároveň to podle mě nemusí nutně znamenat, že mu je Vaše zdraví lhostejné. Různí lidé reagují na ohrožující informace různými způsoby. Někteří nemají problém si o nich povídat, jiní se je snaží spíše vytěsnit, nebo třeba neví, jak o takových těžkých tématech mluvit. Říkám si, jaké by pro Vás bylo dát Vašemu muži otevřeně najevo, jak se ohledně jeho chování cítíte, a nakolik je pro Vás důležitá jeho podpora. Přestože to možná nebude příjemný rozhovor, napadá mě, že by Vám to mohlo pomoct získat odpovědi na Vaše otázky.

Pokud by Váš muž nadále nechtěl o Vašem zdravotním stavu komunikovat, jednou z možností by mohlo být obrátit se na psychologa nebo psychoterapeuta. Ten by Vám mohl pomoci hledat možnou odpověď na otázku, proč Váš muž ignoruje Vaše zdravotní problémy, nebo by s Vámi mohl pracovat na způsobu, jak se s jeho chováním vyrovnat. Rozhodla-li byste se obrátit na některou z výše uvedených organizací, možná by Vám mohli s Vaší situací poradit lidé, kteří si zažili podobné věci.

Přejeme Vám všechnu potřebnou podporu pro překování obtížného období.

Tým poradny

Chci se s přítelem rozejít, ale on nechce

Dobrý den, Píši Vám skrze muj problem. Potkala sem kluka, ktery si me az moc oblibil, ma me rad, vic jak rád. A ted k tomu problemu. Chci odejit od nej pryč, že vše co bylo, chci nechat jít, at me necha jít, říkam mu kazdy den, že se trapím, že sem jak v začarovaném kruhu, nevím jak ven, a že mě nemuze u sebe držet proti mojí vůle. Ale to není vše, začína i vyhrožovat, že moji minulost řekne mim prátelum, rodine, pise mi a vola az moc..... Nevím jak dál, nevím jak dál se sebou, s ním... pomocte mi prosim. Děkuji.

michaela

Odpověď

Dobrý den, Michaelo,

jsme rádi, že se s Vaším problémem obracíte právě na naši poradnu, Vaší důvěry si vážíme. Píšete, že jste se seznámila s klukem, který si Vás až moc oblíbil. Nyní byste ze vztahu chtěla odejít, ale on se rozcházet nechce a začíná Vám i vyhrožovat, že řekne Vašim blízkým o Vaší minulosti.

Přemýšlím, jak to může být náročné, být s někým, s kým se trápíte, zvláště když Vám začíná vyhrožovat. Věřím, že i nevyžádané telefonáty a zprávy mohou být obtěžující. Říkám si, že to ve Vás může vyvolávat pocity bezradnosti a zmatku z toho, jak se k tomu postavit a chápu, že sama nevíte, jak dál.

Napadá mě, zda máte ve svém okolí někoho blízkého, komu důvěřujete. Často může pomoci svěřit se rodině nebo kamarádce, mít někoho, kdo Vám poskytne oporu. Někdy může být užitečné poslechnout si jejich názory či nápady na řešení situace. Pokud byste to sama považovala za přínosné, zvažte, jestli jim neříct alespoň něco málo o své minulosti, abyste se nemusela tolik bát, co by jim přítel řekl. To je však zcela na Vás, protože netuším, jaká Vaše minulost je a také jak by na to mohli reagovat.

Z Vaší zprávy chápu, že už jste Vaše pocity i celou situaci s tím klukem řešila. I tak bych Vás však chtěla podpořit, abyste si s ním zkusila promluvit ještě jednou. Při takových rozhovorech bývá prospěšné zvolit načasování, kdy Vás nebude nic rušit a budete se tomu druhému moci věnovat. Může být také užitečné si předem promyslet, co vše mu chcete sdělit, případně si tyto body vypsat na papír. Při rozhovoru mu můžete zkusit více přiblížit své pocity, to, jak celou situaci vnímáte a co chcete. Může mu také dát prostor, aby Vám mohl říct svůj pohled na věc. Je možné, že po takovém otevřeném a upřímném rozhovoru pochopí, že s ním opravdu nechcete být, a podaří se Vám domluvit na klidném rozchodu.

Také se ale může stát, že přes veškeré Vaše snahy se nebudete schopni dohodnout, a ten kluk nebude chtít k rozchodu přistoupit. Pokud byste vnímala, že potřebujete oporu a chtěla byste s někým nezávislým probrat, jak dále postupovat, chci Vám doporučit, ať se obrátíte na odbornou pomoc. Jestli ještě studujete a máte ve škole školního psychologa, můžete jako první kontaktovat jeho. Pokud byste tuto možnost neměla, můžete si psychologa či psychoterapeuta vyhledat prostřednictvím těchto rozcestníků. Také Vám chci říci, že ať už jsou okolnosti Vašeho rozchodu jakékoliv, vyhrožování není v pořádku v žádném případě. Z Vašeho popisu bohužel nemám dost informací, abych dokázala odhadnout, jak je Vaše situace vážná. Pokud by vyhrožování pokračovalo, chci Vás podpořit, abyste si řekla o pomoc. Můžete kontaktovat třeba neziskové organizace, které zdarma poskytují odborné poradenství, ve Vašem okolí se můžete obrátit třeba sem nebo sem. Při osobní nebo telefonické konzultaci byste mohli podrobněji rozebrat Vaši situaci a prodiskutovat i možné způsoby řešení. Pokud byste se cítila v ohrožení a potřebovala akutní pomoc, můžete se obrátit na některou z Linek důvěry nebo krizových center.

Přejeme Vám hodně štěstí a ať rozchod proběhne podle Vašich představ.

Tým poradny

Nejspíš jsem udělala chybu a nedovedu se s tím srovnat

Dobrý den, předně se omlouvám za délku dotazu/problému, neumím být moc stručná :( . Nejspíše jsem udělala velice chybný krok ve svém životě a nedovedu se s tím srovnat. Potřebovala bych, prosím, objektivní názor psychologa na mou situaci. 11 let jsem pracovala ve svém oboru - bohužel pouze sedavé zaměstnání, které mi ničilo zdraví - nebyla jsem schopna dohánět pohyb ve volném čase. Vždy jsem žila hodně ve stresu a vlastně jsem člověk, kterého vystresuje každá maličkost. Během těchto let jsem měla spousty zdravotních problémů, mám imunitní poruchy a sezení v kanceláři, což je samo o sobě docela infekční místo, jelikož jste neustále s někým v kontaktu v uzavřeném prostoru, mi nepřidávalo. Takže i obyčejné virózy, které jsem si odsud tahala jsem léčila déle než zdraví jedinec. Do toho jsem měsíčně dávala i tisíce za fyzioterapeuty kvůli zádům. Samotná práce mě relativně bavila a byla jsem v ní i dobrá, měla jsem dobrou pozici a nějakou "jistotu" ve firmě, relativně ucházející plat, ale to sezení a neustálý kontakt s lidmi (byť si ráda popovídám a není to, že bych je neměla ráda) mě vyčerpával a vlastně být tam mě už docela dlouhou dobu štvalo, pořád jsem si na to doma stěžovala. Nejsem člověk, který si nedokáže zabírat ani to, že někdo někoho neustále pomlouvá, ani nevíte proč a to se v takovýchto firmách děje. Můj životní sen o práci byl však úplně jiný - práce se zvířaty - bohužel v "nácti", kdy se člověk rozhoduje co dělat, jsem moc informací o možnostech v tomto směru neměla. Když začal koronavirus byla jsem vždy ten, který by se nikdy nijak za jeho šíření nepřičinil, vše jsem dodržovala a nedovedla jsem si představit, že bych někoho svým jednáním měla ohrozit. V práci se mi tenkrát povedlo domluvit si kancelář zvlášť, jelikož kolegové k tomu měli podstatně jiný přístup (kašlali na to) a také alespoň částečný home office. Rok jsem takto fungovala a zjistila jsem, že na home office dokáži být mnohem produktivnější, než v kanceláři, mám větší koncentraci, dokonce ušetřím za dojíždění peníze a hlavně čas, vše si lépe zorganizuji. I přesto jsem měla ve společných prostorech ve dnech přítomnosti v kanceláři strach a objevila se u mě dušnost, kterou lékaři uzavřeli s tím, že je psychického rázu, byla jsem neustále ve stresu, strach z nákazy, z toho, že mi vezmou v práci mé bezpečí, že to stále musím obhajovat a prosit se o to - bylo to pro mě šílené, protože jsem viděla, že v jiných firmách bez problémů poskytují stálý home office, jelikož je to doporučeno a hledí na zdraví zaměstnanců. Na začátku letošního roku jsem zjistila, že jsem těhotná. Jednalo se o vícečetné těhotenství a vzhledem k předchozímu potratu a dalším problémům spadám do rizikového. Zůstala jsem tedy na neschopence, což byla vlastně i úleva srze všechny okolnosti. Bohužel to zase špatně dopadlo a ještě jsem po tom měla další komplikace, zákroky. Zničená psychicky i fyzicky po zákrocích a léčbou atb, jsem se chtěla vrátit do práce do svého režimu, těšila jsem se na jiné myšlenky. Bohužel zaměstnavatel čekal, až oznámím svůj návrat a v tu chvíli mi řekl, že mi ruší kancelář zvlášť (je prázdná) i home office - zřejmě proto, že ostatní, kteří jej ze závidění požadovali také, nebyli na něm tak ukáznění. Ve chvíli kdy jsem potřebovala hlavně být v klidu, vidět se svou rodinou, kde mám též ohrožené členy, mi vzali mé "bezpečí" v práci a měla jsem trávit celé dny uprostřed open space kanceláře s lidmi, kteří opatření proti covidu neřeší. Byla jsem v nejzranitelnější chvíli. Snažila jsem se svou situaci zaměstnavateli vysvětlit, ale přesto, že jsem pro něj byla v oboru ze stávajících zaměstnanců "nej", tak mu nestálo za to se za mě postavit a alespoň nějakou dobu mi dovolit ze zdravotních důvodů pracovat v mém předchozím režimu. Jeho by to nestálo nic, byla jsem výkonnější, ale proto, že ostatní něco záviděli, bylo pro něj jednodušší se za mě nepostavit, neobhajovat to před ostatními a dát stejný metr bez přihlédnutí k okolnostem. Sesypala jsem se, nezvládla jsem to psychicky tu představu "být" v té kanceláři sama jediná celý den v respirátoru a bát se (zatímco popírači na to kašlou), představa jak se bojím jet za rodinou, abych nemoc nedotáhla... Dala jsem výpověď... Měla jsem domluvenou práci venku na čerstvém vzduchu, bohužel se ukázalo, že mé představy byli zkreslené a v další práci bylo riziko ještě mnohem větší.... A tak jsem v situaci, kdy chci řešit především miminko, ale udělala jsem tu hloupost, že jsem dala výpověď tam, kde jsem měla nějaké jistoty, dobrou pozici, plat a místo toho jsem na úřadě práce a vím, že už zřejmě tak dobré místo neseženu. Měla jsem úmysl najít si práci, kde se budu více hýbat (ideálně než se proočkujeme, tak s minimálním kontaktem s lidmi), kde ideálně budu pracovat i s těmi zvířaty, abych si zlepšila fyzickou kondici a dělala to, co mě skutečně naplňuje... Ale teď pochybuji. Nechala jsem to co mi šlo, najít místo v tomto oboru není snadné a vlastně nevím jestli chci zase sedět někde v kanceláři. Nevím co se sebou. Pokud se mi v životě podaří získat práci se zvířaty jako chovatel, bude to můj sen, byť počítám, že tolik nevydělám, budu šťastná a mám úžasnou oporu v partnerovi a rodině. Pokud bych měla být zase u počítače, přála bych si práci z domu, nevím ale, zda mám na to, dělat sama na sebe. Jak vůbec začít.. Teď si vyčítám to, že jsem to psychicky nezvládla a nevydržela alespoň do snad zdárného dalšího těhotenství, protože jsem sebe, nás s partnerem tím připravila o spoustu peněz. Přála bych si co nejdříve miminko, ale nevím jak zdraví povolí a hlavně otěhotnět na úřadu práce není zrovna finančně dobré :( Byť mám skvělého partnera, který mě ujišťuje, že to zvládneme jakkoliv, tak se nedokáži srovnat s myšlenkou, že jsem udělala takovou chybu, dala výpověď v dobré práci, protože jsem nedokázala ovládnout svůj strach z nákazy (+ mě mrzelo jak se ke mě zachovali, včetně toho, že mě nadřízený podezříval z toho, že si "neschopenku vymýšlím a ordinuji snad sama" a vyhrožoval komisí) a že jsem finanční otázky teď možná na hodně dlouho nechala na mém partnerovi (jsme v podnájmu, který není nejnižší). A to nemluvím i ze strachu z teoretických úvah, že bych ráda dvě děti po sobě, kdyby bylo přáno a kdo pak po 6-7 letech výpadku takovou ženu s malými dětmi zaměstná... Nedokáži se podívat na sebe do zrcadla, nedokáži se vyspat, ani najíst. Stydím se a nejsem na sebe vůbec pyšná, dřív jsem aspoň za práci byla, i když nejsem absolutně žádná kariéristka. Vím, že jsou horší věci, ale nedokáži své obavy vypnout a vím, že se teď vlastně ničím více i fyzicky. Jednala jsem v dobré víře takto kvůli zdraví svému a rodiny, ale finančně i pracovně jsem to pokazila a nedokáži si to odpustit. Vždy jsem měla sklon k depresím, teď je to šílené. Připadám si k ničemu, slaboch, jako nějaký rozmazlenec, vždyť ostatní do práce chodí i přes covid (já ale znám spoustu smutných příběhů s ním spojených)... Čekala jsem úlevu po výpovědi, opak je pravdou, nebyla pro mě cesta, kde bych v tomhle byla šťastná, když mi vzali nepochopitelně prázdnou kancelář a práci z domu, kde museli vidět, že funguji ještě lépe dle výkazů, navíc jsem byla mobilní a připravená v případě kdykoliv přijet do 30 min. do kanceláře... Přesto jednosměnná flexibilní pracovní doba a jistota platu (ne nejhoršího, byť také může být lepší v tomto oboru), to také není všude.. Nevím jak to zhodnotit. Mám pocit, že jsem se z toho všeho už nějak zbláznila :( nevím jak se sebou teď srovnat, nevážím si sebe sama.

Ifka

Odpověď

Dobrý den, Ifko,
děkujeme Vám za důvěru, s kterou nám píšete o tom, co se odehrává ve Vašem životě. Píšete nám o změnách, které se Vám staly v práci a v osobním životě. Dala jste výpověď a teď přemýšlíte, zda jste udělala správně skrze finanční zázemí, budoucí práci i plánování rodiny. Zmiňujete, jak na Vás nyní tohle všechno doléhá. Uvádíte, že jste udělala chybný krok ve svém životě, nedovedete se s ním srovnat a ráda byste slyšela objektivní názor.

Na začátek bych Vám chtěla říct, že z toho, co píšete, cítím, že se velmi trápíte. Dokážu si představit, že lidé v podobné situaci jako je ta Vaše, můžou cítit hodně intenzivních emocí od strachu, bezmoci, zklamání až například po vztek. Říkám si, že musí být velmi náročné to, že jste očekávala úlevu, která se nedostavila, a možná i proto si nejste jistá, zda jste udělala správnou věc.

Z toho, co píšete, se mi zdá, že jste se opravdu snažila udělat hodně pro to, abyste si práci udržela. Přijde mi, že leckdo by to mohl vzdát už dřív, ale Vy jste se snažila celou situaci komunikovat se zaměstnavatelem a snažila jste se i ve chvílích, kdy to pro Vás pravděpodobně bylo náročné. Taky se mi zdá, že Vás práce zdravotně vyčerpávala už v době před koronavirem. Říkám si, že odejít z práce po takové době může být velmi těžké. Na jednu stranu Vás štvala a ohrožovala Vaše zdraví, na druhou stranu Vás celkem bavila a také zmiňujete, že jste v ní byla dobrá. Píšete, že si připadáte jako rozmazlenec nebo slaboch. Pravděpodobně jste ale udělala to, co jste v tu chvíli cítila jako nejlepší řešení, a to mi nepřipadá jako znak slabosti, ale naopak síly a statečnosti. Navíc se mi zdá, že jste se tak nerozhodovala jen kvůli sobě, ale taky pro Vaši budoucnost a rodinu.

Každý si zaslouží mít práci, ve které je spokojený a kde se k němu chovají lidsky kolegové i nadřízení. Rozumím tomu, že zpětně si svým rozhodnutím nejste jistá, protože práce byla jistota, co se týče financí a kariéry. Zdá se mi ale, že jste to zvažovala důkladně a nebylo to unáhlení rozhodnutí. Podle toho, co jste nám napsala, to vypadá, že jste měla dost argumentů. Napadá mě, že i když se nyní doma trápíte, je možné, že pokud byste výpověď nedala, tak by Vás trápily jiné záležitosti. Říkám si, že pokud najdete práci, která Vám bude vyhovovat více a budete v lepší psychické a fyzické pohodě, tak to může být fajn i do budoucna skrze plánování miminka.

Opustit práci, která je jistotou, v které je člověk dobrý a která ho baví, je pravděpodobně vždycky náročné, a je pochopitelné, že si zpětně říkáte, zda to byla dobrá volba. To, že o tom máte pochyby nutně neznamená, že to bylo špatné rozhodnutí. Zdá se mi, že Vás tyto myšlenky možná mohou držet zpět od toho najít si jinou práci. Připadá mi, že na novou práci nemáte přehnané požadavky, jste ochotna jít i do jiného oboru, pracovat venku, učit se novým věcem. Pokud časový sled z Vašeho dotazu správně chápu, myslím, že na Úřadu práce nejste dlouho. Chtěla bych Vás ocenit a podpořit, že pokud tomu dáte čas, je dost možné, že novou práci najdete. Třeba to bude práce, kterou si splníte sen práce se zvířaty, nebo budete mít štěstí a najdete práci ve Vašem oboru.

Je skvělé, že máte podporu v partnerovi a rodině. Říkám si, jestli by pro Vás nebylo příjemné s nimi probrat, jak se na situaci dívají oni a jak by Vám případně mohli pomoci. Napadá mě, že by mohlo být fajn se teď zaměřit na to, co máte ráda a co Vás baví, i přesto, že to může být pro Vás těžké a že na to nebudete mít myšlenky – můžete to zkusit každý den aspoň na chvilku.

Píšete, že byste potřebovala objektivní názor psychologa. Každý životní příběh je jiný a jedinečný a úlohou psychologa není určovat, co bylo správné a co ne. Většinou to není jednoznačné a mnohdy ani prospěšné. Co však může psycholog nabídnout je například vyslechnutí a podpora. Návštěva psychologa či psychoterapeuta by pro Vás mohla být přínosná i pro to, pokud byste potřebovala s někým vymyslet řešení, co dělat dál. Také by Vám mohl pomoci s tím, abyste se dokázala lépe vypořádat s obavami, které máte, i jak se s tím vším srovnat. Navštívit odborníka bych Vám velmi doporučila v situaci, kdy by se nelepšily (nebo horšily) Vaše problémy se spánkem, s chutí do jídla či depresivní myšlenky. Kde a jak najít psychologa či psychoterapeuta můžete najít například tady.

Přejeme Vám, ať se Vám s touto situací daří postupně vyrovnávat, 
Tým poradny

Když nejsem s přítelkyní, zažívám nepříjemné pocity

Dobrý den. Mám takoví problém. Mám přítelkyni a když se stane že nejsme spolu. Treby když odjedu na pracovní cestu nebo když nejsme pár dní spolu tak nedokážu myslet na nic jiného než na ni. Ale v takové síle že se nedokážu na nic pořádně soustředit a mám staví bezmoci a vnitřně jsem opravdu hodně neklidný. A hodně mě to brzdí a omezuje v mém rozvíjení a rozvíjení naší budoucnosti. Nic mě nebaví kolikrát mě to tak zasekne že se nedokážu ani z nikým bavit. Prostě nemůžu mít ani chvilku klid v hlavě. Co mám dělat. Existuje ňáký lék když to na mě přijde. Prosím o radu. Přeji hezký den. Miroslav

Miroslav

Odpověď

Dobrý den, Miroslave,

píšete nám, že když s přítelkyní nejste pár dní spolu, tak na ni musíte hodně myslet, až se nedokážete soustředit. Jste neklidný a cítíte bezmoc. Nic Vás pak nebaví a nedokážete se s nikým kolikrát ani bavit. Říkáte, že Vás to brzdí v rozvíjení sebe a Vaší společné budoucnosti. Chtěl byste vědět, co s tím máte dělat.

Říkám si, že do jisté míry je normální, když člověku jeho partner hodně chybí a musí na něj často myslet, když je pryč. Na druhou stranu vnímám, že Vás ten neklid a pocity, které zažíváte, hodně trápí a chtěl byste s tím něco udělat. Dokážu si představit, že Vám to vůbec není příjemné, a je fajn, že jste se rozhodl požádat o radu.

Z toho, co píšete, mi připadá, že Vás to v životě docela omezuje. Říkáte, že Vás to brzdí a kolikrát se zaseknete a nemůžete se pořádně soustředit, což mi zní jako něco velmi nepříjemného. Napadá mě proto, že by Vám možná mohlo pomoct si o tom více promluvit s nějakým odborníkem, psychologem či psychoterapeutem, se kterým byste mohli hledat, odkud tyto Vaše pocity pramení a také co s tím, když Vás zaplaví. Mohl byste s ním také řešit svůj pocit bezmoci, který zažíváte. Zároveň se ptáte, jestli na to existuje nějaký lék. Takhle na dálku Vám to nedokážeme říct, protože nevíme, o co se jedná, a ani nejsme lékaři. Nicméně je to něco, co byste mohl konzultovat právě s psychologem, případně s psychiatrem. Pokud byste chtěl, můžete někoho takového hledat třeba zde.

Taky mě napadá, jestli jste si o tom zkoušel promluvit právě se svou přítelkyní. Mohli byste takhle spolu přijít na něco, co Vám pomáhá se v takových situacích trochu více zklidnit. Možná Vás napadne, kdy to bylo lepší a co Vám v ten moment pomohlo, byť jen trochu. Může to být cokoliv. Třeba Vám z toho vzejde, co byste mohl zkusit, když to na Vás jde. Konkrétně mi přichází na mysl nějak se ve chvílích, kdy nejste s přítelkyní, fyzicky odreagovat sportem nebo jinou aktivitou, aby Vaše tělo vyplavilo látky, díky kterým byste se trochu uvolnil. Nebo můžete začít zkusit různé relaxační techniky či mindfulness. Na výběr je hodně možností, záleží, co by Vám konkrétně sedělo. Něco více si o tom můžete přečíst třeba zde, namluvené video na Youtube s relaxací zase zde.

Přejeme Vám, aby pro Vás bylo snazší snášet, když nejste s přítelkyní spolu.

Tým poradny

Sebepoškozuju se a nevím, jak přestat

Dobrý den, v poslední době nemám vůbec hlad ani chuť k jídlu. Sebeposkozuju se a nevím jak přestat. Ten jeden večer jsem pořezala docela dost a přišel na to brácha, a potom jsem se s ním dost pohádala čekala jsem že od něj dostanu podporu a že mě alespoň bude chápat ale ono nic. Ten den jsem se svěřila mojí nejlepší kamošce co se stalo a ona mi řekla že mimu bráchovi rozumí že jen na to až moc mladá se řezat a potom na mě byla moje nejka i můj brácha nasrany a zlý. V tu dobu jsem měla chuť se ještě víc pořezat ale brácha říkal ze pokud nepřestanu že to řekne rodičům a to by nebylo dobrý řidiče by mi daly do konce Miho životě domácí vězení a už nikdy by mě nespistili z očí. Aktualne se řežu na jiných místech prostě nemůžu přestat. Všichni říkají aď se třeba rodičům sverim ale ty mi dost vždycky řekli aď ze sebe nedělám zajímavou, vždycky jsem se svěřovala bráchovi ale ten už mě v ničem nechápe. Už nikomu nevěřím ani mojí nejce ani bráchovi, rodičům prostě nikomu. Ja nevím co s tím dělat. Všichni říkají jak super rodiče mám a jak mi závidí jak jsem šťastna a takový věci ale oni neví co se děje ve v mi pokoji a v mojí hlavě ani neví jak se doopravdy moje rodiče chovají, když jsem rodičům řekla že chci být artronautka tak mi řekli že na to nemám že bych radši měla být popelář a že ani na popeláře nemam. To jak jsem se pořezala jsem nějak nemohla schovat a hodně lidí to vidělo a řekli mi že jsem psychopat a že že sebe jen chci dělat zajímavou a že chci aby mě lidi jen litovali nic víc přitom vůbec neví pravej důvod....ten večer jsem se chtěla spáchat sebevraždu ale řekla jsem si že se radši porezu. Ale teď si říkám že by bylo lepší kdybych tu už nebyla...však bych stejně nikomu nechyběla....ne teď nechci aby jste mě litovali ale třeba by ty lidi poznali že jsem nechtěla být zajímavou ale jen jsem tím hledala pomoc. Tyhle lidi mi akorát dávají jen důvod k tomu abych ti sebevraždu doopravdy spáchala. V životě nemám ani jednoho člověka kterej se mi snaží pomoct a kterej mi věři to ze je mi na hovno...POTREBUJU POMOC! děkuju za odpověď

Eliška

Odpověď

Dobrý den Eliško,
děkujeme Vám za důvěru, s kterou píšete do naší internetové poradny. Píšete, že se sebepoškozujete a nevíte, jak přestat. Nemáte hlad ani chuť k jídlu. Nikdo Vás nechápe a nerozumí Vám, Vy už taky nikomu nevěříte. Máte pocit, že Vás rodiče nepodporují. Chtěla jste spáchat sebevraždu, ale místo toho jste se radši hodně pořezala. Nevíte, co dělat a píšete, že potřebujete pomoc.

Nejprve bych Vám chtěla říct, že to, co píšete, pro Vás musí být hodně náročné. Cítím, že Vás trápí, že Vám nikdo nerozumí a nechápe Vás, zvlášť když jsou to tak blízcí lidé, o které jste se mohla opřít. Musí být těžké mít pocit, že byste nikomu nechyběla, pokud byste spáchala sebevraždu. Přijde mi skvělé, že jste se rozhodla vyhledat pomoc a první velký krok jste udělala, když jste nám napsala.

Z toho, co píšete, se mi zdá, že s bráchou i nejlepší kamarádkou máte blízký vztah a že byste jim jistě chyběla, i když Vám možná nerozumí v tom, co právě řešíte. Říkám si, že o Vás třeba mají strach a záleží jim na Vás, proto jsou naštvaní, že jste se pořezala. Napadá mě, že možná nedovedou pochopit, co děláte, protože to asi sami nikdy nezažili a nedovedou si to představit. Mohlo by pomoci, pokud byste se jim svěřila, co je za tím, že se řežete a jak se cítíte. Že byste jim přímo řekla, že potřebujete jejich pomoc. Pokud by to pro Vás bylo jednodušší, můžete jim říct to, co jste napsala nám, nebo přímo tento dotaz ukázat.

Píšete, že potřebujete pomoc a zřejmě nevíte, na koho se obrátit. Pokud ještě chodíte do školy a tato škola má školního psychologa, mohlo by být dobrým řešením jej oslovit. Může to pro Vás být člověk, který Vás podpoří a kterému budete moci důvěřovat. Také s ním můžete začít řešit vše, co Vás trápí. Další možností, kde můžete vyhledat pomoc odborníka, je krizové centrum. Ty můžou navštívit nezletilí i dospělí. V krizovém centru se Vám bude věnovat psycholog či psychiatr, který Vás vyslechne a s kterým můžete hledat nejlepší možné řešení. Do krizového centra můžete chodit opakovaně, nebo Vám mohou pomoci vyhledat odborníka, ke kterému můžete chodit dlouhodoběji. Pokud si o čemkoliv chcete popovídat, nebo jste v situaci, kdy jste se hodně pořezala nebo byste měla myšlenky na sebevraždu, můžete zavolat na Linku bezpečí.  

Přejeme Vám, ať se Vám podaří vyhledat co nejvhodnější pomoc,
Tým poradny

Měla bych vyhledat pomoc odborníka?

Měla bych vyhledat pomoc odborníka?
Dobrý den. Je mi 15 let a už asi 3 roky mě trápí psychické problémy. Začalo to někdy v osmé třídě na základní škole, kdy jsem začala mít pocit, jako by mě všichni lidé nenáviděli. Začala jsem v hlavě slyšet hlas, který na mě často křičel a říkal, abych se začala sebepoškozovat. To jsem naštěstí neudělala a nějak jsem to vydržela přes zbytek základní školy. Myslela jsem si, že když začnu chodit na střední školu, dostanu se mezi méně toxické lidi a najdu si konečně nějaké kamarády, tak se můj stav zlepší.
Nejen, že jsem si našla skvělé kamarády, ale dokonce jsem si našla i skvělého přítele. Chvíli jsem si myslela, že se můj stav vážně zlepšil, ale v poslední době se ke mně začal vracet. Necítím se tak sice celý den, každý den, ale vždycky se objeví jenom na chvíli. Tento stav většinou probíhá tak, že v hlavě znovu začnu slyšet ten hlas, který mi říká špatné věci a chce, abych si něco udělala. Když se to děje, tak si většinou lehnu na postel a odmítám se jakkoli hýbat, abych se nemohla pořezat, nebo si jakkoli jinak ubližovat. Před pár dny jsem ale už bohužel neodolala a pořezala se.
Když ale pak tento stav skončí a pár dní se cítím zase normálně, začnu mít pocit, jakoby se nic z toho vlastně ani nikdy nestalo. Začnu si říkat, že je to pravděpodobně normální a nemusím to nijak řešit.
Radila jsem se ohledně toho s přítelem i s kamarádkou a oba dva mi poradili, abych zkusila zajít za psychologem. Já si ale pořád nejsem úplně jistá.
Mockrát děkuji za odpověď.

Klára

Odpověď

Dobrý den, Kláro,
píšete, že Vás už tři roky trápí psychické problémy, někdy slyšíte hlas, který na Vás křičí a říká Vám, abyste se začala sebepoškozovat. Váš stav se hodně zlepšil s příchodem na střední školu, kde jste si našla kamarády a přítele, ale hlas se v poslední době každý den na chvíli objeví a před pár dny jste se pořezala. Ptáte se nás, jestli máte vyhledat pomoc psychologa.

Nejprve bych Vám chtěla říct, že prožívat něco takového musí být náročné a dokážu si představit, že jste z toho možná zmatená a nejistá. Říkám si, že když je všechno pár dní normální, tak si člověk může začít myslet, že je všechno v pořádku, i když to tak nemusí být. Je ale skvělé, že máte kolem sebe lidi, kteří Vás podporují i ve vyhledání odborníka. Je fajn, že jste udělala první krok a napsala do naší poradny. Také mi přijde obdivuhodné, že jste až na jeden případ dokázala vždy odolat a našla jste způsoby, jak hlas neposlechnout. To nemuselo být vůbec jednoduché a ne každý toto dovede.

Z toho, co píšete, bych Vám velmi doporučila psychologa navštívit. Lidem, kteří mají podobné potíže jako Vy, psycholog může pomoci. Například s řešením toho, co dělat, když hlas uslyšíte, ale také spolu můžete probrat, čím to může být, že se hlas ozývá a jak využít to, co už Vám pomáhá. U těchto obtíží někdy kromě psychoterapie mohou pomoci některé léky. Zda by to pro Vás byla vhodná cesta nebo ne, můžete probrat s psychologem, který by Vám případně doporučil i psychiatra, který Vám léky může předepsat. Jaký je mezi těmito odborníky rozdíl si můžete přečíst například zde.

Napadá mě taky, že by bylo fajn si o tom promluvit s někým dospělým, ke komu máte důvěru, ať už někdo by to byl někdo z rodiny nebo ze školy. Pokud má Vaše škola školního psychologa, je jeho návštěva pro Vás možná nejvíce dostupným a jednoduchým řešením. Zároveň je to fajn varianta, pokud to nechcete řešit například s někým z rodiny. Se školním psychologem nebo jinou dospělou osobou můžete společně vyhledat odborníka ve Vašem okolí, který by se Vám mohl věnovat dlouhodoběji. Další možností je návštěva krizového centra, kam můžete přijít bez objednání a kde se Vám a Vašemu problému bude věnovat odborník. Pokud budete v situaci, kdy Vám bude hlas říkat, že si máte ublížit, budete v nebezpečí, nebo si budete chtít popovídat o tom, co Vás trápí, může být dobrým řešením zavolat na Linku bezpečí.

Přejeme Vám, ať se Vám najít vhodnou formu pomoci.
Tým poradny

Pořád něco řeším, co s tím?

Dobry den,
poslední dobou co jsem doma na rodičovské tak mám potrebu pořad něco řešit. Nejhorší je, ze poslední dobou když mi někdo něco řekne, tak to hned musím řešit s někým jiným. Občas mi přijde, ze se i moc pletu do věci do kterých nemám a musím to rozebírat pořad s někým. Všimla jsem si toho na sobě poslední dobou a snažím se to omezit ale nějak to nejde. Hodně věci řeší s mámou a dost věci ji říkám. Což mi teda taky nepřijde moc normální. Ze o mem vztahu a mých kamarádech ví snad všechno. Občas si říkám, ze si musím nějaký věci nechat pro sebe protože se některý věci obrací proti mě, který řeknu. Přijde mi jakobych měla pocit, ze tím ze všechno resim a musím vědět tak si prijdu užitečná. Ale když nic nevím tak jako bych už tady nebyla, nebyl o mě zájem. Jde zabránit nebo nějak omezit tomu abych si svoje osobní věci nechávala pro sebe? Asi to zní dost blbě.
Jako kdyby mi člověk něco řekl a ja to musela posílat dal a rozebírat to s jinou osobou.

Nějak si nevím rady jak s tím pracovat.

Děkuji za odpověď.

Tatiana

Odpověď

Dobrý den, Tatiano,

píšete nám, že co jste doma na rodičovské, tak máte potřebu pořád něco řešit a pletete se do věcí, do kterých nemáte. Snažíte se to omezit a říkáte si, že si některé věci musíte nechávat pro sebe, protože se to obrací proti Vám. Přijde Vám, že to má něco společného s tím, že si pak přijdete užitečná, když všechno řešíte a víte, jinak je to jako byste tady už nebyla a nebyl o Vás zájem. Ptáte se, jak tomu zabránit nebo to omezit a nechávat si více věcí pro sebe.

Z Vašeho dotazu mám pocit, že to, že musíte pořád něco a někoho řešit, Vás trápí. Asi o tom hodně přemýšlíte, proč to tak máte. Říkám si, že je fajn, že jste se rozhodla s tím něco dělat, když se to obrací proti Vám a Vy to tak nechcete mít.

Myslím, že je super, jak o sobě přemýšlíte, pozorujete své chování a snažíte se najít příčiny. Už jen uvědomění si toho, že děláte něco jinak než dřív a taky jinak, než byste teď chtěla, je velmi důležité pro to, aby se to mohlo změnit. My Vám takhle na dálku nemůžeme bohužel říct, jak byste to mohla omezit. Pomoci by mohlo, kdybyste si o tom popovídala s někým, kdo se Vás může doptat na více informací a mluvit s Vámi o tom. Možností by mohlo být vyhledat psychoterapeuta nebo psychologa. Tomu byste mohla říct, co se Vám děje, a mohli byste spolu probrat, co za tím může být a co se dá dělat pro změnu. Říkám si taky, že by se spoluprací s psychoterapeutem možná naplnila Vaše potřeba, aby o Vás měl někdo zájem, zároveň byste mu o sobě mohla říkat osobní věci, aniž by se Vám mohlo nějak vrátit. Kdybyste měla zájem, hledat někoho takového můžete například zde.

Zmiňujete, že si díky tomu, co děláte, přijdete užitečná, a když nic nevíte, tak je to jako byste tady už nebyla a nebyl o Vás zájem. Přemýšlím, z čeho tohle Vaše přesvědčení vychází a jestli to má něco společného s tím, že to tak máte tendenci dělat od té doby, co jste na rodičovské dovolené. Napadá mě, že když je člověk doma s dítětem, tak je možná více „odstřihnutý“ od světa a přichází třeba o ty věci, díky kterým se předtím cítil užitečně. Zároveň se tím více či méně omezí i sociální kontakty, někdo může v takové situaci cítit i menší zájem okolí o svou osobu. Kdyby to tak u Vás bylo, možná by Vám mohlo pomoct najít si nějaký koníček nebo se zapojit do nějaké zájmové skupiny, kde byste se třeba cítila užitečná. Můžete se také zkusit zamyslet, jestli se ještě něco ve Vašem životě dalšího neudálo, když jste se začala chovat tak, jak popisujete.

Přejeme Vám, aby se Vám podařilo začít méně věci řešit a cítila jste se i tak užitečná.

Tým poradny

Tchyně je přesvědčená, že mám mimomanželský poměr se švagrem

Dobrý den,
Chtěla bych poprosit o radu
Moje tchýně je přesvědčená, že mám mimomanželský poměr se svým švagrem. Přičemž to pravda není ani nikdy nebyla.
Jakoukoliv situaci je schopná dezinpretovat tak, aby seděla do její představy.
Naposledy např. tvrdila, že ho viděla psát SMS zprávu a zrovna mě nějaká přišla. Tvrdí, že ho někde viděla jak na mě čeká anebo že mě slyšela, jak s ním telefonuji apod.
Začalo to asi před 7 lety. Mylela jsem, že jí ta představa už opustila, ale nedávno s tím znovu přišla.
Zajímalo by mne jestli se může jednat o projev nějaké psychické choroby. Máme děti, které s ní tráví čas a nevím tedy jestli styk nějak neupravit.
A rada bych také radu jak na něco takového reagovat. Velmi mě to emotivně vyčerpává.
Jediné na co se zmůžu při jejím verbálním útoku je konstatování, že to není pravda, ale ona jednoduše tvrdí, že „to ví”
Vzhledem k tomu, že negativní tvrzení nelze dokázat, vůbec nevím jak něco takového řešit.
Pro úplnost dodávám, že obecně se projevuje ve vztazích velmi majetnicky respektive velice žárlí na všechny. Např. když dcera stráví odpoledne s kamarádkou říká jí potom, že má kamarádku radši než ji apod.
Vyvolala i velký konflikt, který měl velmi nešťastný závěr a šlo právě o kamarády
Možná stojí i za zmínku, že jí manžel opustil kvůli jiné ženě
Jinak se snaží být rodině maximálně nápomocná a o mě tvrdí, že mě má rada. A musím říct, že se jinak neprojevuje vůči mě nijak nepřátelsky
Děkuji za jakoukoliv radu

Jana

Odpověď

Dobrý den, Jano,

děkujeme, že se se svým problémem obracíte na naši poradnu. Vaše tchyně je přesvědčená o tom, že máte poměr se svým švagrem a snaží se to dokázat dezinterpretací běžných situací. Přemýšlíte, jestli nějak upravit její stýkání s Vámi a Vašimi dětmi, a chtěla byste vědět, jak na její verbální útoky reagovat.

Problémy s tchyní bývají často předmětem všelijakých vtipů, když se ale s takovými problémy setkáme osobně, jde všechna legrace stranou. Vůbec se nedivím, že se cítíte emočně vyčerpaně, když Vás tchyně obviňuje z poměru s Vaším švagrem. Ptáte se, jak na její verbální útoky máte reagovat. Konstatování, že to, co říká, není pravda, je podle mého názoru adekvátní reakcí. Můžete zkusit přidat, že Vám její verbální útoky vadí, a že si přejete, aby toho nechala. Někdy může být těžké v tu chvíli dát dohromady nějakou kloudnou odpověď, můžete si proto svoji reakci párkrát potrénovat před zrcadlem. Přemýšlím, co si o tchyniných poznámkách myslí Váš manžel, případně i švagr. Můžete to s nimi zkusit probrat a možná společně přijdete na nějaké další řešení. Konflikty a spory v rodině totiž často bývá lepší řešit, když si o nich všichni zapojení mohou dohromady v klidu promluvit.

Dále přemýšlíte i o tom, jestli nějak upravit styk tchyně s Vámi a s dětmi. Myslím si, že kdybyste se s tchyní nevídala tak často, možná by se Vám ulevilo. Rovněž rozumím Vaší obavě, jestli je styk s ní pro děti prospěšný. Takový krok by bylo asi nejlepší prodiskutovat s manželem, a podle věku dětí možná i s nimi. Na Váš dotaz ohledně toho, jestli se může jednat o projev nějaké psychické choroby nemůžeme bohužel takto na dálku odpovědět.

Je možné, že se tchyně i přes konfrontaci nezačne chovat jinak. V takovém případě můžete zkusit vyhledat podporu v konzultacích s psychologem nebo psychoterapeutem, který by Vás mohl navíc třeba naučit být vůči tchyni více asertivní. S hledáním odborníka můžete začít třeba u rozcestníku na našem webu, hodit se může i odkaz na manželské a rodinné poradny, které se na podobné problémy specializují.

Přejeme Vám s tchyní hodně trpělivosti,

Tým poradny

Jak se mám chovat k bývalé přítelkyni?

Dobrý den chtel sem se zeptat, co mám dělat když moje bývalá přítelkyně neví jestli semnou chce být a nebo ne ale pořád se k sobě chováme jako by jsme spolu byly ale největší problém je to že ona bydlí s jejím jakože přítelem a spí s ním a zároveň semnou i když občas u nich prespim, nevím co mám dělat sem z toho psychycky mimo :(

Patrik

Odpověď

Dobrý den, Patriku,

děkujeme, že se obracíte na naši poradnu. Nevíte si rady ohledně bývalé přítelkyně, která bydlí s novým přítelem, ale stále s Vámi spí a chová se, jako byste spolu pořád byli. Chcete poradit, jak se v takové situaci zachovat.

Vztahy mezi lidmi bývají často komplikované, a o to více, když se jedná o milostný trojúhelník. Píšete, že Vaše bývalá přítelkyně neví, jestli s Vámi chce být, nebo ne. Na jednu stranu se totiž chová, jako by se nic nezměnilo, zároveň ale bydlí s novým přítelem. Vůbec se nedivím, že se z takové situace cítíte psychicky mimo. Nicméně ať už s Vámi chce být, nebo ne, záleží hlavně na Vás, jak se situaci rozhodnete řešit.

Můžete se snažit například o to, aby se k Vám bývalá přítelkyně vrátila, můžete se snažit vyrovnat se s věcmi, jak jsou teď, nebo se od všeho distancovat a omezit s bývalou přítelkyní kontakt. V rozhodování, kterou cestu zvolit, Vám může pomoci, když si promyslíte, co všechno Vám na současné situaci vadí a co třeba naopak vyhovuje. Při takovém rozhodování se někdy hodí sepsat si důvody pro a proti na papír nebo si zkusit představit, jaké by mohly být důsledky třeba za několik let.

Může se hodit celou situaci probrat s některým z kamarádů, třeba bude mít nápad, jak situaci řešit, nebo přinese nějaký nový pohled a potřebnou oporu. Nejen v ujasnění myšlenek a rozhodování Vám může pomoci konzultace s odborníkem, jako je třeba psycholog nebo psychoterapeut. S hledáním vhodného odborníka v okolí můžete začít třeba na rozcestníku na našem webu. Dále se můžete obrátit na některou z manželských a rodinných poraden, které na partnerské obtíže cílí, a navíc jsou bezplatné.

Přejeme, ať se vztah s bývalou přítelkyní brzy vyjasní,

Tým poradny

Rozpláče mě sebemenší konfrontace na pracovišti

Dobrý den,
Chtěla bych se zeptat, co mám dělat, když při sebemenší konfrontaci, na pracovišti, s jinou osobou, "výše postavenou", se rozbrečím, aniž by byla situace vyhrocená nebo nějak agresivně vyznívající. Prostě nejsem schopna v te situaci realně argumentovat, obhájit si svůj postoj, názor, prostě se rozbrečím a nemohu komentovat, obhajovat se či se jinak zapojit do te konfrontace. Často je to lehká konfrontace, žádné nadávky, prostě jen že jsem někde udělala chybu. sama si myslím, že bych se s tím vypořádala, ale v ten okamžik se prostě po chvíli rozbrečím a celá sitace se tím vyhrotí.. Nevím jak se mam naučit komunikovat a reagovat v těchto situacích, je mi nepříjemné, že nedokážu ovládnout slzy.

Sasa

Odpověď

Dobrý den, Sašo,

děkujeme, že se obracíte na naši internetovou poradnu. Vaší důvěry si vážíme. Píšete, že při sebemenší konfrontaci na pracovišti nedokážete argumentovat a obhájit si svůj názor, ale naopak Vás taková situace rozbrečí, čímž se vše nakonec vyhrotí.

Představuji si, jak musí být náročné chtít se obhájit a stát si za svým v situaci, kdy jste zaplavena pocity, které Vám to neumožní. Zvláště pokud se nejedná o nijak zásadní důvody, jak sama píšete. Nedivím se, že je Vám taková situace nepříjemná a ráda byste ji změnila.

Přemýšlím, zda máte ve svém okolí nějakou blízkou osobu, které důvěřujete. Často totiž bývá užitečné svěřit se kamarádce či příbuznému a vyslechnout si třeba jejich zkušenosti s podobnými situacemi. Každému se totiž může stát, že ho nějaká událost či situace rozhodí a každému funguje něco jiného, jak tomu předejít nebo jak situaci zvládnout. Mnohdy nám takový člověk poskytne oporu, nápad nebo jinou perspektivu, která nám může pomoci.

Také by Vám podle mého názoru mohla pomoci seberozvojová literatura nebo kurzy zaměřené na asertivní techniky komunikace nebo relaxační či dechové techniky. Člověk se jejich praktikováním učí ovládat své emoce i fyziologické reakce, a reagovat v náročných situacích lépe.

Dále mě napadá, že by Vám s Vaší situací mohl pomoci také psycholog či psychoterapeut. Při individuálním sezení byste se mohli zaměřit právě na trénink komunikace či zvládacích strategií v podobných situacích, ale také se věnovat Vašim tendencím k pláči. Pokud byste zvažovala tuto možnost, na následujících odkazech např. zde a zde můžete najít kontakty na odborníky ve Vašem okolí a případně si vybrat profesionála, který by Vám nejvíce vyhovoval. Vzhledem k aktuální situaci uvádím také odkaz na online poradenství například zde nebo zde.

Přejeme hodně zdaru a méně nepříjemných emocí při možných budoucích konfrontacích,

Tým poradny

Manžel nás zadlužil a já nevím, jak dál

Dobrý den, s manželem jsem přes dvacet let, máme čtyři děti. Manžel pracuje a podniká. Nyní jsem se dozvěděla, že nadělal milionové dluhy, bez mého vědomí. Máme SJM a tak jde polovina dluhu na mě. Spadla jsem do pekla a nevím jak dál. Vybudovali jsme si krásný dům, o ten teď přijdeme. Nejvíc jsem zlomená z toho, že mě manžel roky lhal, tajil, myslela jsem, že máme dobré manželství. I když poslední dva roky pociťuji změnu, ale že máme takové problémy by mě nikdy nenapadlo. Nejhorší je, že se manžel uzavřel a vůbec se mnou nekomunikuje. Rodiče peníze nemají, aby nám pomohli. I když mám dobré přátele přijdu si na celém světě sama. Musím být silná pro naše děti. Nevím co si počít. Jsem se silami v koncích.

Sára

Odpověď

Dobrý den, Sáro,

děkujeme, že se obracíte právě na naši poradnu. Vaší důvěry si vážíme. Píšete, že Vaše manželství trvá již dvacet let a doteď jste jej považovala za dobré. Nyní jste se však dozvěděla, že se manžel zadlužil ve velmi vysokých cifrách, a pravděpodobně tak přijdete o vybudovaný dům. Více Vás ale trápí, že Vám manžel lhal a celou situaci před Vámi tajil. Nyní se před Vámi uzavřel a nekomunikuje. Chcete být silná pro Vaše děti, ale cítíte se vyčerpaně a osaměle.

Představuji si, jaký to musí být šok, dozvědět se o zadlužení svého partnera. Především proto, že s Vámi taková situace úzce souvisí. Navíc zamlčování podobně důležitých věcí může narušit Vaši důvěru v manžela. Samotné zadlužení rodiny pak může vyvolat pocity nejistoty a beznaděje, zvláštně když nevíte, co s Vámi bude a jak s danou situací dále naložit. Je tedy zcela pochopitelné, že se cítíte vyčerpaná a ztracená.

Napadá mě, že by Vám mohla pomoci konzultace s právníkem nebo pracovníkem Občanské poradny. Existují různé výjimky ve SJM, které se týkají zadlužení jednoho z manželů. To je ale potřeba konzultovat s odborníkem. V následujícím odkaze například zde nebo zde máte možnost Vaši situaci zdarma zkonzultovat a promyslet si tak další postup.

Rozumím tomu, že Vás uzavřenost manžela trápí, obzvlášť nyní, kdy je potřeba táhnout za jeden provaz. Přemýšlím také, jestli změna ve vztahu poslední dva roky nemůže souviset právě s finančními komplikacemi Vašeho muže. Podle toho, co píšete, to vypadá, že máte manžela ráda a chtěla byste Vaše manželství zachovat. Považuji proto za důležité spolupracovat na obnovení důvěry a vzájemné otevřenosti a podpory s párovým psychologem nebo psychoterapeutem. Na odkaze např. zde a zde můžete najít kontakty na odborníky ve Vašem okolí, kteří se podobným tematikám věnují. Pokud by manžel neměl zájem situaci řešit tímto způsobem, myslím, že by Vám i tak mohlo pomoci využít služby psychologa například při individuální konzultaci. Mohli byste se tak zaměřit na zpracování pocitu beznaděje, osamělosti nebo pracovat na zlepšení komunikace s manželem. V souvislosti s aktuální situací uvádím příklady odkazů zde nebo zde také na online poradenství.

I když se nyní cítíte sama, píšete, že máte kolem sebe dobré přátele. Snad byste mezi nimi našla někoho, komu důvěřujete a můžete se mu se svými starostmi svěřit. Často nám takový člověk může poskytnout podporu, užitečný nápad nebo odlišný pohled na situaci.

Přejeme Vám mnoho sil při řešení Vaší situace.

Tým poradny

Nedokážu mluvit o svých pocitech

Dobrý den, chtěla bych se zeptat proč nedokážu mluvit o svých pocitech respektive spíš abych o nich mluvila a otevřeně je řekla narovinu je raději nechám v sobě a hodím do škatulky a dofinale ze mě vypadne třeba jen ,, dobře,,. Někdy mi přijde že ani já si je neumím říct sama nahlas, pojmenovat je mi dělá veliký problém a nevím jak se nějakým způsobem otevřít. Když se mě manžel zeptá jak se dnes cítím řeknu dobře ale před tím než to řeknu snažím se něco popsat ale je to spoustu slov naokolo a žádné nic nevyjadřuje pak dofinale řeknu jen dobře. Ani když mě něco trápí nedokážu přímo říct, vím že to pak dále ubližuje našemu vztahu protože on neví co se ve mě odehrává a já naopak nevím jakým stylem to podat nebo ze sebe dostat. Strašně moc bych chtěla mluvit o tom jak se cítím ale přijde mi že se motam dokola, hledám správné slova k vyjádření a stejně je nenajdu. Někdy když cítím smutek tak řeknu nic mi není a v koutě se sama užírám s tímto pocitem... druhý den to přejde a je to zase ok.. nepřijde mi že by mě něco přímo trápilo spíš nechápu jak ostatní vyjadřují své pocity když mě to nejde ani přes jazyk. Děkuji předem za odpověď.

Michaela

Odpověď

Dobrý den, Michaelo,

ceníme si toho, že se na naši poradnu obracíte, a svěřujete se nám o svých potížích s vyjadřováním pocitů. Ačkoli se snažíte najít způsob, jak své pocity okolí sdělit, připadá Vám, jako byste ani sama pro sebe nedokázala najít správná slova k pojmenování.  I když Vás něco trápí, necháte si to pro sebe, což podle Vás ubližuje Vašemu vztahu s manželem. Připadá Vám nepochopitelné, že ostatní lidé dokážou o svých pocitech mluvit, a ptáte se nás, proč tomu tak není i ve Vašem případě.

Z Vašeho dotazu cítím, že zažíváte situaci, která pro Vás není lehká. Ačkoli píšete, že nedokážete o svých pocitech mluvit, vnímám jako důležitý krok už jen to, že se na naši poradnu obracíte a svěřujete se nám se svými potížemi.

Přemýšlím o tom, jaké by mohlo být své pocity vyjádřit a sdílet jinou než mluvenou formou. Napadá mě, že by mohlo stát za to, zkusit si napsat na papír, co se ve Vás odehrává – třeba Vám to pomůže utřídit si myšlenky, a snáze nalézt to, co ve výsledku vyjadřují. Jelikož píšete i o tom, že Váš problém ovlivňuje vztah s Vaším manželem, můžete mu zkusit napsat například „dopis“, pokud se Vám psaná forma osvědčí.

Píšete také, že nenacházíte-li vhodná slova pro své pocity, vyjadřujete je jako prosté „dobře“. Říkám si ale, že pro začátek by mohlo stačit sdílet už jen to, že máte trápení nebo se zkrátka cítíte jinak než dobře. Nemusíte se nutně svěřovat s tím, co přesně Vás trápí nebo jaké konkrétní pocity máte.

Říkám si, že lidé jsou různí, pro někoho je snadné se ve svých pocitech vyznat a mluvit o nich otevřeně, někdo jiný by se ztotožnil spíše s Vaší situací. Na to, jak dokážeme o pocitech mluvit, může mít vliv spoustu věcí, například výchova, osobnostní nastavení nebo prostředí, ve kterém jsme se během života pohybovali. Přemýšlím nad tím, že bližší informace o tom, proč to tak máte Vy, by Vám mohlo přinést setkání s odborníkem – psychologem (např. zde a zde přikládám odkazy, kde na něj můžete najít kontakt). S odborníkem můžete navíc hledat způsoby, které by Vám komunikaci usnadnily. Říkám si, že s ním byste také mohla probrat, jaké pro Vás je takové potíže zažívat či jak Vám zasahují do života.

Přejeme Vám, abyste našla způsob, jak o svých pocitech mluvit.

Tým poradny

Jak se lépe starat o své duševní zdraví?

Zdravím, chtěla bych poradit, jak se lépe starat o své duševní zdraví. Lidi říkají, že jsem flegmatik, že je mi všechno jedno. Jenže já se takto asi braním stresu. Ze všeho jsem nervózní, špatně zvládám stres. Nejhorší je čelit konfliktům. Když jsem naštvaná, tak nekřičím, ale chce se mi brečet. Když se mi náhle změní plán (třeba na víkend), hodně mě to rozhodí. Nechci být tak citlivá a nestabilní. Děkuji za jakoukoliv radu.

Petra

Odpověď

Dobrý den, Petro,

děkujeme, že jste se obrátila na naši poradnu. Ráda byste se dozvěděla, jak se lépe starat o své duševní zdraví, jak zvládat stres, konflikty nebo nečekané změny plánů.

Těší nás, že se zajímáte o své duševní zdraví. O duševní zdraví je třeba pečovat stejně jako o to fyzické, abychom předešli tomu, že nám každodenní starosti přerostou přes hlavu. Existuje mnoho způsobů, jak o své duševní zdraví pečovat. Základem může být péče o sebe sama, jako dopřávat svému tělu dostatek živin, spánku a pohybu, stejně tak jako nechávat si dostatek prostoru na odpočinek a relaxaci. Našemu duševnímu zdraví může prospět také setkávání s lidmi, se kterými nám je dobře, nebo sdílení svých každodenních problémů a pocitů s někým blízkým.

V rámci psychohygieny může být prospěšné naučit se nějaké techniky, jak zvládat situace, které člověku nedělají dobře. Sama zmiňujete třeba chvíle, kdy jste nervózní, naštvaná, dostanete se do konfliktu, nebo se Vám narychlo změní plány. Pro každého člověka a situaci funguje něco jiného, takže je těžké jednoznačně říct, co přesně byste měla dělat. Každý si časem najde svůj styl řešení, který mu vyhovuje. S takovou prací na sobě Vám může pomoci třeba meditace nebo psaní deníku. Člověku může pomoct poradit se ohledně péče o duševní zdraví s psychologem nebo psychoterapeutem. Ten Vám může pomoci hledat řešení situace, které zmiňujete, přijít na způsoby, jak nebýt příliš citlivá či nestabilní, nebo Vás podpořit v seberozvoji i v dalších oblastech. Jak a kde případně takového odborníka hledat, Vám mohou pomoci rozcestníky na našem webu.

Přejeme, ať do budoucna zvládáte stresové situace s přehledem.

Tým poradny

Cítím se smutná a neužitečná

Dobrý den,
cítím se teď velmi často smutná a neužitečná. Vrátila jsem se minulý rok ze zahraničí, kde jsem dlouho žila. Od té doby se necítím šťastně. Nemohu si najít práci. Ale spíš je to kvůli tomu, že bych ráda dělala práci, která mě bude naplňovat. Zároveň si chci dodělat vysokou školu, kterou jsem neúspěšně opustila. I z toho důvodu jsem odcestovala pryč. Mám pocit nervozity a obavy, kdykoliv mám dokázat svoje vědomosti, včetně teď blížících se přijímacích zkoušek. Ráda bych se toho pocitu zbavila a nevím jak. Jsem spíše introvertní typ člověka. Pokud poznám někoho, kde cítím vzájemné naladění, nemám problém se otevřít. Jen se nedokážu s každým hned bez problému popovídat. Přijdu si někdy, jak z jiného světa.

Iv

Odpověď

Dobrý den, Iv,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou jste se na nás obrátila. Od té doby, co jste přijela ze zahraničí, se necítíte šťastně a často býváte smutná. Nedaří se Vám najít si práci, která by Vás naplňovala, a zažíváte pocity nervozity a obav z dokazování svých vědomostí. Chtěla byste se jich zbavit, ale nevíte jak.

Říkám si, že je asi velmi zatěžující a nepříjemně cítit se takto už poměrně dlouhou dobu. Z Vašeho dotazu vnímám, že máte určité cíle, které byste chtěla zvládnout, ať už jde o nalezení práce, která Vás bude naplňovat, nebo dodělání vysoké školy. Dokážu si představit, že pro Vás musí být asi frustrující, když se Vám hledání práce nedaří a přípravu na příjímací zkoušky Vám komplikuje nervozita a obavy. Je možné, že jste si celou situaci po příjezdu ze zahraničí představovala úplně jinak. Proto je pochopitelné, že zažíváte takové pocity, které popisujete. Přemýšlím nad tím, zda kolem sebe nemáte rodinu nebo nějaké blízké, kterým byste se mohla se svými pocity svěřit, a kteří by Vám mohli být v takových chvílích oporou.

Nějaká míra nervozity a obav před událostí, která je pro nás významná, nebo při které jde o nějaký náš výkon, je poměrně běžnou záležitostí. Nevím, jak intenzivní jsou tyto pocity u Vás. K jejich zmírnění bych Vám mohla doporučit například některé z těchto relaxačních technik. Spoustu inspirace můžete najít také třeba na youtube. Relaxační a dechová cvičení mohou pomoci odbourávat stres a pokud si osvojíte nějaká, která Vám budou vyhovovat, můžete je použít i přímo v situaci, kdy pociťujete nervozitu.

Také mě napadá, že byste mohla zkusit pracovat na nějakých malých krocích, které by Vám mohly pomoci vidět, že se Vám něco daří, což Vám může teď chybět. Když jste psala o hledání práce, napadá mě třeba vyzkoušet i jiné kanály, které jste možná dosud nevyužila – například různé facebookové skupiny. Můžete se také zkusit poptat svých známých a přátel, zdali o nějakém volném pracovním místě nevědí.

Chtěla bych Vás podpořit v tom, abyste si o svých pocitech a myšlenkách promluvila i s odborníkem - s psychologem nebo psychoterapeutem. Mohla byste se mu svěřit s tím, co Vás trápí, a také s pocity, které zažíváte. Společně pak můžete pracovat na tom, jak se jich zbavit a co dělat dál. Pokud byste chtěla, můžete s ním řešit i svou otevřenost k druhým. Pokud Vám však vyhovuje, jak to máte, je to naprosto v pořádku. Zde najdete, kde můžete odborníky vyhledat.

Přejeme Vám, abyste se v brzké době cítila lépe.

Tým poradny

Hledám radu, jak získat větší sebevědomí

Dobrý den, rád bych se zeptal, jak mám postupovat, pokud chci získat více sebevědomí a začít vystupovat asertivněji? Mam potíže kvůli sebedůvěře řešit i celkem banální problémy, seznamovat se, vyjádřit svůj postoj a ohradit se proti věcem, se kterými nesouhlasím. Máte nějaké rady, kterých bych se mohl přidržet?
Děkuji za odpověď.

Radek

Odpověď

Dobrý den, Radku,

píšete, že ve svém životě zažíváte různé potíže související s Vaší nízkou sebedůvěrou. Obracíte se proto na nás s otázkou, co dělat, abyste získal více sebevědomí a dokázal vystupovat asertivněji.

Dovedu si představit, jak Vám potíže se sebedůvěrou mohou zasahovat do života, a proto bych chtěla ocenit, že se snažíte na sobě pracovat a pátráte po způsobech, jak Vy sám můžete současnou situaci změnit.  

Říkám si, že pracovat na posílení sebevědomí a asertivním jednání svépomocí nemusí být jednoduché. Přemýšlím, jaké možnosti se nabízejí – můžete například sáhnout po některé z knih, které jsou na tato témata napsané, přečíst si odborné články na internetu, nebo se třeba přihlásit do nějakého kurzu. Zejména ty zaměřené na nácvik asertivity jsou poměrně časté, záleží ale, zda by Vám jejich forma vyhovovala, a ne všechny musí být vedené kvalifikovanými odborníky. V případě zájmu se tedy vyplatí pečlivý výběr a třeba i zjišťování referencí apod.

Můžete také využít možnosti spolupráce s odborníkem – v tomto případě s psychologem, či spíše s psychoterapeutem. Říkám si totiž, že právě psychoterapeut se Vám, na rozdíl od obvykle obecně pojatých rad a informací v knihách nebo na internetu, bude věnovat individuálně a bude volit postup přímo na míru Vaší konkrétní situaci a problémům. Psychoterapeuti využívají ve své práci různé přístupy. Někteří se s Vámi mohou soustředit více na okolnosti, o kterých si myslíte, že mohly být příčinou Vašich potíží se sebedůvěrou, jiní se s Vámi budou věnovat spíše současné situaci nebo se přímo zaměří na trénink asertivity. Budete zde mít navíc prostor mluvit i o dalších tématech či problémech, které se ve Vašem životě objevují – ať už budou souviset se sebedůvěrou nebo ne. Kontakty na psychoterapeuty působící ve Vašem okolí můžete najít například zde nebo zde.

V neposlední řadě si také říkám, že téma sebevědomí a sebedůvěry může ve svém životě řešit více lidí, možná i někdo z Vašich blízkých. Připadá mi fajn zkusit si s někým, komu důvěřujete, a bude Vám vyhovovat s ním toto téma řešit, popovídat, svěřit se vzájemně, jak to se sebevědomím a asertivitou máte apod. Je možné, že i v tomto rozhovoru najdete inspiraci.

Přejeme Vám, ať se Vám podaří najít způsob, jak na svém sebevědomí a asertivitě pracovat.

Tým poradny

Mám depky a nevím, co mám dělat

Dobrý den, mám psychické problémy... Depky atd. A všichni říkají že se o tom mám bavit s rodiči, ale když sem jim to řekla začali mi nadávat, řvát na mě...ale tím se nic nevyřeší, a tak z toho mám větší
Depky. Doufám že mi kdokoliv pomůže a řekne mi co stím... Protože nevěřím ani mojí nejlepší kamarádce, nevěřím nikomu, a věřila jsem jen rodičům ale těm už taky ne, nevíte co stím? Děkuji za odpověď, naschledanou

Maru

Odpověď

Ahoj, Maru,

děkujeme, že ses nám svěřila se svým trápením. Píšeš, že máš tzv. „depky“ a nevíš, s kým si máš o tom promluvit a co s tím dělat.

Musím myslet na to, jak se asi cítíš, když už nevěříš ani rodičům, od kterých jsi, podle toho, co píšeš, očekávala podporu. Ne každý vždy pochopí to, co se v nás odehrává. Někteří lidé si ani neuvědomují, že dětství nemusí být jenom krásné a bezstarostné období, ale i v takovém věku se mohou rozvinout psychické problémy, které někdy dospělí mohou podceňovat. Chtěla bych Tě ocenit za to, že ses rozhodla hledat řešení k tomu, aby Ti bylo lépe.

Napadá mě, zda nemáš v životě něco, co by Ti dělalo radost, ať už jsou to nějaké koníčky nebo třeba sport. Je například dokázáno, že díky sportovní aktivitě se z těla uvolňují látky, které přináší radost a rozptýlení. Chtěla bych Tě proto podpořit v tom, aby sis zkusila své další dny co nejvíce zpestřit aktivitami, které mají potenciál dělat Ti radost, a tím Ti mohou následující dny zpříjemnit.  Také bych Ti chtěla doporučit aplikaci Nepanikař, kterou si můžeš stáhnout na chytrý telefon, a která obsahuje jednoduché nástroje pro zvládání stavů deprese či úzkosti. Mimo to zde najdeš i kontakty na odborníky.

Přemýšlím také nad tím, co ony „depky“ znamenají. Jelikož jsi nepopsala, na co myslíš nebo jak dlouho to trvá, nemohu posoudit, jak moc závažná je Tvá situace. Každopádně vnímám Tvou potřebu si o tom s někým promluvit, a pokud cítíš, že už nemáš podporu a ani důvěru v nikom ze Tvých blízkých, ráda bych Tě podpořila v kontaktování nějakého odborníka. Jelikož ale ještě nejsi plnoletá a potřebuješ k návštěvě odborníka souhlas rodičů, napadá mě, zda nemáte ve škole školního psychologa nebo výchovného poradce, na kterého by ses mohla nejprve obrátit i sama a promluvit si s ním o tom, co Tě trápí. Bez souhlasu rodičů se můžeš také obrátit na jakoukoliv z linek důvěry nebo na krizové centrum.

Přejeme Ti, abys našla takovou pomoc, kterou potřebuješ, a aby Ti bylo lépe.

Tým poradny

Vidím naději až v nebi

Zdravím,
20 let žiju s manželem, který je negativistický. Má i deprese, ale odmítá léky i odbornou pomoc. Snažím se mu být oporou, ale delší dobou už mi docházejí síly. Snažím se celou dobu o duševní hygienu, naději mám v Bohu, ale teď už mám pocit, že se něco překlopilo a už vidím naději na nenešťastný život (to by mi stačilo, nemusím být nutně nějak hodně šřastná) až v nebi a čím dál víc se mi tam chce.Vím, že to nesmím udělat kvůli dětem, 18tiletá dcera je chronicky nemocná, syn v pubertě potřebuje podporu, kterou mu manžel nedává. Dřív jsem brala optimismus v setkání s přáteli a v kostele, koníčky, z toho mi zbyly jen vycházky do přírody, ale už se nedovedu radovat z její krásy. Syn začíná být v některých věcech podobný manželovi, pro své sny nechce nic udělat, když má problém, neřeší ho, ale lituje se a nabízené možnosti odmítá aniž by je zvážil. Připadá mi, že manžel dělá vše proto, aby zůstal nešťastný, když mu někdo hodně pomůže, relativizuje to (zaměstnavatel ho nechal 3 měsíce doma za 100% platu, aby se mohl starat o nemocnou dceru, ale podle manžela si ho šéf neváží, všechno v práci je hrozné - i kdyby bylo, což podle jeho kolegů není, tak to už je 3. práce se stejným problémem, který vidí jen on sám). Svým negativismem už mě tahá dolů tak dlouho, že mám intenzivní chuť odejít z tohoto hnusného života plného nevděčných a zlých lidí, reakce politiků i některých mých kolegů - vychcánků - přispívají k tomu, že jsem nedávno ztratila důvěru v lidi. Je toho víc, ale intenzivní pocit je ten, že tady už nechci být. Běžná povzbuzení kamarádek na telefonu mi už taky nepomáhají. Antidepresiva nic nevyřeší, vidím to na mamce, která je léta bere kvůli otci - tyranovi, ale nic z toho (manžel tyran není, říkají mu spíš samoserka, o to je to horší, že jakoby nemám důvod si stěžovat, nechlastá, nebije nás, prostě se jen nezajímá o pocity svých blízkých a věčně negativisticky všechny kritizuje, nic mu není dobré, i když má vlastně pěkný život).Vlastně nevím, co čekám, při svém vzdělání dobře vím, že jsem vyčerpala všechny možnosti a nic dalšího mě nenapadá. Jediné pozitivum, které vidím jako světlo na konci tunelu, je život věčný...pokud by mě ovšem čekal, pokud bych tomu pomohla...
díky
H.

H.

Odpověď

Dobrý den,

píšete nám, že Vás manžel již delší dobu táhne dolů svým negativismem, sebelítostí a odmítáním pomoci. Zmiňujete, že už necítíte radost z věcí, které Vám dříve dodávaly optimismus, a že jste nedávno ztratila důvěru v lidi. Máte pocit, že jste vyčerpala všechny možnost, a popisujete intenzivní chuť ze života odejít. Zároveň ale píšete, že byste to nemohla udělat kvůli dětem.

Když jsem četl Vaše psaní, běželo mi hlavou, jak náročné pro Vás musí být zažívat takhle tíživé pocity. Myšlenky, které popisujete, mně dělají velkou starost a vážím si toho, že jste se rozhodla se s nimi svěřit. Tato Vaše iniciativa mi dodává naději, že ještě máte síly zkoušet svůj život na Zemi pozitivním způsobem změnit.

Vnímám, že silným tématem pro Vás je Váš manžel. Zmiňujete Váš dojem, že manžel odmítá své problémy řešit a dělá vše pro to, aby zůstal nešťastný. Představuji si, jak musí být frustrující pokoušet se takovému člověku pomoci. Rád bych Vás podpořil v tom, že máte právo stěžovat si a ohradit se, i přestože Váš manžel nepije a nebije Vás ani děti. Nepřijde mi správné, aby v manželství jeden kvůli tomu druhému prožíval beznaděj.

Z Vašeho psaní cítím, jako by se to na Vás teď valilo z několika různých stran. Kromě manžela zmiňujete frustraci z politiků, ale i nepříjemné vztahy na pracovišti. Dost na Vás asi také doléhají omezení plynoucí z pandemie. Říkám si, že to je opravdu mnoho výzev najednou, a chtěl bych Vám navrhnout, zda byste se s tím nechtěla zkusit svěřit i někomu dalšímu. Napadá mě třeba duchovní, nebo ideálně odborník na duševní zdraví. Přiznám se, že o Vás mám obavy, a přál bych Vám, abyste si o své intenzivní chuti tady nebýt mohla s někým osobně promluvit.

Zmiňujete činnosti, které Vám kdysi dodávaly radost a optimismus.  Ačkoliv Vám to tak nyní nemusí připadat, věřím tomu, že se Vám radost do života může časem vrátit. Právě psychoterapie představuje jeden ze způsobů, jak může člověk zkusit jít radosti naproti. Spolu s psychoterapeutem můžete postupně pracovat na všech zmíněných tématech a společně hledat nové cesty, jak zažívat pozitivní emoce. Rád bych se vyjádřil také k Vaší nedůvěře v léky, kterou jste nabyla ze zkušenosti s Vaší mamkou. Myslím si, že přestože medikace určitě není všespásným řešením, v některých situacích může člověku pomoci. Rozcestník pro nalezení odborné pomoci jsem přiložil zde.

Chtěl bych ocenit, že i v tak náročné životní situaci myslíte na dobro svých dětí, a nechtěla byste jim svým odchodem ublížit. Přesto by se mi ulevilo, pokud by o Vašich myšlenkách na odchod ze života věděl i někdo další. Kromě zmíněných odborníků mě napadá třeba některá z kamarádek, ke které cítíte důvěru. Také bych Vám chtěl doporučit některou z linek důvěry. Na tu můžete zavolat kdykoliv, třeba pokud byste zrovna cítila silnou chuť odejít, nebo i pokud byste si chtěla jen srovnat myšlenky. Na stejném odkazu najdete i výčet krizových center. Ty se nachází v každém kraji a v případě potřeby Vám mohou nabídnout komplexnější péči, a to i bez objednání.

Přejeme Vám, aby se Vám navrátila do života radost a optimismus.

Tým poradny

Vadí mi zvuky vydávané za určitých podmínek

Dobrý den,
trpím docela silnou misofonií. Nevadí mi ani tak přímo určité zvuky, jako spíš zvuky vydávané za určitých podmínek. Nenávidím štěkání psů kdykoliv, jinak ale mluvení pouze pokud slyším sousedy a obecně jakékoliv jiné zvuky od sousedů bez ohledu na okolnosti - opravy, dupání, bouchání dveřmi - ovšem jen když jsem doma. Za jiných okolností mi žádný z těchto zvuků nevadí nebo daleko méně. Vyrušuje mě to v práci nebo v zábavě, nedokážu se soustředit. Dochází to do fází, kdy doslova chci zdroj zvuku zabít, ublížit mu, pomstít se mu násilně. Mám záchvaty vzteku a nedokážu je ovládnout. Potřebuji pomoc. Ideálně si o tom s někým fundovaným promluvit. Obecné rady mi nepomohou, potřebuji jasnou odpověď.

Nevím

Odpověď

Dobrý den,

píšete nám ohledně toho, že trpíte misofonií, tedy že Vám vadí některé zvuky. Nejčastěji to zažíváte doma během zvuků, které vydávají sousedi. Tam Vám to brání práci i zábavě a také Vás to rozrušuje. Vyvolává to ve Vás pocity, že byste chtěl zdroj zvuku zabít nebo mu ublížit. Potřebujete pomoc, nejlépe si o tom promluvit s odborníkem.

Říkám si, že zažívat něco tak nepříjemného pravděpodobně každý den musí být hodně zatěžující. Musí být náročné se vypořádávat s emocemi, které cítíte, i když je nechcete a které nedokážete ovládat. Je fajn, že se nevzdáváte a máte chuť s tím něco udělat. Návštěva odborníka je určitě správná volba, jelikož misofonie zřejmě výrazně ovlivňuje Váš život a možná i postoj vůči dalším lidem (například sousedům).

Z toho, co píšete, se mi zdá, že o misofonii hodně víte. Také mi přijde dobré, že máte odpozorováno, co všechno Vás dráždí a v jakých situacích se to děje. Myslím si, že znalost problému je důležitým krokem při jeho řešení. Píšete, že byste si rád promluvil s někým, kdo tomu rozumí. Nevím, zda Vám o pojmu misofonie řekl nějaký odborník nebo jste si jej vyhledal sám. Pokud to byl odborník, je možné právě s ním probrat i další otázky, které kolem toho máte. Pokud ne, vhodným odborníkem by mohl být psycholog či psychoterapeut. Těmito obtížemi by se mohl zabývat i neurolog, ačkoliv původ a příčina misofonie nejsou zcela známé. Psycholog či psychoterapeut Vám může pomoci s tím, jak pracovat na nesnesitelných pocitech a myšlenkách, které tyto situace doprovázejí (například relaxační techniky či jiné zvládací strategie). Pomoci by Vám mohlo i sdílení toho, co kvůli misofonii musíte zažívat. Díky tomuto sdílení se Vám může ulevit a také skrze něj můžete hledat cesty, jak se s těmito situacemi lépe vyrovnat. Je možné nalézt doporučení například na kognitivně-behaviorální terapii (KBT), která pracuje s technikami jako je systematická desenzibilitace nebo expozice. Každý psychoterapeutický směr však dokáže nabídnout techniky, které by Vám mohly pomoci, i výše zmíněnou možnost sdílení a hledání možností, jak s Vaším problémem pracovat. Kde hledat psychologa či psychoterapeuta můžete nalézt zde.

Přejeme Vám, ať dokážete nalézt odborníka, s kterým se Vám bude dobře spolupracovat,

Tým poradny

Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 104 Další

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info