VAŠE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY

Fulltextové vyhledávání a filtrování dotazů zobrazit

Chci, aby moje setra nesla následky za své činy

Dobrý den, abych objasnila celou situaci, chci zmínit, že je to několik let od doby, kdy zneužívání probíhalo. Když se to všechno dělo bylo mi 6 let. Trvalo to soustavně přes rok. Zneužívala mě vlastní starší sestra, je o šest let starší než já. Během toho jsem si ve svém věku plně neuvědomovala, co se děje. Nutila mě k orálnímu sexu i k líbání … podávala mi to ve smyslu různých divných her, kde jsme si hráli na doktory a nutila mě se svléct. Dnes je mi 21 let a celý život jsem to potlačovala, nedokázala si přiznat, co se skutečně tehdy dělo. Když tohle všechno probíhalo bylo sestře 12 let. Měla tedy dostatečný věk na to, aby věděla, že co dělá není správné. Pamatuju si, že jsem ji poslouchala na slovo. Vynutila si z moji strany autoritu pomocí strachu, který jsem vůči ni po celou dobu cítila. Diktovala mi i věci typu jaké barvy mám mít ráda, jaké oblečení mám nosit, jaký mám mít účes, zkrátka všechno hýbala se mnou jako s panenkou, co nemá právo o sobě rozhodnout. Nikdy jsme o tom v dospělosti nemluvily. Zneužívání trvalo přes rok pokaždé, co jsme jeli na chatu, odehrávalo se to také v našem společném pokoji… Spory mezi námi začaly když mi bylo čtrnáct a byla jsem ve věku, kdy už jsem se sebou přestala nechávat hýbat a začala mít své názory a vzbuřovala se proti těm jejím. Od té doby už na mě moje sestra začala kašlat a házela na mě taky různé věci před jejím přítelem, aby ze mě udělala s prominutím idiota.
Začala jsem o tom mluvit koncem minulého roku v prosinci, když jsme se pohádaly. Sestra mě pomlouvala, různě si věci přibarvovala a tak. V důsledku toho nekonečného vymýšlení z její strany jsem ji napsala zprávu, kde o zneužívání píšu. Její odpověď měla znění, že za to vlastně nemohla, že nevěděla, co dělá, protože ji bylo 12 let. Jenže já si pamatuju jak se mnou manipulovala, jak mě ke všemu donutila. Sestra bydlí už jinde má přítele, se kterým se nemáme v oblibě spíš se nesneseme i díky tomu, co mu bůhví moje sestra všechno navykládala. Já bydlím s rodiči, ještě mě čekají dva roky studia. Sestra jezdí k rodičům na návštěvu, kde stále bydlím a rodičům to říkat nechci, mámu by to určitě hrozně zničilo, když bych ji řekla, co mi ta zrůda dělala. Tátovy to nemůžu říct už vůbec. Chci aby za to nesla následky, aby ji to neprošlo jen tak bez jakéhokoli povšimnutí. Moje sestra je hodně pomstychtivá a vypočítavá, manipuluje s lidmi. Nevím, co mám dělat ale chci aby za svoje činy nesla zodpovědnost. Chci se tedy poradit, co bych měla udělat?

Sandra

Odpověď

Dobrý den, Sandro,

děkujeme, že jste se s důvěrou obrátila na naši poradnu. Píšete, že když jste byla dítě, Vaše starší sestra Vás přes rok zneužívala. Nutila Vás k orálnímu sexu, a líbání. Také s Vámi manipulovala, nutila Vás poslouchat ji, diktovala Vám, jak se chovat. Tehdy jste si plně neuvědomovala, co se děje, ale když Vám bylo asi 14 let, rozhodla jste se, že už se nenecháte dále ovládat a nastaly mezi Vámi spory. Nikdy jste spolu o těchto věcech nemluvily až do minulého roku, kdy jste ji přes zprávu konfrontovala ohledně jejího chování k Vám. Chcete, aby nesla následky a zodpovědnost za své chování a činy. Ptáte se nás, co byste měla udělat.

Velmi si vážím toho, že jste se rozhodla nám o tomto zážitku napsat. Prožití takové události v tak mladém věku pro Vás muselo být velice náročné a zraňující, a možná Vás to i nějak poznamenalo, což by bylo pochopitelné. Je to vážná věc, člověk může mít problém se s pocity, které vzpomínky na tuto událost vyvolají, vyrovnat. Jak sama píšete, mnoho let jste tyhle vzpomínky potlačovala a nedokázala jste si přiznat, že se něco takového skutečně dělo. Chtěla bych Vám říct, že je mi moc líto, čím jste si musela v tak mladém věku projít, že jste tohle chování zažívala od blízkého člověka. Chtěla bych Vás podpořit, abyste o své zkušenosti zkoušela mluvit i nadále.

Píšete, že jste koncem minulého roku své sestře napsala zprávu, ve které jí o zneužívání píšete. Odpověděla Vám, že tehdy nevěděla, co dělá, a nemůže za to. Vy si to ale všechno pamatujete a chtěla byste, aby jí ty činy neprošly bez povšimnutí. Z Vašeho dotazu mi není jasné, jaké následky byste si přála, aby sestra nesla. Napadá mě, že se může jednat o trestní odpovědnost za její jednání, o „vyčinění“ od nějaké osoby, nebo možná jen o sestřino uvědomění, že něco špatného provedla a její případnou omluvu.

Co se týče právních následků, lze tento čin samozřejmě nahlásit na Policii ČR. Bohužel se obávám, že by to pravděpodobně nevedlo k žádným následkům pro sestru. V období, kdy se toto stalo, měla Vaše sestra 12 let a nebyla tedy ještě trestně odpovědná. Dále od události uplynulo již 15 let a tento případný trestný čin je již pravděpodobně promlčený. V této věci je možné se obrátit na právníka či nějakou z právních poraden.

Rozumím Vaší obavě se s těmito věcmi svěřit svým rodičům a tomu, jak by na ně taková informace mohla zapůsobit. Napadá mě, jestli byste si s nimi nepromluvila alespoň o tom, jak s Vámi Vaše sestra manipulovala, jak se k Vám chovala, když jste byly děti. Podpora od rodiny by Vám mohla pomoci při zpracovávání dalších, více závažných události, se kterými jste se v minulosti potýkala. Pokud byste ráda, aby sestře její chování neprošlo například u rodičů, pak byste mohla popřemýšlet o podmínkách, za jakých by Vám bylo příjemnější jim (nebo některému z nich) o tom říct.

Chápu také, že Vaše vztahy se sestrou nejsou jednoduché, ale mohla byste zkusit si s ní o téhle události a jejím chování promluvit. Možná si sama nikdy neuvědomila, jak Vás její chování poznamenalo, a možná se sama obává přiznat si, že něco takového byla v mládí schopna udělat. Může se však také stát, že Vaše sestra i poté nebude chtít svou vinu přiznat a bude se tvářit, že se nic nestalo a nemůže za to, jak se v dětství chovala. Mohla byste si zkusit sama pro sebe říct, co by pro Vás různé varianty znamenaly, zda byste byla schopna s ní dále udržovat vztah a případně za jakých podmínek. I když je to Vaše sestra, máte samozřejmě právo s ní kontakt ukončit nebo snížit na minimum, pokud by Vám to pomohlo.

Myslím si, že obrátit se na odbornou pomoc by Vám mohlo v dané situaci pomoci. Můžete využít pomoci organizací zaměřujících se na oběti sexuálního zneužívání jako je například Persefona. Ve Vašem městě existuje rovněž svépomocná skupina SASA, která pořádá setkání, na kterých mohou lidé sdílet své zážitky a zkušenosti a vzájemné se podporovat při vyrovnávaní se s negativními pocity. Můžete se taky obrátit na psychologa nebo psychoterapeuta, se kterým můžete probrat také možnosti, co udělat pro to, abyste měla pocit, že to sestře jen tak neprošlo. Kontakty na odborníky si můžete vyhledat pomocí těchto rozcestníků.

Přejeme Vám, abyste našla cestu, jak alespoň trochu pocítit spravedlnost ohledně události v dětství.

Tým poradny

S přítelem nám to nefunguje, mám zůstat kvůli dceři?

Dobrý den, chtěla bych se zeptat na Váš názor ohledně vztahu. Jsme spolu s přítelem 3 roky a máme roční dceru, bohužel mi připadá, že náš vztah přestal úplně fungovat a odcizili jsme se. Z mé strany naprosto. Každý den, když přítel odjede do práce, tak si užívám čas, který máme s dcerou pro sebe a děsím se toho, kdy dorazí domů. Není na nás zlý fyzicky, ale pořád mi něco vyčítá, špatně se mi ta situace popisuje, protože vždy po hádce všechnu vinu otočí na mě a já si pak vlastně uvědomím, že za to asi tedy můžu. Bojím se už cokoliv udělat, protože vím, že to zas budu poslouchat, radši se už ani na nic neptám a naše komunikace je na bodu mrazu. Jedná se o samé drobné věci, například když mi řekl, abych vyhodila jeho staré boty, které mi dal bokem, já je vyhodila, pak zjistil, že je nemá, začal křičet a týden se mnou nemluvil, nebo když jsem v autě zapomněla nastavit zrcátka zpátky, tak jak byly, tak na mě před sousedy začal sprostě křičet a nadávat mi. Nejhorší je na tom to, že jsem dost stydlivý člověk a vadí mi pozornost ostatních a tak když na mě takhle začne křičet před ostatními a nadávat mi, tak se cítím hodně trapně a bohužel takto se chová i před našimi společnými známými. Byli jsme s kamarády na procházce, chtěla jsem dceru v kočárku přikrýt dekou a upadl ji plyšák na zem, přítel na mě hned začal vulgárně křičet a zbytek výletu se mnou nepromluvil (kamarádi se mu snažili domluvit, že to nebylo nutné a aby se ke mě takto nechoval a na to řekne, že si za to můžu sama, že ho nemám štvát). Společné zájmy žádné nemáme a když jsem se snažila nějaké vymyslet, tak mi přítel řekl, že ho to nezajímá. Celkově všechno co řeknu, třeba když se chci podělit o nějaký vtipný zážitek, tak mi řekne, že jsem trapná, takže už radši nic neříkám. Intimita mezi námi už také žádná není, z přítelovy strany by možná ještě nějaká byla, ale z mé už vůbec ne. Než jsme se poznali, tak jsem si vždy přišla docela sebevědomá a ne nějak ošklivá, ale teď už se na sebe nemohu podívat ani do zrcadla, nevím jestli je to mnou nebo tím, že pořád poslouchám nějaké narážky... například jsem jednou příteli řekla, po té co mi nadával, že není uvařeno hned, když přijde z práce, že mamky přítel také občas uvaří, tak že jestli má takový hlad, že půl hodiny nevydrží, tak ať si uvaří sám. Na to mi řekl, že jestli ho chci s někým porovnávat, tak on také začne a řekl mi, že jeho bývalá přítelkyně byla krásná, měla velká prsa, boky atd. a ať se podívám na sebe jak vypadám. Večery travíme tak, že já dělám, že pracuji a přítel hraje hry na počítači. Už nevím jak dál, nechci rozbíjet rodinu, ale nedovedu si představit, že takto budu žít celý život. S přítelem jsme si několikrát promluvili o tom co nám vadí, ale vždy se to vrátilo do starých kolejí, a já už ani nemám sílu (nebo nechci) to dál řešit. Tento stav u nás v podstatě trval od začátku (po roce), ne tedy takto extrémně. Chtěla bych se zeptat na Váš názor, zda si myslíte, že vztah má ještě nějakou naději a udržet ho za každou cenu kvůli dceři? Děkuji

Aneta

Odpověď

Dobrý den Aneto,

vážíme si důvěry, kterou v nás se svým dotazem vkládáte. Píšete, že jste s přítelem spolu tři roky a máte roční dceru, přičemž Vám připadá, že už Váš vztah nefunguje a že jste se odcizili. Děsíte se toho, když má přítel přijít z práce domů, jelikož Vám pořád něco vyčítá a otáčí vinu na Vás, až se bojíte cokoliv udělat. Společné zájmy nemáte, Vaše komunikace je na bodě mrazu a nemáte už mezi sebou žádnou intimitu, a to hlavně z Vaší strany. Říkáte, že už se nemůžete na sebe ani podívat do zrcadla a že má přítel narážky na Váš vzhled. Nechcete rozbíjet rodinu, ale neumíte si představit, že byste takhle měla žít celý život. Ptáte se nás, zda má Váš vztah ještě nějakou naději a jestli ho máte udržet za každou cenu kvůli dceři.

Na začátek bych chtěla říct, že z Vašeho dotazu cítím, že je to pro Vás hodně náročná situace, ve které už se delší dobu necítíte dobře. Chování Vašeho partnera, které popisujete, Vám možná přijde jako neférové vůči Vám. Tím, jak se k Vám partner chová, zřejmě překračuje ve Vašem vztahu hranice toho, co je pro Vás v pořádku a snesitelné. Nedivím se, že nevíte jak dál, a že takhle nechcete žít celý život. Většina lidí na Vašem místě by se pravděpodobně cítila podobně. Je podle mě dobře, že přemýšlíte nad tím, jak současnou situaci změnit a že jste se rozhodla nám napsat.

Ptáte se nás, zda se máte snažit vztah udržet kvůli dceři. V první řadě bych Vás chtěla ocenit za to, že myslíte na ni a její dobro. Zároveň však přemýšlím nad tím, co by bylo nejlepší pro Vás. Z toho, co píšete, mi to tak vyznívá, že Vám ve vztahu s přítelem není dobře. Dál píšete, že už nemáte sílu nebo to nechcete dál řešit. Také si říkám, jaký by to všechno mělo případný vliv na Vaši dceru. Co se dětí týče, obecně se má podle odborníků za to, že pro dítě při rozchodech (rozvodech) není potenciálně tolik škodlivý rozchod samotný, jako spíše to, když se rodiče hodně hádají a zatahují dítě do svých konfliktů. Není to tedy tolik o tom, že by rozchod sám o sobě byl například traumatizující.

Co se týče rozhodnutí, jestli Váš vztah má ještě naději nebo ne, to se takto univerzálně říct nedá a je to v každém vztahu velmi individuální. Můžete si zkusit představit obě varianty budoucnosti (když odejdete a když zůstanete) a popřemýšlet nad tím, ve kterém z těch dvou scénářů by asi bylo Vám a Vaší dceři lépe. Zkuste si sama pro sebe říct nebo sepsat, co je pro Vás ve vztahu to důležité, co jste ochotná ještě skousnout a co je pro Vás už za hranicí snesitelnosti. Můžete taky popřemýšlet, za jakých okolností jste ochotná držet takhle rodinu při sobě a kdy už ne, případně jak dlouho. Tohle vše můžete zohlednit při procesu rozhodování. Píšete, že i když jste si s partnerem několikrát promluvili o tom, co Vám vadí, vše se nakonec vrátilo do starých kolejí. Napadá mě proto, že pokud byste se rozhodla, že chcete zkusit na Vašem vztahu ještě pracovat, možná by šlo navrhnout návštěvu rodinné a manželské poradny a více si stát za tím, aby se udála nějaká změna, jinak je to pro Vás neúnosné. Mohlo by pomoct si předem promyslet, co přesně byste s partnerem museli začít dělat jinak, abyste byla ve vztahu spokojenější. V poradně by s Vámi na sezení byl odborník, s jehož pomocí by pro Vás mohlo být snazší popřemýšlet o tom, co byste chtěli ve vztahu změnit a jak toho dosáhnout. Hledat podle Vašeho bydliště můžete například zde. Další možností je pak návštěva párového terapeuta mimo poradnu. Hledat takového odborníka můžete třeba zde.

Vnímám, že je to pro Vás celé hodně náročné. Možná by Vám mohlo pomoct se s tím, co prožíváte, svěřit nějaké blízké osobě, kamarádce nebo členovi rodiny, který by Vás mohl vyslechnout a podpořit, ať už se rozhodnete jakkoliv. Můžete se jich také zkusit zeptat, pokud chcete, co by na Vašem místě dělali oni.

Přejeme Vám, abyste byla spokojená, ať už se rozhodnete jakkoliv.

Tým poradny

Nevím, jak najít sílu odejít

Dobry den, uz dlouho se trapim vedle partnera. Jsme spolu 5 let, zpocatku bylo vsechno moc krasne a delal pro me spoustu veci, ktere jsem driv v partnerstvi nepoznala. Pak mi ale prestal davat najevo naklonost. Casto si pripadam, jako bychom byli jenom jacisi spolubydlici... kdyz jsem se mu o tom zminila, hrozne ho to rozzurilo. Je dost manipulativni. Stale mi dava neco za vinu, nikdy nic nedelam spravne, a jdyz se nastve, umi slovne dost ublizit. Obcas ale mame i pekne chvile a dny... uz jsem ale dospela do faze, kdy si rikam, ze mi to stacit nemuze, ze tech par peknych dni to nemuze vynahrafit, mam ho rada, ale myslim, ze uz ho nemiluju... chtela jsem uz nekolikrat odejit, ale vzdycky me premluvil, abych zustala, ze na tom budeme pracovat. Casto me presvedcil, ze vlastne delam chyby ja, a tak ho v podstate dokopu k tomu, aby se tak choval. Nejcastnejsi jeho argument je, ze ho dostatecne nerespektuju. Driv ksem se chtela snazit, ale ted... uz je mi vedle me protivny, uz mi zacina vadit, kdyz na me saha... a proc sem pisu... jako bych mela bezedny pohar... dela veci, ktere by mi mely vadit a ktere mi vadi, ale ja to vzdycky prejdu a reknu si, ze to vlastne neni tak hrozne. Vim ze to zni hloupe, ale nevim, jak sama sebe presvedcit, ze uz to staci a ze mi opravdu vadi veci, ktere mi dela. Pripadam si hrozne slaba, ze nedokazu odejit ze vztahu, ve kterem nejsem spokojena a boli me (psychicky) a nevim jak mam v sobe najit silu rict si dost a proste odejit.

Petra

Odpověď

Dobrý den, Petro,

vážíme si Vaší důvěry, se kterou se obracíte na naši poradnu. V dotazu píšete, že se už dlouho trápíte ve Vašem vztahu. Říkáte, že to zpočátku bylo všechno fajn, teď Vám to ale připadá, jako byste byli spolubydlící. Říkáte, že i když i teď máte spolu pěkné chvíle a dny, pociťujete, že už nejste ve vztahu spokojená. Zmiňujete, že si připadáte hrozně slabá a nevíte, jak najít sílu na to, abyste ze vztahu odešla.

Z Vašeho dotazu vnímám, jak je pro Vás celá situace pravděpodobně vysilující a náročná. Cítím, že už toho opravdu máte dost a z toho, co popisujete, je pochopitelné, že odejít z takového vztahu pro Vás může být obtížné. Říkáte si, že to zní hloupě, že to sem tam není zase tak hrozné a někdy ani nedokážete sama sebe přesvědčit o tom, že vám různé věci skutečně vadí. Myslím si, že to vůbec hloupě nezní – někdy se může stát, že v dlouholetých vztazích více vnímáme ty hezké chvíle, věci, co se nám líbí a v čem nám je společně dobře. Díky tomu můžeme poměrně snadno zapomínat také na ty negativní aspekty vztahu. Chtěl bych ocenit, že si je i přesto uvědomujete, přemýšlíte nad tím, jak Vám ve vztahu je, všímáte si, že Vás to bolí, a chcete to nějakým způsobem změnit.

V dotazu zmiňujete, že jste Vaše pocity a myšlenky zkoušela probrat i s partnerem. Říkáte ale, že se rozzuří. Je i manipulativní a dovede Vás i slovně napadat. Myslím si, že tyto rozhovory pro Vás pravděpodobně nejsou moc příjemné, proto přemýšlím nad tím, zda byste nechtěla zvážit například pomoc párové poradny. Díky tomu byste nemusela být na ten rozhovor sama, a i Váš partner by si třeba mohl více uvědomit, že Vám opravdu na Vašem vztahu záleží, že to myslíte vážně a chcete vztah nějak změnit. Také mě napadá, zda jste zkoušela celou situaci probrat například s někým z Vašich blízkých, komu důvěřujete. Mohli byste se spolu nějak zamyslet nad tím, jak to třeba Vašemu partnerovi zkusit znovu přiblížit, jak se teď ve vztahu cítíte, nebo eventuelně jak mu máte navrhnout návštěvu poradny, pokud byste o ni stála. Také už jen to, že se se svými pocity někomu svěříme, může přinést určitou úlevu.

Pokud se rozhodnete s partnerem Váš vztah dále nerozebírat, mohla byste v sobě zkusit najít sílu odejít například tím, že si sama pro sebe zkusíte některé okolnosti a důvody přesněji ujasnit – proč vlastně chcete ve vztahu zůstat nebo odejít, co Vám vztah teď aktuálně dává, jak dlouho to třeba takhle ještě vydržíte nebo co by se muselo změnit. Napadá mě, že si klidně můžete tyto pozitiva a negativa napsat třeba na kus papíru a upřímně se nad nimi zkusit zamyslet. Rád bych Vás také podpořil, abyste se nebála vyhledat odbornou pomoc – můžete se obrátit například na psychologa či psychoterapeuta. Někdy nám při našem rozhodování může být další pohled na věc velmi prospěšný. Společně pak můžete celou situaci podrobněji probrat a zamyslet se nad tím, co přesně můžete teď se vztahem dělat.

Ještě mě napadá, že si můžete také vyzkoušet naplánovat konkrétní kroky, které uděláte v případě, že se rozhodnete vztah ukončit – například kam půjdete, na koho se obrátíte, s kým budete trávit čas a kdo Vám bude nablízku. Třeba by Vám nějaký takový konkrétní plán mohl dodat určitý pocit jistoty, že to skutečně dokážete. Možná že i Vy sama přijdete na to, jak získat dostatek psychické i fyzické síly k tomu, abyste zvládla ze vztahu odejít a o dalších možnostech a strategiích, jak získat dostatek sil a energie, se můžete pobavit také s psychologem či psychoterapeutem.

Držíme palce a přejeme Vám, abyste nalezla způsob, jak Vaši sílu najít.

Tým poradny  

Mám návaly pláče, jak je zkrotit?

Dobrý den, už si nevím rady a proto se obracím na Vaši poradnu. :) Zhruba poslední měsíc mívám návaly pláče a mám pocit, že jsou pokaždé silnější. Pokaždé u těchto stavů pociťuji úzkost, slabost a pocit, že jsem sama. Nevím jak je zastavit a chtěla bych se naučit je ovládat nebo jim předejít. Většinou se to stane, když se začnu učit na zkoušky, nebo když si vzpomenu na přítele, se kterým v danou chvíli netrávím čas, i přesto, že se vídáme docela často.
Proto bych se Vás ráda zeptala, jak bych pláč mohla "zkrotit". Mám strach, že to bude horší a nebudu schopná to ovládat i při dalších situacích, které jsou pro mne stresující.
Děkuji předem za odpověď.

Bára

Odpověď

Dobrý den Báro,
děkujeme Vám za důvěru, s kterou nám píšete o tom, co Vás trápí. Píšete, že poslední měsíc máte stále silnější návaly pláče, u kterých cítíte další nepříjemné pocity. Chtěla byste vědět, jak se je naučit ovládat nebo jak jim předejít.

Říkám si, že může být fyzicky i psychicky vyčerpávající takové návaly pláče zažívat. Přijde mi od Vás skvělé, že myslíte na budoucnost a na to, aby se tyto situace již nezhoršovaly a cítím z Vás odhodlání dát energii do toho, aby situace byla lepší. Z toho, co píšete, je vidět, že přemýšlíte nad tím, kdy se Váš pláč objevuje. Napadá mě, že důležité může být také prozkoumat to, jestli se před měsícem (v období, kdy to začalo) něco nestalo, nebo jestli vás v budoucnu nečeká něco, z čeho máte obavy, například nějaká událost či životní změny. Je samozřejmě možné, že nic takového ve Vašem životě není a Váš pláč je způsobený něčím jiným.

Ptáte se na to, jak můžete tento pláč „zkrotit“ nebo mu předejít. Za účinné se považují relaxace i další dechová cvičení (více o nich můžete najít například tady nebo tady). Existuje mnoho druhů a záleží na Vás, které Vám budou vyhovovat. Tyto techniky přináší velké benefity zejména po delší době pravidelného cvičení. Uvolnění můžete pocítit i při akutních obtížích, zároveň ale platí, že větší efekt můžete cítit, pokud již budete mít natrénováno, jak tuto techniku použít a jak se uvolnit co nejvíce. Tyto techniky je možné využít například pokud budete cítit, že přichází pláč, úzkost, nebo jiné nepříjemné pocity. Dále mě napadá bezplatná aplikace Nepanikař, v které naleznete také různá dechová cvičení i tipy na další aktivity. Aplikaci lze využívat u momentálního pocítění obtíží i průběžně.

Obecně lze také doporučit, abyste myslela na své duševní zdraví – měla nějaký pravidelný denní režim, dostatečně spala, vyváženě jedla, sportovala, či dělala jiné věci, které Vás naplňují. Je dobré se snažit o příjemné prostředí (například při zmiňovaném učení) a obklopovat se tím, v čem je Vám dobře. Je skvělé mít někoho, komu se můžete svěřit. Z toho, co píšete, se mi zdá, že je pro Vás touto oporou například Váš přítel. Říkám si, že by mohlo být fajn se s ním (nebo s kýmkoliv jiným) domluvit na tom, že pokud budete cítit, že to potřebujete, zavoláte mu.

Ráda bych Vám taky napsala, že lidem, kteří mají podobné zkušenosti jako Vy, často pomáhá návštěva odborníka. Myslím si, že by to byla dobrá volba zvláště kdyby byly pociťované úzkosti silné, návaly pláče se zhoršovaly, pokud by tyhle obtíže narušovaly Váš běžný den nebo v případě, že by přetrvávaly a nic by Vám nepomáhalo. Je fajn snažit se se situací vypořádat sám, ale nemusí to být jediná možnost. Je možné, že spolupráce s odborníkem by mohla přinést efektivnější výsledky. S psychologem či psychoterapeutem můžete pracovat na tom, jak zkrotit nebo zastavit pláč, jak ovládat sama sebe či jak pracovat s myšlenkami, které Vás možná obtěžují. Také se spolu můžete zamyslet nad tím, proč se tento pláč objevuje či jak mu předejít. Kde hledat odborníka si můžete přečíst tady.

Přejeme Vám, ať najdete způsob, jak začít ovládat Váš pláč,
Tým poradny

V poslední době se cítím nanic

Dobrý den,
Popravdě teď nevím jak začít, dobře v poslední době nemám náladu na nic, je pro mě těžký ráno vstávat z postele, a vůbec se hýbat nebo něco dělat, při hodinách se nemůžu soustředit a nic si s ty hodiny skoro nepamatuju, a často a hodně věcí zapomínám, ve svým životů nemůžu najít ani jednu pozitivní věc, sama sebe totálně nesnáším. Často chci prostě jen jít spát a už nikdy se nevzbudit...
Svěřovala jsem se hrachový ten mi řekl že bych možná potřebovala psychoterapeuta, já jsem tedy řekla řidičům že nejsou potřebuju ani řekli že teda jo, řekli mi termín kdy by jsme k tomu terapeutovy mohli jít ale už ten datum je dávno pryč a já se v Era rodičů ptala co je vlastně s tím psychoterapeutem ani na to že teď nemaj čas ho řeším protože se stěhujeme a nemají čas a říkají jestli ho furt potřebuju aby jsme tam nešli zbytečně(že by me to stěhování mohlo vyléčit) já řekla že v se für ještě hodil a pak byli zase až moc milí na mě ale to ja nenávidím chci aby dělali jakože ní není že jsem ok ale oni se für ptají jestli něco je atd proste nemám ráda když jsou až moc milí. No a jak už jsem říkala nejraději bych tu nebyla taky se sama sebe často ptám jestli můj život má smysl a proč vlastně ještě živu. Nejraději bych všechny soc.site smazala. Myslím si že všem jen stojím v cestě a bezemě by jim bylo líp:/ často taky lidí říkají že můj smutek je fake že je mi teprve 12 a v tom věku ještě člověk žádný problémy nemá to mě taky štve protože nejsem zrovna ten typ člověka kterej řekne co ho trapy a že ho vůbec něco trapy a když už se někomu sverim tak mi řekne že je to fake😭často víc pomáhám lidem o kolo mě než sobě udělala bych všechno pro to aby byli šťastny, ikdyby to mělo znamenat že bych měla skočit z okna pokud je to udělá šťastný tak klidně:): je toho i víc ale už se mi nechce psát...
Můžete nějak říct co se semnou děje a jestli toho psychoterapeuta potřebuju? Btw promiňte za pravopisný chyby, a předem děkuju za odpověd krásný vecer přeju:)
Jo vlastně ještě něco, málo jim, nemám chuť k jídlu a často prostě jen brečím a mám v sobě často hodně hněvu a jsem často hodně agresivní:/ dál už se mi fakt nechce psát s tím že toho je fakt jeste dost....
Takže přeji krásnej večer a děkuju za odpověd:D

Eliška

Odpověď

Dobrý den, Eliško,

vážíme si toho, že ses nám svěřila s tím, jak se v poslední době cítíš. Míváš těžká rána a problémy se soustředěním. Často pláčeš, nemáš chuť k jídlu, nebo jsi plná hněvu. Někdy si říkáš, že by ses raději už neprobudila. Někteří lidé Ti Tvé pocity nevěří. S rodiči ses domluvila na návštěvě psychoterapeuta, ale nyní na ni nemají kvůli stěhování čas a ptají se Tě, jestli ji vůbec ještě potřebuješ. Chtěla bys od nás vědět, co se s Tebou děje, a jestli Ti psychoterapeut může pomoci.

Chci ocenit, že ses odhodlala nám napsat, co Tě trápí. Mám pocit, že to pro Tebe nebylo snadné. Tvůj smutek i Tvé další pocity Ti věřím a je dobře, že se je snažíš řešit se svým okolím i s námi. Chtěla bych Tě podpořit, abys ve svém snažení vytrvala, i když Ti někteří lidé Tvé starosti nevěří.

Bohužel toho vím o Tvé situaci málo na to, abych mohla posoudit, co přesně se s Tebou teď děje. Říkám si, že pro Tebe možná může být náročné stěhování, ale také třeba omezení, kvůli kterému teď nemůžeš chodit do školy. Také píšeš o tom, že bys nejradši smazala všechny sociální sítě. Říkám si, že někdy to na sociálních sítích vypadá, že se mají všichni dobře a ve všem se jim daří. Když takové příspěvky člověk vidí, může mít pocit, že není tak dobrý jako ostatní a může se cítit kvůli tomu nepříjemně a v napětí. Přemýšlím také nad tím, jestli Ti tam někdo neubližuje, třeba psaním škaredých zpráv nebo zveřejňováním něčeho, co Ti není příjemné. Tvé pocity mohou být způsobené ale i řadou dalších věcí, a je proto těžké odhadnout, jestli by se mohly časem zlepšit bez pomoci někoho dalšího. 

Z Tvého dotazu mám pocit, že se Ti brácha se snažil pomoct a Tvé trápení Ti věřil. Chtěla bych Ti proto nabídnout, aby ses na něj zkusila obrátit s tím, jak Ti je. Někdy se lidem uleví, když mohou o svých starostech otevřeně mluvit. Můžeš s ním probrat i sociální sítě, pokud Tě na nich něco trápí. Také si říkám, že by sis o tom mohla zkusit s rodiči ještě jednou promluvit. Zdá se mi, že pro Tebe minule bylo nepříjemné, když se Tě ptali, co se děje. Zároveň si ale říkám, že rodiče o Tebe asi mají starost a zajímá je, jak se cítíš. Možná bys jim mohla zkusit říct aspoň něco z toho, jak Ti teď je, aby mohli lépe porozumět tomu, proč chceš jít k psychoterapeutovi, a pomohli by Ti ho vyhledat. Můžeš jim zkusit říct i to, že Ti někdy vadí, když jsou moc milí a chceš, aby se chovali tak jako obvykle, jako kdyby se nic nedělo. Možná by Ti i s tímto mohl pomoct brácha, mohl by třeba být u Vašeho rozhovoru a mohl by Ti i pomoci jim říct, že bys pořád chtěla navštívit psychoterapeuta. Také mě napadá, že by sis mohla zkusit předem připravit, co přesně jim řekneš. Pokud by pro Tebe bylo těžké s rodiči o svých pocitech mluvit, můžeš jim to napsat, nebo jim ukázat dotaz pro naši poradnu.

Oporu Ti mohou poskytnout také další lidé ze Tvého okolí. Pokud budeš mít obavy z nepochopení, můžeš jim zkusit svěřit nejprve jen část svých pocitů a počkat, jak zareagují. Můžeš oslovit někoho z přátel, příbuzných, ale také oblíbeného učitele nebo trenéra, či vedoucího z kroužku. Sama se můžeš obrátit i na školního psychologa, pokud ho ve škole máte. Zjistíš to na webových stránkách školy. Bez pomoci rodičů se můžeš přes telefon, e-mail nebo chat spojit s odborníky na bezplatné Lince bezpečí, která pomáhá dětem a dospívajícím. Neváhej je oslovit především tehdy, když budeš myslet na to, že by bylo lepší tu nebýt. Můžeš se jim ale svěřit i s ostatními věcmi.

Můžeš také zkusit přemýšlet nad tím, co Ti náladu zlepšuje. Některým lidem pomáhá sport, jiným třeba hudba, malování nebo cokoliv jiného. Další inspiraci nabízí tato infografika.

Přejeme Ti, aby se Ti podařilo promluvit si s rodiči a aby Ti bylo lépe.

Tým poradny

Cítím se špatně, když myslím na holku

Dobrý den
Mám jeden problém
Začalo to když jsem poprvé volal s holkou přes noc všechno bylo Ok ale když jsem se vzbudil tak mi bylo strašně špatně a když jsem myslel na tu holku s kterou jsem volal tak jsem blil
Od té doby mám takový stav jen když jí mám zavolat a když jí zavolám tak třeba po 2 minutách jsem úplně v pohodě a voláme několik hodin (ta holka je z cb a já z unl) a teď se to zhoršilo když jdu ven s kamarádem tak z ničeho nic když začnu myslet na tu holku tak se mi udělá blbě a občas bleju
A občas když jdu ven sám tak je to v pohodě a ta holka má příští pátek prijed a já chci být v pohodě jako dřív proste si užívat bez toho aby mi bylo špatně.
Když si představím v hlavě že se uvidíme budeme spolu několik hodin tak jsem v pohodě ale bojim se že až ji uvidím tak v pohodě nebudu.
Pomůže mi každá malá pomoct abych byl v pohodě
Děkuji za rady

Max

Odpověď

Ahoj, Maxi,

děkujeme, že jsi se obrátil na naši poradnu. Zmiňuješ problém, kdy se Ti při volání s holkou udělalo špatně a také jsi blil. Bývá Ti zle, i když na danou holku jen myslíš, a bojíš se, že se to projeví, až se uvidíte osobně.

Na začátek bych chtěla říct, že Tvé obavy si umím představit, pocit na zvracení a nevolnosti jsou asi nepříjemné. Možná jsi ze svých pocitů i zmatený. Napadá mě, jestli jsi přemýšlel, proč se Ti dělá takto špatně, když nad holkou přemýšlíš, nebo zda se Ti něco podobného dělo i někdy v minulosti. Uvažuji nad tím, že jednou z příčin by mohla být silná nervozita, která někdy bývá přítomná, když člověk mluví s někým, koho moc nezná. Takové pocity jsou do určité míry přirozené a dá se s nimi pracovat. Někdy také samy odezní, když se lidé lépe poznají. Z dalších možností mě napadá, zda se v počátcích vašeho kontaktu, třeba při volání, nemohlo stát něco, co Ti bylo nepříjemné a teď si to spojuješ s voláním se slečnou. Třeba otevření nějakého tématu, něco, co jsi jí řekl, co řekla ona Tobě, nějaká vzpomínka a podobně. Zároveň nejde vyloučit, že se jedná o nějaké zdravotní potíže, které se objevily v podobnou dobu, kdy jste si se slečnou začali volat.

Mohlo by Ti pomoct, kdyby ses se svými pocity svěřil někomu blízkému, například kamarádům či rodičům. Někdy člověku může ulevit, když ví, že na to není sám, a třeba i zjistí, že ostatní zažili něco podobného. K samotnému setkání s touto holkou si pak můžeš předem vytvořit určitý plán, popřemýšlet, o čem by sis s ní chtěl povídat a také se s ní předem přesně domluvit, na jak dlouho přijede. Umím si představit, že byste mohli setkání i o nějaký čas odložit nebo ho pro tentokrát mít kratší, abys měl prostor zjistit, jak se v její přítomnosti budeš cítit. Jestliže by se Ti při setkání nebo i před voláním zase udělalo špatně, můžeš se zkusit v myšlenkách zaměřit na něco, co Tvou pozornost od nevolnosti odvede a například zhluboka dýchat. Pomoci Ti v tom může třeba tzv. mindfulness technika. Můžeš si také stáhnout aplikaci Nepanikař, kde najdeš různá dechová cvičení, která můžeš předem nacvičit a poté je případně využít. 

Můžeš také zajít za školním psychologem, se kterým bys mohl podrobněji probrat možné příčiny a hledat, co jde udělat pro zlepšení. Pokud ve škole psychologa nemáte, zde si můžeš vyhledat psychologa či psychoterapeuta i sám. Pokud by se to nezlepšovalo, chci Tě podpořit, aby ses svěřil rodičům a navštívil svého praktického lékaře. Ten by mohl zjistit, zda na tom mají podíl nějaké zdravotní problémy a mohl by Ti i doporučit další možnosti řešení.

Přejeme Ti, aby osobní setkání proběhlo podle Tvých představ.

Tým poradny

Chybí mi živý sociální kontakt

Dobrý den.

Mám málo kamarádek, které navíc žijí v jiném městě než já. Ještě bydlím s rodiči, se kterými trávím nejvíce času. Už přes čtvrt roku nemůžu sehnat práci. Jsem v kontaktu pořád se stejnými osobami a nepoznávám nové lidi.

Chybí mi sociální kontakt (živý, ne přes sociální sítě), frustruje mě, že mám chudý společenský život a často si připadám sama.

Co mám dělat?
Děkuji za odpověď.

Jitka

Odpověď

Dobrý den, Jitko,

píšete nám, že Vám chybí živý sociální kontakt. Vaše kamarádky žijí v jiných městech a Vy si často připadáte sama. Také zmiňujete, že se Vám čtvrt roku nedaří najít práci. Ptáte se nás, co byste měla dělat. V prvé řadě si vážím, že jste se nám rozhodla svěřit s Vašimi pocity samoty a frustrace.

Rozumím tomu, že Vám chybí poznávání nových lidí a říkám si, že možná cítíte i zklamání nebo naštvání, že se Vám nedaří najít práce. Přemýšlím nad tím, zda vědí Vaše kamarádky, že se takto cítíte a jestli jste uvažovala, že se se svými pocity svěříte jim nebo třeba rodičům. Někdy může pomoci jen mít někoho, s kým člověk může své starosti sdílet a mohlo by pro Vás být i podpůrné, že alespoň s rodiči můžete mluvit osobně. Ačkoliv píšete, že Vám chybí především živý kontakt, chci Vás i přesto podpořit, abyste pro snazší zachování kontaktu s kamarádkami zkusila využít i některé internetové platformy. Můžete přes ně spolu třeba hrát hry nebo co nejvíc napodobit společný večer (každá si připravit dobré jídlo, připravit příjemné prostředí a pak si při jídle popovídat online, něco si zahrát a podobně). Kamarádky by Vám také mohly pomoct poznat nové lidi. Napadá mě, že další možností, kde lze potkat jiné lidi, jsou například dobrovolnické organizace. Ty většinou bývají otevřené nováčkům a přátelství mezi svými členy často aktivně podporují.

Pokud by pro Vás bylo obtížnější se s novými lidmi potkávat osobně kvůli pandemii koronaviru či nedostatku příležitostí ve Vašem okolí, můžete také zkusit najít přes internet lidi se společnými zájmy, ať už ve facebookových skupinách nebo na různých zaměřených fórech a webech a až potom se případně domluvit na osobní schůzce. Také přemýšlím nad tím, že někdy člověku může v navazování kontaktů bránit třeba ostýchavost, to, že neví, jak začít rozhovor nebo třeba špatné zkušenosti z kontaktu s jinými lidmi z minulosti. Pokud byste něco podobného u sebe vnímala i Vy, můžete to zkusit probrat i s psychologem či psychoterapeutem. Zároveň se na něj můžete obrátit se svými pocity samoty a frustrace a společně s ním hledat další možnosti řešení.

Rovněž nám píšete, že se Vám tři měsíce nedaří najít práce. Říkám si, že hledání zaměstnání je proces, který někdy může zabrat i více času, obzvláště v současné situaci, kdy je práce spíše méně. Napadá mě, že může být užitečné zaregistrovat se na různých pracovních portálech, jako je Jobs, vytvořit si profil na LinkedIn, přihlásit se do skupin na facebooku nebo se zaregistrovat na Úřadu práce. Někdy lidem pomáhá probrat to i s někým, kdo se již na pracovním trhu pohybuje již delší dobu, třeba se starším rodinným příslušníkem. Dále některé organizace nabízejí bezplatné kariérní poradenství, dostupné například zde.

Přejeme Vám, ať se Vám podaří obohatit Váš společenský život.

Tým poradny

Jak zvýšit psychickou odolnost?

Dobrý den.
Máte prosím nějakou radu, jak zvýšit psychickou odolnost? Aby člověka nerozhodila každá maličkost a všechno si tolik nebral, a aby se nenechal pohlcovat emocemi.
Děkuju za odpověď a přeju hezký den.

Martina

Odpověď

Dobrý den, Martino,

vážíme si Vaší důvěry, se kterou se obracíte na naši poradnu. Píšete, že byste chtěla radu, jak zvýšit psychickou odolnost a pracovat s emocemi. Možností, co se s tím dá dělat, existuje více, a to, jak moc jsme odolní, může souviset i s tím, v jaké situaci se nacházíme a co zrovna prožíváme.

Z toho, co píšete, vnímám, že Vás to asi trápí dlouhodobě a chtěla bych Vás podpořit ve Vaší snaze se svou odolností pracovat. Mohla byste například popřemýšlet, jaké konkrétní situace Vás rozhodí a v jakých se Vám naopak daří být odolnější, co je příčinou toho, že se necháte pohltit emocemi, a jestli vnímáte nějaké faktory, které Vám pomáhají situace ustát. Někdy tak může člověk například reagovat, když má velké množství povinností, prožívá náročnou událost v životě, má vztahové problémy, pociťuje dlouhodobý stres a podobně. V současné době může být také těžké zvládat i pandemii koronaviru. Zároveň platí, že každý jsme jinak citlivý a přirozeně, nebo i na základě našich zkušeností, reagujeme určitým způsobem.

Píšete, že si nechcete věci tolik brát a nechat se pohlcovat emocemi. Jedna z možností, která by Vám mohla v těchto situacích pomoct, je tzv. mindfulness technika, kdy se zaměříte kupříkladu na to, co se ve Vás odehrává, jaké emoce cítíte, jak vnímáte své tělo a své dýchání. Na konkrétní návod, jak postupovat, se můžete podívat třeba zde. Tyto mindfulness techniky si můžete stáhnout třeba i jako aplikaci do mobilu. Příklady těchto aplikací naleznete zde.

Také by Vám mohlo pomoci své myšlenky s někým sdílet a zeptat se ho na jeho pohled. Může to být jak osoba Vám blízká, tak například psycholog či psychoterapeut. Takto na dálku jde těžko odpovědět, co přesně můžete dělat pro zvýšení své psychické odolnosti. Proto bych Vás chěla podpořit, abyste vyhledala pomoc odborníka. S ním byste mohla detailněji probrat, co přesně Vás trápí, v jakých situacích Vás například pohlcují emoce nejčastěji a poté společně hledat řešení, jak se s tím vypořádat. Kontakt na psychologa či psychoterapeuta si můžete vyhledat pomocí těchto rozcestníků.

Přeme Vám, abyste našla způsob, jak pracovat se svou psychickou odolností.

Tým poradny

Kamarád mě znásilnil, kde mi můžou pomoct?

Dobrý den,
bývalý kamarád mě znásilnil, sice je to už pár měsíců, ale jsem čím dál tím víc zoufalejší a nevím, kam se obrátit pro pomoc.
Začalo to tím, že se s ním rozešla přítelkyně a z člověka, který byl spoustu let naprosto v pohodě a vždy mi byl oporou, se najednou stala absolutní troska. Změna v povaze, v tom, co považuje za morální, začal trpět depresemi, sebelítostí, najednou nevěděl co s životem a na všechny své nejbližší přátele byl opravdu hnusný, postupně se od něj všichni raději distancovali.
Někdy těsně po tom rozchodu jsme byli u něj s kamarády, že mu zvedneme náladu, zapijem a tak. Když jsme šli spát, tak jsem s ním ležela v posteli, nebylo to poprvé, ale nikdy se nic nestalo, brala jsem ho vždycky jako staršího bratra. Když se víc napiju, tak bývám dost mimo, nevnímám, moc si nepamatuju. Nějak letmo jsem si uvědomovala, co dělá, ale skoro nic jsem si nepamatovala, to, že se to opravdu stalo, mi došlo až ráno, když se mi omlouval - a tvrdil mi, že si myslel, že jsem to chtěla a zase se mi mentálně zhroutil. Nakonec to skončilo tím, že jsem z toho měla ještě výčitky, že je to moje vina...
O nějakou dobu později mi navrhl kamarádství s výhodama. Do teď nechápu, proč jsem souhlasila a nenávidím se za to. Stalo se to asi jen 2x, pak jsem řekla ne, nebylo mi to příjemné a nerespektoval mě. Ale pořád mi nedocházelo, že ten, koho jsem měla za kamaráda, je manipulátorská svině. Pokusil se o to ještě jednou, ale to jsem se bránila, k ničemu nedošlo.
Pár měsíců zpátky jsme zapíjeli maturity a zkouškové. Já a můj nejlepší kamarád jsme se opili jak nikdy dřív, nějak jsme to neodhadli. Jeho přítelkyně a ten druhý kamarád se o nás nějak "postarali", nejlepší kamarád šel spát do pokoje s přítelkyní, já zůstala v obýváku s tím druhým. Skoro nic si nepamatuju, jenom sem tam mi probleskne hlavou něco, co by mohla být vzpomínka a je mi ze sebe samotné zle, že jsem ty varovné signály neviděla dřív a pořád ho omlouvala... Ráno jsem se probudila s příšernou bolestí tam dole, po těle modřiny. Na záchodě jsem zjistila, že jsem od krve a jeho a došlo mi, co se stalo... Doma jsem se zhroutila, ale pořád jsem nechtěla uvěřit, co se stalo. Až o pár dnů později, kdy se mě nejlepší kamarád psal, co se se mnou děje a já mu to řekla, tak se na mě vyděšeně podíval a řekl, že to je přece znásilnění.
Od té doby jsem se s tím už bývalým kamarádem nebavila, několikrát mi psal, dělal ze sebe hroznýho chudáčka, ale nikdy se mi neomluvil. Ani si nemyslel, že udělal něco zle a zase se snažil vinu svalit na mě, že si myslel, že jsem to chtěla, samé výmluvy...
Nemůžu spát, vrací se mi noční můry, s tím, co všechno se stalo, bojím se usnout, když sním, je to plné děsů, mám často fyzické bolesti tam dole, jakoby se to stalo včera, nenávidím svoje tělo, nenávidím, když na mě kdokoliv sahá, při představě sexu je mi zle. Některý věci mi to připomínají a vrací se mi všechny vzpomínky, často nejsem schopná se pohnout a vyprostit se z těch myšlenek, jako bych se zasekla v těch časech, kdy se to dělo a nemohla vnímat skutečnost, brání mi to v učení a běžných činnostech. Když je to hodně špatný, mám chuť vzít nůž a ubodat se do břicha, jakoby mi to pomohlo se té bolesti zbavit, chuť se zabít. Všechno hrozně bolí, fyzicky i psychicky.
Už nevím, co dělat, na koho se obrátit, přijdu si děsně sama. Nenávidím ho, že mi zničil život a já mu to dovolila a ještě tak dlouho omlouvala, nechala si nakecat, že je to moje vina...
Můžou moji rodiče zjistit, že využívám pomoc psychologa hrazeného pojišťovnou? Je tu nějaké místo, kde bych se mohla v Brně obrátit? Jsem student a nemám moc financí... Prosím o jakoukoliv radu.

Dana

Odpověď

Dobrý den, Dano,

děkujeme, že vkládáte důvěru do naší poradny. Obracíte se na nás, protože Vám Váš bývalý kamarád, kterému jste důvěřovala, velmi ublížil. Párkrát jste měli pohlavní styk, který Vám nebyl příjemný a při kterém jste nebyla respektována. Později Vás znásilnil. Od té doby je Vám čím dál tím hůř. Vrací se Vám vzpomínky na událost, máte noční můry i nepříjemné tělesné pocity. Někdy máte chuť se zabít, a utišit tak všechnu psychickou i fyzickou bolest. Vaše obtíže Vám brání v učení i běžných činnostech. Ptáte se nás, kde můžete požádat o pomoc, a jestli se o Vaší spolupráci s odborníkem dozví rodiče.

Chtěla bych Vám říct, že je mi velmi líto, čím jste si prošla. Všechny pocity, o kterých nám píšete, mi připadají naprosto pochopitelné vzhledem k tomu, jak surovým způsobem Vám ublížil někdo, komu jste věřila. Představuji si, jak moc pro Vás asi bylo jeho chování nečekané a zraňující. Nic z toho, co se stalo, není Vaše vina. To, že jste na chvíli souhlasila s kamarádstvím s výhodami, ho v žádném případě neopravňovalo k takto násilnému jednání. Zodpovědnost za takové chování nese vždy ten, kdo se ho dopouští. I přesto ale takový prožitek často může přinášet pocity studu, viny, nebo nenávisti k vlastnímu tělu. Velmi si vážím toho, že i přes veškerou fyzickou a psychickou bolest jste se rozhodla nám o tomto zážitku napsat. Chtěla bych Vás podpořit, abyste o Vaší zkušenosti zkoušela mluvit i nadále. Věřím, že je to dobrý způsob, jak se s tím lépe vyrovnat.

Ve Vašem dotazu píšete o oslavách maturity a zkouškového, rozumím tomu tedy tak, že jste již plnoletá. Pokud ano, o Vaší spolupráci s klinickým psychologem se dozví pouze Vaše pojišťovna, která bude sezení proplácet. Rodiče nemusí nic vědět, pokud jim to Vy sama neřeknete. Klinického psychologa (který pracuje většinou na pojišťovnu) si můžete vyhledat pomocí těchto rozcestníků. V současné době je bohužel poptávka po psycholozích na pojišťovnu velká, proto se může stát, že Vás některý odborník bude muset odmítnout z kapacitních důvodů. Chtěla bych Vás povzbudit, abyste v takovém případě zkusila kontaktovat někoho dalšího. Pokud jste pojištěncem VZP, můžete případně využít jejich příspěvku na sezení u vybraných terapeutů.

Kromě psychologa na pojišťovnu ale můžete využít také služeb organizací, které se věnují pomoci obětem sexuálního násilí. V Brně je to například Persefona, která nabízí bezplatné psychologické poradenství a řadu dalších služeb. Mezi nimi také svépomocnou anonymní skupinu, kde mohou klienti sdílet své zkušenosti a nalézt porozumění. Pro některé lidi je důležité vědět, že nejsou s takovým těžkým zážitkem sami. Někdy může také pomoci přečíst si příběhy ostatních.

Odborníci jsou Vám bezplatně k dispozici také v krizových centrech a na linkách důvěry. Neváhejte se na ně obrátit v situacích, kdy nebudete vědět co dělat, nebo budete mít chuť si ublížit. Řada z nich poskytuje své služby nonstop, například Linka bezpečí, Linka naděje nebo Linka první psychické pomoci. Nejtěžší chvíle Vám mohou pomoci zvládat i některé svépomocné techniky, například různé relaxace a dechová cvičení. Vyzkoušet si je můžete v aplikaci Nepanikař

Kromě služeb psychologů bych Vám chtěla nabídnout, abyste hledala oporu i ve svém okolí. Píšete, že svému nejlepšímu kamarádovi jste o tom, co jste prožila, už řekla. Třeba Vám může nějak pomoci zvládat každodenní záležitosti, vyslechnout Vás, když si budete chtít promluvit, nebo s Vámi může jen strávit čas, když se nebudete cítit dobře. Můžete se obrátit i na kohokoliv dalšího ve Vašem okolí, komu důvěřujete.

Přejeme Vám, abyste se i přes tento těžký zážitek cítila znovu lépe.

Tým poradny

Nejsem psychicky v pohodě

dobrý den
nevím co mám momentálně dělat a tak jsem našla tuto poradnu a napadlo mě se nějak zeptat🙂
jsem v takové situaci,že mám rozvedené rodiče (už sice skoro 4 roky,ale furt jsou mezi nimi spory a hádají se o mně)
od soudu má nastavené,že si mě může brát kdykoliv nebo tak nějak,takže táta vždy zavolal a dojel si pro mě a vždy to takto fungovalo jenže se ke mně táta nechoval moc hezky např. mi říkal,že jsem tlustá,že mám akné a podobné věci mi vyčítal za které ani vlastně nemohu a ani bych neřekla,že jsem tlustá mám 60kilo,ale potom co mi tohle táta říkal se cítím zbytečná a ani nevím proč😐 občas i moc nejím protože nechci být tlustá
no a prostě potom všem jsem jeden den řekla,že k taťkovi jezdit už nechci on byl pak na mamku hrozně hnusnej a psal ji docela nehezký věci
dokonce taťka byl i na ospodu nebo jak se to jmenuje,ale upřímně se docela bojím toho že táta zažádá o střídavou péči a budu tam muset jezdit 😅
tak ale teď už k tomu s čím se chci poradit myslím si,že asi nejsem moc psychicky v pohodě..
každý den se mi chce jen brečet,nemám do ničeho sílu,nejde mi usnout,furt přemýšlím nad tím co mi táta říkal,jsem skoro furt doma a bavím se jen s nejlepší kamarádkou a vlastně se mi nechce do ničeho jen bych ležela a nejradši jen přemýšlela nad tím jak jsem "zbytečná" nechci tohle nazývat depresí ,protože to podle mě vypadá jinak nejdřív jsem si myslela,že mám jen depky a že to přejde a budu se mít zase fajn ale ono tohle období trvá už asi víc než rok.. začalo to když mi bylo 12 dokonce jsem začala i se sebepoškozováním..naštěstí jsem s tím asi po půl roce přestala a uvědomila si že to není správná cesta,ale pořád mi není úplně nejlépe a nevím co teď dělat nechci se cítit furt nanic a chtěla bych být taková jako předtím byla bych ráda za odpověd co mám dělat protože já si nevím rady a nevím jak říct mamce že bych si chtěla promluvit ale jen od ní čekám tu slavnou rodičovskou větu "vypnu ti wifi to tě přejde" :) takže nevím co dělat

anet

Odpověď

Dobrý den, Anet,

děkujeme Ti za projevenou důvěru v naši poradnu. Píšeš, protože máš pocit, že nejsi psychicky úplně v pohodě. Nemůžeš spát, nemáš sílu nic dělat a chce se Ti často brečet. Jedním z důvodů je Tvůj vztah s tátou, který se k Tobě nechová hezky. Nechceš se pořád cítit špatně a chtěla bys být zase jako předtím. Nevíš, co máš dělat.

Na začátku bych Ti chtěla říct, že si velmi vážím toho, že ses rozhodla svůj problém aktivně řešit a rozhodla ses nám napsat. Představuji si, jak pro Tebe může být toto období těžké. Píšeš, že jsi nějakou dobu měla problém i se sebepoškozováním, ale uvědomila sis, že to není správná cesta, a to bych chtěla velmi ocenit.

Rozvod rodičů přináší spoustu změn, které nebývají příjemné, a může chvíli trvat, než si na ně člověk zvykne. Pro Tebe to znamená, že musíš navštěvovat tátu, který se k Tobě nechová hezky a Tebe to trápí. Myslím si, že by mohlo být fajn zkusit si s ním o tom promluvit. Říct mu, že se kvůli tomu, co Ti říká, trápíš, a musíš nad tím neustále přemýšlet. Je možné, že si Tvůj táta neuvědomuje, jak Tě tím zraňuje. Můžeš mu zkusit říct také to, že některé věci jsou ve Tvém věku naprosto normální a časem se ustálí, například akné je zcela běžné.

Píšeš, že nevíš, jak si o tom promluvit s mamkou, ale je fajn, že o tom s ní chceš mluvit. Mohla by ses pokusit jí to říct v době, kdy k tomu bude dobrá příležitost, budete na to mít klid a dostatek času. Pokud bys s ní o tom nechtěla mluvit přímo, mohla bys jí zkusit napsat, tak jako nám do poradny. Někdy je snazší myšlenky vyjádřit třeba ve formě dopisu. Díky tomu si je pro sebe můžeš uspořádat, než se je rozhodneš s mamkou sdílet. Také se můžeš svěřit své kamarádce, která by Tě v tomto těžkém období mohla podpořit.

Píšeš, že bys zase chtěla být jako dřív. Myslím si, že je to možné a určitě nejsi sama, kdo se někdy takto cítil. Pokud bys chtěla, mohla by sis o tom zkusit promluvit s psychologem, říct mu, co Tě trápí a zkusit s ním probrat možnosti, které by Ti pomohly vyřešit Tvé problémy. Pokud by ses rozhodla pro tuto možnost, tak např. zde a zde přikládám odkazy, kde na něj můžeš najít kontakt. Jen bych Ti chtěla říct, že k tomu, abys mohla navštívit psychologa, potřebuješ souhlas zákonného zástupce. V dnešní době existují také online formy pomoci, které Ti vkládám např. zde a zde. Mohla bys také zkusit kontaktovat školního psychologa, přestože se nyní do školy nechodí, většina z nich nadále funguje alespoň online. Pokud bys měla zájem, mohla bys zkusit zjistit, zda na něj najdeš kontakt na stránkách své školy.

Doufáme, že se Ti podaří najít způsob, jak se svěřit mamce a jak se cítit lépe.  

Tým poradny

Často přemýšlím nad důvody, proč žít

Dobrý den,
mám problém.. Už od mala mám trauma z domácího násilí a mám neustálý strach, žiju ve strachu.. Ale máma mi občas vůbec nerozumí, mám občas obrovský návaly vzteku a musím se ujišťovat že mě má máma ráda, protože mě zničehonic popadne hodněkrát brek že mě všichni nenávidí a že jsem pro každého přítěž. Taky často přemýšlím nad důvodama proč žít, jestli to má cenu a tak.. Jsem už z toho hrozně zoufalá, snažím se.. :(
Prosím, pokud mi odpovíte co mám dělat, jak se s tím vypořádat, budu hrozně moc ráda.

denisa15

Odpověď

Dobrý den, Deniso,

píšete nám, že Vás provází trauma z domácího násilí. Popisujete, že občas máte návaly vzteku, jindy je Vám do pláče z pocitu, že Vás všichni nenávidí. Píšete, že Vám máma občas vůbec nerozumí a často přemýšlíte nad důvody, proč žít. Ráda byste věděla, jak se s tím můžete vypořádat.

V prvé řadě si opravdu vážím Vašeho rozhodnutí svěřit se s takto těžkými pocity. Vámi popsaný problém mi připadá velmi vážný a připadá mi důležité, abyste na něj nebyla úplně sama. Přemýšlím nad tím, jak by máma reagovala, pokud by tuhle Vaši zprávu viděla. Přestože píšete, že Vám občas nerozumí, třeba by se Vám pokusila pomoci, pokud by věděla, co všechno se ve Vás děje. Můžete se zkusit obrátit i na jiné dospělé, kterým důvěřujete. Napadá mě třeba někdo z rodiny, Váš oblíbený učitel, nebo třeba školní psycholog, pokud jej Vaše škola má.

U lidí, kteří zažili něco traumatizujícího, se mnohdy objevují různé tíživé myšlenky. Takové myšlenky někdy ani nemusí být realistické, přesto se s nimi málokdo zvládne vypořádat bez pomoci. Naštěstí u nás funguje množství bezplatných služeb odborníků, kteří tu jsou od toho, aby mladého člověka těžkým obdobím provedli. Blízko od Vašeho města se například nachází poradna pro rodinu, která poskytuje řadu psychologických služeb včetně psychoterapie. Tato poradna také provozuje telefonickou linku důvěry, na kterou se můžete obrátit úplně kdykoliv. Kdyby Vám zrovna bylo do pláče, nebo Vás trápily otázky, proč žít, odborník na lince bude mít pro Vaše pocity pochopení. S pracovníkem linky si můžete také natrénovat, jak byste o problému pověděla mámě nebo jinému dospělému, kdyby to pro Vás bylo obtížné.

Další z organizací ve Vašem okolí je krizové centrum, které rovněž poskytuje komplexní pomoc v náročných životních situacích, nebo poradna Bílého kruhu bezpečí, zaměřená přímo na oběti domácího násilí. Obě zmíněné organizace rovněž provozují nonstop linku důvěry. Na kteroukoliv z těchto služeb se můžete obrátit společně s mámou nebo i Vy sama. Užitečné by také mohlo být obrátit se přímo na psychoterapeuta nebo psychiatra ve Vašem okolí. Ti s Vámi mohou pracovat na tom, abyste se cítila lépe. Oproti výše zmíněným druhům pomoci pracují s klienty spíše dlouhodobě, ale je třeba počítat s delší čekací dobou. Je tedy možné využívat třeba krizové pomoci v mezidobí, než byste mohla začít s psychoterapií. O rozdílech mezi psychoterapeutem a psychiatrem se můžete dočíst například zde.

Přejeme Vám hodně štěstí v řešení Vaší situace.

Tým poradny

Ubíjí mě kontakt s lidmi

Dobrý den.
Pracuji jako prodavačka, zároveň lidem radím apod. Ale ubíjí mě to. Lidé můžou být sebehodnejsi, ale jakmile někdo vleze do prodejny, jsem automaticky vytočená, a nedej bože když se mě na něco zeptají. Pak mám černo před očima a klidně něco rozbiji, nebo jsem na ně hnusná, i když není důvod. Prostě mě to neskutečně štve. Ale nejen v práci, ale i když jdu nakoupit, štvou mě lidi kolem, nebo když děti řvou, mám chuť jim něco udělat.
Snažím se těmhle situacím předcházet, ale bohužel už nevím. Jediné co mi nevadí je okruh blízkých, ale jakmile jde o lidi v okolí, které nastivim, tak jsem opravdu zlá. Chodila jsem k psychiatricce, do svých 15, let s depresemi, ale už si opravdu nevím rady. Řekla bych že mám i problém s autoritami, v některých případech mi přijde že se i nad ostatními povyšuji.
Vzhledem k mému povolání, bych opravdu tuto situaci potřebovala vyřešit, nebo najít nějaké východisko. Prosím poraďte mi, než se třeba něco špatného stane. Děkuji..

Péťa

Odpověď

Dobrý den, Péťo,

píšete nám, že Vás ubíjí kontakt s lidmi. Popisujete nám, že v takových chvílích máte černo před očima a chuť něco rozbít, nebo i někomu ublížit. Jako prodavačka s lidmi přicházíte do kontaktu pravidelně, a Vaše silné reakce Vám tak dělají starosti. Chtěla byste od nás pomoci najít nějaké východisko.

Říkám si, že takhle těžko snášet přítomnost cizích lidí může být náročné a vyčerpávající, obzvláště když je to náplní Vaší profese. Vaše obavy z toho, že by se jednou mohlo stát něco špatného, mi zní velmi vážně a určitě je dobře, že se tomu snažíte předejít. Přemýšlím nad tím, co Vám vlastně pomáhalo silné emoce dosud zvládat. Někteří lidé používají pro práci se svým hněvem různé strategie, jako třeba únik do soukromí, soustředění se na hluboké dýchání či zaměření se na nějakou uklidňující, mnohdy stereotypní činnost. Užitečné také může být zkusit kontaktovat některou z linek důvěry, z nichž mnohé fungují nonstop. Pracovník linky Vám může nabídnout prostor pro ventilaci Vašich emocí a zůstat s Vámi ve spojení, dokud se Vám neuleví.

Dokážu si však představit, že ne vždy si můžete dovolit někam odejít, nebo si zatelefonovat. Proto bych Vás chtěl podpořit v dlouhodobějším řešení Vaší situace i s jinými odborníky. Napadá mě, že snadno dostupná možnost pro začátek může být Váš praktický lékař. Ti většinou své pacienty znají a mohou napsat doporučení k psychiatrovi či klinickému psychologovi Samozřejmě se na tyto odborníky můžete obrátit i sama. Mimoto i soukromý psychoterapeut Vám může pomoci odhalit, proč Vás cizí lidé tolik rozčilují, nacvičit s Vámi zmíněné uklidňující strategie, nebo třeba pracovat s popisovaným problémem s autoritami. Lékař z oblasti psychiatrie, s níž již zkušenost máte, Vám zase může pomoci zmírnit Vaše reakce pomocí medikace.

Odborníka ve svém okolí můžete najít třeba zde či zde; na našich stránkách je pak dostupný obecný návod, jak se k odborníkovi objednat. Ve vyhledání psychoterapeutické pomoci Vám také v případě potřeby může asistovat bezplatná linka Sluchátko. Také si říkám, zda o Vaší situaci ví někdo z blízkých, které zmiňujete. Mít se komu svěřit s takto silnými emocemi může člověku přinést úlevu.

Přejeme Vám hodně sil ve zvládání silných pocitů.

Tým poradny

Cítím se úzkostně mezi lidmi

Dobrý den, již od základky zažívám to, že když jsem měla třeba vejít do třídy, tak jsem začala být hodně nervózní a měla jsem pocit velké tísně na hrudi, byla jsem napjatá a srdce mi začalo vždy hodně bušit. Při prezentacích to bylo stejně, akorát to jsem se začala lehce třást a potit, poté při mluvení jsem se hodně zadrhávala. Teď jsem na střední a přijde mi to divné, abych pořád zažívala toto, protože nemůžu být až takhle nesva z lidí, které znám delší dobu. Také nedokážu na veřejnosti dělat běžné věci, protože mám pocit jakoby se na mě každý díval a soudil mě, ani oční kontakt nedokážu navázat, protože se začnu cítit až úzkostně. Když jsem někde mezi lidmi cítím se tam jako v kleci a převážně myslím na to jak odtamtud odejít. Nevím zda je toto normální abych měla neustále pocit strachu a tísně až úzkosti mezi lidmi a pocit že se na mě každý dívá a hodnotí mě. Kvůli tomuto nedokážu mít normální sociální život, protože se nedokážu přenést přes ten pocit že se ztrapnim. Tohle vše mi brání zapojit se do konverzaci a brání mi to užívat si život, protože nedokážu na veřejnosti dělat prakticky nic. Proto bych ráda věděla zda je toto normální a já jsem jen hodně stydliva nebo je něco špatně

Markéta

Odpověď

Dobrý den, Markéto,

děkujeme za projevenou důvěru. Píšete nám, protože pociťujete strach a tíseň, když jste mezi lidmi, máte strach, že se na Vás někdo dívá a hodnotí Vás. Děje se Vám to i mezi těmi, které znáte delší dobu, například ve škole. Nedokážete se kvůli tomu zapojit do běžné konverzace a brání Vám to v sociálním životě. Chcete vědět, zda je to normální.

Z Vašeho dotazu cítím, že si děláte starosti. Je dobře, že se snažíte tento problém ve svém životě řešit. Strach a nervozitu ve větší skupině lidí občas pociťuje každý, zejména v situaci, kdy má před nimi vystoupit například s prezentací, o které se zmiňujete. Myslím si, že v takové situaci je to normální. Nicméně píšete, že tyto pocity zažíváte i při běžné komunikaci, což může být velmi omezující.

Mohla byste si o tom s někým zkusit promluvit mezi čtyřma očima, například s rodiči nebo nějakou kamarádkou, říct jim, co prožíváte, když je nablízku více lidí. Povídání o problému někdy může přinést úlevu, Vaši blízcí Vám také mohou poskytnout podporu při hledání řešení.

Píšete, že nedokážete mít normální sociální život a užívat si ho, proto bych Vám doporučila navštívit odborníka, například psychologa, který by Vám pomohl hledat způsoby, jak strach zmírnit. Vzhledem k Vašim potížím by Vám mohla vyhovovat kognitivně-behaviorální terapie, která se zaměřuje na různé strachy a úzkosti. Člověk se během této terapie učí se strachem pracovat a mírnit ho třeba během nácviků náročných modelových situací apod. Odkazy na psychologa či psychoterapeuta můžete nalézt např. zde nebo zde. V dnešní době se rozvíjí také mnoho online forem pomoci, kontakty můžete nalézt např. na tomto nebo tomto odkazu.

Přejeme, ať se Vám podaří najít způsob, jak se strachem pracovat.

Tým poradny

Někdy mám chuť zmizet

Dobrý den, chtěla bych se zeptat...
Někdy mám prostě chuť si odstranit vše sociální sítě, na všechny se bezdůvodně naštvat přestat se s nima bavit, odejít třeba aspoň na dva dny úplně zmizet (s prominutím sešlehat se že nebudu mít páru o životě) lehnout si a jen ležet. Můžu se zeptat co to může znamenat ?

--

Odpověď

Dobrý den,

vnímám Vaši intenzivní potřebu se někdy odpojit od všech sociálních sítí, být sama a nic nedělat. Bohužel nemohu s jistotou říct, co to může či nemůže znamenat. Váš problém může být složitého charakteru, a nelze jej jednoduše pojmenovat. Říkám si, že nyní žijeme v době, kdy je téměř veškerý náš sociální kontakt omezen pouze na sociální sítě, ze kterých můžeme být po nějaké době unavení a chceme si od nich odpočinout, což je v pořádku. Člověk se navíc v dnešní covidové situaci nemůže věnovat řadě svých koníčků. Přemýšlím nad tím, že takové pocity, které popisujete, může v dnešní době zažívat spousta dalších lidí.

Napadá mě, zda jste se zkoušela se svým problémem někomu svěřit. Může to být kdokoli Vám blízký, například někdo z rodiny nebo přátel. Možná zjistíte, že zažívá podobné stavy, které popisujete a třeba byste se mohla inspirovat tím, co dané osobě v takových situacích pomáhá. Uváděla jste, že máte chuť se opít a nevědět o světě. Takové řešení však může být dlouhodobě ohrožující a později může vyvolat spíše další problémy. Proto mě napadá, že byste mohla zkusit v takových situacích, kdy nemáte na nikoho náladu, dělat něco, co by Vás mohlo bavit. Můžete tento čas využít na to, abyste se naučila třeba něco nového nebo dělala něco, co Vám vždy dělá či dělalo radost, a tak se zaměstnala od chmurných myšlenek.

Jestliže vnímáte, že jsou tyto stavy čím dál častější nebo Vás nějakým způsobem omezují, ráda bych Vás podpořila v tom, abyste navštívila odborníka, například psychologa nebo psychoterapeuta, se kterým můžete společně přijít na to, proč se Vám tohle děje, co to může být. Dále můžete spolupracovat na tom, abyste se cítila lépe. Kontakt na odborníky můžete najít například zde nebo zde. Většina odborníků nabízí své služby také online, například zde nebo zde. Užitečnými kontakty jsou také Linka bezpečí (116 111), určená pro studující do 26 let nebo některá z linek důvěry, které jsou už pro dospělé. Jedná se o anonymní bezplatné nonstop telefonní linky, kam může člověk zavolat, pokud se dostane do situace, se kterou si neví rady.

Přejeme, ať se Vám podaří zjistit, co se Vám děje a jak s tím pracovat.

Tým poradny

Slyším hlasy a mám myšlenky na sebevraždu

Dobrý den. Poslední měsíce mi je hůř a hůř. Slyším v hlavě hlasy, kvůli kterým kolikrát řeknu i to, co nechci. Nemohu spát bojím se toho a nevím proč. Jet metrem, nebo vlakem mi děla velké potíže, protože moje hlava vymysli různé scénáře jaké to asi je skočit. Moje nálada je jako na horské dráze tři dny proležím a pak bych nejradši byla pořad s přáteli a smála se, chodila ven. Někdy když jsem s přáteli seberu se a jedu domu, protože mi s nimi najednou není dobře, chci být sama, nebo ležet. Často mě bolí hlava, klepu se a je mi na omdlení, kvůli tomu se cítím ještě hůř, protože moje hlava mi říká, že je to nějaká nemoc. S vahou mám také velký problém počítám si každou kalorií a za týden dokážu zhubnout i 7 kg a když na váze vidím, že jsem zhubla moje hlava vymysli scénář, že zemřu na anorexii. Bojím se být doma sama a tak jsem hodně závislá na svém příteli. Vidím černé stíny a a slyším hodně hlasité hlasy (jakoby v místnosti bylo 10 lidi a povídali si) psychologa jsem navštěvovala v šestnácti letech, protože jsem měla časté myslenky na sebevraždu, ale vždy když jsem odešla jsem se cítila mnohem hůř. Někdy mi přijde, ze sama sobě namlouvam, ze mám různé nemoci. Od narození do 10 let jsem s mámou a sestrou žila v domácím násilí a některé hrůzné noci mám stále v hlavě, možná kvůli tomu mám opravdový strach ze tmy. Mám strach o své blízké, bojím se, že se jim něco stane (někdo je unese, budou mít závažnou nemoc) nikdy jsem takové myslenky neměla a opravdu mě to brzdí a otravuje v mém životě. Myslím si, ze do budoucna mě nic nečeká a kdybych měla příležitost spáchala bych sebevrazdu. Mám diagnostikované ADHD a moje okolí mě moc nechápe dřív konam, než myslím a kvůli tomu jsem zkusila drogy, a hodně alkoholu které ve mne zanechali dost zvláštní pocit. Předem děkuji za odpověď.

Valerie

Odpověď

Dobrý den Valerie,

děkujeme Vám za důvěru, se kterou nám píšete o svém životě. Popisujete, že je Vám poslední měsíce stále hůř, slyšíte hlasy, v hlavě máte hodně různých myšlenek a scénářů, které Vás obtěžují. Vaše nálada se často mění, špatně spíte, obáváte se různých věcí, máte potíže s jídlem a sebevražedné myšlenky. U psychologa jste byla před dvěma lety, ale po návštěvách u něj jste se cítila hůř.

Nejprve bych Vám chtěla říct, že vnímám, že se toho děje opravdu hodně, a je mi líto, že se s tím vším musíte potýkat. Představuji si, že je to asi hodně náročné a vysilující. Ráda bych Vás ocenila, že se nevzdáváte a že jste nám napsala. Říkám si, že možná nebylo jednoduché vypsat, co všechno Vás trápí.

Jsem přesvědčená o tom, že pokud se někomu dějí věci, které popisujete, neměl by na to být sám. Zejména když se Váš stav zhoršuje a myšlenky i pocity, které máte, již omezují Váš každodenní život, který nemůžete žít tak, jak byste si přála. Píšete, že jste chodila k psychologovi a po návštěvách Vám bývalo hůř. Je pochopitelné, že po takové zkušenosti může být náročnější vyhledat pomoc. Přesto bych Vás chtěla podpořit v tom, abyste odborníka vyhledala znovu. První krok bývá nejtěžší, ale ten jste už udělala, když jste napsala nám. Zasloužila byste si mít ve svém okolí někoho, kdo se Vám bude snažit porozumět a kdo s Vámi společně ponese tu tíhu, kterou teď možná nesete sama. Z toho, co píšete, se zdá, že máte pravděpodobně oporu ve svém příteli. Dokáži si představit, že Vám to může pomáhat, a je to dobře, avšak pro efektivní pomoc je důležité vyhledat odborníka.

Chtěla bych Vám také říct, že se lidem stává, že musí navštívit více než jednoho odborníka, než najdou někoho, ke komu mají důvěru, a kdo jim sedne lidsky i profesním přístupem. Dokážu si představit, že se Vám do toho možná nebude chtít a bude Vám to třeba připadat vyčerpávající. Zároveň ale věřím, že to má velký smysl a že by Vám odborník, se kterým se budete cítit bezpečně, opravdu mohl pomoci. Přála bych si, abyste našla někoho, kdo by s Vámi řešil to, jak se vyrovnat se všemi myšlenkami, které Vás trápí a obtěžují, a možná později i naslouchal všem Vašim životním zkušenostem, které jste již zažila, pokud o nich budete chtít mluvit. Myslím si ale, že momentálně by Vám odborník mohl co nejrychleji pomoci s tím, aby se zlepšil Váš spánek a aby se Váš celkový stav a nálady dále nezhoršovaly. Některé z věcí, které Vás trápí, budou asi potřebovat delší čas, ale každé malé postupné zlepšení Vám může výrazně zlepšit kvalitu celého života.

Ve Vašem případě by bylo asi nejvhodnější navštívit psychiatra a klinického psychologa. Psychiatr je lékař, který Vám v případě potřeby může předepsat léky, po kterých by se Vám ulevilo. Klinický psycholog je psycholog, který provádí vyšetření, a může tak lépe zjistit, co přesně Vás trápí a jaká další léčba bude vhodná. Pokud bude spolupracovat s Vaší pojišťovnou, je tato pomoc bezplatná (jejich seznam Vám na vyžádání dá pojišťovna). Další informace k tomu, jak najít vhodného odborníka si můžete přečíst tady. Zároveň u klinického psychologa či psychiatra (stejného či jiného) můžete docházet na psychoterapii. Říkám si, že tento systém se může zdát složitý. Je fajn vědět, že je možné (a pro mnoho lidí běžné), že navštěvují více odborníků zároveň, aby péče byla co nejkomplexnější. Důležité je se objednat alespoň k jednomu odborníkovi, který může doporučit další postup a například i kontakty na další odborníky (například klinický psycholog Vám může doporučit psychiatra). Objednací lhůta však může být u těchto odborníků delší, proto Vám chci nabídnout i možnost využití krizového centra, jejich seznam dle bydliště najdete tady. V krizovém centru je tým odborníků (psychologové i psychiatři), kteří Vám mohou poskytnout pomoc okamžitě a stabilizovat Váš stav.

Chci Vás také podpořit v tom, že pokud byste si potřebovala s někým akutně promluvit, kdyby se Vám přitížilo, nebo kdyby Vás přepadly myšlenky na sebevraždu, volejte na krizovou linku, například Linku bezpečí 116 111 (toto číslo si můžete uložit do mobilu a mít jej neustále po ruce).

Přejeme Vám, ať najdete odborníka, kterému budete věřit a který Vám pomůže.

Tým poradny

Mám o přítele přehnaný strach

Dobrý den,
trápí mě posledních pár dní problém s mým přítelem. Mám o něj přehnaný strach a vlastně ani nevím co jej spustilo. Začalo to tak, že se mnou chvilku moc nekomunikoval a já jsem typ člověka, co si rád domýšlí, + vždycky přemýšlí nad nejhoršími věcmi, co se můžou stát. Například mi nezvedal telefon a na jeho lokaci jsem viděla, že je někde pryč autem, pár hodin mi nic nepsal a ani jsem nevěděla kde je, tak jsem si automaticky začala domýšlet, že se mu něco stalo, že se vyboural. Nic takového se samozřejmě nestalo - byl doma, jen neměl u sebe telefon. Před několika měsíci jsem taky hrála jednu hru - jmenuje se bitlife a je to vlastně interaktivní život. Ta hra mi vždycky přišla vtipná a nikdy jsem ji nebrala vážně. Každopádně v té hře jsem ten ,,život” napsala na mé jméno a všechno tam bylo moc specifické - například stejný počet zvířat, narodil se mi bratr v podobném věku jako ve skutečnosti atd. a když jsem si tam přidala i přítele (stejné jméno) aby to bylo tedy všechno tak nějak podobné, tak mi tam potom vyšlo, že vlastně můj přítel zemřel v 18ti letech. No, hru jsem potom nějak smazala a vůbec jsem to neřešila, brala jsem to jako hru. Nedávno jsem si na ni ale vzpomněla a zamrazilo mě. Mám docela silnou intuici a v poslední době jsem se dala hodně na duchovno a právě intuici a začala jsem mít ještě větší strach. Snaží se mi někdo něco říct? Co když se mu vážně něco stane? Začala jsem mít pocity úzkosti, bezmoci že kdyby vážně zemřel třeba při autonehodě, nevím, co bych si počala atd. atd. Snažím se tady už pár dní rozluštit, jestli to byla opravdu moje intuice, nebo jestli si to už spíš nevsugerovávám tím, jak nad tim moc přemýšlím, mam na to hodně času nad tím přemýšlet a je to prostě čistě strach, který si zhoršuji sama. V normálních situacích bych i poznala, že je to intuice, ale v tomhle vážně nevím. Ještě se potom dostaví myšlenky typu, že to přivolávám a měla bych nad tím přestat přemýšlet, nebo co když je to ale osud a nic s tím neudělám. Na druhou stranu nemám pocit, že by se něco takového mělo stát, příteli jsem řekla, že se o něj bojím a ať je na sebe opatrný, a on mi řekl, že ano. Ale prostě mám tendence myslet na to, co bych dělala, vždycky je mi z toho hrozně a nemůžu ani pomyslet na to, že by tady nebyl člověk, kterého si jednou chci vzít. A už mě i zaráží, že na něco takového u něj vůbec myslím. A proč zrovna u něj? Ztrácím se ve svých pocitech a myslím, že bych potřebovala odbornou radu, abych se z toho úplně nezbláznila. Už se mi tohle stalo jednou - s moji kočičkou. Jsem na ni také hodně navázaná a minulý rok jsem kolikrát i brečela když jsem vedle ni usínala, že nechci, aby mi zemřela. To potom ale přešlo po nějaké době, jenže teď mám tohle s přítelem a opravdu už mě to vyčerpává. Potřebovala bych radu.

Patricie

Odpověď

Dobrý den, Patricie,

děkujeme, že jste se rozhodla obrátit na naši poradnu. V dotazu píšete, že Vás poslední dny trápí přehnaný strach o přítele. Říkáte, že jste typ člověka, co vždy přemýšlí nad nejhoršími scénáři, a máte potom tendence myslet i na to, co byste dělala, kdyby se to nejhorší opravdu stalo, a cítíte se z toho hrozně. Také zmiňujete, že jste se v poslední době dala hodně na duchovno a intuici, což Váš strach ještě podpořilo. Velmi Vás to vyčerpává a potřebovala byste poradit.

Z Vašeho dotazu vnímám, že Vám na Vašem příteli velmi záleží. Asi každý z nás se o své blízké někdy strachoval a možná v nějaké míře zažíval i podobné myšlenky a pocity, jako teď Vy. Je proto pochopitelné, že máte o přítele starost. Rozumím ale tomu, že v tomto rozsahu a intenzitě je to už pro Vás velmi zatěžující, a je dobře, že to chcete řešit.

Říkáte, že jste před několika měsíci hrála hru, ve které byl Váš „herní život“ dost podobný tomu reálnému, a přemýšlíte nyní nad tím, zda to nemůže být nějaké znamení. Rozumím, že to ve Vás může vyvolávat spoustu pocitů, které mohou být dost nepříjemné, a máte kvůli tomu i spoustu otázek. Troufnu si ale říct, že nejspíše nelze nalézt nějakou konkrétní odpověď na to, co se Vašemu příteli může stát a co ne, a téměř jistě to nezjistíte ani z nějaké hry či svou intuicí. Zmiňujete také, že nad Vašimi úvahami a různými scénáři dost často přemýšlíte a uvažujete i nad tím, zda si ten strach tímto nepřivoláváte sama. Dovedu si představit, že to opakované přemýšlení ve Vás může vzbuzovat úzkost a stres.  Tím, že nad tím vším neustále přemýšlíte, ten strach pravděpodobně skutečně můžete podporovat a zesilovat.

Říkám si, jestli byste si o Vašich myšlenkách nechtěla popovídat s někým z Vašich blízkých, komu důvěřujete, nebo přímo s Vaším přítelem. Tím, že se s nimi někomu svěříte, se Vám třeba trochu uleví. Také mě napadá, že byste mohla zkusit i nějakou formu meditace nebo metodu všímavosti (mindfulness) – ty bývají zaměřeny na relaxaci a uvolnění. Díky tomu můžeme být schopni své myšlenky lépe vnímat a mít dostatek prostoru na to, abychom je mohli v klidu zpracovat. Pokud nevíte, jak s meditací začít, můžete se podívat například zde. Můžete využít také některé aplikace přímo zaměřené na relaxaci (například Headspace nebo Calm), případně můžete vyhledat další aplikace, které Vám budou více vyhovovat. Mohu Vám doporučit ještě třeba aplikaci Nepanikař, která se zaměřuje mimo jiné i na zvládání úzkosti. Pomoci by Vám také mohlo zkoušet se od opakujících se myšlenek nějak odpoutat, např. oblíbenými činnostmi, pohybem apod.

Rád bych Vás podpořil v tom, abyste se nebála s Vašimi pocity svěřit také psychologovi či psychoterapeutovi. Můžete si společně promluvit nejen o Vašem strachu a starostech o přítele, ale i o jiných pocitech a myšlenkách, které Vás mohou trápit, a poradit se společně o tom, jak je lépe zvládat. Také spolu můžete probrat otázky ohledně duchovna či intuice. Kontakt na odbornou pomoc ve Vašem okolí naleznete například zde nebo zde. Momentálně většina odborníků nabízí své služby kvůli epidemiologickým opatřením online.

Držíme palce a přejeme, ať se Vám podaří dostat Váš strach pod kontrolu.

Tým poradny  

Seznamování se je jenom o vzhledu, co s tím?

Dotaz či rada?
V seznamování se ženami jde jenom o vzhled. Už toho mám dost. Včetně pseudopsychologických rad o hodnotách, obvzláště v současné covidové době apod. Můžete mi nějak fundovaně poradit, jak přivést ženy k rozumu? Už si opravdu nevím rady, je to zoufalé. Buď musí mít člověk milióny na kontě nebo být superman, aby uspěl. Rozhodně nemluvím "do větru". Jsem VŠ vzdělaný člověk, učitel, člověk snad určitých hodnot a úrovně. Ale bohužel se opravdu nedá.

Brouk

Odpověď

Dobrý den,

píšete, že ženám jde při seznamování jenom o vzhled, a Vy už si nevíte rady, jak uspět. Říkáte, že už se to nedá, a chtěl byste vědět, jak přivést ženy k rozumu.

Na začátek bych chtěla říct, že z Vašeho dotazu cítím velkou míru frustrace, že seznamování se se ženami nejde tak snadno, jak byste si asi přál, a slyším, že toho máte dost. Říkám si, že je to naprosto pochopitelné se tak cítit, a že zvláště teď, kdy je kontakt mezi lidmi omezený, to může být o to náročnější zvládat.

Bohužel Vám nemůžu poradit, jak přivést ženy k rozumu. Rozumím tomu, že Vás to nejspíše štve, když píšete, že seznamování je jenom o vzhledu. Na druhou stranu najít si partnera, se kterým člověk sdílí hodnoty a vzájemně si sednete a líbíte se sobě může být dlouhý a náročný proces. Moc to neusnadňuje ani to, že je potkávání nových lidí teď podstatně omezené. Napadá mě, že by mohlo stát za úvahu zkusit nějaké seznamky (nemyslím aplikace jako Tinder, ale spíše seznamovací weby), kde si s tím druhým prvně píšete a poznáváte se, a až po nějaké době se případně vidíte naživo. V té době už mezi Vámi může být vztah, a vzhled už tak nemusí hrát takovou roli.

Přejeme Vám, aby se Vám podařilo udělat v seznamování se ženami pokrok.

Tým poradny

Ubližuje mi partnerovo chování během našich hádek

Dobrý den,

Nevím kde začít. Většina mých problémů pramení pravděpodobně ze stresu a nepochopení, anebo tak se alespoň cítím.

Studuji vysokou školu a většinu mé nervozity svaluji právě na toto, ale poslední dobou mi začalo docházet, že za mými stavy stojí i něco jiného.

Například mám impulzivní chování nebo jakousi neurozu nebo jak to správně nazvat. Probíhá to tak, že se například hádame s přítelem a on mě zničehonic začne ignorovat, dotáhne se ode mě nebo mi vyhrožuje, že odjede například ve chvíli, kdy mu řeknu, že se nechci hádat a raději půjdu vedle a za chvíli bych se vrátila a mohli bychom to probrat znovu bez vzteku jak jeho tak mého naštvání, moje naštvaní pak pramení především z jeho ignorace. Ale na toto mi poslední dobou odvětí, že jestli odejdu vedle, tak odjede a tím o končí. Jediné co s epak děje je ale buď to, že je naštvaný, zlý, ignoruje mě nebo vše svádí na mě. Nevím co v tyto situace dělat, nejsem úplně silná osobnost. Mám ho moc ráda, ale v tyto situace mi to co dělá neskutečně ubližuje a takto mu to i říkám, když mě odrizne a nevšímá si mě a ani neodpoví, když se s ním bavím. Já se s ním totiž bavím, i když jsem naštvaná. On mě vždy začne ignorovat a tak je to neustále dokola. Nevím co si o tom myslet, zda ze vztahu odejít nebo jak správně příteli vysvětlit, že by se mnou mohl mluvit, kdyz ví, že mi toto ignorování ubližuje.

Dle mého názoru to vše asi nebere asi vážně, nevím. Každopádně v tyto situace, které trvají např další 4 hodiny, mám i sebedestruktivni nálady a nechci si ubližovat, ale nemohu si pomoct, když mu nestojím ani za odpověd.

Nevím co si o tom myslet, a ani nevím co dělat a teď už ani co se sebou. Opustit ho nechci, ale nevím jaká jiná cesta je, když mě přivádí do takovýchto situaci, kdy ze mě dostává to nejhorší ve mně.

Situace by se daly v kostce popsat tak, že plánujeme společné bydlení a poté řeknu něco co mu asi vadí, ale místo toho abychom si řekli, proč se o tom nechce bavit. Protože to jsou normální témata, nic závažného, tak vzápětí se jen dotknu něčeho v něm asi a naprosto se se mnou nebaví. Vůbec. Připomíná mi to nějaký psychicky teror.

Jsme spolu 4 roky. A kromě roku 1. ty další mě vždy tak okolo března, kdy má mimochodem narozeniny, začne více a více ignorovat a být zlý a nepříjemný, bere si vše osobně atp. Nevím co se vždy stane. Ani na zprávy pak neodepisuje jako dříve. Jinak dříve když má běžný přístup, tak mi píše naopak každou blbost, s prominutím. Že teď jde tam a jede tam a jde se sprchovat a večeře a pod.
Já se vztah snažím zachraňovat, mluvím s ním za jakýchkoliv okolností, chci vše spravit, kupuji mu i drahé dárky, drahé na mě, protože ještě studuji a nemám moc peněz, ale to je vedlejší. Chci vše spravit nehádat se, ale jakmile nemluví a zkoušela jsem vše, mluvit sním, nemluvit s ním, i křičet, brečet. Nereaguje a ignoruje.

Prosím o radu
Jsem zoufalá děkuji.
Tereza

Tereza

Odpověď

Dobrý den, Terezo,

děkujeme za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Píšete, že se poslední dobou chováte impulzivně, cítíte nervozitu, stres a nepochopení. Kromě studia VŠ tyto stavy spojujete s obtížemi ve Vašem partnerském vztahu. Popisujete konflikty, které ve Vás a v partnerovi vyvolávají vztek a naštvání. Vy byste Potřebovala chvíli na to se uklidnit a ráda byste si s ním promluvila později bez hádek. Váš partner se ale v reakci na to začne chovat odmítavě, ignoruje Vás nebo obviňuje, vyhrožuje odchodem. Ubližuje vám to, máte pocit, že Vás nebere vážně, a občas máte náladu ublížit si. Uvažujete nad tím, zda byste měla ze vztahu odejít, ale nechce se Vám přítele opouštět, naopak se snažíte dělat vše pro záchranu vztahu.  Chtěla byste vědět, jakými cestami by se Vaše obtíže daly řešit, a jak přítele přimět k tomu, aby s Vámi mluvil.

Říkám si, že takové situace asi musí být opravdu náročné zvládat. Hádky, které popisujete, asi přinášejí namísto vyjasnění a řešení spíše jen spoustu negativních emocí, což asi může být velmi frustrující a vysilující. Možná tyto situace jsou těžké a nepříjemné nejen pro Vás, ale i pro Vašeho partnera, každý ale reagujete jinak. Mám pocit, že Vám na vztahu velmi záleží a přála byste si, abyste s partnerem byli schopni lépe komunikovat. Zároveň je pochopitelné, že jeho reakce ve Vás budí naštvání, možná i bezmoc a znejistění, zda má smysl v takovém vztahu setrvávat. V takových chvílích často lidé mohou zvažovat, co je ve vztahu vlastně stále drží, pro jaké pozitivní hodnoty partnera má smysl snažit se. Je však asi vysilující, když dlouhodobě vyvíjí snahu jenom jeden z partnerů.

 Myslím si, že i když je to pro Vás asi těžké, bylo by dobré pokusit se vytvořit prostor pro to, abyste si s partnerem byli schopni vzájemně o Vašich konfliktech a očekáváních ve vztahu promluvit v klidu. Můžete mu třeba na začátku zkusit říct, proč Vám na něm záleží, proč byste ráda Vaše problémy řešila a jak tyto situace ovlivňují Vaše přemýšlení o budoucnosti Vašeho vztahu. Bylo by dobré si poté dát navzájem prostor a jeden druhému říct, co Vám oběma v konfliktních situacích vadí, jak se v nich cítíte, co ve Vás vyvolává, když druhý partner v hádkách reaguje takto. Abyste co nejvíce zvládla předejít svému silnému prožívání této situace, možná by pro Vás mohlo být užitečné rozmyslet si předem, co mu chcete říct, a připravit se na to, že některé věci možná nebude lehké slyšet, nebo bude partner reagovat jinak, než byste chtěla.

Pokud by byl partner otevřený tomu promluvit si a na vztahu pracovat, ale bylo by pro Vás těžké promluvit si spolu bez hádek, můžete zvážit návštěvu partnerské poradny. Pároví psychoterapeuti pomáhají partnerům hledat cestu k porozumění, co vlastně jeden od druhého potřebují a co se dá dělat pro to, aby lépe zvládali konfliktní situace a cítili se ve vztahu lépe. Vedou páry k tomu, jak si vyříkat problémy konstruktivně, v klidu, se vzájemným respektem a snahou se vzájemně pochopit.

V případě, že by si partner odmítal promluvit a nechtěl s Vámi ani navštívit odborníka, můžete se obrátit na psychologa či psychoterapeuta i Vy sama. Můžete s ním například sdílet své starosti, svěřit se s tím, co prožíváte, a hledat společně cestu, jak zvládat náročné situace, stres a negativní pocity, které prožíváte. Chuť si ublížit ve mně budí starost o Vás a neměla by se brát na lehkou váhu. I s tím by možná bylo dobré svěřit se odborníkovi. Můžete jej vyhledat například zde nebo zde. Někdy také může být ulevující svěřit se někomu blízkému ve Vašem okolí, například rodičům, sourozencům či někomu z Vašich z přátel.

Závěrem chci říct, že rozchod je často to poslední řešení, když už máme pocit, že jsme zkusili pro záchranu vztahu udělat všechno, ale nepomáhá to. Je to většinou těžké rozhodnutí, ale někdy i přes prvotní smutek a bolest ze ztráty partnera může v dlouhodobém horizontu přinést úlevu a příležitost být spokojenější.

Přejeme Vám, abyste našla způsob, který Vám uleví od nepříjemných pocitů a situací spojených s hádkami.

Tým poradny

Mám se ve vztahu k příteli ještě o něco pokoušet?

Dobrý den, potřebovala bych poradit ohledně vztahu s 42 letým přítelem. Měli jsme teď 4 leté výročí, měli jsme krásný vztah, bez hádek, sem tam jsme něco museli vyřešit. Pak začal mít přítel problém s pubertou dcery, měl nějaké večerní deprese (je hodně citlivý- nevím, jestli není hypersenzitivní) a odstěhoval se, že to bude lepší pro všechny, Vztah fungoval dále, bohužel včera přišel, že se se mnou rozchází, neví proč, neví, jestli to tak chce, neví, jestli mě ještě miluje, řekl mi že sám neví co se s ním děje. Potřebovala bych poradit, jestli to může být i důsledek koronaviru a jestli se vůbec mám o něco pokoušet, nechce se se mnou už vídat. Děkuji

Denisa

Odpověď

Dobrý den, Deniso,

děkujeme za Váš dotaz. Píšete nám ohledně svého přítele, se kterým jste až doposud měla, podle Vašich slov, bezproblémový vztah. Přítel však začal mít potíže s dceřinou pubertou a odstěhoval se od Vás. Nyní za Vámi přišel a řekl, že se s Vámi rozchází, ale neví, proč se takto rozhodl a co se s ním děje. Nás se ptáte, jestli tento problém může být důsledkem koronaviru a zda se ještě o něco pokoušet.
Mrzí mě, že si něčím takovým procházíte. Píšete, že Vám přítel řekl, že neví, co se s ním děje, zda Vás miluje a chce s Vámi být a nejste si jistá, jestli to může být i současnou situací. Pandemie do našich životů přinesla mnoho negativních pocitů a otřásla řadou jistot. Jedná se o událost, která je pro mnoho lidí velmi stresující a může mít na psychiku vliv. Dále se zmiňujete, že přítel již dříve řešil problémy s pubertou dcery a je hodně citlivý. Zároveň se mohlo stát, že oba tyto vlivy u něj hrají roli a pandemie jen mohla zesílit stávající problémy. Příčinou však mohou být i problémy v úplně jiné oblasti. Občas se navíc stává, že po rozchodu se ukáže, že každý z partnerů vnímal některé věci ve vztahu jinak. Chápu ale, že je pro Vás obtížné, že nevíte, na čem ve vztahu jste a jaké je konkrétní příčina Vašeho rozchodu.
Ptáte se, zda má cenu se o něco snažit. Myslím si, že byste se s přítelem mohla domluvit na setkání, kde byste společně celou situaci probrali. Setkat se můžete někde na neutrální půdě jen ve dvou, samozřejmě za dodržení vládních opatření. Dále mě napadá, že byste mu mohla zkusit navrhnout společnou návštěvu psychologa. Na takové návštěvě byste společně mohli probrat důvody, které vedly k rozchodu a dojít k rozhodnutí, zda bude Váš vztah nadále pokračovat. Obrátit se v tomto případě můžete na rodinnou poradnu. Kontakt na ni naleznete například zde. Uvádíte, že jste si u přítele všimla depresivních nálad. Možná by i on mohl u psychologa najít pomoc. Kontakt naleznete například zde nebo zde.

Přejeme hodně štěstí při hledání další cesty.
Tým poradny

Jak zlepšit vztah s manželem?

Dobrý večer,

s manželem jsme se poznali tři roky zpět s tím, že já jsem bydlela ve svém bytě a on v domě s rodiči. Dům dostal darem od svých rodičů a doplatil nemalou hypotéku. Logicky, vzhledem ke stavu a věku rodičů, jsme se sestěhovali k manželovi. Bohužel se postupem času zdravotní stav tchýně natolik zhoršil, že víc než doma byla po nemocnicích a LDNkách. Tchán nejevil zájem se o ni starat, spíše naopak spěchal s jejím umístěním do domova pro seniory.
Tenkrát jsem byla na rizikovém těhotenství a manžel chodil do práce, přece jen peníze jsou potřeba. Tchýně byla vcelku vzpurný pacient a s ničím si nedala říct, proto jsme tchána v myšlence domova podpořili. Často uvažuji jestli to nebyla chyba, ale primárně si myslím by měl jevit zájem a starost tchán.
Pak nadešel den naší svatby, samozřejmě tchán i tchýně byli pozváni. Tchýně vzhledem ke svému stavu účast odmítla a tchán ji den předem přislíbil. Zajistili jsme mu i odvoz, akorát že v den svatby zmizel, a to bez jediného slova. Druhý den dělal jakoby nic. Měsíc na to na nás čekala doma soudní obsílka s tím, že má muž dům vrátit pro nevděk. Argumentace byla smyšlená a perfektně napsaná, a částečně se týkala také tchýně a toho, že jsme se o ni nepostarali.
Po dlouhých debatách jak partnerských tak s právníkem jsme se rozhodli ustoupit, dům vrátit s tím, že chceme alespoň částečně proplatit investice do něj vložené (skříně, nábytek, koberce, tepelné čerpadlo..), myšlenky se nám honili hlavně ohledně nenarozeného dítěte a jak ho i nás do budoucna zaopatřit.
Nakonec jsme si pořídili byt, neboť můj původní byl velmi malý, tudíž provizorní. Z investic jsme neviděli ani korunu a nakonec jsme museli manželovo rodičům zaplatit výlohy na právníka a další položky. Pro náš vlastní klid.
Načež manžel vše kolem této situace špatně nesl, snažila jsem se mu pomáhat a podporovat ho jak jen to šlo. Jenže ho celá tato situace změnila, myslím že z toho má i zažívací problémy. Má stejně jako jeho otec revmatoidní artritidu, která se mu touto situací ještě zhoršila. Narodila se nám krásná holčička, ze které máme velkou radost, a pak přišel covid19, a s ním snížení platu. Řekli jsme si, že to zvládneme a nic horšího nás už nečeká, jenže manžel začal být i víc výbušný. Není to na denním pořádku, ale třeba jednou za týden po mě kvůli nějaké úplné hlouposti vyjede. Sám i přiznal, že mám určité niance, které mu připomínají chování jeho rodičů. Snažím se to tedy co nejvíc omezit a nedělat to. Ovšem dnes to bohužel vygradovalo ve velmi sprosté nadávky vůči mě. Jsem ten typ, že když se chce někdo hádat, raději mlčím nebo řeknu že to probereme v klidu, neboť bych pak řekla něco co by mě mohlo mrzet. Dnes na mě řval kvůli prádle v sušičce, prý jsem tvrdila, že když je ho tam málo, že se neusuší. Přiznala jsem, že ani nevím, že bych něco takového řekla. Nevím jak nám pomoct, muž poradnu jako takovou úplně odmítá, nechce ani pomoct ohledně rodičů, říká, že bude mít klid až umřou. Bohužel to svým způsobem chápu, díky tomu, že v rodičích jako takových má člověk mít (dle mého názoru) jistotu po celý život. Můžete mi prosím poradit co dělat, jak náš vztah zlepšit, aby to takto negradovalo? Předem moc děkuji za odpověd

Andrea

Odpověď

Dobrý den, Andreo,

vážíme si toho, že jste se rozhodla obrátit na naši poradnu. V dotazu popisujete, že jste si s manželem už před svatbou prošli poměrně těžkým obdobím. Zmiňujete určité právní neshody s rodiči Vašeho manžela ohledně domu, ve kterém jste původně měli spolu zůstat, nicméně to nedopadlo moc dobře a momentálně žijete s partnerem a malou dcerou v bytě. Píšete, že Váš manžel celou situaci nese špatně a začal být vůči Vám také výbušný. Nevíte, jak mu pomoct, a ptáte se, jak můžete Váš vztah zlepšit.

Mrzí mě, že jste si s manželem prožili tolik starostí. Dovedu si představit, jak pro Vás muselo toto období být vysilující. Svatba a těhotenství mohou být už samy o sobě zatěžující, nejen fyzicky, ale i psychicky. O to víc to může být náročnější, když ještě musíte řešit neshody v rodině. Často to bývají právě rodinné nepříjemnosti, které nás bolí nejvíc. Je pochopitelné, že to Váš manžel, a pravděpodobně v nějaké míře i Vy, snášíte špatně. Chtěl bych ocenit, že jste to s partnerem zvládli alespoň částečně vyřešit a to „nejhorší“ jste spolu vydrželi. Zmiňujete, že se celá situace zhoršila s příchodem covidu-19. Říkám si, že to musí být pro Vás s manželem velká zátěž. Ačkoliv se situace snad pomalu lepší, bohužel, důsledky coronavirové pandemie stále pociťujeme dennodenně a nejspíše ještě nějakou dobu potrvají. To ovšem neznamená, že má kvůli tomu právo být výbušný a chovat se vůči Vám hrubě.

V dotazu píšete, že se snažíte Vaše hádky řešit s klidem, a už jste pravděpodobně zkoušela s manželem jeho chování opakovaně prodiskutovávat. Říkám si ale, že byste to mohli spolu zkusit probrat ještě jednou, najít si pro to vhodné místo a čas, kdy budete oba uvolnění a v klidu, bez okolností, které by Vás mohly rušit. Mohla byste mu zkusit říct, že cítíte, jak to pro něj může teď být stresující – nejen situace s rodiči, ale teď během covidu také například v zaměstnání. Ujistit ho, že jste tady pro něj, jako partneři jste na všechno spolu, v dobrém i zlém, a už jste těžká období spolu zvládli.  Můžete o něj také vyjádřit starost, a sdělit mu, že nevíte, jak mu máte pomoct, ale chtěla byste. Zároveň byste mu ale mohla popsat, jak se kvůli jeho chování cítíte Vy, a co byste chtěla změnit. Třeba Vás společně napadne něco, co by Vám mohlo pomoci situace řešit jinak, či se Vám povede domluvit na nějakých pravidlech apod.

Říkáte, že Váš manžel poradnu úplně odmítá. Napadá mě, že byste mu i návštěvu poradny mohla zkusit navrhnout ještě jednou. To, že jde pár do manželské poradny neznamená, že je s nimi něco v nepořádku. Někdy si jen v těžké situaci neví rady sami, a potřebují slyšet názor a myšlenky někoho jiného, či pomoci s komunikací neutrální stranou. Myslím si, že spolupráce s psychologem či psychoterapeutem v rámci poradny by pro Vás mohla být užitečná. Odbornou pomoc můžete vyhledat také individuálně. Můžete ji navrhnout manželovi, a/nebo ji využít i sama. Většina psychologů a psychoterapeutů momentálně nabízí své služby online (například zde nebo zde) a kontakt na odbornou pomoc ve Vašem okolí naleznete také zde či zde.

Držíme palce a přejeme Vám s manželem mnoho sil.

Tým poradny   

Předchozí 1 4 5 6 7 8 104 Další

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info